marný spor Iiuertův s Přibíkem o kacíře domažlické, překvapující
rozřešení barokní záhady jinotaiitelného dortu Marradasova, efektní
výstup Verdugův s krvavým přípitkem na počest Ferdinandovu
dokazují v rychlém sledu, jak Svatopluk Čech porozuměl myšlení i cítění
jesuitského baroka i v jeho španělských kořenech, jak si osvojil jeho
smysl pro pitvornost zjevu i situace, jak pochopil jeho zálibu v
duchaplných i duchaplnických alegoriích, jak se dovedl dokonce vpíti do
rozkoše z krve, ukrutenství, mučenÍ. Není sporu, že mimoděk, ano
proti vlastní vúli byla jeho smyslové organisaci blíže
katolicko-rornánská duše XVII. století než protestanský názor a cit českých
exulantů pobělohorských - tímto protimluvem strádá celá skladba
»Václava z Michalovic<{. Nikoho ze zástupců husitského a bratrského
češství v básni nedovedl Svatopluk Čech zachytiti několika skladnými
rysy s jistotou tak neúprosnou a s plastikou zarývající se tak hluboko
do paměti jako episodního Verduga. Takto zpodobovali vlaští a
španělští malíři XVII. století dobyvatelské a panovačné postavy svého
věku: mohutně vzrostlé a kostnaté tělo s bledou tváří tyčí se jako
jediný rudý plamen z purpurového šatu několikerého odstínu, až prudké
duševní hnutí soustředí je v dramatické gesto; to připíjí Verdugo
brunátnou číši mělnického, zardělého do krvava, nejen císaři Ferdinandovi,
zbrocenému tolikerou krví kacířskou, nýbrž celé jeho vládní a
válečnické soustavě, která otevřela tepny českému národu .. Ve vzduchu,
který se rozvlní kolem vřavy opojeného panstva světského i
duchovního, nevoní pouhé víno, nýbrž přímo sládne krev, jejíž barva od
začátku dodávala rázu klementinskému refektáři, až nyní se vše změnilo
v symfonii purpuru odpola rozkošnou, odpola děsivou - jaká to
mohutná evokace příznačné nálady v pobělohorské Praze!

Siré obzory dějinně politické úží se rázem v kratičkém zpěvu
druhém, dějově současném s hostinou ve večeřadle jesuitském a také
místně s ní souvisícím. Básník uvádí do osamělých zákoutí Klementina,
jednak do zahradní kvadratury s basénem a vodometem, určené
k meditacím a1unmů, jednak do podélné chodby ve vyšším patře koleje,
vyzdobené obrazy z legendy ignacijské a poskytující pohled přes
Karlův most na Iiradčany - zde čerpal Svatopluk Čech velmi vydatně
z dojmů studentských let konviktistských pro zálibnou malbu skrytých
útulků Klementina, spojujících strohou přísnost jesuitské askese s
půvabem kultury vpravdě renesačnÍ. I jinak sáhl tu úspěšně do chlapeckých

3 33