úkol ochránce, jejž rovněž krásná, ohrožená a pravověrná papeženka
Jitka tak ráda přijala od Adama, stavícího se stejně odvážně na odpor
vlastnímu svému táboru. Kdežto však Jitka, davší se Adamem
vytrhnouti z moci adamitské, pokládá za své poslání obrátiti svého
vysvoboditele na svou víru, odmítá vášnivější Ignacie každý styk s
kacířskÚl1 odpadlíkem, i když dává tím vlastní život v šanc. Jsou to
ohnivé tóny calderonského nadšení, kterými Ignacie v~ skvělé lyrické
arii pozdravuje mučednictví za viru a opěvuje kouzlo katolického
dogmatu - nový důkaz, že Čechova sensibilita přimykala se právě
k oné duchovní oblasti, kterou zavrhoval rozumem i citem.

Paroxysm, s nímž Václav z Michalovic prožívá osudný konflikt
své závěrečné vidiny, jest tak silný, že přivádí procitnutí z tohoto
bdělého' sna; Václav ocitá se rázem tváří v tvář nejžalnější
skutečnosti. Ztělesněním jejím jest mohutný Ukřižovaný s lebkou pod
nohama, a k němu utíká se rozbolestněný novic lkavou modlitbou,
připomínající vášnivou unylostí a mladickým zanícením alespoň z dálky
onu slavnou apostrofu ;Krista, kterou r. )833 Musset luvedl :svého
)}l~ollu« a na niž r. 1876 ve své »UUižované« české čtenáře důrazně
upozornil Jakub Arbes. Ale ani tentokráte nepožaduje Čechův rek od
svého Vykupitele odpověď na otázky víry a spasení, které otřásaly
nitrem romantického skeptika francouzského. Čtyři pochybnosti
předkládá rozechvěný novic umučenému Spasiteli. Jest možno, aby křížové
pokoření národu českého dálo se s vůlí Boha lásky? Má Václav
přetrhati svazky vižící jej k rodu a k otč.ině'( Zda ukládil Ježíš svému
následovníku, aby v srdci zdusil čistý plamen pozemské lásky? Čí
přeje si opravdu, aby vychovanec jesuitů přemohl v sobě přirozeného
člověka mrtvolnou askesí? Tyto otázky, pronášené při veškerém
vášnivém rozrušení co nejúpravnější a nejzdobnější formou řečnickou,
ukazují, že Václav, přes varovné memento vidiny o 19nácii odmítající jeho
pomoc v chrámě salvatorském, doposud s nejkrajnější naivností věří
v možnost kompromisního řešení, které by mu zároveň dovolovalo
jíti se-Smilem i s Ambrožem po stopách otcových i dojíti spojení s
katolickou šlechtičnou· V tom smyslu dává si podle samolibého hlasu
srdce sám rozřešení, když Kristus odpovídá k jeho otázkám pouze
nemilosrdným mlčením; nejprostší rozvaha zkoumavého rozumu musí
zmlknouti tam, kde mladistvá bytost, střásajíc nepřirozené okovy,
vydává se na pout za osobním štěstím.

48