ztrnulého shluku nahých těl a svítivých skupin, v němž hýří první
zpěv, zůstalo v skladbě mnoho místa pro zrakové opojení a pro orgií
barevného pohledu. Jmenuji alespoň sytý obraz Adama bloudícího
v zelenavém šeru pralesa, nebo divokou a svůdně hrdinskou fresku
bělovlasé stařeny táborské, opírající se o mladého, kadeřavého
zlatohlávka na voze bitevním, neb onen výjev ryze doréeovské invence,
kde do zpěněného kalu bitevní vřavy, ozářené rudým bleskem, vrhá
se mužn)' obr Samson s dvěma bělostnými dětmi v náruči. Slovesný
malíř, jenž s takovou vervou a rozkoší mísí na své paletě tvrdé a
;>rudké barvy pro mohutné scény, měl nesporně silné zrakové nadání
a velmi lÍtočný postřt:h výtvarný. Podobá se však, že vzněcoval a
vychovával své oko na malířské lžikultuře makartovské a na falešném
osvětlení divadelním, neznaje zápasu moderních umělců o volné slunce,
aniž konaje oddaných pozorování pod šírým nebem.

Svatopluk Čech hledal již v »Adamitech« souhru atmosférické
nálady a dějové intonace: střída dob denních, mračné a barevné výjevy
na obloze, světelná a ohnivá dramatika bouře jsou využitkovány co
nejvydatněji pro stupňování dojmů výpravných. JarSr a rozkošný ples
nah~rch těl a rozpuštěných vlasů konají Adamité v plných proudech
zlatého slunce; smyslnou hru milostného svodu zapřádá Sulamit
v zeleném přítmí háje, rozsvěcovaném jiskrami lesklých krovek
létaiickh brouků; v temném stínu houštiny očekávají Naháči, umdlení po-o
žitkem, příchod boje i bouře. A naopak v oblasti temnot: za mlčelivé
hvězdnaté nocí prou se lienoch s Adamem o prazáhady všehomíra;
rudé ohně tábora husitského protrhuií temnou noc, v jejímž středu
tanč.i Adamníci rej rozkoše; divoká bouře zažíhá své nepřetržité
blesky nad pozdním bojištěm rozhodného zápasu. Dramaticky
vystupňovan~', ale motivicky nezcela piivodní zpěv pátý založen jest dokonce
na trojzvuku světelném; v soumraku jeskyně, rozplašovaném pouze
matným plápolem pochodně, sbližují své názory teista Adam s
'katoličkou Jitkou; blednoucí zeleň hasne v posledních záblescích západu,
když k něžné papežence se blíží rozvášněná žárlivkyně, a hluboká noc
spřádá své tiché stíny v okamžiku, když Sulamit .Jitku vraždí.

Jenom zřídka ozve se již y y"Adamitech« osudný llázvuk
samoúčelné11Q a ryze dekoračního popisu, íenž zastaví děj a přetrhne dialogícký
proud. Jsou to nikoliv náhodou partie, připínaiící se k postavě Jitky,
léto různorodé a čistě literámÍ figury, neústrojně vklíněné mezi tábor

lQ5