Po několika létech vrátila se básnická obraznost Čechova ještě dvakráte do kavkazské přírody, nehledala tam však ani pestré národopisné změti, ani krvavých stop dějinného zápasu mezi dvěma plemeny a dvojí vtrou, nýbrž pouze barvitý rámec krajinný pro čistě českou idylu sentimentální lásky a pro právě čechovské rozčarování z přeludu o básnické slávě. Bylo to po prvé, když básník, roztouženě pohlížející do niv své mladosti, psal cyklickou řadu veršovaných p0.vídek "Ve stínu lípy« a mezi domácí selanky vkládal obrázky s pozadím exotickým; podruhé pak, když vypravovatel, účtující v zádumčivé ironii s hodnotou vlastní proslulosti, vybíral z cestopisných i>zápisků přítelových« hlubokou novelu »Sláva«. Jak smutný příběh šumařllv a Annin, tak melancholický osud- Českého byronisty na Kavkaze zasluhují výkladu a rozboru v souvislosti jiné. Zádumčivým epilogem, v němž Svatopluk Čech ještě jedenkráte vrací se silou malebného básníckého slova a s intensitou citového prožití ke Kavkazu, jest lyrická báseň příležitostná z roku 1878 >,Na hrob Havlasův«. Dne 25. listopadu 1877 skonal v Aleksandropoli po bojích u Saganluku jako poddůstojník nižerodských dragounů pětadvacetiletý český spisovatel Bohumil Havlasa, jenž za rusko-turecké války jako nadšený- dobrovolník pospíšil pod orly ruské. O umělecké hodnotě románu Havlasových, »V družině dobrodruha krále«, »Kněz Jan« a »Tiché vody«, pronášeli současníci úsudky nestejné: jedni viděli v nich bezpečné sliby do budoucnosti, obdivujíce se prudké fantasii, jiskřivé vervě a šumivému proudu vypravování, valícího se spádně vpřed; druzí vytýkali historickým románům i společenským povídkám ieho napiO'stý nedostatek studia skutečnosti, nedbalou stavbu, chvatno11 povrchnost v provedení. Zato Havlasova osobnost, která jako hvězdná létavice na krátko blyskla v literárnim životě českém, strhovala oslnivým kouzlem všecky vrstevníky - k lásce neb k pohrdání. Havlasu tísnily úzké hranice českého života, a domácí poměry společenské svíraly jeho dobrodružnou povahu jako pouta. Měl idealistní požadavek volného a stupňovaného bytí a nechtěl s něho sleviti, 1 kdy~ krok za krokem jej odzbrojovala skutečnost a všednost; svůj toužný sen mínil realis(JVati stíij co stůj. Byl často zklamán: ale když o;:,ouštěl Čechy, aby se hlásil jako dobrovolník do bojů protitureckých, nebylo to jen pro zklamání z domova; slovanské rytířské nadšení, které u mnohých 1.0