Spíše duchaplný než hluboký nápad, jímž Svatopluk Čech
vyhrotil svůj »biblický sen«, skladbu přímo násilně přetíná. Nedořc~šen
ZLIstal nadhozený rozpor mezi božÍ přísnou spravedlJlo~,t~ a s;;uvivavým
slitováním; bez odpovědi nechal básník námitky Satanovy z prvé

'č<tsti mysteria, na něž právě dějový rozvoj měl odpovídati; bez sou .•
visiosti s tragedií. Andělovou zl!stavil Čech plémě Noemovo, jež" ač
vyvoleno Bohem, přece také mělo se y lúsce setkávati, z ní se roditi,
\' ní se přibližovati Iiospodlnn. ""I/eH;c;:cp( jcdnotiivosti snesené z Oe-:
nese, z Byror:a, z Vi?:nyllO a z Lcrmontova a obměněné bohatou
invel':cÍ č~ského básníka, netyj:" zprélcovány v pe '. ný celek, jejž by
ovlád:lla buď drmnatick:' :·.;()lé~ l]C1JO myšIeI:ih:ovú. zákonnost. Celá
báseň Cechova kolísá mezi útvarem lyrickým a formou scénickou, mísí
de arií filosofické rozmluvy, střídá výraz biblický se sentimentální
me;odikou.Po komposičních smělých záměrech »Adamitů« ani stopy;
spíše návrat k úryvkovité a písiíové povaze "Bouře«; jedním slovem:
směs náboženského oratoria a světského libreta.

Není-li takto »Anděl« úměrným výtvorem umělce, který pevným
1 ozmyslem a jistou rukou dovede ovládnouti celek komposiční, působí
naopak jako zálibné dílko hravého formalisty, jemuž hra veršem a
rýmem, paralelou a figurou přináší zvláštní rozkoš. Biblický sen
Čechiiv složen jest z růžence sborů, monologů a písní; z nichž mnohé
jsou uzavřenými čísly a takřka vypadají z celku, není dojista
náho-dou, že tyto melodramatické vložky zbásněny jsou iambem, který
však není zdaleka tak přesný jako trocheje jinak v básni převládající.
Básnické slovo, které v »Adamitech« mělo většinou úkol
karakterisační, podřízeno jest tu namnoze záměrLnTI dekorativním: odtud
lImná stavba slok broušených až k rafinovanosti. Ve strofách
zpívaných anděly na nebesích, ve ve!'ších pohádky M.elšiny, v arabeskách
písně květů, ve vášnivém dialogu Anděla a Dýny právě před samým
prokletím, ve sboru andělú nad archou Sv. Čech využil veškeré
působivosti, kterou dodává sloce střídání dlouhých a kratičkých veršů,
umné proplétáni rýmů, občasné užití rýmu vnitřního. Zvukové ty
účiny zv}'šil ještě jinými prostředky rozbujelého verbalismu: nahromadil
pleona51i1Y a asyndeta, vložil antitése do představ i do.~pitet, zaútočil
nu pozornost čtenářovu důraznými anaforami a přehlušujícími
tautologiemi. Několikráte docílil tím mocných výsledků: šumná rétorika
andělských sborů, kterou první a čtvrtý zpěv doznívají, má
vzneše
127