kéljO popisu, neznajícího mezí, neb do prázdného verbalismu a duté
rétoriky. Problém, o němž IiamerIing řečňoval do omrzení, bYL
problém mladoněmecký, nikoliv romantický, právě jako u Alfréda
Meissnera: šlo o věčný spor smyslnosti s ideí, temné vášně těla s
hloubav~'m duchem; při tom nechybělo fanfuronství hříchu, které plachému
a mdlobnému Iiamerlingovi byly ve skutečnosti cizi.

Na těchto základech zbudována jsou obě rozlehlá veršovaná díla.
která za mládí Čechova učinila Iiamerlinga proslulým i za hranicemi
Rakouska, refleksivní epos v iambech o dualismu neronského
požitku a ahasverského poznání »Ahasver v Řhňč«, a polohistorická
skhldba s filosofickým pozadím a v heroickém rozměru >'Král
siOIlský«. Čta Iiamerlinga, který ještě později svým vtipným
»Iiomunculem« vlivně působil na jeho satirické báchorky, nemohl Čech necítiti
hlubokého příbuzenství. Historické fresky byly i Iiamerlingovi
záminkou k filosofické a společenské refleksi; myšlenkové konflikty byly
lIspor"ádány i tuto v řečnické protiklady; živel dekorační byl také
II ftamerlinga silně zdůrazněn; kolorit nanášel také krajan a bliženec
Makartův oslnivě, avšak se studenou nehybností.

»Král sionský«, epopeje o rozkladu tábora Novokřtěncú v
Miinsteru, souvisi s »Adamity« i látkově. V obou básních odehrává se
vzepření náboženských blouznivců křesťanskému řádu společenskému
a rozhodnutí se jich pro komunismus; zde i onde se "Prakticky
provátU emancipace masa; v lese Davertu i v městě Mi1nsteru nejinak
než nad Nežárkou nepřetržitě se pře boží válka s rozkoší smysli'!.
Bylo by možno jíti ještě dále val1aJogisování; ba mohli bychom
uvésti i zeměpisnou náladu, že les, podle něhož liamerling nialoval po
paměti osudný hvozd Davert, nebyl příliš vzdálen od ostrovní
houštiny při Nežárce: byl to šumavský prales u Nových hradů, kde
Iiamerling jako hoch trávíval prázdniny.

Romaneskním jádrem »Krále sinského« jest zápas dvou žen
o proroka Novokřtěnců mUnsterských, Jana z Leydenu, titulního to
reka epopeje. Adam z »Adamitů« iest Králem sionským na ruby:
u Iiamerlinga činí zklamání z idealisty požitkáře, který naprosto
pohrdá všemi vyššími vzněty, kdežto Adam naopak dospívá k idealismu
z adamitského hmotaření a rozkošnictví. Poměr Jana z Leydenu k
ženám shoduje se však naprosto se vztahem Adamovým k nim, takže
nelze zde nevycítiti přímé a příčinné souvislosti. Jako Sulamit zprvu
100