než Jaroslav Vrchlický, a to třikráte v různých obdobích svého
básnického vývoje: po prvé r. 1880, když se v »Pantheonu« ponejprve
přiblížil svůdnému problemu oslavy Prahy, po druhé r. 1883, když do
vstupní básně díla »Čechy« vkládal malebně řečnické sloky o dějinném
významu srdce české země, po třetí r. 1898, když rapsodicky opěvoval
»Žižku před Prahou« a zpřítomňoval si účin zjevu i slova Rokycanova
na Žižku. Ani jedenkráte nevyrovnal se však Svatopluku Čechovi,
vůči jehož propracované a jemně ciselované skladbě jeví se jak první
kanzona příležitostného »Pantheonu« s násilným svým anachronismem,
tak kronikářský zlomek epopeje z knihy »Bozi a lidé« jen chvatnou
improvisací.

Svatopluk Čech vrátil se za nedlouho sám k hlavnímu tématu
řeči Rokycanovy, když ho r. 1884 požádala redakce Ottových »Čech«,
aby třetí svazek vlastivědné encyklopedie, věnovaný popisu a
dějinnému vylíčení Prahy, uvedl patetickou básni. Podobá se, že původním
úmyslem Čechovým bylo dáti všem jedenácti slokám básnické této
apoteosy volný a široký chod deskriptivní, avšak již ve třetí strofě,
věnov;ané Vyšehradu, zabránil mu v tomto plánu jednak nedostatek
životné S'rostitosti, jimž trpíval vždy, kdykoliv stanul před přítomnou
realitou, jednak řečnické patos" které si naléhavě vyžadovalo
významných narážek a působivých point. I proměnila se Čechova
»Praha« ve vzletný přehled národní minulosti podle jejích
nejvýznačnějších dějů, pokud se odehrávaly v obvodu pražském; básník »Žižky«
se hlásí tím, že se v popředí sunou události české reformace, Husovo
vystouPení, vítězství pod Vítkovem, Rokycanova činnost v Týně
spojená s požehnanou vládou Jiříkovou, posléze pak krvavá exekuce na
Staroměstském náměstí. Od její hrůzy obrací se báseň pointovaně
k červánkům obrození národního, takže poslední sloky zase mohou
vyzníti plesnou nadějí do budoucfl0sti Prahy i celého českého domova.
Tato závěrečná fuga silného dechu takměř parafrazuje první oddíl
Rokycanovy promluvy slavnostní; chtěl-li Svatopluk \ Čech velebiti
»domoviny hlavu, v níž se zžíhá zář myšlenek, jas umění a věd«,
chtěl-li se pokloniti »velkému srdcí, v němž se stále sbíhá krev
národa, kde citů jeho střed«, nezbylo mu, než volně opakovati to, co
před šesti léty pověděl vý'razem definitivním.

Ačkoliv báseň »Žižka« Svatopluku Čechovi v plné míře ukázala,
kterak jeho založení vyhovuje látka vyvážená z nejslavnějšího
roz18