se poesie vrací k nedramatickému řešení, jakým v Abbadonovi se
Kiopstock zavděčil věku osvícenskému.

Jako VignyllO »Eloa« i Lamartinův »Pád andělů« (1838) se
odvozuje od Byrona, avšak Byronův smutek hrdý a vzdorný proměňuje
se u křesťanského spiritu&listy v zármutek pokory a zbožného
odevzdání; vše jest zmčkčeno a zženštěno podobně jako u Moora. Látka
Lamartinova není naprosto vážena z bible, a málo padá na váhu
okolnost, že Lamartine umístil děj do doby před velkou potopou, a že
jeho hrdina trpí nevýslovná příkoří od rodu Kainova - celek ziistává
výtvorem vzrušené obraznosti básníkovy, jež okouzluje, dokud líčí
nevinnost lásky a půvab panenské přírody, avšak odpuzuje, ba uráží,
kde hromadí výjevy zla, utrpení, mučednictví. Rek básně, anděl
Cedar, zhřeší jako trojice Moorova neb pár Byronův tím, že zamiluje
se do krásné pozemšfanky z rodu Kainova Daidhy; jest vypověděn
na zemi a musí od barbarských pokrevenců své milenky a ženy
snášeti nevýslovná muka'; posléze ztratí Daidhu i děti, hyne sám v
plamenech jejich hranice, aby umíraje vyslechl hlas kletby, že dosavadní
jeho utrpení jest pouze prvním stupněm jeho očisty, kterou teprve
dokoná příchod Spasitelův mezi lidi. Vykoupení, jehož možnost
Byran důsledně popřel, Vigny nenapověděl ni větou a Lermontov
neustával bráti v pochybnost, bylo pro věřícího katolíka Lamartina
úheln:-)'lll kamenem víry, avšak, nehledíme-li k některým krásným
rozpravn}'m vložkám, které vedle přirodIiích obrazů zachraňuji dílo,
ne\'emká nám postup »Pádu andělova« tohoto přesvědčení: básel1,
místo aby letěla k výšinám po serafských perutích, »utkaných z opálů
měsíčních a z jich refleksu v krůpějích rosy«, jak pověděno bylo
o »Eloi« Vignyho, brodí se po kolena krví, slzami a rmutem trudů
a .záští lidských, a čtenář ani si neuvědomuje, že hrdinou jest anděl,
lt:da že chvílemi povznesou vzdechy lásky a něhy našeptané v
sladkých aleksandrinech srdce nad zemi.

V době, kdy stárnoucí a chabnoucí Lamartine dotiskcval »Pád
andčlův'<, vznikl~' z dojmů cesty východní, zápasil na rozhraní Orientu
a .Evropy, na Kavkaze, mladý a divoký geníus Lermontovův s
poslední a nejhlubšÍ versí svého »Démona« (1838). NenI to Lucifer
By


ronův, neni to Satan Vignyho, kdo na temných perutích nudy,
opo
vržení a zoufalstVÍ oblétá klášterní celu krásné gruzínské kněžny
Tamáry, aby, roznítě lásku v jejím srdci, ji vrhl do věčné zkázy, zároveň
8* 115