Jestliže starý pamětník dovede v náznacích uvésti různé hromadné
síly, hýbající davem na Staroměstském náměstí, jako zděšení, strach,
soucit a opět ukrutenství, krvežíznivost, pohrdání, Svatopluk Čech
doplnil je nadosobní mocí slunečního světla, které zasahuje živým
podílem do děsivého dramatu. Mezi Týnem a sluncem zapřádá básník
napiatý dialog, jenž jej zajímá málem více než hovor odsouzenců
s liospodinem před smrtí, zachycený nábožným pisatelem »liistorie
o protivenstvích«: výtvarně školený zrak se srdcem soustrastně
vzrušeným inspirovaly Svatopluka Čecha nejsilněji při líčení Staroměstské
exekuce.

Stará radnice s Týnem, staletí to svědkové slavných dějů
národních, vztyčují z iítřního šera temné své věže nad tisícihlavý zástup
diváků kupících se pod lešením a cizích žoldnéřů udržujících pořádek;
soudci, mniši a katovi pacholci černají se na povýšeném místě, kde
plane krvavá skvrna rudého sukna, a svítí skvělá ocel velkého meče
popravního. Než kat započne své nelidské dílo na vážném Šlíkovi,
ohlášen údery dělovými, zalije bledou tvář prvního odsouzence jitřní
svit, a jak přikleká ke špalku dalších sedmero pánů za víření bubnů
a vře skotu trub přehlušujících vzlykot zástupu, ozlatí východ slunce
svými brunátnými pablesky štíty domů i obě věže týnské; básníku zdá
se to ruměncem studu města nad potupou nejlepších synů národa.
Klidná epika, s níž podáno chování Šlikovo a Budovcovo, musí
ustoupiti vzrušení vpravdě dramatickému, když Ambrož počíná vypravovati
o posledních okamžicích Bohuslava z Michalovic: jaře se žene do
smrti jakoby do zábavy, pohrdlivě přeměří své soudce, vzdorovitě
nastavuje čelo vrahům, v ničem neprojevuje strachu a slabostí. Maje
sám ozářenu klidnou tvář jítřní záři, vmísí na pokraií zkázy vnitřní
svůj hlas do zápasu tmy a světla o Týn a pojímá jej v symbolice
ryze moderní: teprve, když se sám ujístí, že věže týnské, toto zosobnění
pražské a české slávy, vyplují vítězně z elegických mračen do slunného
blesku, položí statečně svou šíjí pod meč popravčí.

Jako by bylo nevhodno uváděti tento mohutný výtvor posvěceného
básníka ve spojitost s křiklavým výjevem téhož námětu, který postavíl
pouhý rutinér Josef Jiří Kolar do středu svého »Pražského žida«, tak
poučno jest s Čechovým obrazem Staroměstské popravy srovnati jeH
vylíčení v »Mistru Kampanovi« od Čechova vrstevníka Zikm. Wintra,
díle to mladším o celé čtvrtstoletí. Shodně s Ambrožem prožívá učený
40