duchovního povolání budoucího kněze a jesuity; kult tělesné krásy děsí
asketu jakožto modloslužba hmotě hodné zatracení; na lásku hledí
krutý sebetrýznitel jako na pouhý chtíč. Okamžitě postihuje důsledný
vychovanec Tovaryšstva konflikt, v kterém by se Václav ocitl jako
bohoslovec poutaný- tolika svazky jesuitského řádu, jakmile by chtěl
porušiti slib panické čistoty. Zde stojí čtenář rázem před jedním z
hlavních dějových i psychologických motivů "básně, ale jest poněkud
zklamán, že místo dějinné tragiky XVII. věku, jakou sliboval první zpěv,
se mu nyní dostává pouze konvenčního příběhu průměrného alumna.

A přece na samém závěru zpěvu, kde v úmyslném kontrastu k
událostem vyprávěným v refektáři převládají výhradně důvěrné záležitostí
jednotlivcova srdce, ozve se alespoň na okamžik kus dějinné hrůzy
pobělohorské. Oba novicové upoutáni jsou v průčelních oknech Klementina
západem slunce zalévajícího Malou stranu a Hradčany zlatem a nachem,
a při tom zabloudí jeiich pohled na příšerné klece s hlavami
popravených českých pánů upevněné na staroměstské mostecké věži. Konrád,
jenž se s nenávistnou rozkoší kochá krvavým tímto divadlem, upozorni
;Václava jízlivě na černou havěť ptačí, ohlodávaiící lebku pana
Bohuslava z Michalovic. Mladý jeho druh pozoruje jen se vzdechem a s
odporem onu nelidskou hrůzu, ale jméno, jež Konrád vyslovil s posupnou
radostí, ač jenom náhodou, zůstává mu pouhým zvukem. Zato čtenář
již tuší, že tento čacký mučedník Staroměstského náměstí souvisí
nějak hloub s dějem, který se snad přece povznese nad nepátrné obzorYj
románku seminaristova.

Jen velmi váhavě, s odbočkami rázu spíše popisného a
refleksivního než vpravdě výpravného blíží se třetí zpěv» Václava z Míchalovic«
k ústřednímu konfliktu, který skladbě 'dodává důležitosti \historické.
Zprvu, jakoby nerušeným pokračováním zpěvu předcházejícího,
rozpřádá se erotické blouznění mladého alumna a opět poskytuje mu
malebné pozadí Praha XVII. věku, zobra~ená poněkud anachronisticky;
v duchu baroka velmi vyzrálého, jaké na české půdě zavládlo teprve
na počátku století XVIII. Ať líčí Svatopluk Čech plavbu jesuitských
noviců po Vltavě- na člunech do pobřežního sadu kdysi pernštejnského,
ať se, těže při tom z vlastních studentských vzpomínek, kochá v
skrytých a zdivočelých půvabech této jesuitské zahrady, ať vyvolává si
zálibně dvojí hrdinovo plaché, avšak vzrušující setkání s Ignácií, vždYj
vzniká obraz scénick~'r, stejně jako souběžné naladění duševní ze souhry;

3* 85