ňové, jehož ctižádost smeruJe k tomu, aby citová
dobrodružství svého temného, ale ohnivého srdce zhustil na
nejmenší prostor veršový a nadal při tom názornou plastikou.
Takový úsečný básnický výraz, blížící se jednak písni,
jednak řikadlu, oblíbil si ve své lyrice také Viktor Dyk,
nejplodnější ze současných českých básníků, zdomácnělý i v
románě, povídce a dra.lJlatě, nadto vynikající politický
novinář a satirik obávaného vtipu. Skepse a ironie jsou již
vrozeny tomuto romantikovi na ruby, jenž vlastní svou
hlubokou citovost persifluje a jenž nedůvěřuje své obraznosti
podivně rozmarné. Celý jeho vývoj směřuje však k tomu,
aby onu vrozenou skepsi a ironii překonal a dopracoval,
či spíše domyslil a dotrpěl se absolutní jistoty. Nehledá jí
ani u Boha, ani v náručí ženině, ani v klínu přírody,
nýbrž v bezpečné jednotě s národem, ale tu dovede jeho
rytířsky hrdá a neústupná mysl přijmouti pouze, kdyby
karakterní národ stál na svobodné půdě. Takto došel Viktor
Dyk, krajan Svatopluka Čecha a v lečcems pokračovatel
Jana Nerudy, k poesii českého nacionalismu a při ní stál
věrně s důsledností pravého muže jak za let politických
zmatků, tak i v dobách válečných zkoušek; polifcký
sarkasmus, lyrická dialektika, duchaplná pointa sloužily mu
v jeho úsporných a narážkových verších k tomu, aby
varoval před slevením s ideálu, formovaného již v národním
obrození. Dožil se v plné tvůrčí síle toho, že tento .ideál
byl uskutečněn vybudováním Československé republiky. Tu
však přihlásil se znovu starý romantik v něm. Nespokojuje
se s tím, čeho již dosaženo, nýbrž povzbuzuje stále k
vyššímu; jest raději donem Quichotem ideálu n~ž
spokojeným příživníkem pohodlné skutečnosti; svatý neklid,
hárající v něm, jest vzpruhou mravního vývO;e.

Ani Theerův idealismus všemu na vzdory, ani Dykovo
rytířství nedosažitelného nevyjadřuje životního názoru a
básnického.·vyznání dnešní lyrické mládeže české; uznává-li
tato vůbec mistry v generaci předchozí, jsou jimi Fráňa
Šrámek a Stanislav K. Neumann. Tento retorik zdravě
lač
58