vzpomínek, a nepřátelský partnér Václavův, vyzáblý, pokřivený a
neduživý bohoslovec Konrád slučuje základní rysy vzaté z německého
spolubydlitele a domácího mentora v Litoměřicích s povahovými znaky
různých spolužáků klementinských; obraz Prahy, který se ze sadu
liuertova rozevře před očima Václavovýma, jakož i líčení zahradní
architektury na svahu Petřína, zakládá se na dojmech získaných při
pravidelných procházkách chovanců arcibiskupského konviktu po
Seminářské zahradě; do milostného zmatku mladičkého jesuity při setkání
se šlechtickými dívkami vložil Svatopluk Čech mnoho z jinošských
zkušeností svého plachého srdce, oslněného, ale zároveň nadobro
zneklidněného, když kráska skutečně neb domněle urozená zkřížila cesty
nevinného panice.

Celý druhý zpěv jest vlastně lyrickou zpovědi Václavovou, pro
niž si v závistivém asketovi a v úskočném Němci Konrádovi vyvolil
důvěrníka pokud možno nejnevhodnějšího, neboť zavilý zuřivec pravé
jesuitské nátury bezelstnému blouznivci dílem nedovede, dílem nechce
rozuměti. Proto pouhým monologem zůstává Václavovo horování
o obou mladých krasavicích z domu liuertova, s kterými se v zahradě
jejich otčíma a strýce pod Petřínem nenadále seznámil. Václav sám se
opájí vzpomínkami na ně, hlavně na jižní, zároveň ohnivý a snivý půvab
mladší z nich, liuertovy neteře Ignácie, aniž si uvědomuje, že pronáší
dokonalé vyznání lásky k melodické krásce španělské před tvrdošijným
karatelem, jenž se v duchu posmívá vytržení druha náhle výmluvného.
Celý vztah Václavův k Ignácii, ač mezi oběma dotud nedošlo ani k
nejskromnějšímu dorozumění slovnímu, jest typickým příkladem
sentimentální erotikyčechovské, která vždy zůstává spíše blouzněním
jinošským než uvědomělou láskou mužnou. Citová sympatie, vznícená
dívčím půvabem, vzplane při prvním setkání; oči se domluví tam,
kde ústa zůstávají zapečetěna plachou stydlivostí; samotářské snění
přivolává si znovu a znovu vidinu dívky, s níž se ve skutečnosti
ostýchavý milenec setkati neodvažuje; platonický idealism přenáší si
zbožňovanou bytost do končin nadzemských, nazývaje ji družkou andělů;
hudba a květy provázejí neustále duhový obraz milovaného stvoření.

Konrád, který zcela po jesuitsku spojuje supranaturalistický názor
mravní s chladně střízlivým smyslem pro skutečnost, rozptyluje
úsudkem co nejnemilosrdnějším Václavovy půvabné přeludy a citové
sebeklamy. Láska k ženě jeví se mu pouhým pokušením, odvádějícím od
34