vaně rozhorluje, ale hned ukazuje se sám statečn}'m a ukrutným
hrdinou v zápase s husitským knězem. V rozhodném boji na život a na
smrt nedá se zviklati kletbou dokonávající Ady, v jejímž pádu
spatřuje doklad slabosti ženské. Než posléze, když cítí neodvratný skon
vlastní, nezůstává věren ani jasnému názoru životnímu, ani
feuerbachovsky hrdému bohosloví antropologickému: - vyčkává rány
velkého vraha a ničitele a přiznává, že hmotu ovládá duch mučícího
tyrana, jenž vrhá své tvory do propasti nicoty. trefně bylo připomenuto,
že skon ieho se poněkud podobá smrti Pankráce z KrasiÍ1ského
»Nebožské ~omedie«, jenž hyne s vědomím, že Galilejský nad ním
zvítězil. lienoch umírá jako dusledn}' filosof povznesený nad klamy a
svody lidskosti; Mojžíš hyne jako tragický člověk, který zoufá v návalu
lidského, přelidského. V onom triumfuje čistá idea, byf idea krajně
natura1istická a materialistická, v tomto šlehají plameny pudové lásky
k životu, k zemi, ke skutečnosti a to nejprudčeji v okamžiku, jenž
hrozí je zhasiti.

Analogií k postavě Mojžíšově jest Ada, kterou změna koncepce
»Adamitů« posunula z významného postavení v prvním zpěvu do
místa velmi podřízeného. Konflikt její se Sulamitou, druhou milenkou
1'Ilojžíšovou, který byl nadhozen důrazným protikladem obou· žen, pustil
básník se zřetele v okamžiku, kdy pro Sulamitu osnoval zvláštní
příběh velmi romaneskní. Tak Ada vynořuje se teprve zase ve zpěvu
posledním; tam hyne, zasažena šípem táborského chlapce a klesajic,
objímá Mojžíše horoucněji než kdy jindy. Doufá, že milenec ji zachrání
a prodlouží její pobyt na krásné, rozkošné, milované zemí, avšak
vidouc, že milovaný pán nemůže jí pomoci, stává se nevěrnou své lásce
a proklíná Mojžíše .

.J est patrno, jak týž motiv proveden jest dvojnásobně, jak ve smrti
Adině i Mojžíšově dramatisována jest jedna a táž tragická myšlenka
I á s k y k ž i v o t u, kdežto lienoch i v hodině zmaru zůstal
představitelem I á s k y k o s udu. V jakou formuli shrnouti naproti tomu
vývoj, osud a skon Adamův? SchiIlerovský básník nazval by asi
sám tuto schillerovskou postavu ztělesněnim I á s k y k i d e á I u.

figury, řazené takto v názorné a působivé dvojice, Mojžíš-Ada,
Mojžíš-lielloch, Adam-I-lenoch, vyrůstají organicky ze základní dějové
osnovy, jež vznikla těsným sepětím původní hromadně válečné
prakoncepce s problémovým dějstvem idealisty Adama; postavami těmi

95