PODOBIZNY ŽEN Arne Novák PODOBIZNY ŽEN 1 9 1 8 Nakladatel Fr. Borový v Praze. Kladu s plachým pozdravem tuto knihu na hrob své nezapomenutelné sestry Lily Předmluva. Není jen náhodou, svěřuji-li svou knihu již dle názvu záštitě Sainte-Beuvově. Praotec moderní kritiky se zálibou i se štěstím volival za předmět svých podobizen postavy ženské a nevěnoval pozornosti toliko spisovatelkám a umělkyním: í světice a milenka, tvůrkyně inspirace a virtuoska dopisu vábily jeho zájem psycholo~ický a jeho mohutnost vykladačskou. Také vzdáleným a skromným dědicům své šíré a nezvládnutelné říše odkázal mocný král kritiky radu, aby poznávali vnitřní bytost ženinu z jejich osudlÍ, náklonností a činlÍ; přidržel jsem se jeho životopisné metody ve valné většině svých statí, z nichž některé jsou pouhýmí náčrty lehce nahozených obrysů, kdežto jiné prokreslují portréty po způsobě miniatur p nepatrných rozměrech a s oddanou podrobností. Ale nevystačil jsem vždycky těmito nÓ8troji a zplÍsoby, - jednou sliboval mně postup 'ilologický, po druhé literárně hístorický rozbor bezpečnější proniknutí k podstatě tvoření studovaných há8nířek. Mnohé ze článků zde otištěných jsou staršího data, ba některé vznikly na samém prahu mé kritické činnosti; třebaže jsem je pro knihu přepracoval, nerad bych jim odepřel této omluvy. Asi polovina studií byla psána pro »Ženský svět« 9 za přímého podnětu mé zvěčnělé matky; není proto snad nemístno, pojal-Ií jsem do svazku také dva příspěvky, vykládající zjev mojí mateře a mající tedy namnoze ráz důvěrných dokumentů. Jest dle mého názoru duševním ochuzováním domtiěnka, jakoby se mluva lásky a řeč kritiky nadobro vylučovaly. V Praze v březnu 1918. 10 Arne Novák. Královna Radegunda. Frf! s k y Z f! Š 11 sté h o s tol f! t i. Veliký mistr přísné linie, členěné v rytmech chrámové skladby, Puvis de Chavannes, namaloval na zdech světské svatyně v novodobé Paříži posvátný příběh blahoslavené pastýřky a účinné ochránkyně rodného kraje proti válečnému nepffteli, svaté Jenovéfy, jak uprostřed divokého vichru a krvavého deště časů barbarských šíří svěží vůni jarní květnice s porosenými liliemi. Cyklickými malbami, na nichž pod příkrovem zamlklé mlhy dříme milost dávnověké legendy, vzdal velkorysý malíř francouzský zbožný hold jedné pojmenované hrdince ze zástupu bezejmenných žen, které účastně spolupracovaly na přerodu divoké doby v středověk křesťanský. Statečny před lidmi a pokomy před Bohem, krotily překypující pudy mladistvě bujných národů, hrnoucích se právě na dějinné jeviště: proti tělesné síle stavěly něhu ducha, proti útočnosti smyslů kázeň srdce, proti výboji moci mravní odffkání. Letopisec církve a historik pozdního písemnictví latinského zná také jména a někdy i osudy mnohých blíženek Jenovéfiných a čte-li v klášterních kronikách neb v životopisech misionářů a církevních spisovatelů, vybavuje si s podivnými útvary germánských kořenů a latinských koncovek živé představy světic, hrdinek, učených paní. Snad kdyby na naše dny byly se docho- 11 valy všecky temně' zbarvené' mosaiky i veškeré hranaté a mohutné fresky v chrámech někdejší Galie, které' zničila sebevědomá gotika, klestíc cestu nové vznešenosti a kráse, zjevily by se na pestrých dlážkách a pomalovaných zdech zkrácené a zvelebněné příběhy těchto žen, jichž řada houstne od ztroskotání říše západořímské do doby Karla Velikého a jeho dědiců. Představme si sídelní svatyni v' Poitieru, proslulou po církvi již od čtvrtého stoletf, kdy odtamtud s biskupského stolce obhajoval v dokonalých obvětích latinských katolickou nauku proti ariánům učený světec Hilarius. Bud na podlaze zvýšeného kněžiště nebo mezi zakulacenými okny v masivních zdech mohl tam zbožný křesfan románských století sledovati životní legendu durynské princezny a francké královny Radegundy, jasné perly v duchovní koruně kře:' sfanských hrdin za časů merovinských. Celá malba, velmi výrazná v upřímném primitivismu, která nechtěla pouze těšiti očí, nýbrž spíše obraceti ducha od děsivých nejistot nebezpečné časnosti k pokojnému přístavu věčné spásy, rozdělena byla asi na několik poll, ohraničených zlatými čarami, a každý z obrazů uzavřen byl nahoře modrým obloukem, znázorňujfcím blankyt nebe~ké vlasti. Věřící, nadaný pozorným zrakem a chápajícím srdcem, byl by tam snad rozeznal těchto patero výjevů: Krvavé příběhy v královské rodině durynské. Dětská Radegunda klečí se sepiatýma ručkama riadzkrvácenou mrtvolou otce Berthara, jehož žezla kdysi posloůchaly germánské kmeny od 12 Dunaje k Sále, od Unstruty k Mohanu. Odříkávajíc prosby latinského otčenáše, póhlíží dívenka zděšeně na ukrutného strýce Hermanfrieda, který, spojiv se s dávným nepřítelem Durynska, franckým králem Chlodvíkem, zabil bratra a zmocnil se jeho říše, aby odměnou za pomoc ji uvedl v závislý poměr k Frankům. Bratrovražda politických motivů a zároveň příprava pro upevnění merovinské moci; v Radegundině mladistvé mysli vzněcuje blouznivost teskného citu, jenž již od dětinství přikláněl se k studnicím útěchy náboženské. Konec říše durynské či, jak řekl velký současný básník latinský, »excidium Thuringiae«. Frančtí králové, dědicové Chlodvíkovi, udeřili na proradného Hermanfrieda, někdejšího otcova spojence a dobyli jeho sídelního města. Královský hrad řítí se v troskách, červené plaménky šplhají po pozlaceném cimbuří hradeb, Frankové odvlékají do zajetí durynské ženy s rozpuštěnými vlasy a s nemluvňaty v náručí. Stepilá Radegunda, napolo ještě dítě, napolo již panna, určena pro krvelačného krále fr~nckého Chlothara, jehož roznícený pohled neviděl v ní hned od začátku jen žádoucí kořist, ale i předurčenou královnu mohutnějící říše. Odvlékána s bratrem do galského zajetí, ohlíží se ještě nejistým zrakem, zda neuzří milovaného bratrance Amalafrieda. Jeden ze zajatců sklání se k Radegundě opatrně, aby jí našeptal, že Amalafried, radost jejích dívčích let, zachránil se útěkem ke dvoru ostrogotskému. Chlothar kyne průvodu do Soissonu, kde durynský princ záhy jest zavražděn, kde však 13 jeho krásné a zbožné sestře dostává se románského vzdělání a křesfanské výchovy, jak toho žádá tvrdý a mocný vladař pro budoucí panovnici rozsáhlé říše neusterské. Obklopena kněžími a nábožnými ženami, oblečena násilím do královského roucha, vzdalujíc se, jak možno, prudkého manžela, který ji trýzní stejně projevy divoké a žárlivé lásky jako hněvivou bezohledností, dli Radegunda v plném rozkvětu plavé krásy dvaceti let na dvoře Chlotharově v Soissonu. Freska však předvádí statečný konec vynuceného toho soužití s Chlotharem. Zříme tu noyonského biskupa Medarda v slavnostním úboru mešním před oltářemj k jeho nohám vrhá se Radegunda, prosíc, aby jí udělil svěcení klášterní. Biskup váhá a odmítavým posunem ruky odkazuje královnu k choti, jemuž ,prchla. Již již však ozbrojenci Chlotharovi ohrožují biskupa, domnívajíce se, že chce Radegundě poskytnouti ochrany. Královna v sakristii odkládá purpur a hedvábí a obléká roucho klášterní. Medardus splňuje její prosbu, a Radegunda vzdaluje se pokorně. Aby její plán byl úplně proveden, bylo však potřebí mnohých let a zakročení svatého Germana u krále: posléze Chlothar odprosil Radegundu a podporoval ji při zřízení kláštera v Poitieru, kde prožila ostatek života. Tam shledáváme ji po smrti Chlotharově, po níž rozpoutaly se v rodině merovinské násilné zrady a vzájemné vraždy, osnované stejně muži i ženami ze žárlivosti, panstvichtivosti, ale i pouhé krvelačnosti, jak s otřásající názorností vypráví veliký letopisec té doby Řehoř Tourský. Na 14 fresce vidíme v bráně kláštera sestárlou, ale stále půvabnou Radegundu v rouše mnišském, opřenou o rámě abatyše Anežky, někdejší její služebnice a schovanky. Náhle do opevněného kláštera přichází velkolepé poselství, kněží i presbyteři, jáhnové i šlechtici za zvuku zvonů. Radegunda klesá na kolena přemožena radostí i pokorou. Dávné její přá.ní se splnilo; císař Justinus posílá j; třísku ze svatého kříže. To! událost dalekosáhlá pro křesťanství francké i pro duchovní prohloubení myslí barbarských: dotud uctívali výbojní válečníci Krista vítězícího v slávě a v moci nad říší pekelnou, bojovníka a krále, nyní se k nim však blíží Ježíš obětavý a obětovaný, trpělivý mučedník, tichý Beránek. Teprve nyní vyjasňuje se barbarům bolestné tajemství křesťanské víry a pašíjový její smysl; kopí Longinovo sklání se v pokoře přede dřevem kříže. Komu mohl nový ten názor vyhovovati více než právě Radegundě, která nalezla svou lidskou důstojnost teprve, když složila korunu královninu a jíž škola utrpení a .oběti přinesla duchovní dokonalost? Nesmíme přeceňovati účinku těchto náboženských nálad na mysli franckých barbarů: zprvu jen kláštery a jejich školy byly prodšeny tímto blahodárným duchem, ale právě urozené ženy přinášely z křeslanských těch semenišť jemnější smýšlení a citění do společnosti světské, vymáhaly si od smyslných násilníků úctu a ohled a připravovaly půdu rytířskému mravu. Radegunda sama, uvědomělá podněcovatelka nábožensky citové kultury v době ukrutností merovinských, zůstane v dějinách vždy sloučena s tímto převratem nborovým; 15 pravděpodobně na její popud vznikly obě hymny, Zpívané po celý středověk na Veliký pátek v chrámech katolických, »Vexilla regis prodeunt« li »Pange, lingua, gloriosi lauream certaminis«. První píseň, jejíž smělá parodie zaznívá i v ,;·Pekle« Dantově, vrcholí horoucím výkřikem, opakovaným umdlenými rty a roztouženými dušemi do dnes: »0 crux, ave, spes unica«, druhá skladba založena jest na hlubokomyslném protikladu záhubného stromu rajského a spasného stromu kříže i v obou zpěvech nachází oddané srdce křesfanovo záchranu v Bohu, jenž utrpením a obětí stal se člověku nejpodobnějším a tím posvětil to, co bylo dosud hrůzou a pohanou. Skladatel těchto hymnů, proslulý básník merovinské Galie, Venantius F ortunatus, jest středem pátého a posledního obrazu v řadě fresek. Jevištěm jest opětně poitierský klášter řádu sv. Cesaria, kde Anežka jest abatyší a Radegunda déle než dvacet let vůdčím srdcem. Líbezný výjev idylický: ve skromném večeřadle u stolu pokrytého jemně tkaným ubrusem, kde stojí misky se štěpným ovocem, košíčky s kaštany, poháry s vínem, sedí sestárlá Radegunda a představená kláštera Anežka v rozhovoru s Venantíem FortUnatem. Zatím co Venatius požitkářsky okouší sladkých darů pozemských, předložených mu pečlivými přítelkyněmi, pročítá Radegunda na drobném bílém lístku latinská disticha básníkova, líčící; jak . dlouhá mu byla přísná postnf klausura Radegundina, a kterak návrat z ní připadal mu jáko útěšná doba žní bohatá snopy, hrozny a ovocem i shovívavý úsměv pohrává kolem ušlech- 16 tí1ých rtd někdejší královny při tomto nevinném lichocení obratného presbytera a klade svou bílou ruku jakoby k opoře na krucifix vztyf~ný na stole. A boží mír, vykupující z hroz vfjevd předešlých, rozprostřen jest nad tímto obrazem, kterým cyklus končí, nebof záhy po vyvrcholení idyly poitierské r. 587 Radegunda umírá. Záhy po jejím skonu ujímá se její málem šedesátiletý přítel Venantius F ortunatus literární osJaY)' své příznivkyně a doplňuje jejím ~ivotopisem značnou řadu legend o galských svatých, pro něž se mu dostalo obecné proslulosti v církví. V šestém století, jež bylo myšlenkově a umělecky neplodné, byl Fortunatus pokládán za velikého básníka. Severoitalský rodák a vychovanec gramatických škol v Rayenně, jejž vděčná pout k hrobu svatého Martina v Toursu přivedla v mladých letech navždy do Galie, měl nejednu vlastnost, vyznačující pravého básníka: formy mluvnicky i metricky bezvadné a vyškolené na starořímských elegicích užfval k zachycováni prožitých dojmd z krajin a ze společnosti; honosil se důrazem i pdsobivosti vycvičeného řečníka, kterýnepíše pro oko, nýbrž pro sluch a pro srdce; dovedl nejrůznější situace životní proměniti v zaokrouhlené obrázky poetické. S otevřeným okem prošel velký kus západní Evropy a rozuměje lidem i politice, pobyl na nejednom dvoře barbarském, kde jako obratný dvořan uměl se vlichotiti účinnou básní příležitostnou; jsa poněkud labužníkem a změkčilcem, okoušel tu rád pohostinství a chlubil se jemnými způsoby. Bezpečněji ~šak než u mocných vladařd cítil se v středisclch du- 17 chovnich a nejšťastnějši byl v Poitieru, kam jej v'bil stolec biskupský i klášter Radegundin, a kde Jako nástupce 8vatého Hilaria kolem r. 600 skonal Rozkvět křesfanského básnictvi ve starověkých formách za Karla Velikého zastřel nadobro slávu Fortunatovu, ušetřiv pouze jeho mohutných hymnd: jeho příležitostné básně, namnoze prázdně řečnické a pohřešujíci pevn08ti přesvědčeni, pozbyly nadobro významu, jeho životopisy svatých zdály se příliš jednoduchými pro vytřiberiějši vkus; jeho skladba o nešťastné visigotské princezně Galsvintě, která do Neustrie přišla si pro smrt z ruky zločinné Fredegundy, souložnice manželovy, odpuzovala rozvleklosti. Kromě pašijových básni chrámových dotýkají se dak našeho srdce z Fortunatova tvořeni právě jen ty skladby, při nichž čerpal inspiraci právě z podnětd Radegundiných i přede všemi rozsáhlá veriovaná epiiitola »De excidio Thuringiae«. V teskných vzpomínkách a s to~hou nezmeněené lásky obrací se tu třicet pět let po zkáze společného domova Radegunda k bratranci Amalafriedovi, tehdy vojevt1dci cisaře byzantského a vyprávi mu to, co nejtěsněji oba Fpojovalo: ztroskotáni vlasti durynské. Radegunda takměř vede ruku Fortunatovu: ona jest to, kdo vidí vše s jasnou krutosti před sebou, kdo proživá znovu staré bolesti, kdo citovou silou zddrazňuje ryze lidské prvky v přiběhu tenkráte příliš všedním. »Poslední římský básnik«, jak Fortunata nazval znalec, na.bidl vybroušenou svou elegickou formu Ráde~undě, aby v ni vylila žal nejstrašnějších vzpomlnek, překonaných však již křesfanskou 18 ooevzdanosti a pokorným kultem bolesti. Když odpovědí na básnickou epištolu došla Radegundy zpráva, že Amalafried jest mrtev, dopisoval si FortunatuB jejím jménem dále s jeho dědici, ale nikdy již nedosáhl dokonalosti, která »excidium Thuringiae« staví po bok hymnu »Vexilla regis prodeunt«. Radegunda, statečná v utrpení a důsledná v předsevzeti, nebyla bytosti tvůrčí: povzbuzovala a podněcovala jiné, aby měnili v kulturní činy to, co se tajilo v citových hloubkách její duše, vzlétajícf ke trůnu božímu blíže než i nejlepší z jejích vrstevnfků. Čestnou přímost pevné své povahy dovedla vztýčiti proti pánovitému nási1níetv! barbarského panovnfka a tim povznesla vůbec cenu uvědomělého ženství uprostřed lítých milostnic a krvelačných tyranek. Odříkavý názor přísné řeholnice prosadila proti královské vóH a vyvodila z něho nové dósledky duchovní: zasvětila lidské srdce tajemství bolesti a oběti. S předním básníkem svého věku hovořila jako bytost rovná, ba určovala směr jeho tvoření: zahajuje nepřehlednou řaduinspiratorek v poesii. Poskytovala z nejlepšího, co žena m6že dáti a to v hrúzných dobách, kdy ženství hynulo bud v marné trpnosti nebo v živočišném sebesníženf, - nezaslouží, aby byla perem historikovým občerstvena její legenda? (1907) 19 K a t e ř i n a S i e n s k á, S vět i c e a hr cl i n k a. "Sieno, ó, ty trdniš v glorii na slunných výšinách, a větrové kol tebe dují dech jak volnosti, ty toskánská kolébko umění. Jak často zastavil jsem kroky své u fontány tvé, Brandy, zamyšlen, jež na vodu, na jasnou bohata, jak na vzpomínky, z kterých záře jde. Pod vysokými těmi oblouky, chlad hledaje,se Dante zastavil, on vzpomněl na ně v božské básni né, a stříbrné ty vody vlažily ret Kateřiny, velké svaté té, ten ret, z kterého taká vtmluvnost se linula, že církve knížata a papež sám své hlavy sklonili před prostou divkou, dcerou barviře: v tak velký oděl, svatý majestát Bdh rohu svou, pokornou v čistotě.« Julius Zeyer: Pia de'Tolomei. Z jara roku 1385 viděla Siena, »město věčného jara a půdy vždy rudé planými růžemi«, jak zplvá starý básník, podivuhodnou slavnost. Město vyzdobené koberci a zelenými girlandami čekalo 20 i pýchou a dychtivosti na slavný návrat veliké $Ve dcery, jejíž panenské kroky kdysi vyšly :r; tiěho, aby patřily odtud celé církvi a všemu křeifanstvu. Konečně přiblížil se průvod za hlaholu non4 všech chrámů. Bratrstva laiků zahajovala procesí, bratří a sestry klášterů následovali zpívajíce slavnostní žalmy; pak kráčelo, zahaleno leskem svěc a oblaky hustého kouře, kněžstvo m.ěata; .• zástupu žáků a příbuzných oslavované nětice nesli dva členové řádu dominikánského z kláštera Minerva v Římě na příkrově pokrytém bohatými hedvábnými látkami bílou lebku blahoalavené Kateřiny Sienské, druhdy prosté dcery barvířovy Kateřiny Benincasa, jejíž čisté tělo před pěti léty v Římě bylo pohřbeno. Za příkrovem se antou relikvií třesouc se pohnutím a věkem, opřena o rámě Alessy, žákyně Kateřininy, klopýtavě šla takměř devadesátiletá stařena Lapa Benincasa, rozená Puccio, matka světice. A jako dle slov evangelia přistoupila kdysi k Ježíšovi žena a chválila jej řkouc: »Blahoslavený život, který tebe nosil, blahoslavení prsové, již tebe napáieli«, tak nyní přicházeli k vetché stařeně mnozí .e slovy:»Jak jsi blažená, že můžeš zříti vzneiený triumf, jejž republika připravuje tvé dceři!« §echta m€stská a úřadové končili průvod. Páter Ráimund z Kapue, zpovědník a učitel, rádce a životopisec Kateřinin, přijal lebku světice a pohřbil ji v chrámě svatého Dominika, v kterém jeho žačka a chlouba tak ráda vždy pobývala.1 Od oné slavnostní chvíle uctívání Kateřiny Sienské navždy jest zabezpečeno; církev i ital8ký riárod, papežství i dominikánský řád hlásí se 21 k rií jako k své světici;· malfři zpodobují jeji tajuplné zasnoubeni s "Kristem, básnici vlašt1 i latinštl opěvují skutky jeji lásky a milosrdi; myst:cká filosofie vzhlíží hrdě k jejímu dialogu »0 prozřetelnosti boží«, a italské pisemnictvi jmenuje s pýchou jeji listy; poutnici zavftavší do Sieny hledají v dominikánském chrámě fresky Sodomovy zobrazující její legendu a v ulici deU'Orca malý, skromný domek, kdysi náležející barvili .Jakubu Benincasa. Všickni,kdož čt1i výmluvné jeji dopisy osvětlené svatými blesky hněvu a rozhorleni, všickni, kdož se zamyslili nad bouřlivýmí osudy jejího třiatřicetiletého panenského života, všickni, kteři našli jeji jméno v dějepisu církevním a ve vývoji i v dějinách písemnictvf italského, všickni, kdož dali se okouzlovati něžným pfIvabem legendy, af již katolíci či protestanti, af milovnici přísné pravdy dějinné či duchové um~lecky· vníma vi, podivují se vřele a upřímně prosté dívce, jež hovoříc s Bohem, nezapomněla opravdově mluviti s lidmi, která v mystickém rozjimání neztratila smyslu pro pronikavou obrodu veřejného života, jež spojovala vždy hrdinstvi kontemplace s hrdinstvím činu, lásku odpouštějicí s láskou trestající, jež byla pannou bojovnou než se stala pannou vftěznou, která nezapomněla nikdy, že serafové ozbrojeni jsou ohnivými meči. Dva neobyčejné typy života ženského spojeny jsou v její osobnosti nerozlučně, splývajice v obdivuhodnou bytost; pevně vyhraněný až vášnivý život citový sdružen jest v Kateřině Sienské I bohatě vyvinutým životem volnfm. Jak vá!nivý svůj cit tak nezdolnou a pevnou svou vůli pro- 22 jevuje Kateřina Sienská v oněch vysokých oblastech, kde všecka duševní činnost nabývá perutí a síly, v kruzích života náboženského. Kateřina Sienská žila tento život vášnivě a hluboce, poctivě a upřímně: není pro ni vůbec kromě něho života jiného, proto náleží jí po právu název světíce. žila jej však též složitě, pojímajíc jej netoliko osobně a mysticky (v »Dialogu« a v některých dopisech), ale i sociálně, všeobecně, hierarchicky (ve věHině korespondence a ve veškerém p6so.bení církevně politickém). Dovedla dokonale sloučiti náboženskou vášeň srdce, opojeného tajemstvím, s propagandou církevní, která touží každou rryšlenku vštípiti duchovnímu zfizení společenskému. Nedovede si představiti Boha bez církve a církve mimo Boha; jejímu pravověmě křesfanskému názoru jsou to dva souvztažné pojmy jako nebesa a země, duše a tělo, dvě svrchované hodnoty, které se nutně doplňuji. Co dotud bylo v církvi znepřáteleno, smiřuje vftězně; co dosud si nero·zumělo, vyrovnává. Dotud žili uprostřed církve (a namnoze i mimo ni v chmurných končinách kacířství) buď vášnivf mystikové zaujatí osobním poměrem k Bohu a vesmíru, začarovaní v kouzelný kruh svých neklidných nejistot, ztravovaní ohněm své lásky k Bohu a lhostejní k útvaru společnosti; a stranou od nich vytrvalí organisatoři, důslední ctrkevníci mravnich a politických záměrů, kteří usilovali uskutečňovati království boží na zemi a v státě, V chrámě a ve škole; stýkajíce se slovy a hesly, nedovedly se obě skupiny setkati v m'Jšlenkách a činech a nedovedly si porozuměti. 23 Tv. pfiila Kateřina Sienská s čistým čelem, na němž posud plál mystický polibek Ježíšův a 8 dělnýma rukama, na nichž hořela ještě čerstvá stigmata symbolických ran a přinesla smír: byla v nf zárove6 Teresa II Gesu i Jeanne d'Arc, Matylda z Magdeburka i Hildegarda z Rupertsberge; v jejích modlitbách hořel zápal Bonaventurův, a T jejíCh veřejných listech bila prudkými údery kněžská důslednost Řehoře VILi jeji sny byly dědich'im ltser/ifického otce« Františka z Assisi, a její ČÍl1} byly uskutečněnim politicko-cirkevnich plánů ST. Dominika. Tínito souladem obou dotud rozloučených náboženských světů podobá se Kateřina Sienská nllmnOZe Dantovi; sdilí se s ním o rozhodnost a neohroženost slova a činu, avšak liší se od nělto oddaným a přátelským poměrem k současné církvi a papéžství, jimiž neodvislý duch Dantdv hněvIYě pohrdl, nehledíme-li ani k rozdílu mezi pr.stou dívkou sotva znalou psaní a čtení a mezi hlubokým 'myslitelem, pro šedším všemi stupni scholastiky i proletěvším veškerými sférami křesfanského mysticismu. Tyto oba trecentisty.lučuje i postaveni literární: oba přinášejí ve svých kraině rozdílných dílech základy nové italštiny. Dante vyvrcholuje veršový »dolce stil nuovoc, v 'němž splývaly světské prvky rytířské 8 učeností církevní, erotická smyslovost s odtažitým jinotalem, a dává mu nový obsah a svěží zbarveni; Kateřina Sienská dovršuje a svalnatou lidovc.tf z1írodňuje asketický sloh toskánský, tvořic tak prvllÍ 'vzornou klasickou prosu italskou, taktně' sou.fasně s humanistou fl pohanem Boccaccíem, 24 ieho! .Decameron« položil základy moderní vlaštině ne toliko vláčnou a zdobnou periodou výpravnou. ale i jadrným dialogem lidově přirozeným. Ale i .třeH koruna Florencie« trecenta Francesco Petrarca blíží se poněkud Kateřině: oba nadšení Italové bojují neunavně pro povzneseni slávy Říma a své vlasti; Petrarca u císaře Karla v Praze. Kateřina Sienská u papežského dvora v Avignoně. Petrarca zvučnými řečmi vyškolenými na mistrech antických. Kateřina plamennými výzvami a důraznými prosbami. jichž naléhavost byla vychována na evangeliu. Petrarca přeje si. aby slova jeho ozářena byla odleskem itarého Imperia. Kateřina žádá. aby věty její zbroceny byly krví Kristovou. Řím. ó jehož slavilé vzkříšení usiluje Petrarca. jest úplně jiný než Řím snah a činů Kateřininých; Petrarcovijest městem zříceného fora. polosesutého Colossea. městem Vergiliovým a Ciceronovým. Kateřině "zahradou skropenou krví mučednickou. městem obrozeným v Kristu«. podobně jako kdysi Jan liatoústý podivoval se Římu pouze proto. že jej ,.Pavel za svého života velice miloval. že tu hlá$al víru. skončil své dny a zanechal své tělo«. Tak stýká se Kateřina Sienská v myšlenkách i záměrech s hrdiny své doby. zachovávajíc vždy hrdinskou samostatnost. Jako rekyně kráčí světice stoletím a zemí rozbouřenou v popředf svého lidu; hovoří v chvílích rozhodných v mracích s Bohem a v hodinách nutnosti s mocnými tohoto světa. a vladaři. s papežem, s kardinálYivšickni sklánějí čela před prostou velikostí jejího zjevu. Zabýváme-li se osudy této rekovné bytostí. byt 25 jen ve všeobecných obrysech -, a to jest c.flem naši stati - nemůžeme se, zcela jako současnici Kateřinini, neobdivovati dvojímu žitl, životu světice a životu hrdinky, jaký vedla »benedetta Vergine e Madre di mille e mille anime« - svatá Kateřina Sienská. • První dětství svaté Kateřiny, dcery Jakuba Benincasa a Lapy di Puccio di Piagenti, spřízněné se slavnou rodinou Borghese, nese smirnj a lahodný ráz, vyznačujíci Sieňany v uměni i životě. Již staré kroniky liči smavý pohled krajiny, lahodné barvy jejich bylin, střídáni vážnosti a libeznosti Apenin na obzoru, zmiňuji se o lidu živém a svobodném, o útlých, plavých panDách; dějepisci umění shledávají týž typ půvabný, vroucf a mírný na Madonnách Ducciových a Ambrugia LorenzeHiho. V takovou pannu vyrůstala zvolna hnědovlasá Kateřina v ulici delľOca ve stínu dflny otcovy. R. 1352 jako děcko pět:leté viděla Krista ve snách po prvé, a již tehdy zdála se ji askese ztělesněná řádem dominikánskfm žádoucím cílem. Brzy po té, ne nepodobna Teréze fl Gesu, která se sedmi lety chtěla prchnouti mezí Maury za misii a pak alespoň zasvětila se zcela Kristu, učinila slib věčné lásky nebeskému ženichu. Dospívajíc pocHovala nejen slasti nového života, ale i všecka zrážejfci pokušení. Jej! družky i sestry nosily krásné šaty, d'ábel přišel a přinášel jí ještě krásnějši se slovy lstnými a vábnými, ale Kateřina rozhodla se pro nejkrásnějlf šat, jejž slíbila ji královna nebes. Jeji sestry a družky 26 byly milovány a vdávaly se, šlechetný mládenec ucházel se o ruku Kateřininu podporován její matkou, ďábel připomínal jí Rebeku, Leu, Rahelj dívce samé se zdálo, že její duchovní ženich ji opustil, ale zůstala mu věrna. Posléze přemohla všecka pokušení askesíj spodní její žíněný šat skrýval železný řetěz, lůžko její podobalo se rakvi; zeliny, Ovoce a chléb byly její jedinou stravou, bičování a posty kořenímj krásné hnědé kadeře byly ustříhány. Od r. 1362 byla členem sester třetího řádu sv. Dominika, které žily mimo zdi a sliby klášterní a jež lid nazýval dle černého pláště "manteIIate«, její koml1rka v rodném domě byla nejpřísnější celou. Odměna Ježíšova byla však sladká. Jako výjevy z ohrazl1 prirnitivl1, malované spíše vroucím srdcem než technicky vycvičenou rukou, působí pfibody z jejího duchovního styku s Kristem, o nichž současné životopisy její vyprávějí obšírně a pohnutě. Kristus přicházel do její komůrky, procházel se tiše, pak usedal k ní na lavičku a čítal s nf z breviáře, dovolit, aby jako Magdaléna pokorně sedla k jeho nohám, nastavil sv6j bok, aby pila z něho zdroj věčné lásky. V masopustě ~laviIa sňatek se Spasitelem a dostala od něho prsten, všem jiným neviditelný a hlubokou lásku svou směla mu opětovaně vyznávati horoucími slovy. Ježíš přišel, otevřel jeji levý prs, vyňal srdce a zmizel: v nejvyšší ekstasi, jež zbavovala telo tíže a jež zastavovala činnost smysh1, prožívaJa světice vášnivě tento sladký akt, symbolisujfcí posledni cíle cítěnf a maženf mystického. V rozkošeplném vytrženf mluvila Kateři- 27 na hlasitě nadšenými modlitbami li Bohe.; tak vzniklo 26 modliteb zaznamenaných učednlky, tak vznikly některé z jejích nejkrásnějších listA a hlavní dílo její mystiky »11 Dialogo della Divina Providenza«. Jako vůdčí motiv ekstatických těch projevd vrací se stále slovo láska, skoro novoplatonsky nořící se v nekonečné náručí Boha, jenž se dá poznati a podtiti pouze nesmírným milováním. Pro serafický svůj názor nalézá sama význačná slova a velkolepý obraz: »Duše, jež pozná nou mcotu i to, že vše dobré jest v Tvůrci, opoušti všecky tvory. vrhá se zcela do bytosti TvtircoTY. a proměňuje se do jisté míry sama v Boha poz().. rujle, že láska v ní denně se zmnožuje; a tak nemůže na nic mysliti než na Boha, nic milonti než jej; všecko stvořeni a sebe samu zří dak a myslí si pouze v něm. jako ten. jenž vrhl se do moře a pluje pod vodou, nic nezří a ničeho se nedotýká než vody; podobu věci, jež jsou mimo vodu, může ovšem viděti, ale jen ve vodě; a láska boží jest tiché hluboké moře.«2 Tak jest Kateřina zbudovavšf všecko poznání a chápání &Jha vf{učně na základě lá.sky, »ľanima inamorata dí Oio«, jak říká stará italská mystika. Výrazem této viry provázené svrchovaným smyslovým vzrušením jsou výkřiky »Gesu dolce, Gesu amore«, jež rušíce tekst a vymykajíce sez celkoTé stavby, prožehují všecky její dopisy, i ony, jež .louží spíše církevně politickým snahám než m'JStickému osobnímu cítění.· Největším dílem ekstatického serafinismu 'est její »Dialogo delta Divína Providenza«, jedna z 28 knih, o nichž věřícím se zdá, že andělé zapomnělí je na zemi. Dílo, jež uvádí se někdy též pod titulem »Libro della Divina Dottrina data per la persona di Dio Padre parlando allo intel1etto deUa gloriosa e santa vergine Caterina de Sienna« (»Kníha o božské nauce svěřené osobou Boha Otce v rozmluvě. s myslí slavné a svaté panny Kateřiny Sienské«), vzniklo teprve r. 1378 (vydÁn.o o sto let později r. 1472), když Kateřina provedla smír s Florencií, patří však obsahem i slohem úplně v období jejího mystického zasvěceni. Rámec rozmluvy se Stvořitelem dán jest duchovní skutečností ekstase; není však literárně zužitkován a umělecky proveden. Dovednost dialogická chybí prostému plodu mystického vytrženf, Bůh mluví skoro nepřetržitě sám, vykládaje učeně a skoro školsky základy křesťanské moudrosti; úzkostná toužící duše sotva se odvažuje klásti otázky a tázati se po vysvětlení, jest pasivní, pokorná aŽ do nečinnosti. Dialogu chybl stavba logická, proudy odtažité dogm.atiky va1f se v něm široce, a silné větry mystického nadšení duji tu prudcej vše vedle sebe, bez rozlišení, učlánkování; teprve počátkem XVIII. věku rozděluje Girolamo GigIio, soustavný vydavatel a jazykový ohrán ce děl Kateřininých, »Dialog« ve čtyři oddíly (o náboženské moudrosti; o modlitbě; o božské prozřetelnosti; o poslušností), které posléze vyúsťují v žhavé proudy patetíckých modliteb. Tento nedostatek vnitřní stavby liší »Díalog« nevýhodně od jiných mystických děl křesfanských, která nad něj vynikají jak podrobností 29 psychologického rozboru tak přesnou stavbou vidin a snli s klenbami uměle rozvětvenými a s fiálami chvátajicimi stupňovitě k výšinám. »Dialog« Kateřinin lze sotva srovnati s klasickými knihami španllské mysHky a nejméně s duchovnimi arcidílyTerézy a Gesu, ať pomýšlime na náboženskou sebepitvu »Autobiografie«, či na zázračnou rn.erodiku »Vnitřnf tvrze« neb »Cesty k dokonalosti«. AvUská básnířka sleduje krok za krokem duši stoupající po schodišti vidin do nebes; vymezuje přesně, s věcnosti až mrazivou, kterými stadii kázně a jakým.i oblastmi ekstase třeba projití srdci, jež touží spočinouti v milosti Nejvyšši, pronikavě odlišuje jednotlivé pásy podobné řídnoucím vrstvám vzduchovým, kudy leti křesťanská nad€je a láska až k podnoží tninu božiho - disciplina rozumu i vůle, zkumná znalost nejskrytějších závitli myšlenky i citu, obtížné mudřectvi sebeovládání jsou jako přísný jal odpoledne říjnového rozprostřeny na každé straně světice kastilské. Toho všeho nedohledali bychom se v »Božské prozřetelnosti« od Kateřiny Sienské~ jednim vášnivým rozmachem křídel ekstatických ocitá se Vlaška bezprostředně tváří v tvář Bohu beze všech stupňli mystického vývoje. Ale srovnáni samo jest nespravedlivo, jako bylo by mylno měřiti naivni fresky Sieňanli Lorenzettich úchvatnými komposicemi Grecovými: mYEtika Kateřinina vyrůstá z lidového primitivismu prosté duše křesťanské, mystika Terézina zraje na ..tarém mnohonásobně štfpeném kmeni šlechtické kultury špan(]ské, rafinované v mravní sebekázni i v analyse vlastní duše. 30 Rozhodně nevyrovná se Kateřinin "Dialog« zdaleka jejím listiim, nebof zachycuje jedinou stránku pisatelčiny osobnosti. Jest v něm světici, nikoliv též hrdinkou, dumá, leč nehřímá, nemůže projeviti svého úchvatného daru řečnického burácejícího tolik v jejích dopisech. Rozprava, ~o božské prozfetelnosti« netvoří nové formy literární, jako Kateřinina korespondence, nýbrž řadí se prostě mezi ostatní četná díla asketického písemnictví, jeho! se v XIV. i XV. věku horlivě účastnili františkánští i dominikánští horlitelé. Dříve než vstoupilo náboženské nadšení Kateřinino do služeb propagandy národně cirkevní, stalo se pokorným služebníkem křesťanské dobročinnosti a lidumiJství, dříve než Kateřina Sienská hojila rány a jizvy církve a otčiny, vymývala a zavazovala pečlivě kvasící vředy chorých bližních. Asi s dvaadvaceti lety zaměnila službu Marie se službou Marty a jako Marta žije v myslfch i těch, jimž ostatní jejf význam jest neznám. Chléb, jejž přinášela nuzným, pod dotekem jejích rukou zveličoval se mnohonásobně; voda, jíž občerstvovala nemocné, měnila se. ve víno: tyto zázraky, opakujfcí věrně divy na svatbě v Kani Galilejské a na pustině u jezera Genezaretského, shrnujf symbolicky jejf dobročinění. Bolestné a namáhavé ošetřování nemocných, pokrytých vředy plnými hnisu a zápachu, posvětila pro vždycky, jako posvěcuje hrdina každý zdánlivě neddstojný lidský úkon Um, že jej koná, aniž by ponfžU důstojnosti svého hrdinství. Všickni, kdož budou seděti u lože těžce nemocných, obvazovati je, vymtvati jejich nakažlivé rány, budou vzpomf- 31 nati krásných slov, jež pronesla Kateřina Sienská k výčitkám své matky, když dceři poukazovala k morovým skvrnám, vzešlým z ošetřováni nevlidné, hrubé ženy nevyléčitelně nemocné, »To jsou mé růže«. Dokud budou zřizovány morové lazarety, hudou ošetřovatelé klesající na mysli pamatovati na světici, která za moru v rodném městě úplně odvykla si hnus »nad těmi tvory, pro něž zemříti Ježiš uznal za dobré«. Jak vysoko stojí tu, mluveno ironickou řečí učeného jesuity A. Baum.gartena, Kateřina Sienská nad urozenými a krásnými svými současnicemi, jež se před morem uchýlí na líbezný zámek venkovský, aby tu poslouchaly a vyprávěly kluzké příběhy »Decameronu«. Ale úkol její byl větší. Obrat, jenž poč~tkem sedmdesátých let provede se v mysli Kateřinině a jenž ji vede z asketické komůrky do bouří církevních a politických, zbásněn jest kr.ásně v 1~gendě. Ježíš přišel k ní a pravil: »Věz, má dcero, že čas, jejž na této pouti máš ztráviti, stane se skvělým a slavným podivuhodnými díly, jež ti dám provésti a nevídanými dary, jež ti prop1ijčím, takže nevědoucí užasnou a neuvěří. - Roznítím tvé srdce takovým zápalem pro svoji čest a pro spásu duši, že takřka zapomínajíc pokorné skromnosti svého pohlavf, budeš pracovati bez rozdílu pro obrácení mužů a žen, aniž by ses znepokojovala pro námahu, jež jest spojena s vykonáváním tohoto úřadu.« - - Kateřina odpověděla skromně: »Tys pán můj a Bůh m1ijj já jsem tvá pokorná služka, tvá vůle věčná bud se mnou na věky.« 32 Za symbolem legendy skrývá se kus psychologie dějin. Kateřina, tehdy již obklopená 1I1UŽskými i ženskými žáky, tvořic střed duchov:niho života v rodném městě, podporována řádem dominikánským, jehož plány uskutečňovala a vážnost zvyšovala, přesvědčena o svém zvláštním poslání mystickou stigmatisací, kterýžto tajemný děj prožila se vší vášní a vzrušenou obrazivostí své povahy, jala se přemýšleti o obrozeni církve a papežstvf. Domácí války papeže s italsktmi !běsty a státy, zajetí v Avignoně, pokořující papeže' Francií, mravní rozvrat v kněžstvu podlomily sílu cirkve v XIV. věku. Nejlepší duchové doby v Italii, Francii, Německu i čechách přemýšleli o tom, jak, dle slov Matěje z Janova, bylo by možno »vrátiti cirkev Kristovu ke zdravým a' jednoduchým začátkům jejím«. Karel IV. sdílel se o svůj sen s Kateřinou Sienskou, která měla ohnivá a nadšená slova jeho oblíbených kazatelů Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže. Karel IV. i prostá dcera města, jehož vzpouru kdysi mu bylo pokořiti, věřili, že obroda· křesfanstvf musí se provésti uvnitř cfrkve~ se· sou,. hlasem pa.pežství, posílením jeho moci; oba byli nadšenými obhájci práv papeže římského, netušíce ni ve snách, že dílo, jež chystali; provede budoucnost proti Římu a papeži, proti cfrkvia dosavadním formám křesfanství. To, co jejich oddaná a věřící srdce cítila jako pra-vdu, bylo v jejich době již klamem: papežství dohrávalo> svou úlohu; reformace stávala se nutností. Kate} ,IV. i Kateřina Sienská nebyli by jí porozuměli, jako nerozuměli oba jinému velkému hnuU času: re- 33 nesaneí. Kateřina pojala plán obnovy církevní složitě a ddsledně, všestranně a rázně. K všeobecně křesfanským tužbám přidružila tužby význačně italské a papežské: usilovala o dokonalý smír Italie s papežem a o návrat papežské stolice z Avignonu do Říma. Smír italských měst s papežem byla první veřejná úloha dívky, která již ve svém rodném městě mnohokráte upokojovala věčně rozvaděné strany. Mezi proradné republiky, mezi lstná vojska kondotierů, mezi lakotná města kupčíkd, mezi pikle sobeckých diplomatů vrhala své listy, hlásající zprvu málo populární smír s papežem. Od r. 1374 do r. 1378 povstávaly.Florencie, PIsa a sdružená města středoitalská proti papeži, branná moc byla přichystána, vzbouření v městech proti papeži roznícena, sbor kardináld nesjednocen. Kateřina, jíž mír byl vlastním odkazem Ježf§ovým na zemi, psala, vyjednávala, cestovala, řečnila. Tehdy vznikly její nejnadšenější listy plné hněvu a lásky, plné víry a rozhorleníj v rozru§ení a ekstasi, v okamžité náladě a pod tlakem okolnosti diktovala je klášterním svým sestrám, umějíc sama sotva čísti a psáti. Všechny 373 její dopisy, vydané po prvé r. 1492 a plnící v kritickém novodobém vydání Nicola T ommasea čtyři svazky, začínají se stereotypně »ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného a sladké Marie« a končí bud prostým »altro non dico«, neb zbožným přáním »z't1staňte v sladké a svaté lásce boŽí«. Jaké jest tu bohatství t6nů a motivů I Vedle útočnosti kněžské sladký úsměv serafův, vedle učeného boho- 34 slov( prostoduchost lidu, vedle vroucí modlitby přísnost společenská. Nadšený znalec vlašského pfsemnictví epistolárního3 vidí v listech těch přímo oslavení lidové povahy vlašské s podivuhodnou slohou jejich vlastností: Kateřina jeví se tu pokorná a velkodušná, rozvážná a smělá, blouznivá a plna smyslu pro skutečnost, dumavá a činorodá, vniterná a ke každému boji ochotná, vytrvalá v přímluvě a neohrožená v obžalobě. V řeči od přírody jemné a kultivované nikoliv knihou, nýbrž hovorem, objevuje se všecko kouzlo plynného a bystrého náteč( toskánského, jeho epická názornost, jeho smysl pro přírodu, jeho mohutná obraznost. Tyto listy, psané prostoduše a bez jakékoliv učené neb slohové průpravy, bez účelné techniky, bez slovesné tradice. jsou čistým dílem umĚleckým, jako jím jest prostonárodní piseň, lidová keramika a vyšíváni Kdyby se hyl kdosi tázal Kateřiny Sienské,l{de se naučila svému umění, kde poznala výraz pro své listy, byla by odpověděla asi podobně jako odpověděl její velký krajan Domenico Beccafumi, básnik v hnědém a šedém mramoru mosaikovém chrámu v Sieně. Kdysi dle zprávy Vasariho procházel se bohatý jeden občan sienský po břehu Tressy a spatřil mladistvého pastýře, jenž koncem své holi kreslil uměle do písku. Tázal se ho, kde se naučil kreslení. Hoch ukázal k přírodě před sebou a řekl: »Neměl jsem jiného učitele; zatfm co mé stádo hledá potravu, bavím se tím, že zobrazuji brzy v písku brzy na velkém kameni, co zřím.« Z pastýře se stal pak sladký mistr Domenico Beccafumi. 35 I Kateřina Sienská kreslila ostrými rysy do svých listů, co pronikavý jejf zrak zřel v přírodě, co zřel v lidských srdcfch. Kolik tu jest bezpro~ středního pozorování života a společnosti I Co uvádí se z Písma svatého, jsou úryvky z knihy modlitebnf; co cituje se ze Svatých otců, jsou drobty chycené z výkladu zpovědníků; výklad evaBgelif jest samostatný a prazvláštní, jako vůbec Kateřina nevyhýbá se až groteskním podivnostem v nápadech i metaforách. Mezi těmito dopisy, jichž adresáty jsou kardinálové i válečníci, královny i papež, lakotný žid i obávaný lupič, prostí měšfané i šlechtické starobylé rodiny, dlužno rozeznávati dvě odliÁné skupiny. První shrnuje listy všeobecně náboženského ohsahu, mystické úvahy a duchovni útěchy, psané krví horoucího srdce a slzami radosti nad splývánfm s Bohem; listy, které zmužile povznášejí se nad pozemské utrpenf a životní žal; listy plné oddanosti, víry a naděje. Druhá skupina obsahuje dopisy po výtce politické, vzešlé ze si •. tuace veřejné, napomínajícf. povzbuzující, vyjednávající a kárající; psané řeči a obžaloby, výčitky a hrozby, zapřisáhání a důtky. Se všemi, královnami i papežem, signoriemi republik i kardinály, mluvf Kateřina jako rovná s rovnými, bez bázně a ostychu, mužně v nemužné době, hrdinsky v čase zbab€losti. Tento mužný hlas prosté dívky zatřese celou Halif; uposlechne ho Pisa, uposlechnou ho m.€'sta středoitalská, uposlechne ho i sama hrdá Florencie, r. 1378 uzavřen jest mír s Florencii, a města všecka jsou uvedena v soulad s papežem. 36 Současně provedla Kateřina druhé velké dílo svého života: docílila návratu papežova z Avignonu do Říma. V úsilí tom, které zajalo dvacátý devátý a třicátý rok jejího života, byla nadšenou mluvčí národních snah italských i vlastního přesvědčení o svrchovanosti Říma, »města obrozeného v Kristu« a nepřetržité své naděje ve věčný mír v Halit Petrarca měl její ideál, nikoliv její odvahu. Papežskou tiaru nesl Řehoř XL, učený zbo!ný muž, bledých rys:ů, útlého těla, slabé vůle, poslední papež francouzského původu. Mínil se sám vrátiti do Halíe, ale bál se neklidných a vášnivých časů, a bál se i odporu kardinálů. Kateřina nebála se ničeho, stůj co stůj chtěla vysvoboditi církev z čarovného kruhu avignonského, ve který ji zaklel Filip Sličný. Hned její první listy ltehoři XI. byly důrazné. Nepomohly nic, odpor kardinálů, o jejichž počestných úmyslech Kateřina právem pochybovala, byl příliš silný. Skončívši poněkud záležitosti ve Florencii, umínila si pospíšiti do A vignonu. Její vystoupení ve sboru kardinálů bylo dramatické. Hle, tu sedí krásní a vybraní Francouzové plni úsměvti a hry, někteří mezi nimi jsou posledními dědici staré kultury rytířské a její sladké milostnosti, někteří časnými vyznavači raného humanismu. Mluví francouzsky i latinsky; languedokem si šeptají potají o svých milenkách. Dívka z lidu v chudém poutnickém šatě, s rysy vyhublými postem i cestou, vstupuje do síněj blfži se k papeži, jejž zná, a jenž ji chrání. Pak promluví slova hněvu a vytržení, výčitek a výstrah, nikdo nerozumí jejímu toskánskému ná- 37 řečf, každý cítí jejf drsnou velikost, jejl lidové hrdinství. Dávaji si tlumočiti jej i věty: mluvl o mravním posláni křesfanstvi, o slovech Kristových; o míru a Řimuj káře papeže pro nepotismus a nedostatek zmužilostí; vytýká prelátům jejich sobectvi a narážf na jejich milenky, jež jf byly ukázány na ulici, jak se ji posmfvají. Nikdo se neshoduje s ni, papež chvěje se před touto silou slova božfho; kardinálové rádi by odporovali, ale vidi, že papež tohoto Eliá~e v divči postavě chrtnf. »Jest krásným svědectvim pro Řehoře XI.,c< praví dějepisec papdstvi L. Pastor, »že Kateřina směla tak otevřeně mluviti, pro Kateřinu, že tak mluvila.« Nezískav~i sboru kardinálů, ale nakJoniv~i papeže, vraci se domů, kam jí volaji domáci politické záležitosti; doufá ve zdar svého podoiku. Dne 17. ledna 1377 vrátí se papež Řehoř navždy do 1Hma. Kateřinino dilo jest provedeno. Světice nepředvidala sice politického dosahu svého úsilf, nelekala se však ani hrozivých důsledků. Řehoř XI. zemřel brzy po svém vjezdu do Řima, bledý Francouz zasteskl si po své domovině; vyprávf se, že na smrtelném loži varoval před Kateřinou. Po jeho smrti nedovede se konklave sjednotiti, italští kardinálové zvoli Urbana VI., francouzští preláti rozhodnou se pro Klementa VII. Nastane papežské dvojvládi, jehož temné stíny padaji i na českou půdu. Kateřina jako Italka postaVí se rozhodně na Urbanovu stranu, na nfž stojf i císař Karel IV. Napfše řadu dopisů florencii, Perugii, uherskému králi, odcestuje ze Sieny do Řima, aby se nikdy nevrátila domů, její hněv nabývá rozměrů bouře. Mluvi v řimském 38 sboru kardinálů, schvaluje válku proti Klementu VII., radí k najímání žoldnéřů, získává' cizt mocnosti pro své straníky: stotožňuje politickou v~c s věcí boží vůbec. Síla jejího hlasu pomohla upevniti Urbanovo postavení, zdar byl při zbraních, jimž požehnala. Než zatím co sloužila partikulárním zájm6m italským, vzdávala se velikých všeobecných plánd křesťanských. Sen prvních let její veřejné činnosti, nová křižácká výprava, rozplýval se stáJe v matnější přelud, mocnosti, jež zprvu snažila se získati, odvrátila od sebe v bojích dvojího papežství a pro myšlenku vůbec nebylo zájmu. Tehdy v XIV. věku byla křížová taženi do Svaté země nečasovým klamem; v křesťanstvu nebylo anirytířské chrabrosti, která by byla dovedla vrhati mužnou sílu do pustého jícnu nejistého podnikáni - evropští národové nebyli již tak mladí a 8v~ži jako v dobách Petra z Amiensu - ani nebylo nadšení pro záležitosti odlehlé, když naléhavé životní otázky tísnily. S v~tšim ještě zklamáním pozorovala Kateřina nezdar svého úsilí o mravni obrodu cfrkve, v níž viděla vnitřní obdobu k upevněni papežství v ltaliL Žádala kdysi v listě papeže, »aby vyplel ze zahrady církve páchnoucí rostliny, plné nečistoty a žádostí, naduté pýchou a plnici zahradu jedem a hnilobou, a nasázel na jejich misto vonné květiny, pastýře a preláty, pravé sluhy Ježiše Krista a otce chudých, kteří na nic nehledf než na čest boži a na spásu dušf.« Jindy psala výslovně: »Proto žádá moje duše s nesmírnou láskou, aby Bůh vám odňal svým nekonečným mí- 39 losrdenstvím všecku koUsavost a vlažnost vašeho srdce a proměnil vás v jiného člověka, toužícího ho.roucně po obnově, neb jiným způsobem nemůžete plniti vůle boží a jeho sluhů. Moje duše žád~ abyste konal spravedlivost proti spoustě oněch nespravedlivostí, které se živí a pasou v 7;ahradě svaté církve. Když vám Pán propůjčil autoritu, a když jste ji pfijal, jste zavázán užívati své moci a sílYí nechcete-li jí však užívati, bylo by' lépe vzdáti se toho, co jste přijalí to by posloužilo více ke cti boží a spáse vaší duše.« V Avignoně poznala mravní úpadek vyššího kněžIltva, v Italii zřela jej znovu denně, volala po nápravě •. masu jejího tenkráte nechtěl nikdo slyšeti, Řehoř XI. neznal činorodého I vzchopení· se, U:rban VI. hledal jen násilné upevnění své moci, lidové zástupy, jež se daly ovládati vždy mohutným větrem jejich slov, nemohly pomoci. Kateřina byla plna nejistota pochyb a mnoho hovořívala s Ježíšem o nutnosti nápravy. Nedovedla chápati, že římská církev nemá již síly, aby sama provedla obrodu. že papežský středověký iUm chýlí se k západu. Nemohla věřiti, že oltáře, 11 nichž sloužila jako bojovnice a hrdinka, jsou zvětralé a ztrouchnivěléí a že brzy nejlepší z těch, kterým by se sama v reformní snaze postavila po bok, budou Ježíši, druhu jejích ekstasí a cíli její panenské touhy, obětovati u oltářů jiných. V politických zápasech, na cestách, na řečništi, ztratila dívka, zemdlená posty a sebetrýzněnim, všecku Siluí pak přišla těžká nemoc. Uprostřed plátel a žáků, učednic a sester ležela třiatřicetiletá dívka vyhublého a vysíleného těla stařeny na 40 chudém lůžku v Římě s mysli cele obrácenou k tajemství nebes. Ženich její navštěvoval jičastokráte, vídala v nemoci, že zas vyňal srdce její a rozmačkal je, aby jeho krví občerstvil hynouel elrkev. Poslední dny ležel na její tváří úsměv a na rtech modlitba díků. V neddi dne 29. dubna 1380 poručila slovy Ježíšovými duši svou v ruce Otcovy, a tak dle slov chvalozpěvu papeže Pia II. »snoubenka blahoslavená k blahoslavenému odešla snoubenci, trojím ozdobena věncem« (»sic sponsa beata beatum transiit ad Sponsum tribus exornata coronis«). V rakvi ležela bíle oděna jako nevěsta, jako nevěsta boží byla pohřbena v chrámě dominikánského kláštera Minerva v Římě; jako nevěstu »obdařenou vznešeným věnem vzácného nadání, božské mysli«, slaví ji její rodák a opěvovatel papež Pius II. v kanonisačni bule z r. 1462, kterouž jest pro vždy prohlášena za světici. Fra Angelico da Fiesole maloval ji v zástupu vznešených panen účastných při korunování Madonny; Fra Bartolommeo našel vznešené, ač poněkud strnulé tony pro výjev panenských jejích zásnub; její rozmarný krajan XVI. věku Antonio Sodoma S(l'světštil duchovní román jejího života v barevné legendě, psané na zdi její kaple v Sieně. Zasnoubena s božskou moudrosti a láskou, žije Kateřina jako přední světice v duších věřících; divy jejího milosrdenství vždy zůstanou důkazem obětavosti ženské posvěcené názorem křesfanským; dějiny církevní vyprávějí s nadšením o činorodém hrdinství statečné dívky, kterou letopisec lítera.tury oceňuje jako spolutvůrkyni krás- 41 ně prósy na prahu vla§ského pisemnictvf. Jedinečný souhrn těchto vzácných mohutnosti. hrdinská a posvátná bytost Kateřiny Sienské, por06te ve zracích věkti, které, vzdalujice se od forem její viry, přece vždy uznaj!, že dcera barvfře v Sieně si plně zasloužila slouti nevěstou Spasitelovou. (1903) 42 A n n a z R o ž m ber k a. Obr á z e k s tar é čes k é š I II C h ti č n y. ryt Ý d Q dře v a pro pot ěš e n í vše c h dob r Ý cha k f estanských duH. Písemnictví českému šestnáctého věku chybějí dva nejvíce žádoucí a nejvíce sladké dary: poesie a žena. Celý svět míhá se v masopustním pn'ivodě literatury tohoto nepokojného století: kněží všech církví a všech sekt, císařské vojsko i loupeživí lancknechtij turečtí bojovníci 8 půlměsícem na praporcfch a koňským ohonem na turbanech i křesfanští rytíři, hledající slávy jména božíhoj potutelní mastičkáři vykřikující výbornost svých herbářů i apaték domácích i zamyšlení hvězdáři, nesoucí pranostyky pod paždími zběhli studenti, přestrojeni do šatů z latinské komédie i učení knihtlačitelé s lisy a s pohyblivými pismenkami v náručí, ke konci čarodějnicí, černokněžníci a čerti i pn'ivod jde 8 hlukem a s okázalostí, křiči, zpívá, volá, do českých vět mísí floskule latinské, německé i italské, ale okna, za kterými sedávají krásné paní a slečny, jsou tmava a zavřena. Žena nenaslouchá a nechce naslouchati této zmatené a marné vřavě. Věnuje-li však poněkud zájmu také psanému slovu, jeví se zcela jinou než spisovatelé bláhového a vášnivého tohoto století si ji představovali. Lutherští kazatelé i skladatelé katolických postil, helvetští mravokárci i přisni kněži z Jednoty horlili proti »marnosti žen a panen«, a za- 43 chované dopisy českých žen z věku šestnáctého ukazují nám spořivé a rozvážné hospodyně. HumanističU učenci, znající Venuši i Evu jen z latinských knih a přeplněných komentářů, kreslili vít12:zoslavné průvody lláznovství a v nich vozík Venušin, osazený ženami propadlými freji a neblahé milosti, a staré české korespondentky vyplnily své řádky prostými projevy obětavé lásky manželské. Důmyslní skladatelé různých polítií a správoven varovali před vládychtivosti a ctižádostnou jemností žen, kterouž stará a dávná království zhubena a v niveč obrácena byla, jak mnozí pouční pHkladové ze starých mudrcův a kronikářův vytažení ukazují, a zatím na českých statcích hospodařily rozšafné a moudré šlechtičny, rozmnožujíce jmění a zboží svých manželA a pánův, bojujících proti Turkům, zapřísáhlým vrahům jména božího a národu křesťanského. Ba, lze o českých těch paních říci mnohem vfce: byly záchrankyněmi českých svérázných tradici, kdežto, dle slov mravokárného kněze těch ěaslÍ, muži tak zavrhli předkA svých mravy Alechetné, jako zavrhli jejich kroje a tak cizích národů přijali zlé obyčeje, jako přijali cizf šaty. Sestnáctý věk znamená v Čechách, podobně ;ako v celé říši římské národu německého, pronikavý obrat nejen bytu společenského, nýbrž i citění a myšleni jednotlivcova. Zjemnění života citového, proouĚ.evněnf všech projevů jeho, náklonnost k měkké lahodě a něžnému půvabu: vše, co mělo dáti v zemích šťastnějších podklad nové, vybrané, uhlazené a výlučné umělecké kultuře XVII. století a co bylo jen zvláštním odkazem 44 renesance, odklánějící se postupně od původního neobmezeného kultu osobní síly a individuální svobody - vše přichází, byl zprvu zcela nesměle, v druhé polovině XVI. století do oblasti české, ode dvora do šlechty, ze šlechty do měšťanstva. Veliký úspěch a rychlé vítězství mód a. mravů francouzských, italských a španělských, do nichž stesky plní všecku slovesnou produkci doby Ferdinandovy i Maxmilianovy, jsou pouhými vnějšími znaky velikého hnutí evropského, př.elévajícího se na českou půdu. Proti těžkému a důkladnému pojetí života, jaké vyrůstalo z poměrů sociálních a bylo posvěceno náboženskými tradicemi i rodinnými zvyklostmi i prohřáto vůní rodné země a dechem minulých pokolení, staví se názor nový, lehčí, svůdnější, hledící nikoliv ke smyslu, ale ke kráse života, nikoliv k hluboké vážnosti, nýbrž k příjemnému půvabu. Čeští kavalíři, studující na cizích románských universitách, provázejícf své panovníky daleko za hranice, řídící své diplomatické cesty brzy do Vlach, brzy do Španělska, přinášejí do vlasti nový směr životní, Nebylo souzeno, aby se počalo takto žíti v Čechách: zlé osudy náboženské i válečné přivodily záhy, že přestalo se takměř žíti vůbec. Leč zatím, co muži konají průpravu pro nový společenský mrav i řád, který neměl nikdy nabýti u nás plně půdy, sedí jejich věrné a počestné ženy u svých kolovratů a zle žehrajíce na brokátya rasa ty, štamety a tabiny, haraše a karmaziny, do nichž oblékaly se dámy u dvora, předou pro své děti táž plátna, z nichž babičky jim samým košilky šívaly. Chrání práv domova proti 45 nástrahám cizoty, krásy domáci prostoty proti svůdnosti vlašské a francouzské, tradični souvislosti proti prudkému novotářstvi, kšaftů matek a pramatek proti novotám lehkým a nespolehlivým. Jsou prolo milováni hodny a roztomily jako pozdravy domova, a jejich listy, prostoduché a dětinské, komické ve své dětinské úzkosti o věci nejmalichemější a poetické svým patriarchálnim poměrem k statku a daru pozemskému, působí zvláštním okouzlujícim dojmem jako milé inlerieury minulých věků ve starých museích. - »Paní kancIířová« Anna z Rožmberka, provdaná z Hradce, naklání si z naivních a srdečných těch korespondentek, jichž řada vrcholí klasickým zjevem paní Zuzany Černínové z Harasova, naše srdce nejvice: jest skoro směšno, že se nám tolik libí žena, která dovedla psáti takřka jen o bažantech a kožíšcich pro děti, o hříbátkách a semínku, o tělesných bolestech a škodlivosti dluhů, a jejíž obzor byl uzamčen ve čtyřech slovech, jimiž se obracela k svému choti: lOmůj znejmilejší jediný panel« Roku 1546 přivedli šestnáctiletou prino::eznu Rožmberskou, dceru Jošta z Rožmberka a Vendelíny ze Starhemberka, i sestru Viléma a Petra Voka z Rožmberka, zaslíbenému jejímu ženichu Jáchymovi z Hradce na jeho slavný hradí ženich pro bolesti očí nemohl ani jeti pro nevěstu, ale jako výtečný diplomat, jenž patrně i v lás<:e a v manželství zůstával věren svému životnímu heslu lOke konci prohlížej«, utvrdil a oslavil sňatek svůj zápisy znamenitými. Již rok na to uměla Anna z Rožmberka, jež přes všechen svdj hlu- 46 boký obdiv k manželu a přes všecku oddanou pokoru nezřekla se dívčího svého jména, psáti velmi rozšafné a obezřetné dopisy úředníkdm o kopách grošt1 a platech kněžských, a brzy nedaly se listy sedmnáctileté jihočeské aristokratky naprosto rozeznati od obšírných dopisů stárnoucí švekruše její, panny Mandalény z Hradce. Rozmilé děcko, které brzo stalo se matkou malého pana Adámka z Hradce, octlo se na velkém a slavném hradě, v ohromném a složitém hospodářství uprostřed velmi moudrých tchyni a švekruší. Její nejmilejší jediný pán dlel neustále u královského dvora v Prazei dal za sebou zasílati horoucí listy i výborné koroptve a jeřábkYi plnil 8 radostí vroucí přání mladistvé choti své, »aby je ve zdraví stráviti ráčil« a přinášel domll vzácné a slavné titule karlštejnského purkrabí, královského komorníka, tajného rady a posléze nejvyššího kancléře. Anna z Rožmberka, na niž dámy u dvora časem se tázávaly, a jež skoro nikdy nepřijížděla do Prahy, počala psáti, aby alespoň něco měla. Píše-li o domácnosti, o čeledi, o chovu drůbeže a dobytka, o nemocech na panství a starostech o děti, referuje se zevrubnou ddkladností zkušené hospodyně, milujíci fanaticky pořádek a vedoucí přesně knihy, ale když stýská si do stálé nepřftomnosti manželovy, když liči své trpké zklamáni, nepřivezl-li kočí psaní od svého pána, neb když 5e ji zdá, že deset let již chotě neviděla a když touží, aby »ještě s Jeho Milosti drobet pobyla než umře«, pukají hned těžká pouta dlouhých period, a stesk mladého iooského srdce nedá se ukrýti ani strojeným 510- 47 hem kuriálním. Někdy stává se vtipná ta hlavičkal která si se všemi vnějšími a hospodářskými starostmi dobře ví rady, poněkud sofistickou a rozmile úskočnou, používá strojených praktických důvodů, jen aby její nejmilejší pán nátil se do Jindřichova Hradce domů. Bohatá dcera rodu Rožmberského a paní z Hradce, která pŤCI~i několika měsíci líbezně se posmívala jakési ženě, jíž deset tisíc statku »dobývaného s ublížením zdraví tak platno jest, jakoby jak živa peníze neměla«, učí pojednou chotě svého spořiti, na měšec pamatovati a k hospodářství přihlížeti a nemešká o každé jízdě, af kamkoliv ji Jáchym podniká s králem, poznamenati, že asi bude těžká a nebezpečná. Leč zdá se, že malé úskoky nepomohly tIJ.noho. Pan Jáchym z Hradce dle hesla svého příli§ k diplomatickým koncům prohlížel, a paní Anna z Rožniberka s oběma dětmi, Adamem, pro nihož časem na muži vyprošovala liščí kožíšek, a malou Aničkou, miláčkem tety Mandalény, stále osamocovala na Hradci. Vrhla se vášnivě do hospodářství, prohlížela vše, zdokonalovala vše, rozuměla všemu. S pětatřiceti léty ovdověla. Poslední cesta pana Jáchyma byla vskutku těžká a nebezpečná, jak jej vždycky varovala; utonul v Dunaji, když most se byl pod ním prolomil; přece jen málo pan kancléř ke konci prohlížeJ. Paní Anna hospodařila za děti, a vše, čemu se naučila vděčně od švekruše Mandalény, vzklíčilo desítinásobně. Moudrá správa panství a domácnosti proměnila se v Eoustavu: z posledních listů této kdysi roztoužené mladé paní, jest suché 43 naučeni kuchaři Janu Zdeňkovi, jak by »věrně, pilně, bedlivě, spravedlivě a všelijak náležitě se choval při zasekávání, vaření, uschovávání a přinášení jidel«. A přece ani tu není paní Anna z Rožmberka z oněch žen, jež stále jen vaří a vynalézají jídla, aniž jediná z jejich krmí má svou osobitou příchut. Paní Anna koření vše zvláštním úsměvným vděkem, tichou radostností prosté duše. Nebylo nikoho, kdo by jí nemiloval, a »podle své tiché a krotké přirozenosti lidem mila byla a Bohu se neztratila«. Posledních dvanáct let žila na výminku u syna Adama, jenž dosáhnuv plnoletosti, ujal se sám vedení statků. Nezažila bouří, jež se přihnaly na její rod a na českou zemi. S padesáti lety r. 1580 usnula a byla pohřbena ke svým předkům. »Jimžto milý Bůh rač dáti věčné odpočinutí a nám hříšným u víře potvrzení a ve všem dobrém posilnění a potom v jisté naději dobré a křesfanské skončení a tak konečně s sebou věčné kralování!« (1902) 49 Dv ě pod o b i z n y z něm e c k é r o man t i k y. 1. H e n r i e t taH e r z o v á. Rozhraní XVIII. a XIX. věku značí v severním Německu všestranné vítězství literární kultury. Ničím nelze změřiti úspěchu toho bezpečněji než živou a radostnou účastí vzdělaných žen v ruchu slovesném a v proudění myšlenkovém, kde hlásí se o podíl nejen jako vnímavé čtenářky a pozorné navštěvovat elky divadel, ale i jako uvědomělé podněcovatelky a nadšené spolupracovnice tvoření básnického. Ještě v období osvícenském a na prahu období klasického bylo jinak. Opožděný vývoj kulturní zaklel literaturu na čas do zaprášené jizby učencovy a do střízlivé pracovny protestantského kazatele a tím ji odvrátil od života společenského; četly-li na šlechtických zámcích, ve velkých obchodních městech neb na malých dvorech knížecích dámy německé vůbec, uchylovaly se výhradně k francouzským a anglickým spisovatelům, jejichž kulturně mravní vliv se hlasitě ozývá i z dochované korespondence tehdejších pant První klasikové pochopili správně, že pro krásné písemnictví musí dobýti zájmu a lásky svých krajanek, má-li poesie splynouti se životem národním: Klopstock učil dívky citově blouzniti a ly---- 50 ricky horovatij Wieland vložil s úspěchem německý román do rukou životně vyspělých a společensky významných damj Lessing vychovával v německé měštce pochopení pro divadlo, ať vzdělával její vkus v hledišti, ať stavěl jí před oči velké ženské typy, nebo významné výkony herecké. Tehdy žila první německá spisovatelka Žofie Larochová, v mládí Wielandova milenka, ve stáří Goethova příznivkyně, jejíž nehluboké, nepůvodní romány poutají právě jen statečnou snahou rozšířiti obzor německé ženy a vychovati ji mravně pro kulturní potřeby domova. Nikdo neprojevil většího úsilí o to,aby ženy postavil v samo středisko literárního zájmu než Goethe ve Výmaru, neumdléval jako dvořan a společník, spisovatel a ředitel divadelní; hned snižoval se k úrovni svých půvabných, duchaplných, neb alespoň urozených přítelkyň a žaček, hned povznášel je k sobě. Měl neobyčejný úspěch netoHko ve Výmaru, ale i v sousední Jeně; jmenovitě v době, kdy umění klasické přecházelo v básnickou romantiku, nacházel básník »lfigenie« a »Tassa« mezi damami svého okruhu vedle zbožňovatelek svých dramatických a románových postav také důstojné inspirátorky pro svou poesii. Zatím v Berlíně, který se zvolna měnil z podřízeného města krajského v metropoli státní, vědeckou a literární, chystal se památný obrat. Podivnou shodou společenských okolnosti jsou to dámy vzdělaných kruhů židovských, jež nejprve uvítají nové myšlenky a nové umění ve svých srdcích a jejich původce ve svých salónech, jež nejprve představitelům klasického i romantického 51 básnictví věnují své pochopení, své přátelství, svou lásku, kdežto německá veřejnost se chová k nim cize, ne-li nepřátelsky. Dcery, sestry a ženy osvíceného židovstva, které dny věnované úspěšné spekulaci obchodní a peněžní střídalo rádo s večery zasvěcenými učeným rozpravám o »krásných vědách« a politických naukách, dámy světa nadšeného pro lidumnství a vzdělaného rozumářsky, kde se stkvějí Mojžíš Mendelssohn, David Friedlander, Marek Herz, navždy oslavení hrdinou Lessingova »Moudrého Nathana« - tyto ženy bez rozumových i mravních předsudků stanuly v středu literárního ruchu v době jasně ozářené klasicismem, kdy však již ovládla mladé duchy romantika; ale zůstaly v kulturním popředí i později, kdy zvolna v politice, ve společenské propagandě i v novinářství sbíralo síly převratné hnutí »Mladého Německa«. Ženy ty vyrůstají v pravověrně přísných tradicích hebrejských, v přítmí synagogy a obřadného talmudismu, ostře ohraničeny od ostatního světa a určeny pro život obchodní, který se přesně řídil zvyklostmi kmenovými. Ale do toho zvláštního přítmí vnikaly již již jasné paprsky moderního rozumového a společenského osvobození židovstva, jak je hlásali probudilí filosofové v mravovědných knihách i na katedrách, a jak je proměnil v čin filosof na pruském trůně. Dovedli-li úzkostliví otcové, již stále s důstojností a s pýchou za· stávali čestné úřady v radě synagogy a v bohoslužebných bratrstvech, uvolnění ta smířiti s odkazem ghetta, jejich dcery, dychtící po všech možnostech společenského úspěchu a všeobec- 52 ného vzdělání, neváhaly přijímati emancipaci tu jako heslo rozluky od tísnivého domova. Tu s větsí, tu s menší dávkou odhodlané vůle vychylují se z obchodního světa židovského, k němuž poutají je snubní smlouvy, manželské sliby kromě krevních svazků a když cele odložily hebrejský způsob vystupování a žití, zřekly se konečně bez hlubších citových a rozumových otřesů otcovské víry, a zaměnily ji často i zakatolictvi, které romantikou a nazarénstvím v prvním dvacetiletí XIX. věku povýšeno bylo za módní náboženství, zvláště vábné příchuti. Vedle důstojníků, šlechticů, neodvislých členů dvora a státníků vítaly ve svých salónech zejména rády učence, literáty, herce. S nimi čítaly poesii i prosu, chápajíce, oživujíce, vysvětlujíce ji: s nimi dbaly o kulturu mluveného slova a rytmus věty; s nimi pěstovaly pohnutý a živý hovor, temenící ve vědeckém poznání a honosící se půvabem duchaplné společenské zábavy. Často pojily se tyto dámy s vynikajícími 'l:ástupci literatury a vědy svazky života a srdce, nedbajíce námitek a odsudků malodušné společnosti, která se děsila odvážné novoty, a tak se naprosto odtrhly od rodného ústředí. Leč nikdy nezapřely některých zvláště význačných darů dědických: jejich pronikavý, nepředpojatý úsudek nedal se nikdy ujařmiti rozbujnělou a příjemnou sentimentálností německou; přímé a bezpečné jejich společenské vystupování nezastavilo se před nižádnými přehradami rodu, majetku a vzdělání: jejich světoobčanský názor životní nedal se zmásti časovými a místními různostmi, které jinde tak často zaváděly k malichernému 53 partikularismu. Vším tím lišily se výhodně od ně·· meckych svých sester, vychovaných v protestantských názorech, jež vědomě či bezděky sloužily přežilému a starosvětskému ideálu trpně obětavého ženství, kterému se verši Schillerovými v »Písni o zvonu« dostalo zvěčnění. Tři z těchto žen nabyly proslulosti dějinné: Henrietta Herzová, Dorota MendelssohnováVeítová, pozdější to choť Bedřicha Schlegla, a Rahel Levinová, provdaná za Varnhagena z Ense. Z trojice té jest Rahel ženským geniem, třebaže nikoliv tvůrčím, vůči ní jest Dorotea talent srdce, Henrietta talent rozumový. Poněkud dobrodružná Dorota jest typ ženy romantické; Rahel značí přechod od romantiky k »Mladému Německu«j Henrietta sprostředkuje spojení romantismu s údobím klasickým. Kdo by chtěl vykresliti její duševní podobiznu, pevně a krásně modelovanou, musil by určitě a přesně rýsovati linii takměř plastickou; jemná, trochu smytá tvář Dorotina vyžaduje citové tlumočení, které zkrásňuje i rysy méně získávající; Rahel může býti zpodobena výlučně uměním malíře impresionisty raději v pastelu než v barvách olejových. - Chceme-li postihnouti význam Henrietty Herzové, nevystačíme s běžnými hledisky; nadobro selhlivá každý pokus oceniti tuto výlučnou ženu dle toho, zda se její produktivní vůle projevila viditelným dílem. Již současní posměváčkové stihali ji jízlivou výčitkou »nec liberi, nec librie a zraňovali tím jemnou paní více než tušili; jest stejně pohodlno i nespravedlivo nedoceniti, ba nadobro přehlédnouti velké kulturní dílo, které 54 koná žena plamenem inspirace, teplem mravního vlivu, silou výchovného příkladu. Nehledíc ke dvěma nahodilým překladům anglických cestopisných děl, jež na rozhraní století Henrietta podnikla jen pro honorář, kterým chtěla obvěniti chudou příbuznou, nezanechala Henrietta Herzová objemnějších slovesných prací, většina její rozsáhlé a cenné korespondence byla na její vlastní přání spálena, a její zlomkovité paměti nečiní literárních nároků. 1 Jest v nich (pokud přepracováním prosvítá původní zněni) kouzlo bez· prostředního sdělení osobního, zpola upřímnost deníku, zpola výpravná sdílnost dopisu; osoby, příběhy, anekdoty, názory se střídají jako v neupraveném živém hovoru; většina podobizen, situací a líčení jest jen načrtnuta; k duševní karakteristice se podávají zajímavé rysy, aniž ji pisatelka provádí; příležitost k zahrocenému souhrnu se pravidelně promeškává, ač schopností k němu dojista auktorce nechybí: tyto vzpomínky nechtějí vskutku náležeti k literatuře. Leč kdo je pozorně pročte, odmítne výčitku neproduktivnosti Henriettiny asi v tom smyslu jako ji drastický Schleiermacher odmítl, když si ji Henrietta činila sama:" »Vlastně, zdaž jest nějaký větší předmět činnosti než srdce; ano vůbec zda nějaký jiný; zdaž tu nepůsobíte? O Vy, plodná, činorodá, jste pravou Ceres pro vnitřní bytost a přece kladete tak veliký důraz na onu působnost ve vnějším světě, jež jest naprosto pouhým prostředkem, kde člověk ve všeobecném mechanismu se ztrácí. Kde tak málo k vlastnímu účelu a cíli dospěje, a vždy tisíckráte více cestou se zmaří! Kněžka 55 Venuše Nebeské (Venus Urania) neměla by nikdy sloužiti Isidě, oné neforemné s jejími tisíci prsy, na něž se vše nicotné přissaje. Ona bohyně má ovšem jen dva prsy; ale ty jsou sídlem přátelství a lásky, a ona je ukrývá ručkou před pohledy všech nezasvěcenců tohoto světa. Jí a pouze jí chceme se klaněti. A před jejím oltářem budete museti dojista vyznati, že stojíte na pravém místě.« Snažme se s tohoto stanoviska Henriettě Herzové rozumětil Od patnáctého roku spiata byla Henrietta, narozená roku 1764 v Berlíně, sňatkem, jménem a osudem s proslulým lékařem, fysikem a filosofem Markem Herzem, o sedmnácte let starším mužem škaredé tváře, nevzhledné postavy, ale vzácného vtipu, všestranného vzdělání a vznešené povahy. Skoro mimo její vědomí zasnoubil ji otec, rovněž židovský oblíbený lékař berlínský Lemos, se svým druhem, který na snoubenku a v prvních letech i na chol díval se jako na krásné, nevinné a nerozumné děcko. Ale záhy jal se Marek Herz, jenž ještě před zřízením university četl akademickým způsobem se srozuměním vlády o filosofii dle ~soustavy Kantovy před hojným, vybraným posluchačstvem, vychovávati mladou, sličnou chol dle svých osvícených zásad. Z domova, kde za stálé otcovy nepřitomnosti vládla churavá, přisná a pravověrně omezená matka, přinesla si Henrietta málo vědomostí; žila tu v rámci úzkoprsého židovství a domácnosti poněkud maloměstské. Marek Herz, ač v manželství nenalézal střediska života, snažil se stále svoji paní pozvednouti k své vysoké, filosofické úrov- 56 ni, otevřel jí nejprve dokonalé vzdělání jazykové. Již její otec naučil ji přesné, knižní němčině nezbarvené židovským podřečím berlínským a dbal o praktické i mluvnické poznání hebrejštiny; L tomu naučila se Henrietta francouzsky, anglicky, italsky, španělsky a švédsky, ba i latinsky a řecky, takže na mnohé své obdivovatele na pf. na .kana Paula působila hlavně jako »žena učená«. Seznámivši se s proslulým jazykozpytcem Boppem, jala se zajímati o sanskrit, turecký vyslanec zasvětil ji do počátků řeči turecké; diplomatický úředník, vrátivší se z Jávy, učil ji malajštině. Poznání jazykové, v němž projevovala Henrietta právě tolik chápavosti jako vědecké zvědavosti, dovedl Marek Herz spojovati se zvláštním uměním čísti. Naučil Henriettu, jež si za dívčích let zvykla knihy hltati a pří předčítání hleděti jen k zvukové a obsahové srozumitelnosti, čtení, jež jest spolu již porozuměním i výkladem. Přesné členění vět, odstavců, případné pointování myšlenek, ostré zaokrouhlování veršů a obrazů, při čemž náležitě vynikl smysl a obsah, miloval Herz nade vše. Ve filosofii žák Kantův, veliký milovník fysiky a jejích pokusu, v básnictví i v kritice obdivovatel Lessingt"tv, cenil nejvýše rozumovou přesnost, logickou jasnost, výrazovou účelnost a vyžadoval výklad právě po této stránce. Henrietta přijala od něho jeho požadavky, styk s herci, s literáty však znásobil u ní pochopení literárních děl, a brzy postoupila dále. Liboval-li si Marek Herz v starších dílech klasických, především kruhu Lessingova a Mendelssohnova, jala se Henrietta nejen klestiti cestu 57 Goethovým splsum, jež Herze odpuzovaly překypujícím bohatstvím citu i obrazů, nýbrž i paradoksním romantickým výtvorům, jež se jejímu choti zdály čirým šílenstvím. Leč i fysikální pokusy Herzovy, jeho badání vědoslovné a etické nalézaly v Henriettě žačku a důvěrnici, po případě též ochotného famula. Cesty po Německu, hlavně v Sasku, v Brunšvicku a po Harzll doplnily její vzdělání, poklady umělecké, jež hlavně po smrti mužově studovala plná dvě léta v Ha1ii. vábily ji tu více než kouzla přírodníj byla! celou povahou kulturní měštka. Její porozumění výtvarnému umění bylo značné; připomíná se její duchaplná a pronikavá rozmluva s Goethem v Drážďanech, kdy se Henrietta s nadšeným obdivovatelem pozdní renesance střetla, horujíc po romanticku pro primitivisty quattrocenta i pro současné nazarénské malíře, ale brzy se s ním setkala v souhlase o krajinářství. Leč všechno hluboké vzdělání, všecka vzácná vnímavost umělecká, všecek nevšední dar všestranné chápavosti zdály se ustupovati před oslňující krásou této »Musy tragické«, jak jmenoval rád Berlín svoji nejkrásnější ženu. Všecky sny helenisujících sochařů o vznešené božské kráse našly tu naplnění: vysoký, hrdý vzrůst, jímž rovnala se obdivované královně Luise, štíhlost a při tom plnost tvarů družily se k hlavičce dokonalého profilu. Umělci tvrdili, že hlava dle kanonických zákonů řeckého sochařství jest poněkud malá v poměru k štíhlé, vysoké postavě; obdivovali se vysokému čelu, praxitelsky modelovanému nosu. Na drobných, plných a jemně kreslených rtech 58 hrával líbezný úsměv vlídného přátelství, veliké, temné, obočím mocně stíněné oko prozrazovaio svými blesky živou hru ducha a podivuhodnou vznětlivost temperamentu. Všickni, kdož ji poznali, byli okamžitě oslněni. Bylo přirozeno, že salon manželů Herzovýclt stal se záhy oblfbeným, ba slavným. Mužové jako bratří Humboldtové, Ramler, Nicollli, Schadow, Engei, Moritz, Bedřich z Gentzů, bratří Schleglové byli tu stálými hosty, diplomati, členové rodiny královské, šlechtičny jako Dorota Kurlandská a Elisa von der Recke zavítávali sem. rádi, slavní příchozí do Berlína, jako Mirabeau, paní de Stael, Jean Paul, neopomenuli zastaviti se v nové třídě Bedřichově, kde pod podobiznami Leibnitze, Eulera a Lessinga střídal se hovor půvabný s učenou rozpravou. Bytost Henriettina vtiskovala salónu zvláštní duševní a společenskou kulturu, jež přímo podněcovala a působila na vývoj osobnosti i na zjemnění slohové. V první době Henrietta, tehdy opojená četbou sentimentálních spisovatelti anglických, oddala se vášnivému kultu ctnosti a přátelství, duchovního spříznění a vzdušného bratrství duší. Její společnost náležela většinou "Spolku ctností«, jemuž Henrietta předsedala, a v němž Vilém Humboldt, jí více než přátelsky oddaný, zaujímal důležité místo: muži a ženy si tykali, objímali a celovali se v slzách štěstí a něhy, vyměňovali si prsteny a podobizny, psali si dlouhé richardsonovské listy zvláštního preciosního slohového zbarvení, ujišfovali se, že budou stále cíliti k zdokonalení mravnímu a to cestou vzájemné oddanosti bez zákonného nátla- 59 ku a zevní povinnosti. V době, kdy Henrietta přechodně podlehla této náladě klopstockovskowerthrovské, která byla v podstatě jejímu temperamentu cizí, vzniklo její slavné přátelství se Schleiermachrem.2 Roku 1796 přišel osmadvacetiletý Bedřich Schleiermacher jako kazatel chrámu v Charité do Berlína, kde teprve nalezl sebe sama. Překonal tu nadobro úzkoprsost farářské domácnosti, v níž byl vychováni zhostil se 1U zkostnatělého bratrstVÍ ochranovského, v kterém kotvily jeho bohoslovecké studiej odkryl ve svém nitru hluboký zdroj náboženský, který měl osvěžiti netoliko protestantství, nýbrž všecko myšlení v Německu. Uvolnění toto, jež připravovalo se již za vychovatelské působnosti Schleiermachrovy u osvícené hraběcí rodiny Dohnovy, dovršilo se stykem myslitelovým s Henriettou Herzovou. Schleiermacher, muž překypujícího citu nejen v náboženské teorii, ale i v životní skutečnosti, potřeboval stále někoho, komu by se oddal celou bytostí, měl-li mysliti, pracovati, jednatij proto v jeho osudech připadla ženám tak významná úloha. Za prvního pobytu berlínského, který se končí dobrovolným vyhnanstvím na faru ve Sloupě v Pomořanech, byla Schleiermachrovou důvěrnici a podněcovatelkou Henrietta Herzová, jíž psal tato slova sebepoznání: »Opravdu jsem nejodvislejší a nejnesamostatnější stvoření na světě, pochybuji dokonce, zda jsem individuum. Rozpínám všecky své kořeny a listy po lásce, musím se jí bezprostředně dotýkati a nemohu-li ji polykati plnými doušky, uschnu hned a uvadnu. Tot má nejvnitřnější po- 60 vaha, není proti tomu prostředku a nechtěl bych žádného.« Drobný trpaslíček býval ča~to vídán po boku junonské postavy Henriettiny, až karikaturisté těžili z tohoto nerovného páru, večer co večer putoval od Herzů do své rozestavené čtvrti předměstské, ozařuje si nejistou cestu svítilnou upevněnou v knoflíkové dírce; často odloučil se v salóně Henriettině od ostatní společnosti, aby, opřen o krb, mlčky přemýšlelo znepokojivých problémech. Zde seznámila jej Henrietta s Bedřichem Schleglem, mladistvým náčelníkem vznikající školy romantické, jenž se dvořil její přítelkyni Dorotě Mendelssohnové, provdané za bankéře Veita. Dějiny romantiky neznají mnoho setkání důležitějších. Kypivy a těkavý Bedřich Schlegel, v němž překotný myslitel neustále zápasil s umělcem improvisatorem, nalezl v jasném a klidném soustředěném a rozvážném bohoslovci vytouženou, protiváhu své rozpolcené osobnosti a sevřel mladého druha vroucím přátelstvím, v kterém také Schleiermacher vítal možnost rovnováhy. Bedřich Schlegel tehdy romantikou mínil kulturní přetvoření všeho lidského ducha a chystal se založiti nové náboženství: ve velikém lyrikovi Nova1isovi tušil proroka romantické víry zajíkajícího se v nápovědech, mluvícího v podobenstvích, básnícího v symbolech; Schleiermachrovi však, jenž se vyjadřoval zřetelně, soustavně, kněžsky uložit, aby napsal katechismus náboženství romantického -a tak v teologovi probudil spisovatele. Když vyšly Schleiermachrovy »Řeči o náboženství«, žaslo starší pokolení, jaky boj od- 61 vážný myslitel vypověděl protestantské pravověrnosti i rozumáckému osvícenství; za to mládež romantická pozdravovala s jásotem objevitele nových světů. Náboženství, na něž rozumáři XVIII. věku pohlíželi jako na nedokonalou formu vědění neb jako na přívěsek morálky, ovládlo nyní ve vznešené samobytnosti nejušlechtilejší oblast života duchovního: říši srdce, cárství citu. V něm zjistil jasnovidný psycholog orgán, jímž postřehujeme přítomnost nekonečna, bezprostředně obcujeme s Bohem, přicházíme ve stálý styk s vesmírem. Sch!eiermacher, roztoužený po nekonečnu, připial lidské duši křídla, aby, přemohouc všecku závislost, omezenost a časnost, vzlétla k Bohu a na své pouti, plné rozkoše z povznesení a zmocnění, okoušela stále přítomnost věčné jednoty a boží nekonečnosti ve věcech časných a hlavně v sobě samé. Zde stanul Schleiermacher, shodně s tvůrčími snahami vší rané romantiky, v první řadě těch, kdo rozšiřují hranice duše lidské; později, když zahrocoval své výklady z filosofie náboženství stále určitěji ve smyslu křesťanském, seslaboval jen všelidský dosah svého mladistvého činu. Připsal-li Schleiermacher řeči »vzdělancům mezi opovrhovači náboženstvím«, myslil při věnování slavného tohoto díla zřejmě na Henriettu, která zároveň s Bedřichem Schleglem prodiskutovala všecky zásadní otázky knihy, pročetla rukopis, dbala o tisk a dávala vždy nové pokyny. Nelze podceňovati tohoto podílu. Řeči Schleiermachrovy slohově vyrovnané, platonsky úměrné a výrazově jasné dosvědčují, že prošly blahodárnou 62 kázní výměny názorů ve společnosti vysoké kultury, což většině německých knih chybí a způsobuje jejich těžkopádnost - chvílemi máme silný dojem, že se berlínský kazatel přímo obrací ke své krásné přítelkyni a ptá se po souhlasu jejích hlubokých zraků. Možno snad říci i více. čteme-li romantické projevy a knihy obou bratři Schleglů, zejména ty, které povstaly za živé účasti jejich milenek Karoliny a Doroty, okouzluje nás překotný ohňostroj vtipu a paradoksu, rozmaru a toužebnosti a připomínají nám bezprostřední přítomnost ženy-romantičky. U Schleiermachra však - a v »Řečech o náboženství« největší měrou - převládá soulad, klid, klasičnost, živly to, jež v něm posiloval právě styk s Henriettou. A přece na celé přátelství Schleiermachrovo s Henriettou nepadá ni slabý pablesk milostného vztahu, ač berlínský obhájce volné lásky vynikal silnou polaritou erotickou. Oba přátelé ujišfovali se opětovně ústně i písemně, že druh druha chtějí chápati, ctili a stýkati se právě jen jako přátelé a nikoliv jako milenci a usilovali o utužení tohoto svazku. Proto vytrval tak dlouho, třebaže za druhého pobytu Schleiermachrova v Berlíně, kam se slavný již bohoslovec r. 1810 vrátil jako vůdčí profesor nové university, prvotní kouzlo vyprchalo, namnoze vinou jeho podivínské a nesourodé ženy. Ale hrdá a krásná Henrietta nebyla vždy povznesena nad koketerii a nezůstala stále věrna anglickému kultu přátelství nadsmyslného. Někdy ji vábilo zahrávati mladými muži, které dráž- 63 díla její rovnováha; když ztratili rozvahu a sebevládu, odzbrojovala je svrchovaností ctnosti a síly. Nejslavnějším dokladem toho jest romaneskní příběh lásky mladého Boerna k Henriettě o dvacet let starší. Nebylo nepodobnějších duchů než oba nejnadšenější ctitelé Henriettini, Schleiermacher a Bome: proti hlubokému mysliteií pe,,-né povahy a zralé rozumové kultury, jenž žíl s Bohem a v Bohu, upíraje vnitřní zrak neustále do věčnosti, slála tu vášnivá, neukázněná bytosl mladická, trávená prudkým ohněm bez tepla, citový bouřlivák, kymácející se nad zhlenými vlnami přítomnosti, první posel protiromantického pokolení mladoněmeckého. Jaký div, že se Schleiermacherovi nelíbil tento náruživý a rozmarný, mlsný a lenivý, nesoustavný a marnotratný hoch! Ludvík Baerne, tehdy ještě Low Baruch, byl r. 1802 poslán svým otcem, židovským bankéřem ve Frankobrodě, k doktoru Herzovi do Berlína, aby u něho studoval lékařství, když se byl pokus na universitě v Giesseně nezdařiL Ale šestnáctiletý mladík nezajímal se ani o medicinu ani o filosofii; četl bez plánu, blouznil, toulal se a - miloval paní Henriettu, nechtěje věřiti, že krásná Juno již již se blíží čtyřicítce. Zprvu neřekl své domácí paní ani slůvka o bouřlivé své vášni; pouze, když r. 1803 doktor Herz zemřel, uprosil Louis, jak se rád nazýval, Henríettu, aby směl i nadále setrvati v jejím domě. Ale výstřední chování v nejvášnívějším slohu werthrovském, dva chlapecky podniknuté pokusy sebevražedné, posléze i divadelně inscenované vyznání lásky jej 64 prozradily. Henrietta s vlídným a přece ironisujícím úsměvem odkázala vášnivého blouznivce do budoucnosti, leč jinak převzala úlohu moudre přítelkyně mateřské a poradila otci jeho, aby Louise dal na studie na některou universitu. Mla.dý Boerne odešel nejprve do Dobrosoli, pak do Heidelberka a psal z obou měst dlouhé, výmluvné listy Henriettě/ která mu sice dosti zřídka, ale velmi srdečně a mateřsky odpovídala; dopisy její, teprve nedlouho přístupné, nedovedou však zastříti/ že Henrietta cítila se polichocena láskou jinochovou a že vedle rozvážné péče mu projevovala také náklonnost srdce. Zástavou v Berlíně zanechal Boerne zbožňované ženě deník a neodeslané dopisy: jest to vášnivá, nelíčená zpověď divoké puberty.8 Takto můžeme sledovati Boernův vývoj v létech 1802-1807 i HenrietHn mocný vliv. Z chlapeckého vášnivce pro syceného werthrovskou citlivosti a vyjadřujícího se květnatě rozechvělou mluvou jeanpaulovskou, vychovává Henrietta bystrého pozorovatele a vtipného soudce, jenž má nejprve smysl jen pro své nitro/ později však i pro společenské okoli. Mladý Boerne proměňuje svůj trpký hněv nad ústrkem zvolna v kritický sarkasmus, z kteréhož rodí se ironie a satira. Rozbujnělý cit ustupuje pak svéráznému vtipu a odvážné fantasii; sloh, dotud přiliš neklidný a matný/ tuhne a hutni. V dobré této škole dozrává skvělý a břitký stilista, který v příštim desetileti povznesl německé novinářství k umělecké výši. Daleko vlee povinen hyl Henriettě Barne člověk: podřídila jej tuhé kázni odříkání, v které 5 65 se zocelil jeho přímý a hrdý karakter a jíž později, v osudovém poměru k paní Jeannettě Wohlové, proměnil v hybnou sílu svého mravního jednáni. R. 1807 se Boernova korespondence s paní Henriettou končí, ale styky jejich zůstaly přátelské. R. 1819 navštívila jej ve Frankobrodě a našla kohosi zcela jiného než byla před šestnácti roky opustila i sama nám vypravuje, že Borne byl velmi dojat, ale ze své bláznivé vášně bohudíky vyléčeni veškerou prostotou jeho bytosti vyzírala prý jakási geniálnost. Když r. 1828 pobýval Borne, tehdy již slavený a obávaný novinář, delší dobu v Berlině, stýkal se s dávnou přítelkyni velmi často. Dne 29. dubna rozloučili se navždy; v tomto rozchodu zapsal si Borne odstavec, který připomíná melancholickou předposledni kapitolu Flaubertovy »Výchovy sentimentálni«, o návštěvě sestárlé a přece stále krásné paní Arnouxové u Bedřicha Moreaua: »Přicházím právě od staré Herzové, s niž jsem se rozloučil. Nastavila mně tvář k políbeni. Když jsem před pětadvaceti léty odcházel od ni, rozplývaje se v slzách a nemohl ani slova promluviti dojetím, bylo mně sedmnáct let, ona stála ve svém rozkvětu; miloval jsem ji a směl jsem ji tenkráte jen polibiti ruku. II vaut mieux jamais que tard - - -« Smrti doktora Herze společenská sláva Henriettina vzala za své. Její salón rozpuštěn, ostatně válečné události napoleonské rozrušily většinou kulturní celky v Berlíně. Přišly chvíle, kdy Henrietta, jež se starala o poloslepou matku a sestru, ocitla se i v hmotné tísni, nedostávajíc ani pense ani úroků. Byla příliš hrdá, aby přijala vy- 66 chovatelské místo při dvoře, za něž by byla musila zaplatiti mnohými ústupky; i spokojila se skromnějším postavením vychovatelským. Přátelé, Vilém Humbold, Schleiermacher, zůstali jí věrni a starali se o nij Humboldt dovedl pro ni na čas vzbuditi zájem i u pruského dvora. Doby poválečné se zlepšily, vysvitlo slunce. R. 1817 odešla Henrietta do Italie, země své dávné touhy, když před tím po matčině smrti přestoupila k protestantstvf. V Římě žila uprostřed umělců jako za mladých let, obdivována pro nehynoucí krásu a skvělého ducha. Když se po dvou létech vrátila do Berlína, ráda vítala v obnoveném svém salóně výkvět vzdělanstva, ale konala také skutky milosrdenství: častovala chudé studenty, vyučovala nuzné děti, opatřovala služkám místa. Někteří známí, hlavně z kruhu Varnhagenova, vytýkali jí marnivost v šatě i snahu zdáti se stále mladistvou, ale noví hosté divili se stále svěžesti jejího zjevu i ducha. Přežila sourozence, přežila příbuzné, přežila přátele, a též nejmladší z těch, kdož kdysi navštěvovali slavný dům jejího chotě, šli před ní do hrobuj i Barne ji předešel o deset let. Když r. 1847 zavírala třiaosmdesátiletá své tmavé, hluboké oči, opouštěla zcela jiný svět, než v jakém byla vyrostla, leč opouštěla jej s vědomím, že přežila-li vše, nepřežila přece důstojnost vlastní osobnosti. (1905) 67 2. Cha r lot t a S t i e g 1 i t z o v á. V ysoko nad básníky, kteří dovedli do životné postavy uzavříti smýšlení a cítění celé své generace, stojí slovesní umělci, jimž božským darem bylo přáno vztyčiti nový kladný typ přetvářející skutečnost a určující vzestupné cesty etickému vývoji. Zprvu pokládají současníci takový typ za vzdušný přelud roztouženého srdce tvůrcova; později sní mladší pokolení o něm jako o cíli příliš vysoko stanoveném, ale nezříká se možnosti dosáhnouti hOj konečně po dvou třech lidských věcích mění se typ v nejživější skutečnost a sestupuje mezi lidi, aby obohatil a obrodil společnost. Tak bylo za gotické kultury s Dantovou Beatricí; tak v renesancí s opačným typem tvořivého ženství, s moudrou a laškovnou Porcií ze Shakespearova »Kupce benátského«j též obě největší ženské postavy ruské poesie, Taťána Lariná z »Oněgina« a Olga lljinská z »Oblomova«, již již prošly tímto kruhem jako kladné představitelky ženy novodobé. Podivuhodný ten osud prožil na ženách své poesie zvláště praotec vší velikosti moderní, Goethe, ať byly to luzné a prosté zjevy řízené čistým instinktem jako Markétka a Klárka či složité bytosti vysoké mravní kázně z rodu lfigeniina a Eleonořina. Všem společný jest dobrodějný a jasný rys: řídíce se pudem a citem, jsou přírodě mnohem blíže než rozpolcení mužové, které opět uvádějí v soulad s pří- 68 rodou a osudem a tak obdarovávajíce srdce, obnovují zároveň mravní řád; i tehdy, když oddávají se smyslně, povznášejí. Vrstevníci Goethovi nedovedli a nechtěli tomu rozuměti a kárali jedny z postav těch z nemravnosti, přezdívajíce druhým, že jsou neženské a odtažité. Kdežto však romantikové, dokud se nadobro neodcizili olympsky jasné oblasti Goethově, zasypali tyto hrdinky kvítím, učili se příslušníci generace třetí od těchto žen karakterní kráse a mravní spanilosti. Takto jala se Goetha chápati severoněmecká inteligence dvacátých a třicátých let. Tehdy kralovala v berlínských salónech »klidná a pohnutá« Rahel Varnhagenová, jejíž statečný a světlý soud o otázkách vkusu, mravu a taktu volil za rozhodující měřítko vždy Goetha; tehdy v stárnoucím romantickém světě sršel věčně mladý ohňostroj ducha a vervy, který slul Bettina Brentanová a který jiskřivou svou záři bral pyšně z nevyčerpatelného světelného zdroje Goethova; tehdy zcela důsledně proměnila v čin Goethovu nauku o posvěcující oběti ženské, mladistvá Charlotta Stieglítzová dobrovolným skonem, který k sobě obrátil zraky a srdce všech vyznavačů nové kultury mravní. V době, kdy někteří radikální mluvčí mladého pokolení jako· Menzel neb Barne se nepřátelsky odvracejí od Goetha, odsuzujíce jej jakožto lhostejného estéta, jenž nerozumí potřebám a tužbám přítomnosti a jenž přímo brzdí vývoj, uhadují takřka instinktivně osvícené ženy, že Goethova díla, ba všecka jeho osobnost značí novou inspiraci životní. Nebylo tenkráte pouze rozkoší, ale i odvahou, přiznati se takto oddaně 69 ke kultuře goethovské. - Když r. 1822 poznal jedenadvacetiletý básník Jindřich Stieglitz v Lipsku šestnáctiletou slečnu Charlottu Willhoftovu, dceru bohatého kupce z Hamburka, byla Charlotta neobyčejně zajímavá kráska. »Měla čelo vysoké,« popisují ji její přátelé, »jasné, myšlenkově vyklenuté, otočené hnědými kadeřeMi. Výrazný byl obrys jejího profiluj podlouhlý, úzký nosík, okouzlující ústa. Velké hnědé oči hleděly se statečností, třpytíce a jiskříce se. Kolem rtů ležel zvláštní jemně opovržlivý rys.« Byla to snivá idealistka, odchovaná věrou v genia básnictví a vznešenost osobnosti tvůrcovy. Blouznila o pěvci nešťastném a neuznaném, jakým byl Goethův Tasso, jakým byl Jindřich Kleist. Tento romantický typ došel v byronském období nové slávy: po příkladě Lordově stavěli mladí básníci rádi na odiv zachmuřené čelo rozervancovo a sarkastický výsměšek opovrhujícího genia; v Německu vyhnal ve 20. a 30. létech Grabbe tyto rysy v pitvornou karikaturu, a slavený pěvec let třicátých, Freiligrath, prohlásil znamení Kainovo za znak pravého básníka. Tehdy přišel Jindřich Stieglitz z Gottínk do Lipska, nesmělý filolog a poněkud domýšlivý básnik, pronásledován nevinně pro domnělý demagogický přečin a štvaný prázdnou ctižádosti. Měl vzezření i způsoby po"ety: hnědý kabát a kvakerský klobouk, přímé a pyšné držení, čelo v oblacích; »mnoval Hegla a Goetha, Řeky, pruské dějiny a německou svobodu, ruský život v přfrodě, polské nadšení, všecko dohromady«. Jeho nadání nerovnalo se zdaleka jeho ctižádostij pře- 70 čet! přílíš mnoho a procítil příliš málo. V prvním svazku básní, nazvaném pedanticky »Gedichte zum besten der Griechen« paběrkoval po WaibIingrovi, Chamissovi a Vilému Miillerovi na lánech lyrického filhelenstvi. Jako Platen, Riickert trávil ze sladkých plodů, jež spadaly s bohaté hostiny »Západovýchodního divanu« Goethovaj v době, kdy Hugo básnil své »Les Orientales«, líčil Stieglitz mnohem chudší paletou a mnohem skrovnějším slovníkem Arabii a Persii, Turecko a Čínu ve svých »Bilder des Orients«; vedle lyriky zařadil tam též dva dramatické pokusy »Den v Ispahaně« a »Sultán SeIim III.«. Ale Stieglitz, který viděl celý svět hranolem knihy, pokládal se za velkého básníka, právě tak významného jako neuznaného. A byl přece pouhým epigonem, jenž tráví jen z minulého, jsa odkázán na milost svých mistrů. Nevyléčil se nikdy ze své životní lži, potřeboval jí k svému bytí, a vnutil ji snadno důvěřivé idealistce Charlottě, jež se do něho zamilovala celou bytostí. žila jen v něm, toužila se mu poddati jako Katinka Heilbronski svému pánu, chtěla jako snoubenka pro něho podniknouti neobyčejné oběti. Po šest let žili snoubenci odloučeni, ale, jak nás poučuje hojná korespondence, kochali se platonsky rozkoší vzdálenosti, která připouštěla pěštění abstraktního obdivu, matného ideálu. R. 1827 přijal Stieglitz v Berlíně místo gymnasialního učitele a asistenta, při královské knihovně; vše pro zaopatření, ale s vnitřní nevolí. Byl z romantického pokolení, jež v »Lucindě« opěvovalo lenost a jež toužilo po činuprázdné lhostej- 71 nosti indických gymnosofů. Práce a povolání zdály se mu urážkou básnického genia, pokládal se, dle duchaplného posměšku Gutzkowova, za titana na řetězu, za Ganymeda, posla Olympu, jenž musí v královské bibliotéce vydávati lokajům a služkám knihy pro panstvo. Roku 1828 byla svatba básníkova s Charlottou; zdá se, že básník nepochopil duševní bohatství své choti. Zatím co ona psala do svého deníku »Nevěděla jsem nikdy a nevím doposud, kam bych se měla podíti se vší svou láskou«, hledal Stieglitz velký, důstojný obsah své poesie, hlubokou nenávist Dantovu, slepotu MiItonovu, žebráckou hůl Homerovu, titanský vzdor Byronův, slovem velkolepou štafáž svého osudu. Při tom naříkal na počet služebních hodin, skrovné služné a nutil Charlottu, aby psala příbuzným i mocným osobám prosebné listy za zlepšení jeho postavení. Jeho básnická práce nepostupovala: pomáhala mu v ní a napsala místo něho do dramatu o Selimovi několik výjevů, jichž on nedovedl provésti, ačkoliv byla v básnictví pouhou ochotnicí. Hledala příčinu neúspěchu všude jinde než v mělkosti jeho neplodné duše. Cítila, že v době, kdy plamenná publicistická výmluvnost Barnova bořila sloupy politického zřízení, kdy řízný vtip Heinův leptal na všech zpátečnících a šosácích, kdy studentskou mládeží zachvívalo revoluční hnutí, jest potřebí něco jiného než barevný exotismus, honosně o'Zdobný orient. Burcovala básníka k skutečnosti a přítomnosti. »Dnes lidé mají srdce světová. To jest to rozkošné, to jest mladistvá doba, v tom jest ži- 72 votní odvaha. Přimkni se k této nové době ... Tu najdeš pravou látku, v těchto světových zájmech. Nemusíš mluviti mnoho o času a svoboděj tvá celá nálada bude dýchati svobodou.« StiegHtz uposlechl, ale jeho verše »Stimmen der Zeit« nemají ani srdečného vzletu, jejž vnesl do svý"ch »Řeckých písní« Vilém Miiller, ani opravdovosti, jakou provanul své »Polské písně« Platen, ani ohnivého vzdoru pozdějších zpěvů Herweghových a Freiligrathovýchj chtěly býti hlasy doby, ale zůstaly deklamací studovny. Chyběly mu úplně »nedůslednost, plamennost, zoufalství šlehající k nebesům, zarmoucení ke smrti«, jichž po něm žádala, sama jimi své bohaté nitro ztravujíc. Poznala konečně, když ani daleké cesty neprobudily básnického zdroje StiegHtzova, že její zbožňovaný choť trpí hlubokou chronickou chorobou vůle. Byla příliš idealistická, aby byla hledala pro něho uzdravení v soustavné práci, jež prohlubuje a obohacuje talent. Byla příliš zaujata přeludem o jeho básnickém poslání, aby ukázala mu k jiným cestám činnosti. Jsouc dcerou věku romantického, jenž věřil v náhlé přerození člověka božskou milostí, nenamítla si, že pouze pozvolné a důsledné působení může trvale přetvořiti bytost lidskou. Veškeré myšlení i cítění její soustředilo se do jediné představy, která, vyvážena z oblasti křesťanského náboženství, zjevila se čtenářce Goetha a básníků romantických v dobovém zrcadlení: Charlotta rozhodla se obětovati. Tak vidíme ji od konce roku 1833 podobnu dcerušce venkovského nájemce, u něhož leží 73 malomocný »ubohý Jindřich« v středověké básni Hartmannově. Všickni již rytíře opustili, nikdo se k němu nehlásí, nikdo v něj nevěří; jen děvčátko znovu důvěřivě přichází, říká líbezně »min Gemahel« a umiňuje si, že svojí čistou krví vykoupí rytíře. Charlotta předsevzala si, že svému choti dá skutečně tragickou štafáž života, nejvyšší bolest, v niž by nalezl důstojný obsah svého básněni a obrozeni své bytosti. »Nešfastnějším nemohl by ses státi, předrahý můj milenče! Zajisté však štastnějšim v skutečném neštěstí. V nešťastenství spočívá často podivuhodné požehnání. To sestoupí zajisté na tebel« Viděla, že klid jest hrobem jeho poesie, doufala, že zoufalství bude její novou kolébkou. V listech duševně spřízněné Rahely Varnhagenové četla filosofická slova o samovraždě, psaná se stoickým souhlasem. Vše bylo rozhodnuto. Letopisec jejiho života vypráví: »Když 29. prosince r. 1834 večer přišla domů, odhodila na zem krátký kožíšek a nákrčník, pospíšila do ložnice, zavřela dvéře ke kuchyni, kde byla služka, svlékla se, umyla se, oblékla se do čistého, bitého nočního roucha, napsala několik řádek pro Jindřicha, jimiž vyjádřila svou víru, že mu z neštěstí vzejde nový život a skončila vybídnutím, aby nebyl sláb, nýbrž klíden, sílen a veliký. Pak položila se .na lože, a pevnou, jistou rukou vbodla si do prsou dýku, již si na svatební cestu koupila. Zemřela beze stenu s klidným výrazem v krásné tváři.« Tak leži před námi čistá a hrdinská, podobna Hedvice z »Divoké kachny« Ibsenovy, která v 74 prvém rozpuku panenství nasadila svůj život pro nicotného ješitníka Hjalmara, a jejíž obět zůstala nadobro marnou. Jindřich Stieglitz, jemuž bylo přisouzeno ještě patnácte let života, nevymanil se ze svého slabošství; psal bezvýznamné básně, truchlohry, cestopisy, bloudil na východě i jihu Evropy, neschopen mohutnějšího dojmu a rázovitějšího postřehu; konečně nalezl v Benátkách vytouženou romantickou štafáž pro opožděnou smrt muže, který přežil sebe sama. I jeho současníci znali v něm pouze chotě CharIottina, a tím zůstal osobivý básnílek také v literárních dějinách. Postarala se o to mimoděk též jeho rodina, vydavší z pozůstalosti Stieglitzovy dvě díla pamětní, vztahující se k jeho tragické choti. Nezískal-li mnohoslovný a samolibý Jindřich Stieglitz ničeho, když pendantem k listům a deníkům Char10ttiným uveřejněny byly jeho dopisy snoubenecké, objevil se v celé své prázdnotě teprve, když 1. Curtze odevzdal veřejnosti veršované i prosaické výpisky z jeho vzpomínek na Charlottu, psaných v prvnfch létech po skonu hrdinčině. Jako Hedvika Hjalmarovi stala se mu Charlotta deklamačním tématem: někdy v blouznění náboženském, jindy ve výlevech jakéhosi filosofického idealismu, ale často s titěrností vdovce žebrajícího o soucit, oplakává její ztrátu, velebí její obět, slibuje věrnost její památce, ale nikdy nezkoumá v přísné a upřímné sebepitvě, zda vykonává její odkaz. Sem tam kmitne se v nekonečných těchto elegiích pravý básnický obraz a hudebně instrumentovaná nálada, tak když v řeckém bájeslovf hledá Charlottiny sourozence, 75 Proserpinu, Eurydiku, Adonise a Ganymeda, nebo když v elegicko-historickém ovzduší Krakova obnovuje své hoře, nebo když se uklidňuje na velkém sarkofágu, jímž se mu jeví Benátky. Celek však - v básnických vložkách nejslabší jest bezútěšná, nestatečná kniha, jež by byla Charlottě vehnala ruměnec zahanbení do ušlechtilých lící. Avšak nad otevřeným hrobem Charlottíným shromažďuje se výkvět vzdělanstva německého. Sotva se vzdálil pravověrný kněz, jenž pronesl dobře míněnou kletbu, přicházejí v řeckých togách hlasatelé goethovského ideálu humanitního a házejí vavřínovou snítku na rakev Alkestídy, která pro svého chotě sestoupila do Hadu. Je vystřídává s revoluční kokardou na čapce »Mladé Německo« a hlučně, jak jest zvyklé, koná svůj obřad smuteční, jenž jest zároveň apoteosou. Cin Charlottin má v očích reformních bouřliváku význam typický: hle, osobnost, která si proti společenské mravností přiřkla svobodné právo rozhodovati o vlastním byU a nebytí; hle, statečná vůle, která se vzepřela celou svou vahou mechanické skutečnosti; hle, neohrožená žena uprostřed mužů příliš úzkostlivých! Sebevražda Charlottina nabyla pro mladoněmecké pokolení stejné slávy, kterou přiřkli citoví blouznílkové ze 70. let XVIII. věku skonu mladého Jerusaléma, modelu to Werthrova, neb jakou zahrnula svobodomyslná mládež reakčního období krvavý čin Sandův na Kotzebuovi. Neposledním důkazem tragické té proslulosti bylo, že dýku vedla , ruka ženská; jef skupina mladoněmecká průkop- 76 niCÍ osvobození ženské osobnosti. Karel Gutzkow byl Charlottinou smrtí podnícen k tendenčnímu románu o »Pochybovačce Wally«, jenž jest fanfárou tehdejšího revolučního feminismu a věnoval jí nad to nadšenou stať kritickou. Bystrý a pohyblivý novinář Theodor Mundt sestavuje z deníků a z rodinných i přátelských dopisů Charlottiných pamětní knihu o své vřele uctívané přítelkyni, nadepsanou »Charlotte Stieglitz, ein Denkmal« a vytváří tím r. 1835 jednu z nejdůležitějších knih celé doby: uprostřed tolika spisů nepravdivých, strojených a přepiatých, v nichž si libovali žáci Boernovi a Heinovi, působí tato propracovaná ženská podobizna mocně svou citovou vroucností a výrazovou prostotou. Jméno Charlottino jde pak světem: netoliko obratný článkář německý Gustav Kiihne, ale i dobře zasvěcený francouzský publicista Sain-Réné TailIandier zobrazuje ji s pochopením jako typ, v němž se plně vyhranila německá duše ženská za soumraku romantismu na samém prahu období liberálního. Třeba že náležela celým temperamentem a cítěním spíše pozdní romantice, přece zůstává nerozlučně spiata s dějinami »Mladého Německa«, jehož spisovatelé vytvořili její slávu; dějepisci tohoto hnutí Prcelsz, Brandes, Dresch, věnovali jí zvláštní kapitoly svých knih, řadíce ji po bok Rahele Varnhagenové a Bettině Brentanové. Zvláště Brandes, vystihující šťastně dobovou syntésu, pojal ji pronikavě jako vysoký mr,avní příklad celého pokolení; po Brandesových stopách vzkřísil jeho berlínský žák R. M. Meyer ve svých literárních dějinách její obraz a vyvrcholil ducha- 77 plnou svou karakteristiku vřelými slovy obrany: »Ve škole slaví se stále ještě vlastenecká sebevražda Curtiova a Kodrova; nuže, odpusťme sebevraždu z lásky ženě. která duševně a mravně stála tak vysoko jako nemnohé ženy.« Osmdesáte let přešumělo nad jejím hrobem; veřejné snahy a mravní tužby jejích obdivovatelů propadly nenávratně minulosti - ale Charlottin základní problém znepokojuje posud nejšlechetnější srdce ženská všech národů: stačí k spasení mužovu, přinese-li mu žena z lásky dar oběti, či zůstane takový čin její žertvou marnosti a sebeoklamání? (1905) 78 ,.A u r o r aLe i g h« E I i šky Bar ret t o v é - Br o w n ing o v é. Před pětapadesáti lety, 29. června roku 1861, šeptajíc blednoucími krásnými rty příznačné slovo »wonderful« a upírajíc hluboké tmavé oči s dlouhými brvami k horoucně milovanému choti, Robertu Browningovi, zemřela ve florenckém paláci Casa Guidi, jejž proslavila básní i životem, největší angIická básnířka veršem v devatenáctém století, Eliška Barrettová-Browningová. Připojí-Ii kdo ve vděčném obdivu sladce znějící jméno této lyrické kněžny k básnickým triumvirům věku Viktoriina, k Tennysonovi, Robertu Browningovi a Swinburnovi - a literární dějepisci za Kanálem i na pevnině činí tak vždy častěji vystihl jen do polovice význam melodické té umělkyně. Nový typ kulturního ženství, který zvěčnila stejně svými osobními osudy jako slovesnými díly, přerůstá významem daleko ještě tvarovou i myšlenkovou krásu jejích milostných znělek, jejího psychologického románu ve verších, jejích písní o svobodě národů a srdcí. V tom může se Elišce Barrettové-Browningové rovnati jediná z jejích básnických současnic právě ta, která jest ve všem jiném jejím pravým protipólem, George Sandová. Obě básnířky, prudká Francouzka i snivá Angličanka, ztravovány byly mocným vnitřním ohněm, jehož šlehavé a zářivé plameny zasvětily shodně onomu zneuznávanému a povrženému božstvu, kterému oltáře 79 budovala renesance a obnovovala francouzská revoluce: osvobození vnitřní bytosti ženské. Ale jak jinak pojímala každá z nich své poslání! George Sandová, vášnivý, překotný, krevnatý temperament, obdařený čistě francouzskou schopností zjednodušující logiky a opětně puzený prudkosti smyslných dojmů a zažitků k myšlenkové nedůslednosti, nacházela v životě všude bolestný a krutý nesouzvuk. Již obraz ženy, který vymalovala si její obraznost odvážným štětcem, příliš namáčeným do temně rudé krve srdce, byl pln disonancí: ženský typ G. Sandové slučuje ideál osvícenského století o ženě pronikající a ovládající vše vítězným rozumem s romantickým karakterem, jemuž nade vše jest tajemné sežehnutí v bezvědomém požáru vášní, ba kdesi na dně tohoto sfingovitého ženství usmívá se záhadně a lákavě žena-příroda, odkaz to Rousseauův. A tuto citovou dobrodružku a věčnou cizinku ve světě staví G. Sandová do nejpříkřejšího odporu k společnosti: žena se má vymknouti olrecnému řádu, má se silou svojí osobnosti vzepříti jeho zákonům, má si bezohledně vyvzdorovati své místo ve světě. G. Sandová žila tragické takové nesouzvuky celou osobnosti a platila za pravdivost svých požadavků krvavou daní srdce; odtud ta strhující síla jejích společenských fantasií, které jsou romantické, avšak nikdy vylhané. Eliška Browningová, která se podivovala G. Sandové, ač u ni pohřešovala »půvab andělský« a »čistou ženskost«, byla naopak vzorem povahy souladné. Anglický domov jí daroval vážnou .nivost, zamyšlenou něhu, zdrženlivý odstup od sku- 80 tečnosti a obrátil její bohatý intelekt k myšlení skladnému, které buduje a slučuje, kde analytický Francouz děli a boři. Uzavřená výchova mezi básníky a slovníky, dlouholetá nedobróvolná klausura mladé choré dámy a později esoterické soužití s milovaným mužem uprostřed cizinců, to vše zajišťovalo Elišce Browningové, že skutečnost nedotkne se jí tak bezprostředně a prudce, aby při nárazu tom skřípl jakýkoliv nesouzvuk. Kolem jasné a blahodárné svítilny spiritualistické myšlenky, jež plála v rozbouřeném moři společenských, náboženských a mravních rozporů moderní Anglie na majáku Elišky Browningové, nekroužili vášniví ptáci smyslů, kteří zhášeli divokými svými křídly znovu 'a znovu červenavé světlo, jehož strážkyní byla G. Sandová. Vztahy k domovu, poměr k rodině, jediná láska v životě, která se proměnila v manželství srdcí (slovem vše, co znamenalo u geniální Francouzky sesílení disonancí) pěstovaly v Elišce Browningové vrozený již sklon k souladu. A odtud celé její pojetí moderní ženy a celý její apoštolát ženiny úlohy v současné vzdělanosti. Jako postavy na obrazech praeraffaelistických malířů jdou paní a panny z knih Browningové po zemi lehce a vzdušně, pohříženy cele do sebe; ženský instinkt jest v stálé shodě s tichou rozumovou úvahou; smysly poslouchají rády hlasu vůle, zevní svět nikterak neruší vnitřní rovnováhy. A do rukou těchto vyrovnaných žen klade Eliška Browningová osud světa, dnes rozvráceného, zmateného, zbloudilého: žena má potřiti hlavu hadovu! Na ní jest, aby proti utilitářskému 6 81 sobectví postavila účinnou lásku, aby jednotila znepřátelený tábor lidí činu s šikem lidí snu, aby ve svém ženství vytvářela vyšší slohu lidství vnitPní osvobození souměrně vyvinuté ženy má hlavní smysl jako podmínka velkého společenského mesianismu. Vidina, kterou upředla tak luzně mozková tkáň šťastné Angličanky, jest právě tak smělým postulátem, jako přelud, jenž zrodil se s takovou prudkosti v tepajfcích žilách rozervané Francouzky; ale oba tyto ideální výtvory jsou pravdivy, protože prožity, podmíněny rodovou a národní skutečnosti, zpečetěny celým osudem svých tvůrkyň. Kulturní ty dva typy moderního ženství stojí prudčeji proti sobě než nadály se samy básnířky, které jim daly uměleckou podobu, a neklamou-li všecky znaky, jest typ, představovaný a opěvovaný Eliškou Browningovou, dnes na obecném postupu. Smíme však snad proto podceňovati mravní opravdovost svých matek a pramatek a litovati hlasu jejich instinktu, že se rozhodly pro typ francouzský, nesouladný, plný rozporu, že jej odkázaly svým dcerám, by jej rozvinuly, prohloubily a posléze překonaly? Národové kulturně mladí, nehotOVí, kvasící se musili projíti řadou disonancí a protrpěti mnoho křečí, než se mohli povznésti k vyššímu souladu; proto u nás Slovanů a u severských kmenů byla perioda, ztrávená ve škole G. Sandové, právě tak nutnosti jako mladá léta problouzněná a prozoufaná pod vlivem Byronovým. Nechtějme však ani žádati, aby na prahu českého básnictví stálo světlé zasvěcení Shelleyovo, ani aby první kroky o duševní osvoboze- 82 ní ženino provázel u nás zamyšlený genius Browningové: stačí, budou-li tam působiti dnes, ačkoliv Shel1eye u nás vykládal již byronovec Karel Sabina, a třebaže »Auroru Leigh« v čechách studovala s obdivem a s pochopením sestra největší žačky Sandové Karoliny Světlé, Sofie Podlipská, již před pětadvaceti, třiceti lety. Romány G. Sandové, které před padesáti roky byly hltány s bušícím srdcem a rozpálenými tvářemi, se skoro přežily; za to dila E. Browningové, jež vyžadují pomalých, pozorných a namnoze zasvěcených čtenářů, dobývají si postupně srdcí i na pevnině. Jsou to hlavně knihy dvě: Jedna krajně osobní zpověď »Sonety z portugalšt1ny«, Browningové odkaz lyrický, a její epické éHcidíIo, objímající v širých kruzích celou duševní Anglii moderní, veršovaný román »Aurora Leigh", Eliška Barrettov~, dcera bohaté rodiny obchodnické, byla devětatřicetiletá slečna útlé, štíhlé postavy se záplavou černých kadeří, s velikýma očima v bohatém rámci brva s úsměvem podobným slunečnímu paprsku, když dostala první list Roberta Browninga. Uvězněna nemocí a slabostí, jež následovaly po pádu s jezdeckého koníka, stísněna panovačností tvrdošíjného otce a bolestně zraněna náhlou smrtí milovaného bratra, bez matky, bez přítelkyň, žila jen pronikavým studiím antiky, básnictví, meditaci. Její verše měly záhy úspěch, ač mluvily jen ke zúženému kruhu vzdělanců, naplněny novým mysticismem, o nějž 83 se básnířka sdílela s PraeraffaeHty v malbě i v poesii, přiléhaly slohově k helénskému básnictví Shelleyovu, Keatsovu a Landorovu. Líčily pološero světa, kdy zemřel velký Pan, a kdy se zjevil Ježíš: záře šťastné Helady jako pablesk slunce právě zapadnuvšího, leží ještě na zemi, ale v chladném stínu kříže kyne jíž vykoupení. Autorka, kterou vedle filosofické básně »Essay o duši«, vydané ve dvaceti létech, proslavil dokonalý překlad Aischylova »Spoutaného Promethea«, obracela se pak v duchu novoromantiky anglické ráda k látkám a náladám rytířským, kladouc na zdobné krunýře středověké citlivou ruku ženy moderní. R. 1844 vyšlo souborné vydání jejích básní, kterým se končí první údobí života Elišky Barrettové. V lednu r. 1845 obdržela list Roberta Bro\\'ninga, který se jí stal osudem. Browning v dopise děkoval jí za zmínku, kterou věnovala v slavené své skladbě »Lady Geraldine's Courtship« jeho knize »Jablka zrnatá«, a vyvrcholil svůj dopis slovy: »Miluji Vaše knihy celým srdcem a miluji také Vás.« Eliška, ač jinak od světa odloučená, přijala po několika měsících návštěvu básníkovu, jenž bylo šest roků mladší. Tehdy, dle pěkných slov Marie Gotheinové, sešla se nejsubjektivnější básnířka Anglie s nejobjektivnějším poetou anglosaského jazyka. Dotud zřela básnířka stále za sebou stín, domnívajíc se, že jest to stín smrti; nyní poznala, že jest to stín lásky. Krásná ta slova se čtou v první znělce cyklu »Sonetů z portugalštiny«. »Sonefy z porfugalšfiny«, uveřejněné r. 1850 84 (do češtiny přeložil r. 1908 Antonín Klášterský, druhé přepracované vydání r. 1914), poslány byly do světa s narážkou na znělky Camoensovy ke cti milenky KateřinYi literárně vzdělanému čtenáři připomíná nad to název portugalskou jeptišku XVII. století, proslulou Marianu Alcoforadovou, která dávno před Richardsonem, před Rousseauovou »Novou Heloisou« a před Goethovým »Werthrem« dala u vášnivé upřímnosti promluviti trpícímu srdci zkrušenému horečkou prudké lásky. I Elišku Browningovou, která věncem znělek školených na renesančním sonetu anglickém a nebezpečně závodících s Kristinou Rossettiovou, ovijí čelo přítele, milence, muže, vyburcovala cudná a pyšná láska z uzavřené cely moderního kláštera; čím jiným byly pro půvabnou, churavou Angličanku klasické studie, učené knihy, přísný platonism, tuhá rozumová kázeň domu oteckého? Ale nyní otevřelo se vězení, z říše vidin a stínů smí konečně roztoužená bytost vykročiti do plně osvětlené skutečnosti, a to, co dotud plaše si šeptala za nejhlubšího ticha půlnočního jako bázlivou prosbu nejvniternější modlitby, mění se jí v jistotu životní. Nižší sféry její bohatě vrstvené duše nedovedou ani věřiti, že by naplnění tuch tak odvážných bylo možno, ale láska, která proniká svítivou jasnovidností všecka mračna pochyb, ví, že v její oblasti není nic nemožného. V plesný sbor díku činění a radosti soustřeďuje básnířka veškeré kladné hlasy svého nitra, a z cely, jejíž nízké klenuti dotud obráželo v temné ozvěně kajicné »de profundis«, valí se nyní plnými proudy slavné »magnifícat«. Nemy- 85 sleme však na hymnus rouhavého sebeopojení, které se osměluje zpívati o radosti a o štěstí tvorů s hymnickým vzletem vyhraženým chvále Stvořitelově: tento svazek, zpečetěný slibem před tváří hvězd, zůstává zbožné poetce stále uskutečněním nejvyšší Vůle, a kladouc s milencem ruce na obětní mramor téhož oltáře, koří se Bohu jako svrchovanému dárci a svědku zázračné milosti. Bílý žár nejvyššího napětí prozařuje čtyřiačtyřicet »Sonetů portugalských«, oprostiv drahý kov ryzího citu od jakýchkoliv niŽŠích přimíšen in rudných: v serafickém cyklu nemá místa ,mi smyslové očarování, ani hra nálad ani vášnivost těla, tím méně erotická marnivost, vzhlížející se v zrcadle sebe sličnějším. V horoucí znělce čtrnácté zapřisáhá básnířka milence naléhavě, aby jí nemiloval ani pro úsměv, ani pro pohled, ani pro vděk řeči, ani pro stejný rytmus myšlenek, ani posléze pro pocit míru, nýbrž jediné a pouze pro lásku samu (»for nought except for love's sake only«), a příkazu toho dbá i jako umělkyně s krajní přísností hrdé duše a soustředěného srdce. Základním akordem »Sonetů portugalských«, rozvedeným dle všech pravidel komposice lyrické, jest vděčná pokora, která k milenci vzhlíží jako květný kalich svlačcový se obrací po životodárném slunci: zavřen chvílemi v tesknotě pod:qtračných dnů, otevírá se vstříc paprskům a ssaje do křehkých svých lístků okvětnfch všecky barvy slunečního vidmaj přikrčen k zemi trpěl pomyšlením, že mezi ním a sluncem stře se nekonečný vesmír, nyní kvete a voni jistotou, že spojen jest 86 s dárcem života teplými proudy lásky. Znělky Elišky Browningové mají přísnou kázeň čisté linie, která pohrdá přízdobou ornamentu a lichotkou smyslové barvyj nesou se těžkým rytmem složité meditace, na mile vzdáleným od půvabné bezprostřednosti prosté písně; uchylují se k obrazům učeným a hledaným, které milostný děj často monumentalisují, ale zřídka zpřítomňují; jejich uměle větvené sloky nepodplácejí ani roztomilostí úsměvu ani koketerií gesta jef Eliška Browningová z žen, které před zraky lidí nevycházejí ani na krok bez závoje, buď pro cudnost srdce, buď pro citlivost pleti, aneb pro obojí ... Jakým neodolatelným kouzlem však nadána jsou právě proto její vzácná přiznání plachých důvěrnosti, polibku takměř bratrského, výměny kadeří, dětského oslovení! Jakou flétnovou melodii šumí v posvátném tomto tichu jméno »miláčku«! (»Beloved«, »my Beloved«, »my own Beloved«!) Jaký proud světla ozařuje zde každou zmíněnou relikvii styku přímo nadzemského! Bylo třeba těchto atributů teple lidských, aby z básní nadobro nevyprchalo životní fluidum - tak vystupňovala žačka Platonova idealism lásky. Ani na okamžik nehledala v ní klid rozkoše neb oddech sebeuspokojení, nýbrž se vší spanilou něhou duše věřící v možnost nekonečného vývoje, uctívala ji vždy pro její poslání tvůrčí a obrodné. Láska, tak zní kulturní moudrost Elišky BarreHové-Browningové - má pomáhati duši v jejím růstu, má přibližovati ji k Bohu, uvádějíc ji stále v těsnější kruhy dokonalosti: zde ústy ženskými opakována byla serafská nauka lásky, jakou hlá- 87 sá Dantův »Nový život«. - Když byla kniha dobásněna, náležela Eliška Robertovi již cele. Sňatek sám nebyl bez romantického zabarvení: Eliška váhala zprvu, věříc, že její churavé a oslabené ústrojí zasvěceno jest v brzku neodvratné smrti, ale vůle k životu zvítězila, a poetka chtěla milovati a býti milovánu. Lékaři radili, aby zimu ztrávila v Italu, a slečna Barrettová toužila učiniti tak jen jako choť Robertova. Panovačný otec nemínil svoliti ani k cestě do Vlach a byl krajně popuzen proti lásce dceřině k básníkovi. Milenci ustanovili se uzavříti sňatek tajně bez otcova vědomí; stalo se tak dne 12. září 1846, a několik dní potom opustila Eliška nepozorovaně otcovský dům, aby se do něho nikdy nevrátila. Jen věrná služka a milovaný pes Flush ji provázelYí hrozby a protesty nesmířitelného otce ji následovaly. Tu končí se korespondence Eliščina s Robertem, nepřetržitý rozhovor v listech, jehož hudební tok nadaný zvláštní mohutností karakterisační připomíná na recitativ oper Wagnerových; psychologové lásky a tlumočníci tvůrčích pochodů básnických neznají mnoho pramenů rovnocenných těmto dopisům, které před patnácti roky odevzdal jediný syn pisatelů veřejnosti s krásnými slovy: »Musíme všickni býti připraveni, mohla-li by tajemství našeho denního života a naší vnitřní duše poučiti bytosti nás přeživší, abychom odevzdali je budoucím otevřeně, jak otevřeně teď leží před Bohem. Prach patři prachu, duši patří tajemství člověčenstva.« Po patnáete let po sňatku nebyli manželé ani 88 na den odloučeni, První leta manželství, jež ztrávili Browningovi v Italii, pravé vlasti svých srdcí, byla básnicky méně vydatna, než Eliška myslila, ale byla to léta přípravy pro »Auroru Leigh« j dělilať paní Browningová všechen čas mezi velký román ve verších a malého svého synáčka. Ani »Aurora Leigh« vydaná r. 1856 (do češtiny přeložil František Balej 1911) není dílem epicky neosobním, přísně objektivním, jak by se zdálo na první pohledí již to, že hrdinka knihy, básnířka Aurora Leigh, vypravuje celý román svého života v první osobě, prozrazuje převahu živlu subjektivního. I tam, kde Aurora Leigh líčí osudy cizích lidí náležejících zcela jinému prostředí, oddaných úplně jiným názorům, obepíná jejich často všední děje kvetoucími úponky svých refleksí, svých obrazů, svých podobenství. Do příběhu vložena jest celá řada dopisů: a hle, dělnice i světačka, aristokrat i malíř píší týmž přetíženým, zdobným, spletitým slohem, ktery jest Auroře vlastní; ba takto i hovoří, aniž se dál jakýkoliv pokus o karakterisaci mluvou. Ukázali-li nám někteří francouzští mistři epické prósy, až kam lze dojíti v neosobné věcnosti, učí nás anglická básnířka lyrická, kolik nespoutané, samolibé a episodické subjektivity snese volný útvar veršovaného románu. Eliška Browningová připomíná krásný symbol Tennysonův, jemuž Holman Hunt přidal nesmrtelnosti výtvarné, »Dámu ze Shalottu«: jako tato příslušnice kruhu Artušova nesměla básnířka »Aurory Leigh« vidět skutečnost přímo a tak spokojovala se po dlouhá leta při svém zázračném předivu, že pozorovala odraz světa a 89 lidí ve svém zrcadle. Nebyla by bývala Angličankou, kdyby byla roztříštila zrcadlo, které skutečnost stílisovalo, ale zároveň odmocňovalo. Častěji byla s psychologickým zájmem i s pouhou nediskretní zvědavostí řešena otázka, do které míry Eliška Browningová nakreslila v »Auroře Leigh« vlastní podobiznu a vylíčila své osudy. Kdežto rek románu Romney nemá s Robertem Browningem ni rysu společného, není nesnadno sledovati, jak hrdinka Aurora úzce jest spřízněna s básnířkou, ale spíše s básnířkou před sňatkem s Robertem než z láskyplné doby harmonického soužití. Do Aurory vložila Eliška své umělecké vyznání, svůj zápas o básnickou formu, své statečné úsilí myšlenkové, ale nevyčerpala své celé bytosti touto hrdou intelektuálkou, která jest přizdobena také nejedním životopisným rysem své původkyně. Velkou svou kulturu srdce, všecku milostnou něhu své pokorné a obětavé lásky, veškerou schopnost oběti, kterou si uvědomila ve vztazích k Robertovi, promítla postavou druhou, Marianou Erlovou, ženou slz a bolesti, jež Romneyovu štěstí přináší nejvyšší dar - sebezapře- ní, sebezapomnění. Mariana Erlová nemá ničeho ze vnějších osudů a ze společenských podmínek slečny Barrettové a přece neobráží ji krystalem méně vybroušeným, než aristokratická Aurora krásné to svědectví pro psychologický um básnířky, která sebe samu dovedla diferencovati do dvou krajně ruznorodých postav, nadaných při tom vzácnou pravdivostí. S tímto subjektivismem »Aurory Leigh« souvisí i svrchovaná libovůle, s kterou básnířka vkládá 90 do děje neepické vložky všeho druhu. Forma, již si vybrala, kolísá mezi veršovaným románem a refleksivním eposem: čekali bychom, že pevně vystoupí linie děje, povahy hlavních postav, duše, malba hrdino Avšak nikoliv: i geniální svévole básnických povídek Byronových, »Dona Juana« nevyjímajíc, jest překonána. Ježto hrdinkou románu jest básnířka, dobývající si srdcí čtenářu a zápasící s předsudky kritiky, nedivme se~ že najdeme na mnohÝch stránkách estetické a kritické články ve verši, odbočky o helenismu a o bájesloví, polemiku se špatnými vykladači Homera, poznámky o jednotlivých druzích poetických. Najdeme i více: veršovanou parafrasi sněmovních řečí, socialistických článku, filosofických úvah; najdeme plno učených citátu, vědeckých výpiski't, časových komentářů. Eliška Browningová dovede toto vše podivuhodně zvládnouti, aniž upadá v suchopárnost, v mrtvě referující tón: její umná tenká jehla vyšívá i do poprášeného taláru učeneckého květy svěžích barev; její puvabná ústa dovedou o všem hovořiti po svém milostném způsobě; její jemný vtip připíná se s nevinným a ne odolatelným šelmovstvím i na zažloutlé hřbety nudných fo1íantu. čtenář, toužící po soustředění, stále jest zastavován, přehlušován, odváděn čarovnou hulkou rozmarné kouzelnice, takže nejednou souvislost se mu ztrácí. Na tom není dosti: řeč »Aurory Leigh« - jako ostatně jazyk většiny básníku věku Viktoriina - přetížen jest učenými narážkami z bible, ze starověkých spisovatelu, z bájesloví, ba i z odborných věd; přirovnání jsou složitá, zapečetěná, až i tajemná; 91 slovní vtip druží se k veršové hříčcej časová zmínka stýká se s terminem filosofickým. Jest nám jako v starožitné kapli gotické, kde bychom se rádi obdivovali uměle kroužené klenbě a vzácně řešeným sloupům, ale oslepuje nás na sta drahokamů a polodrahokamů zasazených do zdí a spájených drahými kovy, mezi nimiž jsou zase posvátné fresky: zraky přecházejí a pro nádheru detailů uniká nám celek, zejména padá-li do oči barevné světlo, jakým jest spiritualistická filosofh Elišky Browningové. Avšak veršovaný román není tak marnotratně bohat pouze ve svém slovním výrazuj také myšlenkově jest to kniha nevyčerpatelných vztahů, stanovisek a refleksi. Dvojí velký zápas současné Anglie tvoří tu pozadí románu básnířky Aurory a sociálního oprávce Romneye: zápas o spiritualistický směr v básnictví a v kultuře, i úsilí překlenouti sociálními reformami propast šklebící se mezi třídou bohatců a davy vyděděnců, a tak v díle přímo representativním pro soudobou vzdělanost anglickou vynořují se v diskusích, v osobních představitelích, v symbolech veškeré společenské i mravní směry Albionu v době Viktoriině. Ve skupině, kterou vyvrcholuje Romney Leigh, nezištný, obětavý a nadšený hlasatel společenské spravedlnosti, setkáváme se se socialismem všeho druhu, aniž jsme i na chvíli necháváni na rozpacích, že vlastní tendence knihy směřuje proti materialistickému pojetí dělnické a chudinské otázky. Chartism a Kingsleyův křesťanský socialism, falansteria Owenova a F ourrierova sváří se před námi, ni- 92 kolí však jako mrtvé nauky teoretiku, nýbrž jako živé a vášnivé výjevy plné individuálních hlav postavené do ovzduší zhuštěného, nasycené třaskavými plyny skutečnosti. Eliška Browningová nerozumí jen sociálnímu patosu doby, v níž vidí skutečně velikost a vznešenost, ona vládne i uměním zpodobovati sociální její tuně a bažiny, právě jako velicí prosaikové soudobí Dickens a Carlyle. Do těchto temně zpěněných vln nepohrouzila Eliška Browningová jasné své perutí v »Auroře Leigh« poprvé. Již r. 1844 vmísil· se její zpěvný hlas básní »Pláč dětí« do valného sboru anglíckých básníků protestujících proti krvavým krutoslem nespravedlivého společenského zřízení a zazněl tam štíhlou kantilénou vedle prudké obžaloby, valící se ze »Zpěvů o zákonech obilních« Ebenezera Elliotta, vedle útočné naléhavosti Tomáše Hooda, skladatele populární »Písně o košiH« i vedle patetické noty jiné básnířky Karoliny Nortonové. »Pláč dětí« (do češtiny přeložil Antonín Klášterský r. 1914) neúprosně stihá výdělkářské násHnictví, jež z kvetoucích luk honí děti do dusné tmy uhelných šachet a k věčně se kmitajícím strojním koltim v přádelnách a které nítí v drobných srdcích místo teplé důvěry v Boha sHtovníka třaslavou hrůzu před němým pánem nebes, podobným nelítostnému mistru dílenskému. Protest déře se tu přímo z nevinných hrdel a hrudíj stupňuje se chvílemi až v dychtění po smrti, která jest vábným ukonejšením a provázen jest, jakoby spodním tónem, snivou a nesmělou touhou po přírodě, po hrách, po volnosti mládí, 93 o kterou zpupné těžařstvi peněžniků děti oloupilo. Srdceryvné důtklivosti této skladbičky, jejichž třinácte slok se podobá úpění třinácti ptačích hnizd, kde právě jsou vražděna holátka, nedo, vedli se ubrániti ani zákonodárci britští -brzy po otisku »Pláče dětí« projednával anglický par~ lament předlohu o obmezeni dětské práce v továrnách. V »Auroře Leigh« promítnula Eliška Browningová svůj účinný soucit s křehkými obět", mi kapitalistického řádu celou postavou, nezapomenutelným ženským zjevem Ivlarianny Erlové. Životní román hrdinky trpícího a obětavého srdce, švadleny Marianny Erlové, chráněnky Romneyovy, která v knize představuje vrstvu sociálních vyděděnců, mohl napsat tvůrce »Olivera Twista«: trudné mládí na vsi, pobyt v londýnské nemocnici, útěk před zlotřilými rodiči., klesnutí v kal prostituce, osvobození se bezejmenným mateřstvim, vznešený rozlet k mesiášské obětí sebezapřením, to vše jest podáno přes veškerou lyricko-reHeksivní přízdobu s dickensovskou láskyplnou drobnokresbou ponížených lidi, s dickensovským optimismem, který nikdy nezapomíná na jiskru božství i v nejposlednějším člověku. Když Romney však na konci sociální své dráhy jest zrazen a zničen, když luza v divokém vzteku zapálí dům, který zbudoval pro chudinu a pro společenské ztroskotance, bere Eliška Browningová do ruky divoký a příšerný štětec, jakým Carlyle ve svých pamfletech maloval sesouvání Se starých řádů jako bankrot odbytého světa, z jehož trosek má vzlétnouti fénix nového zákona a řádu. 94 Hrdinka knihy Aurora Leigh patří do mohutné řady žen zápasících o své sebeurčení, jaké nakreslily anglické autorky od Charlotty Bronteové po George EHoia, a problém, zda žena má v manželství zůstati věrna tomuto sebeurčení či splynouti s mužem jako jeho spolupracovnice, která se zříká svého vnitřního povolání, vine se knihou jako červená nití Eliška Browningová odpovídá na otázku hned při prvé zápletce knihy ve smyslu svobody ženina povolání i v manželství. Druhý spor, zasahující do samého srdce ženské otázky, zda dovede povolání sebe vznešenější a sebe vážněji prováděné naplniti ženu docela a nahraditi jí i lásku, jest hlavním tématem románu; jest třeba výslovně uváděti, jaké stanovisko k němu zaujímá básnířka »Sonetů z portugalštiny«? Ale tím, že Aurora Leigh jest povoláním poetka, posunuje se vedle sociálního zápasu v popředí knihy svět literární. Vzpomeneme-li, že v celém anglickém básnictví XIX. věku prolíná se stále duch barvitého, tvárného, renesančního jihu se zádumčivým, idealistickým a náboženským myšlením anglosaským, že Dante Gabriel Rossetti, syn Vlachův, naplnivší křehké výtvarné formy italského rinascimenta zádumčivostí severskou, jest přímo postava symbolická, pochopíme, kolik duchaplné jemnosti dříme v invenci Elišky Browningové, jež dala se zroditi hrdince-básnířce Auroře z anglického šlechtice a z vlašské krásky ve Florencii. Kouzlo toho motivu zvýšeno jest ještě tím, že v posledním nezapomenutelně kouzelném výjevu románu, kde sejde se ztro- 95 skotaný, slepý, chorý Romney konečně v souzvuku s Aurorou, básnířkou, jíž posud chybělo naplnění lásky, položen děj zase do Florencie; dvě duše, jejichž vniterná dramata jsou tak čístě anglická, že by jim Vlach sotva rozuměl, nalézají se za šeřícÍ se noci nad Arnem, tváři v tvář chrámu Maria Novella pod zhvězděným nebem jižním. Tato syntésa vyvrcholuje celou knihu, avšak jejím smyslem není ani návrat k helenismu, jako u tak mnohých básníků anglických, ani odcizení se duchu domova a doby. Naopak, Eliška Browningová cítí velmi živě křesťansky, vidouc v křesťanství jak plodné prvky sociální, tak bohatství motivů básnických, což jí arciť nevadí, aby nesáhla často k řeckému bájesloví jako ke hluboké studnici dekorační. Není ani helenistkou ani křesťanskou romantičkcu: »Aurora Leigh« jest přímo typická báseň moderní ne tím, že bere postavy ze současného života, nýbrž tím, že hledá a nachází plný výraz básnický pro čistě moderní záhady a otázky. Jistě však i tím, že rozumí zvláštní, moderní kráse: děsivé vznešenosti Londýna, plesavému rytmu Paříže, báchorkovité jízdě alpskými tunely ve vlaku. Jako v oblasti myšlenky sociální vyznívala kniha idealistickým vyznáním charitativní a křesťansky posvěcené spolupráce pro vyvržence společnosti a odmítnutím uti1itářského liberalismu, tak ve sféře básnické jest obhajobou spiritualistického směru, který v duchu Carlylově a po stopách Shelleyových přisuzuje vlastni skutečnost světu duchovnímu, jehož šatem a tvarem jest říše 96 smyslová a oblast jevová. Příroda jest roucho boží: lidské zevní osudy jsou symboly vnitřních duchovních dějů. Vlastní život náš jest videích. Aurora Leigh dorůstá k tomuto pojetí, tak jako proti sensualismu a materialismu Byronovu k němu dorostlo všecko moderní básnictví britské, od Shelleye až po Roberta Browninga. Aurora Leigh jest přesvědčena, že takto básnictví obsahuje vyšší pravdu než vědecký, hospodářský a společenský realism, a proto jen ona může přinésti vykoupení a naplnění svému bratranci Romneyovi, když ve světě jevovém se zcela ztroskotal. \i tomto názoru jsou také kořeny zvláštní poetiky Elišky Browningové: opouštějíc jevy, hledá cestou složité reHekse jejich ideovou pravdu a tak klene nad světem skutečnosti svět ducha, dumy, snu. Tol ony velkolepé kulisy, v nichž Eliška Browningová dala odehrávati se duchovnímu dramatu Aurory Leigh a Romneye Leigh, bratrance jejího. Zprvu svět sociálních reforem, zasturovaný Romneyem, stojí nepřátelsky proti světu :básnířčinu: průkopník společenské spravedlnosti zneuznává silu poesie a chce, aby Aurora, odhodíc své neužitečné přeludy, vstoupila na jeho loď; básnířka však věří, že umění může zcela vyplniti její život. Ale obě postavy, pyšné ve své ušlechtilosti a cudné ve své vášni pro povolání, odcházejí od sebe, hluboce se milujíce, aniž si toho uvědomuji. Poznají plně, že jest to osudová láska pro celý život a snad i za prah hrobu, když zmítáni světem a utrpením nahlédli dvojí svůj blud: Romney, že světa nelze obroditi sebe ušlechtilej- 97 š.ím úsilím, má-li materialistické základy, a Aurora, že básnictví nevystačí k naplnění osudu ženina. Tímto akordem vyššího poznání vyznívá závěr knihy za oné zázračné noci florencké, kterou básnila Eliška Browningová ve chvíli, kdy nad ní skláněl se přísný genius Dantův spolu se serafickým duchem Shelleyovým. {1911J 93 B á sně B o žen y Něm c o v é. R o z bor 1 it e r á r ně d ě; e p i s n ý. Devět kratších veršovaných skladeb, jež Božena N ěmcová otiskla po časopisech v letech 1843-1846, zahajuje její slovesnou činnost vůbec a poskytuje vedle prvních, velmi subjektivních a literárních, ale za to pramálo lidových pohádek jejích vzácně hluboké pohledy do duševního života mladé spisovatelky. I zasluhují tyto mladistvé básně daleko větší pozornosti, než se jim dosud dostalo u biografů Boženy Němcové i u literárních dějepisců vůbec. Autentické znění těch veršů zachováno jest kromě rukopisného sborníčku, pořízeného v létech padesátých pro žofii PodHpskou a obsahujícího všecky básně kromě nejstarší »Ženám českým «,1 též v časopiseckých prvotiscích, a ježto knižní vydání vyšla vesměs po básnířčině smrti, nemají ceny tekstové. Kromě původních rukopisů tedy přihlédneme k tekstům časopiseckým, jichž se přidržela též Marie Gebauerová, vydavatelka IX. svazku sebraných spisů B. Němcové edice Laichtrovy. První uveřejněnou prací Boženy Němcové byla čtyřsloková skladba »tenám českým«, kterou otiskl J. K. Tyl v »Květech« dne 5. dubna 1843; druhou báseň »Vodník«, přinesla »Česká včela« déle než po roce, dne 26. července 1844. Pak rychle následovaly střídavě v obou časopisech otisky básní ostatních: dne 17. srpna 1844 »Moje vlast« v »Květech«, dne 3. září téhož 99 roku »Touha« v »České včele«, dne 7. září »Znamení« v »Květech«, dne 4, října »Hvězda má« v »České včele«. Následující rok vykazuje básně dvě: v únoru pojal Krolmus (V. S. Sumlork) »Zežulku« do I. svazku »Staročeských pověstí, zpěVŮ, her, obyčejů« atd. a 26. července objevilo se v »Květech« »Zasnoubení«. Značně opožděně vyšlo »Slavné ráno«, a to v Havlíčkově »České včele« z 6. listopadu 1846; původně chtěl je zařaditi Tyl do »Květu« již 9. srpna 1843, tedy hned za spřízněnou báseň »Ženám českým«,2 zabránila tomu však censura, s níž ještě po třech letech měl s jejím otištěním Karel Havlíček značné potiže.3 Na nepatrnou výjimku pozdější doby takto končí se její soustavné básněni asi z jara neb v časném létě roku 1845. Jiná činnost slovesná zaujímá tehdy její mladou bytost: na podzim 1844 čtou se v "České včele« od ní vypravované pověsti z ratibořického domova, jaro 1845 dává pak vznik prvnímu svazečku jejích pohádek. Daleko nesnadněji lze určiti počátek básnického tvoření Boženy Němcové; málo zduvodněné dohady některých jejích životopiscu zbytečně zakalily poznání. J. E. Sojka4 připisuje již období v Chvalkovicích hojnou produkci lehkých a veselých veršu, Ž. Podlipská15 představuje si, že mladistvá Barunka Panklová psala první básničky po návratu z Chvalkovic, V. Vávra6 klade do té doby již zájem literárně národopisný. Ale všecky ty zprávy, z nichž Sojkova a Podlipské7 se mohou zakládati na ústním sděleni Němcové samé, jsou příliš neurčité, nad to mají zřejmě ráz konstruovanosti, takže nelze se jich bezpečně přidržeti, 0- 100 statně, psala-li B. Němcová tenkráte verše, byly nesporně německé, jako vše před periodou polenskou. Veršů těch se týkal patrně také osud dotavadního německého spisování, o kterém vypráví Podlipská;8 byly spáleny již před prvním příchodem do Prahy. Pcdlipská 9 dochovala nám vedle vlastních přiznání básnířčiných v rukopisném onom sborníčku z let padesátých jediné zprávy o vzniku básní B. Němcovéj její údaje však dlužno přijímati kriticky. PodHpské životopis,l° literárně a slohově nedoceněný, kolísá mezi prací historickou a románovou; rád vymýšlí malebné, jímavé a patetické situacej nedbá valně o chronologii; rovná si látku libovolně a nezaslouží proto, aby byl badateli pokládán za pramen spolehlivý. II Do Prahy se přestěhovala Božena Němcová počátkem léta 1842, ale podzim a zima potom následující naprosto nebyly příznivy ani stykům společenským ani činnosti literární, neboť narození čtvrtého dítěte JaroSlava a nebezpečná nemoc v zápěti poutaly ji k bytu a k loži. Do doby jarního zotavováni klade Podlipská vznik básně )'Touha«, která dle toho by z veršů jejích byla nejstarší. Leč tomu odporují dvě závažné okolností. Báseň" vyšla v »České včele« v září 1844, a ježto víme, že všecky básně Němcové, přijímané s ochotou od redaktorů obou vůdčích časopisů, otiskovány byly velmi záhy po napsání, není pravděpodobno, že by mezi vznikem a otiskem »T ouhy« leželo půldruhého roku. Situace sama ukazuje také jinam. Ne hned ze začátku pobytu pražského, kdy přála si účastniti se živě měst- 101 ského a vlasteneckého ruchu společenského, nýbrž spíše v době, kdy byla již dlouho odloučena od venkova, mohla vzniknouti tato »Touha«; dobře se hodí do léta 1844, kdy návštěva Ratibořic nabývala určitějších obrysů. I postavíme, na rozdíl od PodHpské, chronologicky v čelo básní Němcové nikoliv »Touhu«, nýbrž skladbu nejdříve tištěnou, »Ženám českým«. Dle souhlasného názoru životopisců B. Němcové, jejž sesílíme novými doklady, souvisí skladba "Ženám českým« co nejtěsněji s přátelstvím básnířčiným k mladému spisovateli Václavu Bolemíru Nebeskému. Počátek přátelství toho klade Hanuš12 do r. 1842, a to nezcela přesvědčivě do plesového období, kdy Nebeský po prvé uzřel krásnou paní na českém bále - ale v masopustě byli Němcovi ještě v Polné; správnější by bylo mluviti o bálové sezoně roku příštího. Roku 1843 bylo milostné přátelství Němcové s Neheským v nejkrásnějším rozkvětu a v něm setrvalo až do odchodu mladého medika do Vídně 3. října 1843. Do této doby spadá vznik obou hlavních vlasteneckých básní Němcové, závislých na myšlenkách i poesii Nebeského. Podlipská líčí s náladovým uměním obratné vynalézatelky velkých scén jarní výlet B. Němcové s Nebeským do Šáreckého údolí a do Hvězdy: při návratu do Prahy přes Strahov zasvětil Nebeský Němcovou do Heglovy filosofie, kterou krásná posluchačka rázem chápala, Němcová pak byla okouzlena jarní nocí a pohledem na Prahu u svých nohou. Jímavé líčení Podlipské, která se odvolává přímo na vypravování obou 102 účastníků, vyznívá emfatickými slovy: »Duševní obzor otevřel se jí náhle. Jediná rozmluva s mužem vzdělaným v okamžiku nadšené nálady ji postačila k takovému značnému pokroku. Vesmír otevřel se ji. Opojený duch stápěl se v jeho šero, oblétal jeho světla. V tom labyrintu nekonečna zjevil se jí malý, avšak intensivně jasný bod. To byla česká vlast. Ta vlast, kterou babička tak vřele milovala. Byl to český lid. Ten lid, z něhož babička se zrodila, v němž to ona se vyvinula. Němcová, přišedši domů, napsala sloku za slokou báseň »Českým ženám«.13 Kriticky soudícímu čtenáři neujde, že PodIipská, opírajíc Se o ústní zprávy dvou účastníků, napsala se silnou fantastičností náladovou báseň v próse. Již údaje nejsou přesné. Kontekst mluví o »májovém večeru«, a přece báseň »Českým ženám«, otištěná v »Květech« dne 5. dubna 1843, nemohla vzniknouti po březnu 1843 a ovšem ani před létem 1842, kdy se Němcová dostala do Prahy, tedy nikterak pod dojmem májového večera. Podlipská se zmiňuje o »jediné rozmluvě«, ale dle všech jiných údajů jest pravděpodobno, že Němcová mluvila s Nebesl<ým již před tímto jarním výletem. PodIipská uvádí večerní náladu, z níž sloky »Ženám českým« vznikly, na dva motivy, na Heglovu filosofii a na dojem jarního večera nad Prahou, ale v básni samé se nic z toho neozývá. I spojení filosofické mystiky s ideou vlasti, ba i lidu, o které v citovaném odstavci Podlipská se pokouší, nemá s básní mnoho společného. Ačkoliv neshody věcné a myšlenkové nebudí valné důvěry pro románově působivý výjev se- 103 stilisovaný Podlipskou, přece nesmíme jádro jeho zhola odmítnouti; nemýlil se V. TiIle, jestliže r. 1911 přijímal zprávy ty sice s výhradami a s nejednou věcnou opravou,14 ale přece jako zachycení skutečnosti historické; rozborem myšlenek V. B. Nebeského z r. 1841 (dle jeho kritiky básní Jablonského ve »Vlastimilu«) pokusil se naznačiti, že předmětem tehdejšího hovoru milostných přátel nebyla toliko Heglova filosofie, ale »všecky myšlenky, které kypěly tehdy v jeho nitru a jež vykládal horlivě ve svých článcích, maje na mysli dějinné poslání českého národa«. Božena Němcová totiž sama na počátku padesátých let reprodukovala v uvedeném sborníčku rukopisném dojmy z oné vycházky; označovala je sice chybným datem r. 1845, obměnila některé jednotlivosti a - spojovala vše s básní »Slavné ráno«, zamlčujíc úmyslně svou první skladbu poetickou »Ženám českým«j v jádře však mluví ve stejném smyslu jako její nadšená biografka. Píše tam:15 »Byli jsme na procházce - na Bílé hoře přes sv. Markétku vraceli jsme se domů - hvězdy jen se třpytily - šla jsem s Nebeským napřed povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národa - a než jsme se rozešli, navrhnul Nebeský, abych se pokusila udělat hár;ň na ten předmět. Doma ještě rozjařena tou 1 ./..právkou vážnou - a hlavu plnou myšlenek sedla a psala jsem, a ráno dala báseň čejkovi, ale rýmy kulhaly zle, musil opravovat.« Tolik možno po kritickém srovnání těchto údajů říci, že báseň »Ženám českým« vznikla najisto asi v březnu 1843 za vlivu V. B. Nebeského a že dobou 104 vzniku i vnitřním obsahem s ní co nejtěsněji souvisí "Slavné ráno«, vytištěné však o mnoho později. Proto chceme obě básně rozebírati v souvislosti, připínajíce k nim ještě "Moji vlast«, o rok pozdější. Tyto tři vlastenecké básně zasaženy jsou mocným vlivem »Mladé Čechie« a hlawě V. B. Nebeského a stojí ideově i formálně vysoko nad ostatními verši básnířčinými. V době, kdy se zásluhou české četby polenské v Boženě Němcové probudilo uvědomění národní, prohlubovala se v mladém pokolení idea vlastenecká způsobem významným: jest to onen ruch, jejž karakterisujeme jménem "Mladé Čechie«. Generace, která vyrostla nad titanismem Byronovým a nad hrdou Heglovou filosofií dějin, toužila po tom, aby se vlastenectví stalo projevem výbojné, uvědomělé síly, nespouštějící nikdy se zřetele světově historické poslání českého národa. Myšlenkový výboj šel ruku v ruce s politickým odbojem. Ideově stavěli všickni mladí duchové, a( sluli Sabina, Nebeský či Tyl, na slovanském programu Kollárově, který sliboval Slovanům, dědicům velké minulosti, velkou vývojovou úlohu v dějinách: s KolIárem věřili, že Slovanstvu vzchází jitro a s ním toužili, aby jitro to připravovali Čechové. Prakticky však předstihovali romantika Kollára, jemuž scházel politický smysl; nebyli nadarmo současníky »Mladého Německa«, které kladlo nade vše krásný veřejný čin. Odboj »Mladé Čechie« má přízvuk politický, jef protestem proti útisku předbřeznového Rakouska a čerpá ze zahraničních událostí, hlavně z r. 1830, nadějné uvědomění. V tom všem lišila 105 se mladá generace velmi podstatně od vlasteneckých epigonů ze školy čelakovského, kteří spokojovali se nadšením jazykovým a v selankovitém kvietismu úzkostlivě se vyhýbali smělejším koncepcím slovanským i jakékoliv útočné politické myšlence. Literárním střediskem »Mladé Čechie« byly hlavně »Květy«, kdežto »česká včela« cd doby čelakovského byla orgánem spisovatelů starších a často i odpůrkyní modernějšího pokolenV6 Sám redaktor »Květů«, Josef Kajetán Tyl, na kterého se jednostranně díváme zkřivujícími skly radikální recense Havlíčkovy, stál snahám »Mladé čechie« velmi blízko. Hlásal často rozhodný, veřejný čin, uvědomov-al si vážnost politické útuace, burcoval muže i ženy z malátné mdloby. Jeho básně, dnes i u literárních dějepisců zcela zapomenuté, zaznívají tóny »Mladé čechie«, a jsou spřízněny s vlasteneckými verši B. Němcové velmi těsně. R. 1835 zahájil v »Květech« cyklus polohistorických obrazů »Listy z kroniky Tyla Horníka«, jehož pak nedokončil, plamennou apostrofou svého národa, kde střídavě obracel se k slavné minulosti i budoucnosti české a kde stále obměňoval myšlenku »slavno je státi mezi národy Čechem«. V básni té čteme dvě strofy, jež poskytují výmluvné paralely k básním V. B. Nebeského i B. Němcové: »Rekové vzhůru - z temnosti neznámých hrobů, zatřeste krunýřem, i zazvučte meči! Hlásati budu slavnou boji':J. našich dobu, naši pěknou o vítězný věnec péčij 106 zalítne bázeň ubledlá z matných synů, paže se hotoví pro spásu svou k činu. Procitněte děvy! - větrům zašeptejte, vlastí létajícím zdobu české krásky; vy pak naše dívky, na ty zvěsty dbejte, větry znají, jež vás k vlasti pojí, pásky; svaté jsou to zvěsty, mluví drahá máti, vděčná vlasti dcera bude se k ni znáti.« Stejným způsobem zaznívají v básních »Zpěvcům«, »Jako v ranní zlatoskvělé záři«,17 důrazné a vřelé tóny víry v probuzení z národní malátnosti k veřejnému činu a touhy po spolupráci žen a mužů v díle osvobození. Jest nesporno, že tyto myšlenky uchvacovaly přes primitivní formu básnickou jak mladé spolupracovníky Tylovy tak i věrnou čtenářku »Květů« a jejich redaktora, Boženu Němcovou. Ze členů »Mladé čechie«, kteří do »Květů« horlivě přispívali, vynikali zvláště Karel Sabina a Václav Bolemir Nebeský. Karel Sabina neodvážil se s nejsmělejšími básněmi v tomto duchu vzletně napsanými do časopisů českých, nýbrž otiskl je v »Hronce« roku 1837:18 s výmluvnou prudkostí sobě vlastní vrací se tu Sabina k myšlence o slovanském jitru, které zaplaší současnou temnotu. Pro básně B. Němcové zajímavo si všimnouti mezi těmito skladbami krátkého »Blaniku«, odkud volá z »bludného spaní« hrdiny k jaro bujnému jitru a pak prostředni sloky básně »Slovan«, kde se potkáváme i s poetickou geografii »Slavného rána«: 107 »Z Krakonošských hor se dívá Slovan, dennice kdy vyjde, kdy to božské světlo světů v kraje naše asi přijde: hle, juž temena Urálská jasněji se třpýtějí, Visla, Tatry, Černé hory v jitru se osvícejí.« V. B. Nebeský projevil svoje činorodé, slovansky mesiášské vlastenectví jednak články, jednak básněmi. Ze statí jeho sem hledících jsou nejdůležitější posudek Jablonského sbírky ve »Vlastimílu« r. 1841, kritická úvaha o vlastenecké poesii v »Květech« r, 1844 a silným osobním citem, obracejícím se přímo k Boženě Němcové, podbarvená improvisace »Třetí říjen 1843« v »České včele« r, 1845; jsou rozebrány a dílem i citovány Hanušem:19 na nich většinou zakládá se, co jsme řekli svrchu o prohloubeném vlastenectví v »Mladé Čechii«, Z vlasteneckých básní Nebeského položil Hanuš20 právem hlavní důraz (kromě zlomku »Bard«) na dvě skladby, otištěné v »Květech« i·, 1842, tedy v té době, kdy Němcová se s Nebeským důvěrně stýkala; skladby ty jsou nadepsány »Mroucí bojovník« a »Básník« a zasluhují rozboru i v této souvislosti; kromě nich jest důležito povšimnouti si i kratičké básničky »Pannám«, Epická skladba »Mroucí bojovník«, kterou otiskly "Květy« 14, září 1842, prosycena jest nadšenou tuchou blížícího se jitra svobody, Ve chvíli, kdy se rozplašuje již tma a kdy »světa seraf jasný vychází z jitra brány«, aby se začal nový krásný život, dokonává na loži starý bojovník. Celý život toužil jako opojený ženich po »vzteklém políbení« hrdinské smrti (»Tať je panna krásná, 108 hrdá, divá, vlasy vlají, pnou se ňadra dmoucí, a když kráčí mladých srdcí chtivá, rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí«), teď však sedí v koutě naproti němu smrt jiná, »vyzáblá i vymořená žena«. Poslední myšlenka bojovníkova náleží bohatýrskému zápasu. Jako starý Napoleonův granátník z Heinovy baIIady, s níž báseň Nebeského vůbec jest spřízněna, přeje si i umírající bojovník, aby mu podali válečné emblemy, vlající prapor, zrezivělý meč, přilbu a štít - tak chce se v poslední srážce postaviti smrti. Pak až zemře, chce býti pohřben u paty Blaníka, aby slyšel povel svatého Václava, dusot koní jeho hrdin, a aby včas mohl přiraziti k nim. Zatím co vyzáblá smrt blíží se k jeho loži, kmitne mu hlavou ještě velký, slastný sen: východ plane, ozbrojený seraf s ohnivým vínkem na čele bije mocným mečem o zvučný štít, svatý Václav na bílém koni jede k Blaníku, z otevřené brány řítí se záplavy reků a cválají přes jeho hrob - i on vstává k velkému boji vítězné svobody, zase rek, zase hrdina. V opojení toho snu vztyčí se umírající bojovník a když mrtev klesne na znak, anděl Páně libá jej v čelo a pokrývá mu palmou hlavu i prsa. Báseň i při všech příklonách k Heinovým »Dvěma l~ranát· níkům« má značnou cenu uměleckou, ačkoliv roztržení vise bojovníkovy na dvě části účinek poněkud oslabuje: se silou vzrušeného rytmu, v obrazech úchvatné živosti, se vznešenou rétorikou ekstase proměnil tu básník v epický děj politicky svobodomyslné horování mladých nadšenců 40. let; když o čtvrt století později vrátil se mluvčí nové generace, Svatopluk Čech, k témuž 109 tématu, nedovedl ve svém »Umírání« podati mohutněj ší apoteosy tragické touhy po svobodě. Nebeského »Umírající bojovník« působil přímo na »Slavné ráno« Boženy Němcové: bojovné nadšení, vidění slavného úsvitu svobody, řazení se bojovníků, vise otevřeného Blaníka - tof motivy, jež přejala B. Němcová z básně přítelovy, aby je rozvedla a obměnila. ~" Týden po »Mroucim bojovníku«, dne 21. září 1842, přinesly »Květy« lyrickou improvisaci Nebeského »Básník«, Jest dvojdílná; po titanismu části prvé, jenž vyznívá emfatickým elegismem vlasteneckým, vyvolává básník v druhém oddíle z hrobů dávné hrdiny k činu a k osvobození tedy motiv »Mroucímu bojovníku« blízký a vlastní i »Slavnému ránu« Boženy Němcové, kde jím končí Libušina vise. Rozplameněný Nebeský za· číná svou výzvu verši: »Ještě jednou jen oceloví muži z hrobů vstaňte, jiskry duchů jarých hrdě vzplaňte, věžová svá čela vzneste chlumy, v chrámy sneste se zas černé rumy, rozkveťte a rozpějte se sady, rozhlučte se, zhrdněte zas hrady.« Hrdinský duch vane i v drobné básničce Nebeského »Pannám« (v »Květech« 11. prosince 1842), která jinak stojí hluboko pod skladbami uvedenými. Kdežto starší vlastenečtí básníci vybízeli české dívky, aby se nedaly milovati nikým než čechem, žádá Nebeský na »hrdých dcerách 110 Vlasty, dcerách Šárky« více: jen tomu mají »vzdáti milosti své dárky«, »kdo umí protnout. jako druhý Břetislav, otroctví ducha kruhy«j setkáme se s podobným smýšlením i v básních Němcové. Po rozboru těchto karakteristických veršovaných výtvorů »Mladé Čechie« není věru možno klamati se o fílíaci vlasteneckých básní B. Němcové z r. 1843. Z nich báseň »Ženám českým« jest daleko primitivnější než »Slavné ráno«. ačkoliv obě vynikají nad ostatní poesii Němcové do té míry. že V. TilIe21 právem se domnívá shledávati v obou skladbách přímou, pronikavou úpravu z ruky Nebeského. V osmi čtyřveršových slokách básně "ienám českým«, z nichž vždy dvě sraženy jsou typograficky v jednotu, nenacházíme vlastně poesii, nýbrž zveršovanou tendenční rétoriku. Antitesa muže, jenž vlasti slouží mečem. ramenem a silou, a slabé ženy, která nemá ničeho než své srdce a své děcko. vyplňuje prvou polovici básně, kdežto druhá ve vlasteneckém horování rozvíjí ideály výchovy vlasteneckého dítěte, hlavně syna: nadšení pro řeč a pro minulost národa budiž dovršeno uvědoměním politickým (»řekněte jim, jak se znovu hrdě zvedá český lev«)j výsledkem bude pak, že ze synů vzrostou - jest to i požadavek Nebeského v básni »Pannám« Břetislavové, práva hajci, zloby zhoubcové. Báseň není příliš vzdálena od vlastenecké konvenční fraseologie: jak rýmy (vlast - slast. krev lev, všecko - děcko). pokud nejsou plané (stůjme - obětujme. celováním - milováním), tak i obraty jsou otřelé a bezbarvé (»na oltář svou 111 obět klást«, "hrdě se zvedá český lev«, »reci statní jako lípy, jako doubce«); obrazového aparátu báseň nezná - leč přece vyniká toto veršované poslání nad podobné pr,ojevy vlastenecké: ústřední myšlenka o zasvěcení mateřství do služeb vlasti jest prožitý projev osobnosti básnířčiny. Zde v hodině nejvyššího vlasteneckého zanícení, otevírá nám celé své srdce mladá, třiadvacetiletá žena, matka čtyř děti: ví, že jejich narození jí vzalo kus zdraví a kus krásy, ví, že jejich otcem jest drsný, nemilovaný muž, ví, že je těžko uživiti tak velkou rodinu - a přece, v dětech a jen v dětech vidí smysl svého života, ospravedlnění svého manželství, obsah svého poslání ve světě i ve vlasti. Jest to již básnířka celé řady pohádek o oddané mateřské lásce, sahající až za hrob,22 jest to již tvůrkyně jímavých výjevů matčiných vztahů k dětem ze »Sester« i z »Babičky«, kdo se tu projevuje. - jest to tón nový ve vlastenecké poesii české, třebaže o několik let dříve ozvaly se u Koj. Erbena k němu názvuky ve verši~h "Panna a máti«.23 »Slavné ráno« stojí jíž formálně vysoko nad prvním básnickým pokusem Němcové. Trochejský rytmus nese se v mohutné síle; rýmy jsou plné a namnoze nové; nechybí básnických obrazů a vzletných rčení; exklamace i řečnické otázky oživují dikci; zeměpisné, historické a symbolické narážky působí napínavě. Vlastním obsahem básně jest opětně nadšená a důtklivá apostrofa českých žen, leč tu vyslovuje básnířka přímo teprve v strofě poslední: v úvodních dvou strofách líčí způsobem v projevech "Mladé čechie« běž- 112 ným ranní úsvit slovanského osvobození a odtud v sloce druhé přechází k antitesi českých žen a mužů, známé již z básně první »a muži-li ještě népovstanou, žrát-li má rez slávy zbraň, nuže slabá žena vstaň«. Dějinné vzpomínky na slavné předkyně pobízejtež české ženy k činu, z nich uvádí zmínkou Vlastu, kdežto celou dlouhou episodu věnuje »bohy vzňaté kněžně Libuši, věštkyni svaté, jenž všeliké slávy chrám Prahu vystavěla nám, věštným duchem símě činů sila, požehnáním je svým zasvětila.« čtvrtá a pátá sloka předvádí ve všeobecných obrysech trojí vidění Libušino, jíž se v hodině věštecké zjeví národu českého sláva, pokoření i obrození. 24 Kdežto však se sláva a pokoření prostě líčí, mění se v ústech Libuše vise obrozené budoucnosti ve velký apel, z něhož slyšíme ideje i slova Nebeského. »Kněžna zvolá: »»Zatluc na své hroby, rode statný! Vidím slavné doby, prápor věje, pluky bohatýrů táhnou v boje svaté, v boje míru; žádný požár, žádná krev, přece vstal zas český lev. Vzhůru, palmou věnči se mé plémě! Žehnám na věky tvé krásné země!«« « 113 A nyní zaznívá ona velká apostrofa českých žen, jež jest jádrem básně: válečná nálada tu šumí, rozkoš z »novočeského rána« vrhá sem své rudé ,odlesky; blanické tuchy se tu vracejí ... jsme zcela v čarovném kruhu »Mrouclho bojovníka« a příbuzných básní »Mladé Čechie«. Na rozdíl od básně »Ženám českým« nemluví se tu o mateřském úkole ženině, nýbrž o vlasteneckém poslání ženině vůbec: i na ženy sestupuje bojovné naladění, útlá panna v Orleáně stává se jim vzorem, zlatá oryflama šumí jim nad hlavami, právě jako mroucimu bojovníku Nebeského vlál nad hlavou starý prapor, připomínaje mu jarý šumot orlů. Na básni poznáváme též, do jaké míry převzala poesie »Mladé Čechie« básnické motivy starších vlasteneckých pěvcd. Z Kollára (předzpěv verš 13-14 a mnohokráte jinde, na pf. II, 138j V, 113) jest básnická geografie (,)od Drálu k Šumavě od Balkánu k Vltavě«), pro niž měli zvláštní zálibu z vlasteneckých starších básníki'l Picek25 a z mladších Sabinaj26 Kollárovi (l, 12) vděčí Němcová také za spojeni Vlasty s Libuši a ovšem především celé slovanské nadšení a snad i kulturní humanitism (»boje svaté, boje míru, žádný požár, žádná krev«) temení z tohoto prazdroje české vlastenecké lyriky. Vedle tvůrce však ozývají se i epigoni, především mělký a vřelý Václav Jaromír Picek. V »Písních« z r. 1847, jež shrnuji jeho lyriku ze 40. let, po časopisech otiskovanou, nalézám dvě významné paralely k »Slavnému ránu«. Báseň »Vlasti« líčí příští lepších dob v Čechách takto: 114 »Slyším napřed zvonce hlasné, kol vyzvánět doby spasné slavné Slávy vzkříšení.« V téže sbírce užívá píseň »Svítání« analogie úsvitu v přírodě pro jitro svobody ve vlasti, a tu čteme sloky: »Bratří, již svítá I Temnota minula, dennice tvář sděluje dědině spanilou zář, východ se ve zlatě kmitá, slunce nás vítá. Slunce nás vítáj na věky, bratří, je rozptýlen mrak, po dvě co století ztemňoval zrak, dále a dále se zmítá, radost vykvítá.« Tyto shody počátečních strof »Slavného rána« se stadí poesií vlasteneckou nepokládám za důkaz přímé odvislostif nýbrž uvádím pouze na doklad, kolik tradičních prvků zpracovala ve vlastenecké své lyrice »Mladá čechie«. Leč probeřme sebe pozorněji písně a básně patriotických epigonů čelakovského - jednoho důležitého motivu tam nenajdeme: totiž požadavku, aby se ženy činně účastnily, nejen jako milenky, osvobozovacího díla veřejného. Na něj poukázalo teprve mladší pokolení ženské, které pod heslem vlasteneckého a výchovného feminismu českého shromažcfoval kolem sebe první uvědomělý prů- 115 kopník ženské otázky u nás, Karel Slavoj Amerlingj jej prožila a z plnosti své vnitřní pravdy básnicky vyjádřila po prvé mezi českými ženami příslušnice pokrokového salónu Fričových i stoupenkyně Amerlingových zásad, Božena Němcová. Tím nabývá »Slavné ráno« památnosti přímo historickéP Když osobní i literární vliv V. B. Nebeského na Boženu Němcovou jeho odchodem do Vídně se zmenšil, pronikala tím více tradiční odvislost básní mladé spisovatelky. Pro to jest zvláště silným dokladem třetí její skladba obsahu vlasteneckého, »Moje vlast« z r. 1844. Formálně jest to práce velmi neumělá: opětně shledáváme 0třeléa místy i plané rýmy a obraty, opětně hledáme marně umění metafory i stojí tudíž asi na téže výši jako prvotina »Ženám českým«. B. Němcová sama si netajila formální nedokonalostí své improvisacej doprovodila! ji v rukopisném sborníčku poznámkou:28 »Dost špatné to verše - ale lepší jsem neuměla, jak mi právě samy napadly - bylo to po zdařené besedě a já plna vlasteneckého entusiasmu právě domů jsem se byla vrátila. Co jsem psala, to jsem také citila.« Obsahově jest od začátku až do konce pravdiva a prožita, avšak pouze úvodní sloky o tom, že, ač česká zem básnířky nezrodila, přece jest její vlasti, působí silněji: ostatek čteme do únavy u všech starších vlasteneckých veršovců, ať jest to chvála řeči, písně, českého milence nebo touha po hrobě v české půdě. Ještě jen sloka předposlední zaslouží pozornosti, odchylujíc se podstatně od tradice a konvencei zní: 116 »čechu srdce jsem zadala, vlastence za muže mám, a co statné syny vlasti české děti vychovám.« Že vlastenečtí básníci vkládají nadšené projevy lásky k jazyku a k národu do úst ženám, tof dávná tradice, ale vždy mluví to české dívky. Již r. 1805 přeložil Václav Stach ve svém »Starém veršovci« jednu z nejslavnějších vlasteneckých ód Klopstockových »Vaterlandslied« pod názvem »češka«, kde r. 1770 líčí »učedlník Řeků« a hlasatel výbojného němectví ideál germánské dívky: ušlechtilá, hrdá a dobrá Němka hněvivě pohlíží na toho, kdo se nehlásí pyšně k své otčině, odvrací své modré oko od cizáka a slabocha a neznajíc vyšší rozkoše nad jméno »vlast« jistí, že si nevyvolí nikoho, než kdo jest tak ušlechtilý a tak pyšný na svou německou vlast jako ona. Naivní překlad Stachův jest mimovolnou travestH, ale zároveň nadšenou básni česky vlasteneckcu,29 jak příkladem ukazuji dvě poslední sloky: »Já jsem češka s celým srdcem, ono k tomu hoři, kdo jako čech jest a se vlasti i mně koří. Kdo bojuje pro vlast a mne, tomu ho cele dám, ó vlast, štěstí dokonalé dáš jistě oboum nám.« 117 Bylo by příliš obšírno, kdybychom chtěli uvésti všecky básně 30. a 40. let, jež variovaly brzy v samomluvě dívčině brzy v oslovení mužově tento národně romantický ideál české dívky; na př. v I. svazku Chmelenského »Kytky« jsou hned tři podobné básně »Panny české« od J. K. Chmelenského, »Dívky české« od V. J. Picka a »Češka« od Fr. J. Vacka Kamenického. Poslední báseň zaslouží si povšimnuti zvláštního. jsouc spojovacím článkem mezi Klopstockem-Stachem a Němcovou. Třetí sloka jest volnou parafrasí Klopstocka, arcH ve slohu naivně idylickém a zároveň průpravou k Němcové; zní: »Za řeč Čechů se nestydím. tat bývala jich sláva; a každého nenávidím, kdo čechem být přestává: kdo můj chce líbat růměnec, Čech musí být a vlastenec.« Božena Němcová jistě znala tuto píseň brzy znárodnělou; přejala její postup, ale značně rozhojnila motivaci, leč proti počátku jejímu »V Čechách tam já jsem zrozená, vlast má, ta krásná země«, postavila se do kontrastu »česká zem mne nezrodila, přec je mou drahou vlastf«. Než, pokrok hlásí se v uvedené předposlední strofě Boženy Němcové: kdežto dotud zaznívala Y Čechách vlastenecká poesie pouze jako milostná hra naivních a citových srdci dívčích, stává se u B. Němcové projevem uvědomělé duše ženiny, která jako choť a matka plně rozumí důstojnosti a po- 118 slání svého pohlaví. Jak vše to se shoduje s úlohou Boženy Němcové v dějinách naší vzdělanosti! Ryze lyrického obsahu jsou dvě básně Boženy Němcové, »Touha« a »Hvězda má«, otištěné v »České Včele« brzy za sebou, v září a v říjnu 1844. Dle vnitřních hledisek můžeme alespoň přIbližně určiti jejich chronologii. Dvojdílná báseň »Touha«, jejíž první část prahne po rodném kraji, kdežto druhá si kreslí idylický obrázek domova a rodiny, vzÓikla, jak jsme svrchu pokusili se dovoditi, v době, kdy se v Praze Boženě Němcové zastesklo po venkově, tedy ani na začátku pobytu pražského ani tehdy, kdy vztah k Nebeskému plnil její srdce; i můžeme ji datovati od odjezdu Nebeského do Vídně, čili po říjnu 1843. Ježto pak známe sklíčený duševní i tělesný stav Němcové v zimě 1843-1844,80 položíme báseň spíše do jarního zotavování se r. 1844. Tehdy stihla Němcovou zpráva jejích rodičů, že se příštího jara přestěhují z RatibOřic, jež prodány, do Zaháněj Němcová se rozhodla ještě před odjezdem jejich do Slezska, přištiho jara je navštíviti; II Um se shoduje poslední sloka »Touhy«: »Nermuťte se, milé duše, však je uhlídáte, až se opět jaro vrátí, s nimi se shledáte.« Návštěva, pro spisovatelské tvořeni B. Němcové předůležitá, uskutečnila se však již v srpnu 1844, báseň tedy vznikla nejen před odjezdem do 119 Ratibořic, ale i před rozhodnutím, že se s »milými dušemi« shledá před jarem. Nenapsala jí básnířka na jaře, tedy v časném létě 1844. S tím shoduje se také vlastní komentář B. Němcové, v němž vedle nesprávného datování (na podzim 1844) uvádí: »Seděla jsem u okna a dívala se na bašty - všickni šli na procházku, já nemohla ještě ven - zpomínky - rozjímání - náramná tesknota - byly původem této nepatrné básničky.«31 Již tento výklad o vzniku básně prozrazuje, že v »Touze« jest plno vnitřní pravdivosti; ale ta promíšena jest k nepoznání sentimentální konvencí tehdejší módní lyriky. Ani milostná idyla v první části, kde básnířka mluví o šťastném milování s určitým milencem, ani líčení matky a otce v kratším oddíle druhém neshoduje se se skutečností, jak ji známe z korespondence i literární fixace B. Němcové. Leč naopak úvodní verše: »Kdy vás spatří oko moje. hory drahé, milé hory, vás, vy krásné vonné sady, a ty temné šumné bory«, kryjí se plně na př. s líčením v »Babičce« a podobně lze nalézti paralelu i pro sloku následující: »Pestré luhy, po nichž ráda jsem co děcko běhávala, rozmanitých kvítků hojnost na věnce si trhávala.« 120 o rok později, dne 2. července 1845, píše přítelkyni Bohuslavě Rajské Čelakovské: 32 »Často si zapláču, když na to milé místečko, kde jsem ty nejblaženější doby prožila, zpomenu - - Vidím se na té louce plné kvítí, nade mnou nezkalené nebe.« Z téže korespondence lze poznamenati i jinou, poněkud vzdálenější paralelu k druhému oddílu básně, kde líčí, kterak její duch oblétá rodný domek a hledá tam rodiče. Narážejlc na svou pohádku o zakleté holubici, píše 20. května 1845 přítelkyni: 33 »Letěla bych vysoko přes hory a doly až do země jednohlavého orla k vysokému zámku. Tam bych sedla na srdce matičce, na hlavu otcovu, pozobala sestry a bratry, a zase dále letěla.« Takto slučují se v básni »Touha« živly životně pravdivé i konvenčně literární; tím by se podobala nejspíše časným pohádkám básnířčiným. Když se B. Němcová později sama pokusila o německé přebásnění »Touhy«, uznala slohovou nejednotnost obou půlí básně a ztlumočila jen působivější část první.34 Druhá její čistě lyrická báseň, »Hvězda má« působí však ryzí pravdivostí citu i zažitku. Otištěna byla v »České včele« 4. října 1844, tedy po »Touze«, ježto »Česká včela« básní Němcové neodkládala, není pravděpodobno, že báseň byla poslána a napsána později než »Touha«. V. Ti11e35 má ji za ohlas návštěvy v RatibOřicích, a klade ji brzo po návratu do Prahy koncem září 1844; B. Němcová sama datuje ji v rukopisném sborníčku říjnem 1844, což se spíše hodí k uveřejnění jejímu. Vznik její objasňuje básnířčina poznámka v onom sborníčku: »Vracela jsem se ve společno- 121 .sti z procházky - šla jsem sama vzadu - hvězdnatá noc; na dalekém obzoru letí hvězda dolů. Milé a trudné myšlenky. Doma jsem ještě v 11 hodin napsala ty tři sloky.«36 Z četných krásných míst, kde básnířka se zmiňuje o kouzlech zhvězděného nebe,37 nejslavnější jest onen noční výjev z »Babičky«, kdy se děti moudré stařenky vyptávají po smyslu hvězd. B. Němcová vypráví doslovně: »Za letních krásných večerů, když nebe jasné, krásné bylo, hvězdy požáry házely, sedla si babička ráda s dětmi ven pod lípu. - - Babička jim povídala o sVětlých andělich, již tam nahoře přebývají a ta světla lidem rozežhují, o andělích strážcích, kteří střehou dívky na všech cestách života, se radujou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytěly tisíce tisíců světel malých míhavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších. »»Která pak z těch hvězdiček je asi moje?«« ptal se jednoho večera Jan. >>>> To jen Pánbůh ví. Ale pomysli si jen, bylo-li by možno mezi těmi milliony hvězdiček ji nalézt? «« odpověděla babička. »»Komu pak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou?«« povídala si Barunka. »»To jsou oněch lidí, jež si Bůh zvlášf zamiloval, vyvolených to božích, kteří mnoho dobrých skutků vykonali, Pánaboha nikdy nehněvali,«« odpovídala babička. >>>>Ale babičko,«« ptala se Baruška opět, když zazněly od splavu žalostné zvuky nesouvislé písně, »»Viktorka má také svoji hvězdu?«« >>>>Má, ale je zakalena, a nyní pojďte, af vál! uložím, je čas k spanf,«« dokládala, když se 122 už hodně setmělo.« Souvislost této scény s básní »Hvězda má« jest zřetelná: v obou projevech jsou hvězdy ve spojení s osudem člověkovým, v obou souvisí také anděl strážce s hvězdou osudu. Ale v lyrické, poněkud nejasné básni není ona hvězda, k níž upírá básnířka roztoužený pohled, dojista hvězdou jejího osudu i nepraví se o ní, že se kali, nýbrž že letí a hasne, a básnířka si vyčítá: »neměla jsem k sobě vábit nebes oko jasné.« Za stejné nálady a s použitím příbuzných zvykoslovných motiv\Í vzniká tu pojetí zcela jiné, které se zcela současně ozývá i v listě Bohuslavě Rajské dne 8. srpna 1844:38 »Když Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obloze objevíte, kdo nebude bažit, by jen jedinký paprslek toho blahodějného světla dosáhl?« Interpretoval bych si tedy báseň »Hvězda má« takto: Mezi tisíci hvězdami na obloze vábí jedna jasná neobyčejná hvězda zrak básnířčini její skvělá zář ukazuje, že patří jistě komusi nevšednímu, pravému vyvolenci božímu. Básnířka touží, aby anděl, který hvězdu rozsvěcuje, jí byl andělem strážným. Leč v tom hvězda padá a hasne: onen vyvolenec boží nebude jí náležeti proč, jen proč pokoušela Boha? Přidržím-li se výkladu jiného, shledávám báseň úplně nejasnou, jmenovitě, uvedu-li ji v souvislost s onou noční rozmluvou v »Babičce«. Takto však vidím v ni smělé a přece taktní odhalení vážného tajemství básnířčina srdce: ale nač můžeme v létě neb na podzim 1844 vážnějšího v osudu B. Němcové mysliti než na tragické dozvuky rozchodu s V. B. Nebeským? Není-li tento jemný lyrický vzdech 123 pozdravem poslaným od Boženy Němcové za tím mužem, jenž ji udělal českou básnířkou a jenž sám v lyrice své rád se vracel k osudové symbolice hvězda jejich andělů i k elegii hvězd padajícich?39 Ostatní čtyři básně Boženy Němcové jsou rázu epického a nepřinášejíce do tehdejší poesie české nových tónů, přimykají se k onomu romantickému básnění, které s příklony k písni prostonárodní rozvádí a obměňuje motivy bájeslovné a zvukoslovnéj tím hlásí se k novému, národopisnému období své spisovatelky, která na čas se oddala silnému vlivu Erbenovu a Krolmusovu. Dvě skladby, »Vodník«, otištěný v »České Včele« 26. července 1844 a »Zasnoubení«, uveřejněné v »Květech« právě o rok později, náleží těsně k sobě. Básnířka, jež vyrostla v údolí bystřiny Úpy, znala od mládí vábnou a měnivou moc vody, o níž napsala v »Babičce« i v pohádkách několik nezapomenutelných straní v tom byla pravou romantičkou, rozumějící hlasu vln a jejich tajemných obyvatelťJ.. Jak se přiznává v poznámce rukopisného sešitku40 a jak v souhlase s tím vypráví také Podlipská,41 našla baladu » Vodník« v bezprostředním styku s řekou. »Byli jsme na Žofíně - seděla jsem sama u zdi pod kaštany a dívala se na Vltavu - na obloze vysvítaly hvězdy jedna za druhou a v duši mé vzpomníky se řadily jako perle v růženci, - Utěšené údolí domáci - mladiství moje - smrt krásného děcka v divoké Úpěj - chtělo se mně podívat do té fantastické říše vodníkovy. - A tak povstala ta báseň; jakoby mně ji byl někdo pošeptával tam 124 z té Vltavy.« V básni samé, šťastného tónu prostonárodního, vypravuje se o dívce, která přes varování matčino vstoupí do vln Úpavy (ve všech tiscích opakuje se chybně »Opavy«) a jest zvábena zpěvem i čarokrásnou kyticí bledého, mladého vodníka do záhuby. Ozývají se tu také literární reminiscence. O vodníku, jenž láká krásnou kyticí do vody, vyprávěl v »Květech« 1834 J. J. Langer v »Rozpustilém Janečku čili v báchorce o vodníkovi« j42 celou shodnou situaci podala pak tamže r. 1839 báseň J. J. Markova (Jana z Hvězdy) »Vodníkova nevěsta«. Romance Markova jest daleko dramatičtější. K břehu jezera přichází dívka opuštěná, bez otce, bez mat· kyj macecha jí zlořečí a družka odloudila jí milého. Její pláč zaslechne vodník, krásný, svůdný, bledý hoch, jenž ji vábí do svého křišťálového paláce, ke skvostným a blýskavým hračkám, až dívku vláká do svého objetí. Němcová, která se vstupem básně pokusila o prostonárodní zbarvení své skladby, nedostihla ani Jana z Hvězdy, jenž napsal romanci zpěvnou, toužebnou, ryze romantickou, naplněnou tajemstvfm vody a hudbou lásky. Celým pojetím jest však cituplná básnířka blíže jemu a tím i pravzoru všech baladistických pěvců o svůdných bytostech vodních, Goethovi, básníku »Rybáře«, než Čelakovskému a Erbeno. vi, jejichž vodník jest zlomyslná bytůstka groteskní. Erben, jehož »Vodník« nevznikl před r, 1848,43 má jednu shodu s B. Němcovou: matka zdržuje dceru před vodou, živlem nebezpečným. Balada »Zasnoubení«, dle vzniku poslední z básní Němcové, mění se v druhé půli v oslavu 125 moci vodní. Milenci sejdou se v noci na skále nad Labem, mají se viděti naposled, nebol nazUří odvede dívku bohatý ženich; chudý milenec žehrá na moc zlata. Ale v tom zazní k nim z vody zpěv vodních vil, které jim slibuji slavné a slastné lože svatební: milenci poslechnou, a víly pletou nevěstě věnec z vodních nUí. Tato říše vodních vil patřila k básnickému pokladu B. Němcové. Ji předvádí jedna ze starších jejich pohádek »Vodní paní«, vzniknuvší asi za vlivu báchorky »Vodník« od Zvěřiny z Ruhwaldu44; na samém konci povídky B. Němcové se čte toto půvabné líčení: »Ale jak tam v hlubině bylo krásněl Když přišly až dolů, vedla je vodní paní do svého krystalového palácu. Stříbrný a zlatý písek pokrýval stezky, po nichž se zelenokadeřavé vily vznášely. Když vstoupila Kráska dovnitř, spatřila uprostřed chladné síně, na zeleném koberci liliemi a růžemi kolem posetém, krásného muže ležeti.«45 Na říši tu vzpomíná Němcová ještě v druhé kapitole svých autobiograficky-symbolických »čtyř dob«: líčení jest stejné tu i v obou baladách »Vodník« a »Zasnoubení«. Ten kouzelný a tichý svět pod zpívajícími vodami značí u B. Němcové vždycky vysvobození ze zlé pozemské skutečnosti, kde není místa pro šfastnou, dokonalou lásku. Že básnířka tu čerpala z bezprostředně bolestných zažitků svého . rozbolestněného srdce, prozrazuje hádankovitá glosa rukopisného sešítku: »Roku 1845. Na skále u Mělníka nad Labem. - Vzpomínka na jedno drama ze života jedné rodiny - (jakých se často naskytá). - Bylo to v noci; a v Mělníce hořelo; stáli jsme nad Labem 126 a napadla mi ta nešťastná láska a ten bídný SVět.«46 V. Til1e velmi pravděpodobně, opíraje se také o místní údaj básnířčin, slyší tu ohlas pobytu Nebeského v Čechách z jara 1845 a snad i nového jeho setkání s Němcovou; nejbolestnější vzpomínky opět se vynořily.47 Takto by poslední básnická skladba B. Němcové vyrůstala z téže půdy jako první její pokusy veršované - a takměř symbolický význam má, že tragická hrdinka milujícího srdce tu dává výraz smutku, že každá krásná láska končí se na této nehostinné zemi bolestně. O lásce· nadějné mluví pouze popěvek »težulka«, nesvobodná to parafrase písně prostonárodní až do zvuku rýmů. Vznikl v srpnu neb v září 1844 při návštěvě ratibořického domova, jak poznamenává v sešitku rukopisném: »V Ratibořicích, mém domovu, - v lesíku na vršku - žežulka nade mnou kukala - a pode mnou ta nejrozkošnější krajina. - Tak mi napadla pověra lidu, ptát se kukačky - což jsem i já dělávala na osud - a než jsem odešla z lesa - napsala jsem na koleně olůvkem tyto verše.«48 Jako věrný ohlas písně lidové s jádrem zvykoslovným hodil se popěvek do Krolmusových »Staročeských pověstí«, kde na dlouho zapadJ.49 Stručností výrazu vyniká značně nad dvojdílné »Znamení,~, které Němcová klade do r. 1843, ačkoliv sloh i intonace je spíše řadí k »Touze« a k »Vodníkovi« do léta 1844; otištěno bylo v »K větech« za úrod.ného podzimu 7. září 1844. Základní motiv jako v »Žežulce« jest zvykoslovný; rukopisný sborníček poznamenává o něm: »Upomínka na děvče 127 milé, má kamarádka - krásná, nešťastná - milenec umřel - minula se s rozumem - umřela. Národní pověra to klepání na okno - dušička se loučí na cestě do nebe se všemi přáteli.«50 První část básně má formu dívčí písně na rozloučenou s milým, prostonárodní tón zachycen, umění verše i rýmu jest velmi primitivní. Druhá část jest obsahem i výrazem sentimentální líčení tří výjevů: dívka marně čeká na návrat milého; půlnoční znamení podává jí zvěst o jeho smrti; družky chystají předčasně zemřelé milence pohřeb. Báseň není ani psychologicky ani literárně zajímavá, naopak setkáváme se zde se vším naivním a nepůvodním aparátem naší poesie předbřeznové, se zeleným háječkem, vonnou lípou, půlnočním znamením, náhrobní písní slavíkovou.51 Božena Němcová nedovedla tohoto aparátu spojiti v zákonnější jednotu básnickou, ani naplniti vlastní osobnosti. Shrneme-li úsudek o poetické i vývojové hodnotě veršů Boženy Němcové, nazveme je vesměs výtvory epigonskými. Kolisá v nich stále mezi starší romantickou generaci českých veršovců a mezi nevykvašenými pokusy »Mladé Čechie«, z níž zvláště působil na jejího ducha V. B. Nebeský. V kusech baladických připíná se k českým romantikům úplně, ve vlastenecké lyrice však podléhá »Mladé Čechii«, která se shromaždovala v »Květech«. Nemůžeme však upříti, že formálně se veršujíci začátečnice dobře vyrovnala svým básnickým současníkům, ba že v lecčems je i předčila, a že slova, která jí psal dne 2. záři 1844 osobně zavázaný František Ladislav 128 čelakovský, který mohl tehdy znáti pouze čtyři její básně, »Ženám českým«, »Vodhík«, »Moje vlast« a »Slavné ráno« - druhou a čtvrtou pro něj B. Něrncová opsala - nebyla pouhým lichocením. Buďtež i zde citována:52 »Ano, ušlechtilá pěvkyně naše! Netajím toho před Vámi a s hrdostí znám se k tomu, že čta první ty čarovné plody Musy Vaší, hluboko jsem sklonil čelo své před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta doba, kdy dcery její jsou s to sypati na její oltář tak blahovonné květy. Básně ty, jež mi sama ruka Vaše do mých sbírek opsala a několik jiných vytištěných, co mi posaváde k očím přišly, pohnuly mne k té vroucí žádosti, aby ne v jednotkách, desítkách, stech a celých dílech jimi ozdobována byla literatura naše.«53 Leč horoucí přání Čelakovského nebylo splněno. Božena Němcová přestala záhy býti básnířkou. Jistě nebyly na to bez vlivu vztahy osobní: básníka Nebeského vystřídal positivni Čejka, z vlasteneckého ruchu »Mladé Čechie« v Praze přesídlila mezi venkovský lid na Domažlicku. Ale nesporně hlavni rozhodnuti dalo jí správné sebepoznání: uvědomělé ženství, které bylo hlavní kladnou hodnotou jejích veršů, toužilo projeviti se ve formách složitějších a rozvětvenějších než jest pouhá báseň lyrická, toužilo zbaviti se pout konvencí tradičních, jež přímo ukládalo tehdejší veršování, toužilo se prohloubiti stykem se skutečnosti. Tak se stala z básnířky vypravovatelka a z pouhé epigonky zakladatelka epické prósy české.54 (1912) 9 129 »S k a I á k« K a r o I i n y S vět I é. Studie analytická. Do prvního osmiletého období Karoliny Světlé, jež sahá až k »Vesnickému románu«, patří šest povídek ze života selského lidu pod Ještědem; tři z nich, »Sefka«, »Cikánka« a »Lesní panna«, mají prostou osnovu a jednoduchý děj, jenž vyplývá z propracované karakteristiky hlavní postavy; tři však »0 krejčíkovic Anežce«, »Skalák« a »Lamač a jeho ditě«, jsou povídkami ve vyšším smyslu a slučují jemnou a podrobnou kresbu psychologickou s promyšleným uměním dějové zápletky. Některé z prací těchto, na př. primitivní »Sefka« a romaneskní »Lesní panna«, založeny jsou na starobylé tradici rázovité rychtářské rodiny Mužákovy, pro jiné vzala spisovatelka námět z vypravování své tchyně a v jiných zase zobra.zila osudy a povahy ještědských horalů, s nimiž se V prvním desetiletí svého pobytu na Světlé osobně seznámila. O vzniku jednotlivých těch povídek dochovány jsou nám zevrubnější neb úsečnější zprávy, avšak o původu žádné z nich nejsme tak poučeni, jako o koncepci »Skaláka«, jejž Karolina Světlá napsala koncem roku 1862.1 Osmnácte roků po vzniku »Skaláka« Karolína Světlá vylíčila podrobně, z jakých kořenů vyrostla tato povídka a jaké zámysly sledovala. V sedmé částí volných vzpomínkových kapitol »Z literárního soukromí«, propletených časovými, 130 národními i společenskými úvahami, rOZepISUje se o pracích uveřejněných v literárních podnicích Hálkových a tím od románů »Na úsvitě« a "První češka« způsobem nikoliv chronologickým, nýbrž volně causeristickým, přechází ke "Skalákovi«a praví: "Hálek uvázal se buď ihned neb brzo na to v redakci "Lumíra«,2 kamž jsem napsala roku 1863 »Skalák«, kterýž mi zcela neočekávaně, hlouběji než kterákoliv z prací mých předešlých, dal nahlédnouti v mysl lidskou, objeviv mi způsobem nikoliv utěšeným, kterak právě ti, kdož s největší okázalostí k pravdám křesťanství se hlásí, pravdy ty pojímají. Zvolila jsem pro onu novelu kus děje skutečného, v němž jsem z ohledu šetrnosti změnila jen jména a některé poměry, a jenž na venkově téměř mně na očích se odehrál. Zámožná osiřelá dívka umínila si, že zpustlého soudruha z mládí svého, v němž poznávala přese všechnu zhýralost vzácné vlastnosti, na pravou cestu přivede, a byť se to mělo státi i sňatkem s ním. Stane se skutečně nevěstou jeho, a pověstný rváč a piják se dá půvabem vznešené její mysli tak obměkčiti, že se k nepoznání změní a se vší opravdivostí jiného se chápe života. A však jízlivou urážkou o minulosti jeho, kteráž se mu vyčítá jako skvrna nesmazatelná, navždy čelo jeho hyzdící, nechť· teď koná co koná, zavíří v něm stará divokost, a on se dopouští na hanci skutku násilného, krvavého. Vraceje se po přestálém trestu z vězení opět do rodné obce, kdež milenka s neproměněnou láskou a věrností jej očekává, novou je stižen kletbou. Odepře se mu jako trestanci úředně dovolení za choť ji po- 131 jmouti, což ho dožene k samovraždě. Když každý se štítí a zdráhá prokázati mu službu poslední, jest to ona, kteráž jej pochová, v kterémžto okamžiku jsem ji seznala.«3 Druhá zpráva o vzniku »Skaláka« jest mnohem stručnější a nekryje se úplně s tímto autentickým vylíčením. V belletristicky zaokrouhlené črtě »Po tmě«, psané roku 1900, vypravuje tchyně Karoliny Světlé, rychtářka Mužáková, své vnučce, jak hojnou látku podala snaše pro její práce ještědské, a dí: »Inu, zrovna tak na puntík, jak to paní tetička píše, se to nestalo. To víš, to ona ani nesměla tak napsat, aby se v tom lidé nepoznali. Musila si to uzpůsobit. Já jsem jí mnoho látek sama dala. Vypravovala jsem o Antošoj, o Frantíně, o Kantůrčici, o Skalákoj atd.«4 Rozpor mezi oběma zprávami jest však pouze zdánlivý. Karolina Světlá zdůrazňuje, že prakořenem novely byl zrakový dojem: vidí sama, jak věrná nevěsta pochovává zavrženého a zneuctěného sebevraha... to, co v povídce stojí na samém závěru, tvořilo praprvek koncepční, čímž též si vysvětlujeme názornou a mohutnou intensitu výjevu pohřebního v novele. Mocně vzrušena tragickou scénou, vyptává se básnířka v nejbližším okolí po výkladě, a dostává se jí ho opětně, jako tolikráte, od tchyně, výmluvné a spolehlivé vypravovatelky o lidových osudech na Světlé a v okolí. Tu dozvídá se celého příběhu, jak jest zaznamenán ve zprávě »Z literárního soukromí«, a dojista ihned v něm odhaluje nejen vzácnou látku povídkovou, nýbrž i námět, zcela vyhovující vlastním jejím sklonům, názorům a ci- 132 tům. Analysa povídkové fabule, kterou Světlá narýsovala v memoirovém svém díle, ukáže, že jest to látka pro výběr básnířčin přímo typická. Nositelem děje jest hrdinská postava mladé ženy, statečné dívky, jež čelíc předsudkům svého prostředí, jde za hlasem srdce a svědomí, který jest jí jediným zákonem. Bytosti takové, ztělesňující mravní ideál básnířčin, vracejí se ve většině časných jejích povídek, předcházejících »Skaláka«, jsou to Leonora v »Sestrách«, Aninka v »Společnici«, Marie v »Líbánkách koketiných«, Isabella v »Lásce k básníkovi«, především však Krejčíkova Anežka v novelle stejnojmenné. Jako všecky tyto dívky podstupuje i zámožná milenka opovrženého pijáka a rváče obět, aby zachránila milovaného muže; »Krejčíkově Anežce« podobá se tim, že přihlašuje se k ženichu ve chvíli, kdy je zákonem, společnosti, všemi bližními proklet a odsouzen: Florik byl pašiř, pronásledovaný úřady a předurčený potupnému trestu, milenec nově se -vynořující hrdinky propuštěný trestanec, stížený 'vinou knavou a obtížený skutkem násilným. Takto prosycen byl nový námět onou vzdornou tendencí společenskou, kterou básnířka přijala z revolučních ideí francouzských, o niž se sdílela s George Sandovou, a kteráž jest blízka titanismu soudobých básníků byronských. To, co nazývá se společenským mravem a řádem, jest konvencí, zakrývající buď pohodlnou lhostejnost neb zchátralé pokrytectví; proto člověk opravdový, věřící více zákonu přirozenému než psaným a uznaným příkazům, ocitá se v stálých nepřátelských konfliktech se společnosti, s její etikou a s jejími 133 orgány. Takto spise rousseauovsky revolučně než bratrsky reformačně, pojala nedávno před tím v pracích »Několik archů z rodinné kroniky« a »Ještě několik archů z rodinné kroniky« své nábožensky blouznivé předky s otcovy strany, takto současně založila figuru Vojtěcha Šembery v románě »První Češka«. Nový námět poskytoval dokonce možnost rozvésti tuto revoltu proti mravní a společeqské konvenci dvojnásobně: kdežto muž vzpírá se pokrytecké morálce svých bližních divokým vzepětím vůle k činu násilnému a od krveprolití dospívá až k samovraždě, popírá žena obecně vládnoucí předsudky silou svého odříkání, své oběti, svého sebezapření; zavržený trestanec se vylučuje ze společnosti sebevraždou, ale jeho milenka stojí při něm láskyplně i tentokrát, ~yž dle názoru všech přestal být občanem, křesťanem, člověkem. Takto slyšela Karolina Světlá z fabule, jejíž vyvrcholení spatřila na vlastní oči, douti ono vzdorné vyznání romantického individualismu, k němuž se přiznávala od mladosti: Vykoupením z mravně společenských konvencí jest důsledná vzpoura proti nim! Ale vyšší formou hrdinství než tato vzpoura jest sebeobětování z lásky! Muž buď neúprosným odbojníkem proti pokrytectví a proti lži světa! Žena však buď spasitelkou tohoto muže a nasaď vše, i svou čest i své bytí, aby provedla toto dílo mesiášské! Avšak v novém námětu a v akci jeho hrdinky byl obsažen ještě prvek nový. Nevěsta pověstného rváče a pijáka neměla pro milovaného muže podstoupiti náhlou obět okamžitého vzplanutí, neměla ve velikém výjevu závěrečném nasaditi 134 pro neho život, neměla mu zasvětiti jen jediný nejplodnější moment svého bytí; tuto formu hrdinské oběti vyčerpala Světlá způsobem konvenčním figurou Aniččinou v »Společnici« a způsobem tragickým postavou Krejčíkovy Anežky. Tentokráte šlo o cosi mnohem vyššího: obět hrdinky nového námětu rýsovala se již v původním, holém podání jakožto postupné dílo mravního vývoje, jako promyšleně osnovaný proces etického růstu, jako motiv dramatického vzestupu. Již jednou, o dvě 1eta dříve, v »Líbánkách koketiných«, v díle to ven a ven začátečnickém a psychologicky nevyspělém, dotkla se básnířka tohoto motivu, aniž ho dovedla náležitě využíti. Folie titulní hrdinky, Marie Zásmucká, koná na svém ženichovi Otakaru Kosteleckém, jenž prošel mravním nihilismem i frivolním požitkářstvím, podobné díio obrody a očisty tím, že v něj věří a že jej miluje, »DkoHbala démony v ňadrech jeho slovy svaté lásky, a opět vracela se víra v lidské srdce a v úkol života jeho do jeho duše jako stříbrný svit měsíce do krajiny krutou bouří zmítané«. - »Obyčejný, opovržlivý úsměv neobletoval více ústa jeho, a výraz divoké ironie, který jindy srdce matčino jako rukou ledovou stahoval, vytratil se úplně z jeho mužné tváře.«5 Ale motiv, jenž položen jest do předhistorie vlastního povídkového příběhu mezi Emilií Manetínskou a Otakarem Kosteleckým, musí ustoupiti v druhé polovici »Líbánek koketiných« motivu pohodlnějšímu a méně novému: Otakar nebyl touto občerstvující mocí etické lásky dostatečně vyhojen, aby nepodlehl svodům kokety Emilie; 135 spasen mohl býti teprve, když Marie Zásmucká obětovala lásce pro něho vedle všeho jmění i život. Roku 1860, když Karolina Světlá psala »Líbánky koketiny«, nebyla ještě dosta:tečně mravně uzrálá, aby dovedla psychologicky vyčerpati motiv tak vděčný, jakým shledávala mravně obrodné působení ženino na duši mužovu. Avšak koncem roku 1862, když tento motiv znovu ji přivábil v námětu ještědském, měla již nejen odvahu, ale i tvůrčí sílu, aby jej posunula v samé popředí děje povídkového, jak sama praví v dalším (obranném) odstavci citované kapitoly »Z literárního soukromí«: »Moje rekyně viděla bohaté zlaté srdce v člověku poskvrněném nepěknými vášněmi. Doufala, že jeho povahu z nich očistí, což by se jí bylo zajisté podařilo, kdyby nebyl člověk z hanebně zášti a závisti dílo její zničil.«6 Zdůrazněním a propracováním prvku eticky dramatického značí »Skalák« důležitý vývojový stupeň v básnickém díle Karoliny Světlé a může býti přímo pokládán za předzvěst a průpravu jejích velkých románových skladeb ještědských, počínajících se rokem 1867, které mají čistou inspiraci etickou a osnovu takměř dramatickou. Avšak pouze ten, koho jsou úplně tajny zákony koncepce a tvoření básnického, mohl by se domnívati, že prvek eticky dramatický spisovatelka prostě odkryla v námětu a provedla jej čistě objektivně bez osobně životní účasti. Naopak básnířčino nitro bylo prožitými zkušenostmi citovými i mravními právě v době, kdy ji zrakový dojem i ústní vypravování přiblížily příběh Skaláka a jeho nevěsty, tak připraveno, že mohlo 136 tento prvek plně pochopiti a ztotožniti jej s mocným zažitkem vlastním. Toto ztotožnění dlužno pokládati za rozhodující, s Goethem mluveno, za krystalisační okamžik tvůrčího procesu »Skaláka«: dílo přestalo býti námětem objektivním asi do r. 1870, kdy počala psáti své humorné obrazy ze života ještědského a své názorně archaistické obrázky staré Prahy, neznala ostatně Světlá vůbec námětů objektivních - hrdinka splynula se spisovatelkou. Které to byly mocné zažitky, jež Karolina Světlá na tomto stupni koncepce ztotožnila s eticky citovou náplní příběhu ještědského? K tomu odpovídá způsobem zcela určitým a přesným korespondence Karoliny Světlé s J anem Nerudou, stojící stále na rozhraní přátelství a lásky. Kdekoliv K. Světlá formuluje důvěrný svůj vztah k Janu Nerudovi z roku 1862, vždy znovu vrací se pojetí jeho jakožto poslání mravně výchovného, jakožto působení očistného, jakožto mise vykupitelské; vnitřně pravdivá a k sobě samé neúprosná básnířka nejednou cítí, že vyměnila úlohu milenčinu za úkol vychovatelky, guvernantky. Zde stručný soupis nejvýmluvnějších míst z dopisů Karoliny Světlé Janu Nerudovi a sestře Žofii, jež ilustrují toto pojetí, zcela shodné s eticky citovou tendencí hrdinky v novém námětu ještědském.7 »Za to jsem slíbila všecko, co je temné, osvětliti, co je hranaté, otesati, co je hrubé, zjemniti a mít neskonale mnoho trpělivosti. Krátce uvázala jsem se v úřad guvernantky, o němž nebude nikdo na tomto světě vědět« (str. 17, sestře dne 137 6. srpna 1862). »Mohla bych si tu celou věc usnadniti a udělati ted konec, slovo, pohled by jej zapudilo', však bych já to pravé nalezla, jen kdybych opravdu chtěla, ale já chci s jeho zlým démonem zápolit, jak dlouho mi toho poměry dopřeji. Snad jej přemohu tak dalece, že zůstane na té dráze, na které jej míti chci, k vůli věcí, třeba ji nastoupil k vůli mně, a že na ní setrvá, třeba jsme se rozloučiti musílí« (str. 26, sestře dne 15. srpna 1862). »Chci, ano chci býti a zůstati přítelkyní Vaší, to jest prozřetelností, která spojuje v sobě shovívavost matčinu, vážnost otcovu, laskavost sestřinu a vytrvalost bratra, a opustí-li Vás celý svět, já přec vytrvám« (str. 33, nedatovaný dopis J. Nerudovi ze srpna 1862). »Nahlédla jsem hluboko v zatemnělou, rozervanou duši Vaši, a cokoli jste také učinil a na sobě zhřešil, omlouvám Vás. Vy nevěříte v nic, Vy nedoufáte v nic, Vy nic nemilujete. Vy jste ztratil dílem nešfastnými poměry, dílem zkácením nejdražších naději, dílem vlastni vinou radost sám ze sebe a následovně na světě duševní Váš stav se stal nesnesitelným, a Vy se chcete ohlušiti. - - - Mne spasila sestra, a já spasím Vás, mnou se naučíte věřit v sebe a doufat v život. K čemu mne nazývají Světlou, kdybych s to nebyla osvítiti tmu v srdcích lidských? Jako ona volala neúnavně ,Činnost, činnost' - tak i já volat budu ,Činnost!' - já musím vzkřísit duši Vaši, vždyf cítím v sobě proudění sta životů! V zhi'tru, vzhůru! pravím, cesta naše daleká, ideá1 tak vzdálený věku našemu - ale spějme s chuti, 138 s láskou, klopýtajíce, padajíce, snad spatří několik vyvolenců přece zářící jeho tvář. Vzchopte se, příteli, bratře drahý, neukazujte mi, že Vás pokrývá bláto, hle, ruce moje dosti čisté, by smyly každou vinu s Vás a každou zahojily ránu, ach nekřičte ,Není ideálu, není', dokud Vám ještě bahno chtíčů Vašich oči zaslepuje - já se nespustím více ruky Vaší, Vy musíte za mnou chtějte, prosím Vás, chtějte!« (str. 55 a 58, nedatovaný list J. Nerudovi z konce srpna 1862). »Mně to nedalo odvrátit se co vzor ctnosti od něho a přenechat ho osudu, on by si byl málo z toho dělal, propadával se s pravou passií v bláto a nechával v orgiích divokých s pravou pochoutkou ducha, zdraví a čest. - Vírq, že stokrát proklínal okamžik, kdy se mně přiblížil, kdy jsem v něm probudila mimo vášně opět cit pro čest, chut k práci - člověka, ale doufám, že to více nečiní« (str. 61 a 62, dopis sestře ze dne 4. září 1862). »Mnosrdenství Samaritána rány oloupeného vymývajíciho vešlo v přísloví, a ta, která chtěla duševní rány vymývati a zahojiti, má zavržena býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen pro jeho bolesti slechu a balzámu měla?« (str. 75, list sestře ze dne 6. září 1862). Není snad potřehí dalších důkazů, aby vysvitlo, proč a jak splynul v duši básnířčině milostný vztah »zámožné, osiřelé _dívky k soudruhu mládí svého, v němž poznávala přese vše:chnu zhýralost vzácné vlastnosti«, s vlastním poměrem k Janu Nerudovi: v obou případech šlo o dvě různé mani- 139 festace téhož mravního úsilí. Ale že Jan Neruda v koncepci básnířčině zvolna nastupoval místo vesnického vyvrhele, rváče, pijáka, násilníka 7 Tento paradoks zasluhuje výkladu podrobnějšího. Čím do vyšších oblasti mravní vznešenosti a odvahy se povznášelo výchovné obrodné poslání Karoliny Světlé, tim hloub klesal ve vinách a vadách ten, kdo měl býti vykoupen a: očištěni již na místech právě citovaných vracejí se výrazy jako »bláto«, »bahno chtičů«. Karolina Světlá soudila o erotickém dobrodruhu, mravním nihilistovi, divokém bohémovi, jakým byl Jan Neruda r. 1862, velmi přísně, ba nelze jí sprostiti výtky, že příliš ochotně přijímala názory maloměstské společnosti pražské o mussetovské rozháranosti básníka proletáře. Vytýkala mu jeho pochybné styky milostné, pohoršovala se nad jeho hýřením, hrozila se jeho prodluženosti, takže Neruda v dopise, který opsala K. Světlá pro sestru přílohou k listu ze dne 28. srpna 1862, praví s ironickou výčitkou: »Já bych nemohl nikoho tak trápit, jako Ty mě trápívalas, a kdyby to byl vrah, zloděj, loupežník. Snad Ti křivdím, ale někdy se mně zdálo, jako bys mne měla ještě za něco horšího, nebudu Ti to vyčítat, německé přísloví praví: ,Fiir was du dich gelten Hisst, das giltst dul, a já jsem si hrál s passí na padoucha« (str. 51). Toto místo jest velmi významné, ukazuje! nám onen motivický souhlas, na němž založeno ztotožněni Nerudy s oním vesnickým rváčem, pijákem, násilníkem v koncepci »Skaláka«. Řada podružných motivů sesilovala toto spěti: Světlá s hrůzou představovala si Nerudu, jak utápí své svě- 140 domí a lepší já, hýře s ženami pochybné pověsti, právě jako hrdina nového námětu; děsila se myšlenky, že Neruda bude odveden do vězení pro dlužníky a kreslila si vězení to nejinak než žalář, v němž »Skalák« odpykává svůj zločin; s fantastickou výmluvností dokazovala Nerudovi hrozné následky »styků s nesvědomitými lidmi, se šejdíři a podvoďníky« v onom vězení a v mysli si rozváděla tento motiv i v rámci ještědského příběhu, z čehož pak· vznikl v VII. oddílu povídky názorný odstavec o návštěvách káranců u Ro, zičky. Avšak hlavním motivem ztotožnění obou muŽských postav, drahého básníka s opovrženým samobijcem, jest něco jiného: jest to obsaženo v posledních slovech Roziččiných, která šeptá v slzách nevěsta samo vrahova, líbajíc jeho čerstvě zasypaný hrob: »Teď je to na jevu, jaké měl dobré srdce!« Jak Roziččina neproměnná láska a věrnost k Jáchymovi, tak básnířčin hluboce mrav:ní vztah k Janu Nerudovi vyvěral z neochvějné víry ve vzácné srdce, v šlechetnou povahu milostného přítele. Že z tohoto motivu prýští vlastní patos povídky, dosvědčuje obrana novelly a postupu hrdinčina v uvedené kapitole »Literárního soukromí«, kde spisovatelka tak názorně přirovnává »bohaté, zlaté srdce v člověku poskvrněném zlými vášněmi« k »peněžence v prachu zašlápnuté, z níž však se na vás zaleskne obsah zlatý«. A stejně průkazně dokládá úryvek dopisu Nerudova Karolíně Světlé, že jejich eroticko mravní poměr vybudován byl právě na této víře Světlé v drahocennost srdce Nerudova a na vděčnosti básní- 141 kově za toto poznání, s jakým se dotud nepotkal. Líče Karolině Světlé, proč a od kdy náleží jí cele a bez výhrady (nedatovaný list, jejž opsala Světlá v psaní sestře dne 21. srpna 1862, str. 36) a praví, mluvě o přítelkyni své v třetí osobě: »Tu jsem jí stál najednou na blízku. Byla středem kruhu skvělého,. muži se hádali o její slova, a ženštiny mřely nenávistí. ,On je mizera,' říkali jí o mně v žertu, ale opravdu to myslili I ,on nemá srdce.' Tu se ohlédla, a její pohled, tento zamyšlený, vždy zkoumající pohled utkvěl badavě na mně. Netušila, že rozhoduje odpovědí svou osud můj. ,Jak řekneš, tak bude,' ustanovil jsem sám u sebe, třesa se nikdy nepocitěným napnutím. ,Že nemá srdce? Ne, tomu nevěřím. Spíše bych řekla, že ho má někdy příliš mnoho!~ tak zněla rázná odpověď v lehkém rouše a ona žertovala dále s těmi trulanty. Co se ve mně dělo, děje se v člověku jen jednou, srdce mé propuklo jediným ráz~m ten led, ty vzdory, to trní, v němž se bylo mrzutě zahrabalo, a kde je byla ona ze všech lidí jediná nalezla, a od té chvíle náleží jen jí, bije jen pro ni. Proč je probudila, obtěžuje-li teď jeho klokotání, jež bylo smrti uvyklo, již hnilo, neprosilo se o život.«8 Takto úplně organicky splynul při koncepci »Skaláka« trojí živel: Karolina Světlá, pozorovatelka lidu ještědského hlavně po stránce povahopisné, najde povídkový námět; Karolina Světlá spisovatelka, interpretuje jej motivicky dle svých literárních sklonů a mravních názorů; Karolina Světlá - žena naplní jej vlastními tragickými zkušenostmi citovými. Kdy se s námětem setkala, ne- 142 víme; jest však psychologicky pravdě podobno, že velmi záhy odhalila v něm ony motivy, jež hověly jejímu způsobu vypravovatelskému. Za to můžeme přesněji určiti dobu rozhodující koncepce, kdy objektivní námět splynul se subjektivním prožitkem. Nemohlo to býti před rozchodem s Nerudou, tedy před koncem září 1862, nýbrž až tehdy, kdy román mezi Nerudou a Světlou byl dožit. Ale nemohlo to býti ani dlouho' před koncem roku 1862, kam jsme položili napsání »Skaláka«, které si vyžádalo přece nějakého čaSUj čili, krystalisace »Skaláka« z trojích prvků a napsání jeho leží velmi těsně vedle sebe a nejsou vzdáleny od tragického rozluštění poměru Karoliny Světlé k Janu Nerudovi. To jest psychologicky velmi důležito, neboť jednak opravňuje nás, abychom v novele viděli bezprostřední zpověď přetékajícího srdce básnířčina, jednak vysvětluje nám nebývalou intensivnost, s níž v této práci Karolina Světlá zobrazuje vášnivost citu. Třebaže však koncepce i napsání jsou časově sobě tak blízky, děli je přece významná činnost tvůrčí, která daný námět ztotožněný s vlastními prožitky, značně rozhojnila a i po stránce dějové rozvedla. Jakým způsobem, ukáže nám srovnání původní rátky s hotovou novelou. V základním námětu, který známe »Z literárního soukromí«, dopouští se hrdina viny jediné a to teprve tehdy, když ušlechtilá jeho nevěsta podnikla své dílo obrodné, takže »se k nepoznání změnil a ve vší opravdivosti jiného chápal života«: krvavým násilím zdrtí hánce své pověstij za to propadá soudu a vězení. Jáchym »skalák« v povídce však py- 143 ká v žaláři dvakráte za dvojí provinění. temenící ovšem z téže příčiny, kterou udává již nárys základního námětu (»Avšak jízlivou urážkou o minulosti jeho, kteráž se mu vyčítá jako skvrna nesmazatelná. navždy čelo jeho hyzdící, nechť ted koná co koná. zavíří v něm stará divokost«). Po prvé, dříve ještě než Rozička počne naň působiti, napadne faráře, u něhož slouží. a chce jej ztrestati pro urážku; odsouzen jest k vězení třídennímu. Po druhé, právě když měl sňatek s Rozičkou dovršiti mravní obrat Jáchymův, zabije Skalák představeného, že jej pohanil a povolení k sňatku mu odepřeli desetileté vězení jest trestem. Takto byl jeden motiv rozdvojen, ale i jinak upraven: první provinění Jáchymovo položeno před očistné působení Roziččino; druhý násilný skutek jeho vyhnán až do krajnosti, z divokého násilníka stal se zločinný vrah. Definitivní útvar povídky liší se od námětu silným nanesením barev, zdttrazněním kontrastů, propracováním živlů tragických. Tak í v motivaci sebevraždy Jáchymovy. V základním námětu čteme »Odepře se mu jako trestanci úřadně dovolení za chot ji pojmouti, což ho dožene k samovraždě.« Motivu tohoto sice použito takéi četník odvážeje nemocného Jáchyma ze statku Roziččina, praví, že »zločinec jako Jáchym neobdrží nikdy dovolení k sňatku.« Jistě cítila básnířka, že taková motivace byla by nedostatečná, aby vysvětlila Jáchymovu sebevraždu; kromě toho motiv ten byl dostatečně rozveden již dříve ve srážce s představeným. Vytvořila si tedy motivaci, která zároveň plnějším vrhem záře osvětluje »zlaté srdce« Já- 144 chymovo: Jáchym ví, že Rozička nemá kde jinde bydleti než v jeho skále, ale jest přesvědčen, že četník by jí tam s ním nevytrpěla proto volí smrt oběšením na háku nad ohništěm, aby »soucitně jí postoupil přístřeší, které s ní sdílet nesměk Ale spisovatelka neobohatila námět jen novými motivy, nýbrž hledíc si názornosti co nejživější, vložila do povídky řadu nových postav a zejména několik velkých, účinných scén, hned lyricky intensivnfch, hned dramaticky napiatých. Z figur nově vytvořených, ale málo individualisovaných, poznali jsme již dvě, obě oběti násilnictví Jáchymova, faráře a představeného, jimiž zosob· nila venkovskou morálku a mravopočestnost a sice způsobem kontrastním: laskavý, smířlivý farář stojí proti tvrdému, pomstychtivému představenému; naproti tomu zůstal četník pouhým figurantem. Jen povšechnými rysy jsou. nakresleny dvě matky v úvodních kapitolách, ubohá, povržená Skalačka, v rozhodujícím výjevu nesmiřitelná matka Roziččina: opětně to nejsou individuality, nýbrž' vedlejší postavy, které objasňují povahu hrdinovu a hrdinčinu. To jest v úplné shodě s technikou dosavadních vesnických povídek Karoliny Světlé: v »Sefce«, v »Lesní panně« a »Cikánce« propracovány jsou toliko karaktery titulní, v »Krejčíkově Anežce« kromě hrdinky ještě milenec její, kdežto všude postavy vedlejší ustupují zcela do pozadí.9 Rovněž v duchu prvních prací Světlé z Ještěda jest, že všecek děj soustřeďuje se k velkým, dramatickým výjevům: »Krejčíkovic Anežka«, i o 10 145 málo pozdější »Lamač a jeho dítě« takřka jsou psány pro mohutné scény závěrečné, »Anežka« pro katastrofu na hradě Fridštejně v jitřním šeru, »Lamač~ pro Vackovo sebepřekonáni v 10·· mě. Ve »Skalákovi« postavila básniřka na nejvýznačnější místo povídky dva výjevy přesně korespondující, dvojí hovor milenců v smrkovém háji o hodě velikonočním: po prvé (kapit •. IV) nachází Rozička Skaláka v nejhlubší mravní bídě a dovádí ho hovorem obdivuhodně stupňovaným k předsevzetí, že se za cenu její lásky polepší; po druhé (kapít. VI) shledává se s nim po roce, změněným, obrozeným, vykoupeným a dává mu v milostném opojení celou svou lásku. Ještě dva výjevy v povídce stojí na tak vysokém stupni lyrické krásy, jeden z nich, když Rozička s Jáchymem ve sluji hovoří na rozloučenou a otvírají tváří v tvář smrti pečeti s nejhlubších svých tajemství, a když konečně sestárlá, opovržená a ožebračená Rozička zpívá v slzách písně dětství, jest invenci poetčinou; druhý - pohřeb sebevrahův však zakládá se na autopsii a náležÍ k prakoncepci díla. Těmto čtyřem scénám, z nichž pouze jediná patřila přímo k námětu, nemůže se nic z povídky rovnati, ač spisovatelka nespořila vynalézavosti jiných jímavých obrazů, z kterých rozkošná idyllka dětského setkání Roziččina s Jáchymem na pastvě, neb temná freska návštěvy Roziččiny v žaláři, neb příchod Jáchyma žebráka do »zlatého paláce«, kde naň čekú nevěsta, svědčí o široké schopnosti náladově fa· bulační své tvůrkyně. A však komposiční a psychologické místo těchto výjevů vysvitne teprve 146 z podrobnější analysy povídky, nikoliv již po stránce genetické, nýbrž soustavným rozložením jednotlivých kapitolek na prvky.lO Z deseti krátkých kapitolek vyplněno jest novelistickým dějem pouze pět; vlastní příběh počíná se hlavou čtvrtou. V nejvolnější souvislosti s fabulí jest kapitola prvni, obsahující jakousi prehistorii rodovou: široce se tu rozpřádají osudy rodiny »Skalákovy«, postavené do kontrastu k rodu Kučerovu; básnířka přidržuje se vesnické tradice v povídavé šíři podáni, ale i v hromadění názvů a obratů národopisně příznačných, aby tuto metodu, převládající jak v »Sefce«, tak v »Krejčíkově Anežce«, hned v hlavách následujících opustila. Kapitola druhá a třetí kresli povahu obou hrdinů, Jáchyma i Rozičky, v dětstvi: půvabným dětským výjevem s raněnou koroptvičkou uvádi spisovatelka šfastné sblížení se Jáchymovo s Rozičkou, a již tu nadhozen jest základní motiv novely »on má přec jen to nejlepší srdce mezi vámi všemi«. Proti kapitole druhé značí třetí hlava dějovou gradaci: Jáchymův vzdor proti společnosti a jeji morálce se vyhraňuje, až vyvrcholí násilným činem na faráři, čimž jaksi preformován další osud Jáchymúv; jak dějové napětí stoupá, patrno i z toho, že ke konci kapitoly převládá vzrušený živel dialogický, jehož potud bylo v povídce poskrovnu. V samém varu dějovém ocitáme se však teprve kapitolou čtvrtou, která dramatickou svou názorností a lidskou svou prostotou patří vůbec k vrcholům básnického dila Karoliny Světlé. Aby připravila čtenáře na tragické zvraty nálad, citů 147 a myšlenek, jimiž ovládán jest dialog mezi Jáchymem tonoucím v samých hloubkách vin a hříchů a mezi jeho spasitelkou Rozičkou, vrší na počátku kapitoly kontrast na kontrast. Po temném ličení mravního úpadku Jáchymova lyrická báseň v próse o posvátném jitru svatodu§ním v kvetoucím háji, ale uprostřed této básně srdcervouci bída kleslého člověčenství: zohavený, potlučený, zpitý, bezvládný Jáchym nalezen Rozičkou ve chvíli, kdy »vše se lesklo, květina rosou, pták písni, nebe sluncem.« Velký tento výjev "I háji o letnicich, kdy v Rozičce děje se cosi kromobyčejného, rozhodného, velikého, ana naplněna jest Duchem svatýma počne mluviti jiným jazykem, zrodil se z kypivé plnosti romantismu básnířčina. Čtenář mimoděk vzpomíná všech velikých romantiků školy Rousseauovy: samého Jana· Jakuba a jeho vikáře savojského i proticirkevního katolíka Lamennaise, když Rozička hledá svého Boha nikoliv ve chrámě, nýbrž pod temnými stromy lesa; čestného občana francouzské republiky Schille,ra, jenž napsal »Die Welt ist voUkommen iibel'aU, wo der Mensch nicht hinkommt mir seiner Qual«; přírodní blouznivkyně G. Sandové, když Jáchym se Rozičce jeví »jedinou skvrnou v té boží přírodě«. Ale Karolina Světlá nevyjímá z romantismu jen dva tři nahodilé motivy a zásady: nehledíc ani k tomu, že jako' veškeří následovníci Rousseauovi dovede zobraziti přírodu v celistvosti její atmosféry, květeny, fauny s mírným a něžným naladěním citovým, obzírá celý svět s tohoto romantického hlediště. Mra vní čin Roziččin podobá se velkým skutkům 148 hrdinek Sandové, které, nedbajíce zákonné sankce a veřejného souhlasu pokrytecké společnosti, jdou za hlasem vášně, avšak nesen jest i etickým optimismem Schillerovým. Neváhám říci, že Roziččin apoštolát obrodné lásky jest ryzí koncepcí rousseauovskou (nehledám tu naprosto závislosti slovesné, nýbrž .pokouším se toliko o určení kulturně-psychologického typu.) Jáchym v zracích básnířky i její hrdinky jest od přírody dobrý člo· věk, kterého lživou morálkou a nesprávným zákonodárstvím porušila společnost. Ale jako každý jednotlivec může býti i Jáchym obnoven, a tuto obnovu podniká Rozička: také Rousseau volí za nástroj obrody hned lásku, hned výchovu. Rozička slučuje obé a čistě rousseauovsky odpoutává milence od vlivů společnosti, uvolňujíc v jeho nitru to, co znamená jeho přírodu - Jáchymovo dobré srdcej její poslední cíl jest týž jako konečný záměr filosofa ženévského: vniterné zdokonalení člověka. Mistrovským kusem psychologické pronikavosti a zároveň úchvatné dialektiky lásky jest dialog mezi Rozičkou a Jáchymem, v němž tón citový i výrazový jest mnohokráte změněn, od Roziččina zoufalství až po její důvěryplné vyznání lásky, od Jáchymova cynismu až po jeho hluboké dojetí - čím více vyniká mravní převaha dívčina, tím důsledněji mění se rozhovor v monolog hrdinčin. To, co v korespondenci Karolíny Světlé s Janem Nerudou burácí v prudkých improvisacích, dostalo tu formu dramatického stupňování:ll zcela promyšleně a zároveň vysoce účinně vede básnířka svého reka od víry v člověka k víře v Bo- 149 ha, odtud pak k víře v sebe sama a konečně k důvěře ve vlastní obrozeni. Jemu zasvěcena jest kratičká, klidně výpravná, skoro pedagogicky vyznívající hlava pátá, jež po svrchovaném napětí scény předchozí přináší oddech dějový i náladový. Velmi přesně uzavírá spisovatelka vlastní obsah této kapitolky do vět o změně Jáchymově: »Co byla Rozitka v něm dobré srdce poznala a ocenila, tu ho také skutečně měli co byla nad ním zaplakala, jakoby byly její slzy všecky zlé pudy s jeho duše smyly i co viděl, že se někdo těší, těšil se sám ze sebe a dal na sobě záležeti, aby nebylo na něm ani poskvrnky.« Jako promyšleně provedený protějšek ke čtvrté, obsažné kapitolce, působí dějem bohatá hlava šestá: tam se všechno stupňuje k úplné obrodě Jáchymovy duše, zde vše postupně klesá až k naprostému jeho rozvratu. Kdežto však v kapitole čtvrté odehrával se výjev jediný, nakupena tuto vrstvovitě celá stupnice vysoce dramatických scén nesených četnými osobami proti tamnímu důvěrnému dialogu: nejprve Jáchym s Rozičkou v lese na vrcholu milostného blaženství; po té Jáchym u představeného po prvé uraženi pak ve výjevu s farářem urážka zpečetěnai posléze farář přemlouvá Rozičku, aby upustila od nerovného spojení, ale právě když statečná dívka odpovídá knězi obrannou řečí, dochází zpráva o úkladném skutku Jáchymově na představeném. V prudkém a vzrušeném sledu říti se čin za činem, urychluje se co nejvíce postup dějový, ale přece našla tu básnířka vysoce šťastné místo, kde mohla plně projeviti nejryzejší svůj lyrismus. Na 150 samém začátku kapitoly položila podivuhodný výjev lásky: v témže háji, kde před rokem se milenci našli v kajícfm rozhodnuti pro mravní obrodu, shledávají se v plesném náručí, Květiny a stromy, ptáci a sluneční parsky účastní se tu šfastného hodu lásky jako se účastnívala celá příroda velkých milostných scén u Boženy Němcové, básnířky v mnohém Karolíně Světlé protichůdné. .Jen v případech zcela výjimečných dobrala se racionalistická a skeptická K. Světlá onoho harmonického pojeti, které citovou optimistku B. Němcovou karakterisuje; málokdy shodla se se starší družkou svou v názoru, že »erotická láska jest projevem dobroty přírodní a tím mocnosti blahotvornou«, a málokdy u Kar. Světlé »milenci dovedou naslouchat hlasu přírodního, tak že se druží u ní rovné s rovným ne ovšem ve smyslu společenského zřízení, nýbrž ve smyslu spříznění tělesného i duševníhoj«12 zde však plně provedena tato harmonická integrace. Těchto několik úvodních odstavců šesté hlavy »Skaláka« jest po nejedné stránce výjimkou v dotavadním díle básnířčině: na větách leží lehounký a čistý humor lyrický jako rosa na květech z ránaj zdůvěrňující anthropomorfisace užito velmi vydatně: krajinné ličení dosahuje mocné působivosti užitím prostých, ale sytých epitet barevných. Jako obdobně byly provedeny hlava čtvrtá a šestá, tak k sobě patří kapitoly pátá a sedmá: opět oddech dějový, převaha živlu výpravného nad prvky dramatickými, značné obmezení dialogických části. S krutou názornosti dolíčen úpadek obou hrdinů. Jáchym nejen pyká v žaláři za krva- 151 vý zločin, ale i zároveň mravně pustne, Rozička stárnouc a chudnouc, upadá v nečinnou lhostejnost . .. toliko víra v dobré srdce milencovo jí zůstává, povržené nevěstě společenského vyvržence. Ani zde nepominula spisovatelka motivů, jež hy mohly vzpružiti děj; najdou se jmenovitě íam. káe Skalák Rozičku při návštěvách v žaláři zahrnuje prudkými výčitkami. V kapitole osmé vlastní děj novely se končí, a to způsobem velkolepým a tragickým. První část rozčleněna na několik ~enších, stručně vypravovaných výjevů: návrat sestárlého a sešlého Skaláka domů a jeho vyvedení ze statku Kučerova četníkem; pohled Rozičky, která se ocitla nejen bez prostředků, ale i bez přístřeší, na skálu Jáchymovu; příchod schromlého žebráka do sluje a pozvání Roz~čky do vnitřku, kde ted ji dojista lidé a úřady nechají, - toto vše jest jakýmsi úvo.;, dem k velkému, nezapomenutelnému výjevu mezi Rozičkou a Jáchymem, kterým klasicky vyvrcholuje celá novela. Kmitavá louč ozařUje ve velkém a temném doupěti dva ztracence, ses tárlého a neduživého trestance a ožebračenou bídnou »nevěstu mordýřovu«: Rozička mlčí, a Jáchym se posmívá. Když však divoký poškleb Jáchymův dostupuje vrcholu a když vtěluje se ve výzvu, aby litovala přece konečně všeho, co byla pro milence marně nasadila, tu »její oko zazářilo naň v plném blesku nekonečné lásky a útrpnosti«. V odhodlaných slovech, jimiž Rozička odpovídá hrozebnému posměchu Jáchymovu, tvrdíc, že kdyby byla předem vše věděla, nebyla by ji~ nak jednala a že Jáchym »stál za to, by člověk 152 zaú všecko nasadil«, v slovech těch chvěje se opravdová víra v kladné hodnoty života, víra, s níž hrdinský idealism poetčin nemíní sleviti ani tehdy, když si uvědomuje všecka hloubku lidského utrpení: pesimism jest tuto překonán,13 Po takovém vyznání cítí i drsný Skalák očistu, cítí omlazení, jest to jakási mravní koupel před. smrtí, na niž práva dobylo si jeho již vykoupené srdce obětí: má jen tu svou sluj a tu postupuje Rozičce, odhodlávaje se k sebevraždě. Touží jen po jediném: aby mu nevěsta zazpívala ještě na cestu tak, jako zpívávala v' dětstVí, mírným a jemným hlasem. Dětské písně a slzy omývají celou duši, a jako před chvílí vyznala ~e Rozička z víry v cenu života, právě tak posledním slovem ve svém životě vyznává se Skalák: »Věru, zkusil jsem dost na tomto světě vlastní i cizí vinou; ale ... mne přec život nemrzí. Víš-li pak, proč mne nemrzí? Nemrzí mne proto, že jsem v něm poznal tebe, a že jsi ... mne chtěla.« Rozička neustává v zpěvu, ale po chvíli, ~idouc Skaláka oběšena, pochopí, že zpívala mu píseň pohřební. V této druhé části osmé kapitoly vše má mocný dramatický spád; dialog jest v tak převážné většině, že výpravné odstavce mají ráz pouhých scénických poznámek, ač i v nich užila básnířka mluvy vysoce výrazné, nalehavě lyrické, působivé a plnozvuké ve své čisté prostotě. V osudném rozhovoru milenců na samém pomezí života a smrti vracejí se všecky vůdčí motivy práce, tu jen lehce nadhozeny, jinde zhuštěně vyjádřeny: nemluví to ještědští horalé v determinaci svého prostředí a své společnosti, nýbrž prostě lidé, tváří 153 v tvář zmaru a věčnosti, a proto všecko kmenově neb národopisně příznačné tu naprosto mizU' Kdyby bylo bývalo uměleckým záměrem Karoliny Světlé, dáti práci ráz lyricky dramatický, byla by přestala touto scénou, avšak epický karakter novely přímo žádal výpravného zaokrouhleni. A tu se přímo nabízel onen výjev, úchvatný ve své lidské tragice, v jehož shlédnutí spočívaly prakoncepční kořeny práce: pohřeb samovrahův za zdí hřbitovní. Básnířka zobrazila rozryvnou tu scénu stručnými a hutnými větami dvou kratičkých odstavců, kde nalezla i příležitost po třetí vyvolat scenerii Roziččiny a Jáchymovy lásky, onen hájek drahý dvěma příběhy svatodušními. Lineární názornost, s kterou zhrdinšfujícf tužka K. Světlé kreslí Rozičku nad čerstvě nasypaným rovem Jáchymovým, dokazuje, jak intensivní byl vjem básnířčin ... a přece novela nekončí gestem, obrazem, výtvarnou koncepcí, nýbrž vykřikem nitra, pravdou citu, dramaticko-Iyrickou syntesí: »a s pláčem klesla Rozička na čerstvě nasypanou zem, políbila ji a zaplakala: ,Teď je to na jevu, jaké měl dobré srd- I ce.« - čistě osobní několikařádkový závěr, jejž Karolina Světlá připojila, ruší poněkud grandiosní účin této scény a snad i celého díla, s jehož koncepce snímá závoj dotud pečlivě stažený. V celé práci byla důsledně a přísně provedena integrace osudu básnířčina a Roziččina, avšak zde se dvojí ta složka rozlučuje, a básnířka mluví náhle z plnosti srdce, stavíc v nesmířitelné ironii do protikladu mravní hrdinství obětavého ženství a po- 154 hodInou konvenčnost životních lží u »ušlechtilých dam s těmi hrdými čely a skromně sklopenými zraky«. Rozhodný protest, jenž se tu neodvratně tlačí na rty, smí nabýti však pouze podoby vášnivého výkřiku, aniž se přece mění v tendenční, určitě formulovaný projev: náhlou aposiopesí přerývá Karolina Světlá vlastní větu a zůstává v této práci jen a jen básnířkou.15 čistě subjektivní doslov, jenž tuto vyvřel ex abundantia cordis, patří k běžným technickým prostředkům Karoliny Světlé v prvním období jejího tvoření; nacházíme jej v práci »Ještě několik archů rodinné kroniky«, kde ovšem jest samou stavbou dějovou zdůvodněn, v obou povídkách vesnických »Sefka« a »0 krejčíkovic Anežce«, které jinak dotud neprozrazují v čisté své objektivnosti žádného spojení s osobou spisovatelčinou; nikde nemá však doslov tak plného zdůvodnění jako ve »Skaláku«. - "Skalákem« vyvrcholují se drobnější povídky ještědské, které K. Světlá napsala před rokem 1867, ale v něm hlásí se již po mnohé stránce její vyspělé umění, jež pak v době 1867-1873 vytvořilo klasická díla románová, »Vesnický román«, »Kříž u potoka«, »Kantůrčici«, »Frantinu« a »Nemodlence«. Jako mohutné ty skladby, vykazuje již stručný »Skalák« mistrovskou integraci objektivního námětu ještědského a subjektivních zkušeností životních, vykazuje obdivuhodný podklad etický, vykazuje propracovanou stavbu dramatickou; těmito přednostmi doplňuje vynikající rys starších ještědských povídek spisovatelčiných, totiž jemně a láskyplně provedenou po- 155 vahokresbu. Z těchto důvodů musí »Skalákovi« věnovati zvláště bedlivou pozornost každý, kdokoliv studuje umělecký vývoj Karoliny Světlé. Avšak i pro životopisce a psychologa Karoliny Světlé jest »Skalák« pramenem neocenitelným, nebof ani jediná z ostatních prací jejích neobsahuje tak bezprostřední a upřímný obraz vztahu jejího k Janu Nerudovi z r. 1862. Posléze nemůže si nepovšimnouti novely této badatel zabfyající se zákony básnického tvoření, ježto zde lze je sledovati vysoce názorně a jasně. Není proto náhodou ani rozmarem literární záliby, jestliže jsme věnovali této krátké povídce delší analytickou studii, než jaké se posud dostalo rozlehlejším dílim nedoceněné mistryně naší výpravné pr6sy. (1913] 156 Dvě e p i g o n k y. Bl e dno u c í dag u e r rot y p y. 1. Ber taM ti h 1 s t e i n o v á. V drobné knížce veršů »Pohrobky«, jimiž Berta Miih1steinová r. 1872 debutovala, přimykajíc Se k elegické lyrice Gustava Pflegra Moravského a Rudolfa Meyera, uprostřed šumění hřbitovních cypřišů, vzdechů tmavých jezer a mdlé vůně uvadlých věnců, které tak přiléhavě karakterisují nálady jednatřicetileté básnířky, na jednom místě propuká bolest trýzněného srdce, aby žhavým proudem prorazila všedni kůru společenské konvence: »0 jen jednu, jednu upomínku - jako záblesk minulého štěstí, - kdybych měla na života scestí! - O jen jednu, jednu upomínku!« Zde skryt jest, tuším, klíč k pochopení její tvorby, soustředěné do šesti nepatrných svazečků, z nichž právě »Pohrobky« jsou psány veršem. Šumí tu dech osamělosti, stesk duševního strádání, smutek ze zklamaných snů, zborcených oblačných hradů, šeří se tu beznadějné večery. pohřbívajicí den, do kterého marně skládáno mnoho nadějí. Všecka melancholie Berty Miihlsteínové má zvláštní, snadno rozeznatelný odstín: jest to zádumčivost roztouženého dívčího srdce, vyhoštěného ze života. Hrdinkami jejími jsou většinou dívky: naivně dobré Toničky, jež sotva od- 157 loží dětské sukénky, již nemají na srdci než lásku a vlast, snivé Ludmily, oslavující v tajnosti máj srdce vroucími verši, koketní Rózy, chvátající ke kde které produkci vyniknout svým půvabem, důvěřivé Edity, které spoléhají na věrnou lásku všedního učitele hudby a po mnohém zklamání a mnohé únavě nenalézají než ópuštěný hrob. Kreslí-li postavy poněkud aktivnější, jsou to nezkušené Jelenky, nadšené četbou G. Sandové pro studium ženské otázky, jichž honorářem stává se snubní prsten šlechetného nakladatele; svérázné herečky Perdity, nepachtící se po marném uznání všední společnosti, nýbrž jdoucí mlčky a hrdě trním života; sličné Evy, které pro hlas křesfanského slitování neslyší vřelých výzev lásky a oddanosti, ale konečně přece najdou v sobě ženu a manželku; šlechetné Růženy, které neklesnou nikdy k hrubému sobectví, af sebe hruběji jim rvána čest a štěstí. Kde Berta Miihlsteinová přímo nezpodobovala dívky dle svých vnitřních zkušeností, tam promítala do postav toužebné své dívčí představy o ideálech ženství - tak v obou ústředních zjevech románku »Na březích Nežárky«, nejrozvitější to skladbě své, v Emmě Květovské, jež pro nicotného, sobeckého, bídného chotě nemá než slova lásky, povzbuzení, odpuštění, a v Leně Borecké, která promíjí té, jež jí vzala všecky naděje dívčích let a zároveň sama zříká se poháru lásky. Jsou to v celku běžné typy konvenčního románu ženského, který zrodiv se z romantického kultu všemocného citu a z individualistického sebevědomí ženiny tvůrčí vůle, zhrubnul a zpla- 158 něl v řemeslných rukách bezstarostných epigonek: rozčarovaná žena, kterou vytrestal osud za mystickou víru v čaromoc lásky z exaltovaných románů hraběnky Idy Hahnové i hrdinka sebezapíravé oběti, jak ji monumentalisovala Karolina Světlá, pokorná a věrná služebnice povinnosti v domácnosti i v manželství dle vzoru Emilie Flygaré Carlénové, i láskou zkrocená amazonka vzdorovité mysli a v světlém úboru s kraječkami z dívčího pensionátu MarHttčina - u Berty Miihlsteinové vše odmocněno, ztlumeno, zesentimentalisováno. Ani nejlepším z těchto spisovatelek nedařily se postavy mužské; jaký div, že neuměla jich individuálně nakresliti česká blouznilka, která skládala své figury z knižních vzpomínek a z mlhavé touhy. Ulpívala proto zpravidla na běžnýchschematech: bud to jsou přísloveční mladí rytíři s bujarou kšticí, houpající se na ořích nadšení, milostní a mávající praporcem vlasteneckým, nebo bezkarakterní světáci a hýřilové, šlapající zcela úmyslně a dlouho beztrestně po ženské cti, posléze vážní, uzrálí mužové, spolehliví to sloupové společnosti a národa. Není tu individuí ani společenským stavem podmíněných typů; jsou tu jen obrysy nejmatnější neživotných postav, jichž nekarakterisuje spisovatelka nikde osobitou řečí neb myšlenkovým zájmem. Jednoduché, nelomené hrdinky její bez záhad a bez otazníků uznávají pouze dvě hybné síly v životě i v touze, jež se často stává náhradou za život: milostné 'prahnuti a vlastenecké nadšení Vlasti a Tobě! Není u ní dívčí bytosti, která by v náručí milovaného muže nechtěla usnouti slad- 159 kým spánkem rozkošného bezvědomí, která by nesnila o závoji a oltáři. Jest tu spíše erotické toužení v počátečních svých fázích než vlastní psychologie lásky - to, co Miihlsteinová rozumí láskou, jest buď citové opojení, zřídka provázené smyslovými akordy, neb bezděčná milostná tyranie mužovy vůle nad pasivní bytostí. Zena tú otročí s uspokojením ba s nadšením a neuvědomuje si, že by mohlo býti jinak - jeť jistě z rodu Katynek Heilbronských, jejichž věk Berta Miihl· steinová se zálibou líčila v několika povídkách. V celé této prostoduché a blouznivé erotice opozdila se romantická epigonka za svou dobou: dávno před ní pojímala Karolina Světlá ženinu lásku jako tragický problém mravního rtlstu, a básnická její současnice Eliška Krásnohorská zanotovala na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let svou statečnou píseň milostnou, která jaře velebí právo ženino spolupracovati radostně s milovaným mužem o zvládnuti osudu. Je-li hlavním požadavkem lásky u Berty Miihl· steinové, aby se žena pokorně oddala milenci a manželu, vymáhá totéž' s neúprosnou samozřejmostí vlast .od mužů (a ovšem také od dívek) v jejích knihách. Jako v erotice zaznívají také ve vlasteneckém horování Berty Miihlsteinové hesla služby, poddanství, obětování, ani zde láska nerozvíjí vnitřních sil lidské bytosti, nýbrž absorbuje ji; cit nepojí se tu s činorodou vůlí, nýbrž zůstává příjemným narkotikem, uvádějícím v rozkošnou malátnost. Takto se vrací' sentimentální básnířka sedmdesátých a osmdesátých let tam, kde státy vlastenecké romantičky národního ob- 160 rození, Vlastimila Růžičková neb Marie čacká a jiné sentimentální epigonky Čelakovského: potřeba oddati a pokořiti se oslovuje toužebně zpěvnou řečí hned milovaného muže, hned zbožňovanou otčinu. Tento tradiční návrat k národním myšlenkám obrozenským není však jen individuálním rysem Miíhlsteinové, nýbrž společným znakem její generace, která vystřídala pokolení kosmopolitní u nás. Almanach »Ruch«, jenž v druhém ročníku otevřel cestu do literatury Elišce Krásnohorské, Albíně Dvořákové-Mráčkové a Bertě Miíhlsteinové, značí příchod básnické mládeže, seskupené kolem Josefa V. Sládka a Svatopluka čecha: novým slohem, s přísným svědomím uměleckým, s životnou opravdovosti chtějí tito mladí poetové vzkřísiti vůdčí myšlenky probuzenské. Z básnířek byla s ten úkol pouze výmluvná pěvkyně citové a volní energie Eliška Krásnohorská, kdežto oběma veršujícím družkám jejím vadil naprostý nedostatek schopnosti zmocniti se života, ponořiti se do jeho vln a vynésti odtud hutný obsah. Berta Miíhlsteinová podivovala se sice srdečně vídeňské básnířce Adě Chrístenové, jíž také Jan Neruda přisuzoval velký význam lidský i umělecký, leč právě kladné rysy vlastní útočné pěvkyně ztracených ženských bytostí nadobro jí samé chyběly: prudkost prožití, bezprostřední vztah k syrové skutečnosti, dravá naléhavost citu, důraz v protestu; kde zdravá předměstská dcerka zběhlá v tržišti života i na divadelních prknech vrhala se statečně a dychtivě do proudu, tam neduživá slečna z maloměstské rodiny úřednické stála zádumčivě a bez· II 161 mocně na břehu. Nikdy nevyplnil krutý osud jejího nejvroucneJšího přání, aby mohla říci to, čím se končí její nejlepší a nejupřímnější povídka: »Již počítám jen dny, které žiju sobě, pak budu náleželi jen jemu!« S toužebným očekáváním seděla stárnoucí dívka u oken života, a její oči »tmavé a teplé jako letní noc, stiněné dlouhými řasami jako hustým loubím, klonícím se nad temným jezerem«, jak sama píše v práci »Manfréd« a jak vypravují všickni, kdož znali její ubohý zmrzačilý zjev, hleděly do dálky a čekaly. Zprvu namlouval si neúapravitelný snílek, že štěsti musí přijíti jako rusý Lohengrin na loďce tažené labuti lásky. Ne. přestala doufati ani pak, když poznala, že očekává klam. Hledala nápoj zapomenuti. Prsty její klouzaly po klávesách, a »duch provázen souhlasnými zvuky letěl daleko, daleko do cizího neznámého světa, kde všechno krásnější, velebnější a ušlechtilejší jest, kde žádná nenávist nepanuje a čistá, vespolná láska člověčenstvo spojuje«, jak blouzní v románě »Vlasti a Tobě«. Chtěla se vzdělati, navštěvovala poučné přednášky, pilně četla, studovala cizí řeči a pokoušela se z nich překládati. Posléze jala se psáti; o ní platí v plné míře slova Laury Marholmové: »Nespokojená mladá žena píše, aby alespoň něco měla.« Vysněný život nahrazoval jí skutečnost, a to, po čem toužila, dala prožívat svým hrdinům a hrdinkám. Dívčí svět vylíčila upřímně, svěže, s kouzlem naivnosti a v jarních náladách; tu má její pr6sa melodicky půvab, tu její akvarelové obrázky letních zátiší, 162 ztemnělých parků, hřbitovů s cypřiši pusobí lyrickou pravdivostí. Tak stala se Berta Miihlsteinová opětně miláčkem dívčího čtenářstva, které obracejíc při háčkování růžovými prstíky stránky »Libuše«, sní rádo o štěstí Toniččině z románu »Vlasti a Tobě« nebo šlechetností Emmině z knihy »Na březích Nežárky«. Dosud přechází ze zpěvníčku do zpěvníčku opsána pečlivým rukopisem dívčím píseň Miihlsteinové »Moje láska«, jež počíná se slovy »Volám to v stinný, tmavý les, by stromů šum to dále nes«, dosud se blouzní nad jejími novelami. Tak žije památka dobré a ubohé básnířky tam, odkud vzklíčila její poesie, mezi sesterskými dušemi dívek naivních, oddaných a jemných. (1898) 2. F ran tiš k a Str á n e c k á. raj, jejž Františka Stránecká nejčastěji popisovala se střízlivou a jadrnou věcností a občas velebila slunnými chvalozpěvy vděčného srdce, byl domovem jejích dětských let. Drobná knížečka »Z pohoří moravského« předvádí skoro naukově tuto pahorkatinu, která se od Brna zdvihá k Jihlavě a tuhne i temní, stoupajíc do vlastních hor: geologicky poučená a národopisně zkušená znalkyně koná s čtenářem cestu od údoJi Svratčina k rodnému Velkému Meziříčí a upozorňuje, jak na polích ubývá prsti a přibývá kamení, jak šťavnatá zeleň ovocných sadů ustupuje 163 tmavé modři zamlklých smrčin, jak stavení chudnou a zasmušují se v zápase se živly a jak lid, stížený těžkou prací; tuhne a hranatí. Jako u Václava Kosmáka, jenž o něco dříve se stal epikem končiny bezprostředně sousední, ocitá se čtenář též v pracích Františky Stránecké na rozhraní roviny a pohoří, a stejně jako naivní naturalista brněnský uvádí i sentimentální realistka z olomoucké školy ráda na pomezí dvou vývojových období svého domova; jsou to padesátá léta, kam spadá její dětinství. S patrimoniálním zřízením a panskými řády hyne na prahu konstituce i za zpátečnické episody následující starý dědovský svět poctivého mravu a životních jistot; složitější civi1isace městská a neklidná výroba tovární útočí na zachovalý a nehybný venkov; lid odcizuje se zvolna předkům v kroji, ve zvycích i v touhách; jen pevná katolická víra a z ní důsledně odvozená teokracie na farách, ve školách i v představenstvech obcí zabraňuje mravnímu rozvratu starodávného čestného života. Tuto oblast, kterou opouští jen několikráte v črtách z uherské nížiny a v obrázcích slováckých i v nečetných tendenčních povídkách posunutých až do sedmdesátých a osmdesátých let, zná Františka Stránecká dokonale a zobrazuje ji v různých střediscích společenských, střídajíc se značnou pohotovostí výpravnou dějiště svých příběhů: uvádí do tichých dědin pod krásnými, hučícimi lesy, a uprostřed dozrávajícich poli, zalitých proudy svatodušního slunce, vypráví o malých, zapomenutých panstvíčkách, kam vrchnost po léta nepřijíždí, a kde vůle i rozmar úřednictva jsou nej- 164 vYSSlm zákonem; jest ochotnou kronikářkou nepatrných městeček, v nichž výroční trh, střelba »králů« o ceny a zabijačka jsou památnými slavnostmi; rozpomíná se srdečně na osamělé myslivny s rodinnými a dětskými selankami a zastavuje se nábožně před nízkými stodolovitými kosteiíky i nad hřbitůvky, které se ztrácejí pod polními květy. Kraj svůj zalidňuje Františka Stránecká figurkami, které většinou budí sympatii, leckdy mírnou soustrast a nejednou i úsměv podnícený nehlubokou komičnosti; některé nakreslila pečliv~ tužka pozorovatelky národopisně zaujaté, jiné zdají se býti ve zpožděném vkusu rokokovém zhněteny z cukrového a máslového těsta pro zdobný dort. Venkovský troglodyt Kubánek, člověk boží bez potřeb a zájmů, krčí se vedle scvrklé babky Kostelníkové, na niž smrt zapomněla; dobromyslný facír volný jako lesní pták a bezbranný, ježto vleče křídlo osudem postřelené, usmívá se na zdětinštělý párek dvou zamilovaných, Barušku a Jakuba z myslivny; čiperný starý pošťák, nosící v hlavě všecky životní potřeby své vesnice, kluše vedle jadrného strýce Hutuly, který za bouře a přívalu se stará o ohrožené pocestné; přihlouplý obroční s ohromným léstrem a strašpytel správčí, který celou zimu pros~děl na soudku s prachem, zastupují úřednické panstvo vedle pedantického správčíka, jenž se složitou obřadností úřední prohlíží kopu pstruhů; šibalský vlasař láká a obluzuje venkovské krasavice; pověstná klepna stopuje Se své »hlavní stráže« osudy a záměry celého městečka; sešlý student z bohaté usedlosti žebrá a děkuje 165 za milodar po latinsku »gratias«. Nad jiné podařily se Stránecké svěží a jasné postavy ženské, které s úsměvem a lahodou se odevzdávají do vůle boží: zpěvačka Hanna, jíž jest píseň potřebou jako vzduch a pohyb; jará služtička Lenorka, která se přese všecek chvat stavila v kostele na otčenášek a tím zachránila celou rozvrácenou rodinu od úplné záhuby; hospodyně Matoušková, třikráte provdaná a třikrát osvědčivší praktickou moudrost životní; čtenář cítí, jak se spisovatelce dobře beseduje s těmito statečnými a radostnými ženami, do nichž vložila nejlepší klady svojí víry. Vlídný humor a spokojená vyrovnanost mysli stupňují se až v radostný optimism v rozsáhlejších pracích Františky Stránecké, jež místo jednoduché kresby postav rozpřádají skutečný děj povídkovýj ani v nich nemá místa temná a nezkrotná vášeň a hřích neodčinitelný - viny a poklesky se konečně smývají, a porušená rovnováha se posléze vždycky vyrovnává. Zatvrzelý alkoholik utrápí ženu, přivede rodinu na kraj zkázy, utopiv se, nedochází ani křesťanského pohřbu, ale jeho vzorná dívka zachrání statek i rod a přivede ke cti a k blahobytu. Nevinně odsouzený a uvězněný stařec vrací se ze žaláře v hanbě a opovržení, ale dostane bezstarostnou službu, umožňující mu, aby se ujal sirotka po původci svého neštěstí. Dva potomkové chřadnoucího kmene po lehkomyslných létech chlapeckých obnovují bývalou vážnost rodiny. Tvrdá matka, sestaralá v práci a v lakocení, zanevře na syna, když se oženil s hezkou a pracovitou, ale chudobnou služ- 166 kou, avšak jest posléze pohnuta dětskou modlitbou vnukovou, že se smíří s trpělivou nevěstou. Svedené děvče nenajde jen u rodičů laskavého odpuštění, ale vdá se i šťastně za řádného muže a dožije se dostiučinění, že jí někdejší milenec a svůdce závidí rodinné štěstí. Starý dobrý dělník pozbude práce a ocitnuv se na holičkách, klesá od stupně k stupni, uchytí se však 700VU a oprostí se za těžké zkoušky i hlavní své chyby dřívější, lehkovážného pijáctví. Nikdy nedopustí Fr. Stránecká, že by ve světě dokonale řízeném vůlí božskou, byly zjevy, opravňující k názoru, jakoby povaha lidská byla v kořenech porušena neb jakoby společenský řád byl v zásadě nespravedlivý a vadný. Je-li vyštvána řádná, dělná ro-dina z rodné vísky do nehostinné cizoty, neodváží se spiwvatelka pochybovati o tom, že jest u stolu Páně dostatečně prostřeno pro všecky. Vrací-Ii se chudé děvče z Vídně tělesně i duševně zkaženo, činí Fr. Stránecká spíše výčitky rodičům, že neopatřili dceři dostatečného dozoru, než velkému městu, dávicímu mladé oběti. Mírný meliorism mravokárné vyprávěčky udíli drobné rady praktického rázu a skrovného dosahu a to případ od případu, ale vyhýbá se na mile opravdové kritice etické a společenské ieví se jí takměř vždycky individuální vinou, zaplete-li se jednotlivec do rozporů s danými řády mravními a sociálními, které oddaná milovnice pokojného středocestí přijímá jakožto posvátné instituce božské, vyhovující lidským potřebám. V jediné své povídce s historickým pozadím, »Konšelovic Terézka«, vyvolávající terezianský věk, 167 F rantíška Stránecká se pokusila o jakousi filosofii dějin v duchu tohoto prostoduchého optimismu: není dob zcela šťastných ani nadobro zhoubných; každá doba zahrnuje tolik zdárného i škodlivého, kolik lidé v ní žijící potřebují, zasluhují neb samovolně sobě zjednávají; v každé době jiná stránka vzdělanosti společenské a povahy lidské dochází vyvrcholení, ale vždy může býti člověk spokojen, ba blažen, poslouchá-li zákona božího a rozvíjí-li kladné schopnosti svého nitra. Uznávala-li Fr. Stránecká takto, že všecka období dějinného vývoje poskytují člověku možnost vyžíti svůj osud plně, blahodárně a šťastně, netajila se přece nikdy, že si nade vše váží starého zřízeni patriarchálního na našem venkově; odstranění robotního a poddanského poměru za dsaře Josefa a r. 1848 vítala jako pád jediné překážky, bránící, aby lid náš užíval naprostého blaženství a úplné dokonalosti. Stará moravská dědina s majetkovým svým rozvrstvením, kde jest místo pro hospodáře i pro výměníky, pro sedláky, chalupníky i podruhy, kde moudrý rychtář radí v záležitostech světských a věrný sluha Páně ve všech starostech duševních, jevila se jí vždycky ideální formou života pospolitého. Oblíbila si tento útvar do té míry, že jej promítala i do měst a městeček, která v jejím zjednodušujícím podání jsou neb mají býti organisována jako dávné naše vesnice; spokojenost a řád, kázeň a klid se v nich ruší teprve, vnikají-li ze zevnějšku živly cizorodé se svými novotami zvykovými a jazykovými. Nejrozsáhlejší povídka Fr. Stránecké »Z malého mě- 168 sta« zcela jest vybudována na tomto pojetí: patriarchální dvě rodiny ryzích řemeslníku-maloměšfáku uchrání svuj mrav a ráz proti návalu modního a nevlasteneckého cizáctVí, které připlavují přistěhovalci úředničtí a vojenští, lesklí povrchem, ale zkaženého jádra - stará poctivost, stará národnost, starý Buh vítězí. TradícionaIísm Františky Stránecké pokusil se orientovati také historicky. V duchu vlasteneckých romantiku soustředěných v olomouckém vlasteneckém museu kolem rodiny Wanklovya v učelivé shodě s Františkem Bartošem ztotožnila si patriarchální dědinu moravskou se starodávnou kulturou slovanskou jako identifikovala krojovou výzdobu lidovou na Moravě XIX. století s ornamentikou předhistorických starožitností. Hlásala-li, že třeba žíti tak, jak na vesnici žili naši otcové, znamenalo to zároveň, že toužila po obnově mravu našich slovanských praotcu před dávnými věky - tato její patriarchální selanka nepohřešuje monumentálnosti. Pracujíc v jednotlivostech realisticky, byla Františka Stránecká celkovým názorem ryzí romantička: vidí lidový život v mohutné jednotě kmenově slovanské, košatící se přes dlouhá století; zří v něm přirozený a· dokonalý výtvor rasového ducha i přírodních podmínek; nachází tu mravní jistotu i umělecké potěšení - tak zahloubala se dcera patriarchální rodiny do života moravského lidu. Jako většina romantických idyliku na Moravě i jinde prodšena byla též Františka Stránecká hlubokou úctou ke křesfanství; její staroslovanství má silný přídech cyrilometodějský. Všecek 169 život vyrůstá dle jejího pojetí z Boha, řídí se jeho vůlí a opět k Bohu se vrací - náš lid cítí se šfastným též proto, že si stále uvědomuje tento náboženský kořeni mravní síla moravského venkova vyvěrá z pevné odevzdanosti do vůle božíj městská kultura ničím nestůně tolik jako vlažností u víře, lhostejnosti, ba nevěrou. Velmi často projevuje křesfanství Františky Stránecké ráz přísně církevni a katolický: oslavuje obřady v chrámě, zpívá chválu pobožnosti poutnich, idealisuje venkovské kněžstvo, zpodobujíc je jako duchovní šlechtu moravské dědiny i národopisná knížka její číní to způsobem cyklickým a těsně se příblížuje tendenčním projevům kněžských povídkářů na Moravě s Václavem Kosmákem v čele. Nikdy není však Stránecká spisovatelkou bojovnou: prostoduché křesfanství její není předmětem agitace, nýbrž potřebou citu a bezpečností ducha a proto nedochází nikde tak opravdového výrazu jako ve vděčných chvalozpěvech dobroty boží a v jadrných úvahách gnomičnosli až biblické o radostné a útěšné závislosti člověkově od věčné vůle Páně. - Celé nazírání Františky Stránecké jest věrným zrcadlem jejího vychování a vývoje a zároveň ozvukem myšlenkového snažení na Moravě v druhé třetině minulého století. Vychována pečlivě v teplém a klidném ovzduší spokojené rodiny úředníka patrimoniálního, ve styku s přírodou a zároveň uprostřed panské kultury, vssála záhy tra· dice společenské, které ukládaly mladé dívce vedle milostné něhy praktický smysl, vedlé tiché nábožností hospodářské ctností, projevující Se Y 170 kuchyni, spižírně i u šicího stolku; jako dívka byla probuzena národně a tím odlišila se od mnohých družek, porušených germanisací. Vzorná domácnost rodičů, ať bydleli v městě či na venkovském panství, spanilomyslná péče vychovatelů, dívčí léta nerušená neštěstími - to vše vštípilo hluboko do její duše onu bezpečnou důvěru v ochranné působení boží, která se zdá býti rozestřena právě tak na jejím krásném vysokém čele nad inteligentníma očima jako v jejích pracích. Jako mladičké děvčátko okusila štěstí lásky, a první roky jejího manželství, v něž vstoupila s 16 léty, byly posety růžemi. Výbornou hospodyni a vzornou matku poznáváme i z jejích projevů slovesných: kolik praktických rad o domácnosti, o kuchyní, o polním i zahradním hospodářství, kolik pouček vychovatelských a zdravotnických, kolik pokynů o šetrnosti a úpravnosti přetrhuje děj jejích povídek a obrázků! Pozdější doby jejího manželství, které ji zavedlo do jižních Uher a přes moravské Slovácko trvale do Brna, nebyly bez trpkých chvil, ale Františka Stránecká dovedla překonávati je laskavou shovívavostí, kterou proslula i v životě spolkovém a jíž vyzbrojila nejsympatičtější hrdinky svých prací. Všude snažila se s lidem žíti, cítiti a rozuměti si, a studiem, pozorným zájmem i dělnou účastí překlenouti rozdíl rozevřený mezi úřednickou inteligentkou a moravskými venkovany. Cesta k povfdkářské činnosti její vede národopisemj jako třicetiletá vydala r. 1868 svazeček lidových pohádek, zakládajících se částečně na vzpomínkách z dětství, ale teprve po devíti lé- 171 tech přinesla »Koleda« její první pokus novelí. stický »Z našich hor«. Potom, po celé desetiletí, až po předčasnou smrt spisovatelčinu, podobně jako u Boženy Němcové, s níž ji občas nekritičtí chvalořečnící srovnávali, postupuje u Františky Stránecké horlivé působení národopisné a lidovýchovné článkářky zcela souběžně s tvořením beletristickým. Popisovala život lidu ve všech zevních jeho projevech, líčila zeměpisné i hmotné podmínky jeho bytu, psala s ochotnickým nadšením a s laickou lehkostí o starožitnických, filologických, ano i přírodopisných poměrech na Moravě, přidržujíc se vždy olomoucké školy romantické. Horlila pro zachování lidového kroje a vyšívání, vykládala jej ze staré slovanské tradice ornamentální, usilovala o obrození moderního šatu ženina svéráznými prvky lidovými. V jéjích statích není arciť skutečného vědeckého podkladu, ale všecky jednotlivosti vypozorovány jsou tu s dbalou pečlivostí, všecky detaily se pojí v celek řízený přesvědčením o jednotě kultury lidové a oddaná láska, srdečný přednes, vkusná prostota výkladu získávají rázem sympatie těmto úvahám, rozmetaným po časopisech nejrůznějších. Národopisný živel převládá též ve většině povídkářských prací Františky Stránecké: jest kdyKoliv ochotna obětovati jednotu dějového obrysu zvykoslovnému dokumentu nebo vložiti na úkor soustředěnosti do povídky celou píseň; mnohé odstavce dialogu vznikly jen proto, aby využila na sbírané látky jazykové a fraseologické, z níž však vybírá spíše dle vkusu literárního než dle úvahy dialektologovy, slova a rčení malebná, 172 obrazy původní a jadrné drobty gnomické. Nejlépe se jí dařily zaokrouhlené črty nepatrného rozměru, jež zcela vyplňuje rázovitá figurka lidová neb rozmarná anekdota ze vsi či ze zámku; jakmile však chtěla podati rozvoj osudu jednotlivcova neb dokonce rozpřísti do široka historii celé rodiny, vypovídaly jí síly. Neměla smyslu pro komposici, hromadívala episody, přeplňovala výklad národopisnými odbočkami, libovala si v popisech příliš důkladných a nenázorných. A pak: u Františky Stránecké nebylo ani literárního vývoje ani opravdového účastenství vnitřních zažitků při slovesném tvoření. V posledním roce psala právě tak naivní črty, vyvozené z pouhé anekdoty a zaostřené mravokárně, jakými zahájila svou beletrii, a nejrozsáhlejší její povídka »Z malého města«, šťastná v exposici, ale nadobro nedomyšlená a nedořešená, stojí chronologicky právě uprostřed její novelistiky, aniž odtud cesta vzestupuje. Ohlížíme-li se v praCích Fr. Stránecké marně po dokladech, jak vyspívala literárně, nenajdeme v nich ani důkazu o tom, co spisovatelka prožila lidsky a co utvářelo její ženskou osobnost: jak běžná a neosobitá jest zde všecka erotika, jak málo se tu dozvídáme o vztahu ženině k manželu, jak všeobecně tu zní požadavek oběti a sebezapření! Vším tím Františka Stránecká se podstatně liší od tří vůdčích spisovatelek českých, s nimiž ji slučuje láskyplný zájem o lidovou duši, pozorné studium našeho venkova a umění drobnokresby, postihující vesnické typy; od Boženy Němcové, Karoliny Světlé a Terézy Novákově. V nich 173 vyspívala a rozvíjela se umělkyně zároveň se ženou; prohlubování vlastního nitra značilo jim rozšiřování životního obzoru; psychologické zkušenosti zaplacené osobnún utrpením uschopňovaly je zpodobovati složitější děje a tragičtější osudy a tún předurčovaly je i pro formu románovou. Ta z6stala Františce Stránecké vždycky nedostupnou a cizí: prostoduché srdce lidumilné vyprávěčky a poučovatelky v moudrém sebeomezení se spokojilo sourodým útvarem literárním, s genrovou črtou z venkovského života, při níž tahy vysledované s věcností národopiscovou seskupuje ve vyš~i: jednotu romantické pojetí svérázu lidového a zbožně vděčný poměr k vesmíru - šatu to Hospodino~. (1898) 174 z v Ý voj e T e r é z y N o v á k o v é. 1. Češ s tví Te r é z y N o v á k o v é. Velikost lidskou nesou dvě mohutné síly vnitřní: stále živá schopnost zákonného vývoje a mravní dar pevné jednoty osobnostní při tomto nepřetržitém růstu. Kdo prošel dalekou a složitou drahou vývojovou a přece vždy zůstal věren sobě sám v základních složkách své bytosti, naplnil nejkrásnější lidské poslání na zemi: obraz boží, který při narození přijal z Tvůrcových rukou, odevzdal mu při skonu sice nezkalený a neporušený, ale propracovaný a projemnělý zkouškami ducha, činnosti a lásky. Teréze Novákové, jíž osud zahrnul tolika neblahými dary skřínky Pandořiny, bylo přáno užívati obého údělu velkých lidí: vyvíjela se bohatě a samostatně až do posledních let svého života a přece zachovávala povahovou a mravní jednolitost, která se zrcadlí ve veškerých projevech její duše všestranné a ne·· unavné. Vzdálenější pozorovatelé, kteří s klidnou věcností dějepiscovou neb kritikovou pohlížejí na díla i snahy této básnířky a myslitelky, ukázali již a ještě ukáží, kterak její chrabrý a oduševnělý idealism e.ostupoval slovesně od matné a neživotné konvence odvozeného a vychudlého romantismu přes podrobné a pokorné studium drobných jednotlivin životních až k tragickému pojetí zdánlivě nepatrných osudů lidských a jak zde do- 175 vedl sloučiti přesnost metody realistické s romantickým řešením posledních temných otázek; tof sám ústřední problém, k jehož duševědnému a uměleckému luštění zavazuje literární studium zjevu Terézy Novákové. Budiž však dovoleno mně, jenž jsem po dlouhá léta stál své matce blízko, ne-:-lí nejblíže, a to nejen hlasem krve a společenstvím života, nýbrž i pospolitostí práce a souzvukem zájmů, abych ukázal, že samo češství, které zpravidla bývá neměnným a trvalým statkem názorového a citového života, vyvfjelo se u Terézy Novákové velmi složitě, rozšiřujíc a prohlubujíc svůj obsah. Rozhodnou, ba horující češkou byla má matka vždy; avšak v jak bohatou a svítivou drůzu podivuhodně vyhraněných krystalů vyspěla její národnost postupně za vlivu soustavného studia, mravního zrání a obecného pokroku češství! ••• Teréza Nováková pocházela z rodiny německé krví, nikoliv však smýšlením. Děd můj, František Lanhaus, úředník České spořitelny, narodil se v Hradci Králové, kdež otec jeho byl poštmistrem, ale po meči pocházeli Lanhausové dle tradice z Porýnska, po přeslici z německé části severozápadních Čech, doma mluvilo se, tuším, po německu. František Lanhaus přilnul- však působením královéhradeckého prostředí a hlavně vlasteneckého gymnasia tamního k národnosti české, jíž přiblížil jej zvláště horlivý kult naší hudby, ale uzavřená, klidná, až flegmatická povaha jeho nepřipouštěla hlasitějších projevů smýšlení a 176 cítění českého, zvláště když němečtí ptedstavení a soudruzi v úřadě pronásledovali každý doklad upřímného češství. Jeho choť Arnoštka, matka Terézy Novákové, vyšla úplně z rodu a prostředí německého. Byla dcerou vynikající rodiny Deutschovy, která svou kolébku, poněmčenou Jihlavu, zaměnila za Vídeň a velmi záhy úplně přijala význačnou společenskou povahu vídeňskou:1 vyšli z ní bankéři, úředníci železniční a obchodníci ve starorakouském slohu, dcery blouznily o Hradním divadle a vdávaly se za rakouské důstojníky. Moje babička Arnoštka, krasoduchá paní jemného vtipu a vzdělaného vkusu, musila se vzdáti uměleckých snů vídeňských a konvenčním sňatkem navždy uvázla v Praze a ve skromných poměrech Úřednických, ale svou originálnost a neodvislost duševní projevila zcela osobitým vztahem k češství, které ji obklopovalo. Nenaučila se sice nikdy jen poněkud správně česky, s manželem a dospělými dětmi mluvila vždy po německu, ale srdcem přilnula vroucně k politickým i vzdč· lanostním snahám českého národa; posílala syny do českých obecných i středních škol, dcery do ústa vů vedených v duchu česky vlasteneckém a s radostí navštěvovala s nimi společnosti české. Byla to vůbec nevšední, nešťastná žena, která poněkud svrchu pohlížela na praktické potřeby životní a nacházela útěchu v oblastech kulturních. Dva drobné rysy osvětlují jasně pronikavou samostatnost jejího smýšlení: r. 1870 postavila se ve francouzsko-německé válce s rozhodnou důsledností na stranu poražených, a když počala vycházeti v překladu Tolstého )>V ojna a 12 177 mír«, rázem vycítila v horoucím obdivu jedinečnou velikost spisovatelovu. Není zcela snadno představiti si dvojjazyčný ráz rodiny Lanhausovy: matka mluvila s dětmi po německu, otec a služky česky; doma zpívaly se naše písně a při tom kořenila řeč citáty z výmarských klasiků; většina známých náležela německé společnosti pražské, ale celá rodina horovala pro politické snahy českých stran - zdá se, že Arnoštka Lanhausová, která byla v domě osobností vůdčí, cítila, kterak v českém táboře jest budoucnost kulturní a životní a měla dosti odvahy pro poznání to zříci se vztahů a svazků minulostních. Teréza Lanhausová, narozená dne 31. července 1853 v Praze, byla do čtvrtého roku vychovávána matkou i chůvou po německu; teprve pak naučil ji otec češtině a vzbudil v ní živou zálibu pro české národní písně. Ale vlastní uvědomění národní procitlo v děvčátku teprve na výborném vzdělávacím ústavě manželů Amerlingových, kde pobylo až do r. 1868; na ústavě vyu~ovalo se sice některým předmětům německy, ale celý duch byl tu vlastenecký ve smyslu staršího historického romantismu: mnoho se pěstovaly starší dějiny, vlastivěda a česká mluvnice, též hodiny zpěvu podporovaly lásku k národnosti. Amerlingovské češství, více obrácené ke kultu minula než k přítomné skutečnosti, bylo velmi sentimentální, ba namnoze přímo ilusionistické: horovalo se o dávné slávě české, hlavně v době pře myslovské a lucemburské, přednášely se nadšené skladby domnělé staročeských Rukopisů, opěvovala se písněmi romantiků ze školy čelakovského krása a 178 velikost vlasti i pohotová odvaha položiti za nt život - setrvačností udržovaly se takto v dívčí mládeži národní ideály předbřeznové, které posilovalo též čtení starší české literatury, Kollára, Vocela, Jablonského, KHcpery a Chocholouška. Ale ze zevnějšího světa doléhaly na vnímavou duši dívčí novější proudy: někteří mladší učitelé na ústavě, hlavně prostřední básník H. V. Tůma, hlásali vedle vlastenectví staršího způsobu též li .• berální zásady, jak je činem zastával obrozený konstítucionalism český; stálé veřejné projevy svobodomyslné mládeže proti vládě a pražským Němcům odrážely se živě v mysli dívčině; literatura družiny Májové nabízela matné, ale svůdné typy blouznivého, trpitelského češství ve Pflegrově Olšovském a Jarolímu z románu »Na úsvitě« od K. Světlé, a posléze zazněl i z nejnovější produkce tón, jenž úplně hověl představám mladé horující svobodomyslné Češky - Svatopluk čech napsal své »Dmírání«. V elmi věrným ohlasem mladistvých vlasteneckých a liberálních tužeb Terézy Lanhausové v létech 1867-1875 jsou tři dokumentární práce novelistické, dvě povídkové vzpomínky zařazené do knihy »2 měst a ze samot«, »2 dívčí školy« a »2 mého rodného domu« i rozsáhlá memoirová skladba až románové rozlohy »2 jarních dob«. Naivní a zádumčivá črta »2 dívčí školy« ukazuje v postavě Ludmily Horákové, zřejmě s rysy autobiografickými, v čem spočívala podstata češství dle dívčích názorů Terézy Lanhausové; láska.k národní minulosti, vroucí poměr k českému jazyku, nadšení pro vlastenecké písně - toť trojí 179 statek, jejž mladá žena, zcela v duchu básní i listů Boženy Němcové, míni jako matka odevzdati svému dítěti. Ve vzpomínkové kresbě »Z mého rodného domu«, prosycené kouzlem blouznivého dětinství, zdůrazněno jest tragickou figurou Heřmanovou liberálně politické tíhnutí »Mladé Čechie« a postižen jest správně i oslňující opar romantiky, jenž obestíral v očích mládeže politické »mučednictvf«. Zajímavě prohloubeny jsou všecky tyto otázky v širokém autentickém obraze dívčích tužeb a snů Terézy Lanhausové »Z jarních dob«, který vznikl až počátkem let devadesátých a uveřejněn teprve 1915 v »Zlaté Praze«. Spisovatelčina blíženka Ida Lhotová prožívá až bolestně rozpor mezi dvojím češstvím; zamítá starší historisující, jazykové a resignované vlastenectví, jež jest zosobněno přítelem jejího otce panem Faktorem a rozhoduje se pro národnost hájenou liberální, útočnou politikou, jíž slouží student Kovář - ale sama, dospívajíc, chce trpělivou a obětavou prací učitelky prospívati češství, které by takřka syntetisovalo oba směry. Závěr 'tento ovšem myšlen jest v duchu pozdějších názorů Terézy Novákové, které vrcholily přesvědčením o nutnosti obětovati osobní blaho užitku obecnému; romantická mladá její léta snila o štěstí lásky a opájela se občas také přeludem společenského vyniknutí - v létech 1869-1876 měla Teréza Lanhausová, . která vynikala pikantním zjevem a duchaplnou vervou, mnoho radostného smyslu pro zábavy a pro flirt, což bylo v rozmarném rozporu s její byronskou rozervanosti. Na podzim r. 1876 zavedl ji sňatek do Lito- 180 myšle. V náčrtku k vlastnímu životopisu praví o tom velmi příznačně: »Bylo to pro mne skokem tak ohromným, že jsem se dlouho z toho vzpamatovati nemohla. Života maloměstského a jeho složitých pravidel jsem naprosto neznala, o lidu dočetla jsem se leda z knih - vše bylo tak cizí, nepřátelské a jak se mi zdálo bezbarvým a nezajímavýmI A nad to se měl bývalý vyhýčkaný miláček· státi poj~dnou vážnou, samostatnou ženou!,,2 Také češství Terézy Novákové prošlo nyní řadou prudkých, očistných krisí. Velmi rozhodně. na jeho prohloubení působil její chof, dr. Josef Novák. Náležel sice k téže vlastenecké a svobodomyslné inteligenci, s níž se za dívčích let stýkala, ale přinášel ještě něco nového a obrodného: byl potomek ryzí venkovské rodiny jihočeské, která v generaci jeho rodičů schudla, od dětství byl odkázán na sebe a jen svou bystrou inteligencí a příkladnou pracovitostí povznesl se společensky - v něm poznala a zamilovala si dcerka úzkoprsé třídy úřednické, stižené kletbou dvojjazyčnosti, čestnou a opravdovou lidovost českou a od něho naučila se netolmo jazykové správnosti, ale i nepředsudnému pojímání národního života. Litomyšl sama zvláštními svými společenskými poměry v sedmdesátých létech pomáhala upevňovati národní vědomí Terézy Novákové. Vlivem panského i státního úřednictva měla tamní inteligence, zvláště ženská, nátěr ně-o mecký, a mladá zajímavá i temperamentní Pražanka, která samolibými maloměštkami byla zprvu hýčkána, později však pomlouvána, pochopila záhy, že vítězství národního uvědomění by zna- 181 menalo mezi těmito nadutými šosačkami zároveň konec zpátečnických předsudků - češství bylo tu souznačno s pokrokem. Usilovala proto horlivě o nápravu, ale setkávajíc se s neporozuměním, ano i s posměchem, uchylovala se do vzdorné samoty, oddávajíc se pasivní oposici duše hrdé, ale nezkušené; ze starších jejích beletristických prací vypráví o tom rozmarná kniha »Z naší národní společností« a patetická povídka »Démon«. Teréza Nováková nedovedla tenkráte ještě sestoupiti do hloubek života; cizím jí zůstával netolíko rázovitý lid v okolí Litomyšle, který se jí později stal osudem, ale i zachovalé vrstvy měšťanstva litomyšlského, u něhož se právě v t~ době Alois Jirásek poučoval o duši starobylého města. Vzrůstající rodina a četné starosti odvedly ji na několik roků od veřejnosti; jako matka, pečlivá a svědomitá až k sebezničení, vychovávala své děti v onom vlasteneckocitovém směru, jenž jest nám již znám z črty »Z dívčí školy«. Soustavná literární činnost mé matky počiná se rokem 1882; nelze dosti důrazně vytknouti, že ji Karolína Světlá netoliko podnítila, ale i určovala svými zásadami. Teréza Nováková podivovala se arciť nade vše velkým ještědským románům básnířčiným a uctívala v jejich nadživotních hrdinách stejně mravní heroismus jako rázovité češství, ale na začátku svého literárního působení vyznávala rozhodně ony tendence, ke kterým K. Světlá dospěla v posledním období livého tvoření; básník vykonává svým dilem mravně národní poslání, posíluje ochablou vůli, určuje správný směr myšlenkám, ztělesňuje dě- 182 jem a dialogem řešení problémů, které prave v oné chvíli zaměstnávají mysli jeho rodáků a čtenářů. První velká výpravná skladba Terézy Novákové, »Maloměstský román«, připsaný právě Karolíně Světlé v den jejích šedesátin, vyhnala tuto národně výchovnou a výstražnou tendenci až do krajnosti, jsouc při tom až příkrým soudem citového života hrdinky Svatavy Krovecké, za níž se skrývá melancholická postava Zdeňky Havlíčkové. Leč jak z »Maloměstského románu« tak i ze staršich a pozdějších prací Terézy No'~ákové ze společenského života českého mluví úzké a jaksi chudé pojeti národnosti, na níž stále lpí sLarý konvencionalísm. Zatím však Teréza Nováková statečně a čestně pracovala o zreálnění a prohloubení svého češství. Úplně souběžně s její literární i spolko\"ou snahou o vyšší vzdělanostní úroveň našich ž?n a o jejich mravně společenské sebevědomí postupoval u ní zájem, který byl pronikavou a promyšlenou anticipací přítomného hnutí za své· ráz. Podnícena národopisným hnutim na Moravě, poučena přímo odborně v otázce krojové, ale přijímajíc při tom starý romantický názor o svéprávnosti lidového umění, hlásala v přednáškách i v článcích (tyto vyšly hlavně v olomoucké »Domácí hospodyni« a v prvních ročnících »Kalendáře paní a dívek«), že česká žena má ve všem svém životě vděčně a soustavně čerpati z formového bohatství vytvořeného našim lidem: má se oblékati po česku, má míti svérázně zřízenou domácnost, má spolupůsobiti na užiti původních motivů stavebních při bytové architektuře atd. 183 Nebyla dojista ve všem tom myslitelkou původní a iniciátorkou nejstaršíj v oboru krojovém byla jí rádkyní Miloslava Procházková, pro architektonickou svéráznost českého domova otevřel jí zraky Jan Prousek,3 ale již před třiceti léty, roku 1886, značilo mé matce hnuti za svétáznost podstatné rozšířeni národního povědomí: če§atvf neni pro ni již toliko citové roznícení· pffslUŠD.ostí jazykovou a kmenovou, ani pouhá hrdá vzpomínka na národní velikost dějinnou, nýbrž bezpečná jistota samobytné kultury, zajištěné tradicí a odevzdávané z pokolení na pokolení. Touto cestou dospěla má matka také k soustavnému studiu východočeského lidu, jež mělo nejprve povahu odborně národopisnou, kdežto později sestoupilo až k hlubinám kmenově a nábožensky ps~hologickýmj při tom zdržena byla zd.ánli,,·ouoklikou: . popularisačtlě výchovnými pracemi historickými. Velká dějepisná. čítanka pro naše paní a dívky, nadepsaná »Slavin žen českých«, která od r. 1888 vycházela ve »Včelce« i v »Domácí hospodyni« a r. 1894 byla vydána knižně v »Libuši«, znamená vyvrcholení romantického historismu Terézy Novákové. Vše, co v minulosti naší od báječných dob až do úpadku bělohorského české ženy vykonaly velkého, zaznamenáno jest nadšeným perem horlivé sběratelky a obratné popularisatorky jako důvod pýchy a pffklad národně mravní opravdivostijhistorie česká nevykládá se tu s určitého hlediska názorového, nýbrž předvádí v celé rozloze provázena vlasteneckým patosem citového zbarvení. Pozornějšímu čtenáři těchto dvaceti šesti 184 kapitol na 475 stranách nezůstane však utajeno, jak spisovatelčino pojetí se postupně prohlubuje; v druhé polovici knihy proniká již vyhraněný názor, že netoIiko chloubou, ale i smyslem naší minulosti jest nábožensky reformační úsilí o pravdu boží a o mtavIií povzneseni člověka v duchu křesťanském; husitství a hlavně bratrství pokládá již r. 1893 Teréza Nováková za vyvrcholení našehb dějinného vývoje - domněle nahodilou episodou historicky popularísační nově se obohatilo češství spisovatelky »Slavína«. A tu ukázán byl správný směr také jejímu studiu východočeské duše lidové: podrobný a soucitný realismus »Úlomků žuly« dělí od hrdinských e9.y~.bQk[~e.b »Jana Jílka«, »Jiřfh()-'Šrrlatiářia~"i »Librova gruntu« mužné poznání, že životní krá- sa abožskt rys;enko:vaniivychčdoČeskřch'-~~~ spoclva v boléstriéní. a' trphémhapěU' sil~boji o.c.hl~k, nýpd v statečném a činném zápase' za p():ZJl~níp~avdya práva - Úm stávají seséclláci, chalupníci a podruhové z Litomyšlska aPoličska dědicíná.šLrěfcmnace. á.spohiií,~~~tník.Y • IláfOOrtě kulturního úsilí. Tato hlubůkákoncepce východočeského lidu nevznikla ovšem rázem a byla by bývala sotva možna bez zevrubného studia národopisného a vlastivědného stejně jako bez neobyčejného rozšíření obzoru, které přinesl návrat z Litomyšle do Prahy r. 1895. Horlivé čtení moderních literatur, zvláště anglické, německé a severské, soustavné zabývání se ženskou otázkou ve všech jejích odvětvích, cesty po Německu a Švýcařích zcela souměrně poučily mOu matku o soudobé kultuře zahraniční a ozřejmily 185 jí vše, co u nás jest rázovité a původní; nelze bez pohnutí sledovati, jak knížečku »Kresby a dojmy z cest« neustále prostupuje dvojí vůdčí motiv r pronikavé pochopení kosmopolitické a věrná láska k českému d1>movu. Nejen tuto knížku, ležící poněkud stranou vlastní činnosti Terézy Novákové: celé její obsáhlé a všestranné působení feministické, jak zobrazuje je sbírka »Ze ženského hnutí«, založeno jest na tomto památném dvojzvukuj nikde na světě nemá žena tak odpovědného a nesnadného postavení jako v malém národě, jako v Čechách - nestačíf jí rovnati se šíří rozhledu a plností práce šfastnějším sousedkám, nýbrž musí nad, to dbáti úkolů, jež jí ukládá kulturní a národní potřeba jejího domova. Zde stanulo češství Terézy Novákové již na vrcholu své moudré a požehnané zralosti. Poznáváme to také, přihlédneme-li s tohoto hlediska k jejím oběma mistrovským dthim románovým, k »Dětem čistého živého« a k »Drašarovi«. Y:z;~padlých,pohorský.chkončinách" y:ých~~}1 Čec~pr()žfvají lid()ví hrdinové těchto velikýc~ skladeb 'tragické osudy, kde, se proti nirn".stavi všéckypoměry, a celé jejich prostředí společenské:,iavnitřní pravdusyého IlekUdného a čallto bl~udícih~člověčenství, vzpínajícího se někdy k náb()ž~Ilským ,výšinám a klesajícího jindy do smrsl()yÝch teIDnot" v~cl()u kf'vavýzáp~s, v,n~rn~ 'pÓsiéze 'pOdíihají.J~ou' přikováni kpddě;' krutě'" omezov~f' 'droDným! .. sktltečrioshrii1{aždódenní: hó ží'Vota,n~m()h()tJ.', ~~ YyProstiti' iinalých atrap~ n'ÝéhpoIIl~I"1Í. d()mova - přes to všakJd()l1 n'ě':' úchylĎě a statečně :za boiím."h1as~m,:lc1ert:·'~4~Ii 186 čistého živého« volá k svobodnému poznání, Drašara k plnému vyžiti země a její smyslné volnosti. Tol typické, tragické lidství obou knih. Ale v obou románech zaznívá ještě struna jiná: jak nešťastní blouznivci na Skutečsku tak podlomený piarista poličský prožívají stále svou národnost a její kulturní potřeby, účastní se vzdělanostního ruchu českého obrození, trpí hořem nesvobodného domova a rostou nadějemi v lepší zítřky, pro něž pracuji ze všech svých sil, uvědomujíce si stále, že pouze v národnosti jest živá a svobodná plnost života jednotlivcova. A tak zdůraznila Teréza Nováková ve vrcholných svých knihách i své hrdé a čestné češství. Tato mravní jistota, že k dokonalému lidství můžeme dospěti pouze skrze opravdové a dovršené češství, byla z vůdčích zásad jejích posledních let, kdy k vyspělosti rozumové přibyla bezpečnost mravní zkušenosti. Tenkráte v jednom z posledních svých článků feministických (»Svazy žen a nacionalism«) napsala památná slova, která dlužno považovati za její důtklivý odkaz: »štěsti, povznesení, kulturní ucelení a mrlWní prohloubení jednoho národa jest společným zájmem všech jeho členů; nechal společně k němu pracují, v míru, v dorozumění, rozdělíce si úkoly dle svých schopnosti, individualit a prostředků. Podobná společná práce uspíší vzájemné poznání a tím i vzájemnou úctu; nelze si pomysliti, že by žena, pracující a snažící se po boku mužově, neustáli1a v něm - pokud není ducha obmezeného neb nezdravě umíněného! - přesvědčení o plné a rovné své ceně 187 a taktO! i jeho nepřiměla, aby pomáhal jí získatI toho, čeho dosud se jí jal«> příslušnicí pohlaví dlouho zanedbávaného nedostává. Práce ve velikém světovém rámci dle všeobecných pravidel jest zatím za poměn\ stávajících nemožna, nemožna alespoň v jistých oborech. Zajisté i její čas přijde se vzdělaností stále se prohlubujíéÍ, 8' humanitou vždy se třibícíí až to bude, pak ona činnost, pojímající ntíliony ruznorodé ve svuj koloběh, ukáže se čímsi přirozeným, co dostavuje se bez zápasu pohlaví, plemen, politických činitelů. Nebude pak ani hradebnkh tdí,ani opovržení, ani závisti. Myslím, že onen den jest posud velmi vzdálení zatím v pološeru obrany neskládejme, ženy ani muži, ruce v klín a konejme své kulturní úkoly!« (1916) 2. T e r é z a N o v á k o v á a C ech y v Ý c hod n í. Když na začátku září r. 1876 přijížděla třiadvacetiletá Teréza Nováková se svým rovněž mladistvým chotěm Drem Josefem Novákem, nově jmenovaným profesorem gymnasia litomyšlského, od nádraží v Zámrskách povozem do Litomyšle, netušila ani ve snách, že se jí východní Čechy stanou osudem. O kraji, do něhož blouznivá a romantická Pražka přicházela, měla představy zcela neurčité, a sama Litomyšl, která v sedmdesátých létech ne- 188 byla ještě posvěcena tradicí literární, byla jí prázdným zvukem, jenž rozplývavě zazníval z některých školských vzpomínek nadšené milovnice vlasteneckého dějepisu. Ba, vnímavá a vznětlivá mladá paní nevstupovala do nového svého bydliště se zvláštním zájmem; domnívalaf se, že co nevidět vrátí se trvale do Prahy a do společenských poměrů, z kterých vyšla. Velmi často vyprávěla má matka, jak nevlídně a cize na ni v prvních létech působila Litomyšl, a jak nešfastna se cítila v nezvyklém prostředí. Trpěla stísněnými poměry maloměstskými i zevním_pátěrem samovolné germanisace tehdejší Litomyšle; nechápala naprosto, co z kulturní svéráznosti zachovalo si město a obyvatelstvo starobylého zámeckého a gymnasijního sídla; nesnažila seznámiti se s krajem a lidem vůkolním. Bolestné pohrdání a pyšný vzdor vůči obklopujícímu ji světu, byly základní rysy duševní nálady v prvním tříletí 1876 až 1879; jen v elegii opuštěného renesančního zámku a jeho panské zahrady nacházela rozmarná a hrdá mysl Terézy Novákové zalíbení a uklidnění; marně snažil se vysoce inteligentní a zdravě reální manžel smiřovati milovanou svou družku se společenským okolím. První literární pokusy, které, tuším, vesměs zůstaly tehdy nedokončeny, nezpodobovaly nového životního prostředí, nýbrž kochaly se ve vzpomínkách na dětská a dívčí léta, tu způsobem rozmarným, tu v blouznivé romantice; jsou to »Klepy z plesů« a »Z mého rodného domu«, Máme autentický obraz tehdejší Terézy Novákové, který správně vystihuje psychické její ladění; Alois Jirásek, který se za svého po- 189 bytu litomyšlského s naší rodinou přátelsky stýkal, líčí mou matku jako mladičkou paní v druhém díle svých »Pamětí« a zdůrazňuje její živou letoru i její nadšené byronství a správně poznamenává, že v prvním tomto období litomyšlském u ní na spisovatelskou činnost nebylo ani pomyšlení. R. 1879 přestěhovali se manželé Novákovi z města na předměstí Záhradí, kdež bydlili osm roků a kde se jim narodilo pět dětí i přesídlení to mělo v životě mé matky neočekávaně hluboký význam. Skoro současně zemřela v Praze Teréze Novákové matka, a smrt ta znamenala rozpadnutí se pražské rodiny; má matka pak stále pevněji zapouštěla kořeny v Litomyšli, která stávala se jí domovem, zvláště když přibývalo dětských hlaviček a s nimi starostí, nemocí ano i hmotné tísně, zároveň však jasu a štěstí v domácnosti. Záhradi samo se starosvětským, napolo vesnickým svým rázem a se zásobou prostoduchých typů probudilo smysl mladé pozorovatelky pro skutečnost a pro lidový život i zde hledati jest nejprvnější skromničké začátky národopisného realismu Terézy Novákové. Soustavnou činnost spisovatelskou počíná r. 1882 na podnět Karoliny Světlé i první ty práce, kromě příležitostných přednášek, vzpomínek a úvah čerpaly povídkově z dívčích vzpomínek, ironisovaly spíše rozmarně než útočně úzkoprsé maloměšťáctví, pokoušely se o psychologickou kresbu ženských sentimentálně roztoužených a vzdorovitě osamělých postav i obdobných rozervaných a snivých povah mužských: všude jest tu plno byronství, jež zpravidla zavádí k mlhavosti podání a k patetické strojenosti slohu. Ale v souborech těchto prvotin, 190 jež vydány s názvy »Z naší národní společnosti«, »Z měst a ze samot« a »Kresby a črty« v 1. 1881 až 1891, čtou se také obrázky jiného druhu: idylické obrázky drobných postaviček prosycené důvěrnou láskou k prostému lidu a prozrazující leckdy pronikavost životního pozorovámj mravoučná tendence skoro kalendářová nedovede v nich utlumiti čestného úsilí realistického. Jsou váženy buď z jižních čech, kde r. 1884 navštívila Teréza Nováková rodinu svého chotě, nebo z litomyšlského Záhradí a vynikají správností postřehu i teplem podání nad ony povídky, v kterých zpodobovala Litomyšl samu. Z okolí litomyšlského do r. 1886 znala jenom lázně Hory u České Třebové,kde s churavým svým otcem trávívala prázdniny a zběžně několik okolních měst; ale tyto dojmy výletové neměly valného vlivu na její tvoření. Asi od r. 1885 účastnila se má matka činně, ano obětavě ruchu spolkového, a desetileté vůdčí její postavení v »Spolku paní a dívek« bylo výmluvným důkazem, že pohrdlivou a vzdornou isolaci zaměnila za činorodou práci výchovnou i buditelskou; Litomyšl nyní nebyla pouze domovem rodiny, ale také domovem snah - vliv zásad K. Světlé nebyl tu bez vlivu. Z prvních veřejných podniků »Spolku paní a dívek« byla výstava ručmch prací, jež mimoděk uvedla Terézu Novákovou k studiu národopisnému. Zajímala! se jíž dříve o etnografický ruch na Moravě, vedený J. Wurmem, rodinou Wanklovou a M. Procházkovou, a zvláště tato pam, do jejíchž časopisů má matka pilně přispívala, obracela pilně její zřetel k národnímu kroji a k lídovému vyšívání. Mezi přípravami k oné vý- 191 -stavce se poznalo, že na Litomyšlsku dlouho se zachoval lidový kroj, jehož památky v nétušeném bohatství byly i v městě i ve vsích roztroušeny, a má matka umínila si kroj ten i vyšívání poznati, popsati a pokud možno sebrati. Tak vznikla první, česká monografie toho druhu. »Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku«, napsaná r. 1887 aknižně vydaná r. 1891; tak vzala původ velmi rozsáhlá činnost sběratelská zprvu pro Náprstkovo, později Zemské museum, posléze i pro vlastní sbírky, jež odkazem přešly do Národopisného musea českoslovanského; tak počaly se písemné styky s českými národopisci R. Tyršovou, J. Koulou a J. Prouskem; Současně r. 1886 poznala má matka vesnický život na Litomyšlsku, když ztrávíla prázdniny v zachovalé vesnici Budislavi, kam se několikrá!e k mnohaměsíčnímu pobytu vrátila; podobně dlela mnoho týdnů v Lubné na Litomyšlsku, v Nových Hradech na Vysokomýtsku, v Telecím na Poličsku (v 1. 1887-1895). Nejprve, kromě lesní a horské přírody, zajímal ji lid jako národopisnou sběratelku: s důvěrníky z venkovské inteligence (hlavní zásluhu tu měla paní Teréza Klusoňová, choť řídícího učitele v Budislavi) procházela statky a chalupami, vyptávala se po národopisných, jmenovitě krojových památkách, zapisovala si pilně etnografické jednotlivosti; nápisy a kresby na lomenicích a litomyšlské nářečí zajímaly ji velmi záhy; rázovití starci a stařeny, již pro ni také sbírali, budili její zvláštní pozornost. Již r. 1891 studovala s dychtivou· zvědavostí a s opravdovým porozuměním náboženský a duchovní život vesničanů v Budislavi a 192 v okolí, jak dosvědčuje stať kuse vydaná později v »Českém lidu«. Teréza Nováková nebyla sama povaha hluboce náboženská a s jakýmsi deistickým liberalismem zápasila velmi dlouho, až do pozdních let myšlenkové své zraloati, ale historicky nadanÝ. její duch umožňoval jí poznávati a chápati veškeré projevy reformačního hnutí v našem lidu; dávná láska k husitství a bratrství, vliv Karoliny Světlé, vlastní studium dějepisné, kdy psala obsáhlé dilo »Slavín ženčeských«, podporovaly její sklon. Nesprávno však jest, hledá-li se tu někdy ohlas myšlenek Masarykových a Denisových; jejich díla moje matka četla mnohem později, když již vlastni jeji názor o náboženském životě vesničanů východočeských byl uzrál. Ve zmíněné stati nacházejí se již první skrovné nápovědí k pozdější největší románové skladbě Terézy Novákové »Děti čistého živého«; hned za prvnich svých pobytů v Budislavi poznala tam a hlavně v sousedních, velmi rázovitých Kamenných Sedlištích, některé postavy, které v románové obměně vystupuji v památném tom díle, při jehož vzniku vědecké dilo Rezkovo o »Dějinách pr08tonárodního hnuti náboženského« mělo podil zcela nepatrný. Zprvu netušila Teréza Nováková sama, že bohatých svých poznatků a poznámek národopisných užije povidkověj vracela-li se novelisticky k místům prázdninových svých pobytů, měnila je v dějiště svých konversačnich novel neb lyricky zbarvených pohádek. Prvni novelistícká práce, založená na intensivnfm studiu bytu, mravů, povahy a jazyka lidu na Budislavsku, jest »Drohová polévka«, psaná r. 1893 dle příběhu i postav na Kamen- 13 193 ných Sedlištích. Spisovatelka ji oznacuJe velmi přesně jakožto »kresbu dle skutečnosti z nejvýchod~ nějších Čech«: vlastní invence autorčina potlačena jest na míru nejskrovnější, každý projev myšlenkový i jazykový doložen jest dokumentárně, kolorit místní až do vlastních jmen (v té věci se Teréza Nováková lišila vědomě a zásadně od Kar. Světlé) úzkostlivě jest zachováni umění spočívá v zhuštěnosti a intensitě mužně realistického podání. Zcela příbuzného rázu jsou další tři povídky, rovněž zařazené r. 1902 do svazku »úlomky žuly,!. a psané v 1. 1894-1900, »S nůší«, »Z rána před svatbou« a »Před pohřbem«: děj čerpán z Budislavě a z Kamenných Sedlišt, hmotné podmínky životní stojí v popředí, dialektu využito vydatně, odchylky od modelů jsou nepatrné, líčení krajinné jest provedeno ,s nesmělou střídmostí, předmětný reaIism dospěl tu až ke krajní mezi, ale všude provázen láskyplnou účasti něžného srdce pravé lidumilky. R. 1893 dostalo se mé matce od spolku »Svatoboru« nevelikého cestovního stipendia k důkladnému poznání kraje, jejž sama s oblibou nazývala »nejvýchodnějšími Čechami«, míníc tím hlavně Litomyšlsko, Poličsko a Skutečsko; sotva které bohaté stipendium přineslo naší literatuře užitek tak mnohonásobný jako tato skromná podpora. Na jejím základě pobyla Teréza Nováková na jaře a v létě 1894 v Borové, v Pusté Rybné, v Telecím a v Bystrém na Poličsku, v Krouné a v Luži na Vysokomýtsku; ve feumetonech sebraných r. 1898 v knížce »Z nejvýchodnějších čech« podala první, spiše zevní žeň svého studia. Nešlo o pouhý národopis; provádějíc práci vlastivědnou všímala si kra- 194 jiny i starožitností, staveb i života, poměrů hmotných i náboženských projevů; »přátelé ve školách, na farách, ve statcích, chaloupkách i domech městských«, jimž věnovala onen spisek, byli jí průvodci a rádci. Za požehnaného toho roku vynořily se ji z napsaných i nenapsaných dokumentů lidové mysli látky a náměty jejích velkých skladeb, provedených arciť o mnoho později. Tak dostala v Telecím do ruky vlastní životopis Jana Jílka, pro jehož zpodobení užila zkušeností v místech jeho pobytu v Lubné a v Širokém Dole; v Borové našla celou látku Jiřího ŠmatIána; v Pusté Rybné a v Březinách chodila po prvé po stopách Michla-Drašara; z BystréhovypraviIase~o Nedvězí, kde poznala hrdinu knihy »NaIibro~ě gruntě;;, -á 'když pródlévala v Krouné, doceloval se jí při návštěve České Rybné, Miřetína a Otradova složitý obraz »Děti čistého živého«. Prozatím odnášela si vedle velmi obsáhlých zápisků názorové představy vesnic a osob, které mínila líčiti a krátce před odjezdem z Litomyšle počala pracovati o »Janu Jílkovi«. V září 1895 opouštěla Teréza Nováková po devatenácti létech Litomyšl. Loučila se s ní téměř s tak těžkým srdcem, jako byla druhdy do ní vstupovala. Nebyl to pouze čerstvý hrob dceruščin prvního dospělého dítěte, jež ztratila - co jí činilo odchod tak těžkým: opouštěla rozvitou činnost veřejnou a spolkovou, o jejíž užitečnosti byla právem přesvědčena; vzdalovala se od lidu a kraje, jehož studium stalo se jí tak drahým; a samo město stalo se jí skutečným milovaným domovem. Nevěděla, zda se k tomu všemu vrátí, a zda Praha ve svém bohatém proudění duševním neobrátí je- 195 jího vývoje novým směrem. Skutečně na nějaký čas ležely východočeské práce mé matky ladem. Národopisné zkoumánI kroje českého vůbec, činnost ve spolku »Minerva«, založení »Ženského světa« a »Ústředního spolku českých žen«, konečně narození nejmladšího synáčka Jaroslava nedovolily ani, aby byl záhy dokončen »Jan . Jf1ek«, ačkoliv právě pro něj podnikala v Praze důkladné studie o dějinách české emigrace. Když byl r. 1897 dopsán, zaslala jej má matka Svatopluku Čechovi pro »Květy« a na jeho přání dílo přepracovala, soustředila, zkrátila, třebaže v knižním vydání se pak částečně vrátila k původnímu zněni. Vůbec moje matka často práce své, hlavně rozsáhlé skladby, podrobovala komposičním změnám, a to zpravidla k zřejmému jich prospěchu a byla tu přístupna návrhům, které se jí nejprve zdály nemilosrdnýmij za mnohou dobrou radu vděčí starší její díla mému otci, jenž ji na počátku činnosti vychovával v jazykové ryzosti a nejednou upozorňoval i na otázky komposičníjani později nechybělo mé matce takových rádců v okruhu jí nejbližším. Nejméně změn prodělaly románky »Jiří šmatlánc a »Na Librově gruntě«, z nichž onen dokončen r. 1899, tento r. 1901. Mezi nimÍ a »Janem Jf1kem« jest rozdíl podstatný: _~_~~~~_~Y.!lí jest mno1!em . b.~h~.ujf .. pom~;r .. \tIm~4elti1ll .. sy()p~~:nější, epický· proud daleko mocnější; knihy mají z;i~outiréiii5t(KOtnPosici a· dějovou ]edriotlJ.y. 111c:n dovedla Teréza Nováková vykresliti individuální přfJlěh románový na širokém p~zagí národně kulturních dějin; připravila se na to nejen monogra.ficky podrobným zahloubáním se do historie če- 1% ského socialismu a roku 1848, ale i živou osobní účastí na soudobém životě veřejném; nebyla by toho však dovedla, kdyby nebyla přistoupila opravdová zralost umělecká. Tu lze sledovati i na tom, jak nyní uměla zpodobiti také městský život ve východních čechách, v Litomyšli neb v Poličce, který dříve buď jen naznačovala ironickými poznámkami neb podávala ve velmi matném a sentimentálním líčení i tento dar kulturní evokace stupňován jest ještě v »Dětech čistého živého« a hlavně v »Drašarovi«, kde nejen stará Polička a Litomyšl, ale i Beroun, Budějovice, Praha, ano i peštbudínská evangelická fara vzkříšeny jsou nezapomenutelně. Líčíc dějiště východočeských svých románů nemusila Teréza Nováková spoléhati pouze na vzdálené své vzpomínky a hojné své poznámky; vracela! se od r. 1898 vždy znovu do milovaného svého kraje. Zevním podnětem bylo, že, vybídnuta Aloisem Jiráskem, přijala úkol, zpracovati pro Ottovy »čechy« Litomyšlsko, Poličsko, Lanškrounsko a Vysokomýtsko; mnohé končiny potud neznala a úlohu svou pojímala tak vážně, že prošla veškeré vesnice, samoty i většinu lesů těchto okresů, německé a poněmčené obce v to počítajíc. Kdežto dříve ji při národopisných pochůzkách provázíval něžný choť, konala nyní své vlastivědné pouti s nejstarším milovaným synem Theodorem, jehož rozsáhlé vědomosti přírodopisné doplňovaly historické i národopisné znalosti matčiny; v blouznivé lásce k přírodě, v neutuchajícím zájmu o kraj a lid, ve vytrvalém snášení mnohých nesnází, ba útrap, byli si pokrevní putovníci rovni. Na zkušenostech oněch cest zakládá se netoliko XIII. díl »čech«, 197 jenž dokončen byl dlouho po smrti Theodorově, ale i knížka pro mládež »Potulky po Čechách východních«, vzniknuvší z přednášek a vydaná pohrobně r. 1913; kromě toho i národopisná monografie » Východočeské lomenice«, která v knižní úpravě vyšla r. 1903. Když r. 1901 Theodor, matčina láska a pýcha, při botanické výpravě utonul, zatim co vědecký svět skládal do mladého přírodopisce a myslitele nejkrásnější naděje, chtěla má matka dáti bezměrnému svému zoufalství projev tím, že navždy odloží pero spisovatelské. Vrátila se sice po roce do východních Čech, ale hledala tu všude jen stopy ztraceného svého syna, s nímž prochodila všecky ty končiny. Změnila tragický záměr její důtklivá slova milujících rádců, kteří jí doporučovali tvoření jako nejkrásnější službu lásky památce oplakávaného syna? Nebo spíše byla to velká životní síla básnířčina, která se přihlásila všemu na vzdory, a kterou živil styk s drahým krajem? R. 1903 zakoupila se Teréza Nováková s manželem v městečku Proseči mezi Litomyšli, Skutčí, Poličkou a Vys. Mýtem v bezprostřední blízkosti Budislavě a jejích krásných lesů; útulně přestavěná chalupa č. 74 v staré zahradě za hustým hlohovým plotem a s dalekým pohledem do volných poli byla zprvu dějištěm elegického žalu, později vytrvalé práce tvůrčí. Není náhodou, že většinou zde vznikly »Děti čistého živého«, o nichž má matka pracovala v 1. 1903-1906. Látka, jak již řečeno, zajímala spisovatelku déle než deset let, ale teprve pobyt v Proseči, styk s p. učitelem Josefem Chalupníkem, jenž se prokázal jedinečně spolehlivým zpravodajem, 198 důvěrné poznání různých skrytých končin na Skutečsku daly pevný základ mohutné té skladbě. Proseč sama (v knize Městečko) s nedalekými vesnicemi Českou Rybnou (Dolce), Miřetínem (Rovinka), Pasekami a Otradovem (Zderadov) soustředí kolem sebe složitý děj, rozvětvený po několika rodech a generacích; městečku Proseči dostalo se pomníku jedinečného. Promyšleně komponovaný román o konci a rozvratu sekty adamitské nezrodil se však pouze z objektivního studia cizích duší, nýbrž křtěn jest na každé stránce oním tragickým pojetím života, které Teréza Nováková zaplatila neštěstím mateřského srdce r. 1901. Tragika ta je bez sentimentálnosti, provázíť ji stále neohrožený pohled do vášní a bludů lidských. To platí ve zvýšené míře též o poslední velké skladbě její »Drašarovi«, který byl celý napsán v dvouletí 1908 a 1909 v Proseči, kam se má matka r. 1908 po otcově skonu trvale přestěhovala. O Drašarovi psala již r. 1894 a rekem objemného románu mínila jej učiniti ještě před »Dětmi čistého živého«, které si původně představovala jako kratší povídku. Do »Drašara« dovedla vměstnati netoliko mnohé studíe konané na Poličsku a na nejrůznějších místech Čech, netoliko odborná přímo badání o řádu piaristském, ale i širokou, trpkou a přísnou znalost života, kterou si osvojila v celé soustavě neštěstí od r. 1901 náledující. Proti »Dětem čistého živého« jest v »Drašarovi« rámec komposiční ovšem opět monograficky zúžen, při čemž spolupůsobila vydatně využitá autobiografie rekova, ale ve dvou ohledech, kritikou přehlédnutých, značí kniha ta vzestup vývojový: nepodává se tu pouhá tragika in- 199 telektu a citu, jako dosud, nýbrž zároveň tragika smyslů hrdinových, a pak v žádné románové knize spisovatelčině není tolik hluboké poesie jako v tomto díle, jemuž autorka vepsala ve štít odvážná slova: »Lidské, příliš lidské«. Nebylo Teréze Novákové přáno, aby dozrávši takto lidsky i básnicky, stvořila další řadu děl, slučujících hlubokou znalost lidu s realistickým mistrovstvím románového umění. Odečtou-li se kratší ,eesty za hranicemi a delší léčebný pobyt v Praze, nebydlela v zátiší prosečském souvisle ani tři roky. Pokud nebránila nemoc, byla to doba úsilné práce, v níž vedle Wagnerovy hudby hledala narkotikum proti pesimistickému titanismu, který se osamělé umělkyně zmocňoval a jenž vyvřel knihou lyrických prós »Výkřikya vzdechy«. Důvěrný styk s lidem, drobná práce vzdělávací v Proseči i v městech okolních, rozvětvená korespondence a konečně i úzkostlivě pečlivé vedení domácnosti byly tu protiváhou. R. 1908 vznikla knížka pro mládež ~>Dvě stařenky«, jedna z hrdinek »Špitálnice Kovářová« oživuje vzpomínku poličskou, druhá »Babička Divišová« odehrává se v Sloupnici u Litomyšle. Tato svěží, poněkud didakticky zabarvená povídka náleží k oněm pracím Terézy Novákové, jimiž zapsala se do srdcí evangelíků východočeských; sympatisovala s nimi srdečně i v životě. Jest však nesprávno, vidí-Ii v ní evangelíci čeští hlavně spisovatelku »Jana Jílka«; nábožensky svobodné stanovisko mé matky k naší reformaci, k němuž se propracovala po velké krisi svého života, vyjádřeno jest v »Dětech čistého živého« a v »Drašarovi«. Velmi oblíbeným plánem mé matky v po- 200 sledních létech jejího života byla druhá řada »Úlomků žuly«j že by byly tyto povídky daleko předstihly serii první, ukazují obě sem patřící práce, zase čerpané z Budislavě a Kamenných Sedlišt, »Halouzky« (1907) a »Na faře« (1911 a 1912). Jmenovitě rozměrná povídka poslední, psaná takřka perem umírající ženy, jest nevyrovnatelný kus mistrovský: zpívá v něm poesie kraje i srdce lidu, temná žádost i smírné odpuštění, svěží mládí a moudrost dozrání. Často obávala se má matka, že práce té nedokončí: tak hrozivé byly návaly její smrtelné nemoci, Vzchopila se znovu a nejen že pracovala na povídce dále, ale i osnovala také velké dílo 'nové, jež mělo s názvem »0 kousek pole« vypravovati typický osud agrární z vesničky Boru nedaleko Proseče. Ale z toho plánu zbyly pouze stručné náčrtky, nedovolující úsudku o celkovém rozvržení. Ještě v říjnu 1912 mluvila má matka o tomto díle; několik dni potom odváželi jsme ji do Prahy ve stavu nadobro beznadějném. Její popel neodpočívá ve východních čechách, jako tam nestála její kolébka. A přece nelze říci, že T eréza Nováková byla ve východních Čechách jen hostem. Nedobyla si tam pro vždy domovského práva pouze činností, studiem a láskou, nestala se tam čestnou občankou toliko velikými uměleckými činy, nýbrž srostla pro vždy s chmurným a krásným krajem tím a vzala na sebe úkol vykoupiti jej: v jeho temném utrpení, v jeho tvrdém zápase lidském, příliš lidském, nalezla prvky božské krásy, božské věčnosti. (1916) 201 Hana Kvapilova n a jev i š t i i v k n i. z e. P I a k e ta. Smuteční slavnost Ibsenova v Národním divadle v červnu roku 1906; Ibsenova "Nora« s Hanou Kvapilovou v titulní úloze. Přiblížil se poslední výstup Ibsenovy přerodné hry, v němž nové ženství přímo a bezohledně vypovídá válku starému mravu a řádu rodinnému, slavný souboj slov a bolesti mezi Norou a Helmerem, kde tradiční lež, příjemná v soukromí a užitečná společensky, musí zahanbeně ustoupiti před indívídualistním výbojem a mravní poctivosti. Doktor Rank, poděkovav za oheň, jejž mu roznítila Nora a odevzdav visitky nCl rozloučenou, odešel do tmy a do mlčení; Torvald Helmer, rozpálený šampaňským vínem a milenectvím smyslů, políbil Noru, svého zpěváčka, na dobrou noc a odebral se s dopisy do svého pokoje. Nora, překonávajic zvolna opojení večera neoblomnou rozvahou, tázavým zrakem objímá vše, co dotud jí bylo drahé: zdá se, jakoby ssála trpícím sluchem oddech malých spáčů z dětské ložnice, jakoby se přilnavým pohledem zabořovala do povrchu nábytku posvěceného sladkosti zvyku, j akoby z mužova domina vdechovala již již prchající vůni soužití: ptáček poplašený a nejistý ohlíží se po hnízdě, než rozestře k odletu křehnouci křidélka. Ale náhle prudký vpád Helmerův po přečtení Krogstadova listu změní vše. Nora, která upírala 202 tázavě zraky do neurčita, čekajíc tam zázrak, ohrací se postojem ztvrdlým a pohledem soustředěně energickým k muži, jenž v této chvíli přestává hýti mužem jejím. Zprvu, když ji Helmer zahrnuje výčitkami až hrubými, jest poněkud nachýlena do zadu, jakoby čekala ránu, pak, po obralu situace nastalém vrácením dlužního úpisu, kdy se Helmer rozzáří opojením vlastní velkomyslností a vypíná jako svrchovaný ochránce neodpovědného a pobloudilého svěřence, napřímí se a takřka vyroste její postava. Se rtů smutně a odhodlaně sevřených plynou slova s naléhavou určitostí, aniž je provází jakékoliv gesto rukou přísně připažených: na dně hlasu leží tichá bolest, ale Nora ji ovládá; do vzpomínek vyčítavých chce se chvílemi dráti paprslek něhy a důvěrnosti, leč Nora jej potlačuje; větu za větou roste postava Nořina k odhodlání až monumentálnímu. V podání Hany K vapiIové, které nebylo dosti právo zpěvnému skřivánkovi a opojivé tanečnici tarantely, podřizujíc rozkošnou Noru ze začátku dramatu strohé heroině třetího dějství, byl nezapomenutelně propracován odchod Nořin za přerodem a za očistnou sebevýchovou: rozhodný akt mravní vůle byl tu promítnut celým hereckým výkonem, od timbru měkkého hlasu vystupňovaného až k důsažné přísnosti, ale při tom stále řízeného snahou o rytmickou rovnováhu po hru světlého a mírného obličeje, na němž přes bolestné rysy přehozen byl jas nezvratného a osvobozujícího rozhodnutí. Umělkyně, jež při pamětní slavnosti Ibsenově takto vybudovala vznešenými obrysy básníkovu postavu, odemýkající přímo porozumění jeho všem 203 hrdinkám, byla ibsenistkou, netoliko ve smyslu technickém, nýbrž ve významu daleko hlubším: problémy herecké řešila v období své umělecké zralosti nejraději metodou, které užíval Henrik Ibsen při luštění otázek dramaticko-etických. Hana K vapilová na jevišti i v knize podala několikráte svůj výklad ibsenovského ženství, výklad to, jenž jest zároveň kritikou. Tlumila, ba potlačovala· úmyslně to, co na ženách lbsenových jest seversky dravčího, bezohledného, démonického; odkazovala kamsi v podvědomí jejich plemennou divokost, jejích živelný žár doutnající pod tvrdým chladem, jejich vražedné dědictví valkýrské. Kde nebylo možno vyhnouti se těmto rysům, nemělo-li se činiti básníku příkoří, ochočovala je a překládala do mollové tóniny. Její Ellida Wanglová, »motská paní«, obestřena byla záhadnou nezemskou mlhou, která stoupá ze slaných tůní a zase zve nazpět do jejích hloubek; iracionálné tajemstVí nítílo jí zraky a rozpínalo toužebně lokte této rozpolcené vyhnankyně, ale moře, které takměř šumělo z jejího karakterního výtvoru, bylo již ztichlé moře po bouři, ozářené střídmým a teskným leskem slunce severního. Nebylo dojista náhodou, že Hana Kvapilová nevytvořila Heddy Gablerové, jako bylo pro ni nad jiné příznačno, že se o Rebeku Westovou v »Rosmersholmu« počala zajímati teprve tam, kde Rosmer zušlechtil a očistil tohoto nebezpečného ženského dravce, kde dobyvačné vášně a ničivé pudy temné kouzelnice podlehly bílé magii kněze a apoštola, kde Rebekka, stojící dotud mimo dobro a zlo, vstupuje do říše hodnot mravních. V hlubokém literárním výkladě svého hereckého 204 pojetí této figury podtrhuje Hana K vapHová velmi významně tato slova zpovědi Rebečiny: »Všichni ti živlové divocí zkonejšili se v soulad a mír, v téi"kový klid, jaký bývá u nás, tam nahoře, nad ptačí horou za slunce půlnočního.« Nelze vyjádřiti přesněji a krásněji herecké jedinečnosti Hany Kvapilové. Soulad a mír: rozptýlenou a zmatenou empirií života, kterou realistický postřeh sleduje s pozorností co nej důvěrněj ší, a z níž uvědomělé umění stiIisační vybírá rysy přímo symbolické, váže a jednotí mravní vůle, směřující k harmonii, k rytmu, k spanilému členění; vyšší zákon produševnělého lidství mírní divadelní hlučnost pohybů a zakazuje bouřlivý vzruch velkých výjevů; odpuštění a jas v duši přelévají se na scénu vláčnými posuny a něhou řeči, která nechce znáti podtrhovaných výbuchů. Tam nahoře za slunce půlnočního: Hana Kvapilová, naše nejvěrnější ibsenistka a obdivovatelka Betty Henningsové, přenesla na české jeviště to, co se často, a ne neprávem, jmenuje severským slohem hereckým - za zevní hrou nasycenou přirozeností i realitou vlní se mocný příboj nitra a hrozí protrhnouti hráze, ale přísná cudnost i vrozená a pěštěná vloha sebeovládání zadržují s hrdinským napětím nával niternosti, které ani ruce ani obličej ani pohyby nemohou zapříti. Jestliže jižní umění herecké shrnuje do velkého gesta malebných obrysů syntesu vášně a utrpení, přiklánějíc se k výtvarnému řešení a užívajíc stilisace co nejodvážnější, naznačuje herec seveřan transparentními prostředky umírněn~ mimiky a hlasové melodie konflikty bolesti a vzdoru. Dávno vyprchá 205 již zrakový dojem postojů a pohybů, arabesky rukou a měkké kontury plavé hlavy ze hry H~y Kvapilové, když ještě v uších a v srdcích nám bude šuměti její věta, laskavá a důvěrná, sttibfitá a svítivá, uklidňující a přece hluboká jako voda řek podsvětních. Jak se tázala, míříc až na dno duše, jak se odmlčovala v náhlém pohnutí, jak se bolestně vepřádala do mlh a temnot mlčení, jak se z nich probírala jakoby z těžkého sna, na to nelze ani po létech zapomenout. Ano, to byl nejkrásnější pal'adoks na této umělkyni, která jako dívka se vešvitořila do lásky tolika básníkům, že znala zázračné tajemství tragického mlčení na scéně, ne ono černé, neplodné mlčení Hamletovo, ale nejtišší neslyšitelnou hudbu, jakou vyznával CarIyle, maloval Carríere a analysoval Maeterlinck. Umělkyně tohoto založení přirozeně hledala svůj typ Ženy intelektuální s velkým citovým bohatstvím u dramatiků Severu a zasvětila své služby stejně oddaně oběma skupinám jejich. Jedni, vycházející od Hebbla a zastoupení na našem jevišti skoro výlučně Ibsenem, volali ji, aby k zápasu s osudem o vnitřní dokonalost propůjčila jejich postavám svou jasnou etickou víru, svou vroucí opravdovost, myslivý půvab svého neúnavného intelektu. Druzí, mezi nimiž vedle Hauptmanna vynikají rušti básníci podlomené vůle k životu, nabízeli Haně Kvapilové svoje dívčí figury, které dávno přestaly chtíti, vzdorovati, usilovati a jako květiny bez slunce, živoří pasivně a mdle, propadlé resignaci a beznaději a přece tak jímavé a křehké ve vegetativním svém půvabu. Která ze západoevropských hereček byla by dovedla prosvítiti stejnou září něhy a lásky 206 Mášu ve »Třech sestrách" od Čechova nebo Taťánu Bezsěmenovu v »Měšťácích« Gorkého? Jak byly promyšleny a domyšleny tyto jemné bezmocné a křehké postavy její od plachého a skoro náměsíčného vstupu na scénu s rukama splývajícíma jako podťaté větve k bokům, s očima rozevřenýma v očekávání velkého světla neb náhlého zatmění až po soustředěný a přece nehlučný L:ápas s černou a neodvratnou sudbou! Jaká syntesa ženství ozářeného glorií očistného hoře byla nashromážděna pod jejich statečnými čely, rozhlodanými předčasnou vráskou, která jako runová zkratka znamenala: trpěly jsme, aby sestrám bylo zítra l~pe! A přece právě tyto figury - na rozdíl od ženských postav I bsenových , propracovaných s dů· sledností a důkladností až mrazivou - jsou v knize pouhými obrysy: byla to Hana Kvapilová, která je dokreslila tak, že Se zdálo, že s nimi žila po leta, vyzpovídala je několikráte z bludů mládí, bydlila a toulala se s nimi, až mohla ve hře podati esencí bytosti, z níž tvůrce jaksi na rychlo vykrojil toliko silhuetu. To by bylů stačilo k vítězství a k uspokojení i nejlepší specialistce. Nic nebylo Hany Kvapilové vzdálenější: v herci nespatřovala nikdy výkonného odborníka, jenž jako kolečko ve stroji má přesně vyměřen malý úkon, kterým jeho smysl končí, nýbrž žádala po něm činnou a uvědomělou účast na tvoření kultury, právě jako od každého jiného umělce. A proto byla sama k sobě tak přísná a v nejvyšším smyslu ctižádostivá. Viděla zcela určitě, že umělecký vývoj přítomnosti nemá pouze inspirací mravní, z jejichž zdrojů dychtivými rty 207 pije drama severské, nýbrž že nás všecky unaSl renesanční touha po kráse: což nemáme žíti tak barvitě jako minulé věky, což nemáme komponovati své pohyby do slunečnf záře a do úsměvů přírody, což nejsme již schopni přenésti dekorativní smysl z malířských atelierů do skutečnosti? Velká výtvarná kultura, tkvějíCf kořeny již v otcovském domě a posílená soustavným studiem obrazáren, výstav a dějin malířství, opravňovala ji, aby na otázky ty odpovídala kladně. Vmýšlejíc se do úloh, představovala si scény v barvách, své pohyby a postoje hledaÍa před reprodukcemi anglických Praeraffaelistů, ve VÝtvarných hodnotách Moskevského divadla nacházela neméně vnitřního štěstí než ve vroucí dobrotě jejich niternosti. Toužíc takto uspokojiti svůj smysl pro malebnou krásu, hledajíc v umění velikých obrysů protiváhu k realistické tragice každodenní šedi, Hana Kvapilová se vrátila oklikou k Shakespearovi, zastavivši se na čas s radosti u moderních pohádek symbolického dostřelu, a ponořených do světel a barev osvobodivé feerie. Shakespeare tragik rozhodně nepatřil k duchovní její oblasti: tvrdá sila a ocelová určitost ji v dramatě spíše odpuzovaly než přitahovaly; animální pocit bezohledné vitálnosti příčil se jejímu etickému smyslu; aristokratický dualismus dobra a zla byl jejímu harmonickému nitru nepřijatelnývystupovala-li s úspěchem a s posvěcenfm v Shakespearových truchlohrách, ztělesňovala tam postavy, v kterých všeobsáhlý genij tvůrcův hledal takřka rovnováhu svého krutého heroismu; jejf Ofelie v »Hamletu«, podobně jako Markétka v prvním d.fle »Fausta« Goethova přímo vyvažuje plachým 208 jasem své květinové bytosti dusnou tmu mysli prince dánského. Ale Shakespeare, bohatý a měnivý jako vesmír sám, omlazuje také tYl kdož by se toho od něho sami nenadáli: tolik možností zcela různorodých jest utajeno v tomto nestárnoucím kosmu. Též Hana K vapílová nalezla u něho obnovení své mladosti. Když vstupovala Hana Kubešová na scénu Národního divadla, byla sám úsměv jára a samo kouzlo vzdušného rozmaru: měla lyrickou škádlivost odzbrojující srdce, bezstarostnost mladistvého šibalství, zpěvné akordy ptáka z báchorky v hrdle a gracíi květin, houpajících se za lehounkého vánku v pohybech, její verše byly hudbou a její svižné postoje ornamentem. Nehonosila se tu pouhými přirozenými dary rozkvetlého temperamentu mladé dívky, nýbrž byla již tehdy nadána humorem, jenž později přispěl podstatně k tomu, že dospěla souladu a míru jakožto osvobozujících jistot mravních. Její veselí bylo úzce spřízněno se smyslem pro vlídnou a hravou pohodu báchorky, jíž zůstávala vždycky věrna: nemohla se vynačísti Andersena, byla šfastnou pohádkářkou, kterou méně lákala drastičnost výrazu než obrazotvorný let, napověděla básníkovi a dopověděla na divadle vzdušnou postavu, napolo princeznu, napolo květinu, ale cele pohádku, která jest zvláště šfastným výtvorem novoromantiky v českém dramatě. Toto vše vracel jí ve stonásobné míře svými veselohrami Shakespeare, osvoboditel lesních rusalek a důvěrník renesančních krásek, rozmarný šermíř veselého vtipu a básnický hudebník svatojanských melodií, duch volný a proto spravedlivý ke všemu 209 lidskému. Jeho službě oddávala se v posledních letech svého tvoření zvláště ráda, jakoby se omlazovala v této slunné koupeli imaginárního jihu: Porcie z »Kupce benátského« ukázala její slovní a mimický humor v nejzářivějším rozkvětu a v nejvonnějším vděku a jest jen proto na ni poněkud zapomenuto, že ji odsunula jiná renesanční princezna Williamovy dynastie, jiskřivá a opojná Blažena z komedie »Mnoho povyku pro nic za nic«, kterou básnila z vůně lesa, ze sluneční záře a z navinulého medu lesních včel, soutěžíc s milovanou mistryní Helenou Modrzejewskou a hrajíc před divákem nejnetrpělivějším - před Smrtí - již již se sedadla vstávající. - - Bude Hana Kvapilová žíti v naší paměti déle jako dokonalá ztělesnítelka severského slohu hereckého, prozářená cele světlem mravní spanilosti či jako vtělený sen Shakespearovy veselohry, křísící renesanci s nejjemnějším jejím pelem? Myslím, že si naše vděčnost postaví ještě výše mravní příklad, který dala českému divadlu, a jenž zasáhl rozhodně i blahodárně do rozvoje domácího herectví. Všecky velké cnosti umělecké počínají se pokorou před vlastním posláním - pro Hanu Kvapilovou jest umění přímo náboženstvím, které má netoliko svůj obřad, ale i své přísné příkazy mravní. Kdyby byla souladná duše její připustila rozpor mezi životem a uměním, jejž tak neúprosně vyhrotil právě její duchovní vůdce Ibsen, dojista byla by se rozhodla obětovati životní štěstí umělecké dokonalosti. Ale Hana K vapHov! předpokládala tu naopak shodu a smír, věříc, že pouze ten herec mŮže růsti na jevišti, který v životě oboha- 210 cuje a prohlubuje své poznatky, jemní svůj cit 'l vychovává svou vůli. Vzdávala-li v příležitostných statích chválu velkým umělcům jevištním, velebila především ryzost jejich povahy lidské: v Heleně Modrzejewské se obdivovala neméně obětavé hrdince života než tragédce, a Moskevské divadlo neustávala dávati za vzor umělecké obce, řízené naprostou mravní kázní. Prvním požadavkem herecké cpravdovosti byla jí oddaná úcta tlumočníkova k básnickému tvůrci, neboť sdílela se se starým mudrcem o názor, že ten osvobozuje sebe sama nejdokonaleji, kdo se nejúplněji oddává. Nedůvěřovala hercům, jimž básníkův výtvor jest pouhou záminkou, aby hráli sebe samy bez ohledu k dramatickému celku, a kteří podnikají virtuositu na vlastní vrub a za cenu věrnosti v podání; nepromíjela této tvrdé osobitosti ani Eleonoře Dusóvé, které se kořila zcela upřímně. Svůj vlastní tichý a pozorný způsob, který po pronikavém vcítění se dovedl býti práv i nejskromnějšímu slůvku a nejpodružnějšímu náznaku spisovatelova díla, vystihla tímto odstavcem plným vzrušení a ušlechtilé výmluvnosti: »Splynouti s básníkovým snem, bytosti jím skizované dáti život, tep vlastní krve, prožít i vyžít její štěstí i hoře, cítiti tluk cizího srdce ve svých ňadrech, pro<:házeti citové hlubiny této cizí bytosti, která po celý čas studia, po celý ten zápas rdous! zvolna, ale s jistotou bytost naši vlastní, umlčuje naše myšlení i cítění, láme naši vůli, aby usedla široce na trůn našeho srdce - splynouti takto s básnlkem, toť tolik, jako postaviti se vedle něho, býti do jisté míry jeho spolupracovníkem, opatřovati jeho světla a nedati jim zhasnouti, do- 211 plňovati krásu jeho snu.(( Když se r. 1888 stala Hana Kubešová - zároveň s Eduardem Vojanem - členem Národniho divadla, převládal v české činohře herecký sloh patetický, jejž z umělkyň zosobňovaly dvě silné osobnosti, Otilie Sklenářová Malá a Marie Pospišilová. Byly to v podstatě bytosti naprosto nlznorodé: heroina vážného klidu a slavnostniho vzletu vedle virtuosky prudkých výstupů a divokých výbuchů, vznešená přednášečka tvrdých obrysů myšlených sochařsky proti strhujici divadelnici s malebnými postoji měněnými v neklidu až nervosnim, klasickou krásou odchovaná a básnickým dilem vzrušovaná žena tradice· plná citové prostoty na rozdíl od vnitřně chladné a strakatým epigonstvfm porušené strůjkyně chvilkových účinů, založených na mihotavé hře nálad a popudů. Ale přes všecku tuto různost postfehla mladá novicka Národního divadla záhy, že dvoji odlišný temperament lidský a umělecký obměňuje tu stejnou zásadu slohovou, co nejcizejší jeji bytosti vlastni, že důsledný odklon od drobné a vlažné zkušenosti životní zde zavádi až k mrtvé a plané rutině, že vytvářeni velkých scén láme tu jednotnou vlnu dramatického toku, že slovo v tomto patetickém podáni láme se jako uschlý list od duševniho děni. Hana Kvapilová jala se s celou vrozenou opravdovosti herecky pracovati proti této vítězici konvenci. Pojala krajni nedůvěru proti veškeré citovosti divadelni, jež jest přejatá, naučená, běžně tradični a hledala cit nejprostši a nejpřirozenějŠÍ, jaký se vybavuje v prudkých srážkách pudově nezkaženého člověka s osudem. Uminila si vymýtiti ze svých výkonů působivé, uzavřené výjevy 212 a propracovávala tím pozorněji dramatické přechody, odstiňujíc zvláště jemně duševní okamtiky krise U svých postav. Očistila slovo, kterému takřka dovedla odnfti tíži, ode všeho divadelního přízvuku, nepodtrhovala násilně vět, hledala ztracený styk řeči na jevišti s měkkou a vlídnou mluvou lásky a něhy. V této škole pozorného a trpělivého realismu se Hana Kvapilová oprostila, leč zcela souběžně rostla i v kázni jiné - v kázni duševního zvniternění. Zde, za šťastné shody dějinné, setkala se Hana Kvapilová s vývojem domácího dramatu realistického, jehož cesta nejurčitěji jest značena jménem Šimáčkovým, Svobodovým a Hilbertovým. Na pohled jsou to jen chmurné výseky života, založené na důkladné a oddané zkušenosti pozorovatelů velmi přesných: ponuré výjevy z rodin pod nízkými stropy, společenské zápletky v těsném rámci chudých poměrů, trapné příklady rodového uhnívání a rozkladu hmotného, láska hyne tu v postupném odcizování a manželství dohořívá tu ve zříceninách. Zde mohla Hana Kvapilová vytěžiti ze svého důvěrného studia domáCí skutečnosti, zde tichá prostota jejích mladých měštěk svítila stříbřitě v trpně uklidněné šedi stísněného prostředí. Zamyslíme-li se však opravdověji nad smyslem těchto her, najdeme v nich daleko víc než pouhý skutečnostní genre; někdy v nich, dle věrohodného přiznáni, hledali dramatikové pod barevným povrchem života hlubši proudy, někdy soustředílí svou účastnou pozornost k očistné touze statečné duše unikající svému okolí, někdy s úmyslným sebepřemáháním vytvářeli tragiku každodennosti. Jaký div, že 213 se pak zdrojem světla, vykupujícího ze střizlivého realismu těchto kusů, stávala zpravidla Hana Kvapilová, jejíž vniterná krása a mravní rozhodnost tak často podněcovaly básníky přímo při tvoření? Ještě po letech hřeje záře linoucí se z jejích roztoužených očí ve výjevech, kde povzbuzovala k víte v možnost nového lepšího života po přestálé chorobě mravní; posud vzpružuje odhodlaný pohyb jejích rukou rozhozených ku předu, které nabízela k společné pouti slunci a zdraví vstříc ... Až bude vypravováno o mravním vývoji českého ženství na konci devatenáctého století, nesmí dějepisec zapomenouti tří dívčích postav v podání Hany K vapilové, v nichž velká umělkyně ztělesnila tragicky etické úsilí svých trpících sester: Hely Elisové ze Šimáčkova »Jiného vzduchu«, která jest jarním výkřikem po obrodě a očištění; Míny Matákové z »Viny« Hilbertovy, kde nejčestnější srdce ženské hyne zrazeno v důvěře, nezadatelném to statku spanilých duší; Svobodovy Olgy Rubešové, jež si zoufá, když zabloudila ve zhoustlých mlhách soumračné doby a pozbyla při tom víry v sebe samu ..• * Nejšfastnější výtvory Hany Kvapilové, af skutečnostní či báchorkové, nesly se přes jeviště s bezprostředností tak bezpečnou, jakoby se byly zrodily jen z požehnané intuice naivní duše umělecké, neobtíženy poznáním a věděním. A přece vznikly cestou právě opačnou. Každému hereckému výkonu předesílala psychologicky zvídavá Hana Kvapilo"'" pronikavý rozbor tvořené postavy, kterou pozoro.vala se všech stran a s nejrůznějších perspektiví- 214 ckých stanovisek dramatu; rozkládala si v prvky její citový život a neustala, dokud se nezmocnila jejích mravních kořenů. Modelujíc ji pak, čerpala ze své složité zkušenosti životní, ale dovolávala se při tom pomoci příbuzných uměn, jimiž byla vzněcována k rozkoši a podněcována pro tvoření kresba jejích postojů a barvy jejích šatů byly odvozeny z malířských děl, kdežto hlasový a pohybový její výkon posvěcen byl spolupůsobením hudby. Tyto složky studia až úzkostlivého zmizely potom nadobro v svobodné jistotě hotového díla, které bylo sám život, sám dech, sama skutečnost, avšak tragický protismysl osudu hereckého, zachoval nám pomůcky a náčrty Hany Kvapilové, odsoudiv výtvory samy k odchodu do Nená'~Tatna. Literární pozůstalost Hany Kvapilové, složená mosaikově z povídek i novelístických poznámek, z cestopisných a krajinářských útržků, z osobních vzpomínek i úryvků dopisů, z divadelnfch povahokreseb i uměleckých dojmů, jest při všech vysokých hodnotách slovesných celou svou podstatou odkazem herečky, která nezná vznešenějšího poslání než tvoření divadelní. Spojujíc se zvláštním nadáním pro karakteristiku vyspělé umění výrazu kritického, dovedla namalovati na podiv teple a živě hereckou podobiznu, na níž barvitým a vzrušeným popisem divadelního výkonu prosvítala nejen lidská osobnost, ale i rodové a slohové příslušenství umělcovo - tak nakreslila Modrzejewskou a Dusovou, Hadingovou a Saru Bernhardtovou, Betty Henningsovou a Marii Pospíšilovou. Zraku vzdělanému výtvarně, vytříbenému smyslu pro kouzlo atmosféry, posléze i touze vřaditi vlastní vůli do vyšší 215 hromadné jednoty a podříditi se vděčně kázni nadosobní, bylo dáno vzácné pochopení pro souhrn uměleckého ensemblu. - tak porozuměla Stanislavskému uprostřed laskavých zázraků barvy a pohybu Moskevského divadla nebo Safonovu ovládajícímu těleso orkestru. Ale tyto stati stejně jako pomocné; poznámky k vlastnímu tvoření, psané na obranu, pro výklad, nebo první propravou k figurám z lbsena, z čechova, z Gorkého, z Jaroslava Kvapila, zračily pro pisatelku především nutný a prudký projev statečného úsilí, aby poznala a ozřejmila si lépe sebe samu jako dramatickou umělkyni, aby poučila se srovnáním neb protikladem o domově a hranicích vlastního nadání, aby určila svému vývoji nové cíle a povzbudila se příkladem na cestě k nim. Daleka narcisovitého sebevzhlížení, tak běžného u jevištních umělců, umíšfuje přece Hana Kvapilová do středu svého širokého pozorovatelského okruhu herecké poslání vlastní, jež jí nebylo nikdy zaměstnáním, nýbrž stále misí. Ježto ocitá se takto blízko jádra své bytosti, uvolňuje též v těchto divadelních statích svůj vroucí a silný orgán etický: jako na jevišti, opakuje Hana Kvapilová i v knize, že posledním smyslem dramatického umění jest pro ni mravní osvobození, zápas ušlechtilého srdce za vnitřní svobodu, soustředěná vůle a dobrodějná láska, jež uvědoměle a měkce snímá břímě bolesti se strádajících bližních - - - Bdělá a tklivá soustrázeň s trpícími tvory zaznívá nejsilněji z povídkových prós Hany Kvapilové, ale vedle ní zaslechne tu pozorné ucho jiný mocný tón, zjitřenou vnímavost přejemnělých smy- 216 slů, jimž nepřetržitá vlna prudkých postřehů jest zároveň rozkoší a mukou. V prvních pokusech z polovičky devadesátých let básnířka se úzkostlivě přidržuje ne zcela schůdné cesty dokumentárního realismu: nenasytně shledává podrobnosti všedního života, zmocňuje se věcí a postav ostrým pohledem a spolehlivým popisem, rozkládá život na barevné složky, zneklidněné jako v kaleidoskopu a blíží se i k záhadě lidské duše tímto analytickým postupem. Soucit s uraženými a poníženými, křesťan:' ské oddání se cizí bolesti, vědomí jednoty s povrženým lidstvím, vykupují a prozařují tyto práce, z nichž povídkového zaokrouhlení dozrál toliko »Lichý život«, na kterém leží takměř posvěcení Boženy Němcové. Z vnějšího světa obrací se však spisovatelka stále usilovněji k vlastní své oblasti niterné: vychází z nejosobnějších prožitků jako z inspiračního středu; zpovídajíc a obviňujíc se, podává několikráte ve střídmé stiIisaci vlastní podobiznu; uvolňuje svůj zpěvný i barvitý lyrism, který podoben vodopádu ve slunci, se tříští ve sta světelných krůpějí, hlásajících chválu přírody, mládí, nekonečna. I soucit básnířčin nabyl nyní jakési lehké vzdušnosti; srdce nepřiklání se již v útrpném souzvuku jen ke groteskní bídě herecké, k šílenství zbloudilého děvčete, k předčasné potupě svedené baletky, k bezobsažnému bytí a opuštěnému skonu sestárlé služky - cftí i s prchájícím jarem, s mrtvými, vyloučenými z kvasu práce a radosti, s mořskou vlnou třištící se o červený útes ostrovní. Právě básněmi v próse, kde sensitivnf sklon a kultura srdce došly výrazu zvláště dokonalého, přiblížila se Hana Kvapilová nejtěsněji Růženě Svo- 217 bodové, s kterou ji kromě dlouholetého přátelství pojila také obdoba vývojová; že chtěla s družkou dostoupiti i vyšších stupňů slovesných, napovídají oba zlomky povídkové »Teréza« a "TřináctiIetá«, kde se ji v zrajícím objektivismu daří proniknouti intuičně do cizích duší a postihnouti složitost života. Avšak právě tu rozlomena díla po skvělé exposici neočekávaným zákazem Smrti. Ze všech výpravných prós Hany K vapi10vé jest jediná nesena silným dechem románové tragiky, povídka "Jako by kámen do vody zahodil«. Dualism teplého živetního štěstí a naprostého obětování se umělecké službě, který jindy Hana K vapi1ová snažila se překlenouti jasnou shodou, zeje tu v příkrém nesmiřitelném zlozvuku. Zpěvačka Anna za levnou cenu průměrné blaženosti milostné opustila své umění, které jí mělo býti jediným a nezapomenutelným božstvem a nyní zrazena a pokořena v lásce i v společenské pýše cítí, jak uražený bůh se mstí a lačnou rukou sahá po jejím srdci jako po povinné žertvě. Anna Justová se nevzpírá, neboť jest si vědoma, že porušila kázeň a řád tam, kde se měla plně oddat a pokorně sloužit, jako věřící se oddává a slouží svému náboženství. Hana Kvapilová neporušila nikdy kázně a řádu svého vyvoleného umění j i osobní štěstí a osobní hoře měnila vždycky v látku tvoření hereckého. Zápasila již se Smrtí, když na divadle byla ještě sama vesna, samo mládí, sám paprslek sluneční. A tento mravní příklad přežije i ty, kdož po léta byli ne pouze okouzlováni, ale zároveň prohlubo. váni a očišfováni jejími světlými výtvory a kdož v záhadném úsměvu zkamenělé »Paní z námoří«, 218 usedn;uvší pod javory a platány zahrady Kinského, hledají pozdrav s těch bfeht'i mlčení a smíru, které se bíle a stříbrni rýsovaly za nejduchovnějšími výkony Hany Kvapilové. (1907 a 1908) 219 POZNÁMKY K r ci I o tJ 11 a Rad egu n d a. Význam Radegundin bývá líčen vždy v souvislosti s Venantiem Fortunatem, tak v Ozanamově monografii o křesťanské vzdělanosti u Franků (Paříž 1849) neb v Hauckově církevním dějepise Německa (I. sv., 2. vyd" Lipsko 1898) j ze spisů o literárním působení Venantia Fortunata posloužily mně zvláště stať Bedřicha Lea v časopise "Deutsche Rundschau« (Berlín 1882) a příslušná kapitola v díle Alex. Baumgartnera "Die latetnische und griechische Literatur der christlichen Volker~. jež skládá IV. svazek jeho dějin světového písemnictví (Freiburk 1900). K a t e Ť í II a S í e n s k á, s vět i c e a h rdi n k a. 1 Zprávy o slavném obřadě podávají bollandovská Acta Sanctorum (III., 695 a násL) a dle nich důležifá francouzská monografie o svaté Kateřině od Cha vina de Malan (Paříž 1856), jež vedle vlašských prací Capecelatrovy (Neapole 1886) a Pignoriniho (Florencie 1900) jest hlavním spisem o světici a její době z pera katolického. Protestantská věda náboženská vykazuje něme· cké knihy Haseho (Lipsko 1892), Redernovu (Zvěřín 1907) i anglické životopisy Butlerův (Londýn 1895) a Robertsův (Nový York 1906); přihlédl jsem ve své studii k pomůckám katolickým i protestantským. Význam Ka· teřinin pro dějiny církevní posoudil hluboce Pastor v I. díle svých "Dějin papežství za renesance« (Freiburk 1886), postavení její k vývoji vlašského písemnictví úsečně Casini v Groberově Grundrissu (II. díl, štrasburk 1901) a obšírně svrchu zmíněný AI. Baumgartner v VI. sv. dějin světového písemnictví (Freiburk 1911). Pokusil j sem se všestranně využíti příslušné literatury, pouze otázky ryze filologické o poměru jazyka i slohu Kate· 223 řinina k současné toskánštině a k mluvě Dantově, jež od_ borná věda řeší opětovně, nechal jsem v přehledné své stati nepovšimnuty. _ ~ Tak vypráví Kateřinin zpovědník a přítel Raimondo da Capua o životě svaté Kateřiny, jenž vydán poprvé v Rejnkolíně 1553 (ve výtahu, italsky již ve Florencíi 1477) a přeložen do češtiny A. L. Střížem (Stará ítíše 1915). Jest to pramen při vší legendární formě věrohodný a cenný i méně spolehlivé jsou zprávy jejího třetího zpovědníka Bartolomea di Domenico, který jako většina dalších autorů XIV. a XV. stoleU sledoval cílem beatifikací co nejrychlejší. 3 Reumont v antologii »Briefe heiliger und gottesfiirchtiger Italiener« (Freiburk 1877), kde věnována listům sv. Kateřiny znamenitá pozornost. A n n a z R o ž m ber k a. Dopisy Anny z Rožmberka se stručnými poznámkami otiskuje Fr. Dvorský v díle "Staré písemné památky žen a dcer českých« (Praha 1872). H e n r i e t taH e r z o v á. 1 Roku 1850 vydal J. Fiirst v Berlíně spis »Henriette Herz. Ihr Leben und ihre Erinnerungen«, který vedle životopisu z pera vydavatelova obsahuje záznamy a paměti Henriettiny a byl proto dlouho pokládán za věrohodný pramen pro pozn'ání Henrietty. Byl však nalezen a r. 1896 ve sbírce »Mítteilungen aus dem LíteraturArchiv in Berlín« uveřejněn zlomek Henriettiných vzpomínek z r. 1823 a 1829; srovnání obou děl nás nejen poučuje, že Fiirst mnoho měnil a libovolně přidával, ale zároveň varuje, abychom Henriettina spisovatelského nadání nepřeceňovali. 2 Poměr Schleiermachrův k Henriettě vedle základního díla Diltheyova (Berlín 1867) vyložil 224 pronikavě článek B. Wieganda »Schleiermacher und die Frauen« v 137. sv. »Deutsche Rundschau« r. 1911. 3 Do. pisy mladého Bórna vydány anonymně v ;Lipsku r. lB61; r. 1906 uveřejnil je L. Geiger znovu (v Oldenburce), připojiv nově nalezené listy Henriettiny a předeslav velmi poučný úvod životopisný. Charlotta Stieglitzová. Pramenný materiál obsahují tři spisy; Theodor Mundt, Charlotte Stieglitz. Ein Denkmal, v Berlíně 1835 (vydáno anonymně); Briefe von Heinrich Stíeglitz an seine Braut Charlotte, v Lipsku 1859 a Erinnerungen an Charlotte von Heinrich Stíeglitz, v Marburce 1863 (obě publikace poslední vydal Stíeglitzův synovec L. Curtze). "A u r o r aLe i g h« E I i šky Bar ret t o véB r o wni n go vé. Literatura o Elišce BarreUové Browningové vzrůstá do nekonečna; k starším spisů.m o básnířce na př. k Bay. novu (1880), Ingramovu (1888) a MerleUové (1904) přibývají od vydání Hstů obou manželů (1899, něm. výběr F. P. Greveho 1907) zvláště studie o korespondentce (P. Lubbock 1906) a psychologické monografie o lásce básnických manželů. (E. Keyová 1905). I v techách bylo psáno o ní hojně a s porozuměním. Nehledíme-li k obě. ma informativním úvodům, jimiž A. Klášterský a Fr. Balej doprovodili překlady jejích hlavních děl, stojí v popředí dva obsáhlé články časopisecké, Žofie PodHpské již 1892 v »Ženských Hstech« a Anny Fischerové 1915 v »Ženském obzoru«, Opírajíc se o německou disertaci V. Dyeovu, vyšetřila Flora Kleinschnitzov,á v »tasopise pro moderní mologíi« 1916 poměr skutečností a básnické fikce v »Auroře Leigh«. 15 225 B á sně B o žen y Něm c o v é. 1 Otiskl jej s poučnými poznámkami v »Casopise pro moderní filologii«, roč. lIL, str. 257-261 r. 1913 Jeroným Holeček. Sešitek ten kromě tekstových, namnoze správnějších variant, důležit jest také vlastními poznámkami básnířčinými o vzniku jednotlivých skladeb a datováním jich, které jest však namnoze velice libovolné. Práce naše vznikla dříve než sešitek byl znám r. 1912, ale objev Holečkův dohady a kritické soudy její valnou většinou potvrdil; tuto podáváme studii, otištěnou poprvé v jubilejním sborníku náchodského učitelstva »Božena Němcová« (Karlín 1912), v pronikavé revisi, přihlížející ovšem i k rukopisnému sešitku onomu. Budiž dovoleno také poznamenati, že našeho literárně historického rozboru vydatně použil Václav Tille v II. zcela přepracovaném vydáni monografie Božena Němcová v V.-VII. sv. »Zlatorohu« r. 1914. Kde cituje se Tillův spis, děje se tak vesměs dle vydání II., vůči němuž v partiích o básních Němcové činíme nárok na prioritu. 2 Vincenc Vávra Božena Němcová v Praze, 1895, str. 55. 8 Havlíčkův· list B. Němcové ze 7. prosince 1846, otišl. jako č. 20. v X. sv. sebr. spisů B. Němcové vyd. Laichtrova. ( J. E. Sojka, Naši mužové. V Praze 1862, str. 501. 5 S. Podlipská, Zivotopis B. Němcové. V Praze 1891, str. 21. 6 na uved. m. str. 32, 33. 7 M. Gebaurová v úvodě k IX. sv. Laichtrova vyd. str. I. zprávy ty přijímá, V. Ti!le však v úvodnim pojednání k VI. sv. téže edice je vyvrací. 8 na uved. m. str. 33. 9 na uved. m. str. 36-37. 10 Literatura česká devatenáctého století. Dílu III. část 2. V Praze 1907, str. 9 pozn. 11 Jeron. Holeček pokusil se na uved. m. bráti zprávy Podlipské v ochranu, odvolávaje se na shodu jejich se záznamy básnířčinými o vzniku jednotlivých básní, zašel však ve svém ob. 226 haj ování přf1iš daleko. 12 Josef Hanuš, Zivot a spisy V. B. Nebeského. V Praze 1896, str. 14, udání to má Hanuš ze Sojky str. 517. 13 na uved, m. str. 37. 14 Zlatorohu I. vyd. str. 36 a 37. II. vyd. str. 54-58. 16 Cas. pro mod. filol. roč. III., str. 260. 16 viz i Literatura česká devatenáctého století. Díl II., vyd. 2. (V Praze 1904, str. 731 {Jan Jakubec].] 17 Václav Filípek, Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působeni. V Praze 1859 (přílohou ke Kobrovu a Markgrafovu vyd. sebr. spisů Tylových str. 77, 81, 90); 18 viz Thonova vydání Sabinových děl u Laichtra sv. L, str. 103-106; 19 na uved, m. str. 8-9, 11, 36: 20 tamže str. 35-40. 21 v »Zlatorohu« II. vyd. str. 66 a 67; 22 V. TiIle v úvodě k VI. sv. vyd. Laichtrova str. LV; 23 V. Tille v »llatorohu« II. vyd. str. 61; 24 Vidění Libušino v "Slavném ránu« shoduje se ve své trojdilnosti a patosu hlavně poslední sloky velmi zřetelně s mladšími »Třemi dobami země české« Boleslava Jablonskéhu (po prvé v »Květech« 1846). Mysifm, že vztah Jablonského, účastníka »Květů«, jehož básně z r. 1841 nadšeně uvital V. B. Nebeský ve Vlastimilu, k "Mladé CechU« by zasloužil vyšetření; pak by se ukázalo, že III. část "Tři dob země české«, které neprávem se pokládají dnes za pouhý epigonský ohlas veršování vlasteneckého, má pozadí politické a řadí se přímo k básním Nebeského a Sabinovým. 26 srovn. jeho druhdy proslulou píseň "Slovan« (»Písně« z r. 1847), počínající se slovy "Já jsem Slovan duší tělem«: "Plujte mořem v Cerné moře, na Urálské dlete hoře, kde zrak Volgu vyhledá«; "A pak lene přes Karpaty, až vás u Šumavské paty spustí peru! orlova«; 26 viz výše citovanou sloku jeho básně »Slovan« z r. 1837. 27 Mfsto B. Němcové v českém feminismu a její poměr ke skupině Amerlingově pozoruhodným způsobem postihuje monografie Vlasty Kučerové K historii 227 ženského hnutí v Čechách. V Brně 1914 na str. 58-60 a 89-112; 28 V Časop. pro mod. filologii na uv. mís!ě str. 259j 29 srovn. Arne Novák, Ohlasy Klopstocka v lite_ rární činnosti Vád. Stacha v Listech filolog. 1903, str. 34-38; 80 V. Tille v "Zlatorohu« II. vyd. str. 54 a 68; 31 Čas. mod. filolog. na uved. m. sir. 258; 3' list č. XII. v X. sebr. sp. vyd. Laichtrova; 33 tamže list X.j 34 překlad ten z pozůstalosti B. Němcové otiskl v Čas. mod. filolog. roč. II., str. 467 J. Kopal; 35 v »Zlatorohuc II. vyd. str. 86 a 87; 38 V Čas. pro mod. filologii na uved. m. str. 259; 37 K. Hikl ve sborníku "B. Němcová« na str. 298 případně oceňuje, jak mocným proudem se rozlévá poesie hvězdnatého nebe v pozdní povídce básnířčině "Chudí lidé« j 38 na uved. m. č. 111.; 88 na shodu básně s těmito motivy V. B. Nebeského upozorňuje V. Tille v "Zlatorohu« II. vyd., str. 87 a 88; 40 Čas. pro mod. filoI. na uved. m. str. 258j u na uved. m. str. 37; 42 V. Tille, české pohádky do r. 1848. V Praze 1909, str. 34; 43 viz J. Máchal v Liter. české devatenáctého stol. Dil II., vyd. 2., str. 806; l4 V. Tille, České pohádky do r. 1848, str. 52, 136 a 137; 4ó Laichtrova vyd. sv. V., str. 144; 48 Čas. pro mod. filolog. na uved. m. str. 259; 47 v "Zlato. rohu« 2. vyd., str. 100; 48 Čas. pro mod. filoI. na uved. m. str. 260; 49 dnes v dodatcích IX. sv. Laichtrova vyd. str. 283; 50 Čas. pro mod. filoI. na uved. m. str. 259; 5t V. Tille v "Zlatorohu« 2. vyd., str. 76, poukázal na některé shody s básněmi M. Čacké a V. B. Nebeského; 52 VIII. číslo IX. sv. Laichtrova vyd. ó3 Naše úvaha úmyslně nepřihlíží ke dvěma příležitostným básním B. Němcové ceny pouze dokumentární, nikoliv umělecké. Dne 9. října 1844 poslala přítelkyni Antonii Reisové, nevěstě F. L. čelakovského, darem myrtu a doprovodila ji neumělou veršovanou gratulaci, kterou V. Tille Iv "Zlatorohu« str. 228 67) uvádí na doklad, jak formálně nedokonalé byly literární prvotiny B. Němcové, dokud neprošly korekturami Nebeského nebo čejky. Když r. 1856 pověřilo město Praha svého archiváře K. J. Erbena, aby na počest stříbrné svatby císaře Ferdinanda Dobrotivého a Marie Anny vydal-oslavnou ročenku, vyzval Erben i B. Němcovou, aby přispěla. Censura nedovolila, aby se v almanachu stejně jako jméno Vocelovo, Jablonského a J. J. Kolarovo objevilo jméno B. Němcové, a tak práce, kterou neohrožená ctitelka Hav1fčkova chtěla se pokloniti rakouskému císaři-dobrodinci, záležela v rukopise, kde ji nalezl teprve r. 1911 Č. Zíbrt. Jemu děkujeme i za otisk její ve Vlčkově Osvětě 1911, str. 533. Tato poslední veršovaná skladba B. Němcové, oddělená od její vlastní lyrické činnosti celým desetileUm, velebí vzletnou a místy až přesládlou květomluvou populárního panovníka nikoliv jako státníka, nýbrž jako zbožného muže, ochránce věd a umění a hlavně jako lidumila; v celé náladě pohádkové básně nočního osvětlení shledává V. TiIle (v "Zlatorohu« str. 270 a 271) »tu půvabnou vidinu oživené přírody, která provází Němcovou neustále od dětských let«. ,,5 k a I á k« K a r o li n y 5 v ě tl é. 1 Vznik »Skaláka« bývá datován nesprávně. Teréza No· váková v knihopisném seznamu své knihy "Karolina Světlá, její život a její spisy« (v Praze 1890) uvádí povídku k r. 1861, uprostřed mezi »První Češkou« a »Několika archy z rodinné kroniky«, dle ní i Leander Čech na str. 47 spisu »Karolina Světlá, obraz literárně historický« (v Telči 1907). Omyl ten opravila r. 1905 AnežkaČermáková-Sluková v stati "Karolina Světlá a lid ještědský« (otištěno v knize »Vzpomínky na Karolínu Světlou. v Praze 1909), kdež na str. 12 v soupisu prací básnířči- 229 ných z desetiletí 1860-1870 uveden »Skalák« k r. 1862; s ním současně vzniklo »Několik« a »Ještě několik archii z rodinné kroniky«, kdežto »Cikánka« a »Lesní panna« příslušejí do následujícího roku 1863. Tvrzení své precísuje Anežka Čermáková-Sluková ve spise »Karolina Světlá ve stycích s Janem Nerudou« (v Praze 1912), kd~ přesně rozlišuje práce vzniknuvší před rozchodem s Janem Nerudou a dila napsaná po rozchodu: »Skalák« stojí v čele těchto. Chronologie této ovšem třeba užívati s opatrností, A. Čermáková-Sluková v datování sama kolísá. Ve »Vzpomínkách« str. 12 řadí se »Cikánka« a »Lesní panna« k r. 1863, zde však do doby před rozlukou s Nerudou, která nastala na podzim 1862. I jest třeba zjistiti co nejpřesněji vznik každé práce jednotlivé a přidržeti se, kde svědectví zevní nevystačují, též kriterií vnitřních. Uvážíme-li, že celý psychologický obsah »Skaláka« potvrzuje údaj A. Čermákové, že povídka vznikla po rozchodu s Nerudou, a všimneme-li si též okolnosti, že»Skalák« počal vycházeti v Hálkově »Lumíru« již počátkem března 1863, položíme jeho vznik pevně do konce roku 1862. 2 Údaj tento neobjasňuje nám chronologii vZ!1iku "Skaláka« do té míry, jak by se zdálo na pohled. Kniha "Z literárního soukromí« není ani založena na přesném plánu chronologickém, ani neopírá se o soustavné záznamy; vznik svých prací udává spisovatelka v celku po paměti, pořad výkladu je nahodilý. Mikovcův »Lu_ mír« počal Hálek redigovati lednem 1863, ale provolání té věci se týkající datováno jest dne 27. listopadu 1862, takže doba pro napsání »Skaláka« se sice nemuže posunouti, jak již uvedeno, daleko za hranici nového roku 1863, ale ani stanoviti určitěji v mezích posledních měsíclÍ r. 1862. Ovšem Světlá dí »kamž jsem napsala roku 1863«, což však znamená v brachylogii své asi tolik: »pro Lu· 230 mír z r. 1863 jsem napsala«, nikoli však »roku 1863 napsala jsem pro Lumír«. 3 Z literárního soukromí. Sebraných spisd K. Světlé sv. XXX., str. 101 a násl. I Anežka Čermáková-Sluková, Vzpomínky na Karolinu SVětlOll. V Praze 1909, str. 63. 5 Novelly lIL, Sebr. spisů Kar. Světlé sv. XXIX., str. 202 a 203. 6 Na uved. místě str. 103. Vedle vytčených motivů hověl námět ještě řadou jiných rysů fabulačním zálibám K. Světlé. Uvádím z nich alespoň nepřekonatelnou nerovnost stavu i jmění obou mi. lenců, motiv to, který se opakuje ve všech ještědských pracích spiso"atelčiných prvního období: v »Sefce«, v »Krejčíkově Anežce«, v »Cikánce«, »Lesní panně«, a v »Lamači a jeho dítěti« tvoří dokonce hlavní útek dějový, Opakování tohoto kontrastu souvisí velmi těsně se základním názorem o vykupitelské moci lásky: je-li láska dvou srdcí absolutnem, jak by nemohla, jak by neměla, jak by nemusila překlínatí tak malicherné relativnosti jako jmění, stav, společenské postavení? Světlá, jíž Neruda nikoliv neprávem (r. 1869 v »Našich Iistech« dne 27. ledna při posudku »Vesnického románu«, viz Kritické spisy Jana Nerudy sv. VII., str. 217) přisuzoval nadání dramatické, pojímala tento motiv čistě dramaticky. Kdežto děti nesené věrou v absolutní hodnoty lásky chtějí se s lehkým svědomím přenésti přes přehrady jmění a rodu, ulpívají rodiče jejich, ryzí venkovští konservatívci, právě na těchto v~tazích a nechtějí popustiti. Dochází k prudkému kon. fliktu rodiM. a dětí, v němž pravidelně vítězí starý konservativní řád na troskách osobního štěstí milujících srdcí. V »Skaláku«, kde nedala básnířka za pravdu ani jediné zásadě konvenční morálky, jest řešení jiné. 7 Cituji dle dokumentárního spisu: Karolina Světlá ve stycích s Janem Nerudou. Úvodem a poznámkami opatřila Anežka Čermáková-Sluková. V Praze 1912. Přesné chronologie 231 v listech, v6.bec neúplně a zlomkově dochovaných, nemohla se vydavatelka dopátrati, scházíf pro ni téměř veškerá kriteria; naše citáty řídí se postupem knihy a vedle označení jejích stránek uvádějí i pravděpodobnénebo přibližné datum. s Myšlenka věty poslední vracela se u Nerudy častokráte, jak dosvědčuje i citovaný již passus z listu Světlé sestře dne 4. září 1862: "Vím, ie stokrát proklínal okamžik, kdy se ke mně přiblížil, kdy jsem v něm probudila mimo vášeň opětně cit pro čest, chut k práci« atd. I této myšlenky užila pak básnířka v "Skalákovi«, a sice na dvou místech. Po prvé, když Jáchym jízlivě vytýká Rozičce, která jej navštívila ve vězení: »Musila jsi mne chtít? Bez tebe bych byl někde v nějakém příkopu pošel a byl bych tomu všemu unikl.« Po druhé v posledním hovoru obou milenců při praskající louči ve sluji plísní pokryté, kde posměvavou řeč svou Skalák počíná slovy: "Vidíš, holka, kam to s tebou při_ šlo? To máš z toho, žes mne chtěla,« a konči sarkastickými větami: »Kdybyste se vy ženštiny jen vždy nechtěly Pánu Bohu do řemesla plésti; však on ví, na koho nechá slunce svítit a na koho pošle kroupy. Teď to máš! Na lidi si nenaříkej, ti tě varovali dost, od každého to's mohla slyšet, že nestojí Skalák za nicl« 9 Čím vyspívala a mohutněla tvůrčí schopnost Karoliny Světlé, tím sesiloval se její dar nakresliti v práci větší počet povah. Ve »Skalákovi« učiněn náběh zakresliti do děje i postavy rodiM obou milenců, arciť způsobem velmi prostým, ale pokrok děl se právě tímto směrem. V "Lamači a jeho dítěti« propracovány kromě Dorotky a Vilíka i figury starého Vacka a selky Rozkovcové, ty nejsou však již naprosto episodními postavami. O krok dále jde» Vesnický román«: opět dva páry hrdinů, jeden z generace starší, druhý z mladého pokolení: avšak nejedná se toliko 232 o rodiče a děti, jestliže básnířka děj soustředila kolem dvojic Antoš-Sylva, stará Jirovcová a rychtářka. Zde po prvé stačila hojnost postav i zvláštní jejich rozestavení na opravdový román, kdežto dříve se básnířka obmezovala, zpracovávajíc náměty ještědské, na formu povíd. kovou. 10 »Skalák« vyšel po prvé s podtitulem »obrázek z hor« v 10~.14. čísle Hálkova (XIII.) »Lumíra« ve dnech 5. března až 2. dubna 1863; po druhé s týmž podtitulem jako 3. číslo »Laciné knihovny národní« v Praze 1872 (str. 60), po třetí s podtitulem »novelIa« na str. 153 až 198 v »Povídkách a novelách« Kar. Světlé, jež tvoří XIX. sv. Salonní bibliotéky v Praze 1887; po čtvrté zařazen do II, dílu »povídek vesnických« »Prosté mysIi« str. 182-228 (Sebr. spisů sv. XV. v Praze 1901). Rozdílů tekstových ani jazykových v jednotlivých vydáních není. Od vydání III. rozdělen jest tekst hvězdičkami na deset kratičkých kapitolek, kdežto v »Lumíru« a "Laciné knihovně« nebyl vůbec členěni pouze dva oddíly poslední (první počíná se slovy "Samovražedník se ne· pochovává«, druhý »Viděla jsem Jáchyma pochovávat«) již v prvotisku v "Lumíru« odloučeny od celku vodorovnými čarami. 11 Světlá tu využila životních zkušeností s Janem Nerudou do té míry, že možno pro tuto kapitolu nalézti v korespondenci jejich takměř paralely. Upozorňuji především na shodu vyčítavých otázek Roziččiných po holkách Jáchymových s jejím listem Nerudovi, který opsala sestře v dopise ze dne 21. srpna 1862 (na uved. m. str. 43). Ve svém psaní ironisuje Světlá »Iásku« Nerudovu a dotýká se napolo s posměchem, napolo s výtkou Lidušky Schmidtovy, která mu byla lhostejnou hříčkou, Fišerové, jež jej poutala pouze smyslově, ale najednou s úsečnou rozhodnosti vyzvídá, jaký jest jeho vztah k věčné nevěstě Anně Holinové. Tak i Rozička 233 v povídce: odbývajíc s ledabylosti a opovržením holky Jáchymovy, liší je ne bez významu (»kde kterou objímá.š a kde která se k tobě lísá«), táže se důrazně a s obavou »zdali jsi žádné neslíbil, že si ji vezmeš?«. Právě tak těsně souvisí s milostnou zkušenosti básnířčinou hrdé gesto Rozíčky, kterým odmítá políbeni a objetí Jáchyma, dokud se neobrodL (»Políbit tě nemohu, a ty ke mně dříve nepřijdeš, dokud ti nevzkážu.« »Umřela bych hanbou, kdykoliv bys mne vzal okolo pasu a vždy bych si na to vzpomenouti musila, žes mne měl za nehodnou, a to právě, když jsem tak upřímně s tebou smýšlela.«) Neruda vytýká Světlé v dopise, přiloženém k listu sestře ze dne 28. srpna 1862 (na uved. m~.str. 51): »Ale všecky hříchy Ti budou odpuštěny, dovolíš-Ii mi jed. nou Tvou ruku políbiti, totiž výjimečně, nikoliv při odchodu nebo příchodu.« Rovněž lze pro poslední věty kapitoly páté nalézti analogie v korespondenci. Jako Jichymovi mravně se zdokonalujícímu při pouhém spatření Rozičky z dálky »celý den pak bylo volno a posvátno, jako kdyby byl u zpovědi býval«, tak přiznává se Neruda (list cit. str. 50): »Co Tebe znám, ženo, pochopuji katolické náboženství, pochopuji zpověd, - mně je - nevolno, dusno, nemohu-li Ti své srdce k nohám položiti,bys je soudila.« u Tak definuje krásně názor B. Němcové F. X. Šalda ve knize "Duše a dílo« v Praze 1913, str. lOS (Božena Němcová). 13 Pokládám tudíž za zcela nesprávný úsudek, jímž Leander Cech ve své knize z r. 1907 na str. 130 karakterisuje povahu Ruúččinu, dí-Ii "Ještě šlechetnější (t. j. než Krejčíkova Anežka) obětavosti, která hraničí až s přemrštěnou a chorobnou citlivosti, vyniká ve "Skaláku« Rozárka (sic)«. Karolině Světlé se podařilo přece doložiti co nejpřesvědčivěji, že Rozička nepodstupuje své oběti z pouhého sentimentál. 234 níbo naladění, jak se Leandru čechovi podobá; ovšem schematisující analyse L. čechově ušlo naprosto, že psychologický obsah »Skaláka« ověřen jest vnitřními zkušenostmi a proniknut krajní opravdovosti. Nepříznivěji a nespravedlivěji jeltě soudi o »Skaláku« H. G. Schauer, a to právě v poznámce, kde se snaží býti spravedliv k drobným ještědským novellám K. Světlé (»0 podmín. kách a možnosti národní české literatury« r. 1890, nyní ve Spisech, vydaných Arn. Procházkou 1917, str. 50), pravi-li »Vychvalovaný »Skalák« je výplod nezdařeného kompromisu mezi realismem a romantismem a hřeší na obě strany.« 14 Takto prováděla Karolina Světlá přesně program »čistého člověčstvf«. který tak výmluvně formuloval Vítězslav Hálek v »Obrazech života« statí »Básnictví české v poměru k básnictví vůbec«. Ve svém způsobě však značí ještědské povídky reakci proti akstraktnímu humanitismu Hálkovu a Nerudovu i jejich mladoněmeckých učitelů; reakce ta ve smyslu kmenové a nár~dní svéráznosti stala se u Kar. Světlé po roce 1878 uvědomělou. 16 Že doslov ten Cal do živého, dokazuje nepříznivé přijeti »Skaláka« damami i pány pražské společnosti, o němž podává zprávu str. 101-104 »Z literárního soukromí«. Třeba že však »tato malá, dobře míněná novelka se stala pravou sopkou urá· žek a způsobila tolik hádek a mrzutostí, že dlouho nedozvučely«, přec byla spisovatelce zvláště milá, a K. Světlá ji pokládala za svou prácí nejlepší. (Viz An. Slu_ ková-čeTmáková, Vzpomínky atd. str. 85.) Není to malý doklad, že »Skalák« zvláště těsně souvisel s osobností své tvt\rkyně? Ber taM ji h 1 s t e í n o v á. Berta Miihlsteinová narodila se ve Velvarech r. 1841 235 z rodiny úřednické. Matky nepoznala, ale macecha pečovala něžně o neduživé děvčátko. Prodlevši s otcem na různých místech, přestěhovala se Berta Miihlsteínová do Prahy, kdež zahájila literárnf činnost básní věnovanou památce B. Němcové v "Ladě«, r. 1870 vystoupila v II. ročníku almanachu »Ruchu«. Pak přinesly různé časopisy a kalendáře její práce veršem i pr6sou, jež sebrány v knize básní "Pohrobky« (1872), v "Povídkách, novelách a arabeskách« (1880), "Nových povídkách« (1883), dvě rozsáhlejší povídky "Vlasti a Tobě« (1880) a »Na březích Nežárky« (1882) tvoří svazky samostatné (všecka pr6sa vydána v "Libuši«). Pro divadlo upravila pře. klad Feuilletovy "Julie«. Velmi byla činna v »Americkém klubu dam«, kde dvakráte přednášela o ženské otázce. Svému stálému neduhu, jenž ji v posledních létech zdržoval od psaní, podlehla v Praze r. 1887. Velvary uctily její rodný dům pamětní deskou; vřelou vzpomínku na ni od Špindlerové přinesly r. 1888 »Ženské listy«. F ran ti š k a Str á n e c k á. 1 Františka Stránecká byl pseudonym Františky Kersch. nerové rodem Všetečkové, choti soudntbo rady. Narodila se r. 1839 ve Velkém Meziříčf, část dětstVí prožila ve Zhoři Stránecké, odkud si později vyvolíla jméno spi. sovatelské; vdána od r. 1855, žila s manželem několik let v Uhřích, dlouho v Uherském Hradišti, posléze v Brně, kde r. 1888 zemřela. Kromě sbírky lidových "Pohádek z Moravy« (1868) uveřejnila od r. 1877, nejprve v publi. kacích moravských »Koledě«, »Moravanu", »Obzoru«, »Zoře« a »Vesně«, později také ve »Květech« a "Světo· zoru«, velkou řadu povídek, črt a obrázků; za života vyšly dva soubory jich »Z našeho lidu« (1882) a »Ně. které črty« (1885) i sbírka cenných kreseb národopis. 236 ných »2 pohoří moravského« (1886). kterou autorka sama jmenuje »povahopisným pokusem«. Po smrti její vydala šaškova »Moravská bibliotéka« za redakce Fr. Dlouhého tři dily "Povídek, obrazů a črt« (1889-1893), neúplný a nekritický to pokus o soubor její beletrie; velmi četné stati etnografické, starožitnické, otiskované zvlá .. ště v »Domácí hospodyni«, »Časopise vlasteneckého musea v Olomouci« sem nepojaty. Starší vzpomínkové a životopisné příspěvky, hlavně hojné nekrology, význam Fr. Stránecké přeceňují, reakcí proti nim jest historicky promyšlená a kriticky vyhrocená karakteristika v Mil. Hýska »Literární Moravě v 1. 1849-1885« (1911, str. 289-292); podobizna naše, jež se tuto podává v úpravě nové, vznikla déle než deset let před knihou Hýskovou. z v Ý v o i e T e r é z y N o v á k o v é. 1 Snad dle jména, ale zřejmě nesprávně, pnsuzován byl rodině Deutschově původ židovský, ano, některé nekrology hledaly stopy toho i v povaze a ve fysiognomii mé matky; zřejmý východní rys v tváři Terézy Novákové byl však dědictvím po otci, jenž neměl ani kapky semitské krve v žilách. Rodina Deutschova vynikala neobyčejným nadáním, které se projevilo v několika potomcích literárně, ač II nikoho tak skvěle, jako u mé matky; z je_ jích přímých bratranců proslul C. KarlweiB jako populární spisovatel lidových her a komedií vídeňských, které se i v Praze provozovaly, a hildesheimský novinář Vilém Wallis jako realistický dramatik střední polohy; sestřen. ka Žofie Jarzebecká píše se zdarem humoristické bajky veršem do německých rodinných týdeníkli. Prarodiče Deutschovi sami byli však zcela lidé neliterární: děd mé matky Emanuel štěpán bystrý obchodník velkého počtářského umu a tvrdého srdce, babička' její Žofie rozená 237 Kernová rozmarná a panovačná dáma ve slohu ancieu régimu. 2 Vlastní životopis Terézy Novákové, psaný r, 1893, vyšel v "Zlaté Praze« r, 1913. 3 Korespondenci Ter. Novákové s Janem Prouskem vydává r. 1918 v "tellsltém světě« J. V. Simák. fl a n a K v ap il o v á n a i e v i š t i i vek n i z e. Nekrolog z r. 1907 otiskuje se tu zcela přepracován a doplněn rozborem "Literární pozdstalosti Hany Kvapilové«, vydané koncem téhož roku; při karakteristice sloM hereckých posloužila mi knížka Alfréda Kerra "Schau.pielkunst« (Berlín 1917), jež rozšířena přešia do 5 sva:tku Kerrových sebraných spisll »Das Mimenreich •. (Berlín 1917.) OBSAH Předmluva . . . . . . . . 9 Královna Radegunda . . . .. 11 K a t e ř i n a S i e n s k á, s v ě ti c e a h rdi n k a 20 Anna z Rožmberka. , . .. ... 43 Dvě pod o b i z n y z něm e c k éro m a 71 t i k y: 1. Henrietta Herzová 50 2. Cha rl o t t a 8 t i e g I i t z o v á. . . 68 »Aurora Leighe Elišky Barrettové- B r o w n ing o v é. . . , . 79 Básně Boženy Němcové . . 99 »8 k a lá ke K a r o li n y 8 vět lé 130 Dvě e p i g o n k y: 1. Ber taM ji h ls t e i n o v á . 157 2. Fr a n ti š k a 8 tr á n e c k á . .. . 163 Z v Ý v o i e T e r é z y N o v á k o v é: 1. C e lis tví T e r é z y N o v á k o v é . . I. . . . 175 2. Teréza Nováková a Cechy východní 188 Hana Kvapilová na jevišti i ve knize. 202 P o zná m k y. .. . 221 Tiskem Lidové knihtiskárny (J. Skalák a s pol.) v P r a z e.