jež v působivé anafoře se vrací znovu a znovu v promluvě
Henochově, jest samou pľabuňkou jeho fitosofickéhonázoru, jako
anaforid<é »pr<lvÍ mi« karakterisuje typicky důvěřivý idealism Adamův.

Tam, kde rozpíná nejšíře křídla metafy sická touha básníkova, n~se
5e i jeho rétorika letem nejpyšnějším a směle opouští nevysoké
ublasti, v nichž potud bojácně kroužilo české slovo patetické: nejen
tlálkovy skladby, ale vše, co Svatopluk Cech sám napsal a co
marně usilovalo o jednotnou formu epickou, jest »Adamity«
překonáno~-
Když »Adamité« vyšli v osmi sešitech nového Hálkova a
Nerudova »Lumíra« r. 1873, byli pozdraveni obecně jako plné vítězství
mladého básníka i literárního pokolení, jež vystupovalo s ním
současně. Veřejného výrazu došlo toto nadšení v nasleduHcím roce, když
Svatopluk Cech zařadil epopeji bez jakýchkoliv změn komposičních
i te'kstových, na něž původně pomýšlel, věda, že jmenovitě posJedním
zpěvům chybí podrobné propracování, do prvni své knihy »Básní«;
kritikové sbírky zabývali se většinou právě ~)Adamity:(.

Nejvřeleji uvítal skladbu Jan Neruda v »)Národních listech« oním
posudkem, jejž sám omlouval pro jeho dityrambičnost; nazval
CiAdamity« vzletně »českými hroby, do nichž pěvec vlil záři růžovou«,
a třebaže připouštěl nedostatek dramatické síly a plastičnosti, přece
z(!ůrazooval svůj podiv pro »žhoucÍ žár« dila, které mu bylo jedním
slovem »překrásné«. S Nerudou, jenž přiřadil Svatopluka <;;echa
výslovně k modernímu směru, zahájenému Máchou, shodovali se v
zásadě oba kritikové, v kterých měla své typické mluvčí t. zv. škola
národní, jazykový i krasovědný purista a pedagog star&ího vkusu Jan
Ev. Kosina a kritisuHcí básnířka mladistvě kypivého temperamentuj
Eliška Kr[lsnohorská. Olomoucký odpůrce literárního kosmopolitismu
ve čtvrtém »Hovoru o]ympském« klade Svatopluka Cecha jako
pravého básníka národního útočně a bystře nad Hálka a proti Hálkovi;
kromě »Čerkesa«, jejž chválí bez výhrady, dovolává se Kosinův mluvčí,
profesor Ostrý »Adamitův«. Raduje se, že v přírodě české a na půdě
domácí zobrazil básnik lidi skutečně české, přiznává, že v básni hlásí
se 6silí o uměleckou kázeň, avšak netají v kriticismu mužně otevřeném
ani svých výtek: báseň se mu zdá mladým vínem, jež nevykvasilo
posud k jasnosti, karaktery neshledává dosti propracovanými a
prohloubenými a hlavně v učenecké své přesnosti pohřešuje koloritu
dobvvě dějinného. Tato námitka se vrací též II .E. Krásnohorské, která v
lOB