deckokritický, jednak povahu popularisační, ale·
nepohřešovalo ani zcela myšlenky politické. Již první z badatelů
a buditelů jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny
s jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k tomu, aby
tento názor vědecký byl přenesen do oblasti veřejné:
Čechové nestojí osamoceni, nýbrž jsou příslušníky velké
rodiny slovanské, o niž se mají včas potřeby opříti,
spoléhajíce hlavně na mohutné Rusko, ale též v Rakousku,
v němž tvoří Slované většínu, otevírá se volné pole zdravé
a prospěšné politice austroslovanské. Takto zároveň s
obrozením národním rozvíjela se v Čechách myšlenka
slovanská, dodávajíc celému hnutí rázu universálního.

Veškeré snažení osvícenské vědy v Čechách shrnuje a
vyvrcholuje mohutná osobnost učeného abbé Josefa
Dobrovského, jenž po celém Slovanstvu jest znám jakožto
patriarcha slovanské filologie. Rozsáhlé a důkladné
vědomosti jazykozpytce, literárního dějepiEce a historického
badatele provázeny byly přísnou a jasnou kritičností pravého
ducha baylovského, jemuž věcná a neúchylná láska k pravdě
byla životním náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň
rozumovými i mravními přednostmi, nestal se Dobrovský
toliko zakladatelem vědeckého mluvnictví. a soustavného
literárního dějepisu českého, nýbrž stanovil i zákonné zásady
novočeské mluvy spisovné, básnické prosodie a kritické
metody. Ne.byl by toho vykonal bez lásky k českému jazyku
a písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky a německy;
ale přes to byl přesvědčen, že český duševní život náleží
pouze minulosti a že jest proto vhodným předmětem
naukového badání, nikoliv součástkou živého vývoje; že by
Čechové byli schopni vytvořiti krásnou literaturu evropské
úrovně, nechtěl přepustiti tento statečný skeptik.

Teprve pokolení, které přišlo. po Dobrovském a skládalo
se namnoze z jeho žáků, odhodlalo se v romantickém
nadšení vznésti dvojí heslo: národní vědy, české netoEko
látkou, ale i jazykem a duchem, a národního básnictví; bylo
to pokolení bohatýrské, protože nezůstalo při hesle, nýbrž

22