rvenickou, Václav dočasně zakolísá. Leč právě jen dočasně. Vzdorný
odhojník překoná v jeho nitru toužebného milence, a Václav s horečným
rozhorlením odmítá veškeré návrhy Sideciovy·

A tu též Sidecius odhalí svou pravou tvář jesuity, v němž
církevnický a řádový fanatik udusil srdce lidské a křesfanské. Aby dokázal
Václavovi, že veškerý jeho boj s římskou a j:esuitskou mocí jest
nadobro marný, odhaluje mu osud Smil a a Ambro~e, do nichž mladý
jejich spojenec vkládal tolik závažných nadějí: podle udání zrádného
Konráda byli chyceni, vsazeni do Bílé věže, odkud vyjdou teprve v
den své popravy mečem katovým. Sideciova ohromující zvěst
přetíná vlastně rázem netoIiko Václavovy naděje, nýbrž zároveň také
veškeré možnosti skutečného epického dění v básni. Nedav činně
zasáhnouti do děje ani Smilovi z Michalovic ani jeho ozbrojeným
zástupům novohusitským, Svatopluk Cech se vyhnul dosti nesnadnému
úkolu, aby zasadil pražský děj do širšího rámce hromadného dění,
ale zároveň povážlivě ochudil svou skladbu. Vedle rozkolísaného
jinocha, tonouc1ho v dumách, tužbách a snění, nepostavil pevného muže
téže krve, jehož heslem jest organisace, čin, útok. Za klášterním
samotářem, který se potácí mezi celou asketovou, refektářem konviktu,
prostorami chnhnov}'mi a zahradami řádovými, nevlní se národní dav
lidový, plný zdravých vztahů k životu. Z krvavého a náboženského
století sedmnáctého poznáváme toliko tuto stránku, a to spíše jen
dekoračně a řečnicky než ideově, kdežto ona ,zůstala nám zastřena,
když Smil a jeho bojovníci zllstali úplně v pozadí. To, co po Sideciově
odhalení Václavovi zbývá, tot pouhý mam}' vzdor bez jakékoliv
vyhlídky na úspěch, bláhové tlučení křídel zajateho ptáka o pruty klece,
vzdorný a zoufalý výkřik bezmocné vůle... poznávaje to, pozbývá
čtenář skoro záiem o rozřešení osudu Václava z Michalovic, který
básníkovým zúžením akce přestává také činiti nárok, aby mohl býti
pokládán za symbolisaci českého národního osudu v době
pobělohorské.

Se zevní dramatičností, která na rozdíl od ostatních částí
vyznačuje závěr pátého zpěvu, promítl básník někoIíka prudkými gesty
Václavův zoufalý úžas ze zpráv Sideciových: zděšený výkřik, ukrytí
obličeje do dlaní, těžké vzdechy zmučené duše, konečně výbuch líté
zuřivosti. Václav nabízí v divokém horováni svou krev jesuitským
katanům, ne však dříve, než se pomstí zrádci Konrádovi.
Pomstychti50