uskutečněním plánu božského. Od pradávna zápasí v nich
Slovanstvo, nositel svobody a humanity, s Germánstvem,
představitelem hmotné síly a rozpínavého násilí; od
husitských dob přistupuje k tomu konflikt svobodného
poznání církevní a státní autority. Jest možno pochybovati,
na které straně spatřoval Palacký budoucí vítězství?
Nemohl považovati svůj úkol za skončený, když ve svých
dějináchdával národu 'probuzenému životní bibli. Muž mravní
rozhodnosti a tvořivé vůle, jakým byl Palacký, přirozeně
přešel od historie také do politiky, jakmile poměry k tomu
dopustily.

Tato možnost nadešla roku 1848, když revolucí padlo
staré absolutistické RakOl'lsko, a když zasvitla, ale"ipoň
nakrátko, možnost konstitučního života na parlamentním
základě. Palacký ne zcela št'astně odsunul důsledný program
státoprávní a pracoval ke zfederalisování Rakouska podle
zásady národnostní; veden byl při tom nadějí, že nyní
bude možno provésti austroslavismus; v tom směru se
vyslovil také velký Slovanský sjezd roku 1848, ~de slovamwí
vystoupilo již jako síla politická. Byl v politice nemenší
autoritou než v literatuře a vědě a požíval obecně čestného
příjmení »Otce národa«. Dostalo se mu zvláštního štěstí,
že jeho politiku šířil v lidu vysoce nadaný spisovatel,
zakladatel českého novihářství, Karel Havlíček, jenž vždycky
udeřil na pravý tón, at' jadrným politickým výkladem
působil na soudnost lidového čtenářstva, at' voltairovským
vtipem a heineovským rozmarem satirikovým, nešetřícím ani
státních ani církevních veličin, útočil na zdravý český cit,
at' silou svého mužného a neoblomného karakteru se
obracel ke svědomí své veliké věrné obce. Leč rakouská vláda
v reakci, následující brzy po revoluci, nebezpečného
publicistu Havlíčka uštvala, Palackého umlčela a v českých
vlastencích nadobro udusila víru, že by bylo možno
Rakousko obroditi federalisací národů, mezi nimiž Němci chtěli
stůj co stůj hráti vůdčí úlohu. Proto, když se po reakčním
intermezzu vrátil do zchátralého habsburského císařství opět

30