»Povypni jen šíji s žárným vztekem,
povstaň, z tuhé mrákoty se vzbuď `
rozprchnou se supi s bědným vzkřekem,
slétnuvši se k hodům na tvou hruďl«

Není sporu, že poslední obraz o dravcích klovaiících domnělou mrtvolu,
jest úmyslná narážka na touž metaforu, případně položenou při líčení
jesuitského hodokvasu v prvním zpěvu »Václava z Michalovic«, ale
čím vyznívá celý tenor této vzdorné a hněvné sloky než onou bouřnou
náladou Čechových let studentských, dusících se 'Ve' spoutanosti
školských a konviktistických řádů za doby politicky mrákotné? Celá řeč
Václava z Michalovic zůstává takovým jinošský-m protestem ušlechtilé
vide, jíž se nedostává ani prostředků k provedení předsevzatého činu,
ani rozvahy k volbě správné cesty. Proto Václavovo vzepětí energie
vyzní na prázdno a má výsledky zcela žalostné.

Varhaník přeru~i hlaholnou fugou slova smělcova; přivolané
vojsko zdusí zárodky odboje v rozechvěném davu; celému počínání
Václavovu porozumějí plně pouze jesmté. A kdo přispěchá, aby se s
Václavem změřil slovem i ramenem v největší hodině jeho osudu? Snad
někdo z mocných vůdců Tovaryšstva, jenž chce odstraniti
nebezpečného kacíře? Či některý katolický šlechtic, zosobřlUjíci pobělohorskou
státní myšlenku v Čechách, touže podstoupiti !souboj s, potomkem
a mstitelem husitského panstva povstaleckého? Nikdo z nich neuznává
Václava z Michalovic za hodna odvety. Jen zfanatisovaný novic,
závistivý s1idič a ošklivý intrikán Konrád, sok spíše osobní než
zásadový, vydává se za ním do vzdušného sousedství fresek v kupoli a
zaplétá se s ním do groteskního křížkování, jež náhlý pablesk slunce
činí podobn:(rm zápasu světlého archanděla s temným satanem.

Jížjiž jest vítězství na straně Václavově, když tu o jeho osudu
rozhodne ta, která kromě starého Ambrože zmátla nejpováž1ivěji jeho
životní běh. Václav z Michalovic náhle poznává u oltáře Ignácii a
krásná nevěsta poznává také jej. Básník nenaznačil nám, co pocítil
mladý vzbouřenec, když pochopil, že Ignácie jest právě oddána s
jiným: nastala recidiva jeho milostné touhy, probudila se v něm
žárlivost na štastnějšího soka či přestala proň býti Ignácie opravdu
nadobro pokušením, jak se zdá po posledním hovoru se Sideciem? Při
54