i v srdci Žižkově, tedy o problém v podstatě dramatický; nemme
hromaditi slov, naznačil vnitřní konflikt Žižkův mimicky. Místo
vyhaslých zraků mluví škubající se brva o ponurém tušení dalších prorad
pražských; nato duševní oko hrouzí se do propasti budoucnosti; těžká
mdloba odpovědného okamžiku zastírá líce; znovu propukne na vteřinu
staré zastí a stará zloba, až posléze rozestře se po tváři jasný pablesk
smírného rozhodnutí. Ještě několik mimických pohybů: zachvění rtlI,
zastření líce dlaní, náhlé vypětí čela, prudké máchnutí palcátem kol
hlavy, a teprve pak pouhých pět důrazných, přísně věcných slov
válečného povelu táborského: »Jménem Páně, dítky, - do Moravy«.

Tato úchvatná akce niterná, nasycená dramatickým napětím,
tvoří co nejpůsobivější protiklad k zevní nádheře slov Rokycanových,
nadaných f-amoúčelným vděkem rétorickým: nerýsuje se tu jen
válei::ník proti kazateli, muž činu proti mistru bohosloví, Jan Žižka proti
R.okycanovi, nýbrž všecek přísný a činorodý svět mužného
náboženství táborského proti lesklé a kompromisní kultuře pražanské. Ale
nebylo by správno shledávati v tomto kontrastu pouhou obměnu
příbuzného dualismu z »Aóamitů«, kde nahemu rozkošnictví adamitskému
krajně čelil šerý- asketism neúprosných Táborů. V »Ližkovi«, díle
mladého mistrovství básníkova, dobral se zralý duch Čechův vyšší
spravedlnosti pro obě skupiny. Pražané, i při všech sVý'ch bludech
a nestatečnostech, zaslouží si shovívavosti jako strážcové společného
paladia celého národu a celé země, jímž jest Praha stejně velká
minulostí i krásou. Táborství pak, vtělené do nadlidské postavy Žižkovy,
ne~načí již pouhý reformační fanatism, bezohlednou askesi, přísnou
žízeň spravedlivé pomsty - jeho poslední slovo znamená slitování,
lidskost, sebezapíravé milosrdenství; Ježíš evangelií překonává tvrdého
Zebaotha Starého zákona. Zůstane pro vždy zásluhou Čechova »Ližky«,
že tento obraz husitství, vědecky vytvořený Palackým, upevnil v
české literatuře krásné, ještě dlouho před dějepravnými epiky naší
prósy novodobé.

Nadšený a obecný souhlas, jehož se dostalo básni »Žižka« v české
kritice, když vyšla knižně r. 1880 v :>Nové sbírce veršovaných prací«,
ačkoliv sem tam litováno jakési fragmentárnosti její, není jediným
dokladem velkého úspěchu, jehož mezi vrstevníky doznala tato
skladba, často otiskovaná v čítankách i ve výborech, s nadšením
přednášená a hojně citovaná. Jejímu mocnému vlivu nepodlehl nikdo menší

2 17