hrnuje mlžná clona, aby se nad práh vědomi vynořily vzpomínky na
rodiče, na domov, na tragický závěr domácí idyly - to vše jest
provedeno s opravdovým mistrovstvím pronikavého nitrozření, ač leckde
přece čechovská záliba pro popis co nejpodrobnější a nejurčitější
překročila míru pravděpodobnosti a vložila do Václavových úst o krajinách
i interieurech jednotlivosti, vymýkající se možnosti vzpomínky tak
vzdálené a tak dětinské. Dušeslovné umění jest tu provázeno
dramatickým rytmem. Sotva Václav s naivní rozhodností vzorného chovance
se prohlásil za výhradního syna Tovaryšstva Ježíšova, dovedla
naléhavá otázka Ambrožova vzbuditi kouzelným proutkem představy o jeho
pravém domově. Jakmile jméno pana Bohuslava z Michalovic vyvolá
II jeho svedeného syna vášnivou odezvu v duchu jesuitské protirefor·
mace, ihned staví je výmluvné slovo věrného správce rvenického do
pravého světla náboženského i národního hrdiny. Rozervané
pochybnosti Václavovy o pravdě zdrcujících slov Ambrožových rozptýlí
rázem přesvědčivé důkazy věcné, takže zděšený jinoch ne odolatelně
prahne po tom, aby zvěděl více, ano vše o svém původu a o svém
dětství.

Tu jest vystřídán dramatický- rozhovor dlouhý'm monologem
Ambrožovým, který od starozákonní patetiky dospívá na čas k
umírněnému klidu utěšené idyly, aby přes náboženské zanícení se povznesl
na konec k tragicky vzrušenému vypravování o nejkrvavějších a
nejžalnějších událostech českých dějin. I ujímá se slova neviděna, ale
duchovně přítomna vlastně ona osobnost, které v celé osnově básně náleží
místo tak význačné: mučedník Staroměstského náměstí, pan
Bohuslav z Michalovic a na Rvenicích. Svatopluk Čech nenapsal
mohutnějších stran, než jest tato Ambrožova samomluva, položená mezi dvojí
výkřik žahnický, která objímá obě nejvýznamnější stránky národní
bytosti české: patriarchá)ni velebu pracovitého i zbožného života
rolníkova i hrdinskou mohutnost trpitele nábožensk6ho. Za dokonalý zdar
tohoto dvojnásobného líčení děkuje básnik inspiraci zvláště důvěrné
a spolehlivé. Jako ve Rvenicích zpodobuíe drahý vranský domov, tak
v postavě dokonalého českého pána Bohuslava z Michalovic podal
zidealísovanou podobiznu svého otce ř'rantiška Jaroslava Čecha;
rvenické životní hodnoty, tot zásady, v kterých byl vychován doma, a jimž
ho nedovedla odciziti nepřirozená výchová v jesuitském Klementině.
Jaká vše to apoteosa ztraceného dětství, jaký to odpočinek pro básní·