a vzchopující se k novému životu v duchu a v pravdě; ježto však
podniká svůj odvážný pokus uprostřed věku beznadějně spoutaného,
bez prostředků a pomocníků, za poměrů krajně nepříznivých, hyne
při něm tragicky. Kde mohl Svatopluk Čech hledati typického českého
bohatýra XVII. věku spíše než mezi mučedníky Staroměstského
náměstí, v tomto výkvětu českého panstva, jenž hrdinsky podstoupil
odboj a krvavot: smrt pro svatou věc národa a víry? A kam měl
umístiti jeho marnotratného syna před návratem k zásadám oteckým
jinam než do samého středu proti českého a protihusitského tábora,
v družinu Tovaryšstva JežÍŠova? Námět takto zaostřený poskytoval
básníkovi dvojí vítanou možnost. V jasné osobnosti českého husitského
šlechtice mohl ztělesniti svou oblíbenou představu staročeského života,
vybudovaného na základech demokratických, ve shodě s přírodou a
v lásce vespolné; samy sebou vnikaly do tohoto úseku dějového,
který měl vyvrcholiti děsivým obrazem Sta:roměstské exekuce, prvky
idylické. Naopak kolem postavy jesuitského chovance seskupovala se
bezděky všecka smyslná midhera Prahy barokní, uprostřed níž
vyrůstalo mládí Čechovo v konviktě klementinském; jaká to pastva pro
slovního malíře, pro zálibného koloristu historického! Tu však
prohloubil si látku tím, že převzal velmi vděčny' motiv z mladické své
skladby »Bílá hora«, kde až na samém závěru mnohoslovného a
roztříštěného celku ozývá se konflikt v srdci hrdiny Jana mezi láskou
ke krásné katoličce Zdence a Včľl10stí k otci, pronásledovanému pro
husitskou víru - básník mohl jesuitství, jehož moc a světové kouzlo
ironicky vystihl rovněž již v studentských létech básní »Ad maiorem
dei gloriam«, pojímati nejen jako svod smyslů, ale i jakožto pokušení
cítové. Konečně rozhodný obrat hrdinův od naučeilé lži k rodové
pravdě, kter)'r přímo nutkal, aby byl rozveden v hlasitý a pusobivý protest,
uvolňoval všecky rétorické schopnosti básníkovy, vábě, aby do
ohnivých slov svého reka, procitnuvšího k pravdivému poznání, vložil
plamen vlastního nadšení a vzdoru. I hověla látka všestranně jak
osobním, tak básnickým sklonům Svatopluka Čecha.

Na rozdíl od »Adamitů« i od »Žižky« nemínil Svatopluk Čech v
nové skladbě namalovati do široka velkou událost dějinnou s hlavními
jejími představiteli, nýbrž spokojil se tím, že na propracovaném
pozadí národního osudu po Bílé hoře předvedl osobní tragiku historicky
bezvýznamného jednotlivce, jehož příběh se však chvílemi !dopíná
24