mova vystupuje jako uzavřené číslo ze symfonie dějinné a myšlenkové
bouře, která hučí z »Adamitův«.

Jak jinak vypracovány a s úhrnnou koncepcí epopeje vyrovnány
jsou figury obou znepřátelených antipodů Adamuvých, postava
tienocJlOva a Mojžíšova! Kolik bouřného živlu chová každý z nich v tvrdé
a vzdorné své hrudi! Neni nadarmo, že právě z úst Mojžíšových
zaznívá v prvním zpěvu básně líčení blížící se bouře bitevní, v němž
hučí plně ohlas základní koncepce. l<ovněž není náhodou, že v
posledním zpěvu epopeje vracejí se tyto původni a rozhodné akordy
drtivé krásy, rozpoutaných živlů tehdy, když lienoch nastavuje svá
prsa válečné vřavě a vražednému zmaru. Mojžíš a tienoch jsou
vlastními nositeli bouřné dynamiky »Adamitů«, jsou povahovým i ideovým
zosobněním »hluku a hybu zápasících zástupů~(, jsou figurálním
promítnutím oněch },temných, divoce zvířených mračen«. Sv. Čech
dovedl je názorně individualisovati a zároveň postaviti do účinného
kontrastu. Stařec tIenoch jest plastická postava z jednoho kusu bez
puklin psychologických a trhlin povahových. Jeho hrdé smýšlení,
odmít:.tjíci důsledně veškerý antropomorfism a antropocentrism, nedá se
zviklati ani nahodilostí životních zkušeností, ani léčkou smrti; na
rozhraní bytí a nebytí volá stejně důrazně jako za rozkvětu sil, že nic
0ten jest člověk, že nicotna je společnost, nicotna země a v
agnostickém a hedonistickém nihilismu loučí se s životem. Podobně joonotnou,
ovšem mnohem jednodušší čarou narýsoval Čech ještě jen věčného
snílka J ubala, figuru to episodní; ostatní protagonisté básně lámou se
v hodině zmaru.

Podle původní disposice »Adamitů«, snad vlivem dějinné postavy
adamitského sedláka Mikuláše, jenž od stoupenců zván Mojžíšem,
určen byl za ústředního reka Mojžíš, »obraz mužné lepoty a síly«,
v němž zrcadlí se »smyslnosti přepych, velké snahy, nadšení i něha,
tcnlllÝ vzdor; v meissnerovských v)'jevcch prvního zpěvu rozvinul
s'\t vu naturalistickou antropologii, svůj kult přirozeného práva
pudového, svůj komunismus majteku a lásky. Kdekoli v dalším ději,
ovládaném Adamem, byl připuštěn k slovu a k činu, uskutečňoval
v mužné důslednosti a smyslné plnosti tyto ideály. Krása ukořistěné
mladé katoličky jej unáší, ale stejně vášnivě rozpoutává jeho bytost
blížící se boj, v němž nachází opojení jako hrdina básně »Umírání«.
Odpadnutí Adamovo a Sulamitino od zásad adamitských jej
svrcho94