nalezl v nich literární dějepisec ducha roku 1848, ano přímo ohlas
řeči Aug· Smetany 13. března 1848 v Týně. Pohříchu nepromyslil
stejně bedlivě podmínek, za nichž se !Vác1av vzchopuje ke svému
řečnickému zasažení a buřičské své agitaci. Nejde tu přece o mnohem
více než o vášnivý výbuch mladistvé duše předrážděné exorcismem,
vězením a postem, překypující pomstychtivostí a záštím a naprosto
nedbající, ke komu se obrací a zda tu .bude přijat jako mluvčí ne-li
věrohodný, tedy alespoň příčetný. Václav z Michalovic přichází prostě
vybíti nashromážděné bouřné dusno svého rozvráceného nitra a činí
to způsobem, který známe již ze starších vzdorných projevů
čechovských.

Dvaačtyřicet trochajských veršů, zprvu r~'movan)'Tch střídavě,
obkročně a sdruženě, později však seskupených do zcela pravidelných
slok, jest vzorným příkladem zdobné a umné rétoriky Čechovy.
Tryskají z nejprudšího varu duše hrdinovy, rozžhavené až k paroxysmu,
derou se na rty za situace dramaticky nejnapiatější, kdy Václav
zmítá se mezi vězením a nedalek~'m zmarem, zahrnují nejbolestnější
osobní zkušenosti i nadosobní poznatky rozčileného řečníka - a básník
dal jim formu co nejuhlazenější, plnou obrazové zdoby a oratorských
příkras, která pouze na jediném místě přervána jest myšlenkovou
aposiopesí a větnou výpustkou. Václavova řeč jest ohnivou výzvou k lidu
českému, aby zbavil se rázem jesuitského panství a aby brannou mocí
jako kdysi husitští předkové povstal proti svy'm utiskovatelům.
Naléhavá apostrofa uhněteného lidu, vyjádřená čtyřmi co nejúsečnějšími
větami, zahajuje Václavovu řeč. Nato větší její část doličuje barvami
sytě nanesenými zhouby světské i duchovní protireformace v lidu
českém; to, co Václav prožil sám a čeho se dověděl od Ambrože,
pojí se v děsivý obraz s dohady jeho hloubavě mysli. Aby podnítil
lidovou odvahu, Václav se dovolává husitské minulosti národní,
kterou však zobrazuje válečnicky a svobodomyslnicky, nikoliv též
nábožensky. Oč Václav usiluje>l tot :vlastně \Pokračování v branných
úmyslech jeho bratra Smila, ale provádí to úplně prostředkyiběžnými
svobodomyslným horlitelům o husitství ve věku XIX. Svatopluk Čech,
který s přesností tak lízkostlivou studoval zevní formy života stoleti
XVII., upadal v úmyslné anachronismy, měl-li vyjádřiti jeho smýšlení
a cítění. Nanejvýše příznačné jest čtyřverší, kterým se Václavův slovní
útok na jesuity a jejich světské spojence končí:

53