čivé výmluvnosti a výrazové lahody. Tu synteticky shrnul
to, oč se bil v břitkých polemikách a co dovozoval dlouho·
letou praksí posuzovatelskou: že umění musí vyvěrat ze
života a vraceti se k němu jako jeho množitel; že básnické
dílo nevzniká ani napodobou vzorů ani prováděním
rozumových tendencí, nýbrž organickou tvorbou, jejímiž pod.
mínkami jsou opravdovost v životě a uměleciéškolení;
že forma jest nerozlučně spiata s obsahem a Žl) v ní se
skrývá nejosobitější projev individuality původcov)'. Jako
Masaryk v době realismu, stal se F. X. :5alda v následují.
címobdobí myšlenkovým vůdcem českého písemnictví  
kritika přejala místo filosofie.

I tentokráte byla to lyrika, jež vyjádřila nejvyšší úsilí
národní duše formou stejně novou jako uměleckou;
mocněji než v románě i v dramatě došly v ní výrazu ohrodné
snahy mravně společenské, ozývající se od Masarykova
vystoupení a od politickosociální revoluce 90. let, zvané
»Omladinou«: samo srdce národa se vyzpovídalo verši a
metaforami svých lyrických básniků. Ideově náleží do .je.
jich hdy J. S. Machar, jehož umělecké prostředky jsou
však bližší realismu ; dokonalými představiteli této lyrické
skupiny byli Antonín Sova a Otokar Březina. Antonín Sova,
i Otokar Březina jsou syny jižních Čech, vlasti r{áboženské
myšlenky a vznícené citovosti, která se před stoletími
vyslovila reformací; onen přinesl si ,z domova spíše vzníce·
nou citovost, onen spíše hloubavost náboženskou. Oba' záhy
opustili r.odný kout, ale nosili věrně jeho obraz s sebou,
knihovník Sova v Praze, vzrušené národními'ti sociálními
zápasy, učitel Václav Jebavý (neboť takto znelo občanské
jméno Březinovo) v samotě moravského venkova, stvořené
p.ro kázeň soustředěné meditace a ideové i básnické ekstase.

Citový a citlivý snílek Antonín Sova počal uměleckou
svou dráhu uprostřed veršujících genristů a realistů jako
impresionista. velmi jemného ústroj enství a impresionistou
zůstal vlastně vždycky; dodejme, že jeho impresionismus
má ráz příznačně hudební. Veršem hebce melodickým a

55