Pražanů; s promyšleným důrazem poukazuje k válečnému nebezpečí
na Moravě; svůdně nabízí pražskou pomoc při Zilkově nutrié výpravě
na východ. Pak však vyvrcholuje celý svÍlj proslov naléhavým apelem
mravním: nemluví již k .zižkovi hrdinovi, nýbrž k slitovníku, klade mu
na srdce vznešené vítězství nad sebou samým, jako by věděl, že těr!1to
výzvám slepý rek nemůže odolati - etos coriolánské, humanitní
zhodnocení postavy 2ižkovy ukázaly na tomto závažném místě básně
Rokycanově argumentaci pravý směr. Na chvíli přejímá od básnického
rétora milovník malebných scenerií úlohu, když v klasické
prosopopeise před Žižku přímo staví královská Praha v purpuru jitřních
červánků, ale hned uvědomí si básník, že k srdci slepcovu má pouze slovo,
nikoliv obraz, a Rokycana končí svou plamennou řeč slavnými šesti
verší mistrovské apostrofy, v níž stejně stručně jako plasticky
vymodelován jest v duchu Palackého onen obraz Jana 2ižky z Trocnova,
který se počechovským generacím trvale vtiskl do paměti:

»Jsi-li tížka, jak jej v srdci máme,
jsi-li boží hrdina, jenž zbraň
nepřátel jen vlasti, víry láme,
jemuž nadšení jen týčí skráli

pro llárodačest a svaté snahy ř
vstup co přítel do plesavé Prahy!«

Řečí Rokycanovou jest básnický zájem Svatopluka Čecha o událost
na Špitálském poli téměř vyčerpán, takže mohla by se ozvati i
námitka, že pražský kněz zastínil v druhé polovici básně hrdinu
táborského. Zcela stručně směl nyní epický verš Čechův shmouti dějový
závěr, který se odehrává úplně v duši Žižkově. Zde jest zvláště patrno,
oč hloub Svatopluk Čech pronikl bohatýrskou povahu Žižkovu než jeho
předchůdce Meissner. U tohoto po řeči Rokycanově následuje ještě
značně dlouhý výklad Žižkův, opakující zcela zbytečně leckterou
myšlenku kazatelovu a nařizuiící, sice věrně podle historie, avšak)lo
stránce básnické dosti mdle, zbudová!Ilí kamenného oltáře úmluvy,
jemuž ovšem německý patetik podložil jiný smysl. NeuložilMIi
Svatopluk Čech ve své básni .zižkovi delší odpovědi na promluvu
Rokycanovu, učinil to netoliko z potřeby básnické hospodárnosti; ale i ze
správného poznání, že táborský vůdce byl hrdina činů, nikoliv slov.
Šlo mu hlavně o to, aby vyjádřil názorni »divnou citů proměnu« v líci
16