typiénosti. Ale celý způsob koncepce, vsecky vztahy k vlastním
zkušenostem básníkovým, mnohonásobné využití vzpomínkového živlu,
zaostření konfliktů myšlenkových, mravních, erotických nasvědčují,
že básník v nejlepších létech mužné své tvořivosti nepodává tragiky
typického muž e, nýbrž tragiku typického j i rl och a. Snad působil
spolu při tom mocný vliv proslulé skladby z českého národního
obrození, vrcholného díla Jana Erazima Vocela »Labyrintu slávy«. Voceliiv
faustovský hrdina .Jan Kutenský ocitá se hned na prahu samostatného
jinošství v podobném rozporu, na jaký pom}'šlel Svatopluk Čech, v
pobělohorském svém eposu. Mladý cituplný a rozkolísaný bakalář,
syn katolického šlechtice krutě utraceného od Táboru, vyrůstá jako
chovanec Sirotků a bezohledný mstitel Prokopa liolého; koná odvážné
i obdivované činy krvavého hrdinství na odpůrcích slova božího. Když
mu Duchamor odhalí jeho pravý původ a· předvede vábnými slovy
ráj blaženého dětství, jest otřesen v hloubi duše, proklíná hlučnS'm
řečnickým slovem, své vychovatele, odvrátí se od nich a na čas ztrácí
víru ve smysl života. J. E. Vocel, jehož báseň se později obrací úplně
jiným směrem a zabírá zpěv za zpěvem složitější oblasti kulturního
myšlení, řeší takto totéž, co zaměstnávalo Svatopluka Čecha; při
koncepci tragické látky pobělohorské. Za nejvyššího náboženského napětí
v národě vyrůstá vinou zvráceného vych()Vání čestný, leč povahově
nehotový' jinoch k pravému opaku toho, co mu přikazuje příslušenství
rodu a krve; zvěděv pravdu o svém původě a uvědomiv si závazky
odsud plynoucí, jest na čas zhroucen a obrací se odtud zcela jiným
směrem; erotická zápletka dovrší přerod jeho bytosti. Ale co Janu
Kutenskému, který podle vůle básníkovy smí dorůsti mužných jistot,
jest pouhou předehrou, to hrdinoví Čechovu naplňuje celý osud.

Nemuže býti sporu, že Svatopluk Čech značně zúžil typický dosah
zamýšlené své skladby .napřed již tím, že lJřikláněje se k osobním
zkušenostem a vzpomínkám, soustředil svůj děj kolem postavy ven
a ven mladické. Sotva lze považovati za příznačně zosobnění české
národní duše v XVII. století jinocha na samém prahu života, bez
zkušeností, který, podoben v tom poněkud »Mcyrimu« z drahé básně
Lermontovovy, procit ze lživého sna a navrátiv se k rodovým
tradicím, podniká vzpouru proti iesuitským svým vychovatelům a
učitelům a hyne, sotva zalomcoval mřížemi svého žaláře a ledva se
pokusil vyburcovati nepřipravenou revoltou zaslepený lid. Výjimečná

25