jeVUJlcl se pnsným pozorovamm a kresbou realistickou,
zálibu v alegorii, sklon satirický a jakýsi nedostatek
porozumění pro pravou uměleckou volnost; ale vše, co v
písemnictví před Komenským jest jen rozptýleno a
naznačeno, provedeno i.e tuto ve velikých obrysech, jako osobnost
Jana Amose Komenského ztělesňovala přímo monumentálně
nejlepší snahy a tužby národa Husova a Českých bratří.

Když roku 1670 kmetný Jan Amos Komenský položil
v Amsterodamě k věčnému odpočinku unavenou hlavu
vyhnancovu, rozprostíraly se nad jeho pokořenou a
umlčenou vlastí temnoty, jež nemají sobě rovných v dějinách
vzdělaných národů. Vylidněny krvavými exekucemi i
násilnou emigrací, zbaveny domácí šlechty i skutečného
vzdělanstva, ochuzeny hospodářsky, seslabeny politicky, staly
se Čechy výhradnou kořistí jesuitské protireformace, která
7.mocnila se university, škol, tisku a zahájila slovem i ohněr!l
vyhlazovací činnost proti všemu, co připomínalo prokletou
reformaci. Ale za spálené knihy kacířské nedovedli dáti
katoličtí horlivci, mezi nimiž zprvu nechybělo vlasteneckých
milovníků národních dějin a mateřského jazyka, jako
spanilomyslný historik Bohuslav Balbín, žádné náhrady, nebot'
jejich asketická a mravokárná produkce, nesouvisící ani
s životem národa ani s myšlenkovým duchem evropským,
sotva zasluhovala ve své nechutné bědnosti názvu
literatury; v XVIII. století pak postupně dohasínala. Latinské a
později i německé knihy zaplavily Čechy, kde nyní i
školské vzdělání octlo se v úpadku; jazyk kazil a porušoval se
víc a více vlivem němčiny i zvráceným úsilím nevzdělaných
puristů; smysl pro dějinnou souvislost uměle hyl vyhlazen
icmetodami jesuitskými. V polovici věku XVIII. nebylo
nikde naděje, že národ takto přitlačený k zemi mohl by se
kdy vzpamatovati. Avšak v selském lidu se udržoval
plamének zdravého života národního. Řeč zachovávala si svou
tvarovou i výrazovou přesnost, své metaforioké bohatství,
své gnomické koření. V pověstech, zkazkách, místy i ve
vzpomínkách náboženských sekt žila dějinná tradice a s ní

19