zel v Dějinách Palackého, opíraj se při vědomostech a představách o pobělohorské tragédii o pomůcku rázu úplně jiného, o spis spíše propagační než vědecký, který nalezl již jako chlapec v knihovně otcově, o »Historii o těžkých protivenstvích církve české«. Iiumanisticky výmluvná a působivá kniha XVII. věku, kryjící se nezcela odi'lvodnčně autoritativním jménem samého Komenského, zrodila se v době Vestfálského míru z lůna Jednoty, kde nejvíce zúčastněný spolupracovník a redaktor spisu, betlémský kazatel Adam Iiartmann, zaujímal postavení vynikající; pravý bratrský duch vane krátkými a názornými kapitolami Historie, stejně účinné v latinském originále, jako v českém časném překladu. Při četbě těchto věcně úchvatných akt mučednických chlapec dojista méně byl strhován statečným biblickým smýšlením bratrského apologety, než citovým patosem bolesti, soustrázně a pohnutí - a také později nedovedl vybaviti se ze sentimentálního pojetí pobělohorské katastrofy. Kdežto se však ve studentských létech Svatopluku Čechovi nedařily pokusy o básnickou skladbu z ovzduší pobělohorského, přálo mu štěstí inspirace tvůrčí, když se jako muž třiatřicetiletý znovu zabral do tohoto období. V nové intensitě mluvily k něínu staré rozpory tragické. Pronikal-li nyní bystřejším zorem dějillllOU a myšlenkovou podstatu české reformace al její politiky, přistupoval zároveň s kultivovanějšími smysly a s jemnějším umčleckým vzděláním k výtvarným památkám protireformace jesuitské, a tak nabýval tento staropražský protiklad neodbytné naléhavosti. Politický soudce své doby a spolu přesvědčený svobodomyslnik uvědomoval si nyní tím palči;Včji, jak celý národ uchýlil se od slavné cesty husitských a bratrských svých předků nejen proto, že pozbyl jejich odvahy vzdoru a neúchylnosti, nýbrž i naprostým svým odklonem od náboženských zásad reformačních. V přísném soudě, jaký často konával v mužných letech nad sebou samým, nevyjímal sebe z této obžaloby; naopak, zvláště od smrti milovaného otce, vinil se, že není věren dráze energického zastánce práva a karatele křivd, kterou mu vytklo nadšené srdce otecké: uprostřed národa odpadlého od tradice předkLl cítil se synem zpronevěřivším se odkazu otcovskému; takto nosil Bílou horu ve vlastním zahanbeném srdci. A již již nabývala látka určitějších obrysů. Středem skladby se měl státi odrodilý syn pobělohorského hrdiny, procítající z poblouzení 23