stálým střídáním vzorů, slohů, vkusu takovou měrou, jako
v básnictví ,dramatickém, které od roku 1883 mělo v Ná·
rodním divadle důstojnou svatyni, obklopenou láskou
všeho národa a vyplněnou výkony herců nadprůměrných.
Zatím co přední básničtí mistři českého světoobčanství v
oblasti lyrické i epické, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer,
marně zápasili v Národním divadle o prvenství scénickými
básněmi v rámci umění poklasického a romantického, aniž
dovedli svými velkorysnými, avšak většinou jen
improvisovanými pokusy položiti základ ke21dravé tradici, bil na
zlatou bránn krásné budovy neodbytnou pěstí již realismus,
jenž herecky i básnicky mohl v Cechách spoléhati na ži·
votné předpoklady.

Publicistický vůdce kosmopolitické školy, Josef V. Slá·
dek, byl silný duch jako jeho selští předkové ze
západočeského pohoří, bylo to však zároveň jemné srdce, které
žáka Jana Nerudy a druha Jaroslava Vrchlického
uzpůsobovalo k tomu, aby se stal nejčistším lyrikem v Cechách.
Jeho vkus vz,dělán byl anglickým básnictvím, z něhož
jmenovitě Shakespeara přetlumočil mistrovsky po česku; jeho
životní zkušenost rozšířila se v Americe, kde poznal
přírodu, lid, práci; jeho srdce prošlo zkouškami těžkých
rodinných ztrát a mučivé dlouholeté choroby. Sládek, mistr
písně i básnické dumy, zocelil se v těchto osudech tak, Že
na každý podnět života a každou otázku smrti dovedl
odpověděti projevem melodickým, který byl zároveň
mravním činem. Jako lidé silného ducha a jemného srdce
hledával posilu ve styku s půdou domova a tomu děkuje české
básnictví za jeho selské písně, odpolu politické, odpolu
rozmarné, v nichž hrdý Čech a vzdělaný světoobčan Sládek
vstoupil do šlépějí Čelakovského, aby za sebou strhl
některé následovatele, hlásící se ke škole národní a libující
si v básnění hlasně tendenčním; široký a zdravý humor
hanácký kyne samolibě a št'astně z písniček
nejnadanějšího z těchto Sládkových žáků, F. S. Procházky.

Takové opory stále hledal a nikde nenacházel opožděný

42