1 9 1. O PŘEDMLUVA Podnět tohoto stručného nálYsu byl zcela příležitostn ý. Ministerstvo zahraničních věcí Československé republi!oštolskému křesťanství, nenašla žádoucího ohlasu. Teprve Jan Hus dovedl učiniti z otázky reformace životní problém celého národa, když rozpravy o věcech víry přenesl s universitní katedry do lidu a když své stanovisko" zpečetil smrtí mučednickou. Jan Hus byl větší spisovatel než bohoslovec. Jako universitní učitel, jenž si získal nesmírnou popularitu úspěšným krokem o znárodnění vysoké školy pražské, přidržoval se běžného realismu a spojil jej bez obtíží s radikalismem Angličana Wyclifa, v jehož nauce do- 10 časně utonul, a to tak, že v latinských svých spisech podává málo více než parafrázi mistra oxfordského. Jako český spisovatel a prostonárodní kazatel znal však tento syn prostého venkovana cestu, vedoucí neklamně k srdci lidu. Rozuměje správně potřebám přítomnos~i, zavrhl v pravopise i v jazyce archaismy a přizpůsobil je živému usu. Dbalo rozkvět lidového zpěvu v kostele jazykem národním a dovedl umění kazatelské, které přenesl konečně z chrámu pod širé nebe, k veliké dokonalosti. V duchu literární tradice staročeské kořenil svou řeč živly gnomickými, lidovými metaforami, realistickými obrázky ze skutečnosti. Nezavrhoval satiry, paskvilu, zkresleniny, jichž vydatně užíval ve svých spi .• ' sech polemických, ale naopak byl ztělesněnou vlídností a něhou v osobních projevech, zvláště v proslulých listech posílaných ze žaláře žákům a krajanům. Za každou slovesnou prací Husovou stojí celá. osobnost, soustřeďující v sobě hlavní síly svého národa ve své době. A tato osobnost vstoupila dne 6. července 1415 na hranici v Kostnici, aby poznanou pravdu proti vůli celého koncilu a k úžasu vší Evropy obhájila svým životem. Náboženské hnutí, které vyvolala mučednická smrt Husova a které "proti všem" sáhlo k obranné a vítězné zbrani, nebylo nikterak příznivo literárnímu životu. Přísně asketický duch husitský, který se občas projevoval radikálním obrazoborstvím, odsuzoval umění vůbec a přisuzoval písemnictví toliko úkol vzdělavateln\' a nábožensky i mravně výchovný. Tak na několik sto·· letí vymizelo z Čech takřka veškeré básnictví, výpravná prósa i světské drama v jazyce národním i pokud se neuchýlily do nejnižších vrstev neliterárního lidu, sloužily tyto druhy krásné literatury za pouhé pomůcky náboženské i politické polemiky. Zato horlivě bylo pěstováno náboženské písemnictví ve všech svých oborech. Znovu a znovu byly překládány částky Svatého písma, z nichž pak pořizovány soubory biblicke, poskytující nejprve písařům a iluminátorům, záhy po vynalezení knihtisku také tiskařům, aby osvědčili své umění. Kazatelé učení i lidoví skládali sbírky výkladů na texty biblické, t. zv. postily, a ježto do nich rádi vsouvali mravokárné a satirické vložky, jsou tato dila doposud 11 cenným pramenem. pro poznání poměrtl"L otlé doby, Po stopách Jana Husi dbali husité o náboženský zpěv, který vedle čtení a výkladů bible se stal jádrem jejich bohoslužby a byl po stránce hudební i slovesné doveden k velké dokonalosti: z ničeho nevane k nám dodnes tak uchvacujícím vichrem drsný a hrdinský husitský duch jako ze sborové písně táborské "Kdož jste boží bojovníci", která pravděpodobně souvisí s osobou samého geniálního vůdce husitského, slepého a vznešeného Jana Žižky z Trocnova - smysl pro přísnou vojenskou kázeň, neohrožená statečnost bitevní jsou zde sdruženy se starozákonní důvěrou v Boha a s ryze křesťanským nadšením pro statky duchovní. Když se již učení táborské a s ním válečná moc husitská neodvratně rozkládaly a upadaly, domyslil v samotě českého venkova hloubavý sedlák, jihočeský krajan Jana Husa a Tomáše ze Štítného, Petr Chelčický, vůdčí zásady a záhady české reformace, podrobil je příkré kritice a došel <;!ůsledků, které sice popíraly životní praksi husitskou, ale zároveň tvořily základ pro nové útvary duševního i mravního života v Čechách. Třebaže neznal valně latinsky, a neprošel tudíž studiem akadémickým, 9svojil si Petr Chelčický přece všecek myšlenkový kvas, cizího i domácího původu, který znepokojoval od počátku XV. století Čechy; s prudkým radikalismem a se sklonem geniálního primitiva zjednodušovati vše, dobral se krajních důsledků úsilí reformačního a ztlumočil je drsným, ale mohutným slohem mísícím rozbor bohoslovný s časovou invektivou a praktickou filosofii s demagogickým kazatelstvím. Zcela rozhodně zamítl veškerou tradici i organisaci církevní a vymáhal návrat k apoštolskému zřízení, při . čemž jako o jedinou autoritu se opíral o bibli, pojatou značně racionalisticky. Nezastavil se u náboženství a u církve, nýbrž podrobil svému zdrcujícímu úsudku starokřesťanského supranaturalisty také stát a společenské zřízení. I zde osvědčil svůj selský radikalism: odsoudil středověké rozdělení na stavy, popřel oprávněnost královské moci a státního zákonodárství, stíhal nedůvěrou kupce, úředníky a připouštěl, že pouze ruční práce rolníkova na vesnici jest povoláním bohumilým. 12 Zde v samotě, nedbaje majetku ani m!=>udrosti světské, měl opravdový křesťan uskutečňovati království boží na zeIlÚ. Ač Chelčický sám byl duše vášnivá a útočná, kázal neodpírati zlému a zavrhoval veškeré násilí ; proto odsoudil také husitskévá:lky a velel svému ohroženému národu, aby zastrčil meč do pochvy. Tento křesfanský anarchism a selský primitivism Petra Chelčického náleží nesporně k největším koncepcím ducha středověkého a zároveň k nejstatečnějším výrazům slovanské mysli j není divu, že v něm po 250 letech Lev Tolstoj pozdravi\pvého př~dchůdce. Petr CHelčický, jenž byl asi o dvacet let mladší než M. Jan Hus, zemřel kolem roku 1460, ale již před smrtí jeho spojilo se několik nábožnych a myslivých žáků jeho, aby uvedli do života jeho mravně náboženské zásady. Tak vznikla ve východních Čechách proslulá Jednota bratří českých, která netoliko vzácným způsobem oplodnila kulturní život český, ale mravně obrodila i národy cizí, zvláště kolonisty v severní Americe. V klopotné práci sedlákově, v evangelické chudobě a v bratrské svépomoci i solidaritě žili první Čeští bratři v pohorských, odlehlých končinách a vydrželi tu pronásledování od vládnoucích církví. Zprvu neměli ani pevné dogmatiky ani jednotné organisace, ale postupně proměnili se v dokonale zřízenou společnost náboženskou, kde nebylo rozdílů majetkových ani stavovských. Původní jejich odpor k světské moudrosti a mimonáboženskému poznání stavěl je mimo kulturu, leč záhy jali se pečovllti o školství, užili vynálezu knihtisku, aby šířili své spisy dogmatické a své pečlivé sbírky náboženských písní, ano počali se starati o své dějiny, založili archiv bratrský, vychovávali si odborně vzdělané historiky a v XVI. století stáli v čele kulturního snažení celé své vlasti. Nebyla to zrada původních přísných zásad, nýbrž nutný ústupek životní potřebě, jako přijali do svého středu také urozené a vznešené osoby, pokud se zároveň vyznačovaly bezúhonností mravní, tak osvojili si konečně i zásady humanismu, který tenkráte opanoval se značným zpožděním českou vzdělanost. První kroky humanismu na půdě české, kam prostřednictvím kanceláře císařské a později zásluhou uči- 13 telů universitních pronikal z !talie, měly ráz ne-li přímo protinárodní, tedy dozajista nenárodní. Byli to valnou většinou katoličtí učenci a šlechticové, necítící sympatií ke svým kacířským krajanům, kdož v umělé latině cíceroniánské pěstovali dekorační básnictví, didaktickou rétoriku a výjimečně také úvahy státnické. Teprve později pří1nuli k cizímu kulturnímu směru též věrní Čechové, zachovávající reformační tradice a pracující obětavě pro národní· stát; umínili si neopouštěti mateřštinu, nýbrž vzdělávati a zdokonalovati ji podle humanistického ideálu formalistického j tlumočili v překladech velké vzory klasické j vnášeli do spisovatelství, které tak dlouho po/!luhovalo výhradně náboženským sporům, pokročilé metody vědecké. Nejkrásněji snažení tohoto národního humanismu českého osvědčil vynikající právník Viktorin Kornel ze Všehrd, který v rozsáhlém díle podal zároveň úplný i kritický obraz vyspělé a rozvité právní kultury české, kterou dovedl zároveň pojmouti historicky i obhájiti její tradiční neporušenosti proti úsk.očným záměrům romanistů. Poctivého a ušlechtilého Cecha neprojevil pouze v úzkostlivé péči o rY70st mateřštiny, která se tu odvážila na předmět vědecký i na výraz složité umělosti, nýbrž zvláště čistě lidským smýšlením, ujímajícím se utlačených a ztotožňujícím právní cit s křesfanskou spravedlností. Zde opravdu humanism byl průchodem k humanitě. Z humanistického pokroku těžila vydatně populárně vzdělavací prósa česká, která hojností a rozmanitostí plodů i významem pěstitelů úplně zastínila krásné písemnictví, které i nadále úplně zkomíralo. Hojně byly vydávány spisy přírodnické a lékařské, díla státnická, s největší oblibott však cestopisy a to zvláště záznamy původních cest do Palestiny, kde nábožný duch český hledal stopy Spasitelovy, šíře zároveň své vědomosti o zemích a národech. Skutečného mistrovství dosáhla však česká prósa v XVI. a XVII. věku v jediném oboru: v dějepisectví. Veliké události politických i náboženských dějin naplňovaly nepřetržitě zelpi a nedopřávaly generacím ani, aby v klidu vydechly. Slechtici i města zápasili s panovnickou mocí, která od nastoupení Habs- 14 burků na český trůn r, 1526 směřovala více a více k absolutismu a přísně trestala vzdorné rebely i obě národní církvej husitští utrakvisté i čeští bratří, zápolily mezi sebouj ale odrážely zároveň mohutnějící sílu katolicismuj opírajícího se o přízeň habsburských císařů a vedeného řádem jesuitským; od německého i švýcarského protestantismu přicházela české reformaci podpora, ale spolu nebezpečí vnitřního rozkladu; z rozbouřených vln vzájemného boje všech proti všem občas nořila se vznešená myšlenka náboženské snášelivosti a státně vlasteneckého dorozumění hlavních činitelů v zemích koruny české. Pozorování takových dějů, stranických motivů i povahj které za nimi se rýsovalYj podporovalo ovšem značně psychologický bystrozrak dějepiscůj neméně než čtení klasických vzorů starověké historiografie. Protože k tomuto chápání přistoupilo i odborné studium pramenů a dokumentů a smysl pro dějiny správníj povzneslo se české dějepisectví této doby k opravdové výši naukové i zvláště některé m6nografiej založené:na osobním prožití událostí, působí duchem až moderním, Vedle nich nechybělo však ani zábavných, lehce vypravovaných kronik lidovýchj které dovedly buditi zájem pro dávnou minulostj upoutávajíce lehounkým tónem vypravovacímj jenž arciť jen nedostatečně zakrýval nekritičnost a libovol- nost pojetí, . Dokonalý smír mezi duchem bratrským a humanistickou vzdělaností provedl v druhé polovici XVI. věku biskup Českých bratří Jan Blahoslav. Náležel již k onomu pokolení, které přijalo humanistické nauky z německých universit; odtud pro celý život si osvojil směr, který Melanchthon byl tak přesně vyznačil heslem "litterata pietas". Podle názoru Blahoslavova, v jehož nitru učenec daleko převyšoval bohoslovce, vede pravá cesta k dokonalé zbožnosti a křesťanské lidskosti důkladným vzděláním, opírajícím se o kulturu zároveň bibli·· ckou i staroklasickou; tuto pojímal Blahoslav v duchu XVI. století arciť spíše rétoricky. než filosoficky neb umělecky, Jako Jan Hus, na nějž vědomě navazoval, zajímal se i Jan Blahoslav o mluvnické otázky, k nimž u něho přistupoval zájem prosodický; stejně jako. on 15 dbalo rozvoj kazatelství a duchovni písně, ale při tom zvláště studoval její stránku hudební i v hadicich Jednoty bratrské pěstoval, a to skutečně kriticky, dějepisné badáni. Ale hlavni dilo"stejně krátkého jako bohatého života tohoto křesfanského humanisty bylo posvěceno bibli, z níž Jednota bratrská, věrna odkazu Petra Chelčického. stále vycházela a k níž stále se vracela. Jako Luther umínil si Jan Blahoslav - podle humanistické zásady: ad fontes - přeložiti Písmo svaté z originálu, očištěného filologickou kritikou, a tak emancipovati se od VulgatYi jeho jazykový clt, vkus a vzdělání zaručovaly, že se to stane čistým jazykem mateřským. Blahoslav sám přeložil Nový zákon, kdežto k překladu Starého zákona sestoupila se v Jednotě bratrské celá komise znalců, z jejichž rukou vyšla na Moravě dvacet let po smrti Blahoslavově slavná Bible kralická, kterou se český národ doposud pyšní jako vzácným klenotem svého písemnictví a jež stále znovu se otiskuje Biblickou společností britskou. Drahocennější než veliká učenost filologická a exegetická, uložená v kritice tekstové i v hojných poznámkách, jest klasický jazyk tohoto překladu, podivuhodně jednolitého při původu tak složitém. Bratří dovedli spojiti živost mluvy lidové s veleb ou monumentálního jazyka literárniho, jak se vyvinul tradicí stoletou i ocenili správně to, co rozlehlé oblasti české řeči, rozdělené na různá nářečí, jest společného i dovedli se úplně osvoboditi od humanistické těžkopádnosti, která tehdy ovládala, i od nezdravé módní záliby pro germanismy a latinismy, takže Písmo svaté v jejich tlumočeni se stalo i nejprostšímu křesťanu srozumitelným. Po Husovi byl takto (ale s větší důkladností a důsledností) kodifikován jazyk spisovný-to kromě vzorného školství byl nejkrásnější světský odkaz Jednoty bratrské národu. Jinak nedovedli ani nejlepší stili sté této doby na př. horlivý polyhistor a neúnavný vydavatel Daniel Adam z.v eleslavina zprostili se nákladného anepřirozeného slohového baroka, které -,rlivem humanismu v XVII. věku zaplavilo literaturu na označenou, že písemnictví,~které vyrůstá v skleníku studovny učencovy a ztrácí jakýkoliv styk s lidovým životem, vážně churavi. 16 Ještě po bělohorské katastrofě r. 1620, která zasáhla stejně do vývoje kulturního jako do života politického a náboženského a národ husitský a bratrský vydala na pospas krvavé zvůli habsburské dynastie a jesuitské protireformace, promluvila Jednota bratrská kE vropě způsobem slučujícím zásady křesťanské reformace s vědou humanistickou. Stalo se to ústy posledního biskupa Českých bratří, Jana Amose Komenského, velkého učitele národů. To, oč vznešenýE!xulant český se snažil za svého pobytu ve Švédsku, v Anglii, Holandsku a Uhrách a co vložil do svých světoznámých tří děl latinských "Janualinquarum reserata", llOrbis pictus" a "Didactica magna", náleží jako trvalý statek kulturní celému lidstvu: že vzdělání, a to především v,zdělání v mateřštině, semá dostati každému bez rozdílu stavu, rodu a pohlaví i že se má mládež učiti nikoliv slovům, nýbrž názoru, jehož dosáhne nejsnáze vydatným vyučováním věcným a postupem od abstraktního ke konkrétnímu i že vedle ducha dlužno vzdělávati také tělo, čemuž nejlépe poslouží uvedení cviků a her do školy i že škola, řízená učitelem laskavým, má býti místem radosti. Tyto zásady valnou většinou původní nepodával J.A.Komenský jakožto ojedinělé poznatky, nýbrž jako organické součástky velkého plánu encyklopedického, jejž s.ám jmenoval pansofií j všecko lidské věděni, dotud rozptýlené, chtěl přesně a účelně uspořádati v jednotnou soustavu, opírající se o víru stejně jako o rozum i prostřednictvím pansofie by se člověk křesťan přibUži1 nejvyššímu cili svému, totiž poznáni Boha a splynuti s níin. Ale Komenský, předchůdce encyklopedistů. pokročil ještě dále: v krvavé době třicetileté války snil o harmonii všech národů, států a náboženství a před- pověděl tak svaz národů. . Vedle tohoto odkazu světu, dodnes jen zpola vyplněného, zanechal Jan Amos Komenský mnoho děl svému národu, psaných jeho jazykem a adresovaných mu za nejtěžších zkoušek, kdy Komenský sám bloudil s místa na místo, nespatřiv od 35. roku více své ubohé vlasti. Kromě knih pedagogických, psaných výhradně neb původně česky, jsou to namnoze díla nábožensky rozjímavá a mravně útěšná, pro sycená osobním hořem my- 2 17 sHtele, který byl zároveň básníkem. Z nich zvláštního podivu jest hodna rozsáhlá alegorická skladba "Labyrint světa a ráj srdce", kde, nakresHv swiftovským perem zdrcující obraz společnosti lidské, prchá kře stanský filosof k Bohu, aby v něm nalezl pravé štěstí. Jakoby na rozloučenou shrnul J. A. Komenský v tomto díle základní rysy českého písemnictví ve středověku: přísnou vážnost mravní, založenou na názoru křesťanském, živý smysl pro skutečnost, projevující se přísným pozorováním a kresbou realistickou, zálibu v alegorii, sklon satirický a jakýsi nedostatek. porozumění pro pravou uměleckou volnost j ale vše, co v písemnictví před Komenským jest jen rozptýleno a naznačeno, provedeno jest tuto ve velikých obrysech, jako osobnost Jana Amose Komenského ztělesňovala přímo monumentálně nejlepší snahy a tužby národa Husova a Českých bratři. Když r. 16-70 kmetný Jan Amos Komenský položil v Amsterodamě k věčnému odpočinku unavenou hlavu vyhnancovu, rozprostíraly se nad jeho pokořenou a umlčenou vlastí temnoty, jež nemají sobě rovných v dějinách vzdělaných národů. Vylidněny krvavými exekucemiinásilnou emigrací, zbaveny domácí šlechty i skutečného vzdělanstv~ ochuzeny hospodářsky, seslabeny politicky, staly se Cechy výhradnou kořistí jesuitské protireformace, která zmocnila se university, škol, tisku a zahájila slovem i ohněm vyhlazovací činnost proti všemu, co připomína!o prokletou reformaci. Ale za spálené knihy kacířské nedovedli dáti katoličtí horlivci, mezi nimiž zprvu nechybělo upřímných vlastenců, žádné náhrady, neboť jejich asketická a mravokárná produkce, nesouvisící ani s životem národa ani s myšlenkovým duchem evropským. sotva zasluhovala "e své nechutné bědnosti názvu literatury j v XVIII. století pak postupně dohasínala. Latinské a později i německé knihy zaplavily Čechy, kde nyní i školské vzděláni octlo se v úpadku j jazyk kazil a porušoval se víc a více vlivem němčiny i zvráceným úsiHm nevzdělaných puristů i smysl pro dějinnou souvislost uměle byl vyhlazen metodami jesuitskými. V polovici věku XVIII. nebylo nikde naděje, že národ takto přitlačený k zemi mohl by Se 18 kdy vzpamatovati. Leč v selském li~u udržoval se plamének zdravého života národního. Reč zachovávala si svou tYarovou i výrazovou přesnost, své metaforické bohatství, své gnomické kořeni. V pověstech, zkazkách, místy i ve vzpomínkách náboženských sekt žila dějinná tradice a s ní národní vědomi. Tvořivá fantasie lidu zbásnila právě v těchto těžkých dobách v Čechách, na Moravě i na Slovensku ony čarovné písně, hned hluboce zádumčivé, hned výbušně veselé, někdy ironicky štiplavé a jindy milostně něžné, plné vůně lučin a lesnatých strání, které za nedlouho měly pomáhati umělcům básníkům při hledání a nalézání pravé poesie. Nastal-li v poslední pětině XVIII. věku přece obrat k lepšímu, z něhož pak se vyvinulo celé národní obrození ve véškerých směrech duševního života, bylo to podivuhodným, ať nedím, zázračným výsledkem v pohyb uvedenýqh kulturních sil evropských, které našly' živý ohlas v Cechách, pyšnících se pod mrtvou korou úpadku vysoce zdravým a svěžím jádrem národním. Dva osvícení panovníci habsburského rodu, kteří podle vzoru svých druhů na ostatních trůnech evropských vnesli do starobylého a zpátečnického císařství skutečnou osvětu a ušlechtilé lid11milstV'Í, poskytli hospodářskými, sociálními i právními reformami českému lidu možnost zdárného vývoje j ve vzdělanstvu za podpory vlády a pod vlivem zahraniční vědy a filosofie nabyl vrchu osvícenský směr, jenž důsledným racionalismem, neohroženou kritikou a bezohledným popíráním tradice znamenal úplnou porážku jesuitské protireformace. Universita stala se ohniskem skutečné vědy, vedle ní vznikaly učené společnosti s horlivou činností přednáškovo ~I i publikační, kritické časopisy seznamovaly s naukovým ruchem za hranicemi a potíraly vžité předsudky, lidoví novináři v časopisech i brožurkách tlumočili nové názory vrstvám nejširším. Ale pokud tyto pokrokové snahy osvícenské i lidumilné přímo přicházely od vídeňské vlády neb byly od ní podporovány, přinášely s sebou veliké nebezpečí národní i bylyť zároveň pomůckou rakouského centralismu, který neuznával historického státního práva českého, a germanisace, která mínila všecky národy v Rakousku oběto- p ~ vati fantómu jednotné národnosti státní. Tento tlak, prováděný s velkou rozhodností, vzbudil stejně rozhodný protitlak v Čechách, a zde jsou prvopočátky národního uvědoměni. Proti vídeňskému centralismu opřela se stavovská šlechta, jejíž práva byla vážně ohrožena a jala se horlivě podporovati ušlechtilé snahy některých učenců z kněžského i laického sboru, kteří vystoupili na obranu českého jazyka a české národnosti. Leč běda I Jazyk český, věrně zachovávaný v mluvě lidové, nebyl vzdělancům běžný í jeho mluvnické ústrojí bylo neprozkoumáno, takže pošetilí novotáři, neznali jazykové tradice, v něm řádili bez přitrže j pronedbav půl druhého století kulturního vývoje, nevyhovoval potřebám vědeckým. Stejně nesnadno bylo opírati národní uvědomění o historickou tradici, která byla značně zakalena předsudky protireformačními: nejslavnější doby národní minulosti byly bua zapomenuty neb provázeny opovržením a potupou j dějepisné památky byly rozptýleny a badání nepřístupnYí bajky kronikářů a legendy náboženských zuřivců nahrazovaly v lidových myslich skutečný obraz vlastenecké minulosti. Zde všude bylo obětavým a pracovitým buditelům nasaditi rádlo, a proto v čele hnutí obrozenského za doby osvícenské stojí vědecké badání jazykové a historické. Ježto však nešlo pouze o to, probuditi vzdělance, nýbrž stejnou měrou získati pro národní věc lidové vrstvy, provází tuto naukovou činnost horlivé úsilí popularisační a lidovýchovné, prodšené ušlechtilou lidumilností a emancipačním nadšením osvícenským. Aby lidoví čtenáři mohli čítati správný a jadrný jazyk, vydávány pro ně památky staršího písemnictví českého; pro jejich poučení historické spisovány v lehké formě vlastenecké kroniky j na divadle a o něco později i v novelistice předváděny jim prostoduchou technikou a s hojnými tirádami vlasteneckými a demokratickými výjevy z dějin j noviny i kalendáře posilovaly jejich uvědomění národní. Toto první osvícenské období národního obrození, které se končí asi válkami napoleonskými, mělo jednak ráz vědecko kritický, jednak povahu popularisační, ale nepohřešovalo ani zcela· myšlenky politické. Již první 20 z badatelů a buditelů jazykových zdůrazňovali příbuzenství češtiny s jazyky slovanskými, a odtud byl pouze krok k tomu, ab~ tento názor vědecký byl přenesen do oblasti veřejné: Cechové nestojí osamoceni, nýbrž jsou příslušníky velké rodiny slovanské, o niž se mají v čas potřeby opříti, a jmenovitě v Rakousku, v němž tvoří Slované většinu, otevírá se volné pole zdravé a prospěšné politice austroslovanské. Takto zároveň s obrozením národním rozvíjela se v Čechách myšlenka slovanská, dodávajíc celému hnutí rázu universálního. Veškeré snažení osvícenské vědy v Čechách shrnuje a vyvrcholuje mohutná osobnost učeného abbé Josefa Dobrovského, jenž po celém Slovanstvu jest znám jakožto patriarcha slovanské filologie. Rozsáhlé a důkladné vědomosti jazykozpytce, literárního dějepisce a historického badatele provázeny byly přísnou a jasnou kritičností pravého ducha paylovského, jemuž věcná a neúchylná láska k pravdě byla životním náboženstvím. Vyzbrojen těmito zároveň rozumovými i mravními přednostmi, nestal se Dobrovský toliko zakladatelem vědeckého mluvnictví a soustavného literárního dějepisu českého, nýbrž stanovil i zákonné zásady novočeské mluvy spisovné, básnické prosodie a kritické metody. Nebyl by toho vykonal bez lásky k českému jazyku a písemnictví, třebaže sám psal jen latinsky a německy j ale přes to byl přesvědčen, že český duševní život náleží pouze minulosti a že jest proto vhodným předmětem naukového badání, nikoliv součástkou živého vývoje i že by Čechové byli schopni vytvořiti krásnou literaturu evropské úrovně, nechtěl přepustiti tento statečný skeptik. Teprvepokolenf, které přišlo po Dobrovském a skládalo se namnoze z jeho žáků, odhodlalo se v romantic .• kém nadšení vznésti dvojí heslo: národní vědy, české netoliko látkou, ale i jazykem a duchem, 'tl národního básnictví i bylo to pokolení bohatýrské, protože nezůstalo při hesle, nýbrž samo je proměnilo v úspěšný čin~ V jeho čele stojí vlastní zakladatel nové české literatury, Josef Jungmann, filolog z povolání, ale zaroveň muž vzácného estetického vzdělání i vkusu. Obě hlavní, nevýslOvně pracná dila Jungmannova, velký slovník 21 jazyka českého a důkladný soupis domácího písemnictví pokračují v dráze Dobrovského, ale ukazují již z pojetí národa i jeho minulosti zřejmé rysy romantické. Jungmannova literární estetika, které se pak přidržovalo celé národní obrození, jeví zvláštní směs romantismu a klasičnosti: ukládá písemnictví českému, aby se snažilo býti klasickým a to závoděním s moderními i antickými literaturami, ale shledává pravou klasičnost teprve v tom, že národ vtiskne svému básnictví svou původní osobitost, jedinečnou a nenapodobitelnou. Veškeré úsilí Jungmannovo směřovalo k tomu, aby spisovatelůni usnadnil cesty vedoucí k takové klasičnosti; sám vytvořil moclerní básnickou mluvu, obohacenou také ze zdrojů slovanských; ve vzorných překladech z anglické, francouzské i německé poesie uvedl do Čech přiklady vysokého umění slovesného j s jemným smyslem pro zevní ústrojí básnictví udomácňoval rozmanité, namnoze složité formy veršové, přeje si, aby v Čechách stejně bylo pěstováno básnictví přízvučné i časoměrné, Sám nebyl tvůrčím básníkem, ale jeho kritický podnět, jeho přátelská pomoc, jeho estetický vkp.s stály jako dobré sudičky u kolébky nové české poesie - byl to český Herder, vychovatel i miláček národní romantiky. Básnictví, které nejprve zkoušelo své neobratné síly v anakreontických hříčkách, v bezduchých náboženských i hrdinských epopejích a v únavných skladbách popisných, mělo zvláštní štěstí, že mezi Jungmannovou družinou se objevili dva opravdoví poetové; každý jiJ!ého uměleckého typu, Jan Kollár a František Ladislav Celakovský, v lecčems přímo antagonisté, ale oba nadšení vyznavači romantismu a stoupenci i apoštolové slovanské vzájemnosti. Evangelický kazatel ze Slovenska, Jan Kollár, prošel romantickou universitou v Jeně, kde poznal Herderovu filosofii dějin, podle níž božský plán postupného vývoje k humanitě se uskutečňuje skrze velké, národně kulturní celky, střídající se na jevišti světa. Uprostřed pangermánského hnutí romantických studentů pojal v ohnivé své duši pevné přesvědčení, že nyní jest řada na Slovanech. V jejich velkou budoucnost a mravní poslání věřil tím nadšeněji, čím chmurnější byly jeho po- 22 znatky: v Durynsku nacházel pouze hroby vyhynulých a vyhubených Polabanů i jeho sentimentálně zbožňovaná milenka, v níž si představoval dceru pomyslné bohyně Slovanstva, mluvila pouze německy, ač pocházela ze slovanské krve j v Praze i na Slovensku, svém působišti, setkával se se zcela nepatrným uvědoměním slovanským. Snad proto jeho poesie, romantická v zevních formách, ale klasicistická v řečnickém výrazu, v starožitnické učenosti, v umných pointách, měla největší silu tam, kde lkala, žalovala a bouřila elegií. Velká jeho alegorická skladba "Slávy dcera", která Se zrodila v cudné a něžné erotice a skončila v antikvářské pedanterii, byla statečným a důsažným buditelským činem netoliko pro Čechy, nýbrž pro Slovanstvo veškeré j ve své době podávala nejsoustavněji evangelium slovanské vzájemnosti, pojaté však nepoliticky. Umělecky vytvořil Jan Kollár v tomto cyklu sonetů s elegickým předzpěvem dokonalý typ romantismu učeného, odvracejícího se od života ke knize, od přítomnosti k dávnověkosti, od skutečnosti k platonismu a napodobujícího umělé i složité formy, v nichž si libuje literární kultura. Česká básnická romantika měla ještě jednu tvář, jejíž prototyp rovněž dlužno odvozovat od Herdera. Jestliže angličtí a němečtí romantikové přilnuH celou duší ke skutečnému i domnělému lidovému básnictví, jestliže jeho památky sbírali a vědecky studovali, jestliže ve svých umělých výtvorech pilně napodobovali jeho bezprostřední prostotu a svěží úsečnost, nemohl jejich příklad nikde vzbuditi živějšího souhlasu a ochotnější nápodoby než právě v Čechách, kde prostonárodní píseň pěstovaná i v dobách nejhlubšího úpadku obecného, byla pozdravem a zárukou života v lidu. První pokusy o napodobení lidové poesie dály se na úsvitě českého romantismu oním povážHvým způsobem, který v Anglii označen jest jménem Chatterlonovým a Macphersonovým. Velmi podnikavý muž, ale prostřední veršovec a filologický ochotník, Václav Hanka, který si později získal jakési zásluhy v slQvanské propagandě, nesl se svými druhy těžce, že se Cechům nedochovala ze středověku ani původní starobylá lyrika lidová, ani národní epopeje, za jaké tehdy byly pokládány básně 23 Homerovy, Nibelúngy, ruské bylinv a srbské písně junácké. I umínila si tato družina odpomoci takovému nedostatku a podle uctívaných vzorů starožitných, ale z hojným.i knižními reminiscencemi zbásnila dvě řady malých něžných· písní milostných a hrdinských skladeb o činech bohatýrů i pěvců, namnoze z pohanských dob. Tyto padělky prozrazující dosti značné nadání básnické, byly i se svými hojnými anachronismy přeloženy do pochybného jazyka staročeského, přepsány velmi podezřelým způsobem paleografickým a s divadelními efekty "objeveny" jako Rukopis Královédvorský a Zelenohorský. Trvalo plné tři čtvrtiny století, než věda odkryla smělý pokrok přilíš horlivých vlastenců, jimiž se však podařilo povznésti nemálo národní sebevědomí těmito domnělými plody vyspělé vzdělanosti staročeské. Nesporně uměleckých výsledků dospěl romantickou metodou n~odobení lidového básnictví Jungmannův bystrý žák František Ladislav Celakovský. Jasný duch tohoto učeného muže, v němž podle tehdejšího zvyku filolog doplňoval básníka, nadán byl pohodou klasickou, ano přímo goethovskou. Miloval vtip, jehož jako štiplavý satirik rád užíval v půvabných epigramech, ne~ pohrdal didaktikou a vychovatelskou tendencí v poesii, liboval si v zaokrouhlených formách, které vybrušoval mistrovsky. Od mladých let zamiloval si lidovou poesii a to n"ejenomsvého národa, nýbrž rovnou měrou veškerých ,kmenů slovanských, sbíral a otiskoval ji a pronikl tak k její podstatě, že v jejím duchu dovedl volně básniti; utajuje skoro úplně svou bohatou osobnost. Tyto samostatné napodobeniny, které své předlohy převyšvují slohovým domyšlením typických rysů, jmenoval Celakovský ohlasy a shrnul ve dvou doplňujících se knihách plných přírodní prostoty a svěží gracie:·" Ohlas písní ruských" jest většinou epický, kdežto v "Ohlase písní českých" převládá lyrika. Čelakovskému nechybělo žáků a následovníků, z nichž p_ouze jediný se osvědčil skutečným mistrem. Byl to Karel Jaromír Erben, sběratel lidových tradicí i původní básník. Za svou "K yt:ci" měl by býti připočtěn mezi největší baladiky všech dob i národů: tyto chmurné, ano strašidelné báje 24 a pověsti lidové vyrůstají z přírody, postižené vzácným, náladovým uměním j v dramatickém svém vzruchu pohybují se na samé hranici tragické, nad nímž však vítězí světlý a laskavý humanní názor básníkův; malba slovem, veršem a rýmem působí sugestivně - doposud nevyprchala kořenná vůně tohoto původního květu české romantiky. Ostatní básníci, kteří v době vlasteneckého romantismu českého obklopovali Kollára a Čelakovského, jsou dávno zapomenuti. Jejich význam nespočíval v oboru uměleckém, nýbrž v jejich nadšeném a důsledném působení buditelském: s prostoduchou rozcitlivělostí opěvovali krajinné krásy vlasti, velebnost národního jazyka, ctihodnou minulost své země, rozlohu i nadějnou budoucnost Slovanstva j cit vlastenecký mísili s milostnou něhou j pravou lyriku doplňovali horlením tendenčním a tyto ušlechtilé i naivní tužby vkreslovali do onoho poloidylického, pološosáckého života, k němuž v první polovici XIX. věku odsuzova'o reakční Rakousko své národy. Kromě lyriky sloužil týmž snahám historický román, jenž v nejlepších případech se spravoval velkým vzorem Wa1tera Scotta, nikdy ho nedostihuje; s ním se souběžně vyvíjela romantická hra rytířského slohu, rozstřihující pásmo kronik v dějství a výstupy a uspokojující spíše národně výchovnou tendencí než životným obsahem. Jméno jednoho z těchto nadšenců dochovalo se do budoucnosti spíše jen šfastnou náhodou: obětavý demokratický novinář, potulný herec JoseI Kajetán Tyl vyrobil celou spoustu historických truchloher, scénických báchorek, populárních frašek, plačtivých činoher z občanského života a rovněž dějepravných pOvídek~ malých románů z lidového a omylem i z aristokratickéh života. Nečtou se již, hrají-li se, jsou přijímány s vlíd nou shovívavostí, ale jeho něžně· sentimentální píseň ·"Kdedomov můjU se stala národní a posléze i státní hymnou a se svou jímavou melodií připomíná světu, že bylo to vlastenecké nadšení romantické doby, co přispělo nejvydatnější měrou k uvědomění českého národu. Mezi tolika epigonskými trpaslíky tyčí se chmurně a vznešeně postava geniálního básníka, jemuž roman- 25 tism nebyl pouze literárním heslem, nýbrž životním osudem. Karlu Hynku Máchovi nebylo popřáno více než 24 let života, ale co všecko dovedl v nich prožíti mladý právník z proletářské rodiny I Německá idealistická filosofie, polská romantika, Byronův vliv byly mu pouhým průchodem, aby se dostal sám k sobě a aby porozuměl svému bohatému nitru, trápenému napolo smyslnou vášnivostíj napolo zžíravým hladem meta· fysickým j divoká krajina romantická a temná noc se svými zvuky byly sourodými sceneriemi Máchových stavů a dějů duševních. S temnou a prudkou odvahou zabral se v českém básnictví po prvé do záhady záhrobní a do otázky po smyslu a ceně lidského života j protrpěl hrůzu z nelítostné lhostejnosti přírody k bolesti člověkově j dal se uprostřed sentimentaliků sežehnouti plamenem lásky neuhasitelné, ale neuspokojující. Vypěl vše, s čím v duši zápasil, a to básnickým slohem, kt~rý byl naprostou novinkou v 30. letech XIX. věku v Cechách: zároveň hudebním i barevným, plným dramatického pohybu i náladové sugesce, jenž melodií i bohatstvím obrazů svádí jako neodolatelný milenec v chvíli erotického zasvěcení. Učinil skvělé a novotářské náběhy téměř ve všech oborech krásné literatury, v tragedii i v historickém románě, ale vlastním jeho odkazem, kromě filosofické lyriky,kterou uvedl do Čech, jest báseň "Máj", kdesihořelásky, vášnivý vztah k přírodě a metafysická duma vyvolily formu veršované povídky byronské. Báseň, kaceřovaná při svém vzniku a zbožňovaná později, stala se všem vzdělaným Čechům přímo symbolem přírody a lásky, básníkům pak heslem myšlenkové i umělecké odvahy. - Heslo národní vědy, vydané Josefem Jungmannem, padlo na úrodnou půdu. Zakládány naukóvé časopisy i vydavatelská družstva pro publikaci poučných spisů; pracováno vytrvale o vědecké terminologii pro veškerá odvětví j dbáno o to, aby filosofický názor zaokrouhloval odborné poznání. Nejzdárněji prospívala věda historická, která se mohla opříti o kritické prozkoumání látky, podniknuté v období osvícenském j vydatné výsledky naukové doplňovány byly buditelským působením dějepisných děr a jejich ideí a to netoliko na čes~ý, 26 ale i na celý slovanský svět. V čele tu stojí dva věrní přátelé ze školy Jungmannovy, Slovák P. J. Šafařík a Moravan Fr. Palacký. Než nalezli své vlastní životní poslání ve vědeckém dějepise, prošli průpravou básnickou, estetickou a filosofickou a zasáhli takto, ještě pouzí jinoši, dospívající na plodné půdě slovenské, do duševního života nově probuzeného národa. Pavel Josef Šafařík, jenž část svého stejně klopotného jako obětavého života ztrávil mezi Jihoslovany, pokračoval na dráze Josefa Dobrovského, avšak s romantickým pojetím dějin. Neobmezuje se na starověk český, nýbrž přihlédaje stejnoměrně k dávnověkosti všeho Slovanstva, dospíval kombinaci metody historické i filologické spolehlivých výsledků, které postavily na nové základy vědomosti o Slovan~ch. Dokázal, že jsou prabydlíteli Evropy stejně jako Rekové,Římané, Keltové neb národové germánští i románští j popsal jejich sídla j přesně určil jejich národopisné rozvětvení j ukázal k jejich původní vzdělanosti a vysoké úrovni mravní. Kde svá učená dila doplňoval úvahami moso· ficko politickými, hlásal s povznešeností i přesvědčivostí apoštolskou, že jejich úkolem v budoucnosti jest konati dilo humanity jako protiváhu k násilnickému názoru germánskému a tak uskutečňovati božskost na zemi. Stejné filosofie dějin došel v životním svém díle Safaříkův mladší druh František Palacký. Když se r.1823 přestěhoval pětadvacetiletý ze Slovenska do Prahy, rD'zhodl se věnovati povolání dějepiseckému a napsati národu ve velkém slohu a způsobem přísně vědeckým dějiny s obrazem husitského hnutí y popředí. K tomu byly nutny dlouholeté přípravy, které pojal Palacký co nejšíře a co nejhlouběji. Posoudil kriticky díla svých předchůdců; probadal archivy domácí i zahraniční j sebral a vydal památky českého hnutí náboženského i zorganisoval publikování starých listin a sám vzal na sebe největší část z toho úkolu i prozkoumal místopisné poměry v Čechách. Stav se úředním historiografem, jal se nejprve po německu vydávati dějepis český j když se však r. 1848 uvolnily veřejné poměry, zahájil své klasické dílo "Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě", které 78letý stařec dovedl ke konci i sahá 27 však od nejstarších dob pouze do nastoupení rodu habsburského na český trůn. Neunavného sběratele a důmyslného kritika doplňuje mistr dějepisného podání, skvělý to vypravěč událostí i psychologický karakteristik jejich strůjců í s nimi jde ruku v ruce umělec komposice a pravý klasik klidného a mohutného slohu. J estlíže oddíly o nejstarších dějinách pro romantičnost názoru a nedostatek střízlivé kritiky zastaraly, zachovávají si vrcholné a do široka rozpředené partie o husitství a Jednotě bratrské stále svou cenu. Celistvosti dodává historické skladbě Palackého názor filosofický, velmi jasně a důtklivě vyjádřený. Dějiny národa českého nejsou shlukem náhod, mechanických sil a hmotných podmínek, nýbrž uskutečněním plánu božského. Od pradávna zápasí v nich Slovanstvo, nositel svobody a humanity, s Germánstvem, představitelem hmotné síly arozpínavého násilí; od husitských dob přistupuje ktomu konflikt svobodného poznání církevní a státní autority. Jest možno pochybovati, na které straně spatřoval Palacký budoucí vítězství? Nemohl považovati svůj úkol za skončený, když ve svý<::h dějinách dával národu probuzenému životní bibli. Muž mravní rozhodnosti a tvořivé' vůle, jakým byl Palacký, přirozeně přešel od historie také do politiky, jakmile poměry k tomu dopustily. Tato možnost nadešla roku 1848, když revolucí padlo staré absolutistické Rakousko, a když zasvitla, alespoň nakrátko, možnost konstitučního života na'Parlamentním základě. Palacký ne zcela šťastně odsunul důsledný program státoprávní a pracoval ke zfederalisování Rakouska podle zásady národnostní í veden byl při tom nadějí, že nyní bude možno provésti austroslavism ; v tom směru se vyslovil také velký slovanský sjezd r. 1848, kde slovanství vystoupilo již jako síla politická. Byl v politice nemenší autoritou než v literatuře a vědě a požíval obecně čestného příjmení "Otce národa". Dostalo se mu zvláštního štěstí, že jeho politiku šířil v lidu vysoce nadaný spisovatel, zakladatel českého novinářství, Karel Havliček, jenž vždycky udeřil na pravý tón, ať jadrným politickým výkladem působil na-soudnost lidového čtenářstva, ať voltairovským vtipem satirikovým, neš~třícím ani státních ani církevních 28 veličin, útočil na zdravý český cit, a( silou svého mužného a neoblomného karakteru se obracel ke svědomí své veliké věrné obce. Leč rakouská vláda v reakci, následujíci brzy po revoluci, nebezpečného publicistu Havlíčka uštvala, Palackého umlčela a v če'ských vlastencích nadobro udusila víru, že by bylo možno Rakousko obroditi federalisaci národů, mezi nimiž Němci chtěli stůj co stůj hráti vůdčí úlohu. Proto, když se po reakčním intermezzu vrátil do zchátralého habsburského císařství opět parlamentarism, rozhodli se čeští politikové za souhlasu Palackého pro státoprávní pro- gram historický. • V dusné době reakčního útlaku, kdy se poesie opětně stávala jediným útočištěm ušlechtilých myslí, vytvořila rozkošná svá dila první významná spisova elka české literatury Božena Němcová, sladká a melodická básnířka v próse, jíž bída proletářky a ponížení ženino nedovedly ze srdce vypleniti lásky k přírodě a k člověku. Prošla romantickým kultem lidu i národopisným studiem jeho života i osvojila si emancipační tendence dobové a zaujala se zvláště otázkou mravní výchovy ženiny. Nic z toho neumenšilo jejího čistého instinktu a jejtho původního vztahu k půdě: její lidoví hrdinové vyrůstajl odtud jako luční květiny a ovocné stromy. Jeji povídky, jmenovitě románová řada kouzelných vzpomínkových obrazů lidového života "Babička", jsou cele ptsní o mladosti země a dobrotě lidského srdce, které nikde nebije tak nerušeným tepem jako pod halenou sedlákovou a kordulkou vesnického děvčátka. Karlem Havlíčkem a Boženou Němcovou hlásí se ke slovu nové snahy myšlenkové a směry literární, podstatně odlišné od vlastenecké romantiky, která kolem r. 1848 nadobro byla vyčerpána, ano mrtva. Mladé pokoleni literární, které asi deset let po revoluci obnovilo a domyslilo její snahy, dávajíc jim hlasitý a obratný výraz v hojných časopisech a novinách, vyhlásilo otevřený boj literárnímu romantismu. Smýšlelo positivisficky a materialisticky i rozhodné přesvědčení demokratické stupňovalo živým smyslem sociálním i odvracelo se od minulosti k otázkám přítomné doby. Časovost, skutečnost a pokrok byla vůdčí hesla mladých spiso- 29 vatelú, kteří z cizích literatur se odvolávali k Byronovi, Heinovi a G. Sandové, z domácího písemnictvi k Máchovi, Havlíčkovi a Němcové. Jejich tendenčně zbarvený realism studoval na moderním člověku spíše to, co mu própůjčuje platnost obecně lidskou než co mu dodává národní svéráznosti j i v kritice snažili se tito velmi vzdělaní a neohrožení literáti klestiti cestu myšlenkám kosmopolitického dorozumění. Prakse nebývá vždycky ve shodě s teoretickými zásadami školy, a organický vývoj literární odvede spisovatele často od mladistvého programu. To osvědčilo se i tentokráte. Jeden z vůdců této skupiny, Vitězslav Hálek, vytvořil v krátkém a neunavném životě mnohostranné dílo, vněmž zastoupeny jsou snad všecky genry I literární, arciť s nejednou výpůjčkou z literatur cizích.Co z něho doposud žije, toť pouze realistické obrázky postava dějů ze středočeské vesnice a lehounce nahozené písně o domácím háji i louce, kde vzácné malířské nadání je provázeno spontanním lyrismem prostého srdce. Podobný, skoro ptačí lyrismus přírodního bezstarostného dítěte zvoní z nepřehledné veršované produkce dnešního patriarchy české poesie Adolfa Heyduka, zvlášť šťastného, když napájí své sloky z českých pramenů slovenské písně neb když je odívá do hluboké zeleně, milovaného svého Pošumaví. Mnohem složitější bytostí než tito oba lyričtí básníci, byla Karolina Světlá, velmi samostatná pokračovatelka Boženy Němcové, beze sporu největší výpravné ingenium celé školy. Prostý instinktivní poměr člověka k přírodě a k životu, který jest vlastním předpokladem všech prací Boženy Němcové, neměl pro ni platnosti i patetická a přísná její mysl zaujímala ke skutečnosti odstup, který překlenovala velmi těžkou refleksí. Myšlenkové a mravní problémy, které bouřily její vlastní nitro, př.ekládala s velkou dialektickou odvahou do nadživotních postav svých vesnických románů, zobrazujících život na pohraničním pásmě ještědském: jsou to konflikt ženiny 11sky a rodinné cti, spor mezi velkou životní vášni a mravní vůlí k oběti, otázka etického růstu ženina, boj mezi zjeveným náboženstvím a volným deismem. Leč neméně silně než tato všelidská temata mluví k nám z vel- JO korysých a patetických románů Karoliny Světlé kmenová původnost a povahová rázovitost jejích tragických horalů. Vedle románové tvorby Karoliny Světlé ztrácí se v perspektivě dneška neméně rozlehlé a myšlenkově závažné, ale umělecky nedozralé dílo mladších prosaiků její generace, již většinou usilovali o moderní román sociální, prodšený emancipačními i revolučními snahami pátého stavu. Dráha, jež vede od Gustava Pflegra Moravského k Antalu Staškovi a zvláště pak k Jakubu Arbesovi, znamená vzestup od sentimentální romantiky k střízlivému positivismu a k rozumové kritice života, zbaveného ilusí a příkras. Jakousi obdobou a doplňkem románové prosy české v 60. a 70. létech jest společenské drama, jímž na jevišti, řízeném s velikou péčí a s úctyhodným smyslem pro odpovědnost, mínilo pokolení Nerudovo a Hálkovo udomácniti jak tendence tak formy západoevropského divadla poromantického. Nejvyšším snem zůstávala sociální tragedie vážená z ryze moderních konfliktů, ale na dosah se jí přiblížil pouze jed~nkrát F. V. Jeřábek, kdežto druhý stejně vzdělaný a zanícený divadelník Emanuel Bozděch se spokojoval šumivými a jiskřivými hrami salonními, důmyslně zosnovanými na náhodách a intrikách rokokového či empirového světa. Vlastním vůdcem a stálým duchovním středem celé školy byl Hálkův sok, Heydukův věrný druh a Karoliny Světlé milostný přítel Jan Neruda. Literatuře, která mu nebyla pouze povoláním, nýbrž osudem, obětoval vše, i intimní štěstí. Nedoceněn za života, stal se ,po smrti jedním z nejdražších jmen českého písemnictví. Ve svých začátcích jevil se Jan Neruda, hrdý a uzavřený syn chudičké rodiny pražské, pouze přesným a chladným pozorovatelem skutečnosti a trpkým kritikem života i vlastního nitra. Zatím co ironický úsudek mladého nepřítele každé sentimentality leptavě rozkládal vlastní city, a úsečný sloh samostatného žáka Heinova zhušfoval výsledky tohoto procesu do drsných a hutných malých slok, šířil se obzor realis!ického pozorovatele. Poznal evropský západ, moře a Rím i přední Asii a vytvořil ze svých cestovních zkušeností první českj 31 umělecký cestopis, prosycený světovým vzduchem. Prošel sociální bídou svého rodného města a zachytil ji v črtách stejně pravdivých, jako názorných. Vrhlse do novinářství a vytrval v prvním velkém českém deníku "Národních listech" až do smrti a po Havlíčkovi, který ukázal, kterak s žurnalistikou spojiti lidovýchovu, provedl mistrovsky, zvláště ve feuilletoně, sjednocení literatury a novin. Nedbaje o školské doktríny ani o výzbroj odbornickou, psal bez oddechu o divadle, knihách, obrazech a vzdělávaje . vkus obecenstva, dorůstal sám zvolna v kritickou autoritu. Pokusil se do poesie vnésti vědeckou inspiraci a ohromil veřejnost řadou písni a hymen o látkách kosmických, J' ak se jeví modernimu člověku ozbrojenému dalekohle em a spektrálnou analysou. Jako světoobčan, dobře znající kulturní potřeby svého domova, boural "čínskou zeď", dělící české písemnictví od ostatní literatury světové. Za těchto kulturních služeb svému národu získal Jan Neruda sám nejvíce - našel humor a vyzrál k citové něze velkého lyrika. Humoristickým jeho chefď oeuvre jsou jeho "Malostranské povídky", malá to galerie postaviček a osudů z Nerudovamalebného domova pod pražským hradem, ve virtuosně ovládnuté formě realistických skiz, na jejichž dně vedle smíchu třpytí se slzy. I jeho verše protepluje humor, ať jsou to balady a legendy plné naivní víry a věčné lidskosti, ať jeho písňový odkaz "Prosté motivy", kde v ročním cyk1u počasí hovoří s přírodou osamělé a vznětlivé srdce pravého muže. Leč poslední