»vět&í prósu«. Ačkoliv autor sám jmenoval výpravné své kusy rád
novelami, přece nenacházíme mezi těmito prvotinami Jeho prósy
posud čísel, jimž by onen název příslušel v původním sllllYslu slova:
pevně a účelně seťkaná osnova dějová zastírána Jest buď
figurkářským neb i psychologickým zájmem o postavy, často jen podružné;
úryvky z deníku, vložky veršované, sem tam i vepředená romantická
báchorka porúšují výpravnou objektivnost; úvah o lidech a
společnosti, neústrojných výlevů o krásách přírody, satirických šlehů na
lidskou malichernost nechybí v žádné té práci, nejstarší pak, »Samson«,
»Zimní idyla«, »Cikánka«, jsou živly subjektivními úplně prostoupeny.
Pro své náměty Svatopluk Čech se obrací do životního prostředí,
v kterém ztrávil svou chlapeckou a studentskou mladost.
Nejoblíbenější jeho postavou jest mladý snílek ilusionista s tahy z vlastní
podobizny: v podkrovní studovně, v zapadlé pražské kavárně neb
hospůdce, ua venkovském výletě, při kuželkách, nad kartami mezi
šosáky, setkáváme se s nadšenými studenty, mladými vychovateli,
neuznan;'mi básníky, vzdělanými podučiteli. K nim se druží zcela
vYhraněný typ polosměšných kavalírů z venkovských újezdů a dvorců,
darmošlapů to panictví značně zvětralého, kteří si hrají na světáky
a sami se pokládají za nebezpečné dony Juany, ale konečně jsou při
něÍ"dkém dobrodružství pochybného rázu nejen zpraženi, nýbrž úplně
demaskováni; družina služebnictva, podaného značně groteskně, je
provázívá. Skutečnost, kterou mu nabízel domovský venkov~
zpracoval tu (Jmenovitě v »Liškovickém pánu« a v »Motýlu«) Svatopluk
Čech způsobem Rubšovým, jenž z anekdotických jednotlivostí skládá.
gemový obrázek, zesiluje směšné rysy zevnějšku i řeči, nedbá valně
o prokreslení ostatních postav a bavi lehounkou pohodou rozestřenou
nad uzavřeným celkem.

Hloub do lidské duše než první český humorista sestupuje však
Cech tehdy, když pod všedním povrchem každodenních, zdánlivě
nezajímav~'ch postav odhaluje přece kus psychologické rázovitosti. To
zajimalo jej na panu Toužimském v »Zimní idyle«, na Machulovi a
profesoru Střízlivém v »Maroušku«, to pobídlo jej, aby tak do široka
rozpředl osudy titulního reka nejrozsáhlejší povídky z této skupiny
»Pan Bolehlav a svět«. Zde pokusil se Svatopluk Čech o něco pe;
dobného, jako deset let dříve Jan Neruda v nejobšírnější povídce své
mladosti, v »Týdnu v tichém domě«. Také u Sv. Čecha oživuje v líčenf
168