uskutečniti za pomoci spojenců velký příkaz probuzeného svědomí. Konečně však i pokušení, která, vábíce jeho smyslovou, citovou i obraznou bytost do kynoucího života, odvádějí od úzké a strmé stezky k předsevzatému hrdinství. Není zde místa pro čin, nýbrž jen pro dumu, pro malbu přeludů setkávaných fantasií, nejvýše pro řečnický monolog - toho všeho se dostává čtenáři vrchovatou měrou v pátém zpěvu »Václava z Michalovic« místo děje, jenž se zastavil ve svém rozvoji a co nejvíce zúžil ve svém rozpětí. Konstruktivní úsilí básníka zde takřka nadobro opustilo, takže různé projevy Václavovy subjektivity následují za sebou bez hlubšího zdůvodnění, a to dokonce v jakési duplicitě; co byl rozvrácený novic prožil ve vlastním nitru mezi čtyřmi zdmi cely spolu klášterní i vězeňské, to se k němu vrací· podruhé v podobě mnohem reálnější za návštěvy patera Sidecia, čímž snaha o dějovou peripetii se jeví příliš chtěnou a násilnou. Vzdorný svůj odpor k jesuitství, který poprvé propukl u sv. Salvatora, když Konrád naléhavě nutil k úkonu .devočnímu, formuluje uvězněný Václav se zvýšenou rozhodností, když členové Tovaryšstva jej přicházejí vyslýchat a kárat; ohnivý ten protest jest pusobivě sestiIisován v devět čtyřveršových slok střídavě rýmovaných, majících téměř ráz arie. Starý protiklad láskyplného JežÍŠe a ~eho zlobných Tovaryšů, náboženství pokoje a prakse krvavě násilné jest tu rozveden s velkým uměním rétoriky a nabývá účinnosti tím větší, že jím stíhá svědomí svých jesuitských vychovatelů uvědomělý již kacíř, syn a následovník staroměstského mučedníka, rozhodný Cech, který strhává se svého těla i své duše veškeré znaky výchovy v Řádu, ano v lůně katolické církve. Ale tato programní slova, zprostředkující dvojí projev v chrámě salvatorském, soukromý při devoci před Konrádem a veřejný při svatbě slečen liuertových, ukazují, že básník nikterak nedbal toho, aby duševní přerod Václavův prohloubil také nábožensky. Proč se nyní syn Bohuslava z Michalovic přimyká tak vášnivě k zavrženému a zneuctěnému svému otci? Pouze proto, že jej k tomu pudí hlub'oká soustrast s osudem otce i celého národa; že se jeho ušlechtilá humanita vzpírá proti katanskémUi dílu krvelačných válečníků i lupičů, kteří se stali kletbou české země; že hlas krve promluvil v tepnách neodolatelně. Kdežto tedy citové, ba instinktivní důvody rozhodly, není o názorových pohnutkách anl řeči, což nemůže nepřekvapiti II mladého hrdiny, který jest nadaným a vzdě46