Zda skutečně hrdiny? Václav z Michalovic probouzí se z
nevědomosti, uvažuje, váhá, ale nejedná; touha, snění, duma a rozechvělost
citů stále převažují jeho stránku volní; když pak se na samém konci
básně jeho nejisté chtění přece vzchopí k činu, vybíjí se jinošská
energie v marném podniku, který jest nepřipraven a nepromyšlen. Při něm
- spíše náhodou než tragickou nutností - Václav z Michalovic hyne, a
to spíše jako oběť osobního záští než jako poražený představitel principu,
nad nímž vítězí organisovaná moc protireformačních protivníků,
kterým dějinnou prozřetelností přisouzena ještě pro dalších 150 let vláda nad
národem českým. V důsledku toho, že od druhého zpěvu se všecek
obsah básně seskupuje kolem sentimentální postavy jinošské velmi
skrovných schopností volních, ustupuje - ve shodě s básnickým
založením Svatopluka Čecha - epický- a dramatický děj povážlivě
složkám reflexivním, skutečná akce úvahám, samomluvám a dialogům,
prvky výpravně konstruktivní živlu popisně malebnému. Ale i zde
má Čechovo básnické umění hranice vymezené dosti úzce· Citový svět
Václavův na podiv bohatý a živý, kde jde o vztahy k rodině, k
domovu, k pěstounům, neobyčejně nedůtklivý, jedná-li se o čest vlastní
i národa, dramaticky rozvitý ve srážkách se zrádnými protivníky~ z
Tovaryšstva, mění se v oblasti erotické v nejkonvenčnější
sentimentalitu; vztah mladého odpadlého alumna k Ignácii pohřešuje netoliko
osobního svérázu, ale i veškeré konkretnosti. Myslitel se ve Václavu
mění vždy naráz v řečníka, a to skutečně úchvatného, když hřímá
proti pokoření a útisku vlasti, proti jesuitskému licoměrnictví a
pobělohorskému násilí, když volá po odboji, pomstě, dějinné spravedlnosti
-- to jsou dojista nejkrásnějši místa celé básně, třebaže valnou většinou
anachronistická. Zato Václavův myislitelský zájem a jeho řečnický
zápal ochabují, jakmile se ocitají před skutečnými otázkami nábožen-'
skými, jmenovitě pak před těmi prohlémy přesvědčení a vůle, jež
znepokojovaly, na život a na! smrt dělily naše předky v XVII. věkq;
liberalistický tvůrce pobělohorského eposu nedovedl pověděti nic
závažného ani osobitého o tragickém rozporu mezi katolictvím a
protcstantstvím, jemuž hrdina jeho básně propadá hned po odhalení
Ambrožově - jaký to myšlenkový nedostatek skladby z dějin náboženských!

Zabývaje se Čechami XVII. století, byl básníkpřUiš upoután
nádherou a barvami jejich povrchu a tím rozptylován od hlubší
introspekce názorové; skvělý zevnějšek poutal jeho pozorné, ba rozkošnické
56