uskutečniti za pomoci spojenců velký příkaz probuzeného svědomí.
Konečně však i pokušení, která, vábíce jeho smyslovou, citovou i
obraznou bytost do kynoucího života, odvádějí od úzké a strmé stezky
k předsevzatému hrdinství. Není zde místa pro čin, nýbrž jen pro
dumu, pro malbu přeludů setkávaných fantasií, nejvýše pro řečnický
monolog - toho všeho se dostává čtenáři vrchovatou měrou v pátém
zpěvu »Václava z Michalovic« místo děje, jenž se zastavil ve svém
rozvoji a co nejvíce zúžil ve svém rozpětí. Konstruktivní úsilí básníka
zde takřka nadobro opustilo, takže různé projevy Václavovy
subjektivity následují za sebou bez hlubšího zdůvodnění, a to dokonce v jakési
duplicitě; co byl rozvrácený novic prožil ve vlastním nitru mezi
čtyřmi zdmi cely spolu klášterní i vězeňské, to se k němu vrací· podruhé
v podobě mnohem reálnější za návštěvy patera Sidecia, čímž snaha
o dějovou peripetii se jeví příliš chtěnou a násilnou.

Vzdorný svůj odpor k jesuitství, který poprvé propukl u sv.
Salvatora, když Konrád naléhavě nutil k úkonu .devočnímu, formuluje
uvězněný Václav se zvýšenou rozhodností, když členové
Tovaryšstva jej přicházejí vyslýchat a kárat; ohnivý ten protest jest pusobivě
sestiIisován v devět čtyřveršových slok střídavě rýmovaných,
majících téměř ráz arie. Starý protiklad láskyplného JežÍŠe a ~eho
zlobných Tovaryšů, náboženství pokoje a prakse krvavě násilné jest tu
rozveden s velkým uměním rétoriky a nabývá účinnosti tím větší,
že jím stíhá svědomí svých jesuitských vychovatelů uvědomělý již
kacíř, syn a následovník staroměstského mučedníka, rozhodný Cech,
který strhává se svého těla i své duše veškeré znaky výchovy v
Řádu, ano v lůně katolické církve. Ale tato programní slova,
zprostředkující dvojí projev v chrámě salvatorském, soukromý při devoci před
Konrádem a veřejný při svatbě slečen liuertových, ukazují, že básník
nikterak nedbal toho, aby duševní přerod Václavův prohloubil také
nábožensky. Proč se nyní syn Bohuslava z Michalovic přimyká tak
vášnivě k zavrženému a zneuctěnému svému otci? Pouze proto, že
jej k tomu pudí hlub'oká soustrast s osudem otce i celého národa;
že se jeho ušlechtilá humanita vzpírá proti katanskémUi dílu
krvelačných válečníků i lupičů, kteří se stali kletbou české země; že hlas
krve promluvil v tepnách neodolatelně. Kdežto tedy citové, ba
instinktivní důvody rozhodly, není o názorových pohnutkách anl řeči, což
nemůže nepřekvapiti II mladého hrdiny, který jest nadaným a
vzdě46