vlásčina, bodrého kozáka, jenž prahne po krvi svůdcově. Při prvním
setkání v horách kavkazských propouští IzmaiiI žasnoucího kozáka,
nemíně užíti své převahy. Sokové střetnou se po druhé, a pak klesá
přemožen)T kozák šaškou IzmaiiIovou. Tento trojúhelník přeial
Svatopluk Čech věrně: mladý kozák - jeho plavá, nčžná milenka
Ludmiía - svůdce z rodu Čerkesů, na kterém junácký Rus musí se pomstíti.
Takové rozestavění osob hovčlo dobře národopisnému zájmu
Čechovu, neboť mohl velmi výrazně zdůrazniti a kontrastovati kmenové
typy, jichž studiem zabýval se na své černomořské pouti.

Podal právě ien etnické typy v obrysech, kde Lermontov neb
Puškin propracovali individuální dušemalbu do nejmenších
podrobnosti. Postavme proti sobě jeho mladšího kozáka a Puškinova
»kavkazskeho pleníka«, neb srovnejme jeho Cerkesa s Lermontovovým
lzmaji!em bejem "- jaké to rozdíly! Čechův kozák jest běžný
dobrosrdečný ruský »plastul1« s kusem idealismu a notnou dávkou mladistvé
přecitlivčlosti, pokorný milenec a řádný Slovan, zkrátka průměrný
voják řadový. Pleník Puškinův nese v složité a otrávené hrudi své
všecko hoře a veškeru rozvrácenost »zbytečn}'ch lidí« ruských z r.
1820; jim básník své pokolení zpovídá a soudí. Ještě větší propast
rozevírá se mezi Izmaiilem a Čerkesem. Izmajil bej, předchůdce
Démonův, jest osobnost tragická, jejíž hrdá a vášnivá povaha trpí stejně
tím, že nedovede vrátiti se k přirozené a příliš primitivní prostotě,
jako tím, že prohlédla omyly civilisace a tak zůstává" vždy cizinkou
v přírodě i mezi lidmi: cosi z Renéa neb Obermanna tkví jako stigma
na čerkeském čele Izmaii1ově, s něhož »smyly sníh a chumelenice a
severního nebe chlad barvu jihu«. Svatopluk Čech podává v postavě
svého Čerkesa jen a jen kmenový typ »abreka<" jak jej spíše podle
dohadů a intuičního proniknutí než podle skutečnosti nakreslil v zhuštěné
črtě »Adigc«: čím malebnější krojová a fysiognomická studie, tím
jednodušší psychologie této barbarské a pudové postavy. Čerkeský ďábel
veršované Čechovy povídky jest málo více než jediná vlastnost
vyhnaná do zámezí, krvežíznivá pomstychtivost, rozplameněná záhubou
rodného kmene, která udusí v duši každé hnUtí iiné, soucit a lásku,
spravedlnost a vděčnost: liadži Abrek jest tu ještě stupňován.

Z trojice Lermontovových postav zbývá ještě milenka obou
odpovědných nepřátel; právě ji Svatopluk Čech překomponoval
nejpodstatněji, ale opětně ve smyslu národopisné malebnosti, nikoliv
psycholo148