v dějové dynamice, jakým jest konečné rozhodnutí o vnitřním
přerodu Adamově!

Složitějšího erotického děje, jenž by dramatisoval konflikt sil
prýštících z hlubin bytostí psychologicky promyšlených, nedovedl Sv.
Čech vytvořiti v »Adamitech«, ani kdy jindy: nebyl erotikem, nebyl
dušezpytcem a znal život srdce jen z plaché dálky. Byl však již zde
půvabným mistrem milostných miniaturek, koupajících se v jitřní záři
čistoty a něhy, jakým se podivujeme tak často v jeho próse. S
uměleck~·m vkusem postavil v šťastném kontrastu proti bouři smyslnýcb
chtíčů, které se vybíjejí kolkolem, líbeznou dětskou idylku cudné
příchylnosti Lilitiny a Jiříkovy: rosa a pel leží nesetřeny na této
episodce. Básník vyvrcholil ji s lehkou příklonou k třetímu oddílu »Snů«
půvabným nočním viděním Lilitiným, v němž vládne pohádka ...
ještě v »Dagmaře« najdou se obdobné vložky, plné vděku. Episodka
Lilitina a Jiříkova iest nadto do děje velmi uměle vkloubena, neboť
s ní vnitřně jest spiato dramatické soupeřství mužného Samsona a
surového Kaina, další to dvojice z bohaté řady povahových kontrastů,
napověděných již v prvním zpěvu básně.

Erotické motivy »Adamitů« odda).ují celek od původní živelné
koncepce ještě mnohem větší měrou než prvky filosofické a
refleksivní a ukazují k pozvolnému sestupu, jejž skladba prgdělala: nejprve
zaměnil básník za naodosobní, iracionální, ekstatickou inspiraci
rozumové, rétorické přemítání o problémech osobně znepokojivých, aby
posléze ztělesňoval tyto otázky na schématických, konvenčních a
namnoze přejatých figurinách -- hle, úskalí }i,ztroskotání Čechovy
básTlické mohutnosti před značena jsou již v prvním velkém díle poetově.

Básnický útvar, do jehož volného rámce Svatopluk Cech dovedl
s mladistvou smělostí vměstnati trojí nlznorodý živel, dělící se o jeho
tvůrčí bytost - problémovou ideologii, slovesnou malbu a řečnickou
výmluvnost - přičleňoval se organicky k tradičně ustálené formě
poetiky západoevropské, značil však v pomáchovském verši českém
nový stupeň vývojový. Po dvou skladbách cyklických, ~,Bouři« a
))Silecll«. pokusil se Sv. Čech v ))Adamitech« po prvé o jednolité epos
a užil onoho gemu, jenž ód třicátých let zdomácněl na německé půdě.
Byl to episujíci lyrik Mikuláš Lenau, který volnou a pohodlnou formu
veršované povídky Byronovy přelil v nový a zrůdný tvar historického
eposu. Jeho neukázněný subiektivism odhodil svévolně a samolibě
ied102