vraního. vlasu, vrhnuv do tváře mladého kněze sežehujicí plamen
pohledu, sestilisovav konečně pohyb kazatelův v gesto stejně půvabné
jako důrazné, doprovodil Svatopluk Čech idealisoval1ou řeč
idealisovaným portr~tem a postavil zároveň proti tvrdé přísnosti hrozného
kmeta lahodnou harmonií mladého muže - jest to střetnutí ryze
dramatické.

Veliké výkony řečnické nebyly nikdy vzácností v Čechově
básnickém díle; v »Adamitech« závodil Adam s lIenochl;:rn a Mojžišem o
mistrovství rétorické, biblické mysterium dávalo jak Andělu tak
Satanu příležitost k umným turnajům slovním, na revoluční lodi »Evropě«
bylo dosti místa pro Rolandovy, Gastonovy a Pavlovy rozsáhlé
projevy zálib a schopností řečnických. Ale slavnostní promluva
Rokycanova jest přece čímsi novým v Čechově poesii. Nemá za účel ani
kresliti povahu Rokycanovu, ani zobrazovati v myšlenkové dialektice
jeho názory; nevyhovuje pouhé potřebě dějové ani není zasazena do
skladby jen podle básníkova sklonu antitetického; nechce odhalovati
poetova nitra ani poskytovati průchod dobovým tendencím - takové
byly asi záměry dotavadních významných rétorických vložek u
Svatopluka Čecha. Tentokráte po prvé jde Svatopluku Čechovi o
samoúčelný výkon řečnický, v němž by slovo propracované se stejnou
láskou jako umělostí vyrůstalo v rozvětvenou a zdobnou architekturu,
pnoucí se i mimo celek básně k samostatnému životu; epické potřebě
a dramatické působivosti bylo by dostačilo daleko méně slov, než
kolik vynaložil zde výmluvný Rokycana, aby přesvědčil a překonal
Žižku, střídmého milovníka pádné a stručné věty . Avšak jaká úvaha
byla by zdržela Svatopluka Cecha, aby se chopil příležitosti, která
se tu nabízela jeho verbalistickému nadání? Nedbal na tomto místě
úmyslně ani dějinné pravděpodobnosti ani úměrnosti komposiční;
staral se právě tak málo -o dochované doklady Rokycanova
kazatelského umění jako o věrnost pojetí Prahy ve věku patnáctém; úmyslně
nerozlišoval vlasteneckých a náboženských prvků v plamenných
ústech utrakvistického kněze - básnický rétor zavelel, a »slova
srdceiemná« zazněla nikoliv »jasným zvonem«, jak praví sám, nýbrž přímo
slavnou souhrou zvonů, když se mnohohlasně rozezvučí na pražských
věžích za příležitostí posvátných.

Rokycanovo proslovení k Žižkovi, které zaujímá osmdesáte
trochajských veršů s mužskými i ženskými rýmy, připomíná celou
stav14