SBORNÍK: 1Q10 --- . /' "1 /'"\ "I j/--) I \--.-:l 1 \,_.J -_:.. ---_/ SBORNÍK: ČEŠTÍ SPISOVATELÉ VDOVÁM A SIROTKŮM NAŠICH VOJÍNů; REDIGOVAL A VYDAL lY: 'V: JIŘINA, V PRAZE 1916, Připisuji drahé památce vynikajícího hocha" nezapomenutelného ph1ele In~ Oldřícha Dalkovského/ rakouského poručíka" klerý padlltiadvacehletý v Rusku u Radami" dne 23}íjna 1914 o lam odpočNá. ARNENOVÁK: MÁCHŮV SOUCIT A JEHO DĚDIC. Kritická drobnokresba. I. okavad hledíme na Máchu jen jako na žáka a mluvčího Byronova. jeví se nám jeho básnické dflo především vášnivým a vzpurným výkřikem odbojného záporu: jedinec vyloučený ze společnosti žehrá divoce na své okolí; člověk odpadnuvší v zoufalství od Boha. vzpírá se Tvůrci a necitelnému světovému řádu; myslitel. jenž pohleděl až do samého prázdna hrobu. reptá proti věčnosti. která znamená bud zmar nebo bezútěšné kolotání trpící hmoty; ano, básník opojený barvami a hudbou oslňujících krajin obviňuje přírodu. že pro lidský žal nemá účasti. nýbrž pouze trpký výsměch studené své krásy. Takto vykládán, takto posuzován byl po desetiletí nejen •• Mnich". nejen •• Křivoklát". nejen román •• Cikáni", ale i •• Máj" - a Mácha, jehož vystoupení se zdá přímo negací ve vývojovém dramatě dotavadní romantiky české. rostl před vaky nových generací přímo v genia vzdorného nihilismu. Pokolení přicházela a dychtivě ssála z opojně sladkých veršů •• Máje" temný jed nevěry v život, v přírodu a v Boha; mladé duše svěřovaly se trojnásobnému vůdcovství krásné zoufalkyně. pochybovačného vraha a v temnotách zanikajícího básníka. aby před kouzelnou. ale bezcitnou tváří milostného jara se vrhaly v náručí tomu, "co se nic nazývá". Leckdo pochopil. že Mácha byl odvážnější a důslednější myslitel než Byron. stále se zmítající v křečích polemiky; leckdo vycítil, že jeho citový proud deře se z temnějších hloubek než rétorická lyrika Lordova; leckdo uhodl dokonce, jak prudká a horká vlna náboženského zájmu a nepokoje uch;acuje srdce českého básníka i tam, kde se rouhá, kde zoufá, kde beznadějně hledí do prázdného nebe. Ale přes to, i byl-li Mácha vypiat ze závislosti od Byrona, zůstával přiřazen k oné rodině duchů, která si poměr k věčnosti řeší pathosem temného nihilismu, rostoucího ze zprahlé a neplodné půdy intelektuálního sobectví. V posledních létech. kdy jsme se opětovně zamyslili nad lidskými a uměleckými záhadami v Máchově díle a kdy jsme v něm až ustrnuli nad hloubkou šachet. chovajících v půlnočních temnotách neodhalené žíly drahého kovu, vytanul nám však ještě Mácha jiný, tak jakoby vášnivá a složitá bytost Máchova vybavovala se teprve dvojzpěvem dvou hlasů. zcela různých ve své prapodstatě. Jest to . .básník bolestného soucitu se všemi. kdož sklánějí se k zemi pod tíhou utrpení: poeta jest sám jejich částkou, a oni jsou s ním nerozlučoě spiati jednotou strázně - do díla osamělcova padá osvobozující paprsek bratrství. Prakořeny tohoto soucitu máchovského obnažuje proslulý zlomkovitý zápisek deníku: •• Já miluju kvě- 26 linu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne na vždy; já miluju - více než miluju - já se kořím Bohu, poněvadž nen(, Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl na· hlédnouli, leč _" Soustrázeň Máchova vyrůstá takto z tragické prazkušenosti, jejíž odraz nesčíslněkráte se vrací v jeho poesii: z panické hrůzy nad pomíjejícností všeho života, z každodenního děsu nad neodvratnou nocí, která zdusí v studeném svém náručí všecku lásku, veškerou myšlenku, všechno toužení, z ustrašeného pohledu do propastí nicoty. Nad barevnými obrazy středověkého románku Máchova šumí beznadějný pozdrav "dobrou noc", v posledním odstavci "Máje" tryská zou· falý výkřik "nikdy, ach nikdy" - toť sám hlavní motiv všeho jeho myšlení a tvoření. Přenesen do oblasti nadosobní, ovládané vůlí mravní, značí tento pramotiv soucit se všemi, kdož odsouzeni jsou ke zmaru a ke zničení: neobjímá pouze lidi, nýbrž tvorstvo vůbec, ano samého Boha, zahaleného do nejtemnějšího pláště nicoty. Ale záznam deníkový napovídá ještě více: mezi básníkem a těmi, jež by chtěl sevříti do svého náručí, tyčí se nepřekonatelná přehrada cizoty a neporozumění; místo lidských bratří, s nimiž prahne se sjednotiti, nachází lhostejné cizince, kteří ho nechápou a neopětují jeho toužebného hnutí - a příroda, již by rovněž rád zahrnul do své lásky, zůstává studenou a bezcitnou. T oť hrozný, dvojnásobně tragický smysl oné náhlé aposiopese v deníkové poznámce, toť ona propast mlčení, která se otevírá pod prudkým lel. Lyricky vyjádřil Mácha myšlenku tu překrásně básní "V svět jsem vstoupil, doufaje -'," jež vrcholí verši: "Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; snové moji, běda t - snové - byli, ie~toty je všecky zničil den. V širý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem - po ráji - a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem." A snad ještě určitěji vyslovil Mácha tuto tragedii svého soucitu současným kusem lyrickým "V přírodě jak vše se jindy smálo" se závěrem: "Celou zem v svou náruč jmouti toužím, v večerní se ztopiti chci zář: citem tímto darmo však se soužím. neb kam vzhlédnu, tam mně schází - tvář. • V mohutné brachylogii zkamenělo pro věčnost toto Máchovo hoře z bolestného soucitu konečným výkřikem "Máje": "Bez konce láska je 1 Zklamánaf láska má I" Byl uČiněn.hlubokomyslný a zároveň odvážný pokus, vykládati Máchův vesměrný soucit jako závěrečné vyřešení příkrých disonancí jeho duše, jako konečné vítěiství 27 nad zloduchy sobeckého nihilismu, jako poslední a tím vysvobozující slovo niterného zápasu poetova se světem *) - dle této interpretace odchází Mácha, ne-Ii smířen s vesmírem, tedy roztoužen po smíru a po vyrovnání. Zda tragická tato soustrázeň byla skutečně poslední etapou vývoje Máchova, či zda hlas soucitu současně vedl dialog s hlasem egoistického záporu. bude možno na určito rozhodnouti teprve, až pevná ruka badatelů uvede v přesný chronologický sled Máchova díla, jejichž zmatený a rozptýlený nepořádek doposud připomíná rozmetané a přeházené předměty v pokoji, odkudž bylo vyneseno tělo právě vychladlé. Dnes musíme se spokojiti jen dohady. Ale již v básních. které technikou i motivy se zřejmě přihlašují za práce začátečnické, ozývá se u Máchy silně motiv soucitu, ano, nejednou právě jím odlišuje se lyrika Máchova od běžné, ba konvenční romantiky tehdejších jeho vzorů. Vybírám dva kusy zvláště příznačné, •• Loveckou" a píseň •• Zalká jinoch v černo lesa": v první básni nahradil Mácha mladistvou a svobodnou jarost nesčíslných mysliveckých skladeb romantických soustrastnou elegií nad mrtvým lovcem i padlým jelenem, kteří . stejnou měrou budí jeho soustrázeň; v druhé písni. která se těsně připíná svými paralelismy ke slohu Královédvorského rukopisu, rozvedl umně stesk nad zmařeným mladým životem - z obou vane melancholie nadosobního slitování. A stejně silněji či slaběji usiluje Mácha o objektivaci svého soucítění, sklánějícího se milosrdně a láskyplně k trpící zemi a jejím nešťastným dětem. v jiných skladbách mladosti, v "Dítěti", v "Předlce", ve slokách "Na popravišti". nejmohutněji !šak ve velkolepém, časově neurčeném zlomku •• Návrat", kde soustrázeň básníka-Cecha klade se jako milosrdně jihnoucí oblak na celou zemi, zasvěcenou zkáze odvěké: "Nešťastná zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně, a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá. Nešťastná zemi, nešťastná matko ! Ty hluboko cítíš fal nesmírný tak nesčíslných tvorů svých. a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás jednotlivých tvoru jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid - tvůj všeobecný nezná ukončení žádného." Ovšem. umělecky ovládnut a básnicky vytěžen nebyl tragický motiv Máchova soucitu nikde tak dokonale jako v •• Máji". Také zde ozařuje neobyčejně bohatý a posud nevyčerpaný deník Máchův letmým bleskem cesty našim dohadům. K datu 17. září 1835 poznamenal si Mácha poprvé onen úchvatně bohatý tlum metafor, jimiž v "Máji" zahrnul tragickou představu ztraceného mládí Vilémova i svého a odhalil tak jeden z hlavních koncepčních kořenů celé básně: v tomto motivu. rozvedeném umně ve 3. i 4. zpěvu skladby, stýká se co nejtěsněji osud •• strašného lesů pána" se sudbou básníkovou - ocitáme se takto přímo u komposiční nutnosti •• Máje". A kde vynořil se Máchovi v mysli onen metaforický chorovod? Dle deníkového zápisku v hodině soucitného soustředění *) F. X. Šalda, Karel Hynek Mácha a jeho dědictví (v knize Duše a dílo 1913). 28 myšlenek a dojmů nad hrobem bezejmenného osmnáctiletého jinocha, jehož mohylu na malém hřbitově objímá opuštěná dívka, zatím co přes zed'hřbitovní hledí liduprázdná, chmurná krajina. Z plnosti této situace rodí se jeden ze tří hlavních motivů "Máje", neméně důležitý než kontrast lidského hoře a čarovné nelítostné přírodní krásy a než zoufalý vzdor odsouzeného vězně proti nicotě, kterou hrozí záhrobí. "Máj" sám zrcadlí na nejednom místě odlesk tohoto koncepčního původu zvlaž· ných vrstev nadosobního soucitu. S jakou něhou chápajícího slitování pojímá básník do svého náručí klesající tělo zoufalé Jarmily, které mnoho odpouští, ježto mnoho milovala I Jak se v kobce žalářní i na popravišti účastiplně sklání k loupežníku a vrahu Vilémovi, svému podobenci v časném zmarul Jak do skvělého rámce výsměšně kouzelné přírody vkládá mravně vznešený obraz zástupu trpícího se "strašným lesů páneml": "Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešfastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nxní zločinec, v přírody patře říš, . před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál." Jak dojatý režisér básnický káže v baladickém intermezzu živlům a duchům, aby přijali v účasti tělo Vilémovo a připravili mu pohřeb důstojný I Básník nesoudí Viléma ani Jarmily, neboť kritické období vzdorného záporu pod. vrátilo mu všecky normy mravního soudu - Mácha vykupuje je silou své soustrázně, která v nich vidí nositele téže tíhy všelidské. Podtrhuji slovo všelidské. Mácha pojímá člověka vždy obecně, bez společenské determinace, bez výhrad dobových a místních, bez rozvrstvení třídního. Vždy jest mu odpadlým synem božím, vyhnaným z ráje do nelítostné přírody a mezi odcizené blížence, jenž však dochází přece spasení, jakmile - v soutrpitelích nalezne bratry a jakmile kus jejich hoře pojme do svojí duše. Také Karel Hynek Mácha dospívá milosti a osvobození, když z písma hvězd na temné obloze věčnosti rozluštil světlá slova tragikova: OVt'OL ót"''x.f>'fW, li).).« ót'!L