jak o celkovém průběhu exekuce, tak o individuálním chování se
jednotlivých mučedníků, ano mohl se přidržeti též I1artmannova
vzrušeného obrazu rekovné smrti Michalovicovy i s nedočkavým spěchem
neohroženého pána rvenického. Svobodomyslné sklony Čechovy
nedopustily, aby z pravověrného pramene bratrského převzal hojné
výroky, útěchy a tuchy náboženské, jimiž jest zvláště konec
Michalovieův opředen; zato jiné jednotlivosti z nejjímavějších kapitol
»liistorie o těžkých protivenstvích« došly ve třetím zpěvu »Václava z
Micha:lovic« vděčného uměštěni. Šlikův, Budovcův a Kaplířův postoj tváří
v tvář smrti, hra slunce a světla při tomto díle duševní tmy, zvukové
efekty dělových ran a hromadného hořekování zástupů -- ta vše
převzal Svatopluk Čech ze své předlohy a umělecky rozvedl v
Ambrožově vypravování někdejšímu chovanci. Již do vstupního výjevu své
básně zařadil působivý ohlas },I1istorie o protivenstvích«, groteskně to
tragickou sázku mezi I1uertou a královským podkomořím Divišem
J eníškem o pokatoličeni Domažlic i se závěrečnou pointou; ale co 99.
kapitola »I1istorie« vypráví s věcnou stručností, to oděl básník časově
přiléhavým rouchem drsné~ sarkasmu běžného mezi rozjařenými
dodrodruhy válečnými.

Leč celkem neznamenaly tyto pomocné studie dějepisné pro
» Václava z Michalovic« příliš mnoho; rozhodně méně než historická
prí'lprava pro »Adamity« a »Žižku«. Jestliže se přes to Svatopluku
Čechovi podařilo proniknouti tak k jádru XVII. věku v Čechách, byl
za to zavázán jednak svému jedinečnému smyslu pro malebnou a
karakteristickou krásu jesuitského baroka, jednak intensitě svého
soucitění s krvavým utrpením předků: nikoliv mozek přetížený historickými
znalostmi, nýbrž oko nadané vzácným vnímáním výtvarným a srdce
zanícené soustrastn}'m obdivem pro náboženské i národní mučednictví
českého národu byly mu spolehlivými vůdci v kulturním a
myšlenkovém bludišti věku pobělohorského, kde na zdech se blýští smyslná
nádhera, a na podlaze rdí se krev nevinně prolítá.

Významným způsobem vzdal Svatopluk Čech díky své
podnětůplné pomůcce »I1istorii o protivenstvích«. K ní, ačkoliv jí nejmenuje,
obrací se překrásn~r Vstup »VácIava z Michalovic«, tento skvělý kus
řečnického mistrovství básníkova, kde mohutnějšími křídly než jinde
v básni bije tragická inspirace pobělohorská. Pochmurný zpěv, který
se z těchto plnozvukých čtyřverší jako daleká bouře valí k čtenáři.

29