notu a soustředěnost dějovou, roztřišW epich' příběh na episody,
mísil se opětně do vypravování. Refleksivni živly ovládly báseň:
dialektické rozhovory, meditační samomluvy hrdinů, ale i
polofilosoíické, pololyrické monology básníkovy přerývaly vždy znovu proud
výpravný. Lenau, mělký a melodramatick~- psycholog i chvatný a
nespolehlivý dělník slovesný, neuměl sepnouti svých skladeb,
roztříštěn}'Tch i zevně v krátké zpěvy, ani přísnou logikou fabule, ani
zákonem vnitřního rozvoje, a tak spokojil se, syn pokolení
tendenčního, s čistě povrchním pcjítkem, jakým byla cyklická idea zápasu
člověčenstva proti auktoritě za svobodu myšlení. Současníci a žáci
I,ellauovi nepostihli, že zádumčivý melodik lyrick~Tch stavů a
krajinných vztahů je v epice čirým diletantem, a tak jeho »Savonarola«,
jeho »Albigenští« vzbudili celou školu svobodomyslně reflektujících
lžiepiků. Mezi ně řadí se na české půdě vedle učeného skladatele
»Labyrintu slávy« i publicista v rouše básnickém, jimž byl Alfréd
iVieissner, převyšující Lenaua plastikou výrazu í komposiční
přehledností.

Svatopluk Čech vstoupil »Adamity« do těchto šlépějí. Jako
Lenau neb Meissner rozčlenil děj do kratších romanci přetížených
refleksf, v něž rozpadává se čistě mechanická jednota většiny zpěvů.
V první polovině básně jsou zpěvy jednolitější, později přibývá
rozdrobení děje na menší výjevy, spiaté 'časově a místnč, jakých má
zpěv třetí tři, zpěv sedmý sedm. Ve shodě s Lenauem i Čech
podřidil výpravné jádro živlům subjektivním: nevypravuje, nýbrž řeční,
nezdůrazlluje děje, nýbrž diskusi, nemizí za příběhem, n~'brž řeší 'V něm
horlivě vnitřní své spory. Avšak místní a časovou určitostí svého
námětu i provedení stojí nepoměrně blíže Lel1auovi než Byronovi; tím
předstihuje již roku 1873 nejslavenějšího českého žáka lordova
Vítězslava Hálka, s kterým také v zlomkovitých 'prvotinách vešel v
zápas oS výsledkem nikterak neslavll}·m, ačkoli v příležitostných
veršovaných projevech tehdy i později se na »pěvce lásky, vlasti, přírody«
dival značně konvenčně.

»Adamité« přebíjejí kteroukoliv lyrickoepickou báseň Hálkovu
stejně v psychologii jako v slovni malbě neh v básnické rétorice,
neilledíc ani k správnosti plnozvukého jazyka- a k bezvadnosti hutného
trochajského verše. Nepoměrně vyšší než záměr kterékoliv
veršované povídky Hálkovy jest již umělecký cíl » Adamitú«: tam jed~né

103