Ty tam jsou! - Mé touhy s nimi hynou,
zhnusil se mi dávno vlastní zor,

nechci mřít jak jiskra nad baNllOu.
doplanout chci jako meteor! «

l(ozl1odnutí Mojžíšovo a příchod liusitú oddálí na 0as uskutečm?ní
Sulmnitiny touhy; teprve vůdce táborský zažehne hranici, kde
Sulamit umírajíc sklání hlavu na prsa Adamova.

Němečtí básníci, k nimž přiklonil se Sv. Cech, skládaje efektní,
avšak příliš odvozenou figuru Sulamitinu, náleží vesměs mezi
hlasatele práv smyslnosti, protestujícÍ dusledně vroti odříkavé
mravouce křesf~ll1ské. Z velkého praotce tohoto nového evangelia, jenž
v popředí první své truchlohry posunul nadživotní postavu kurtisány
prokleté a jenž závěru poslední své tragedie dal vyzl1ěti
odživotnělým trojzpěvem hříšnic již vykoupených, z Goetha, vzat jest motiv
hlavní. Nevěstka, očištěná láskou dosud nepoznanou a hynoucí v
plamenech s tím, jenž lásku tu roznítil, kdož to jiný, než bajadera
z Ooethovy indické balady, spasená láskou k bohu země
Mahadohovi?

I nejtypičtější básník emancipace masa, Heine, přispěl při
modelování zjevu Sulamitina svým podílem. Uče adamitský tábor jako
rozkošnickou změf nahých a vzdávajících se těl žli:.nskýcll, zvone!
k nepřetržitému milostnému požitku, Čech vybavil si představu bory
Venušiny, jak ji líčí Heine v písni o Tannhiiuserovi. Další analogie
nabizely se samy. Adam, prchající z osidel sensualismu, odmítá
Sulamit znesvěcenou požitkem komunistickým skoro stejně jako
odmršfuje Tannhuuser nevěstku nevěstek, paní Venuši; oba odolávají
ús~okům slibů nové rozkoše a vzpomínek na dřívější slasti, jimiž
Sulamit i Venuše míní je zlákati. Podobnost jest přímo průkazná,
ovšem ne slovná, nýbrž psychologická.

ADAM:

"Mýlíš se - to lásky plápol není!
Vrtoch to, jenž do rána se mění.
Však lel brzy obraz mužlÍ jiných
ve vrtkavé duši zacloní,

vyplaší jej úsměv z víček stinných,
ze srdce lel cimbál vyzvoní.

98