Lucifera z »I(aina«, vyplnila ».Elou čili sestru andělů« (1824), již Vigny
sám nazývá rovněž mysteriem. Jako ve všech dílech Vignyho, tak
,:iž v tomto prvním rozsáhlém jeho výtvoru, zastiliuje myslitel
umělce; idea daleko převyšuje provedení, jehož invence jest chudá,
a jehož podivuhodné krásy popisně a lyrické neslučuje v jednotný
celek zaokrouhlená stavba přesné \motivace. tloa, and~lská bytost
ženská, zrozená ze Spasitelovy slzy, prolité u hrobu Lazarova,
nad.ána jest schopností lásky nejobětovnější, která jest ochotna zmařiti
vlastní jsoucno, aby bylo pomoženo osobě milované. Eloa miluje toho,
jCilž zatížen jest největším hříchem a neštěstím a proto potřebuje
největší oběti -- samého Satana, kterému do žil k temné a vzdorné
krvi byronské Vigny přimísil jedovaté kapky smyslného rozkošnictví
irancouzského; chtějíc ho vykoupiti, propadá .Eloa sama peklu. Vigny
vynaložil všecek svúj křišfálny lyrismus, aby v nejvyšších polohách
zazpíval c!Jvalozpěv svrchovaného sebezapřeni: není v času, není
v prostoru větší slávy než navždy se 'obětovati pro blaho druhého;
touto dokonalostí pi'evý-šil padlý- anděl blažené nebešiany; tak může
překonati tvor sama Stvořitele.

Něhyplný nltruismus »Eloy« došel podivu též II těch, kdož se cítili
zmr'aženi příkrým pesimismem básně ~ nikdo nevyjádřil to otevřeněji
než Jaroslav Vrchlický, jenž již r. 1875 se ve »fragmentu pekelné
homedie« pokusil o pokračování a dokončení skladby Vignyho, avšak
spíše ve slohu Danta, Mickiewiczc a Krasiilského než básníka».Eloy«,
anIž snad znal Vignyho napověděný a neprovedený úmysl zbásniti
konečné vykoupení Satana milostí Eloinou . .Eloa, odpykavši v pekle
trest, smí se podle vůle Hopodinovy vrátiti do sesterského kruhu
anděW, avšak není připuštěna do bran ráje, ježto vzala s sebou spícího
Satana. Eloa raději se vraci do zatracení, než by opustila bytost,
kteIOU si zamilovala. Leč tu přísnost Soudcova cítí se přemožena: nejen
Elo&, ale i Satan jsou vykoupeni, a hrůzy pekla berou za své. V
konečném optimismu a útěšné humanitě stýká se tu český básník velmi
těsně s francouzským svým učitelem Viktorem Hugem, jenž ve zlomku
»Konec Satanův« podobně řešil odpuštění Satanovi Bohem a proměnu
jeho v anděla světla a svobody. Tragický dualism Boha a Lucifera,
nebes a pekla, spravedlnosti a vzdoru, auktority 'a rozumu, jejž
Byron učinil osou svých mysterii, jest dialekticky překlenut, a v kruhu
114