rektor Karlovy universí červnový den zlosti a hněvu jako pouhý divák,
ale s hlediště vysoko povzneseného nad dav diváků i nad zástupy
vojska, nejprve z oken domu Sixtova při ústí ulice Celetné, pak z
povýšeného průčelí pod věžmi týnskými; hlavně druhé stanoviště mu
dovoluje, aby přehlédl vše, co hrůzného se koná na příšerném theatrum
před radnicí. S povahou obou věcných a málomluvnýchtičenců, hrdiny
románu i jeho vypravovatele, souvisí, že se u Wintra nepodávají
scény patétické, nýbrž že spíše se dojetí mimovolně a násilně prodírá
postřehem realisticky jadrným a názorným, pronikajícím ke každé
jednotlivosti lžisoudcovského a katanského výkonu. Ale jako Ambrož
pozoruje též mistr Kampanus stálý zápas slunce s mračny, k němuž
u Wintra přistupuje dramatické střídání nebeského blankytu s temnými
prudce pádícími oblaky, aniž tomu věrný archaista přisuzuje v
mí.sílném anachronismu nějaký jinotajný význam: jest to pouhé zesílení
bouřné nálady, kterou již na úsvitě dne nastoluje boj déště, slunce a
duhy. Mistr Kampal1us, kterým nejprudčeji zalomcoval krvavý konec
liarantův, Kaplířův, Jeseniův, zamešká v tragické své mdlobě na
balustrádě podvěží týnského popravu pana Bohuslava z Michalovic, a
v tom lze dojista shledávati dvojnásobný úmysl Zikmunda Wintra:
jednak mínil nepoIitickému učenci na oči uvésti katastrofu jen těch
Staroměstských mučedníků, kteří s ním nějak životními vztahy souviseli,
jednak chtěl se vyhnouti soutěži s básní již obecně známou. Opíraje
se o své důkladné znalosti prarnenné, kreslí \\íinter rodinu
Michalovicovu jinak, než ji známe z idyly rvenické; setkávat se mistr Kampanus
při útěšné své návštěvě na Staroměstské radnici v předvečer popravy
s oběma urozenými manžely obklopenými osmi dítkami, z nichž
nejmladší jest děvčátko, a poznává v panu Bohuslavu hlavně něžného
otce, kdežto v paní Benigně hněvivě pohrdavou dámu zkamenělé tváře
Niobiny. Leč tyto odchylky v jednotlivostech nemění nic na základní
shodě mezi Čechovým a Wintrovým podáním krvavé lázně
Staroměstských mučedníků. Z patetické malby Čechovy, při níž světelný
štětec vedla značnou měrou básnická intuice, vysvítá totéž, čeho se
dobralo spolehlivé poznání archaistického dřevorytce, a co jest tak
sytě vyjádřeno Kampanovými slovy k mladým akademikům v koleji:
»Teď vyrostli ti mužové před očima mýma do výše heroické. Ta
vznešená radostnost, s jakou chystají se na poslední hodinku, mne
přesvědčuje, že při všech svých chybách jsou a byli lidé Bohu i vlasti milí,

41