Na zámku kdysi JuJianově pozoruje Václav Volný zblízka
zástup panského služebnictva a úřednictva, arabesek to na obraze
šlechtické domácnosti. Všichni ti zřízenci a příživníci prokresleni jsou s
láskyplnou pozorností pečlivého genristy a namnoze s humorem; sem
tam přerostly figurky ty, na př. staromódní rodina zámeckého správce
neb burleskni mluvka a zástěrkář hospodářský příručí, míru episodní.
To platí také o zálibných stránkách teple důvěrného líčení, jehož' se
dostává starodávnému baroknímu zámku a jeho parku: jak příznivě
se liší od vzletné, ale konvenční výmluvnosti, s níž Čech vypráví
o švýcarských jezerech a zřiceninách neb o životě pařížském, kde
nemrhl se opříti o vlastní zkušenosti! Dětské vzpomínky na venkovská
panská sídla vedla 'onde ruku šťastného miniaturisty; takto souvisí
povídka :>Mezi knihami a lidrni« netoliko s objektivním románkem
»Jestřáb contra lirdlička«, ale i s oběma čistě subjektivistickými
zpovťdmi v povídkové formě »Poslední jaro« a »liovor listí«.

Nejzasmušilejší »větší prósa« Čechova, povídka »Posledllí jaro«
z r. 1877 těží vydatně ze vzpomínek rodinných 1 domovských a
slučuje dějové i krajinářské motivy retrospektivní se zádumčivým
steskem za ztracenou mladostí, který se u básníka teprve třicetiletého
ku podivu stupňuje občas až v tichou žalobu do zmařeného života;
temnými rysy kreslí tu vlastní podobiznu, jak ji vídával za chvílí
stísnčnosti: nastavil-li si v úmyslu příkrého sebezpytování zrcadlo
pesimismu. Nespokojenost s povoláním novinářským, pohrdání básnickou
slávou, rozpor se základními zásadami společenskými, blouznivě
nesmělá láska okorávajícího srdce k svěží a prosté dívčí bytosti - tol
rysy, které převzal Svatopluk Čech z vlastního portrétu pro
sentiment~lního hrdinu »Posledniho jara«, churavého, životem zklamaného
žurnalistu a někdejšího básníka Pavla, který, předčasně zestárlý a
nemoci podlomen přijíždí na venkov, aby tam hledal zdraví a nalezl smrt.
Prožívá tedy poslední jaro v tichém venkovském městečku a shledává,
že všecko jest v rozbolestňující protivě k jeho rozervané bytosti,
nahlúdanc chorobou v samých kořenech: staromodní, šťastná ztrnul()st
comácnosti strýcovy a tetiny, malicherné šosáctví okresního hnízda,

I

souladný a zbožný klid na děkanství, mladé kouzlo neúnavně kvetoucí

přírody jarní. Jakmile Pavel vstoupí do mi st, kde prožil část své
blažené mladosti, zachváti jej neodolatelně stesk po ztraceném ráji:
první, co upoutá jej v ložnici, jest jeho vlastní podobizna z chlapeckých

181