zel v Dějinách Palackého, opíraj se při vědomostech a představách
o pobělohorské tragédii o pomůcku rázu úplně jiného, o spis spíše
propagační než vědecký, který nalezl již jako chlapec v knihovně
otcově, o »Historii o těžkých protivenstvích církve české«.
Iiumanisticky výmluvná a působivá kniha XVII. věku, kryjící se nezcela
odi'lvodnčně autoritativním jménem samého Komenského, zrodila se
v době Vestfálského míru z lůna Jednoty, kde nejvíce zúčastněný
spolupracovník a redaktor spisu, betlémský kazatel Adam Iiartmann,
zaujímal postavení vynikající; pravý bratrský duch vane krátkými
a názornými kapitolami Historie, stejně účinné v latinském originále,
jako v českém časném překladu. Při četbě těchto věcně úchvatných
akt mučednických chlapec dojista méně byl strhován statečným
biblickým smýšlením bratrského apologety, než citovým patosem bolesti,
soustrázně a pohnutí - a také později nedovedl vybaviti se ze
sentimentálního pojetí pobělohorské katastrofy.

Kdežto se však ve studentských létech Svatopluku Čechovi
nedařily pokusy o básnickou skladbu z ovzduší pobělohorského, přálo
mu štěstí inspirace tvůrčí, když se jako muž třiatřicetiletý znovu
zabral do tohoto období. V nové intensitě mluvily k něínu staré
rozpory tragické. Pronikal-li nyní bystřejším zorem dějillllOU a
myšlenkovou podstatu české reformace al její politiky, přistupoval zároveň
s kultivovanějšími smysly a s jemnějším umčleckým vzděláním k
výtvarným památkám protireformace jesuitské, a tak nabýval tento
staropražský protiklad neodbytné naléhavosti. Politický soudce své doby
a spolu přesvědčený svobodomyslnik uvědomoval si nyní tím
palči;Včji, jak celý národ uchýlil se od slavné cesty husitských a bratrských
svých předků nejen proto, že pozbyl jejich odvahy vzdoru a
neúchylnosti, nýbrž i naprostým svým odklonem od náboženských zásad
reformačních. V přísném soudě, jaký často konával v mužných letech
nad sebou samým, nevyjímal sebe z této obžaloby; naopak, zvláště od
smrti milovaného otce, vinil se, že není věren dráze energického
zastánce práva a karatele křivd, kterou mu vytklo nadšené srdce otecké:
uprostřed národa odpadlého od tradice předkLl cítil se synem
zpronevěřivším se odkazu otcovskému; takto nosil Bílou horu ve vlastním
zahanbeném srdci.

A již již nabývala látka určitějších obrysů. Středem skladby se
měl státi odrodilý syn pobělohorského hrdiny, procítající z poblouzení
23