~Obrazu Hovějšího básnictví českeho« přiřkla Čechoví první místo
mezi žijícímí poety našimi a »Adamittim« mezí historiclf~rmi skladbami
veršem. Krásnohorská r. 1877 stejně uznává komposici díla jako silu
jehodbraznosti, správnou a skvělou formu jako nápli'í ideovou,
durainěvšak připomíná »historickou, věrně původními barvami (:asu
znatelnou nádherná ta malba nenÍ«. Nechápajíc básnickÝjCh intenci
Cechových a přesunuHc nesprávně vlastní těžiště )~Adamitův«,
racionalistická posuzovatelka napomíná poetu poněkud pedanticky: »Kéž
by sám Čech budoucně hloub sáhl v púvodní prameny našich dějin
a ·pečlivou svou snahu uměleckou spojil s opravdovějším
sebezaprcním spisovatele historického!« Omezil-Ii se Neruda na nadšené
uvítání mladšího druha, podali-li J. E. Kosína a EI. Krásnohorská
t1hnmou karakteristiku, pokusil se hned r. 1874 františe'k Zákrejs
v ~Osvětě« o podrobný rozbor stavby, ideí a formy díla. Tu s většim
tu s menším štěstím odhaluje virtuální zdroje »Adamitů«, ukazuje
k vadám komposičnÍm, pochybuje o myšlenkové přesvědčivosti,
vytýká dikci nedostatek odlišnosti individuálnÍ. A však ani pro něho,
posuzovatele v celku upíatého, není nejmenší pochyby o tom, že
~>Adamité« jsou vrcholem dotavadního tvoření Čechova, že fantasie
básníkova, výtvarně bohatá, tvoří plasticky a důsledně, že dikce díla
!est duchaplná i uhlazená, melodická i přesná jak v rýmech, tak i v
prosodiL Toto přijetí dila dosvědčuje, jak nadšení i kritičtí čtenáři
»Adamitů« dali se uchvátiti především právě jejích fugou rétorickou a jak
nepochopili, že skvělý řečník poetický zakrývá cosi, co jej sama
hněte: vniUní puklinu v komposici básně, která se vynořila v
inspiraci jako_ temná, živelná a· dějinná vise a postupně vychladla v
některých svých částech ve vynucenou problematiku a strnulý výtvor
deskripce samoúčelné.

Úsudek, vytvořený o »Adamitech« r. 1874, zobecněl ve
čtvrtstoletí následujícím, kdy skladbě nechybělo ani přímých napodobitelú,
jak}'m se projevil ua příklad Otakar Mokrý v básnické poučce »Na
dívčím kameni«. R. lb97 nedlouho po abrahamovinách básníkových
vyšlo první samostatné vydáni »Adamitův«, znešvařené, žel, plitkými
:lustracemi Alfonse Muchy, pracovanýÍni bez vkusu a piety. Vítal-li
prvotisk >~Adamitů« Jan Neruda, provázena byla tato edice mimoděk
stejně horouCÍmi slovy podivu, jež v jubilejní stati o Čechovi
.Vl:Iloval prvnímu velkému dílu poetovu Jaroslav Vrchlický.
Kar.akte
109