jak o celkovém průběhu exekuce, tak o individuálním chování se jednotlivých mučedníků, ano mohl se přidržeti též I1artmannova vzrušeného obrazu rekovné smrti Michalovicovy i s nedočkavým spěchem neohroženého pána rvenického. Svobodomyslné sklony Čechovy nedopustily, aby z pravověrného pramene bratrského převzal hojné výroky, útěchy a tuchy náboženské, jimiž jest zvláště konec Michalovieův opředen; zato jiné jednotlivosti z nejjímavějších kapitol »liistorie o těžkých protivenstvích« došly ve třetím zpěvu »Václava z Micha:lovic« vděčného uměštěni. Šlikův, Budovcův a Kaplířův postoj tváří v tvář smrti, hra slunce a světla při tomto díle duševní tmy, zvukové efekty dělových ran a hromadného hořekování zástupů -- ta vše převzal Svatopluk Čech ze své předlohy a umělecky rozvedl v Ambrožově vypravování někdejšímu chovanci. Již do vstupního výjevu své básně zařadil působivý ohlas },I1istorie o protivenstvích«, groteskně to tragickou sázku mezi I1uertou a královským podkomořím Divišem J eníškem o pokatoličeni Domažlic i se závěrečnou pointou; ale co 99. kapitola »I1istorie« vypráví s věcnou stručností, to oděl básník časově přiléhavým rouchem drsné~ sarkasmu běžného mezi rozjařenými dodrodruhy válečnými. Leč celkem neznamenaly tyto pomocné studie dějepisné pro » Václava z Michalovic« příliš mnoho; rozhodně méně než historická prí'lprava pro »Adamity« a »Žižku«. Jestliže se přes to Svatopluku Čechovi podařilo proniknouti tak k jádru XVII. věku v Čechách, byl za to zavázán jednak svému jedinečnému smyslu pro malebnou a karakteristickou krásu jesuitského baroka, jednak intensitě svého soucitění s krvavým utrpením předků: nikoliv mozek přetížený historickými znalostmi, nýbrž oko nadané vzácným vnímáním výtvarným a srdce zanícené soustrastn}'m obdivem pro náboženské i národní mučednictví českého národu byly mu spolehlivými vůdci v kulturním a myšlenkovém bludišti věku pobělohorského, kde na zdech se blýští smyslná nádhera, a na podlaze rdí se krev nevinně prolítá. Významným způsobem vzdal Svatopluk Čech díky své podnětůplné pomůcce »I1istorii o protivenstvích«. K ní, ačkoliv jí nejmenuje, obrací se překrásn~r Vstup »VácIava z Michalovic«, tento skvělý kus řečnického mistrovství básníkova, kde mohutnějšími křídly než jinde v básni bije tragická inspirace pobělohorská. Pochmurný zpěv, který se z těchto plnozvukých čtyřverší jako daleká bouře valí k čtenáři. 29