Leč, to není naprosto případ Adamův, naopak odpadlík od zásad
lIenochových trhá všecky svazl<:y pojící jej s hromadným útvarem,
v němž dotud žil, a odříká se nadobro enfantinovského komunismu a
feuerbachovského naturalismu, ovládajícího tábor nad Nežárkou,
odváděn jsa odtud Jitkou krok za krokem. V dosti rozměrných
Čechových náčrtcích pro II. a III. zpěv, -vzniknuvších po napsání I. zpěvu,
ale před definitivním rozvrhem skladby nynější, přiřčeno jest Jitce
i romantickému jejímu prostředí mí5to mnohem význačnější než v
konečné podobě »Adamitů«. Dvakráte, vždy iinak, vypracoval básnik
v těchto skizz.ách adamitský útok vedený Samsonem na katolický
klášter, kam se utekla Jitka; snad útok Novokřtěnců na chrám a
zámek v Krasiňského >Nebožské komedii« měl vliv na tento výjev;
vedle Jitky, jeH chůvy a stařičkého otce nejprve zpÍvaji, posléze však
hynou pod adamitskými kyji a meči zbožní katoličtí věřící,
romantický rytíř, snivý sokolník a drsný, cynick}7 voják- Samson nešetří
nikoho z této typicky středověké družiny, karakterisované dílem
uzavřenými lyrickými kuplety, dílem epikou velmi malebnou. Kdežto
však druhé znění jest přerváno před vystoupením Adamovým,
zaplétá jej první verse do akce velmi dramatické, která ovšem
neobstála před rozvahou komposiční: Adam vysvobozuje Jitku z
krvelačných rukou násilníka Samsona a zabíjí ukrutníka; sám se zachráněnou
dívkou prchá na koni - zda skutečně ještě do adamitského tábora?

Přes tento pozorný zájem básníkův zůstal v definitivní skladbě
»Adamitů« konvenčně jasný zjev Jitčin živlem různorodým a
rušivým; nestált určitě před zraky Čechovými, nýbrž byl kreslen s
použítím reminiscencí slovesných. Nejen hovor Adamův s Jitkou v jeskyni
zajatou o dogmatické počestnosti vlastních zásad jeví se ohlasem
katechisační scény v loubí Markétčině: kdekoliv Jitka, živa či mrtva,
púsobí na Adama, hlásí se příklona k oněm výjevům Fausta, kde
titanik poznání snaží se přiblížiti náboženskému pojetí Markétčinu;
ještě ze závěrečné samomluvy Adamovy na hranici slyšíme názvuky
rOllsseauovsko-herderovského výlevu Faustova o Bohu
nevyslovitelném a nepojmenovatelném. Tot poslední akt přerodu Adamova pod
vlivem Jitčiným: víra v dobro stup'ňuje se v přesvědčení o
nesmrtelnosti duše, panteismus přeměňuje se na prahu smrti v náboženství
deistické. Zlyrisovaný hrdina končí skoro melodramaticky; probl6m
filosofický vyřešen jest sentimentá,lně; operně nyvá k!a.ntiIéna
Ada
93