N 

DÍLO ARNA NOVÁKA 

II. 

v 

PODOBIZNY ZEN 

Nakladatelství Novina Praha-Brno 1940 

Arne Novák 

v 

PODOBIZNY ZEN 

Kladu s plachým pozdravem tuto knihu na hrob své nezapomenutelné sestry Lily 

PŘf<:DMLUVA 

Není jen náhodou, svěřuji-li svou knihu již podle názvu záštitě Sainte-Beuvově. Praotec moderní kritiky se zálibou i se štěstím volíval za předmět svých podobizen postavy ženské a nevěnoval pozornosti toliko spisovatelkám a umělkyním: • světice a milenka, tvůrkyně inspirace a virtuoska dopisu vábily jeho zájem psychologický a jeho mohutnost vykladačskou. Také vzdáleným a skromným dědicům své širé a nezvládnutelné říše odkázal mocný král kritiky radu, aby poznávali vnitřní bytost ženinu z jejích osudů, náklonností a činů; přidržel jsem se jeho životopisné methody ve valné většině svých statí, z nichž některé jsou pouhými náčrty lehce nahozených obrysů, kdežto jiné prokreslují portréty po způsobu miniatur v nepatrných rozměrech a s oddanou podrobností. Ale nevystačil jsem vždycky !S těmito nástroji a způsoby, - jednou sliboval mně postup filologický, po druhé literárně historický rozbor bezpečnější proniknutí k podstatě tvoření studovaných básnířek. 

Mnohé z článků zde otištěných jsou staršího data, ba některé vznikly na samém prahu mé ,kritické činnosti; třebaže jsem je 

pro knihu přepracoval, nerad bych jim odepřel této omluvy. Asi polovina studií byla psána pro »Zenský svět« za přímého podnětu mé zvěčnělé matky; není proto snad nemístno, pojal-li jsem 9 

do svazku také dva /Jříspěvky, vykládající zjev mojí mateře a mající tedy namnoze Tlíz důvěrných dokumentll. Jest podle mého názoru duševním ochuzováním domněnka, jako by se mluva lásky a ;eč kritiky nadobro vylučovaly. 

V Praze v břeZ1lu 1918. 

A1'1le Novák. 

10 

KR ALOVNA RADEGUNDA 

Fresky ze šestého století 

~LIKÝ mistr přísné linie, členěné v rytmech chrámové skladby, Puvis de Chavannes, namaloval na zdech světské svatyně v novodobé Paříži posvátný příběh blahoslavené pastýřky a účinné ochránkyně rodného kraje proti válečnému nepříteli, svaté Jenovéfy, jak uprostřed divokého vichru a krvavého deště časů barbarsk)'ch šíří svěží vůni jarní květnice s porosenými liliemi. Cyklickými malbami, na nichž pod příkrovem zamlklé mlhy dříme milost dávnověké legendy, vzdal velkorysý mam francouzský zbožný hold jedné pojmenované hrdince ze zástupu bezejmenných žen, které účastně spolupracovaly na přerodu divoké doby v středověk křesťanský. Statečny před lidmi a pokorny před Bohem, krotily překypující pudy mladistvě bujných národů, hrnoucích se právě na dějinné jeviště: proti tělesné síle stavěly něhu ducha, proti útočnosti smyslů kázeň srdce, proti výboji moci mravní odříkání. 

Letopisec církve a historik pozdního písemnictví latinského zná 

také jména a někdy i osudy mnohých blíženek Jenovéfiných a čte-li v klášterních kronikách neb v životopisech misionářů a církevních spisovatelů, vybavuje si s podivnými útvary germánských kořenů a latinských koncovek živé představy světic, hrdinek, učených paní. Snad kdyby na naše dny byly se dochovaly všecky 11 

temně zbarvené mosaiky i veškeré hranaté a mohutné fresky v chrámech někdejší Galie, které zničila sebevědomá gotika, klestíc cestu nové vznešenosti a kráse, zjevily by se na pestrých dlážkách a pomalovaných zdech zkrácené a zvelebněné příběhy těchto žen, jichž řada houstne od ztroskotání říše západořímské do doby Karla Velikého a jeho dědiců. 

Představme si sídelní svatyni v Poitieru, proslulou po církvi již od čtvrtého století, kdy odtamtud s biskupského stolce obhajoval v dokonalých obvětích latinských katolickou nauku proti ariánům učený světec Hilarius. Buď na podlaze zvýšeného knčžiště nebo mezi zakulacenými okny v masivních zdech mohl tam zbožný křesťan románských století sledovati životní legendu durynské princezny a fraw:ké královny Radegundy, jasné perly v duchovní koruně křesťanských hrdinů za časů merovinských. Celá malba, velmi výrazná v upřímném primitivismu, která nechtěla pouze těšiti oči, nýbrž spíše obraceti ducha od děsivých nejistot nebezpečné časnosti k pokojnému přístavu věčné spásy, rozdělena byla asi na několik polí, ohraničených zlatými čarami, a každý z obrazů uzavřen byl nahoře modrým obloukem, znázorňujícím blankyt nebeské vlasti. Věřící, nadaný pozorným zrakem a chápajícím srdcem, byl by tam snad rozeznal těchto patero výjevů: 

Krvavé příběhy v královské rodině durynské. Dětská Radegunda klečí se sepiatýma ručkama nad zkrvácenou mrtvolou otce Berthara, jehož žezla kdysi poslouchaly germánské kmeny od Dunaje k Sále, od Unstruty k Mohanu. Odříkávajíc prosby latinského otčenáše, pohlíží dívenka zděšeně na ukrutného strýce Hermanfrieda, který, spojiv se s dávným nepřítelem Durynska, franckým králem Chlodvíkem, zabil bratra a zmocnil se jeho říše, aby odměnou za pomoc ji uvedl v závislý poměr k Frankům. Bratrovražda politických motivů a zároveň příprava pro 

12 upevnění merovinské moci; v Radegundině mladistvé mysli vzně- 

cuje blouznivost teskného citu, jenž již od dětinství přikláněl se k studnicím útěchy náboženské. 

Konec říše durynské či, jak řekl velký současný básník latinský, »excidium Thuringiae«. Frančtí králové, dědicové Chlodvíkovi, udeřili na proradného Hermanfrieda, někdejšího otcova spojence a dobyli jeho sídelního města. Královský hrad řítí se v troskách, červené plaménky šplhají po pozlaceném cimbuří hradeb, Frankové odvlékají do zajetí durynské ženy s rozpuštěnými vlasy a s nemluvňaty v náručí. Ztepilá Radegunda, napolo ještě dítě, napolo již panna, určena pro krvelačného krále franckého Chlothara, jehož roznícený pohled neviděl v ní hned od začátku jen žádoucí kořist, ale i předurčenou královnu mohutnějící říše. Odvlékána s bratrem do galského zajetí, ohlíží se ještě nejistým zrakem, zda neuzří milovaného bratrance Amalafrieda. Jeden ze zajatců sklání se k Radegundě opatrně, aby jí našeptal, že Amalafried, radost jejích dívčích let, zachránil se útěkem ke dvoru ostrogotskému. Chlothar kyne průvodu do Soissonu, kde 'durynský princ záhy jest zavražděn, kde však jeho krásné a zbožné sestře dostává se románského vzdělání a křesťanské výchovy, jak toho žádá tvrdý a mocný vladař pro budoucí panovnici rozsáhlé říše neusterské. 

Obklopena kněžími a nábožnými ženami, oblečena násilím do královského roucha, vzdalujíc se, jak možno, prudkého manžela, který ji trýzní stejně projevy divoké a žárlivé lásky jako hněvi- 

vou bezohledností, dlí Radegunda v plném rozkvětu plavé krásy dvaceti let na dvoře Chlotharově v Soissonu. Freska však před- 

vádí statečný konec vynuceného toho soužití s Chlotharem. Zří- 

me tu noyonského biskupa Medarda v slavnostním úboru mešním 

před oltářem; k jeho nohám vrhá se Radegunda, prosíc, aby jí udělil svěcení klášterní. Biskup váhá a odmítavým posunem ruky odkazuje královnu k choti, jemuž prchla. Již již však ozbrojenci Chlotharovi ohrožují biskupa, domnívajíce se, že chce Radegundě 13 

poskytnouti ochrany. Královna v sakristii odkládá purpur a hedvábí a obléká roucho klášterní. Medardus splňuje její prosbu a Radegunda vzdaluje se pokorně. Aby její plán byl úplně proveden, bylo však potřebí mnohých let a zakročení svatého Germana u krále: posléze Chlothar odprosil Radegundu a podporoval ji při zřízení kláštera v Poitieru, kde prožila ostatek života. 

Tam shledáváme ji po smrti Chlotharově, po níž se rozpoutaly v rodině merovinské násilné zrady a vzájemné vraždy,osnované stejně muži i ženami ze žárlivosti, panstvíchtivosti, ale i pouhé krvelačnosti, jak s otřásající názorností vypráví veliký letopisec té doby Řehoř Tourský. Na fresce vidíme v bráně kláštera zestárlou, ale stále půvabnou Radegundu v rouše mnišském, opřenou o rámě abatyše Anežky, někdejší její služebnice a schovanky. Náhle do opevněného kláštera přichází velkolepé poselství, kněží i presbyteři, jáhnové i šlechtici za zvuků zvonů. Radegunda klesá na kolena přemožena radostí i pokorou. Dávné její přání se splnilo; císař Justinus posílá jí tflsku ze svatého kříže. Toť událost dalekosáhlá pro křesťanství francké i pro duchovní prohloubení myslí barbarských; dotud uctívali výbojní válečníci Krista vítězícího v slávě a v moci nad říší pekelnou, bojovníka a krále, nyní se k nim však blíží Ježíš obětavý a obětovaný, trpělivý mučedník, tichý Beránek. Teprve nyní vyjasňuje se barbarům bolestné tajemství křesťanské víry a pašijový její smysl; kopí Longinovo sklání se v pokoře přede dřevem kříže. Komu mohl nový ten názor vyhovovati více než právě Radegundě, která nalezla svou lidskou důstojnost teprve, když složila korunu královninu a jíž škola utrpení a oběti přinesla duchovní dokonalost? Nesmíme přeceňovati účinku těchto náboženských nálad na mysli francký ch barbarů: zprvu jen kláštery a jejich školy byly prodšeny tímto blahodárným duchem, ale právě urozené ženy přinášely z křesťanských těch semenišť jemnější smýšlení a cítění do spo- 

14 lečnosti světské, vymáhaly si od smyslných násilníků úctu a ohled 

a připravovaly půdu rytířskému mravu. Radegunda sama, uvědomělá podněcovatelka nábožensky citové kultury v době ukrutností merovillských, zůstane v dějinách vždy sloučena s tímto převratem názorovým; pravděpodobně na její popud vznikly obě hymny, zpívané po celý středověk na Veliký pátek v chrámech katolických, "Vexil1a regis prodeunt« a "Pange, lingua, gloriosi lauream certaminis«. První píseň, jejíž smělá parodie zaznívá i v »Pekle« Dantově, vrcholí horoucím výkřikem, opakovaným umdlenými rty a roztouženými dušemi dodnes: »0 crux, ave, spes unica«, druhá skladba založena jest na hlubokomyslném protikladu záhubného stromu rajského a spasného stromu kříže; vobou zpěvech nachází oddané srdce křesťanovo záchranu v Bohu, jenž utrpením a obětí stal se člověku nejpodobnějším a tím posvětil to, co bylo dosud hrůzou a pohanou. 

Skladatel těchto hymnů, proslulý básník merovinské Galie, Venantius Fortunatus, jest středem pátého a posledního obrazu v řadě fresek. Jevištěm jest opětně poitierský klášter řádu sv. Cesaria, kde Anežka jest abatyší a Radegunda déle než dvacet let vůdčím srdcem. Líbezný výjev idylický: ve skromném večeřadle u stolu pokrytého jemně tkaným ubrusem, kde sto jí misky se štěpným ovocem, košíčky s kaštany, poháry s vínem, sedí zestárlá Radegunda a představená kláštera Anežka v rozhovoru s Venantiem Fortunatem. Zatím co Venantius požitkářsky okouší sladkých darů pozemských, předložených mu pečlivými přítelkyněmi, pročítá Radegunda na drobném bílém lístku latinská disticha básníkova, líčící, jak dlouhá mu byla přísná postní klausura Radegundina a kterak návrat z ní připadal mu jako útěšná doba žní bohatá snopy, hrozny a ovocem; shovívavý úsměv pohrává kolem ušlechtilých rtů někdejší královny při tomto nevinném lichocení obratného presbytera a klade svou bílou ruku jakoby k opoře na krucifix vztyčený na stole. A boží mír, vykupující 

z hrůz výjevů předešlých, rozprostřen jest nad tímto obrazem, 15 

kterým cyklus končí; neboť záhy po vyvrcholení idyly poitierské roku 587 Radegunda umírá. 

Záhy po jejím skonu ujímá se její málem šedesátiletý přítel Venantius Fortunatus literární oslavy své příznivkyně a doplňuje jejím životopisem značnou řadu legend o galských svatých, pro něž se mu dostalo obecné proslulosti v církvi. V šestém století, jež bylo myšlenkově a umělecky neplodné, byl Fortunatus pokládán za velikého básníka. Severoitalský rodák a vychovanec gramatických škol v Ravenně, jejž vděčná pout k hrobu svatého Martina v Toursu přivedla v mladých letech navždy do Galie, měl nejednu vlastnost, vyznačující pravého básníka: formy mluvnicky i metricky bezvadné a vyškolené na starořímských elegicích užíval k zachycování prožitých dojmů z krajin a ze společnosti; honosil se důrazem i působivostí vycvičeného řečníka, který nepíše pro oko, nýbrž pro sluch a pro srdce; dovedl nejrůznější situace životní proměniti v zaokrouhlené obrázky poetické. S otevřeným okem prošel velký kus západní Evropy a rozuměje lidem i politice, pobyl na nejednom dvoře barbarském, kde jako obratný dvořan uměl se vlichotiti účinnou básní příležitostnou; jsa poněkud labužníkem a změkčilcem, okoušel tu rád pohostinství a chlubil se jemnými způsoby. Bezpečněji však než u mocných vladařů cítil se v střediscích duchovních a nejšťastnější byl v Po itieru, kam ho vábil stolec biskupský i klášter Radegundin a kde jako nástupce svatého Hilaria kolem roku 600 skonal. Rozkvět křesťanského básnictví ve starověkých formách za Karla Velikého zastřel nadobro slávu Fortunatovu, ušetřiv pouze jeho mohutných hymnů: jeho příležitostné básně, namnoze prázdně řečnické a pohřešující pevnosti přesvědčení, pozbyly nadobro významu, jeho životopisy svatých zdály se příliš jednoduchými pro vytříbenější vkus; jeho skladba o nešťastné visigotské princezně Galsvintě, která do Neustrie přišla si pro smrt z ruky zločinné 

16 Fredegundy, souložnice manželovy, odpuzovala rozvleklostí. 

Kromě pašijových básní chrámových dotýkají se však našeho srdce z Fortunatova tvoření právě jen ty skladby, při nichž čerpal inspiraci z podnětů Radegundiných; přede všemi rozsáhlá veršovaná epištola »De excidio Thuringiae«. V teskných vzpomínkách a s touhou nezmenšené lásky obrací se tu třicet let po zkáze společného domova Radegunda k bratranci Amalafriedovi, tehdy vojevůdci císaře byzantského, a vypráví mu to, co nejtěsněji oba spojovalo: ztroskotání vlasti durynské. Radegunda takměř vede ruku Fortunatovu: ona jest to, kdo vidí vše s jasnou krutostí před sebou, kdo prožívá znovu staré bolesti, kdo citovou silou zdůrazňuje ryze lidské prvky v příběhu tenkráte příliš všedním. »Poslední římský básník«, jak Fortunata nazval znalec, nabídl vybroušenou svou elegickou formu Radegundě, aby v ni vylila žal nejstrašnějších vzpomínek, překonaných však již křesťanskou odevzdaností a pokorným kultem bolesti. Když odpovědí na básnickou epištolu došla Radegundy zpráva, že Amalafried jest mrtev, dopisoval si Fortunatus jejím jménem dále s jeho dědici, ale nikdy již nedosáhl dokonalosti, která »excidium Thuringiae« staví po bok hymnu »Vexilla regis prodeunt«. 

Radegunda, statečná v utrpení a důsledná v předsevzetí, ne- 

byla bytostí tvůrčí: povzbuzovala a podněcovala jiné, aby mě- 

nili v kulturní činy to, co se tajilo v citových hloubkách její duše, vzlétající ke trůnu božímu blíže než i nejlepší z jejích vrstevníků. Čestnou přímost pevné své povahy dovedla vztyčiti proti pánovitému násilnictví barbarského panovníka a tím povznesla vůbec cenu uvědomělého ženství uprostřed lítých milostnic a krvelačných tyranek. Odříkavý názor přísné řeholnice prosadila proti královské vůli a vyvodila z něho nové důsledky duchovní: zasvětila lidské srdce tajemství bolesti a oběti. S předním básní- 

kem svého věku hovořila jako bytost rovná, ba určovala směr 

jeho tvoření: zahajuje nepřehlednou řadu inspirátorek v poesii. Poskytovala z nejlepšího, co žena může dáti, a to v hrůzných 17 

dobách, kdy ~enstvf hynulo buď v marné trpnosti nebo v živočišném sebesnf~ení, - nezaslouží, aby byla perem historikovým občerstvena její legenda? 

(1907 ) 

/8 

KATEŘINA SIENSKA, SVt:TlCE A HRDINKA 

Sieno, Ó, ty trůníš v glorii 

na slunných výšinách, a větrové kol tebe dují dech jak volnosti, ty toskánská kolébko umění, 

lak často zastavil jsem kroky své u fontány tvé, Brandy, zamyšlen, jež na vodu, na jaSllou bohata, 

jak na vzpomínky, z kterých záře jde. Pod vysokými těmi oblouky, 

chlad hledaje, se Dante zastavil, 

on vzpomněl na ně v božské básni své, a stříbrné ty vody vlažily 

ret Kateřiny, velké svaté té, 

ten ret, z kterého taká výmluvnost se linula, že církve knížata 

a papež sám své hlavy sklonili 

před prostou dívkou, dcerou barvíře; v tak velký oděl, svatý majestát Bllh robu svou, pokornou v čistotě. 

Julius Zeyer: Pia de' Tolomei. 

Z JARA roku 1385 viděla Siena, »město věčného jara a půdy vždy rudé planými růžemi«, jak zpívá starý básník, podivuhodnou slavnost. Město vyzdobené koberci a zelenými girlandami čekalo s pýchou a dychtivostí na slavný návrat veliké své dcery, jejíž panenské kroky kdysi vyšly z něho, aby patřily odtud celé církvi a všemu křesťanstvu. Konečně přiblížil se průvod za hlaholu zvonů všech chrámů. Bratrstva laiků zahajovala procesí, bratří a sestry klášterů následovali zpívajíce slavnostní žalmy; pak kráčelo, zahaleno leskem svěc a oblaky hustého kouře, kněžstvo města; v zástupu žáků a příbuzných oslavované světice nesli 

dva členové řádu dominikánského z kláštera Minerva v Římě na 19 

příkrově pokrytém bohatými hedvábnými látkami bílou lebku blahoslavené Kateřiny Sienské, druhdy prosté dcery barvířovy Kateřiny Benincasa, jejíž čisté tělo před pěti lety v Rímě bylo pohřbeno. Za příkrovem se svatou relikvií, třesouc se pohnutím a věkem, opřena o rámě Alessy, žákyně Kateřininy, klopýtavě šla téměř devadesátiletá stařena Lapa Benincasa, rozená Puccio, matka světice. A jako podle slov evangelia přistoupila kdysi k Ježíšovi žena a chválila jej řkouc: •• Blahoslavený život, který tebe nosil, blahoslavení prsové, již tebe napájeli«, tak nyní přicházeli k vetché stařeně mnozí se slovy: » Jak jsi blažená, že můžeš zříti vznešený triumf, jejž republika připravuje tvé dceři!« Slechta městská a Maclové končili průvod. Páter Raimund z Kapue, zpovědník a učitel, rádce a životopisec Kateřinin, přijal lebku světice a pohřbil ji v chrámě svatého Dominika, v kterém jeho začka a chlouba tak ráda vždy pobývala.1 

Od oné slavnostní chvíle uctívání Kateřiny Sienské navždy jest zabezpečeno; církev i italský národ, papežství i dominikánský řád hlásí se k ní jako k své světici; malíři zpodobují její tajuplné zasnoubení s Kristem, básníci vlaští i latinští opěvují skutky její lásky a milosrdí; mystická filosofie vzhlíží hrdě k jejímu dialogu ,.0 prozřetelnosti boží« a italské písemnictví jmenuje s pýchou její listy; poutníci zavítavší do Sieny hledají v dominikánském chrámě fresky Sodomovy, zobrazující její legendu a v ulici delľOrca malý, skromný domek, kdysi náležející barvíři Jakubu Benincasa. Všichni, kdož čtli výmluvné její dopisy osvětlené svatými blesky hněvu a rozhorlení, všichni, kdož se zamyslili nad bouřlivými osudy jejího třiatřicetiletého panenského života, všichni, kteří našli její jméno v dějepisu církevním a ve vývoji i v dějinách písemnictví italského, všichni, kdož dali se okouzlovat něžným půvabem legendy, ať již katolíci či protestanti, ať milovníci přísné pravdy dějinné či duchové umělec- 

20 ky vnímaví, podivují se vřele a upřímně té prosté dívce, jež 

hovoHc s Bohem, nezapomněla opravdově mluviti s lidmi, která v mystickém rozjímání neztratila smyslu pro pronikavou obrodu veřejného života, jež spojovala vždy hrdinství kontemplace s hrdinstvím činu, lásku odpouštějící s láskou trestající, jež byla pannou bojovnou, než se stala pannou vítěznou, která nezapomněla nikdy, že serafové ozbrojeni jsou ohnivými meči. 

Dva neobyčejné typy života ženského spojeny jsou v její osobnosti nerozlučně, splývajíce v obdivuhodnou bytost; pevně vyhraněný, až vášnivý život citový sdružen jest v Kateřině Sienské 

s bohatě vyvinutým životem volním. Jak vášnivý svůj cit, tak nezdolnou a pevnou svou vůli projevuje Kateřina Sienská v oněch vysokých oblastech, kde všecka duševní činnost nabývá perutí 

a síly, v kruzích života náboženského. Kateřina Sienská žila ten- 

to život vášnivě a hluboce, poctivě a upřímně: není pro ni vů- 

bec kromě něho života jiného, proto náleží jí po právu název světice. Žila jej však též složitě, pojímajíc jej netoliko osobně a mysticky (v »Dialogu'( a v některých dopisech), ale i sociálně, všeobecně, hierarchicky (ve většině korespondence a ve veške- 

rém působení církevně politickém). Dovedla dokonale sloučiti náboženskou vášeň srdce, opojeného tajemstvím, s propagandou církevní, která touží každou myšlenku vštípiti duchovnímu zřízení společenskému. Nedovede si představiti Boha bez církve a církve mimo Boha; jejímu pravověrně křesťanskému názoru jsou to dva souvztažné pojmy jako nebesa a země, duše a tělo, dvě svrcho- 

vané hodnoty, které se nutně doplňují. Co dotud bylo v církvi znepřáteleno, smiřuje vítězně; co dosud si nerozumělo, vyrovná- 

vá. Dotud žili uprostřed církve (a namnoze i mimo ni v chmur- 

ných končinách kacířství) buď vášniví mystikové zaujatí osob- 

ním poměrem k Bohu a vesmíru, začarovaní v kouzelný kruh svých neklidných nejistot, stravovaní ohněm své lásky k Bohu 

a lhostejní k útvaru společnosti; a stranou od nich vytrvalí organisátoři, důslední církevníci mravních a politických záměrů, 21 

kteří usilovali uskutečňovati království boží na zemi a ve státě, v chrámě a ve škole; stýkajíce se slovy a hesly, nedovedly se obě skupiny setkati v myšlenkách a činech a nedovedly si porozuměti. 

Tu přišla Kateřina Sienská s čistým čelem, na němž posud plál mystický polibek Ježíšův a s dělnýma rukama, na nichž hořela ještě čerstvá stigmata symbolických ran, a přinesla smír: byla v ní zároveň Teresa II Gesu i Jeanne cl' Are, Matylda z Magdeburka i Hildegarda z Rupertsberge; v jejích modlitbách hořel zápal Bonaventurův, a v jejích veřejných listech bila prudkými údery kněžská důslednost Řehoře VII.; její sny byly dědictvím ,.serafického otce« Františka z Assisi a její činy byly uskutečněním politicko-církevních plánů sv. Dominika. 

Tímto souladem obou dotud rozloučených náboženských světů podobá se Kateřina Sienská namnoze Dantovi; sdílí se s ním o rozhodnost a neohroženost slova a činu, avšak liší se od něho oddaným a přátelským poměrem k současné církvi a papežství, jimiž neodvislý duch Dantův hněvivě pohrdl, nehledíme-li ani k rozdílu mezi prostou dívkou sotva znalou psaní a čtení a mezi hlubokým myslitelem, prošedším všemi stupni scholastiky i proletěvším veškerými sférami křesťanského mysticismu. Tyto oba trecentisty slučuje i postavení literární: oba přinášejí ve svých krajně rozdílných dílech základy nové italštiny. Dante vyvrcholuje veršový ,.dolce stil nuovo«, v němž splývaly světské prvky rytířské s učeností církevní, erotická smyslovost s odtažitým jinotajem, a dává mu nový obsah a svěží zbarvení; Kateřina Sienská dovršuje a svalnatou lidovostí zúrodňuje asketický sloh toskánský, tvoříc tak první vzornou klasickou prosu italskou, takměř současně s humanistou a pohanem Boccacciem, jehož ,.Decameron« položil základy moderní vlaštině netoliko vláčnou a zdobnou periodou výpravnou, ale i jadrným dialogem lidově 

22 přirozeným. Ale i ,.třetí koruna Florencie« z trecenta, Francesco 

Petrarca blíží se poněkud Kateřině: oba nadšení Italové bojují neúnavně pro povznesení slávy fHma a své vlasti; Petrarca u císaře Karla v Praze, Kateřina Sienská u papežského dvora v Avignoně, Petrarca zvučnými řečmi vyškolenými na mistrech antických, Kateřina plamennými výzvami a důraznými prosbami, jichž naléhavost byla vychována na evangeliu. Petrarca přeje si, aby slova jeho ozářena byla odleskem starého Imperia, Kateřina žádá, aby věty její zbroceny byly krví Kristovou. ~ím, o jehož slavné vzkříšení usiluje Petrarca, jest úplně jiný než ~ím snah a činů Kateřininých; Petrarcovi jest městem zříceného fora, polosesutého Colossea, městem Vergiliovým a Ciceronovým, Kateřině ,.zahradou skropenou krví mučednickou, městem obrozeným v Kristu«, podobně jako kdysi Jan Zlatoústý podivoval se ~ímu pouze proto, že jej ,.Pavel za svého života velice miloval, že tu hlásal víru, skončil své dny a zanechal své tělo«. 

Tak stýká se Kateřina Sienská v myšlenkách i záměrech s hrdiny své doby, zachovávajíc vždy hrdinskou samostatnost. Jako rekyně kráčí světice stoletím a zemí rozbouřenou v popředí svého lidu; hovoří ve chvílích rozhodných v mracích s Bohem a v hodinách nutnosti s mocnými tohoto světa, s vladaři, s papežem, s kardinály; všichni sklánějí čela před prostou velikostí jejího zjevu. Zabýváme-li se osudy této rekovné bytosti, byť jen ve všeobecných obrysech - a to jest cílem naší stati - nemůžeme se, zcela jako současníci Kateřinini, neobdivovati dvojímu žití, životu světice a životu hrdinky, jaký vedla ,.benedetta Vergine e Madre di mille e mine anime« - svatá Kateřina Sienská. 

* 

První dětství svaté Kateřiny, dcery Jakuba Benincasa a Lapy di Puccio di Piagenti, spřízněné se slavnou rodinou Borghese, nese smírný a lahodný ráz, vyznačující Sieňany v umění i ži- 

votě. Již staré kroniky líčí smavý pohled krajiny, lahodné barvy 23 

jejích bylin, střídání vážnosti a líbeznosti Apenin na obzoru, zmiňují se o lidu živém a svobodném, o útlých, plavých pannách; dějepisci umění shledávají týž typ půvabný, vroucí a mírný na Madonnách Ducciových a Ambrogia Lorenzettiho. V takovou pannu vyrůstala zvolna hnědovlasá Kateřina v ulici del1' Orca ve stínu dílny otcovy. R. 1352 jako děcko pětileté viděla Krista ve snách po prvé, a již tehdy zdála se jí askese ztělesněná řádem dominikánským žádoucím cílem. Brzy poté, ne nepodobna Tereze II Gesu, která se sedmi lety chtěla prchnouti mezi Maury za misií a pak alespoň zasvětila se zcela Kristu, uči. nila slib věčné lásky nebeskému ženichu. Dospívajíc pociťovala nejen slasti nového života, ale i všecka zrážející pokušení. Její družky i sestry nosily krásné šaty, dábel přišel a přinášel jí ještě krásnější se slovy lstnými a vábnými, ale Kateřina rozhodla Se pro nejkrásnější šat, jejž slíbila jí královna nebes. Její sestry a družky byly milovány a vdávaly se, šlechetný mládenec ucházel se o ruku Kateřininu podporován její matkou, dábel připomínal jí Rebeku, Leu, Rahel; dívce samé se zdálo, že její duchovní ženich ji opustil, ale zi'1stala mu věrna. Posléze přemohla všecka pokušení askesí; spodní její žíněný šat skrýval železný řetěz, lůžko její podobalo se rakvi; zeliny, ovoce a chléb byly její jedinou stravou, bičování a posty kořením; krásné hnědé kadeře byly ustříhány. Od r. 1362 byla členem sester třetího řádu sv. Dominika, které žily mimo zdi a sliby klášterní a jež lid nazýval podle černého pláště »mantel1ate«, její komdrka v rodném domě byla nejpřísnější celou. 

Odměna Ježíšova byla však sladká. Jako výjevy z obrazů primitivů, malované spíše vroudm srdcem než technicky vycvi. čenou rukou, působí příhody z jejího duchovního styku s Kristem, o nichž současné životopisy její vyprávějí obšírně a pohnutě. Kristus přicházel do její komůrky, procházel se tiše, pak usedal 

24 k ní na lavičku a čítal s ní z breviáře, dovolil, aby jako Magda. 

lena pokorně sedla k jeho nohám, nastavil svůj bok, aby pila z něho zdroj věčné lásky. V masopustě slavila sňatek se Spasitelem a dosta!a od něho prsten, všem jiným neviditelný a hlubokou lásku svou směla mu opětovaně vyznávati horoucími slovy. Ježíš přišel, otevřel její levý prs, vyňal srdce a zmizel: v nejvyšší ekstasi, jež zbavovala tělo tíže a jež zastavovala činnost smyslů, prožívala světice vášnivě tento sladký akt, symbolisující poslední cíle cítění a snažení mystického. V rozkošeplném vytržení mluvila Kateřina hlasitě nadšenými modlitbami s Bohem; tak vzniklo 26 modliteb zaznamenaných učedníky, tak vznikly některé z jejích nejkrásnějších listů a hlavní dílo její mystiky »Il Dialogo della Divina Providenza«. 

Jako vůdčí motiv ekstatických těch projevů vrací se stále slovo láska, skoro novoplatonsky nořící se v nekonečné náručí Boha, jenž se dá poznati a pocítiti pouze nesmírným milováním. Pro serafický svůj názor nalézá sama význačná slova a velkolepý obraz: "Duše, jež pozná svou nicotu i to, že vše dobré jest v TVůrci, opouští všecky tvory, vrhá se zcela do bytosti Tvůrcovy, a proměňuje se do jisté míry sama v Boha pozorujíc, že láska v ní denně se zmnožuje; a tak nemůže na nic mysliti než na Boha, nic milovati než jeho; všecko stvoření a sebe samu zří však a myslí si pouze v něm, jako ten, jenž vrhl se do moře a pluje pod vodou, nic nezří a ničeho se nedotýká než vody; podobu věcí, jež jsou mimo vodu, může ovšem viděti, ale jen ve vodě; a láska boží jest tiché hluboké moře.«2 Tak jest Kateřina, zbudovavši všecko poznání a chápání Boha výlučně na základě lásky, »1'anima inamorata di Dio«, duší zamilovanou do Boha, jak říká stará italská mystika. Výrazem této víry provázené svrchovaným smyslovým vzrušením jsou výkřiky »Gesu dolce, Gesu amore«, jež rušíce tekst a vymykajíce se z celkové stavby prožehují všecky její dopisy, i ony, jež slouží spíše církevně politickým snahám než 

mystickému osobnímu cítění. 25 

Největším dílem ekstatického serafinismu jest její »Dialogo deUa Divina Providenza«, jedna z knih, o nichž věřícím se zdá, že andělé zapomněli je na zemi. Dílo, jež uvádí se někdy též pod titulem »Libro della Dottrina data per la persona di Dio Padre parlando aHo inteHetto della gloriosa e santa vergine Caterina de Sienna« (»Kniha o božské nauce svěřené osobou Boha Otce v rozmluvě s myslí slavné a svaté panny Kateřiny Sienské«), vzniklo teprve r. 1378 (vydáno o sto let později r. 1472), když Kateřina provedla smír s Florencií, patří však obsahem i slohem úplně v období jejího mystického zasvěcenÍ. Rámec rozmluvy se Stvořitelem dán jest duchovní skutečností ekstase; není však literárně zužitkován a umělecky proveden. Dovednost dialogická chybí prostému plodu mystického vytržení, Bůh mluví skoro nepřetržitě sám, vykládaje učeně a skoro školsky základy křesťanské moudrosti; úzkostná toužící duše sotva se odvažuje klásti otázky a tázati se po vysvětlení, jest pasivní, pokorná až do nečinnosti. Dialogu chybí stavba logická, proudy odtažité dogmatiky valí se v něm široce, a silné větry mystického nadšení dují tu prudce; vše vedle sebe, bez rozlišení, učlánkování; teprve počátkem XVIII. věku rozděluje Girolamo Giglio, soustavný vydavatel a jazykový obránec děl Kateřininých, ,.Dialog« ve čtyři oddíly (o náboženské moudrosti; o modlitbě; o božské prozřetelnosti; o poslušnosti), které posléze vyúsťují v žhavé proudy patetických modliteb. 

Tento nedostatek vnitřní stavby liší »Dialog« nevýhodně od jiných mystických děl křesťanských, která nad něj vynikají jak podrobností psychologického rozboru, tak přesnou stavbou vidin a snů s klenbami uměle rozvětvenými a s fiálami chvátajícími stupňovitě k výšinám. »Dialog« Kateřinin lze sotva srovnati s klasickými knihami španělské mystiky a nejméně s duchovními arcidfly Terezy a Gesu, ať pomýšlíme na náboženskou sebepitvu 

26 »Autobiografie«, či na zázračnou methodiku ,.Vnitřní tvrze« neb 

»Cesty k dokonalosti«. Avilská básnířka sleduje krok za krokem duši stoupající po schodišti vidin do nebes; vymezuje přesně, s věcností :,.ž mrazivou, kterými stadii kázně a jakými oblastmi ekstase třeba projíti srdci, jež touží spočinouti v milosti Nejvyšší, pronikavě odlišuje jednotlivé pásy podobné řídnoucím vrstvám vzduchovým, kudy letí křesťanská naděje a láska až k podnoží trůnu božího - disciplina rozumu i vůle, zkumná znalost nejskrytějších závitů myšlenky i citu, obtížné mudřectví sebeovládání jsou jako pHsný jas odpoledne říjnového rozprostřeny na každé straně světice kastilské. Toho všeho nedohledali bychom se v »Božské prozřetelnosti« od Kateřiny Sienské: jedním vášnivým rozmachem křídel ekstatických ocítá se Vlaška bezprostředně tváří v tvář Bohu beze všech stupňů mystického vývoje. Ale srovnání samo jest nespravedlivo, jako bylo by mylno měřiti naivní fresky Sieňanů Lorenzettich úchvatnými komposicemi Grecovými: mystika Kateřinina vyrůstá z lidového primitivismu prosté duše křesťanské, mystika Terezina zraje na starém, mnohonásobně štípeném kmeni šlechtické kultury španělské, rafinované v mravní sebekázni i v analyse vlastní duše. 

Rozhodně nevyrovná se Kateřinin »Dialog« zdaleka jejím listům, neboť zachycuje jedinou stránku pisatelčiny osobnosti. Jest v něm světicí, nikoliv též hrdinkou, dumá, leč nehřímá, nemůže projeviti svůj úchvatný dar řečnický, burácející tolik v jejích dopisech. Rozprava »0 božské prozřetelnosti« netvoří nové formy literární, jako Kateřinina korespondence, nýbrž řadí se prostě mezi ostatní četná díla asketického písemnictví, jehož se v XIV. i XV. věku pilně účastnili františkánští i dominikánští horlitelé. 

Dříve než vstoupilo náboženské nadšení Kateřinino do služeb propagandy národně církevní, stalo se pokorným služebníkem křesťanské dobročinnosti a lidumilství, dříve než Kateřina Sien- 

ská hojila rány a jízvy církve a otčiny, vymývala a zavazovala 27 

pečlivě kvasící vředy chorých bližních. Asi s dvaadvaceti lety zaměnila službu Marie se službou Marty a jako Marta žije v myslích i těch, jimž ostatní její význam jest neznám. Chléb, jejž přiná~ela nuzným, pod dotekem jejích rukou zveličoval se mnohonáso-bně; voda, jíž občerstvovala nemocné, měnila se ve víno: tyto zázraky, opakující věrně divy na svatbě v Kani Galilejské a na pustině u jezera Genezaretského, shrnují symbolicky její dobročinění. Bolestné a namáhavé o~etřování nemocných, pokrytých vředy plnými hnisu a zápachu, posvětila pro vždycky, jako posvěcuje hrdina každý zdánlivě nedůstojný lidský úkon tím, že jej koná, aniž ponižuje důstojenství svého hrdinství. V~ichni, kdož budou seděti u lože těžce nemocných, obvazovati je, vymývati jejich nakažlivé rány, budou vzpomínati krásných slov, jež pronesla Kateřina Sienská k výčitkám své matky, když dceři poukazovala k morovým skvrnám, vze~lým z ošetřování nevlídné, hrubé ženy, nevylečitelně nemocné: »To jsou mé růže«. Dokud budou zřizovány morové lazarety, budou ošetřovatelé klesající na mysli pamatovati na světici, která za moru v rodném městě úplně odvykla si hnus »nad těmi tvory, pro něž zemříti Ježíš uznal za dobré«. Jak vysoko stojí tu, mluveno ironickou řečí učeného jesuity A. Baumgartena, Kateřina Sienská nad urozenými a krásnými svými současnicemi, jež se před morem uchýlí na líbezný zámek venkovský, aby tu poslouchaly a vyprávěly kluzké příběhy »Decameronu«. 

Ale úkol její byl větší. Obrat, jenž počátkem sedmdesátých let provede se v mysli Kateřinině a jenž ji vede z asketické komůrky do bouří církevních a politických, zbásněn jest krásně v legendě. Ježíš přišel k ní a pravil: »Věz, má dcero, že čas,jejž na této pouti máš ztráviti, stane se skvělým a slavným podivuhodnými díly, jež ti dám provésti a nevídanými dary, jež ti propůjčím, takže nevědoucí užasnou a neuvěří. - - Roznítím tvé 

28 srdce takovým zápalem pro svoji čest a pro spásu duší, že tak- 

řka zapomínajíc pokorné skromnosti svého pohlaví, budeš pracovati bez rozdílu pro obrácení mužů a žen, aniž se budeš znepokojovati pro námahu, jež jest spojena s vykonáváním tohoto úřadu.« - - Kateřina odpověděla skromně: •• Tys pán můj a Bůh můj; já jsem tvá pokorná služka, tvá vůle věčná buď se mnou na věky.« 

Za symbolem legendy skrývá se kus psychologie dějin. Kateřina, tehdy již obklopená mužskými i ženskými žáky, tvoříc střed duchovního života v rodném městě, podporována řádem dominikánským, jehož plány uskutečňovala a vážnost zvyšovala, přesvědčena o svém zvláštním poslání mystickou stigmatisací, kterýžto tajemný děj prožila se vší vášní a vzrušenou obrazivostí své povahy, jala se přemýšleti o obrození církve a papežství. Domácí války papeže s italskými městy a státy, zajetí v Avignoně pokořující papeže Francií, mravní rozvrat v kněžstvu podlomily sílu církve v XIV. věku. Nejlepší duchové doby v Italii, Francii, Německu i Čechách přemýšleli o tom, jak, podle slov Matěje z Janova, bylo by možno »vrátiti církev Kristovu ke zdravým a jednoduchým začátkům jejím«. Karel IV. sdílel se o svůj sen s Kateřinou Sienskou, která měla ohnivá a nadšená slova jeho oblíbených kazatelů Konráda Waldhausera a Milíče z Kroměříže. Karel IV. i prostá dcera města,jehož vzpouru kdysi mu bylo pokořiti, věřili, že obroda křesťanství musí se provésti uvnitř církve, se souhlasem papežství, posílením jeho moci; oba byli nadšenými obhájci práv papeže římského, netušíce ani ve snách, že dílo, jež chystali, provede budoucnost proti Římu a papeži, proti církvi a dosavadním formám křesťanství. To, co jejich oddaná a věřící srdce cítila jako pravdu, bylo v jejich době již klamem: papežství dohrávalo svou úlohu; reformace stávala se nutností. Karel IV. ani Kateřina Sienská nebyli by jí porozuměli, tak jako nerozuměli oba jinému velkému hnutí času: 

renesanci. 29 

Kateřina pojala plán obnovy církevní složitě a důsledně, všestranně a rázně. K všeobecně křesťanským tužbám přidružila tužby význačně italské a papežské: usilovala o dokonalý smír Halie s papežem a o návrat papežské stolice z Avignonu do Říma. Smír italských měst s papežem byla první veřejná úloha dívky, která již ve svém rodném městě mnohokrát upokojovala věčně rozvaděné strahy. Mezi proradné republiky, mezi lstná vojska kondotierů, mezi lakotná města kupčíků, mezi pikle soheckých diplomatů vrhala své listy, hlásající zprvu málo populární smír s papdem. Od r. 1374 do r. 1378 povstávaly Florencie, Pisa a sdružená města středo italská proti papeži, branná moc byla přichystána, vzbouření v městech proti papeži roznícena, sbor kardinálů nesjednocen. Kateřina, jíž mír byl vlastním odkazem Ježíšovým na zemi, psala, vy jednávala, cestovala, řečnila. 

Tehdy vznikly její nejnadšenější listy plné hněvu a lásky, plné víry a rozhorlení; v rozrušení a ekstasi, v okamžité náladě a pod tlakem okolností diktovala je klášterním svým sestrám, umějíc sama sotva čísti a psáti. Všechny 373 její dopisy, vydané po prvé r. 1092 a plnící v kritickém novodobém vydání Nicola Tommasea čtyři svazky, začínají se stereotypně »ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného a sladké Marie« a končí buď prostým »a1tro non dico«, neb zbožným přáním »zůstaňte v sladké a svaté lásce božÍ«. Jaké jest tu bohatství tónů a motivůl Vedle útočnosti kněžské sladký úsměv serafův, vedle učeného bohosloví prostoduchost lidu, vedle vroucí modlitby přísnost společenská. Nadšený znalec vlašského písemnictví epistolárního3 vidí v listech těch přímo oslavení lidové povahy vlašské s podivuhodnou slohou jejích vlastností: Kateřina jeví se tu pokorná a velkodušná, rozvážná a smělá, blouznivá a plná smyslu pro skutečnost, dumavá a činorodá, vniterná a ke každému boji ochotná, vytrvalá v přímluvě a neohrožená v obžalobě. V řeči od přírody jemné a ku1ti- 

80 vované nikoliv knihou, nýbrž hovorem, objevuje se všecko kouzlo 

plynného a bystrého nářečí toskánského, jeho epická názornost, jeho smysl pro přírodu, jeho mohutná obraznost. Tyto listy, psané prostoduše a bez jakékoliv učené neb slohové průpravy, bez účelné techniky, bez slovesné tradice, jsou čistým dílem umčleckým, jako jím jest prostonárodní píseň, lidová keramika a vy§ívánÍ. Kdyby se byl kdosi tázal Kateřiny Sienské, kde se naučila svému umění, kde poznala výraz pro své listy, byla by odpověděla asi podobně, jako odpovčděl její velký krajan Domenico Beccafumi, básník v hnědém a šedém mramoru mosaikovém chrámu v Sieně. Kdysi podle zprávy Vasariho procházel se bohatý jeden občan sienský po břehu Tressy a spatřil mladistvého pastýře, jenž koncem své holi kreslil uměle do písku. Tázal se ho, kde se naučil kreslenÍ. Hoch ukázal k přírodě před sebou a řekl: ,.Neměl jsem jiného učitele; zatím co mé stádo hledá potravu, bavím se tím, že zobrazuji brzy v písku, brzy na velkém kameni, co zřím.« Z pastýře se stal pak sladký mistr Domenico Beccafumi. 

I Kateřina Sienská kreslila ostrými rysy do svých listů, co pronikavý její zrak zřel v přírodě, co zřel v lidských srdcích. Kolik tu jest bezprostředního pozorování života a společnosti! Co uvádí se z Písma svatého, jsou úryvky z knihy modlitební; co cituje se ze Svatých otců, jsou drobty chycené z výkladu zpovědníků; výklad evangelií jest samostatný a prazvláštní, jako vi'tbec Kateřina nevyhýbá se až groteskním podivnostem v nápadech i metaforách. 

Mezi těmito dopisy, jichž adresáty jsou kardinálové i válečníci, královny i papež, lakotný žid i obávaný lupič, prostí mč§tané i šlechtické starobylé rodiny, dlužno rozeznávati dvě odli§né skupiny. První shrnuje listy všeobecně náboženského obsahu, mystické úvahy a duchovní útěchy, psané krví horoucího srdce a slzami radosti nad splýváním s Bohem; listy, které zmu- 

žile povznášejí se nad pozemské utrpení a životní žal; listy plné 81 

oddanosti, víry a naděje. Druhá skupina obsahuje dopisy po výtce politické, vzešlé ze situace veřejné, napomínající, povzbuzující, vyjednávající a kárající; psané řeči a obžaloby, výčitky a hrozby, zapřísahání a důtky. Se všemi, královnami i papežem, signoriemi republik i kardinály, mluví Kateřina jako rovná s rovnými, bez bázně a ostychu, mužně v nemužné době, hrdinsky v čase zbabělosti. Tento mužný hlas prosté dívky zatřese celou Italií; uposlechne ho Pisa, uposlechnou ho města středoitalská, uposlechne ho i sama hrdá "Florencie, r. 1378 uzavřen jest mír s Florencií, a města všecka jsou uvedena v soulad s papežem. 

Současně provedla Kateřina druhé velké dílo svého života: dosáhla návratu papežova z Avignonu do Ríma. V úsilí tom, které zajalo dvacátý devátý a třicátý rok jejího života, byla nadšenou mluvčí národních snah italských i vlastního přesvědčení o svrchovanosti Ríma, »města obrozeného v Kristu« a nepřetržité své naděje ve věčný mír v Italii. Petrarca měl její ideál, nikoliv její odvahu. Papežskou tiaru nesl Rehoř XI., učený zbožný muž, bledých rysů, útlého těla, slabé vůle, poslední papež francouzského původu. Mínil se sám vrátiti do Italie, ale bál se neklidných a vášnivých časů, a bál se i odporu kardinálů. Kateřina nebála se ničeh{), stůj co stůj chtěla vysvoboditi církev z čarovného kruhu avignonského, ve který ji zaklel Filip Sličný. Hned její první listy Rehoři XI. byly důrazné. Nepomohly nic, odpor kardinálů, o jejichž počestných úmyslech Katdina právem pochybovala, byl příliš silný. Skončivši poněkud záležitosti ve Florencii, umínila si pospíšiti do Avignonu. Její vystoupení ve sboru kardinálů bylo dramatické. Hle, tu sedí krásní a vybraní Francouzové, plní úsměvů a hry, někteří mezi nimi jsou posledními dědici staré kultury rytířské a její sladké milostnosti, někteří časnými vyznavači raného humanismu. Mluví francouzsky i latinsky; languedokem si šeptají potají o svých milenkách. Dívka z lidu v chu- 

82 dém poutnickém šatě, s rysy vyhublými postem i cestou, vstupuje 

do síně; blíží se k papeži, jejž zná, a jenž ji chrání. Pak promluví slova hněvu a vytržení, výčitek a výstrah, nikdo nerozumí jejímu toskánském!! nářečí, každý cítí její drsnou velikost, její lidové hrdinství. Dávají si tlumočiti její věty: mluví o mravním poslání křesťanství, o slovech Kristových; o míru a Římu; káře papeže pro nepotismus a nedostatek zmužilosti; vytýká prelátům jejich sobectví a naráží na jejich milenky, jež jí byly ukázány na ulici, jak se jí posmívají. Nikdo se neshoduje s ní, papež chvěje se před touto silou slova božího; kardinálové by rádi odporovali, ale vidí, že papež tohoto Eliáše v dívčí postavě chrání. »Jest krásným svědectvím pro Řehoře XL,« praví dějepisec papežství L. Pastor, »že Kateřina směla tak otevřeně mluviti, pro Kateřinu, že tak mluvila.« Nezískavši sboru kardinálů, ale naklonivši papeže, vrací se domů, kam ji volají domácí politické záležitosti; doufá ve zdar svého podniku. Dne 17. ledna 1377 vrátí se papež Řehoř navždy do Říma. Kateřinino dílo jest provedeno. 

Světice nepředvídala sice politického dosahu svého úsilí, nelekala se však ani hrozivých důsledků. Řehoř XI. zemřel brzy po svém vjezdu do Říma, bledý Francouz zasteskl si po své domovině; vypráví se, že na smrtelném loži varoval před Kateřinou. Po jeho smrti nedovede se konklave sjednotiti, italští kardinálové zvolí Urbana VI., francouzští preláti rozhodnou se pro Klementa VII. Nastane papežské dvojvládí, jehož temné stíny padají i na českou půdu. Kateřina jako Italka postaví se rozhodně na Urbanovu stranu, na níž stojí i císař Karel IV. Napíše řadu dopisů Florencii, Perugii, uherskému králi, odcestuje ze Sieny do Říma, aby se nikdy nevrátila domů, její hněv nabývá rozměrů bouře. Mluví v římském sboru kardinálů, schvaluje válku proti Klementu VII., radí k najímání žoldnéřů, získává cizí mocnosti pro své straníky: ztotožňuje politickou věc s věcí boží vůbec. Síla jejího hlasu pomohla upevniti Urbanovo postavení, 

zdar byl při zbraních, jimž požehnala. 33 

Než zatím co sloužila partikulárním zájmům italským, vzdávala se velikých všeobecných plánů křesťanských. Sen prvních let její veřejné činnosti, nová křižácká výprava, rozplýval se stále v matnější přelud, mocnosti, jež zprvu snažila se získati, odvrátila od sebe v bojích dvojího papežství a pro myšlenku vůbec nebylo zájmu. Tehdy v XIV. věku byla křížová tažení do Svaté země nečasovým klamem; v křesťanstvu nebylo ani rytířské chrabrosti, která by byla dovedla vrhati mužnou sílu do pustého jícnu nejistého podnikání - evropští národové nebyli již tak mladí a svěží jako v dobách Petra z Amiensu - ani nebylo nadšení pro záležitosti odlehlé, když naléhavé životní otázky tísnily. 

S větším ještě zklamáním pozorovala Kateřina nezdar svého úsilí o mravní obrodu církve, v níž viděla vnitřní obdobu k upevnění papežství v Italii. Žádala kdysi v listě papeže, »aby vyplel ze zahrady drkve páchnoucí rostliny, plné nečistoty a žádostí, naduté pýchou a plnící zahradu jedem a hnilobou, a nasázel na jejich místo vonné květiny, pastýře a preláty, pravé sluhy Ježíše Krista a otce chudých, kteří na nic nehledí než na čest boží a na spásu dušÍ.« Jindy psala výslovně: "Proto žádá moje duše s nesmírnou láskou, aby Buh vám odňal svým nekonečným milosrdenstvím všecku kolísavost a vlažnost vašeho srdce a proměnil vás v jiného člověka, toužícího horoucně po obnově, neb jiným způsobem nemůžete plniti vůle boŽ{ a jeho sluhu. Moje duše žádá, abyste konal spravedlivost proti spoustě oněch nespravedlivostí, které se živí a pasou v zahradě svaté církve. Když vám Pán propůjčil autoritu, a když jste ji přijal, jste zavázán užívati své moci a síly; nechcete-Ii jí však užívati, bylo by lépe vzdáti se toho, co jste přijal; to by posloužilo více ke cti boŽ{ a spáse vaší duše.« V Avignoně poznala mravní úpadek vyššího kněžstva, v Italii zřela jej znovu denně, volala po nápravě. Hlasu jejího tenkráte nechtěl nikdo slyšeti, Řehoř XI. neznal činoro- 

~4 dého vzchopení se, Urban VI. hledal jen násilné upevnění své 

moci, lidové zástupy, jež se daly ovládati vždy mohutným větrem jejích slov, nemohly pomoci. Kateřina byla plna nejistot a pochyb a lI'noho hovořívala s Ježíšem o nutnosti nápravy. Nedovedla chápati, že římská církev nemá již síly, aby sama pro. vedla obrodu, že papežský středověký Řím chýlí se k západu. Nemohla věřiti, že oltáře, u nichž sloužila jako bojovnice a hrdinka, jsou zvětralé a ztrouchnivělé; a že brzy nejlepší z těch, kterým by se sama v reformní snaze postavila po bok, budou Ježíši, druhu jejích ekstasí a cíli její panenské touhy, obětovati u oltáhl jiných. 

V politických zápasech, na cestách, na řečništi ztratila dívka, zemdlená posty a sebetrýzněním, všecku sílu; pak přišla těžká nemoc. Uprostřed přátel a žáků, učednic a sester ležela třiatřicetiletá dívka vyhublého a vysíleného těla stařeny na chudém lůžku v Římě s myslí cele obrácenou k tajemství nebes. Ženich její navštěvoval ji častokráte, vídala v nemoci, že zas vyňal srdce její a rozmačkal je, aby jeho krví občerstvil hynoucí církev. Poslední dny ležel na její tváři úsměv a na rtech modlitba díkfl. V neděli dne 29. dubna 1380 poručila slovy Ježíšovými duši svou v ruce Otcovy, a tak dle slov chvalozpěvu papeže Pia II. »snoubenka blahoslavená k blahoslavenému odešla snoubenci, trojím ozdobena věncem« (»sic sponsa beata beatum transiit ad Sponsum tribus exornata coronis«). V rakvi ležela bíle oděna jako nevěsta, jako nevěsta boží byla pohřbena v chrámě dominikánského kláštera Minerva v Římě; jako nevěstu »obdařenou vznešeným věnem vzácného nadání, božské mysli«, slaví ji její rodák a opěvovatel papež Pius II. v kanonisační bule z roku 1462, kterouž jest provždy prohlášena za světici. Fra Angelico da Fiesole maloval ji v zástupu vznešených panen účastných při korunování Madonny; Fra Bartolommeo našel vznešené, ač poněkud ztrnulé tóny pro výjev panenských jejích zásnub; její rozmar- 

ný krajan XVI. věku Antonio Sodoma zesvětštil duchovní ro- 35 

mán jejího života v barevné legendě, psané na zdi její kaple v Sieně. 

Zasnoubena s božskou moudrostí a láskou, žije Kateřina jako přední světice v duších věřících; divy jejího milosrdenství vždy zi'Jstanou důkazem obětavosti ženské po svěcené názorem křesťanským; dějiny církevní vyprávějí s nadšením o činorodém hrdinství statečné dívky, kterou letopisec literatury oceňuje jako spolutvůrkyni krásné prózy na prahu vlašského písemnictví. Jedinečný souhrn těchto vzácných mohutností, hrdinská a posvátná bytost Kateřiny Sienské, poroste ve zracích věki'J, které, vzdalujíce se od forem její víry, přece vždy uznají, že dcera barvíře v Sieně si plně zasloužila slouti nevěstou Spasitelovou. 

(1903) 

36 

ANNA Z ROŽMBERKA 

Obr rí z (' k "t II r é č (' s "é šle c h t j ČilY, ryt Ý d () d ř (' v fl pro {Jotéšení vŠi'ch dobrých 

fl kř('"ťflll,,"ých dll.íí 

PrSEMNICTVí českému šestnáctého věku chybějí dva nejvíce žádoucí a nejvíce sladké dary: poesie a žena. Celý svět mihá se v masopustním průvodě literatury tohoto nepokojného století: kněží všech církví a všech sekt, císařské vojsko i loupeživí lancknechti; turečtí bojovníci s půlměsícem na praporcích a koňským ohonem na turbanech i křesťanští rytíři, hledající slávy jména božího; potutelní mastičkáři vykřikující výbornost svých herbářů i apaték domácích i zamyšlení hvězdáři, nesoucí pranostyky pod paždím; zběhlí studenti, přestrojení do šatů z latinské komédie i učení knihtlačitelé s lisy a s pohyblivými písmenkami v náručí, ke konci čarodějníci, černokněžníci a čerti; průvod jde s hlukem a s okázalostí, křičí, zpívá, volá, do českých vět mísí floskule latinské, německé i italské, ale okna, za kterými sedávají krásné paní a slečny, jsou tmavá a zavřena. Žena nenaslouchá a nechce naslouchati této zmatené a marné vřavě. 

Věnuje-li však poněkud zájmu také psanému slovu, jeví se zcela jinou, než jak spisovatelé bláhového a vášnivého tohoto století ji představovali. Lutherští kazatelé i skladatelé katolických postil, helvetští mravokárci i přísní kněží z Jednoty horlili proti »marnosti žen a panen«, a zachované dopisy českých žen z věku 

šestnáctého ukazují nám spořivé a rozvážné hospodyně. 37 

Humanističtí učenci, znající Venu,ši i Evu jen z latinských knih a přeplněných komentářů, kreslili vítězoslavné průvody bláznovství a v nich vozík Venušin, osazený ženami propadlými freji a neblahé milosti, a staré české korespondentky vyplnily své řádky prostými projevy obětavé lásky manželské. Důmyslní skladatelé různých politií a správoven varovali před vládychtivostí a ctiHdostnou ješitností žen, kterouž stará a dávná království zhubena a v niveč obrácena byla, jak mnohé poučné příklady ze starých mudrců a kronikářů vytažené ukazují, a zatím na českých statcích hospodařily rozšafné a moudré šlechtičny, rozmnožujíce jmění a zboží svých manželů a pánů, bojujících proti Turkům, zapřisáhlým vrahům jména božího a národa křesťanského. 

Ba, lze o českých těch paních říci mnohem více: byly zachránkyněmi českých svérázných tradicí, kdežto, podle slov mravokárného kněze těch časů, muži tak zavrhli pt-edků svých mravy šlechetné, jako zavrhli jejich kro je a tak cizích národů přijali zlé obyčeje, jako přijali cizí šaty. Šestnáctý věk znamená v Čechách, podobně jako v celé říši římské národu německého, pronikavý obrat nejen bytu společenského, nýbrž i cítění a myšlení jednotlivcova. Zjemnění života citového, produševnění všech projevů jeho, náklonnost k měkké lahodě a něžnému půvabu: vše, co mělo dáti v zemích šťastnějších podklad nové, vybrané, uhlazené a výlučně umělecké kultuře XVII. století a co bylo jen zvláštním odkazem renesance, odklánějící se postupně od původního neobmezeného kultu osobní síly a individuální svobody - vše přichází, byť zprvu zcela nesměle, v druhé polovině XVI. století do oblasti české ode dvora do šlechty, ze šlechty do měšťanstva. 

Veliký úspěch a rychlé vítězství mód a mravů francouzských, italských a španělských, do nichž stesky- plní všecku slovesnou produkci doby Ferdinandovy i Maxmiliánovy, jsou pouhými vněj38 šími znaky velikého hnutí evropského, přelévajíce se na českou 

pOdu. Proti těžkému a důkladnému pojetí života, jaké vyrůstalo z poměru sociálních a bylo posvěceno náboženskými tradicemi i rodinnými zvyklostmi i prohřáto vůní rodné země a dechem minulých pokolení, staví se názor nový, lehčí, svůdnější, hledící nikoliv ke smyslu, ale ke kráse života, nikoliv k hluboké vážnosti, nýbrž k příjemnému pOvabu. Ceští kavalíři, studující na cizích románských universitách, provázející své panovníky daleko za hranice, řídící své diplomatické cesty brzy do Vlach, brzy do Španělska, přinášejí do vlasti nový směr životní. Nebylo souzeno, aby se počalo takto žíti v Cechách: zlé osudy náboženské i válečné přivodily záhy, že přestalo se takměř žíti vObec. 

Leč zatím, co muži konají průpravu pro nový společenský mrav i řád, který neměl nikdy nabýti u nás plné pOdy, sedí jejich věrné a počestné ženy u svých kolovratů a zle žehrajíce na brokáty a rasaty, štamety a tabiny, haraše a karmaziny, do nichž oblékaly se dámy u dvora, předou pro své děti táž plátna, z nichž babičky jim samým košilky šívaly. Chrání práv domova proti nástrahám cizoty, krásy domácí prostoty proti svůdnosti vlašské a francouzské, tradiční souvislosti proti prudkému novotářství, kšaftů matek a pramatek proti novotám lehkým a nespolehlivým. Jsou proto milování hodny a roztomilé jako pozdravy domova, a jejich listy, prostoduché a dětinské, komické ve své dětinské úzkosti o věci nejmalichernější a poetické svým patriarchálním poměrem k statku a daru pozemskému, působí zvláštním okouzlujícím dojmem jako milé interiéry minulých věků ve starých museích. - 

>oPaní kanclířová« Anna z Rožmberka, provdaná z Hradce, naklání si z naivních a srdečných těch korespondentek, jichž řada vrcholí klasickým zjevem paní Zuzany Cernínové z Harasova, naše srdce nejvíce: jest skoro směšno, že se nám tolik líbí žena, která dovedla psáti takřka jen o babntech a kožíšcích pro děti, 

o hříbátkách a semínku, o tělesných bolestech a škodlivosti dlu- 89 

hů, a jejíž obzor byl ullamčen ve čtyřech slovech, jimiž se obracela k svému choti: »můj znejmilejší jediný pane!« 

Roku ) 546 přivedli šestnáctiletou princeznu Rožmberskou, dceru Jošta z Rožmberka a Vendeliny ze Starhemberka, i sestru Viléma a Petra Voka z Rožmberka, zaslíhenému jejímu ženichu Jáchymovi z Hradce na jeho slavný hrad; ženich pro bolesti očí nemohl ani jeti pro nevěstu, ale jako výtečný diplomat, jenž patrně i v lásce a v manželství zůstával věren svému životnímu heslu »ke konci prohlížej«, utvrdil a oslavil sňatek svůj zápisy znamenitými. Již rok poté uměla Anna z Rožmberka, jež přes všechen svůj hluboký obdiv k manželu a přes všecku oddanou pokoru nezřekla se dívčího svého jména, psáti velmi rozšafné a obezřetné dopisy úředníkům o kopách grošů a platech kněžských, a brzy nedaly se listy sedmnáctileté jihočeské aristokratky naprosto rozeznati od obšírných dopisů stárnoucí švekruše její, panny Mandalény z Hradce. 

Rozmilé děcko, které brzo stalo se matkou malého pana Adámka z Hradce, octlo se na velkém a slavném hradě, v ohromném a složitém hospodářství uprostřed velmi moudrých tchyní a švekruší. Její nejmilejší jediný pán dlel neustále u královského dvora v Praze; dal za sebou zasílati horoucí listy i výborné koroptve a jeřábky; plnil s radostí vroucí přání m.ladistvé choti své, »aby je ve zdraví stráviti ráčil« a přinášel domů vzácné a slavné tituly karlštejnského purkrabí, královského komorníka, tajného rady a posléze nejvyššího kancléře. Anna z Rožmberka, na niž dámy u dvora časem se tázávaly, a jež skoro nikdy nepřijížděla do Prahy, počala psáti, aby alespoň něco měla. Píše-li o domácnosti, o čeledi, o chovu drůbeže a dobytka, o nemocech na panství a starostech o děti, referuje se zevrubnou důkladností zkušené hospodyně, milující fanaticky pořádek a vedoucí přesně knihy, ale když stýská si do stálé nepřítomnosti manželovy, když 

40 líčí své trpké zklamání, nepřivezl-li kočí psaní od svého pána, 

neb když se jí zdá, že deset let již chotě neviděla a když touží, aby »ještě s Jeho Milostí drobet pobyla než umře«, pukají hned těžká pouta dlouhých period, a stesk mladého ženského srdce nedá se ukrýti ani strojeným slohem kuriálním, Někdy stává se vtipná ta hlavička, která si se všemi vnějšími a hospodářskými starostmi dobře ví rady, poněkud sofistickou a rozmile úskočnou, používá strojených praktických důvodů, jen aby její nejmilejší pán vrátil se do Jindřichova Hradce domů, Bohatá dcera rodu Rožmberského a paní z Hradce, která před několika měsíci líbezně se posmívala jakési ženě, jíž deset tisíc statku »dohývaného s uhlížením zdraví tak platno jest, jakoby jak živa peníze neměla«, učí pojednou chotě svého spořiti, na měšec pamatovati a k hospodářství přihlížeti a nemešká o každé jízdě, ať kamkoliv ji Jáchym podniká s králem, poznamenati, že asi bude těžká a nebezpečná. 

Leč zdá se, že malé úskoky nepomohly mnoho. Pan Jáchym z Hradce podle hesla svého příliš k diplomatickým koncům prohlížel, a paní Anna z Rožmberka s oběma dětmi, Adamem, pro něhož časem na muži vyprošovala liščí kožíšek, a malou Aničkou, miláčkem tety Mandalény, stále osamocovala na Hradci. Vrhla se vášnivě do hospodářství, prohlížela vše, zdokonalovala vše, rozuměla všemu. S pětatřiceti lety ovdověla. Poslední cesta pana Jáchyma byla vskutku těžká a nebezpečná, jak jej vždycky varovala; utonul v Dunaji, když most se byl pod ním prolomil; přece jen málo pan kancléř ke konci prohlížel. 

Paní Anna hospodařila za děti a vše, čemu se naučila vděčně od švekruše Mandalény, vzklíčilo desetinásohně, Moudrá správa panství a domácnosti proměnila se v soustavu: z posledních listů této kdysi roztoužené mladé paní jest suché naučení kuchaři Janu Zdeňkovi, jak by »věrně, pilně, bedlivě, spravedlivě a všelijak náležitě se choval při zasekávání, vaření, uschovávání a přiná- 

šení jídel«, A přece ani tu není paní Anna z Rožmherka z oněch 41 

žen, jež stále jen vaří a vynalézají jídla, aniž jediná z jejích krmí má svou osobitou příchuť. Paní Anna koření vše zvláštním Ílsměvným vděkem, tichou radostností prosté duše. Nebylo nikoho, kdo by ji nemiloval a »podle své tiché a krotké p~irozenosti lidem mila byla a Bohu se neztratila«. Posledních dvanáct let žila na výminku u syna Adama, jenž dosáhnuv plnoletosti, ujal se sám vedení statků. Nezažila bouří, jež se přihnaly na její rod a na českou zemi. S padesáti lety roku 1580 usnula a byla pohřbena ke svým předkům. » JimZto milý Bůh rač dáti věčné odpočinutí a nám hHšným u víře potvrzení a ve všem dobrém posilnění a potom v jisté naději dobré a křesťanské skončení a 

tak konečně s sebou věčné kralování!« (1902) 

42 

JEDNA PODOBIZNA Z NĚMECKÉ ROMANTIKY 

Charlotta Stieglitzová 

VYSOKO nad básníky, kteří dovedli do životné postavy uzavříti smýšlení a cítění celé své generace, sto jí slovesní umělci, jimž božským darem bylo přáno vztyčiti nový kladný typ přetvářející skutečnost a určující vzestupné cesty etickému vývoji. Zprvu pokládají současníci takový typ za vzdušný přelud roztouženého srdce tvůrcova; později sní mladší pokolení o něm jako o cíli příliš vysoko stanoveném, ale nezříká se možnosti dosáhnouti ho; konečně po dvou třech lidských věcích mění se typ v nejživější skutečnost a sestupuje mezi lidi, aby obohatil a obrodil společnost. 

Tak bylo za gotické kultury s Dantovou Beatricí; tak v renesanci s opačným typem tvořivého ženství, s moudrou a laškovnou Porcií ze Shakespearova »Kupce benátského«; též obě největší ženské postavy ruské poesie, Taťána Lariná z »Oněgina« a Olga Iljinská z »Oblomova«, již již prošly tímto kruhem jako kladné představitelky ženy novodobé. Podivuhodný ten osud prožil na ženách své poesie zvláště praotec vší velikosti moderní, Goethe, ať byly to luzné a prosté zjevy řízené čistým instinktem jako Markétka a Klárka či složité bytosti vysoké mravní kázně z rodu Ifigeniina a Eleonořina. Všem společný jest dobrodějný 

a jasný rys: řídíce se pudem a citem, jsou přírodě mnohem blíže 43 

ncž rozpolcení mužové, které opět uvádějí v soulad s přírodou a osudem a tak obdarovávajíce srdce, obnovují zároveň mravní řád; i tehdy, když oddávají se smyslně, povznášejí. Vrstevníci Goethovi nedovedli a nechtěli tomu rozuměti a kárali jedny z postav těch z nemravnosti, přezdívajíce druhým, že jsou neženské a odtažité. Kdežto však romantikové, dokud se nadobro neodcizili olympsky jasné oblasti Goethově, zasypali tyto hrdinky kvítím, učili se příslušníci generace třetí od těchto žen karakterní kráse a mravní spanilosti. 

Takto jala se Goetha chápati severoněmecká inteligence dvacátých a třicátých let. Tehdy kralovala v berlínských salonech »klidná a pohnutá« Rahel Varnhagenová, jejíž statečný a světlý soud o otázkách vkusu, mravu a taktu volil za rozhodující měřítko vždy Goetha; tehdy v stárnoucím romantickém světě sršel věčně mladý ohňostroj ducha a vervy, který slul Bettina Brentanová a který jiskřivou svou záři bral pyšně z nevyčerpatelného světelného zdroje Goethova; tehdy zcela důsledně proměnila v čin Goethovu nauku o posvěcující oběti ženské mladistvá Charlotta Stieglitzová dobrovoln}'m skonem, který k sobě obrátil zraky a srdce všech vyznavačů nové kultury mravní. V době, kdy někteří radikální mluvčí mladého pokolení, jako Menzel neb Barne, se nepřátelsky odvracejí od Goetha, odsuzujíce ho jakožto lhostejného estéta, jenž nerozumí potřebám a tužbám přítomnosti a jenž přímo brzdí vývoj, uhadují takřka instinktivně osvícené ženy, že Goethova díla, ba všecka jeho osobnost značí novou inspiraci životní. Nebylo tenkráte pouze rozkoší, ale i odvahou, přiznati se takto oddaně ke kultuře goethovské. - 

Když r. 1822 poznal jedenadvacetiletý básník Jindřich Sti eglitz v Lipsku šestnáctiletou slečnu Charlottu Willhaftovu, dceru bohatého kupce z Hamburka, byla Charlotta neobyčejně zajímavá kráska. »Měla čelo vysoké,« popisují ji její přátelé, »jas- 

44 né, myšlenkově vyklenuté, otočené hnědými kadeřemi. Výrazný 

byl obrys jejího profiluj podlouhlý, úzký nosík, okouzlující ústa. Velké hnědé oči hleděly se statečností, třpytíce a jiskříce se. Kolem rtů ležeI zvláštní jemně opovržlivý rys.« Byla to snivá idealistka, odchovaná věrou v genia básnictví a vznešenost os(}bnosti tvůrcovy. Blouznila o pěvci nešťastném a neuznaném, jakým byl Goethův Tasso, jakým byl Jindřich Kleist. Tento romantický typ došel v byronském období nové slávy: po příkladě Lordově stavěli mladí básníci rádi na odiv zachmuřené čelo rozervancovo a sarkastický výsměšek opovrhujícího geniaj v Německu vyhnal ve 20. a 30. letech Grabbe tyto rysy v pitvornou karikaturu a slavený pěvec let třicátých, Freiligrath, prohlásil znamení Kainovo za znak pravého básníka. 

Tehdy přišel Jindřich Stieglitz z Gottink do Lipska, nesmělý filolog a poněkud domýšlivý básník, pronásledován nevinně pro domnělý demagogický přečin a štvaný prázdnou ctižádostí. Měl vzezření i způsoby poety: hnědý kabát a kvakerský klobouk, pří- 

mé a pyšné držení, čelo v oblacích; »miloval Hegela a Goetha, Řeky, pruské dějiny a německou svobodu, ruský život v přírodě, polské nadšení, všecko dohromady«. Jeho nadání nerovnalo se zdaleka jeho ctižádosti; přečetl příliš mnoho a procítil příliš málo. 

V prvním svazku básní, nazvaném pedanticky »Gedichte zum besten der Griechen«, paběrkoval po Wablingerovi, Chamissovi 

a Vilému Miillerovi na lánech lyrického filhelenství. Jako Pla- 

ten, Riickert, trávil ze sladkých plodů, jež spadaly s bohaté hos- 

tiny »Západovýchodního divanu« Goethova; v době, kdy Hugo básnil své »Les Orientales«, líčil Stieglitz mnohem chudší pale- 

tou a mnohem skrovnějším slovníkem Arabii a Persii, Turecko 

a Čínu ve svých »Bilder des Orients«; vedle lyriky zařadil tam 

též dva dramatické pokusy »Den v Ispahaně« a »Sultán Selim 111.«. Ale Stieglitz, který viděl celý svět hranolem knihy, poklá- 

dal se za velkého básníka, právě tak významného jako neuznaného. A byl přece pouhým epigonem, jenž tráví jen z minulého, 45 

jsa odkázán na milost svých mistrů. Nevyléčil se nikdy ze své životní lži, potřeboval jí k svému bytí, a vnutil ji snadno důvěřivé idealistce Charlottě, jež se do něho zamilovala celou bytostí. Žila jen v něm, toužila se mu poddati jako Katinka Heilbronská svému pánu, chtěla jako snoubenka pro něho podniknouti neobyčejné oběti. Po šest let žili snoubenci odloučeni, ale, jak nás poučuje hojná korespondence, kochali se platonsky rozkoší vzdálenosti, která připouštěla pěstění abstraktního obdivu, matného ideálu. 

R. 1827 přijal Stieglitz v Berlíně místo gymnasiálního učitele a asistenta při královské knihovně; vše pro zaopatření, ale s vnitřní nevolí. Byl z romantického pokolení, jež v »Lucindě« opěvovalo lenost a jež toužilo po činuprázdné lhostejnosti indických gymnosofů. Práce a povolání zdály se mu urážkou básnického genia, pokládal se, podle duchaplného posměšku Gutzkowova. za titana na řetězu, za Ganymeda, posla Olympu, jenž musí v královské bibliotéce vydávati lokajům a služkám knihy pro panstvo. 

Roku 11'28 byla svatba básníkova s Charlottou; zdá se, že básník nepochopil duševní bohatství své choti. Zatím co ona psala do svého deníku »Nevěděla jsem nikdy a nevím doposud, kam bych se měla podíti se vší svou láskou«, hledal Stieglitz velký, důstojný obsah své poesie, hlubokou nenávist Dantovu, slepotu Miltonovu, žebráckou hůl Homerovu, titanský vzdor Byronův, slovem velkolepou štafáž svého osudu. Při tom naříkal na počet služebních hodin, skrovné služné a nutil Charlottu, aby psala příbuzným i mocným osobám prosebné listy za zlepšení jeho postavení. Jeho básnická práce nepostupovala: pomáhala mu v ní a napsala místo něho do dramatu o Selimovi několik výjevů, jichž on nedovedl provésti, ačkoliv byla v básnictví pouhou ochotnicí. Hledala příčinu neúspěchu všude jinde než v mělkosti jeho 

46 neplodné duše. 

Cítila, že v době, kdy plamenná publicistická výmluvnost Bornova bořila sloupy politického zřízení, kdy řízný vtip Heinův leptal na všech zpátečnících a šosácích, kdy studentskou mládeží zachvívalo revoluční hnutí, jest potřebí něčeho jiného než barevného exotismu, honosně ozdobného orientu. Burcovala básníka k skutečnosti a přítomnosti. »Dnes lidé mají srdce světová. To jest to rozkošné, to jest mladistvá doba, v tom jest životní odvaha. Přimkni se k této nové době ... Tu najdeš pravou látku, v těchto světových zájmech. Nemusíš mluviti mnoho o času a svobodě; tvá celá nálada bude dýchati svobodou.« Stieglitz uposlechl, ale jeho verše "Stimmen der Zeit" nemají ani srdečného vzletu, jejž vnesl do svých >'Řeckých písní« Vilém Muller, ani opravdovosti, jakou provanul své "Polské písně« Platen, ani ohnivého vzdoru pozdějších zpěvů Herweghových a Freiligrathových; chtěly býti hlasy doby, ale zůstaly deklamací studovny. Chyběly mu úplně »nedůslednost, plamennost, zoufalství šlehající k nebesům, zarmoucení ke smrti«, jichž po něm žádala, sama jimi své bohaté nitro stravujíc. 

Poznala konečně, když ani daleké cesty neprobudily básnic- 

kého zdroje Stieglitzova, že její zbožňovaný choť trpí hlubokou chronickou chorobou vůle. Byla příliš idealistická, aby byla hle- 

dala pro něho uzdravení v soustavné práci, jež prohlubuje a obohacuje talent. Byla příliš zaujata přeludem o jeho básnickém poslání, aby ukázala mu k jiným cestám činnosti. Jsouc dcerou vě- 

ku romantického, jenž věřil v náhlé pře rození člověka božskou milostí, nenamítla si, že pouze pozvolné a důsledné působení může trvale přetvořiti bytost lidskou. Veškeré myšlení i cítění její soustředilo se do jediné představy, která, vyvážena z oblasti křesťanského náboženství, zjevila se čtenářce Goetha a básníků romantických v dobovém zrcadlení: Charlotta rozhodla se oběto- 

vati. Tak vidíme ji od konce roku 1833 podobnu dcerušce venkovského nájemce, u něhož leží malomocný »ubohý Jindřich« 47 

v středověké básni Hartmannově. Všichni již rytíře opustili, nikdo se k němu nehlásí, nikdo v něj nevěří; jen děvčátko znovu důvěřivě přichází, Hká líbezně »min Gemahel« a umiňuje si, že svojí čistou krví vykoupí rytíře. 

Charlotta předsevzala si, že svému choti dá skutečně tragickou štafáž života, nejvyšší bolest, v níž by nalezl důstojný obsah svého básnění a obrození své bytosti. »Nešťastnějším nemohl by ses státi, předrahý můj milenče! Zajisté však šťastnějším v skutečném neštěstí. V nešťastenství spočívá často podivuhodné požehnání. To sestoupí zajisté na tebe! « Viděla, že klid jest hrobem jeho poesie, doufala, že zoufalství bude její novou kolébkou. V listech duševně spřízněné RaheIy Varnhagenové četla filosofická slova o samovraždě, psaná se stoickým souhlasem. Vše bylo rozhodnuto. Letopisec jejího života vypráví: »Když 29. prosince r. 1834 večer přišla domů, odhodila na zem krátký kožíšek a nákrčník, pospíšila do ložnice, zavřela dveře ke kuchyni, kde byla služka, svlékla se, oblékla se do čistého, bílého nočního roucha, napsala několik řádek pro Jindřicha, jimiž vyjádřila svou víru, že mu z neštěstí vzejde nový život a skončila vybídnutím, aby nebyl sláb, nýbrž kliden, silen a veliký. Pak položila se na lože a pevnou, jistou rukou vbodla si do prsou dýku, již si na svatební cestu koupila. Zemřela beze stenu s klidným výrazem v krásné tváři.« 

Tak leží před námi čistá a hrdinská, podobna Hedvice z »Divoké kachny« lbsenovy, která v prvém rozpuku panenství nasadila svůj život pro nicotného ješitníka Hjalmara, a jejíž obět zůstala nadobro marná. Jindřich Stieglitz, jemuž bylo přisouzeno ještě patnácte let života, nevymanil se ze svého slabošství; psal bezvýznamné básně, truchlohry, cestopisy, bloudil na východě i jihu Evropy, neschopen mohutnějšího dojmu a rázovitějšího postřehu; konečně nalezl v Benátkách vytouženou roman- 

48 tickou štafáž pro opožděnou smrt muže, který přežil sebe sama. 

I jeho současníci znali v něm pouze chotě Char1ottina, a tím zůstal osobivý básnílek také v literárních dějinách. Postarala se o to mimoděk též jeho rodina, vydavší z pozůstalosti Stieglitzovy dvě díla pamětní, vztahující se k jeho tragické choti. Nezískal-li mnohoslovný a samolibý Jindřich Stieglitz ničeho, když pendantem k listům a deníkům Char10ttiným uveřejněny byly jeho dopisy snoubenecké, objevil se v celé své prázdnotě teprve, když L. Curtze odevzdal veřejnosti veršované i prosaické výpisky z jeho vzpomínek na Char1ottu, psaných v prvních letech po skonu hrdinčině. Jako Hedvika Hjalmarovi stala se mu Charlotta deklamačním tématem: někdy v blouznění náboženském, jindy ve výlevech jakéhosi filosofického idealismu, ale často s titěrností vdovce žebrajícího o soucit, oplakává její ztrátu, velebí její obět, slibuje věrnost její památce, ale nikdy nezkoumá v přísné a upřímné sebepitvě, zda vykonává její odkaz. Sem tam kmitne se v nekonečných těchto elegiích pravý básnický obraz a hudebně instrumentovaná nálada, tak když v řeckém bájesloví hledá Char10ttiny sourozence, Proserpinu, Eurydiku, Adonise a Ganymeda, nebo když v elegicko-historickém ovzduší Krakova obnovuje své hoře, nebo když se uklidňuje na velkém sarkofágu, jímž se mu jeví Benátky. Celek však - v básnických vložkách nejslabší - jest bezútěšná, nestatečná kniha, jež by byla Charlottě vehnala ruměnec zahanbení do ušlechtilých lící. 

Avšak nad otevřeným hrobem Char10ttiným shromažďuje se výkvět vzdělanstva německého. Sotva se vzdálil pravověrný kněz, 

jenž pronesl dobře míněnou kletbu, přicházejí v řeckých togách hlasatelé goethovského ideálu humanitního a házejí vavřínovou snítku na rakev Alkestidy, která pro svého chotě sestoupila do Hadu. Je vystřídává s revoluční kokardou na čapce »Mladé Německo« a hlučně, jak jest zvyklé, koná svůj obřad smuteční, jenž 

jest zároveň apoteosou. Čin Char10ttin má v očích reformních bouřliváků význam typický: hle, osobnost, která si proti spole- 49 

čenské mravnosti přiřkla svobodné právo rozhodovati o vlastním bytí a nebytí; hle, statečná vůle, která se vzepřela celou svou vahou mechanické skutečnosti; hle, neohrožená žena uprostřed mužů příliš úzkostlivých! Sebevražda Char10ttina nabyla pro mladoněmecké pokolení stejné slávy, kterou přiřkli citoví blouznílkové ze 70. let XVIII. věku skonu mladého Jerusaléma, modelu to Werthrova, neb jakou zahrnula svobodomyslná mládež reakčního období krvavý čin Sandův na Kotzebuovi. Neposledním důkazem tragické té proslulosti bylo, že dýku vedla ruka ženská; jeť skupina mladoněmecká průkopnicí osvobození ženské osobnosti. Karel Gutzkow byl Char1ottinou smrtí podnícen k tendenčnímu románu o »Pochybovačce Wally«, jenž jest fanfárou tehdejšího revolučního feminismu, a věnoval jí nadto nadšenou stať kritickou. Bystrý a pohyblivý novinář Theodor Mundt sestavuje z deníků a z rodinných i přátelských dopisů Charlottiných pamětní knihu O své vřele uctívané přítelkyni, nadepsanou »Charlotte Stieglitz, ein Denkmal« a vytváří tím r. 1835 jednu z nejdůležitějších knih celé doby: uprostřed tolika spisů nepravdivých, strojených a přepiatých, v nichž si libovali žáci Boernovi a Heinovi, působí tato propracovaná ženská podobizna mocně svou citovou vroucností a výrazovou prostotou. Jméno Char1ottino jde pak světem: netoliko obratný článkář německý Gustav Kuhne, ale i dobře zasvěcený francouzský publicista Sain-Réné Taillandier zobrazuje ji s pochopením jako typ, v němž se plně vyhranila německá duše ženská za soumraku romantismu na samém prahu období liberálního. 

Třebaže náležela celým temperamentem a cítěním spíše pozdní romantice, přece zůstává nerozlučně spiata s dějinami »Mladého Německa«, jehož spisovatelé vytvořili její slávu; dějepisci tohoto hnutí, Proelsz, Brandes, Dresch, věnovali jí zvláštní kapitoly svých knih, řadíce ji po bok Rahele Varnhagenové a Bet- 

50 tině Brentanové. Zvláště Brandes, vystihující šťastně dobovou 

syntésu, pojal ji pronikavě jako vysoký mravní pI-íklad celého pokolení; po Brandesových stopúch vzkřísil jeho berlínský žák R. M. Meyer ve svých literárních dějinúch její obraz a vyvrcholil duchaplnou svou karakteristiku vřelými slovy obrany: » V e škole slaví se stále ještě vlasteneckú sebevražda Curtiova a Kodrova; nuže, odpusťme sebevraždu z l:csky ženě, která duševnč a mravně stála tak vysoko jako nemnohé ženy.« 

Osmdesáte let pr-ešumělo nad jejím hrobem; vdejné snahy a mravní tužby jejích obdivovatelů propadly nenávratně minulosti - ale Char10ttin úkladní problém znepokojuje posud nejšlechetnější srdce ženská všech nároc!lJ: stačí k spasení mužovu. přinese-li mu žena z lúsky dar občti, či zůstane takový čin její 

žertvou marnosti a sebeoklamání? (1905) 

51 

"AURORA LEIGH« 

ELlSKY BARRETTOVÉ-BROWNINGOVÉ 

P({ED pětapadesáti lety, 29. června roku 1861, šeptajíc blednoudmi krásnými rty příznačné slovo »wonderful« a upírajíc hluboké tmavé oči s dlouhými brvami k horoucně milovanému choti, Robertu Browningovi, zemřela ve florenckém paláci Casa Guidi, jejž proslavila básní i životem, největší anglická básnířka veršem v devatenáctém století, Eliška Barrettová-Browningová. Připojí-li kdo ve vděčném obdivu sladce znějíd jméno této lyrické kněžny k básnickým triumvirům věku Viktoriina, k Tennysonovi, Robertu Browningovi a Swinburnovi - a literární dějepisci za Kanálem i na pevnině činí tak vždy častěji - vystihl jen do polovice význam melodické té umělkyně. Nový typ kulturního ženství, který zvěčnila stejně svými osobními osudy jako slovesnými díly, přerůstá významem daleko ještě tvarovou i myšlenkovou krásu jejích milostných znělek, jejího psychologického románu ve verších, jejích písní o svobodě národů a srdd. 

V tom může se Elišce Barrettové-Browningové rovnati jediná z jejích básnických současnic - právě ta, která jest ve všem jiném jejím pravým protipólem, George Sandová. Obě básnířky, prudká Francouzka i snivá Angličanka, stravovány byly mocným vnitřním ohněm, jehož šlehavé a zářivé plameny zasvětily 

52 shodně onomu zneuznávanému a povfŽenému božstvu, kterému 

oltáře budovala renesance a obnovovala francouzská revoluce: osvobození vnitřní bytosti ženské. Ale jak jinak pojímala každá z nich své poslání! George Sandová, vášnivý, překotný, krevnatý temperament, obdařený čistě francouzskou schopností zjednodušující logiky a opětně puzený prudkostí smyslných dojmů a zážitků k myšlenkové nedůslednosti, nacházela v životě všude bolestný a krutý nesouzvuk. Již obraz ženy, který vymalovala si její obraznost odvážným štětcem, příliš namáčeným do temně rudé krve srdce, byl pln disonancí: ženský typ George Sandové slučuje ideál osvícenského století o ženě pronikající a ovládající vše vítězným rozumem s romantickým karakterem, jemuž nade vše jest tajemné sežehnutí v bezvědomém požáru vášní, ba kdesi na dně tohoto sfingovitého ženství usmívá se záhadně a lákavě žena-příroda, odkaz to Rousseauův. A tuto citlivou dobrodružku a věčnou cizinku ve světě staví George Sandová do nepříkřejšího odporu k společnosti: žena se má vymknouti obecnému řádu, má se silou své osobnosti vzepříti jeho zákonům, má si bezohledně vyvzdorovati své místo ve světě. G. Sandová žila tragické takové nesouzvuky celou osobností a platila za pravdivost svých požadavků krvavou daní srdce; odtud ta strhující síla jejích společenských fantasií, které jsou romantické, avšak nikdy vylhané. 

Eliška Browningová, která se podivovala G. Sandové, ač u ní pohřešovala »půvab andělský« a »čistou ženskost«, byla naopak vzorem povahy souladné. Anglický domov jí daroval vážnou snivost, zamyšlenou něhu, zdrželivý odstup od skutečnosti a obrátil její bohatý intelekt k myšlení skladnému, které buduje a slučuje, kde analytický Francouz dělí a boří. Uzavřená výchova mezi básníky a slovníky, dlouholetá nedobrovolná klausura mladé choré dámy a později esoterické soužití s milovaným mužem uprostřed cizinců, to vše zajišťovalo Elišce Browningové, že skuteč- 

nost nedotkne se jí tak bezprostředně a prudce, aby při nárazu 53 

tom skřípl jakýkoliv nesouzvuk. Kolem jasné a blahodárné svítilny spiritualistické myšlenky, jež plála v rozbouřeném moři společenských, náboženských a mravních rozporů moderní Anglie na majáku Elišky Browningové, nekroužili vášniví ptáci smyslů, kteří zhášeli divokými svými křídly znovU a znovu červenavé světlo, jehož strážkyní byla G. Sanc!ová. Vztahy k domovu, po~ mčr k rodině, jediná láska v životě, která se proměnila v manželství srdcí (slovem vše, co znamenalo u geniální Francouzky zesílení disonancí), pěstovaly v Elišce Browningové vrozený již sklon k souladu. A odtud celé její pojetí moderní ženy a celý její apoštolát ženiny úlohy v současné vzdělanosti. Jako postavy na obrazech praeraffaelistických malířů jdou paní a panny z knih Browningové po zemi lehce a vzdušně, pohříženy ccle do sebe; ženský instinkt jest v stálé shodě s tichou rozumovou úvahou; smysly poslouchají rády hlasu vůle, zevní svět nikterak neruší vnitřní rovnováhy. A do rukou těchto vyrovnaných žen klade Eliška Browningová osud světa, dnes rozvráceného, zmateného, zbloudilého: žena má potříti hlavu hadovu! Na ní jest, aby proti utilitál-skému sobectví postavila účinnou lásku, aby sjednotila znepřátelený tábor lidí činu s šikem lidí snu, aby ve svém ženství vytvářela vyšší slohu lidství - vnitřní osvobození souměrně vyvinuté ženy má hlavní smysl jako podmínka velkého společenského mesianismu. Vidina, kterou upředla tak luzně mozková tkáň šťastné Angličanky, jest právě tak smělým postulátem, jako přelud, jenž zrodil se s takovou prudkostí v tepajících žilách rozervané Francouzky; ale oba tyto ideální výtvory jsou pravdivy, protože prožity, podmíněny rodovou a národní skutečností, zpečetěny celým osudem svých tvůrkyň. 

Kulturní ty dva typy moderního ženství stojí prudčeji proti sobě, než nadály se samy básnířky, které jim daly uměleckou podobu, a neklamou-li všecky znaky, jest typ, představovaný a opě54 vovaný Eliškou Browningovou, dnes na obecném postupu. SmÍ- 

me však snad proto podceňovati mravní opravdovost svých matek a pramatek a litovati hlasu jejich instinktu, že se rozhodly pro typ francouzský, nesouladný, plný rozporů, že jej odkázaly svým dcerám, by jej rozvinuly, prohloubily a posléze pl'ekonaly? Národové kulturně mladí, nehotoví, kvasící se musili projíti řadou disonancí a protrpěti mnoho křečí, než se mohli povznésti k vyššímu souladu; proto u nás Slovanů a u severských kmenů byla perioda, ztrávená ve škole G. Sandové, právě tak nutností jako mladá léta, problouzněná a prozoufaná pod vlivem Byronovým. Nechtějme však ani žádati, aby na prahu českého básnictví stálo světlé zasvěcení Shelleyovo, ani aby první kroky o duševní osvobození ženino provázel u nás zamyšlený genius Browningové: stačí, budou-li tam působiti dnes, ačkoliv Shelleye u nás vykládal již byronovec Karel Sabina a Hebaže »Auroru Leigh« v Cechách studovala s obdivem a s pochopením sestra největší žačky Sandové Karoliny Světlé, Sofie Podlipská, již před pětadvaceti, třiceti lety. 

Romány G. Sandové, které před padesáti roky byly hltány s bušícím srdcem a rozpálenými tvářemi, se skoro přežily; zato díla E. Browningové, jež vyžadují pomalých, pozorných a namnoze zasvěcených čtenářů, dobývají si postupně srdcí i na pevnině.Jsou to hlavně knihy dvě: jedna krajně osobní zpověď »Sonety z portugalštiny«, Browningové odkaz lyrický, a její epické arcidílo, objímající v širých kruzích celou duševní Anglii, moderní, veršovaný román »Aurora Leigh«. 

* 

Eliška Barrettová, dcera bohaté rodiny obchodnické, byla devětatřicetiletá slečna útlé, štíhlé postavy se záplavou černých ka- 

deří, s velikýma očima v bohatém rámci brva s úsměvem podob~ 

ným slunečnímu paprsku, když dostala první list Roberta Browninga. Uvězněna jsouc nemocí a slabostí, jež následovaly po pádu SS 

s jezdeckého koníka, stísněna panovačností tvrdošíjného otce a bolestně zraněna náhlou smrtí milovaného bratra, bez matky, bez přítelkyň, žila jen pronikavým studiím antiky, básnictví, meditaci. Její verše měly záhy úspěch, ač mluvily jen ke zúženému kruhu vzdělanců, naplněny novým mysticismem, o nějž se básnířka sdílela s praeraffaelisty v malbě i v poesii, přiléhaly slohově k helénskému básnictví Shelleyovu, Keatsovu a Landorovu. Líčily pološero světa, kdy zemřel velký Pan a kdy se zjevil Ježíš: záře šťastné Helady jako pablesk slunce právě zapadnuvšího leží ještě na zemi, ale v chladném stínu kříže kyne již vykoupení. Autorka, kterou vedle filosofické básně »Essay o duši«, vydané ve dvaceti letech, proslavil dokonalý překlad Aischylova »Spoutaného Promethea«, obracela se pak v duchu novoromantiky anglické ráda k látkám a náladám rytířským, kladouc na zdobné krunýře středověké citlivou ruku ženy moderní. R. 1844 vyšlo souborné vydání jejích básní, kterým se končí první údobí života Elišky Barrettové. 

V lednu r. 1845 obdržela list Roberta Browninga, který se jí stal osudem. Browning v dopise děkoval jí za zmínku, kterou věnovala v slavené své skladbě »Lady Geraldine's Courtship« jeho knize »Jablka zrnatá«, a vyvrcholil svůj dopis slovy: »Miluji Vaše knihy celým srdcem a miluji také Vás.« Eliška, ač jinak od světa odloučená, přijala po několika měsících návštěvu básníkovu, jenž bylo šest roků mladší. Tehdy, podle pěkných slov Marie Gotheinové,sešla se nejsubjektivnější básnířka Anglie s nejobjektivnějším poetou anglosaského jazyka. Dotud zřela básnířka stále za sebou stín, domnívajíc se, že jest to stín smrti; nyní poznala, že jest to stín lásky. Krásná ta slova se čtou v první znělce cyklu »Sonetů z portugalštiny«. 

»Sollety Z portugalštiny«, uveřejněné r. 1850 (do češtiny přeložil r. 1908 Antonín Klášterský, druhé přepracované vydání r. 56 1914), poslány byly do světa s narážkou na znělky Camoensovy 

ke cti milenky Kateřiny; literárně vzdělanému čtenáři připomíná nadto název portugalskou jeptišku XVII. století, proslulou Marianu Alcof.Jradovou,která dávno před Richardsonem, před Rousseauovou »Novou Heloisou« a před Goethovým >,Werthrem« dala s vášnivou upřímností promluviti trpícímu srdci, zkrušenému horečkou prudké lásky. I Elišku Browningovou, která včncem znělek školených na renesančním sonetu anglickém a nehe7,pečnč závodících s Kristinou Rossettiovou, ovíjí čelo pNtele, milence, muže, vyburcovala cudná a pyšná láska z uzavřené cely moderního kláštera; čím jiným byly pro puvabnou, churavou Angličanku klasické studie, učené knihy, přísný platonism, tuhá rozumová kázeň domu oteckého? Ale nyní otevřelo se včzení, z Hše vidin a stínů smí konečně roztonžená bytost vykročiti do plně osvětlené skutečnosti, a to, co dotud plaše si šeptala 7,a nejhlubšího ticha pulnočního jako bázlivou prosbn nejvníternější modlitby, mění se jí v jistotu životní. Nižší sféry její bohatě vrstvené duše nedovedou ani věřiti, že hy naplnění tuch tak odvážných bylo možné, ale láska, která proniká svítivou jasnovidností všecka mračna pochyb, ví, že v její oblasti není nic nemožného. V p1esný sbor díkučinění a radosti soustřeďuje básnířka veškeré kladné hlasy svého nitra a z cely, jejíž nízké klenutí dotud obráželo v temné ozvěně kajicné »de profundis«, valí se nyní plnými proudy slavné »magnificat«. Nemysleme však na hymnus rouhavého sebeopojení, které se osměluje zpívati o radosti a o štěstí tvoru s hymnickým vzletem, vyhra7,eným chvále Stvořitelově: tento svazek, zpečetěný slibem před tváří hvězd, zustává zbožné poetce stále uskutečněním nejvyšší Vůle, a kladouc s milencem ruce na obětní mramor téhož oltáře, koří se Bohu jako svrchovanému dárci a svědku zázračné milosti. 

Bílý žár nejvyššího napětí prozařuje čtyřiačtyřicet »Sonetu portugalských«, oprostiv drahý kov ryzího dtu od jakýchkoliv nižších přimíšenin rudných: v serafickém cyklu nemá místa ani 57 

smyslové očarování, ani hra nálad ani vášnivost těla, tím méně erotická marnivost, vzhlížející se v zrcadle sebe sličnějším. V horoucí znělce čtrnácté zapři sahá básnířka milence naléhavě, aby ji nemiloval ani pro úsměv, ani pro pohled, ani pro vděk řeči, ani pro stejný rytmus myšlenek, ani posléze pro pocit míru, nýbrž jediné a pouze pro lásku samu (»for nought except for love's sake only«), a příkazu toho dbá i jako umělkyně s krajní přísností hrdé duše a soustředěného srdce. Základním akordem »80netů portugalských«, rozvedeným podle všech pravidel komposice lyrické, jest vděčná pokora, která k milenci vzhlíží jako květný kalich svlačcový se obrací po životodárném slunci: zavřen chvílemi v tesknotě podmračných dnů, otevírá se vstříc paprskům a ssaje do Hehkých svých lístků okvětních všecky barvy slunečního vidma; přikrčen k zemi trpěl pomyšlením, že mezi ním a sluncem stře se nekonečný vesmír, nyní kvete a voní jistotou, že spojen jest s dárcem života teplými proudy lásky. 

Znčlky Elišky Browningové mají přísnou kázeň čisté linie, která pohrdá přízdobou ornamentu a lichotkou smyslové barvy; nesou se těžkým rytmem složité meditace, na míle vzdáleným od půvabné bezprostřednosti prosté písně; uchylují se k obrazům učeným a hledaným, které milostný děj často monumentalisují, ale zřídka zpřítomňují; jejich uměle větvené sloky nepodplácejí ani roztomilostí úsměvu, ani koketerií gesta - jef Eliška Browningová z žen, které před zraky lidí nevycházejí ani na krok bez závoje, buď pro cudnost srdce, buď pro citlivost pleti, aneb pro obojí ... Jakým ne odolatelným kouzlem však nadána jsou právě proto její vzácná přiznání plachých důvěrností, polibku takmH bratrského, výměny kadeří, dětského oslovení! Jakou flétnovou melodií šumí v posvátném tomto tichu jméno »miláčku« (»Beloved«, »my Beloved«, »my own Belowed«)! Jaký proud světla ozařuje zde každou zmíněnou relikvii styku přímo nadzemského! 

58 Bylo třeba těchto atributů teple lidských, aby z básní nadobro 

nevyprchalo životní fluidum - tak vystupňovala žačka Platonova idealismus lásky. Ani na okamžik nehledala v ní klid rozkoše neb oddech sebeuspokojení, nýbrž se vší spanilou něhou duše věřící v možnost nekonečného vývoje uctívala ji vždy pro její poslání tvůrčí a obrodné. Láska - tak zní kulturní moudrost Elišky Barrettové-Browningové - má pomáhati duši v jejím růstu, má přibližovati ji k Bohu, uvádějíc ji stále v těsnější kruhy dokonalosti; zde ústy ženskými opakována byla serafská nauka lásky, jakou hlásá Dantův »Nový život«. - 

Když byla kniha dobásněna, miležela Eliška Robertovi již cele. 

Sňatek sám nebyl bez romantického zabarvení: Eliška váhala zprvu, věříc, že její churavé a oslabené ústrojí zasvěceno jest vbrzku neodvratné smrti, ale vůle k životu zvítězila, a poetka chtěla milovati a býti milovánu. Lékaři radili, aby zimu ztrávila v Italii, a slečna Barrettová toužila učiniti tak jen jako choť Robertova. Panovačný otec nemínil svoliti ani k cestě do Vlach a byl krajně popuzen proti lásce dceřině k básníkovi. Milenci ustanovili se uzavříti sňatek tajně bez otcova vědomí; stalo se tak dne 12. září 1846, a několik dní potom opustila Eliška nepozorovaně otcovský dům, aby se do něho nikdy nevrátila. Jen věrná služka a milovaný pes Flush ji provázely; hrozby a protesty nesmiřitelného otce ji následovaly. 

Tu končí korespondence Eliščina s Robertem, nepřetržitý rozho- 

vor v listech, jehož hudební tok, nadaný zvláštní mohutností karakterisační, připomíná recitativ oper Wagnerových; psychologo- 

vé lásky a tlumočníci tvůrčích pochodů básnických neznají mnoho pramenů rovnocenných těmto dopisům, které před patnácti roky odevzdal jediný syn pisatelů veřejnosti s krásnými slovy: »Mu- 

síme všickni býti připraveni, mohla-li by tajemství našeho den- 

ního života a naší vnitřní duše poučiti bytosti nás přeživší, abychom odevzdali je budoucím otevřeně, jak otevřeně teď leží před Bohem. Prach patří prachu, duši patří tajemství člověčenstva.« 59 

Po patnácte let po' sňatku nebyli manželé ani na den odloučeni. První léta manželství, jež ztrávili Browningovi v Italii, pravé vlasti svých srdcí, byla básnicky méně vydatná, než Eliška myslila, ale byla to léta přípravy pro "Auroru Leigh«; dělilať paní Browningová všechen čas mezi velký román ve verších a malého svého synáčka. 

Ani »Aurora Leigh« vydaná r. 1856 (do češtiny přeložil František Balej 1911) není dílem epicky neosobním, přísně objektivním, jak by se zdálo na první pohled; již to, že hrdinka knihy, básnířka Aurora Leigh, vypravuje celý román svého života v první osobě, prozrazuje převahu živlu subjektivního. I tam, kde Aurora Leigh líčí osudy cizích lidí, náležejících zcela jinému prostředí, oddaných úpl'1ě jiným názorům, obepíná jejich často všední děje kvetoucími úponky svých refleksí, svých obrazů, svých podobenství. Do příběhu vložena jest celá řada dopisů: a hle, dělnice i světačka, aristokrat i malíř píší týmž přetíženým, zdobným, spletitým slohem, který jest Auroře vlastní; ba takto i hovoří, aniž se dál jakýkoliv pokus o karakterisaci mluvou. Ukázali-li nám někteří francouzští mistři epické prosy, až kam lze dojíti v neosobní věcnosti, učí nás anglická básnířka lyrická, kolik nespoutané, samolibé a episodické subjektivity snese volný útvar veršovaného románu. Eliška Browningová připomíná krásný symbol Tennysonův, jemuž Holman Hunt přidal nesmrtelnosti výtvarné, »Dámu ze Shalottu«: jako tato příslušnice kruhu Artušova, nesměla básnířka »Aurory Leigh« vidět skutečnost přímo, a tak spokojovala se po dlouhá léta při svém zázračném předivu tím, že pozorovala odraz světa a lidí ve svém zrcadle. Nebyla by bývala Angličankou, kdyby byla roztříštila zrcadlo, které skutečnost stilisovalo, ale zároveií odmocňovalo. 

Častěji byla s psychologickým zájmem i s pouhou nediskretní zvědavostí řešena otázka, do které míry Eliška Browningová na60 kreslila v "Auroře Leigh« vlastní podobiznu a vylíčila své osudy. 

Kdežto rek románu Romney nemá s Robertem Browningem ni rysu společného, není nesnadno sledovati, jak hrdinka Aurora úzce jest spHzněna s básnH'kou, ale spíše s básnířkou před si'iatkem s Robertem než z láskyplné doby harmonického soužití. Do Aurory vložila Eliška své umělecké vyznání, svůj zápas o básnickou formu, své statečné úsilí myšlenkové, ale nevyčerpala své celé bytosti touto hrdou intelektuálkou, která jest při zdobena také nejedním životopisným rysem své původkyně. Velkou svou kulturu srdce, všecku milostnou něhu své pokorné a obětavé lásky, veškerou schopnost oběti, kterou si uvědomila ve vztazích k Robertovi, promítla postavou druhou, Marianou Erlovou, ženou slz a bolesti, jež Romneyovu štěstí přináší nejvyšší dar - sebezapření, sebezapomnění. Mariana Erlová nemá nic z vnějších osudů a ze společenských podmínek slečny Barrettové, a přece neobráží ji krystalem méně vybroušeným, než aristokratická Aurora - krásné to svědectví pro psychologický um básnířky, která sebe samu dovedla diferencovati do dvou krajně různorodých postav, nadaných přitom vzácnou pravdivostí. 

S tímto subjektivismem »Aurory Leigh« souvisí i svrchovaná libovůle, s kterou básnířka vkládá do děje neepické vložky všeho druhu. Forma, již si vybrala, kolísá mezi veršovaným románem a refleksivním eposem: čekali bychom, že pevně vystoupí linie děje, povahy hlavních postav, duše, malba hrdino Avšak nikoliv: i geniální svévole básnických povídek Byronových, »Dona Juana« nevyjímajíc, jest překonána. Ježto hrdinkou románu jest básnířka, dobývající si srdcí čtenářů a zápasící s předsudky, nedivme se, že najdeme na mnohých stránkách estetické a kritické články ve verši, odbočky o helenismu a o bájesloví, polemiku se špatnými vykladači Homera, poznámky o jednotlivých druzích poetických. Najdeme i více: veršovanou parafrasi sněmovních řečí, socialistických článků, filosofických úvah; najde- 

me plno učených citátů, vědeckých výpisků, časových komentářů. 61 

Eliška Browningová dovede toto vše podivuhodně zvládnouti, aniž upadá v suchopárnost, v mrtvě referující tón: její umná tenká jehla vyšívá i do poprášeného taláru učeneckého květy svěžích barev; její půvabná ústa dovedou o všem hovořiti po svém milostném způsobu; její jemný vtip připíná se s nevinným a neodolatelným šelmovstvím i na zažloutlé hřbety nudných foliantů. Ctenář, toužící po soustředění, stále jest zastavován, přehlušován, odváděn čarovnou hůlkou rozmarné kouzelnice, takže nejednou souvislost se mu ztrácí. Na tom není dosti: řeč »Aurory Leigh« - jako ostatně jazyk většiny básníků věku Viktoriina - přetížena jest učenými narážkami z bible, ze starověkých spisovatelů, z bájesloví, ba i z odborných věd; přirovnání jsou složitá, zapečetěná, až i tajemná; slovní vtip druží se k veršované hříčce; časová zmínka stýká se s termínem filosofickým. Jest nám jako v starožitné kapli gotické, kde bychom se rádi obdivovali uměle kroužené klenbě a vzácně řešeným sloupům, ale oslepuje nás na sta drahokamů a polodrahokamů zasazených do zdí a spájených drahými kovy, mezi nimiž jsou zase posvátné fresky: zraky přecházejí a pro nádheru detailů uniká nám celek, zejména padá-li do očí barevné světlo, jakým jest spiritualistická filosofie Elišky Browningové. 

Avšak veršovaný román není tak marnotratně bohat pouze ve svém slovním výrazu; také myšlenkově jest to kniha nevyčerpatelných vztahů, stanovisek a refleksí. Dvojí velký zápas současné Anglie tvoří tu pozadí románu básnířky Aurory a sociálního oprávce Romneye: zápas o spiritualistický směr v básnictví a v kultuře, i úsilí překlenouti sociálními reformami propast šklebící se mezi třídou bohatců a davy vyděděnci!, a tak v díle přímo representativním pro soudobou vzdělanost anglickou vynořují se v diskusích, v osobních představitelích, v symbolech veškeré společenské i mravní směry Albionu v době Viktoriině. Ve sku- 

62 pině. kterou vyvrcholuje Romney Leigh, nezištný, obětavý a na- 

dšený hlasatel společenské spravedlnosti, setkáváme se se socialismem všeho druhu, aniž jsme i na chvíli necháváni na rozpacích, že vlastní tendence knihy smět-uje proti materialistickému pojetí dělnické a chudinské otázky. Chartism a Kingsleyův křesťanský socialismus, falansteria Owenova a Fourrierova sváří se před námi, nikoli však jako mrtvé nauky teoretiků, nýbrž jako živé a vášnivé výjevy, plné individuálních hlav, postavené do ovzduší zhuštěného, nasycené třaskavými plyny skutečnosti. Eliška Browningová nerozumí jen sociálnímu patosu doby, v níž vidí skutečně velikost a vznešenost, ona vládne i uměním zpodobovati sociální její tůně a bažiny, právě jako velicí prosaikové soudobí Dickens a Carlyle. 

Do těchto temně zpěněných vln nepohroužila Eliška Browningová jasné své peruti v »Auroře Leigh« po prvé. Již r. 1844 vmísil se její zpěvný hlas básní ),Pláč dětí« do valného sboru anglických básníků, protestujících proti krvavým krutostem nespravedlivého společenského zřízení a zazněl tam štíhlou kantilénou vedle prudké obžaloby, valící se ze "Zpěvů o zákonech obilních« Ebenezera Elliota, vedle útočné naléhavosti Tomáše Hooda, skladatele populární "Písně o košili« i vedle patetické noty jiné básnířky Karoliny Nortonové. »Pláč dětí« (do češtiny přeložil Antonín Klášterský r. 1914) neúprosně stíhá výdělkářské násilnictví, jež z kvetoucích luk honí děti do dusné tmy uhelných šachet a k věčně se kmitajícím strojním kolům v přádelnách a které nítí v drobných srdcích místo teplé důvěry v Boha slitovníka třaslavou hrůzu před němým pánem nebes, pDdobným nelítostnému mistru dílenskému. Protest dere se tu přímo z nevinných hrdel a hrudí; stupňuje se chvílemi až v dychtění po smrti, která jest vábným ukonejšením a provázen jest, jakoby spodním tónem, snivou a nesmělou touhou po přírodě, po hrách, po volnosti mládí, o kterou zpupné těžařství peněžníků děti olou- 

pilo. Srdceryvné důtklivosti této skladbičky, jejíchž třinácte slok 68 

se podobá úpění třincicti ptačích hnízd, kde právě jsou vražděna holátka, nedovedli se ubrániti ani zákonodárci britští - brzy po otisku »Pláče dětí« projednával anglický parlament předlohu o obmezení dětské práce v továrnách. V »Auroře Leigh« promítla Eliška Browningová svůj účinný soucit s křehkými obětmi kapitalistického řádu celou postavou, nezapomenutelným ženským zjevem Marianny Erlové. 

Životní román hrdinky trpícího a obětavého srdce, švadleny Marianny Erlové, chráněnky Romneyovy, která v knize představuje vrstvu sociálních vyděděnců, mohl napsat tvůrce »Olivera Twista«: trudné mládí na vsi, pobyt v londýnské nemocnici, útěk před zlotřilými rodiči, klesnutí v kal prostituce, osvobození se bezejmenflým mateřstvím, vznešený rozlet k mesiášské oběti sebezapřením, to vše jest podáno přes veškerou lyricko-refleksivní přízdobu s dickensovskou láskyplnou drobnokresbou ponížených lidí, s dickensovským optimismem, který nikdy nezapomíná na jiskru božství i v nejposlednějším člověku. Když Romney však na konci sociální své dráhy jest zrazen a zničen, když luza v divokém vzteku zapálí dům, který zbudoval pro chudinu a pro společenské ztroskotance, bere Eliška Browningová do ruky divoký a příšerný štětec, jakým Carlyle ve svých pamfletech maloval sesouvání se starých řádů jako bankrot odbytého světa, z jehož trosek má vzlétnouti fénix nového zákona a řádu. 

Hrdinka knihy Aurora Leigh patří do mohutné řady žen zápasících o své sebeurčení, jaké nakreslily anglické autorky od Charlotty Bronteové po George Eliota, a problém, zda žena má v manželství zůstati věrna tomuto sebeurčení či splynouti s mužem jako jeho spolupracovnice, která se zříká svého vnitřního po· volání, vine se knihou jako červená nit; Eliška Browningová odpovídá na otázku hned při prvé zápletce knihy ve smyslu svobody ženina povolání i v manželství. Druhý spor, zasahující do 

64 samého srdce ženské otázky, zda dovede povolání sebe vzneše- 

nější a sebe vážněji prováděné naplniti ženu docela a nahraditi jí i lásku, jest hlavním tématem románu; jest třeba výslovně uváděti, jaké stanovisko k němu zaujímá básnířka »Sonetů z portugalštiny«? Ale tím, že Aurora Leigh jest povoláním poetka, posunuje se vedle sociálního zápasu v popředí knihy svět literární. 

Vzpomeneme-li, že v celém anglickém básnictví XIX. věku proJíná se stále duch barvitého, tvárného, renesančního jihu se zádumčivým, idealistickým a náboženským myšlením anglosaským, že Dante Gabriel Rosseti, syn Vlachův, naplnivší křehké výtvarné formy italského rinascimenta zádumčivostí severskou, jest přímo postava symbolická, pochopíme, kolik duchaplné jemnosti dříme v invenci Elišky Browningové, jež dala Se zroditi hrdince Auroře z anglického šlechtice a z vlašské krásky ve Florencii. Kouzlo toho motivu zvýšeno jest ještě tím, že v posledním nezapomenutelně kouzelném výjevu románu, kde sejde se ztroskotaný, slepý, chorý Romney konečně v souzvuku s Aurorou, básnířkou, jíž posud chybělo naplnění lásky, položen děj zase do Florencie; dvě duše, jejichž vniterná dramata jsou tak čistě anglická, že by jim Vlach sotva rozuměl, nalézají se za šeřící se noci nad Arnem, tváří v tvář chrámu Santa Maria Novella pod zhvězděným nebem' jižním. Tato syntésa vyvrcholuje celou knihu, avšak jejím smyslem není ani návrat k helenismu, jako u tak mnohých básníků anglických, ani odcizení se duchu domova a doby. Naopak, Eliška Browningová CÍtí velmi živě křesťansky, vidouc v křesťanství jak plodné prvky sociální, tak bohatství motivů básnických, což jí arciť nevadí, aby nesáhla často k řeckému bájesloví jako k hluboké studnici dekorační. Není ani helenistkou ani křesťanskou romantičkou: »Aurora Leigh« jest přímo typická báseň moderní ne tím, že bere postavy ze současného života, nýbrž tím, že hledá a nachází plný výraz básnický 

pro čistě moderní záhady a otázky. Jistě však i tím, že rozumí 66 

zvláštní, moderní kráse: děsivé vznešenosti Londýna, plesavému rytmu Paříže, báchorkovité jízdě alpskými tunely ve vlaku, 

Jako v oblasti myšlenky sociální vyznívala kniha idealistickým vyznáním charitativní a křesťansky posvěcené spolupráce pro vyvržence společnosti a odmítnutím uti1itáhkého liberalismu, tak ve sféře. básnické jest obhajobou spiritualistického směru, který v duchu Carlylově "" po stopách SheUeyových přisuzuje vlastní skutečnost světu duchovnímu, jehož šatem a tvarem jest říše smyslová a oblast jevová, Příroda jest roucho boží: lidské zevní osudy jsou symboly vnitřních duchovních děju. Vlastní život náš jest v ídeích. Aurora Leigh dOrUstá k tomuto pojetí, tak jako proti sensualismu a materialismu Byronovu k němu dorostlo všecko moderní básnictví britské, od Shelleye až po Roberta Browninga, Aurora Leigh jest přesvědčena, že takto básnictví obsahuje vyšší pravdu než vědecký, hospodářský a společenský realismus, a proto jen ona muže přinésti vykoupení a naplnění svému bratranci Romneyovi, když ve světě jevovém se zcelaztroskotal. V tomto názoru jsou také kOI-eny zvláštní pQetiky Elišky BrowningQvé: opouštějíc jevy, hledá cestou složité reflexe jejich ideovou pravdu a tak klene nad světem skutečnosti svět ducha, dumy, snu. 

Toť ony velkolepé kulisy, v nichž Eliška Browningová dala odehrávati se duchovnímu dramatu Aurory Leigh a Romneye Leigh, bratrance jejího. Zprvu svět sociálních reforem, .zastupovaný Rornneyem, stojí nepřátelsky proti světu básnířčinu: prukopník společenské spravedlnosti zneuznává sílu poesie a chce, aby Aurora, odhodíc své neužitečné přeludy, vstoupila na jeho lod'; básnířka však věří, že umění mUže zcela vyplniti její život. Ale obě postavy, pyšné ve své ušlechtilosti a cudné ve své vášni pro povolání, odcházejí od sebe, hluboce se milujíce, aniž si toho uvědomují. Poznají plně, že je8tto osudová láska pro celý ži- 

66 vot a snad i za práh hrohu, když zmítáni světem a utrpením 

nahlédli dvojí svůj blud: Romney, že světa nelze ohroditi sebe ušlechtilejším úsilím, má-li materialistické základy, a Aurora, že básnictví n~vystačí k naplnění osudu ženina. Tímto akordem vyššího poznání vyznívá závěr knihy za oné zázračné noci florencké, kterou zbásnila Eliška Browningová ve chvíli, kdy se nad ní skláněl přísný genius Dantův spolu se serafickým duchem She\- 

!eyovým. (J911) 

67 

BÁSNI:: BOŽENY NI::MCOV~ 

Rozbor literúrně dějepisný 

DEVI::T kratších veršovaných skladeb, jež Božena Něm<:ová otiskla po časopisech v letech 1843-1846, zahajuje její slovesnou činnQst vůbec a poskytuje vedle prvních, velmi subjektivních a literárních, ale zato pramálo lidových pohádek jejích vzácně hluboké pohledy do duševního života mladé spisovatelky. I zasluhují tyto mladistvé básně daleko větší pozornosti, než se jim dosud dostalo u biografů Boženy Němcové i u literárních dějepisců vůbec. 

Autentické znění těch veršů zachováno jest kromě rukopisného sborníčku, pořízeného v letech padesátých pro 20fii Podlipskou a obsahujícího všecky básně kromě nejstarší »2enám českým«,t též v časopiseckých prvotiscích, a ježto knižní vydání vyšla vesměs po básnířčině smrti, nemají ceny tekstové. Kromě původních rukopisů tedy přihlédneme k tekstům časopiseckým, jichž se přidržela též Marie Gebauerová, vydavatelka IX. svazku sebraných spisů B. Němcové edice Laichtrovy. První uveřejněnou prací Boženy Němcové byla čtyřsloková skladba »Ženám českým«, kterou otiskl J. K. Tyl v »Květech« dne 5. dubna 1843; druhou báseň, »Uodnik«, přinesla »Ceská včela« déle než po roce, dne 26. července 1844. Pak rychle následovaly stHdavě v obou 

68 časopisech otisky básní ostatních: dne 17. srpna 1844 »Moje vlast« 

v »Květech«, dne 3. září téhož roku ,,7ouha« v »České včele«, dne 7. září "ZnamenÍ« v »Květech«, dne 4. října "Hvězda má« v »České včele«. Následující rok vykazuje básně dvě: v únoru pojal Krolmus (V. S. Sumlork) "Žežulku« do I. svazku »Staročeských pověstí, zpěvů, her, obyčejů« atd. a 26. července objevilo se v »Květech« "ZasnoubenÍ«. Značně opožděně vyšlo "Slavné ráno", a to v Havlíčkově »České včele« z 6. listopadu 1846; původně chtěl je zařaditi Tyl do »Květů" již 9. srpna 1843, tedy hned za spřízněnou báseň »Ženám českým«,2 zabránila tomu však censura, s níž ještě po třech letech měl s jejím otištěním Karel Havlíček značné potíže.3 Na nepatrnou výjimku pozdější doby takto končí se její soustavné básnění asi z jara neb v časném létě roku 1845. Jiná činnost slovesná zaujímá tehdy její mladou bytost: na podzim 1844 čtou se v »České včele" od ní vypravované pověsti z ratibořického domova, jaro 1845 dává pak vznik prvnímu svazečku jejích pohádek. 

Daleko nesnadněji lze určiti počátek básnického tvoření Boženy Němcové; málo zdůvodněné dohady některých jejích životopisců zbytečně zakalily poznání. J. E. Sojka4 připisuje již období v Chvalkovicích hojnou produkci lehkých a veselých veršů, Žofie Podlipská5 představuje si, že mladistvá Barunka Panklová psala první básničky po návratu z Chvalkovic, V. Vávra6 klade do té doby již zájem literárně národopisný. Ale všecky ty zprávy, z nichž Sojkova a Podlipské7 se mohou zakládati na ústním sdělení Němcové samé, jsou příliš neurčité, nadto mají zřejmě ráz konstruovanosti, takže nelze se jich bezpečně přidržeti; ostatně, psala-li B. Němcová tenkráte verše, byly nesporně německé, jako vše před periodou polenskou. Veršů těch se týkal patrně také osud dotavadního německého spisování, o kterém vypráví Podlipská;8 byly spáleny již před prvním příchodem do Prahy. 

Podlipská9 dochovala nám vedle vlastních přiznání básnířči- 

ných v rukopisném onom sborníčku z let padesátých jediné zprávy 69 

o vzniku básní B. Němcové; její údaje však dlužno přijímati kriticky. Podlipské životopis,lo literárně a slohově nedoceněný, koHsá mezi prací historickou a románovou; rád vymýšlí malebné, jímavé a patetické situace; nedbá valně o chronologii; rovná si látku libovolně, a nezaslouží proto. aby byl badateli pokládán za pramen spolehlivý.' t 

Do Prahy se přestěhovala Božena Němcová počátkem léta 1842, ale podzim a zima potom následující naprosto nebyly příznivy ani stykům společenským, ani činnosti literární, neboť narození čtvrtého dítěte Jaroslava a nebezpečná nemoc v zápětí poutaly ji k bytu a k loži. Do doby jarního zotavování klade Podlipská vznik básně »Touha«, která podle toho by z veršů jejích byla nejstarší. Leč tomu odporují dvě závažné okolnosti. Báseň vyšla v »České včele« v září 1844, a ježto víme, že všecky básně Němcové, při" jímané s ochotou od redaktorů obou vůdčích časopisů, otiskovány byly velmi záhy po napsání, není pravděpodobno, že by mezi vznikem a otiskem» Touhy« leželo půldruhého roku. Situace sama ukazuje také jinam. Ne hned ze začátku pobytu pražského. kdy přála si účastniti se živě městského a vlasteneckého ruchu společenského, nýbrž spíše v době, kdy byla již dlouho odloučena od venkova, mohla vzniknouti tato »Touha«; dobře se hodí do léta 1844, kdy návštěva Ratibořic nabývala určitějších obrysů. I postavíme, na rozdíl od Podlipské, chronologicky v čelo básní Němcové nikoliv »Touhu«. nýbrž skladbu nejdříve tištěnou. "Ženám českým". 

Podle souhlasného názoru životopisců, jejž zesílíme novými doklady, souvisí skladba "Ženám českým« co nejtěsněji s přátelstvím básnířčiným k mladému spisovateli Václavu Bolemíru Nebeskému. Počátek přátelství toho klade Hanušl2 do r. 1842, a to nezcela přesvědčivě do plesového období, kdy Nebeský po prvé uzřel krásnou paní na českém bále - ale v masopustě byli Něm- 

70 covi ještě v Polné; správnější by bylo mluviti o bálové sezoně 

roku pHštího. Roku 1843 bylo milostné pl'átelství Němcové s Nebeským v nejkrásnějším rozkvětu a v něm setrvalo až do odchodu mladého medika do Vídně 3. Hjna 1843, Do této doby spadú vznik obou hlavních vlasteneckých básní Nčmcové, závislých na myšlenkách i poesii Nebeského. 

Podlipská líčí s náladovým umčním obratné vynalezatelky velkých scén jarní výlet B. Němcové s Nebeským do šáreckého údolí a do Hvězdy: při návratu do Prahy přes Strahov zasvčtil Nebeský Němcovou do Heglovy filosofie, kterou krásná posluchačka rázem chápala, Němcová pak byla okouzlena jarní nocí a pohledem na Prahu u svých nohou. Jímavé líčení Podlipské, kterú se odvolává pHmo na vypravování obou účastníků, vyznívá emf atickými slovy: »Duševní obzor otevřel se jí náhle. Jediná rozmluva s mužem vzdělaným v okamžiku nadšené nálady jí postačila k takovému značnému pokroku. Vesmír otevřel se jí. Opojený duch stápěl se v jeho šero, oblétal jeho světla. V tom labyrintu nekonečna zjevil se jí malý, avšak intensivně jasný bod. To byla česká vlast. Ta vlast, kterou babička tak vřele milovala. Byl to český lid. Ten lid, z něhož babička se zrodila, v němžto ona se vyvinula. Němcová, přišedši domů, napsala sloku za slokou báseň Českým ženám«Yl Kriticky soudícímu čtenáři neujde, že Podlipská, opírajíc se o ústní zprávy dvou účastníkfl, napsala se silnou fantastičností náladovou báseň v próze. Již údaje nejsou přesné. Kontekst mluví o »májovém večeru«, a přece báseň »Ženám českým«, otištěná v »Květech« dne 5. dubna 1843, nemohla vzniknouti po březnu 1843 a ovšem ani před létem 1842, kdy se Němcová dostala do Prahy, tedy nikterak pod dojmem májového večera. Podlipská se zmiňuje o »jediné rozmluvě", ale podle všech jiných údajů jest pravděpodobné, že Němcová mluvila s Nebeským již před tímto jarním výletem. Podlipská uvádí večerní náladu, z níž sloky »Ženám českým« vznikly, na dva mo- 

tivy, na Heglovu filosofii a na dojem jarního večera nad Prahou, 71 

ale v básni samé se nic z toho neozývá. I spojení filosofické mystiky s ideou vlasti, ba i lidu, o které v citovaném odstavci Podlipská se pokouší, nemá s básní mnoho společného. 

Ačkoliv neshody věcné a myšlenkové nebudí valné důvěry pro románově působivý výjev sestilisovaný Podlipskou, přece nesmíme jádro jeho zhola odmítnouti; nemýlil se V. Tille, jestliže r. 1911 přijímal zprávy ty sice s výhradami a s nejednou věcnou opravou,14 ale přece jako zachycení skutečnosti historické; rozborem myšlenek V. B. Nebeského z r. 1841 (podle jeho kritiky básní Jablonského ve» Vlastimilu«) pokusil se naznačiti, že předmětem tehdejšího hovoru milostných přátel nebyla toliko Heglova filosofie, ale »všecky myšlenky, které kypěly tehdy v jeho nitru a jež vykládal horlivě ve svých článcích, maje na mysli dějinné poslání českého národa«. 

Božena Němcová totiž sama na poUtku padesátých let reprodukovala v uvedeném sborníčku rukopisném dojmy z oné vycházky; označovala je sice chybným datem roku 1845, obměnila některé jednotlivosti a - spojovala vše s básní »Slavné ráno«, zamlčujíc úmyslně svou první skladbu poetickou »2enám českým«; v jádře však mluví ve stejném smyslu jako její nadšená biografka. Píše tam:15 »Byli jsme na procházce - na Bílé hoře - přes sv. Markétku vraceli jsme se domů - hvězdy jen se třpytily - šla jsem s Nebeským napřed - povídali jsme o minulosti, přítomnosti a budoucnosti našeho národa - a než jsme se rozešli, navrhnul Nebeský, abych se pokusila udělat báseň na ten předmět. Doma ještě rozjařena touto rozprávkou vážnou ~. a hlavu plnou myšlenek - sedla a psala jsem, a ráno dala báseň Čejkovi, ale rýmy kulhaly zle, musil opravovat.« Tolik možno po kritickém srovnání těchto údajů říci, že báseň »2enám českým« vznikla najisto asi v březnu 1843 za vlivu V. B. Nebes'kého a že dobou vzniku i vnitřním obsahem s ní co nejtěsněji 

7'1 souvisí "Slavné ráno«, vytištěné však o mnoho později. Proto 

chceme obě básně rozebírati v souvislosti, připínajíce k nim ještě »Moji vlast«, o rok pozdější. Tyto tři vlastenecké básně zasaženy jsou mocným vlivem »Mladé Čechie« a hlavně V. B. Nebeského a stojí ideově i formálně vysoko nad ostatními verši básnířčinými. 

V době, kdy se zásluhou české četby polenské v Boženě Němcové probudilo uvědomění národní, prohlubovala se v mladém pokolení idea vlastenecká způsobem významným: jest to onen ruch, jejž karakterisujeme jménem »Mladé Čechie«. Generace, která vyrostla nad titanismem Byronovým a nad hrdou Heglovou filosofií dějin, toužila po tom, aby se vlastenectví stalo projevem výbojné, uvědomělé síly, nespouštějící nikdy se zřetele světově historické poslání českého národa. Myšlenkový výboj šel ruku v ruce s politickým odbojem. Ideově stavěli všichni mladí duchové, ať sluli Sabina, Nebeský či Tyl, na slovanském programu Kollárově, který sliboval Slovanům, dědicům velké minulosti, velkou vývojovou úlohu v dějinách; s Kollárem věřili, že Slovanstvu vzchází jitro a s ním toužili, aby jitro to připravovali Čechové. Prakticky však předstihovali romantika Kollára, jemuž scházel politický smysl; nebyli nadarmo současníky »Mladého Německa«, které kladlo nade vše krásný veřejný čin. Odboj »Mladé Čechie« má přízvuk politický, jef protestem proti útisku předbřeznového Rakouska a čerpá ze zahraničních událostí, hlavně z roku 1830, nadějné uvědoměnÍ. V tom všem lišila se mladá generace velmi podstatně od vlasteneckých epigonů ze školy Čelakovského, kteří spokojovali se nadšením jazykovým a v selankovitém kvietismu úzkostlivě se vyhýbali smělejším koncepcím slovanským i jakékoliv útočné politické myšlence. 

Literárním střediskem »Mladé Čechie« byly hlavně »Květy«, kdežto »Česká Včela« od doby Čelakovského byla orgánem spisovatelů starších a často i odpůrkyní modernějšího pokolení.t6 

Sám redaktor »Květů«, Josef Kajetán Tyl, na kterého se jedno- 78 

stranně díváme zkřivujícími skly radikální recense Havlíčkovy, stál snahám »Mladé Čechie« velmi blízko. Hlásal často rozhodný, veřejný čin, uvědomoval si vážnost politické situace, burcoval muže i ženy z malátné mdloby. Jeho básně, dnes i u literárních dějepisců zcela zapomenuté, zaznívají tóny »Mladé Čechie« a jsou spřízněny s vlasteneckými verši B. Němcové velmi těsně. Roku 183!í zahájil v »Květech« cyklus polohistorických obrazll »Listy z kroniky Tyla Horníka«, jehož pak nedokončil, plamennou apostrofou svého národa, kde střídavě obracel se k slavné minulosti i budoucnosti české a kde stále obměňoval myšlenku »slavno je státi mezi národy Čechem«. V básni té čteme dvě strofy, jež poskytují výmluvné paralely k básním V. B. Nebeského i Boženy Němcové: 

"RckoV(~ vzll/Iru - z temnosti neznámých hrobll. zati'cste krunýřem, i zazvučte mcči.' 

Hlásati budil slavnou bojll našich dobll, 

naši #IWOll o vítězný věnce pNi; 

zalítne bázeň ubler/lá z matných syml, 

paže se hotoví pro spáSli SVOll k hnil. 

Procitněte r/(Ivy! - větnllll zašeptejte, vlastí lhajícím zdobu (-('sk/> krásky; 

vy pak naše dívky, na ty zvěsty dbejte, větry znají, jež vás k vlasti pojí, pásky; svat/> jsou to zvěsty, mluví drahá máti, vdNná vlasti dcera bude se k ní znáti.« 

Ste jným způsobem zaznívají v básních »Zpěvcům«, »] ako v ranní zlatoskvělé záři«,17 důrazné a vřelé tóny víry v probuzení z národní malátnosti k veřejnému činu a touhy po spolupráci žen a 74 mužů v díle osvobození. Jest nesporno, že tyto myšlenky uchva- 

covaly přes primitivní formu básnickou jak mladé spolupraco\'níky Tylovy tak i věrnou č-tenářku "Květů« a jejich redaktora. Boženu Němcovou. 

Ze členů "Mladé Čechie«, kteří do "Květi'J" horlivě pfispívali. vynikali zvláště Karel Sabina a Václav Bolemír Nebeský. Karel Sabina neodvážil se s nejsmělejšími básněmi v tomto duchu vzletně napsanými do časopisů českých, nýbrž otiskl je v .• Hronce" r. 183i ;78 S výmluvnou prudkostí sobě vlastní vrací se tu Sabina k myšlence o slovanském jitru, které zaplaší současnou temnotu. Pro básně B. Němcové zajímavo si všimnouti mezi těmito skladbami krátkého "Blaníku", odkud volá z .• bludného spaní« hrdiny k jarobujnému jitru, a pak prostřední sloky básně "Slovan«. kde se potkáváme i s poetickou geografií "Slavného rána«: 

"z lúakol/oJských hor sc dívá Sloval/, dCl/l/ice kdy vyjde. kdy to božské světlo světIl v kraje naJe asi přijde; 

hle, juž temena Urálská ja.51lěji se třpytějí, 

Visla, Tatry, Černé hory v jitru se osvícejí.« 

V. B. Nebeský projevil svoje činorodé, slovansky mesiášské vlastenectví jednak články, jednak básněmi. Ze statí jeho sem hledících jsou nejdůležitější posudek Jablonského sbírky ve "Vlastimilu" roku 1841, kritická úvaha o vlastenecké poesii v "Kvě- 

tech" roku 1844 a silným osobním citem. obracejícím se přímo 

k Boženě Němcové, podbarvená improvisace "Třetí říjen 1843« 

v »České včele" roku 1845; jsou rozebrány a dílem i citovány Hanušem19: na nich většinou zakládá se, co jsme řekli svrchu 

o prohloubeném vlastenectví v "Mladé Čechii". Z vlasteneckých básní Nebeského položil Hanuš2G právem hlavní di'Jraz (kromě zlomku »Bard,,) na dvě skladby, otištěné v »Květech" roku 1842, 

tedy v té době, kdy Němcová se s Nebeským di'Jvěrně stýkala; skladby ty jsou nadepsány »Mroucí bojovník" a "Básník" a 75 

zasluhují rozboru i v této souvislosti; kromě nich jest důležité povšimnouti si i kratičké básničky »Pannám«. 

Epická skladba »Mroucí bojovník«, kterou otiskly »Květy« 14. září 1842, prosycena jest nadšenou tuchou bllžícího se jitra svobody. Ve chvíli, kdy se rozplašuje již tma a kdy »světa seraf jasný vychází z jitra brány«, aby se začal nový krásný život, dokonává na loži starý bojovník. Celý život toužil jako opojený ženich po »vzteklém pollbení« hrdinské smrti (»Tal je panna krásná, hrdá, divá, vlasy vlají, pnou se ňadra dmoucí, a když kráčí mladých srdcí chtivá, rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí«), teď však sedí v kO\ltě naproti němu smrt jiná, »vyzáblá i vymořená žena«. Poslední myšlenka bojovníkova náleží bohatýrskému zápasu. Jako starý Napoleonův granátník z Heinovy balady, s níž báseň Nebeského vůbec jest spřízněna, přeje si i umírající bojovník, aby mu podali válečné emblemy, vlající prapor, zrezivělý meč, přilbu a štlt - tak chce se v poslední srážce postaviti smrti. Pak až zemře, chce býti pohřben u paty Blaníka, aby slyšel povel svatého Václava, dusot koní jeho hrdin, a aby včas mohl přiraziti k nim. Zatlm co vyzáblá smrt bllží se k jeho loži, kmitne mu hlavou ještě velký, slastný sen: východ plane, ozbrojený seraf s ohnivým vínkem na čele bije mocným mečem o zvučný štít, svatý Václav na bílém koni jede k Blaníku, z otevřené brány řítí se záplavy reků a cválají přes jeho hrob - i on vstává k velkému boji vítězné svobody, zase rek, zase hrdina. V opojení toho snu vztyčí se umírající bojovník a když mrtev klesne naznak, anděl Páně libá jej v čelo a pokrývá mu palmou hlavu i prsa. Báseň i při všech příklonách k Heinovým »Dvěma granátnÍ'kům« má značnou cenu uměleckou, ačkoliv roztržení vise bojovníkovy na dvě části účinek poněkud oslabuje. Se silou vzrušeného rytmu, v obrazech úchvatné živosti, se vznešenou rétorikou ekstase proměnil tu básník v epický děj 

76 politicky svobodomyslné horování mladých nadšenců čtyřicátých 

let; když o čtvrt století později vrátil se mluvčí nové generace, Svatopluk Čech, k témuž tématu, nedovedl ve svém "Umírání" podati mchutnější apotesy tragické touhy po svobodě. Nebeského "Umírající bojovníok« působil přímo na "Slavné ráno« Boženy Němcové: bojovné nadšení, vidění slavného úsvitu svobody, řazení se bojovníků, vise otevřeného Blaníka - tol motivy, jež přejala Božena Němcová z básně přítelovy, aby je rozvedla a obměnila. 

Týden po "Mroucím bojovníku«, dne 21. září 1842, přinesly "Květy« lyrickou improvisaci Nebeského "Básník«. Jest dvojdílná; po titanismu části prvé, jenž vyznívá emfatickým elegismem vlasteneckým, vyvolává básník v druhém oddíle .z hrobů dávné hrdiny k činu a k osvobození - tedy motiv "Mroucímu bojovníku« blízký a vlastní i "Slavnému ránu« Boženy Němcové, kde jím končí Libušina vise. Rozplameněný Nebeský začíná svou výzvu verši: 

» Ještě jednou jen 

oceloví muži z hrobů vstaňte, jiskry duchů jarých hrdě vzplaňte, věžová svá čela vzneste chlumy, 

v chrámy sneste se zas černé rumy, rozkveťte a rozpějte se sady, rozhlučte se, zhrdněte zas hrady." 

Hrdinský duch vane i v drobné básničce Nebeského "Pannám« (v "Květech« 17. prosince 1842), která jinak stojí hluboko pod skladbami uvedenými. Kdežto starší vlastenečtí básníci vybízeli české dívky, aby se nedaly milovati nikým než Čechem, žádá Nebeský na "hrdých dcerách Vlasty, dcerách Šárky« více: jen tomu mají »vzdáti milosti své dárky«, »kdo umí protnout jako druhý Břetislav, otroctví ducha kruhy«; setkáme se s podobným 

smýšlením i v básních Němcové. 77 

Po rozborlJ těchto karakteristiekých veršovaných výtvorů »Mladé Čechie« není verlJ možno klamati se o filiaci vlasteneckých básní Boženy Němcové z r. 1843. Z nich báseň »Ženám českým« jest daleko primitivnější než »Slavné ráno,<, ačkoliv obě vynikají nad ostatní poesii Němcové do té míry, že V. Tille21 právem se domnívá shledávati v obou skladbách přímou, pronikavou 6pravu z ruky Nebeského. V osmi čtyřveršových slokách básně »Ženám českým«, z nichž vždy dvě sraženy jsou typograficky v jednotu, nenacházíme vlastně poesii, nýbrž zveršovanou tendenční rétoriku. Antitesa muže, jenž vlasti slouží mečem, ramenem a silou, a slabé ženy, která nemá ničeho než své srdce a své děcko, vyplňuje prvou polovici básně, kdežto druhá ve vlasteneckém horování rozvíjí ideály výchovy vlasteneckého dítěte, hlavně syna: nadšení pro řeč a pro minulost národa budiž dovršeno uvědoměním politickým (»řekněte jim, jak se znovu hrdě zvedá český lev«); výsledkem bude pak, že ze synů vzrostou jest to i požadavek Nebeského v básni »Pannám« - Břetislavové, práva hajci, zloby zhoubcové. Báseň není příliš vzdálena od vlastenecké konvenční fraseologie: jak rýmy (vlast - slast. krev - lev, všecko - děcko), pokud nejsou plané (stůjme obětujme, celováním - milováním), tak i obraty jsou otřelé a bezbarvé (»na oltář svou oběť klást,<, »hrdě se zvedá český lev«, »reci statní jako lípy, jako doubce«); obrazového aparátu báseň nezná - leč přece vyniká toto veršované poslání nad podobné projevy vlastenecké: 6střední myšlenka o zasvěcení mateřství do služeb vlasti jest prožitý projev osobnosti básnířčiny. Zde v hodině nejvyššího vlasteneckého zanícení otvírá nám celé své srdce mladá, třiadvacetiletá žena, matka čtyř dětí: ví, že jejich narození jí vzalo kus zdraví a kus krásy, ví, že jejich otcem jest drsný, nemilovaný muž, ví, že je těžko uživiti tak velkou rodinu - a přece, v dětech a jen v dětech vidí smysl svého života, osprave- 

78 dlnění svého manželství, obsah svého poslání ve světě i ve vlasti. 

Jest to již básnířka celé řady pohádek o oddané matdské lásce, sahající až za hrob,22 jest to již tvůrkyně jímavých výjevů matčiných vzt'l.hů k dětem ze »Sester« i z »Babičky«, kdo se tu projevuje - jest to tún nový ve vlastenecké poesii české, třebaže o nčkolik let dHve ozvaly se u K. J. Erbena k němu názvuky ve verších »Panna a máti«.2:l 

»Slavné ráno« stojí již formálně vysoko nad prvním hásnickým pokusem Němcové. Trochejský rytmus nese se v mohutné síle; rýmy jsou plné a namnoze nové; nechybí básnick}'ch obrazl! a vzletných rčení; exklamace i řečnické otázky oživují dikci; ze~ měpisné, historické a symbolické narážky působí napínavě, Vlastním obsahem básně jest opětně nadšená a dlitklivá apostrofa českých žen, leč tu vyslovuje básníl'ka přímo teprve v strofě poslední: v úvodních dvou strofách líčí způsobem v projevech »Mladé Čechie« běžným ranní úsvit slovanského osvobození a odtud v sloce druhé přech[lZÍ k antitesi českých žen a mužů, známé již z básně první, »a muži-li ještě nepovstanou, žrát-li má rez slávy zbraň, nuže slabá žena vstaň«. Dějinné vzpomínky na slavné předkyně pobízejtcž české ženy k činu, z nich uvádí zmínkou Vlastu, kdežto celou dlouhou episodu věnuje 

»bohy VZlžalé' kněžně Libuši, věštkyni svalé', jenž všeliké slávy chrám Prahu vystavěla nám, 

věštným duchem símě činů sila, požehnáním je svým zasvětila.« 

čtvrtá a pátá sloka předvádí ve všeobecných obrysech trojí vidění Libušino, jíž se v hodině věštecké zjeví národu českého sláva, pokoření i obrozenÍ.24 Kdežto však se sláva a pokoření prostě líčí, mění se v ústech Libuše vise obrozené budoucnosti ve 

velký apel, z něhož slyšíme ideje i slova Nebeského, 79 

"Kněžna zvolá: "Zatluc na své hroby, rode statný! Vidím slavné doby, prapor věje, pluky bohatýrů 

táhnou v boje svaté, v boje míru; žádný požár, žádná krev, 

přece vstal zas český lev. 

Vzhůru, palmou věnčí se mé plémě! Ze/mám na věky tvé krásné země!" « 

A nyní zaznívá ona velká apostrofa českých žen, jež jest jádrem básně: válečná nálada tu šumí, rozkoš z »novočeského rána« vrhá sem své rudé odlesky; blanické tuchy se tu vracejí ... jsme zcela v čarovném kruhu »Mroucího bojovníka« a příbuzných básní »Mladé Cechie«. Na rozdíl od básně »Ženám českým« nemluví se tu o mateřském úkolu ženině, nýbrž o vlasteneckém poslání ženině vůbec: i na ženy sestupuje bojovné naladění, útlá panna v Orleáně stává se jim vzorem, zlatá oryflama šumí jim nad hlavami, právě jako mroucímu bojovníku Nebeského vlál nad hlavou starý prapor, připomínaje mu jarý šumot orlů. Na básni poznáváme též, do jaké míry převzala poesie »Mladé Cechie« básnické motivy starších vlasteneckých pěvců. Z Kollára (předzpěv, verš 13-14 a mnohokrát jinde, na př. II, 138; V, 113) jest básnická geografie (»od Drálu k Šumavě, od Balkánu k Vltavě«), pro niž měli zvláštní zálibu z vlasteneckých starších básníků Picek25 a z mladších Sabina;29 Kollárovi (I, 12) vděčí Němcová také za spojení Vlasty s Libuší - a ovšem především celé slovanské nadšení a snad i kulturní humanitism (»boje svaté, boje míru, žádný požár, žádná krev«) temení z tohoto prazdroje české vlastenecké lyriky. Vedle tvůrce však ozývají se i epigoni, především mělký a vřelý Václav Jaromír Picek. V »Písních..< z roku 1847, jež shrnují jeho lyriku ze čtyřicátých let, po časo- 

80 pisech otiskovanou, nalézám dvě významné paralely k »Slav- 

nému ránu«. Báseň »Vlasti« líčí příští lepších dob v Čechách takto: 

»Slyším napřed zvonce lzlasné. kol vyzvánět doby spasné slavné Slávy vzkříšeni." 

V téže sbírce užívá píseň »Svítání« analogie úsvitu v přírodě pro jitro svobody ve vlasti, a tu čteme sloky: 

»Bratři, již svítá! 

7 emnota minula, dennice tvář sděluje dědině spanilou zář, východ se ve zlatě kmitá. slunce nás vítá. 

Slunce nás vítá; 

na věky, bratři, je rozptýlen mrak, po dvě co století ztemňoval zrak. dále a dále se zmítá, 

radost vykvítá.« 

Tyto shody počátečních strof »Slavného rána« se starší poesií vlasteneckou nepokládám za důkaz přímé závislosti, nýbrž uvá- 

dím pouze na doklad, kolik tradičních prvků zpracovala ve vlastenecké své lyrice »Mladá Čechie«. Leč probeřme sebe pozor" 

něji písně a básně patriotických epigonů Čelakovského - jednoho důležitého motivu tam nenajdeme: totiž požadavku, aby se 

ženy činně zúčastnily, nejen jako milenky, osvobozovacího díla veřejného. Na něj poukázalo teprve mladší pokolení ženské, které 

pod heslem vlasteneckého a výchovného feminismu českého shromažďoval kolem sebe první uvědomělý průkopník ženské otázky 81 

u nás, Karel Slavoj Amerling; jej prožila a z plnosti své vnitřní pravdy básnicky vyjádřila po prvé mezi českými ženami příslušnice pokrokového salonu Fričových i stoupenkyně Amerlingových zásad, Božena Němcová. Tím nabývá "Slavné ráno" památnosti přímo historické.27 

Když osobní a literární vliv V. ll. Nebeského na Boženu Němcovou jeho odchodem do Vídně se zmenšil, pronikala tím více tradiční závislost básní mladé spisovatelky. Pro to jest zvláště silným dokladem třetí její skladba obsahu vlasteneckého, »Moje vlast« z r. 1844. Formálně jest to práce velmi neumělá: opětně shledáváme otřelé a místy i plané rýmy a obraty, opětně hledáme marně umění metafory; stojí tudíž asi na téže výši jako prvotina "Ženám českým«. Božena Němcová sama se netajila formální nedokonalostí své improvisace; doprovodilať ji v rukopisném sborníčku poznámkou:28 "Dost špatné to verše - ale lepší jsem neuměla. jak mi právě samy napadly - bylo to po zdařené besedě a já plna vlasteneckého entmiasmu právě domů jsem se byla vrátila. Co jsem psala, to jsem také cítila«. Obsahově jest od začátku až do konce pravdiva a prožita, avšak pouze úvodní slo·ky o tom, že, ač českA zem básnířky nezrodila, přece jest její vlastí, působí silněji: ostatek čteme do únavy u všech starších vla,steneckých veršovců, ať jest to chvála řeči, písně, českého milence nebo touha po hrobě v české půdě. Ještě jen sloka předposlední zaslouží pozornosti. odchyluje se podstatně od tradice a konvence a zní: 

»Cechu srdce jsem zadala. vlastence za muže mám. 

a co statné syny vlasti české děti vychovám.« 

Že vlastenečtí básníci vkládají nadšené projevy lásky k ja82 zyku a k národu do úst ženám, tať dávná tradice. ale vždy mluví 

to české dívky. Již r. 1805 přeložil Václav Stach ve svém »Starém veršovci,( jednu z nejslavnějších vlasteneckých ód Klopstockových »Vaterlandslied« pod názvem »Češka«, kde r. 1770 líčí »učedlník Řeků« a hlasatel výbojného němectví ideál germánské dívky: ušlechtilá, hrdá a dobrá Němka hněvivě pohlíží na toho, kdo se nehlásí pyšně k své otčině, odvrací své modré okL, od cizáka a slabocha a nezna jíc vyšší rozkoše nad jméno »vlast., jistí, že si nevyvolí nikoho, než kdo jest tak ušlechtilý a tak pyšný na svou německou vlast jako ona. Naivní překlad Stachův jest mimovolnou travestií, ale zároveň nadšenou básní česky vlasteneckou,29 jak příkladem ukazují dvě poslední sloky: 

»J á jsem Ceška s celým srdcem, ono k tomu hoří, 

kdo jako Cech jest a se vlasti i mnč koří. 

Kdo bojuje pro vlast a mne, tomu ho cele dám, 

ó vlast, štěstí dokonalé dá.š jistě oboum nám." 

Bylo by příliš obšírné, kdybychom chtěli uvésti všecky básně třicátých a čtyřicátých let, jež variovaly brzy v samomluvě dívčině, brzy v oslovení mužově tento národně romantický ideál české dívky; na př. v I. svazku Chmelenského »KytkY« jsou hned tři podobné básně »Panny české« od J. K. Chmelenského, »Dívky české« od V. ]. Picka a »Češka« od Fr. ]. Vacka Kamenického. Poslední báseň zaslouží si povšimnutí zvláštního, jsouc spojovacím článkem mezi Klopstockem-Stachem a Němcovou. Třetí sloka jest volnou parafrasí Klopstocka, arciť ve slohu naivně idylic- 

kém a zároveň průpravou k Němcové; zní: 83 

»Za řeč Cechů se nestydím, tat bývala jich sláva; 

a každého nenávidím, 

kdo Cechem být přestává: kdo můj chce líbat ruměnec, Cech musí být a vlastenec.« 

Božena Němcová jistě znala tuto píseň brzy znárodnělou; přejala její postup, ale značně rozhojnila motivaci, leč proti počátku jejímu, » V Čechách tam já jsem zrozená, vlast má, ta krásná země«, postavila do kontrastu: »Česká zem mne nezrodila, přec je mou drahou vlastí«. Než pokrok hlásí se v uvedené předposlední strofě Boženy Němcové; kdežto dotud zaznívala v Čechách vlastenecká poesie pouze jako milostná hra naivních a cib>vých srdd dívčích, stává se u Boženy Němcové projevem uvědomělé duše ženiny, která jako choť a matka plně rozumí důstojnosti a poslání svého pohlaví. Jak vše to se shoduje s úlohou Boženy Němcové v dějinách naší vzdělanosti! 

Ryze lyrického obsahu jsou dvě básně B. Němcové, »Touha« a »Hvězda má«, otištěné v »České včele« brzy za sebou, v září a v říjnu. Podle vnitřních hledisek mllžeme alespoň přibližně určiti jejich chronologii. Dvojdílná báseň »Touha«, jejíž první část prahne po rodném kraji, kdežto druhá si kreslí idylický obrázek domova a rodiny, vznikla, jak jsme svrchu po'kusili se dovoditi, v době, kdy se v Praze Boženě Němcové zastesklo po venkově, tedy ani na začátku pobytu pražského ani tehdy, kdy vztah k Nebeskému plnil její srdce; i zde můžeme ji datovati od odjezdu Nebeského do Vídně, čili po říjnu 1843 . .Ježto pak známe sklíčený duševní i tělesný stav Němcové v zimě 1843-1844,39 položíme báseň spíše do jarního zotavlwání se roku 1844. Tehdy stihla Němcovou zpráva jejích rodičů, že se příštího jara přestě- 

84 hují z Ratibořic, jež prodány, do Zaháněj Němcová se rozhodla 

ještě před odjezdem jejich do Slezska, příštího jara je navštíviti; s tím se shoduje poslední sloka »Touhy«: 

»Nermuťte se, milé duše. však je uhlídáte, 

až se opět jaro vrátí, s nimi se shledáte.« 

Návštěva, pro spisovatelské tvoření Boženy Němcové před6ležitá, uskutečnila se však již v srpnu 1844, báseň tedy vznikla nejen před odjezdem do Ratibořic, ale i před rozhodnutím, že se s »milými dušemi" shledá před jarem. Nenapsala-li ji básnířka na jaře, tedy v časném létě 1844. S tím shoduje se také vlastní komentář Boženy Němcové, v němž vedle nesprávného datování (na podzim 1844) uvádí: »Seděla jsem u okna a dívala se na bašty - všickni šli na procházku, já nemohla ještě ven vzpomínky - rozjímání - náramná tesknota - byly původem 

této nepatrné básničky.«31 . 

Již tento výklad o vzniku básně prozrazuje, že v »Touze« jest plno vnitřní pravdivosti; ale ta promíšena jest k nepoznání sentimentální konvencí tehdejší módní lyriky. Ani milostná idyla v první části, kde básnířka mluví o šťastném milování s určitým milencem, ani líčení matky a otce v kratším oddíle druhém neshoduje se se skutečností, jak ji známe z korespondence i literární fixace Boženy Němcové. Leč naopak úvodní verše: 

»Kdy vás spatří oko moje, hory drahé, milé hory, 

vás, vy krásné vonné sady, a ty temné šumné bory", 

kryjí se plně, na př. s líčením v »Babičce« a podobně lze na- 

lézti paralelu i pro sloku následující: 85 

"Pestré luhy, po nichž ráda jsem co děcko běhávala, rozmanitých kvítkll hojnost na věnce si tthávala.« 

() wk později, dne 2. července 1845, píše přítelkyni Bohuslavě Rajské Čelakovské:32 •• Častn si zapláču. když na to milé místečko, kde jsem ty nejblaženější duby prožila, vzpomenu - - Vidím se na té louce plné kvítí, nade mnou nezkalené nebe.« Z téže korespondence lze poznamenati i jinou, poněkud vzdálenější paraleltí k druhému oddílu básně, kde líčí, kterak její duch oblétá rodný domek a hledá tam rodiče. Narážejíc na svou pohádku o zakleté holuhici, píŠe 20. května 184.5 přítelkyni;33 •• Letěla bych vyslYko přes hory a doly až do země jednohlavého orla k vysokému zámku. Tam bych sedla na srdce matičce, na hlavu otcovu. pozobala sestry a bratry, a zase dále letěla.« Takto slučují se v básni »Touha« živly životně pravdivé i konvenčně literární; tím by se podobala nejspíše časným pohádkám básnířčiným. Když se Bože.na Němcová později sama pokusila o německé pfebásnění •• Touhy", uznala slohovou nejednotnost obou pi'dí básně a ztIumočila jen působivější část první.:ll 

Druhá její čistě lyrická báseň, »Hvězda má«, působí však ryzí pravdivostí citu i zážitku. Otištěna byla v •• České včele« 4. října 1844, tedy po •• Touze«, ježto »Česká včela« básní Němcové neodkládala, není pravděpodobné, že báseň byla poslána a napsána později než •• Touha«. V. Tille35 má ji za ohlas návštěvy v Ratibořicích, a klade ji brzo po návratu do Prahy koncem září 1844; Božena Němcová sama datuje ji v rukopi,sném sborníčku říjnem 1844, což se spíše hodí k uveřejnění jejímu. Vznik její objasňuje básnířčina poznámka v onom sborníčku: »Vracela jsem se ve společnosti z procházky - šla jsem sama vzadu - hvězdnatá 

86 noc; na dalekém obzoru letí hvězda dolil.. Milé a trudné myš- 

lenky. Doma jsem ještě v II hodin napsala ty tři sll,ky.«3G Z četných krásných míst, kde básnířka se zmiňuje o kouzlech zhvězděného nebe,37 nejslavnější jest onen noční výjev z »Babičky«, kdy se děti moudré stařenky vyptávají po smyslu hvězd. B. Němcová vypráví doslovně: »Za letních krásných večerů, když nebe jasné, krásné bylo, hvězdy požáry házely, sedla si babička ráda s dětmi ven pod lípu. - - Babička jim povídala o světlých andělích, již tam nahoře přebývají a ta světla lidem fl)zžehují, o andělích strážcích, kteří střeh ou dítky na všech cestách života, se raduj ou, když hodnými jsou, pláčou, když neposlouchají. Děti obracely zraky své k jasným nebesům, kde se třpytily tisíce světel malých míhavých i velikých lesknoucích se v barvách nejkrásnějších. »»Kterápak z těch hvězdiček je asi moje?,,« ptal se jednoho večera Jan. »»To jen PánbClh ví. Ale pomysli si jen, bylo-li by možno mezi těmi miliony hvězdiček ji nalézt?,<,< odpověděla babička. >,»Komupak asi patří ty krásné hvězdy, co se tak lesknou?«« povídala si Barunka. »»To jsou oněch lidí, jež si Bůh zvlášť zamiloval, vyvolených to božích, kteří mnoho dobrých skutků vykonali, Pánaboha nikdy nehněvali,«" odpovídala babička. »»Ale, babičko,«" ptala se Baruška opět, když zazněly od splavu žalostné zvuky nesouvislé písně, >)» Viktorka má také svoji hvězdu?«« »»Má, ale je zakalena, a nyní pojďte, ať vás uložím, je čas k spaní,«« dokládala, když se už hodně setmělo.« 

Souvislost této scény s básní »Hvězda má« jest zřetelná: v obou projevech jsou hvězdy ve spojení s osudem člověkovým, v obou souvisí také anděl strážce s hvězdou osudu. Ale v lyrické, poně- 

kud nejasné básni není ona hvězda, k níž upírá básnířka roztou- 

žený pohled, dojista hvězdou jejího osudu; nepraví se o ní, že 

se kalí, nýbd že letí a hasne, a básnířka si vyčítá: »neměla jsem 

k sobě vábit nebes oko jasné.« Za stejné nálady a s použitím příbuzných zvykoslovných motivů vzniká tu pojetí zcela jiné, které se zcela současně ozývá i v listě Bohuslavě Rajské dne B7 

8. srpna 1844.38 »Když'Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obloze objevíte, kdo nebude bažit, aby jen jedinký paprslek toho blahodějného světla dosáhl?« Interpretoval bych si tedy báseň »Hvězda má« takto: Mezi tisíci hvězdami na obloze vábí jedna jasná neobyčejná hvězda zrak básnířčin; její skvělá zář ukazuje, že patří jistě komusi nevšednímu, pravému vyvolenci boŽÍmu. Básnířka touŽÍ, aby anděl, který hvězdu rozsvěcuje, jí byl andělem strážným. Leč v tom hvězda padá a hasne: onen vyvolenec boŽÍ nebude jí náležeti - proč, jen proč pokoušela Boha? Přidržím-li se výkladu jiného, shledávám báseň úplně nejasnou, jmenovitě, uvedu-li ji v souvislost s onou noční rozmluvou v »Babičce«. Takto však vidím v ní smělé a přece taktní odhalení vážného tajemství básnířčina srdce: ale nač můžeme v létě neb na podzim 1844 vážnějšího v osudu B. Němcové mysliti než na tragické dozvuky rozchodu s V. B. Nebeským? Není-li tento jemný lyrický vzdech pozdravem poslaným od Boženy Němcové za tím mužem, jenž ji udělal českou básnířkou a jenž sám v lyrice své rád se vracel k osudové symbolice hvězd a jejich andělů i k elegii hvězd padajících?39 

Ostatní čtyři básně Boženy Němcové jsou rázu epického a nepřinášejíce do tehdejší poesie české nových tónů, přimykají se k onomu romantickému básnění, které s příklony k písni prostonárodní rozvádí a obměňuje motivy bájeslovné a zvukoslovné; tím hlásí se k novému, národopisnému období své spisovatelky, která na čas se oddala silnému vlivu Erbenovu a Krolmusovu. Dvě skladby, »Vodník«, otištěný v »České včele« 26. července 1844 a »Zasnoubení«, uveřejněné v »Květech« právě o rok později, náleŽÍ těsně k sobě. Básnířka, jež vyrostla v údolí bystřiny Úpy, znala od mládí vábnou a měnivou moc vody, o níž napsala v »Babičce« i v pohádkách několik nezapomenutelných stran; v tom byla pravou romantičkou, rozumějící hlasu vln a 

88 jejich tajemných obyvatelů. Jak se přiznává v poznámce ruko- 

pisného sešitku40 a jak v souhlase s tím vypráví také Podl ipská,41 našla baladu "Vodník« v bezprostředním styku s řekou. »Byli jsme na Žofíně - seděla jsem sama u zdi pod kaštany a dívala se na Vltavu - na obloze vysvítaly hvězdy jedna za druhou a v duši mé vzpomínky se řadily jako perle v růženci. - Utěšené údolí domácí - mladiství moje - smrt krásného děcka v divoké Úpě; - chtělo se mně podívat do té fantastické říše vodníkovy. - A tak povstala ta báseň; jako by mně ji byl někdo našeptával tam z té Vltavy.« V básni samé, šťastného tónu prostonárodního, vypravuje se o dívce, která přes varování matčino vstoupí do vln Úpavy (ve všech tiscích opakuje se chybně »Opavy«) a jest zvábena zpěvem i čarokrásnou kyticí bledého, mladého vodníka do záhuby. Ozývají se tu také literární reminiscence. O vodníku, jenž láká krásnou kyticí do vody, vyprávěl v »Květech« 1834j.j.Langerv»Rozpustilém Janečku čili v báchorce o vodníkovi«;42 celou shodnou situaci podala pak tam že r. 1839 báseň j. j. Markova (Jana z Hvězdy) »Vodníkova nevěsta«. Romance Markova jest daleko dramatičtější. K břehu jezera přichází dívka opuštěná, bez otce, bez matky; macecha jí zlořečí a družka odloudila jí milého. Její pláč zaslechne vodník, krásný, svůdný, bledý hoch, jenž ji vábí do svého křišťálového paláce, ke skvostným a blýskavým hračkám, až dívku vláká do svého objetí. Němcová, která se vstupem básně pokusila o prostonárodní zbarvení své skladby, nedostihla ani Jana z Hvězdy, jenž napsal romanci zpěvnou, toužebnou, ryze romantickou, naplněnou tajemstvím vody a hudbou lásky. Celým pojetím jest však cituplná básnířka blíže jemu a tím i pravzoru všech baladistických pěvců o svůdných bytostech vodních, Goethovi, básníku »Rybál'e«, než Čelakovskému a Erbenovi, jejichž vodník jest zlomyslná bytůstka groteskní. Erben, jehož »V odník« nevznikl před r. 1848,43 má jednu shodu s B. Němcovou: matka 

zdržuje dceru před vodou, živlem nebezpečným. 89 

Balada I,Zasnoubení«, podle viniku poslední z básní Němcové, mění se v druhé půli v oslavu moci vodní. Milenci sejdou se v noci na skále nad Labem, mají se viděti naposled, neboť nazítH odvede dívku bohatý ženich; chudý milenec žehrá na moc zlata. Ale vtom zazní k nim z vody zpěv vodních vil, které jim slibují slavné a slastné lože svatební: milenci poslechnou, a víly pletou nevěstě věnec z vodních růží. Tato říše vodních vil patřila k básnickému pokladu B. Němcové. Ji předvádí jedna ze starších jejích pohádek, »Vodní paní«, vzniknuvší asi za vlivu báchorky »Vodník« od Zvěřiny z Ruhwaldu;44 na samém konci povídky B.Němcové se čte toto puvahné lfčení: »Alejaktam v hluhině bylo krásně! Když přišly až dolů, vedla je vodní paní do svého krystalového palku. Stříbrný a zlatý písek pokrýval stezky, Pl) nichž se ze1enokaddavé víly vznášely. Když vstoupila Kráska dovllitř, spaHila uprostřed chladné Síně, na zeleném koberci liliemi a růžemi kolem posetém, krásného muže ležeti.«45 Na říši t.u vzpomíná Němcová ještě v druhé kapitole svých autobiograficky-symbolických »Čtyř dob«: líčení jest stejné tu i v obou baladách »Vodní'k« a »Zasnoubení «. Ten kouzelný a tichý svět pod zpívajícími vodami značí u B. Němcové vždycky vysvohození ze zlé pozemské skutečnosti, kde není místa pro šťastnou, dokonalou lásku. Ze básnířka tu čerpala z bezprostředně bolestných zážitků svého rozbolestněného srdce, prozrazuje hádankovitá glosa rukopisného sešitku: »Roku 1845. Na skále uMělníka nad Labem. ~ Vzpomínka na jedno drama ze života jedné rodiny - (jakých se často naskytá). ~ Bylo to v noci; a v Mělníce hořelo; stáli jsme nad Labem a napadla mi ta nešťastná láska a ten bídný SVět.<~4G V. Tille velmi pravděpodobně, opíraje se také o místní údaj básnířčin, slyší tu ohlas pobytu Nebeského v Čechách z Jara roku 1845 a snad. i nového jeho setkání s Němcovou; nejbolestnější vzpomínky opět se vynořily.47 Takto 

90 by poslední básnická skladba B. Němcové vyrůstala z téže půdy 

jako první její pokusy veršované - a takměř symbolický význam má, že tragická hrdinka milujícího srdce tu dává výraz smutku, že každá krásná láska končí se na této nehostinné zemi bolestně. 

O lásce nadějné mluví pouze popěvek ,,2cžulka«, nesvobodná 

to parafrase písně prostonárodní až do zvuku rýmů. Vznikl v srp- 

nu ueb v září 1844 při návštěvě ratiboI'ického domova, jak poznamenává v sešitku rukopisném: "V Ratibořicích, mém domo- 

vu, - v lesíku na vršku - žežulka nade mnou kukala - a pode mnou ta nejrozkošnější krajina. - Tak mi napadla pověra lidu, 

ptát se kukačky - což jsem i já dělávala - na osud - a než 

jsem odešla z lesa - napsala jsem na koleně olůvkem tyto verše.«48 Jako věrný ohlas písně lidové s jádrem zvykoslovným ho- 

dil se popěvek do Krolmusových "Staročeských pověstí«, kde na dlouho zapadl.49 Stručností výrazu vyniká značně nad dvojdílné "Znamení«, které Němcová klade do r. 1843, ačkoliv sloh i intonace je spíše řadí k »Touze« a k "Vodníkovi« do léta 1844; otištěno bylo v "K větech« za úrodného podzimu 7. září 1844. Základní motiv jako v "Žežulce« jest zvykoslovný; rukopisný sborníček poznamenává o něm: "Upomínka na děvče milé, má kamarádka - krásná. nešťastná - milenec umřel - minula se 

s rozumem - umřela. Národní pověra to klepání na okno dušička se loučí na cestě do nebe se všemi pI-áteli.«50 První část básně má formu dívčí písně na rozloučenou s milým, prostonárodní tón zachycen, umění verše i rýmu jest velmi primitivní. Druhá část jest obsahem i výrazem sentimentální líčení Hí výjevů: dívka marně čeká na návrat milého; půlnoční znamení podává jí zvěst o jeho smrti; družky chystají pI-edčasně zemřelé milence pohřeb. Báseň není ani psychologicky ani literárně zajímavá, naopak setkáváme se zde se vším naivním a nepůvod- 

ním aparátem naší poesie pI-edbI-eznové, se zeleným háječkem, vonnou lípou, půlnočním znamením, náhr0bní písní slavíkovou.51 91 

Božena Němcová nedovedla tento aparát spojiti v zákonnějši jednotu básnickou, ani naplniti vlastni osobnosti. 

Shrneme-li úsudek o poetické i vývojové hodnotě veršťl Bo~eny Němcové, nazveme je vesměs výtvory epigonskými. Kollsá v nich stále mezi starši romantickou generaci českých veršovcťl a mezi nevykvašenými pokusy "Mladé Čechie«, z niž zvláště pťlsobil na jejího ducha V. B. Nebeský. V kusech baladických připíná se k českým romantikům úplně, ve vlastenecké lyrice však podléhá "Mladé Čechii«, která se shromažďovala v »Květech«. Nemůžeme však upříti, že formálně se veršující začátečnice dobře vyrovnala svým básnickým současníkům, ba že v lecčems je i předčila, a že slova, která jí psal dne 2. září roku 1844 osobně zavázaný František Ladislav Čelakovský, který mohl tehdy znáti pouze čtyři její básně, "Ženám českým«,»Vodník«,»Moje vlast« a >,Slavné ráno« - druhou a čtvrtou pro něj B. Němcová opsala - nebyla pouhým lichocením. Buďtež i zde citována:52 »Ano, ušlechtilá pěvkyně naše! Netajím toho před Vámi a s hrdostí znám se k tomu, že čta první ty čarovné plody Musy Vaši, hluboko jsem sklonil čelo své před Vámi a přál vlasti své štěstí, že nastala již ta doba, kdy dcery její jsou s to sypati na jeji oltář tak blahovonné květy. Básně ty, jež mi sama ruka Vaše do mých sbírek opsala a několik jiných vytištěných, co mi posaváde k očím přišly, pohnuly mne k té vrouci žádosti, aby ne v jednotkách, desítkách, stech a celých dílech jimi ozdobována byla literatura naše.«53 

Leč horouci přání čel~kovského nebylo splněno. Božena Němcová přestala záhy býti básnířkou. Jistě nebyly na to bez vlivu vztahy osobní: básníka Nebeského vystřídal positivní Čejka, z vlasteneckého ruchu »Mladé Čechie« v Praze přesidlila mezi venkovský lid na Domažlicku. Ale nesporně hlavni rozhodnuti dalo jí správné sebepoznání: uvědomělé ženstvi, které bylo hlavni 

92 kladnou hodnotou jejích veršů, toužilo projeviti se ve formách 

složitějších a rozvětvenějších, než jest pouhá báseň lyrická, toužilo zbaviti se pout konvencí tradičních, jež přímo ukládalo tehdejší verbvání, toužilo se prohloubiti stykem se skutečností. Tak se stala z básnířky vypravovatelka a z pouhé cpigonky zaklada- 

telka epické prosy české.54 (1912) 

93 

»SKALAK« KAROLINY SVĚTLÉ 

S t II tl i (' (/ II a I y t i c k tÍ 

Do PRVNfHO osmiletého období Karoliny Světlé, jež sahá až k "Vesnickému romúnu«, paHí šest povídek ze života selského lidu pod Ještědem; tři z nich, "Sefka«, »Cikánka« a »Lesní panna«, mají prostou osnovu a jednoduchý děj, jenž vyplývá z propracované karakteristiky hlavní postavy; tři však, ,,0 krejčíkovic Anežce«, "Skalák« a »Lamač a jeho dítě«, jsou povídkami ve vyšším smyslu a slučují jemnou a podrobnou kresbu psychologickou s promyšleným uměním dějové zápletky. Některé z prací těchto, na př. primitivní »Sefka« a romaneskní »Lesní panna«, založeny jsou na starobylé tradici rázovité rychtářské rodiny Mužákovy, pro jiné vzala spisovatelka námět z vypravování své tchyně a v jiných zase zobrazila osudy a povahy ještědských horalů, s nimiž se v prvním desetiletí svého pobytu na Světlé osobně seznámila. O vzniku jednotlivých těch povídek dochovány jsou nám zevrubnější neb úsečnější zprávy, avšak o Pllvodu žádné z nich nejsme tak poučeni jako o koncepci »Skaláka«, jejž Karolina Světlá napsala koncem roku 1862,1 

Osmnácte roků po vzniku »Skaláka« Karolina Světlá vylíčila podrobně, z jakých kořenů vyrostla tato povídka a jaké zámysly sledovala. V sedmé části volných vzpomínkových kapitol »Z li94 terárního soukromí«, propletených časovými, národními i spo- 

lečenskými úvahami, rozepisuje se o pracích uveřejněných v literárních podnicích Hálkových, a tím od románů »Na úsvitě« a »První Čp.ška« způsobem nikoliv chronologickým, nýbrž volně causeristickým přechází ke »Skalákovi« a praví: »Hálek uvázal se buď ihned nebo brzo nato v redakci »Lumíra«,2 kamž jsem napsala roku 1863 ,Skalák', kterýž mi zcela neočekávaně, hlouběji než kterákoliv z prací mých předešlých, dal nahlédnuuti v mysl lidskou, objeviv mi způsobem nikoliv utěšeným, kterak právě ti, kdož s největší okázalustí k pravdám křesťanství se hlásí, pravdy ty pojímají. Zvolila jsem pro unu novelu kus děje skutečného, v němž jsem z ohledu šetrnosti změnila jen jména a některé poměry, a jenž na venkově téměř mně na očích se odehrál. Zámožná osiřelá dívka umínila si, že zpustlého soudruha z mládí svého, v němž poznávala přese všechnu zhýralost vzácné vlastnosti, na pravou cestu přivede, a byť se to mělo státi i sňatkem s ním. Stane se skutečně nevěstou jeho, a pověstný rváč a piják se dá půvabem vznešené její myslí tak obměkčiti, že se k nepoznání změní a se vší opravdivostí jiného se chápe života. Avšak jízlivou urážkou o minulosti jeho, kteráž se mu vyčítá jako skvrna nesmazatelná, navždy čelo jeho hyzdící, nechť teď koná co koná, zavíří v něm stará divokost, a on se dopouští na hanci skutku násilného, krvavého. Vraceje se po přestálém trestu z vězení opět do rodné ubce, kdež milenka s neproměněnou láskou a věrností jej očekává, novou je stižen kletbou. Odepře se mu jako trestanci úředně dovolení za choť ji pojmouti, což ho dožene k samovraždě. Když každý se štítí a zdráhá prokázati mu službu poslední, jest to ona, kteráž jej pochová, v kterémžto okamžiku jsem ji seznala.«3 Druhá zpráva o vzniku »Skaláka« jest mnohem stručnější a nekryje se úplně s tímto autentickým vylíčením. V belletristicky zaokrouhlené črtě »Po tmě«, psané roku 1900, vypravuje tchyně Karoliny Světlé, rychtářka Mužáková, 

své vnučce, jak hojnou látku podala snaše pro její práce ještěd- 95 

ské, a dí: »Inu, zrovna ta:k na puntík, jak to paní tetička píše, se to nestalo. To víš, to ona ani nesměla tak napsat, aby se v tom lidé nepoznali. Musila si to uzpůsobit. Já jsem jí mnoho látek sama dala. Vypravovala jsem o Antošoj, o Frantině, o Kantůrčici, o Skalákoj atd.« 

Rozpor mezi oběma zprávami jest vša!k pouze zdánlivý. Karolina Světlá zdůrazňuje, že prakořenem novely byl zrakový do~ jem: vidí sama, jak věrná nevěsta pochovává zavrženého a zneuctěného sebevraha ... to, co v povídce stojí na samém závěru, tvořilo praprvek koncepční, čímž též si vysvětlujeme názornou a mohutnou intensitu výjevu pohřebního v novele. Mocně vzrušena tragickou scénou, vyptává se básnířka v nejbližším okolí po výkladě, a dostává se jí ho opětně, ja'ko tolikráte, od tchyně, výmluvné a spolehlivé vypravovatelky o lidových osudech na Světlé a v okolí. Tu dozvídá se celého příběhu, jak jest zaznamenán ve zprávě »2 literárního soukromí«, a dojista ihned v něm odhaluje nejen vzácnou látku povídkovou, nýbrž i námět, zcela vyhovující vlastním jejím sklonům, názorům a citům. Analysa povídkové fabule, kterou Světlá narýsovala v memoirovém svém díle, ukáže, že jest to látka pro výběr básnířčin přímo typická. 

Nositelem děje jest hrdinská postava mladé ženy, statečné dívky, jež čelíc předsudkům svého prostředí, jde za hlasem srdce a svědomí, který jest jí jediným zákonem. Bytosti takové, ztělesňující mravní ideál básnířčin, vracejí se ve většině časných jejích povídek, předcházejících »Skaláka«, jsou to Leonora v »Sestrách,<, Aninka v »Společnici«, Marie v »Líbánkách koketiných«, Isabella v »Lásce k básníkovi«, především však Krejčíkova Anežka vnovele stejnojmenné. Jako všecky tyto dívky podstupuje i zámožná milenka opovrženého pijáka a rváče oběť, aby zachránila milovaného muže; »Krejčíkově Anežce« podobá se tím, že přihlašuje se k ženichu ve chvíli, kdy je zákonem, společností, všemi 

96 bližními proklet a odsouzen: Florik je pašíř, pronásledovaný úřa- 

dy a předurčený potupnému trestu, milenec nově se vynoruJlcl hrdinky propuštěný trestanec, stižený vinou krvavou a obtížený skutkem násilným. Takto prosycen byl nový námět onou vzdornou tendencí společenskou, kterou básnířka přijala z revolučních ideí francouzských, o niž se sdílela s George Sandovou, a kterál jest blízka titanismu soudobých básníků byronských. To, co nazývá se společenským mravem a řádem, jest konvencí, zakrývající buď pohodlnou lhostejnost neb zchátralé pokrytectví; proto člověk opravdový, věřící více zákonu přirozenému než psaným a uznaným příkazům, ocítá se v stálých nepřátelských konfliktech se společností, s její etikou a s jejími orgány. Takto spíše rousseauovsky revolučně než bratrsky reformačně pojala nedávno předtím v pracích »Několik archů z rodinné kroniky« a » Ještě několik archů z rodinné kroniky« své nábožensky blouznivé předky s otcovy strany, takto současně založila figuru Vojtěcha Sembery v románě »První Češka«. Nový námět poskytoval dokonce možnost rozvésti tuto revoltu proti mravní a společenské konvenci dvojnásobně: kdežto muž vzpírá se pokrytecké morálce svých bližních divokým vzepětím vůle k činu násilnému a od krveprolití dospívá až k samovraždě, popírá žena obecně vládnoucí předsudky silou svého odříkání, své oběti,svého sebezapření; zavržený trestanec se vylučuje ze společnosti sebevraždou, ale jeho milenka stojí při něm láskyplně i tenkrát, když podle názoru všech přestal býti občanem, křesťanem, člověkem. Takto slyšela Karolina Světlá z fabule, jejíž vyvrcholení spatřila na vlastní oči, douti ono vzdorné vyznání romantického individualismu, k němuž se přiznávala od mladosti: Vykoupením z mravně společenských konvencí jest důsledná vzpoura proti nim! Ale vyšší formou hrdinství než tato vzpoura jest sebeobětování z lásky! Muž buď neúprosným odbojníkem proti pokrytectví a proti lži světa! Žena však buď spasitelkou tohoto muže a nasaď vše, i svou čest 

i své bytí, aby provedla toto dílo mesiášské! 97 

7 

Avšak v novém náinětu a v akci jeho hrdinky byl obsažen ještě prvek nový. Nevěsta pověstného rváče a pijáka neměla pro milovaného muže podstoupiti náhlou oběť okamžitého vzplanutí, neměla ve velikém výjevu závěrečném nasaditi pro něho ~ivot, neměla mu zasvětiti jen jediný nejplodnější moment svého bytí; tuto formu hrdinské oběti vyčerpala Světlá způsobem konvenčním figurou Aniččinou v »Společnici« a způsobem tragickým postavou Krejčíkovy Anežky. Tentokráte šlo o cosi mnohem vyššího: oběť hrdinky nového námětu rýsovala se již v původním, holém podání jakožto postupné dílo mravního vývoje, jako promyšleně osnovaný proces etického růstu, jako m{)tiv dramatického vzestupu. Již jednou, o dvě leta dříve, v »Líbánkách koketiných«, v díle to ven a ven začátečnickém a psychologicky nevyspělém, dotkla se básnÍř'ka tohoto motivu, aniž ho dovedla náležitě využíti. Folie titulní hrdinky, Marie Zásmucká, koná na svém ženichovi Otakaru Kosteleckém, jenž prošel mravním nihilismem i frivolním požitkářstvím, podobné dílo obrody a očisty tím, že v něj věří a že jej miluje. »Ukolíbala démony v ňadrech jeho slovy svaté lásky, a opět vracela se víra v lidské srdce a v úkol života jeho do jeho duše jako stříbrný svit měsíce do krajiny krutou bouří zmítané«. - »Obyčejný, opovržlivý úsměv neobletoval více ústa jeho, a výraz divoké ironie, který jindy srdce matčino jako rukou ledovou stahoval, vytratil se úplně z jeho mužné tváře.«5 Ale motiv, jenž položen jest do předhistorie vlastního povídkového příběhu mezi Emilií Manetínskou a Otakarem Kosteleckým, musí ustoupiti v druhé polovici »Líbánek koketiných« motivu pohodlnějšímu a méně novému: Otakar nebyl touto občerstvující mocí etické lásky dostatečně vyhojen, aby nepodlehl svodům kokety Emilie; spasen mohl býti teprve, když Marie Zásmucká obětovala lásce pro něho vedle všeho jmění i život. Roku 1860, když Karolina Světlá psala »Líbánky 

98 koketiny«, nebyla ještě dostatečně mravně uzrálá, aby dovedla 

psychologicky vyčerpati motiv tak vděčný, jakým shledávala mravně obrodné působení ženino na duši mužovu. Avšak koncem roku 1862, když tento motiv znovu ji p"ivábil v námětu ještědském, měla již nejen odvahu, ale i tvůrčí sílu, aby jej posunula v samé popředí děje povídkového, jak sama praví v dalším (obranném) odstavci citované kapitoly »Z literárního soukromí«: »Moje rekyně viděla bohaté zlaté srdce v člověku poskvrněném nepěknými vášněmi. Doufala, že jeho povahu z nich očistí, což by se jí bylo zajisté podařilo, kdyby nebyl člověk z hanebné zášti a závisti dílo její zničil.«6 

Zdůrazněním a propracováním prvku eticky dramatického značí ~Skalák« důležitý vývojový stupeií v básnickém díle Karoliny Světlé a může býti přímo pokládán za předzvěst a průpravu jejích velkých románových skladeb ještědských, počínajících se rokem 1867, které mají čistou inspiraci etickou a osnovu takměř dramatickou. Avšak pouze ten, koho jsou úplně tajny zákony koncepce a tvoření básnického, mohl by se domnívati, že prvek eticky dramatický spisovatelka prostě odkryla v námětu a provedla jej čistě objektivně bez osobně životní účasti. Naopak básnířčino nitro bylo prožitými zkušenostmi citovými i mravními právě v době, kdy jí zrakový dojem i ústní vypravování přiblížily příběh Skaláka a jeho nevěsty, tak připraveno, že mohlo tento prvek plně pochopiti a ztotožniti jej s mocným zážitkem vlastním. Toto ztotožnění dlužno pokládati za rozhodující, s Goethem mluveno, za krystalisační okamžik tvůrčího procesu »Skaláka«: dílo přestalo býti námětem objektivním - asi do r. 1870, kdy počala psáti své humorné obrazy ze živo-ta ještědského a své názorně archaistické obrázky staré Prahy, neznala ostatně Světlá vůbec námětů objektivních - hrdinka splynula se spisovatelkou. 

Které to byly mocné zážitky, jež Karolina Světlá na tomto stupni koncepce ztotožnila s eticky citovou náplní příběhu ješ- 

tědského? 99 

K tomu odpovídá způsobem zcela určitým a přesným korespondence Karoliny Světlé s Janem Nerudou. stojící stále na rozhraní přátelství a lásky. Kdekoliv K. Světlá formuluje důvěrný svůj vztah k Janu Nerudovi z roku 1862, vždy znovu vrací se pojetí jeho jakožto poslání mravně výchovného, jakožto působení očistného, jakožto mise vykupitelské; vnitřně pravdivá a k sobě samé neúprosná básnířka nejednou cítí, že vyměnila úlohu milenčinu za úkol vychovatelky, guvernantky. Zde stručný soupis nejvýmluvnějších míst z dopisů Karoliny Světlé Janu Nerudovi a sestře Žofii, jež ilustrují toto pojetí, zcela shodné s eticky citovou tendencí hrdinky v novém námětu ještědském.7 

»Za to jsem slíbila všecko, co je temné, osvětliti, co je hranaté, otesati, co je hrubé, zjemniti a mít neskonale mnoho trpělivosti. Krátce uvázala jsem se v úřad guvernantky, o němž nebůde nikdo na tomto světě vědět« (str. 17, sestře dne 6. srpna 1862). 

»Mohla bych si tu celou věc usnadniti a udělati teď konec, slovo, pohled by jej zapudilo, však bych já to pravé nalezla, jen kdybych opravdu chtěla, ale já chci s jeho zlým démonem zápolit, jak dlouho mi toho poměry dopřejí. Snad jej přemohu tak dalece, že zůstane na té dráze, na které jej míti chci, k vůli věci, třeba ji nastoupil k vůli mně, a že na ní setrvá, třeba jsme se rfizloučiti musili« (str. 26, sestře dne 15. srpna 1862). 

»Chci, ano chci býti a zůstati přítelkyní Vaší, to jest prozřetelností, která spojuje v sobě shovívavost matčinu, vážnost otcovu, laskavost sestřinu a vytrvalost bratra, a opustí-li Vás celý svět, já přec vytrvám« (str. 33, nedatovaný dopis]. Nerudovi ze"šrpna 1862). 

"" »Nahlédlajsem hluboko v zatemnělou, rozervanou duši Vaši, a cO'koli jste také učinil a na sobě zhřešil, omlouvám Vás. Vy nevěříte" nic, Vy nedoufáte v nic, Vy nic nemilujete. Vy jste 100 ztratil dílem nešťastnými poměry. dílem skácením nejdražších 

nadějí, dílem vlastní vinou radost sám ze sebe a následovně na světě duševní Váš stav se stal nesnesitelným, a Vy se chcete ohlušiti. - - - Mne spasila sestra, a já spasím Vás, mnou se na-o učíte věřit v sebe a doufat v život. K čemu mne nazývají Světlou, kdybych s to nebyla osvítiti tmu v srdcích lidských? Jako ona volala neúnavně ,Činnost, činnost' - tak i já volat budu ,Činnost!' - já musím vzkřísit duši Vaši, vždyť dtím v sobě proudění sta životů - Vzhůru, vzhůru! pravím, cesta naše daleká, ideál tak vzdálený věku našemu - ale spějme s chutí, s láskou, klopýtajíce, padajíce, snad spatří několik vyvolenců přece zářící jeho tvář. Vzchopte se, příteli, bratře drahý, neukazujte mi, že Vás pokrývá bláto, hle, ruce moje dosti čisté, by smyly každou vinu s Vás a každou zahojily ránu, - ach nekřičte ,Není ideálu, nenr, dokud Vám ještě bahno chtíčů Vašich oči zaslepuje - já se nespustím více ruky Vaší, Vy musíte za mnou - chtějte, prosím Vás, chtějte!" (str. 55 a 58, nedatovaný list J. Nerudovi z konce srpna 1862). 

"Mně to nedalo odvrátit se co vzor ctnosti od něho a přenechat ho osudu, on by si byl málo z toho dělal, propadával se s pravou passií v bláto a nechával v orgiích divokých s pravou pochoutkou ducha, zdraví a čest. - Vím, že stokrát proklínal okamžik, kdy se ke mně přibližil, kdy jsem v něm probudila mimo vášně opět cit pro čest, chut k práci - člověka, ale doufám, že to více nečiní« (str. 61 a 62, dopis sestře ze dne 4. září 1862). 

"Milosrdenství Samaritána rány oloupeného vymývajícího vešlo v přísloví, a ta, která chtěla duševní rány vymývati a zaho· jiti, má zavržena býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen pro jeho bolesti slechu a balzámu měla?« (str. 75, list sestře ze dne 6. září 1862). 

Není snad potřebí dalších důkazů, aby vysvitlo, proč a jak splynul v duši básnířčině milostný vztah »zámožné, osiřelé dívky 101 

k soudruhu mládí svého, v němž poznávala přese všechnu zhý~ ralost vzácné vlastnosti«, s vlastním poměrem k Janu Nerudovi: y obou případech šlo o dvě různé manifestace téhož mravního úsilí. Ale že Jan Neruda v koncepci básnířčině zvolna nastupoval místo vesnického vyvrhele, rváče, pijáka, násilníka? Tento paradox zasluhuje výkladu podrobnějšího. Čím do vyšších oblastí mravní vznešenosti a odvahy se povznášelo výchovně obrodné poslání Karoliny Světlé, tím hloub klesal ve vinách a vadách ten, kdo měl býti vykoupen a očištěn; již na místech právě citovaných vracejí se výrazy jako »bláto«, ),bahno chtíčů,<. Karolina Světlá soudila o erotickém dobrodruhu, mravním nihilistovi, divokém bohémovi, jakým byl Jan Neruda r. 1862, velmi přísně, ba nelze jí zprostiti výtky, že příliš ochotně přijímala názory maloměstské společnosti pražské o mussetovské rozháranosti básníka proletáře. Vytýkala mu jeho pochybné styky milostné, pohoršovala se nad jeho hýřením, hrozila se jeho prodluženosti, takže Neruda v dopise, který opsala Karolina Světlá pro sestru přílohou k listu ze dne 28. srpna 1862, praví s ironickou výčitkou: » Já bych nemohl nikoho tak trápit, jako Ty mě trápívalas, a kdyby to byl vrah, zloděj, loupežník. Snad Ti křivdím, ale někdy se mně zdálo, jako bys mne měla ještě za něco horšího, nebudu Ti to vyčítat, německé přísloví praví: ,Fiir was du dich gelten liisst, das giltst du', a já jsem si hrál s passí na padoucha,< (str. 51). Toto místo jest velmi významné, ukazujeť nám onen motivický souhlas, na němž založeno ztotožnění Nerudy s oním vesnickým rváčem, pijákem, násilníkem v koncepci »Skaláka<,. Řada podružných motivů zesilovala toto spětí: Světlá s hrůzou představovala si Nerudu, jak utápí své svědomí a lepší já, hýře s ženami pochybné pověsti, právě jako hrdina nového námětu; děsila se myšlenky, že Neruda bude odveden do vězení pro dlužníky a kreslila si vězení to nejinak než žalář, v němž "Skalák« 

102 odpykává svůj zločin; s fantastickou výmluvností dokazovala 

Nerudovi hrozné následky »styku s nesvědomitými lidmi, se šejdiři a podvodniky« v onom vězeni a v mysli si rozváděla tento motiv i v rámci ještědského přiběhu, z čehož pak vznikl v VII. oddílu povídky názorný odstavec o návštěvách kárancu u Rozičky. 

Avšak hlavním motivem ztotožnění obou mužských postav, drahého básnika s opovrženým samobijcem, jest něco jiného: jest to obsaženo v poslednich slovech Roziččiných, která šeptá v slzách nevěsta samovrahova, líbajic jeho čerstvě zasypaný hrob: »Teď je to na jevu, jaké měl dobré srdce!« Jak Roziččina neproměn. ná láska a věrnost k Jáchymovi, tak básnířčin hluboce mravni vztah k Janu Nerudovi vyvěral z neochvějné viry ve vzácné srdce, v šlechetnou povahu milostného přítele. Že z toholo motivu prýští vlastni pathos povidky, dosvědčuje obrana novely a postupu hrdinčina v uvedené kapitole »Literárního soukromi«, kde spisovatelka tak názorně přirovnává »bohaté, zlaté srdce v člověku poskvrněném zlými vášněmi" k »peněžence v prachu zašlápnuté, z niž však se na vás zaleskne obsah zlatý«. A stejně prukazně dokládá úryvek dopisu Nerudova Karolině Světlé, že jejich eroticko mravní poměr vybudován byl právě na této víře Světlé v drahocennost srdce Nerudova a na vděčnosti básníkově za toto poznáni, s jakým se dotud nepotkal. Liče Karolině Světlé, proč a odkdy náleží ji cele a bez výhrady (nedatovaný list, jejž opsala K. Světlá v psani sestře dne 21. srpna 1862, str. 36), praví, mluvě o přitelkyni své v třeti osobě: »Tu jsem jí stál najednou nablízku. Byla středem kruhu skvělého, muži se hádali 

o jeji slova, a žen~tiny mřely nenávistí. ,On je mizera,' říkali jí 

o mně v žertu, ale opravdu to myslili, ,on nemá srdce.' Tu se ohlédla, a její pohled, tento zamyšlený, vždy zkoumajicí pohled utkvěl bádavě na mně. Netušila, že rozhoduje odpovědí svou 

osud muj. ,Jak řekneš, tak bude,' ustanovil jsem sám u sebe, 

třesa se nikdy nepocítěným napnutím. ,Že nemá srdce? Ne, tomu nevěřím. Spíše bych řekla, že ho má někdy příliš mnoho!' tak lOS 

zněla rázná odpověď v lehkém rouše a ona žertovala dále s těmi trulanty. Co se ve mně dělo, děje se v člověku jen jednou, srdce mé propuklo jediným rázem ten led, ty vzdory, to trní, v němž se bylo mrzutě zahrabalo, a kde je byla ona ze všech lidí jediná nalezla, a od té chvíle náleží jen jí, bije jen pro ni. Proč je probudila, obtěžuje-Ii teď jeho klokotání, jež bylo smrti uvyklo, již hnilo, neprosilo se o život.«8 

Takto úplně organicky splynul při koncepci »Skaláka« trojí živel: Karolina Světlá, pozorovatelka lidu ještědského hlavně po stránce povahopisné, najde povídkový námět; Karolina Světli spisovatelka interpretuje jej motivicky podle svých literárních sklonů a mravních názorů; Karolina Světlá - žena naplní jej vlastními tragickými zkušenostmi citovými. Kdy se s námětem setkala, nevíme; jest však psychologicky pravděpodobné, že velmi záhy odhalila v něm ony motivy, jež hověly jejímu způsobu vypravovatelskému. Zato můžeme přesněji určiti dobu rozhodující koncepce, kdy objektivní námět splynul se subjektivním prožitkem. Nemohlo to býti před rozchodem s Nerudou, tedy před koncem září roku 1862, nýbrž až tehdy, kdy román mezi Nerudou a Karolinou Světlou byl dožit. Ale nemohlo to býti ani dlouho před koncem r. 1862, kam jsme položili napsání »Skaláka«, které si vyžádalo přece nějakého času; čili, krystalisace »Skaláka« z trojích prvků a napsání jeho leží velmi těsně vedle sebe a nejsou vzdáleny od tragického rozluštění poměru Karoliny Světlé k Janu Nerudovi. To jest psychologicky velmi důležito, neboť jednak opravňuje nás, abychom v novele viděli bezprostřední zpověď přetékajícího srdce básnířčina, jednak vysvětluje nám nebývalou intensivnost, s níž v této práci Karolina Světlá zobrazuje vášnivost citu. 

Třebaže však koncepce i napsání jsou časově sobě tak blízké, dělí je přece významná činnost tvůrčí, která daný námět, zto104 tožněný s vlastními prožitky, značně rozhojnila a i po stránce 

dějové rozvedla. Jakým zpusobern, ukáže nám srovnání púvodnl látl<y s hotovou novelou. V základnIm námětu, který známe »2 literárníh.o soukromí«, dopol1~tl se hrdina viny jediné, a to teprve tehdy, když ušlechtilá jeho nevěsta podnikla sve dílo obrodné, takže»se k nepoznánízměnil a ve vši opravdovosti jiného chá· pal života«: krvavým násillm zdrtl hánce své pověsti; za to propadá sovdua. vězení. Jáchym »sl<alák« v povldee však pyká v žaláři dvakráte za dvojí proviněni, temeníd ovšem z téže pH. činy, kterou udává již nárys úl<ladního námětu ("Avšak jízlivou I1rážkou o minulosti jeho, kteráž se m.u vyčítá jako skvrna nesmazatelná, navždy čelo jeho hyzdíd, nechť teď koná to koná, zavíří v něm stará divo-kost«). Po prvé, dř.íve ještě než Rozlčka. počncnan púsobiti, na.padne raráfe, u něhož slouží, a chce jej ztrestati pro urážku; odsouzen jest k vězení třídennímu. Po druhé, právě když měl sňatek s !loZÍčkou dovršiti mravní obrat Jáchymů.v, .zabije Skalák představeného, že jej pohanil a povolení k sňatku mu odepře1;desetileté vězení jest trestem. Takto byl jeden motiv rozdvojen, ale i jinak upraven: první provinění Jáchymovo položeno před očistné pusobení Roziččino; druhY násilný skutek jeho vyhnán až do krajnosti, z divokého násilníka stal se zločinný vrah. Definitivní útvar povídky liší se od námětu silným nanesením barev, zciťrrazněním kontrastu, propra~ cováním živl& tragických. Tak i v motivaci sebevraMy JácllYmOVY. V základním námětu čteme»Odepře se mu jako trestanci úředně dovolení za choť ji pojmouti, což ho dožene k samOvraždě.« Motivu tohoto sice použito také; četník, odvážeje nemocného Jáchyma ze statku ROzlčcrna, praví, že »zločinec jako Jáchym neobdrží nikdy dovolení k sbtku«. Jistě dtila básnířka, že ta.ková motivaCe byla by nedostatečt1á, aby vysvětliLa Jáchy~ movusehevraždu; kromě toho motiv ten byl dostatečně rozveden již dříve ve srážce s představeným. Vytvořila si tedy moti· 

vaci, která zárove·ň plnějším vrhem záře osvětluje ~}zlaté srdce<1 105 

jáchymovo: Jáchym ví, že Rozička nemá kde jinde bydleti než v jeho skále, ale jest přesvědčen, že četník by ji tam s ním nevytrpěl, a proto volí smrt oběšením na háku nad ohništěm, aby »soucitně jí postoupil přístřeší, které s ní sdílet nesměl.« 

Ale spisovatelka neobohatila námět jen novými motivy, nýbrž hledíc si názornosti co nejživější, vložila do povídky řadu nových postava zejména několik velkých, účinných scén, hned lyricky intensivních, hned dramaticky napiatých. Z figur nově vytvořených, ale málo individualisovaných, poznali jsme již dvě, obě oběti násilnietví Jáchymova, faráře a představeného, jimiž zQsobnila venkovskou morálku a mravopočestnost, a to způsobemkontrastním: laskavý, smiřlivý farář stojí proti tvrdému, pomstychtivému představenému; naproti tomu zůstal četník pouhým figurantem. Jen povšechnými rysy jsou nakresleny dvě matky v úvodních kapitolách, ubohá, povržená Skalačka a v rozhodujícím výjevu nesmiřitelná matka Roziččina: opětně to nejsou individuality, nýbrž vedlejší postavy, které objasňují povahu hrdinovu a hrdinčinu. To jest v úplné shodě s technikou dosavadních vesnických povídek Karoliny Světlé: v»Sefce«, v »Lesní panně« a v "Cikánce« propracovány jsou toliko karaktery títulní, v "Krejčíkově Anežce« kromě hrdinky ještě milenec její, kdežto vilu de postavy vedlejší ustupují zcela do pozadí.9 

Rovněž v duchu prvních prací Světlé z Ještěda jest, že všecek děj soustřeďuje se k velkým, dramatickým výjevum: »Krejčíkovic Anežka« i o málo pozdější »Lamač a jeho dítě« takřka jsou psány pro mohutné scény závěrečné, »Anežka« pro katastrofu na hradě Fridštejně v jitřním Šeru, "Lamač« pro Vackovo sebepřekonání v lomě. Ve »Skalákovi« postavila básnířka na nejvýznačnější místo povídky dva výjevy přesně korespondující, dvojí hovor milencu v smrkovém háji o hodě velikonočním; po prvé (kapitola IV) nachází Rozička Skaláka v nejhlubší mravní 

106 bídě a dovádí ho hovorem obdivuhodně stupňovaným k předse- 

vzetí, že se za cenu její lásky polepší; po druhé (kapit. VI) shledává se s ním po roce, změněným, obrozeným, vykoupeným a dává mu v milostném opojení celou svou lásku. Ještě dva výjevy v povídce stojí na tak vysokém stupni lyrické krásy, jeden z nich, když Rozička s Jáchymem ve sluji hovoří na rozloučenou a otvírají tváří v tvář smrti pečeti s nejhlubších svých tajemství, a když konečně zestárlá, opovržená a ožebračená Rozička zpívá v slzách písně dětství, jest invencí poetčinou; druhý - pohřeb sebevrahův však zakládá se na autopsii a náleží k prakoncepci díla. Těmto čtyřem scénám, z nichž pouze jediná patřila pHmo k námětu, nemůže se nic z povídky rovnati, ač spisovatelka nespořila vynalézavostí jiných jímavých obrazů, z kterých rozkošná idylka dětského setkání Roziččina s Jáchymem na pastvě neb temná freska návštěvy Roziččiny v žaláři neb příchod Jáchyma žebráka do »zlatého paláce«, kde na něho čeká nevěsta, svědčí o široké schopnosti náladově fabulační své tvůrkyně. Avšak komposiční a psychologické místo těchto výjevů vysvitne teprve z podrobnější analysy povídky, nikoliv již po stránce genetické, nýbrž soustavným rozložením jednotlivých kapitolek na prvky.to 

Z deseti krátkých kapitolek vyplněno jest novelistickým dějem pouze pět; vlastní příběh počíná se hlavou čtvrtou. V nejvolnější souvislosti s fabulí jest kapitola první, obsahující jakousi prehistorii rodovou: široce se tu rozpřádají osudy rodiny »Skalákovy«, postavené do kontrastu k rodu Kučerovu; básnířka přidržuje se vesnické tradice v povídavé šíři podání, ale i v hromadění názvů a obratů národopisně příznačných, aby tuto metodu, převládající jak v »Sefce«, tak v »Krejčíkově Anežce«, hned v hlavách následujících opustila. Kapitola druhá a třetí kreslí povahu obou hrdinů, Jáchyma i Rozičky, v dětství: půvabným dětským výjevem s raněnou koroptvičkou uvádí spisovatelka šťastné sblížení se Jáchymovo s Rozičkou, a již tu nad- 

hozen jest základní motiv novely, »on má přec jen to nejlepší 107 

srdce mezí vámi všemi". Proti kapitole druhé značí třetí hlava dějovou gradaci: Jáchymův vzdor proti společnosti a její mo" rálce se vyhrai'luje, a.ž vrcholí násilným činem na faráři, čímž jaksi přeformován další osud Jáchymův; jak dějové napětí stou. pá, patrno i z toho, že ke konci kapitoly převládá vzrušený živel dialllgický, jehož potud bylo v povídce poskrovnu. 

V samém varu dějovém ocítáme se však teprve kapitolou čtvr· tou, která dramatickou svou názorností a lidskou svou prostotou patří vůbec k vrcholům básnického díla Karoliny Světlé. Aby připravila čtenáře na tragické zvraty nálad, citů a. myšlenek, jimiž ovládán jest dialog mezi Jáchymem tonoucím v samých hloubkách vin a hříchů a mezi jeho spasitelkou Rozičkou, vrší na počátkll kapitoly kontrast na kontrast. Po temném líčení mrav· ního úpadku Jáchymova lyrická báseň v próze o posvátném jitru svatodušním v kvetoucím háji, ale uprostřed této básně srdce· rvouCÍ bída kleslého člověčenství: zohavený, potlučený, zpitý, bezvládný Jáchym nalezen Rozičkou ve chvíli,kdy »vše se lesklo, květina rosou, pták písní. nebe sluncem«. Velký tento výjev v háji o letnicích, kdy v Rozičce děje se cosi kromobyčejného, rozhod· ného, velikého, ana naplněna jest Duchem svatým a počne mlu" víti jiným jazykem, zrodil se z kypivé plnosti romantismu bás· nířčina. Čtenář mimoděk vzpomíná všech velikých romantiků školy Rousseauovy: samého Jana Jakuba a jeho vikáře savoj· ského i proticírkevního katolíka Lamennaise, když Rozička hledá svého Boha nikoliv ve chrámě, nýbr~ pod temnými stromy lesa; čestného občana francouzské republiky Schillera, jenž napsal, »Die Welt ist vollkommen uberall, wo der Mensch nicht hinkommt mit seíner Qual«; přírodní blouznivkyně G. Sandové, když Já. chym se Rozičce jeví »jedinou skvrnou v té boží přírodě«. Ale Karolina Světlá nevyjímá z romantismu jen dva tři nahodilé motivy a zásady: nehledíc ani k tomu, že jako veškeří násle" 

108 dovníci Rousseauovi dovede.zobraziti přírodu v celistvosti její 

atmosféry, květeny, fauny s mírným a něžným naladěním citovým, obzírá celý svět s tohoto romantického hlediska. Mravní čin Roziččin podobá se velkým skutkům hrdinek Sandové, které, nedbajíce zákonné sankce a veřejného souhlasu pokrytecké společnosti, jdou za hlasem vášně, avšak nesen jest i etickým optimismem Schillerovým. Neváhám říci, že Roziččin apoštolát obrodné lásky jest ryzí koncepci rousseauovskou (nehledám tu naprosto závislosti slovesné, nýbrž pokouším se toliko o určení kulturně-psychologického typu). Jáchym v zracích básnířky i její hrdinky jest od přírody dobrý člověk, kterého lživou morálkou a nesprávným zákonodárstvím porušila společnost. Ale jako každý jednotlivec, může býti i Jáchym obnoven, a tuto obnovu podniká Rozička: také Rousseau volí za nástroj obrody hned lásku, hned výchovu. Rozička slučuje obě a čistě rousseauovsky odpoutává milence od vlivu společnosti, uvolňuje v jeho nitru t.o, co znamená jeho přírodu - Jáchymovo dobré srdce; její poslední cíl jest týž jako konečný záměr filosofa ženevského: vniterné zdokonalení člověka. 

Mistrovským kusem psychologické proni.kavosti a zároveň úchvatné dialektiky lásky jest dialog mezi Rozičkou a. Jáchymem, v němž tón citový i výrazový jest mnohokráte změněn, od Roziččina zoufalství až po její důvěryplné vyznání lásky, od Jáchymova cynismu až po jeho hluboké dojetí - čím více vyniká mravní převaha dívčina, tím důsledněji mění se rozhovor v monolog hrdinčin. To, co v korespondenci Karoliny Světlé s Janem Nerudou burácí v prudkých improvisacÍch, dostalo tu formu dramatického stupňování:1l zcela promyšleně a zároveň vysoce účinně vede básnířka svého reka od víry v člověka k víře v Boha, odtud pak k víře v sebe sama a konečně k důvěře ve vlastní obrození. Jemu zasvěcena jest kratičká, klidně výpravná, skoro pedagogicky vyznívající hlava pátá, jež po svrchovaném napětí 

scény předchozí přináší oddech dějový i náladový. Velmi přesně 109 

uzavírá spisovatelka' vlastní obsah této kapitolky do vět o změně Jáchymově; »Co byla Rozička v něm dobré srdce poznala a ocenila, tu ho také. skutečně měl; co byla nad ním zaplakala, jako by byly její slzy všecky zlé pudy s jeho duše smyly; co viděl,že se někdo těší, těšil se sám ze sebe a dal na sobě záležeti, aby nebylo na něm ani poskvrnky« . 

.Jako promyšleně provedený protějšek ke čtvrté, obsa~né kapitolce, působí dějem bohatá hlava šestá:. tam se všechno stupňuje k úplné obrodě Jáchymovy duše, zde vše postupně klesá aZ k naprostému jeho rozvratu. Kdežto však v kapitole čtvrté odehrával se výjev jediný, nakupena tuto vrstvovitě celá stupnice vysoce dramatických scén nesených četnými osobami proti tamnírnu d!ivěrnému dialogu: nejprve Jáchym s Roúčkou v lese na vrcholu milostného blaženství; poté Jáchym u představeného po prvé uražen; pak ve výjevu s farářem urážka zpečetěna; posléze farář přemlouvá Rozičku, aby upustila od nerovného spo" jení, ale právě když statečná dívka odpovídá knězi obrannou řečí, dochází zpráva o úkladném skutku Jáchymově na představeném. V prudkém a vzrušeném sledu řítí se čin za činem, urychluje se co nejvíce postup dějový, ale přece našla tu básnířka vysoce šťastné místo, kde mohla plně projeviti nejryzejší svůj lyrismus. Na samý začátek kapitoly položila podivuhodný výjev lásky: v témže háji, kde před rokem se milenci našli v kajíefm rozhodnutí pro mravní obrodu, shledávají se v plesném náručí. Kvě.tiny a stromy, ptáci a sluneční paprsky účastní se tušťastného hodu lásky, jako s.e účastnívala celá příroda velkých milostných scén tl Boženy Němcové, hásnn'ky v mnohém Karolině Světlé protichůdné. Jen v případech zcela výjimečných dobrala se racionalistická a skeptická Karolina Světlá onoho harmonického pojetí, které citovou optimistku Boženu Němcovou karakterisuje; málokdy shodla se se starší družkou svou v názoru, že 

110 »erotická láska jest projevem dobroty přírodní a tím mocností 

blahotvornou,<, a málokdy u Karoliny Světlé »milenci dovedou naslouchat hlasu přírodního, tak že se druží u ní rovné s rovným ne ovšem ve smyslu společenského zřízení, nýbrž ve smyslu spříznění tělesného i duševního«12; zde však plně provedena tato harmonická integrace. Těchto několik úvodních odstavcu šesté hlavy »Skaláka« jest po nejedné stránce výjimkou v dotavadním díle básnířčině: na větách leží lehounký a čistý humor lyrický jako rosa na květech zrána; zduvěrňujícíanthropomorfisace užito velmi vydatně; krajinné líčení dosahuje mocné pusobivosti užitím prostých, ale sytých epitet barevných. 

Jako obdobně byly provedeny hlava čtvrtá a šestá, tak k sobě patří kapitoly pátá a sedmá: opět oddech dějový, převaha živlu výpravného nad prvky dramatickými, značné obmezení dialogických částI. S krutou názorností dolíčen úpadek obou hrdinů, Jáchym nejen pyká v ž·aláři za krvavý zločin, ale i zároveil mravně pus tne, Rozička stárnouc a chudnouc, upadá v nečinnou lhostejnost ... toliko víra v dobré srdce milencovo jí zustává, povržené nevěstě společenského vyvržence. Ani zde nepominula spisovatelka motivu, jež by mohly vzpružiti děj; najdou se jmenovitě tam, kde Skalák Roličku při návštěvách v žaláři zahrnuje prudkými výčitkami. 

V kapitole osmé vlastní děj novely se končí, a to způsobem velkolepým a tragickým. První část rozčleněna na několik menších, stručně vypravovaných výjevů: návrat zestárlého a sešlého Skaláka domu a jeho vyvedení ze statku Kučerova četníkem; pohled Rozičky, která se octla nejen bezprostř.edku, ale i bez přístřeší, na skálu Jáchymovu; přlchod zchromlého žebráka do sluje a pozvání Rozičky do vnitřku, kde teď ji dojista lídé a úřady nechají, ~ toto vše jest jakýmsi úvodem k velkému, nezapomenutelnému výjevu mezi Roúčkou a Jáchymem, kterým klasicky vyvrcholuje celá novela. Kmitavá louč ozařuje ve velkém a tem- 

ném doupěti dva ztracence, zestárlého a neduživého trestancc 111 

a o~ebračenou bídnou »nevěstu mordýřovu«; Rozička mlčí, a Já~ chym se posmívá. Kdy~ však divoký poškleb Jáchymův dostupuje vrcholu a když vtěluje se ve výzvu, aby litovala přece konečně všeho, co byla pro milence marně nasadila, tu »její oko zazářilo naň v plném blesku nekonečné lásky a útrpnosti«. V odhodlaných slovech, jimiž Rozička odpovídá hrozebnému posměchu Jáchymovu, tvrdíc, že kdyby byla předem vše věděla, nebyla by jinak jednala a že Jáchym »stál za to, aby člověk zaň všecko nasadil«, v slovech těch chvěje se opravdová víra v kladné hodnoty života, víra, s níž hrdinský idealism poetčin nemíní sleviti ani tehdy, když si uvědomuje všecku hloubku lidského utrpení: pesimism jest tuto překonán.13 Po takovém vyznání cítí i drsný Skalák očistu, cítí omlazení, jest to jakási mravní koupel před smrtí, na niž práva dobylo si jeho již vykoupené srdce obětí: má jen tu svou sluj, a tu postupuje Rozičce, odhodlávaje se k sebevraždě. Touží jen po jediném: aby mu nevěsta zazpívala ještě na cestu tak, jako zpívávala v dětství, mírným a jemným hlasem. Dětské písně a slzy omývají celou duši, a jako pfed chvílí vyznala se Rozička z víry v cenu života, právě tak posledním slovem ve svém životě vyznává se Skalák:,) Věru, zkusil jsem dost na tomto světě vlastní i cizí vinou; ale ... přec mne život nemrzí. Víš-li pak, proč mne nemrzí? Nemrzí mne proto, že jsem v něm poznal tebe, a že jsi ... mne chtěla.« Rozička neustává v zpěvu, ale po chvíli, vidouc Skaláka oběšena, pochopí, že zpívala mu píseň pohřební. V této druhé části osmé kapitoly vše má mocný dramatický spád; dialog jest v tak převážné většině, že výpravné odstavce mají ráz pouhých scénických poznámek, ač i v nich užila básnířka mluvy vysoce výrazné, naléhavě lyrické, působivé a plnozvuké ve své čisté prostotě. V osudném rozhovoru milenců na samém pomezí života a smrti vracejí se všecky vůdčí motivy práce, tu jen lehce nadhozeny, jinde zhuš- 

112 těně vyjádl-eny: nemluví to ještědští horalé v determinaci svého 

prostředí a své společnosti, nýbrž prostě lidé, tváří V tvář zmaru a věčnosti, a proto všecko kmenově nebo národopisně příznačné tu naprosto mizí.14 

Kdyby bylo bývalo uměleckým záměrem Karoliny Světlé, dáti ,práci ráz lyricky dramatický, byla by přestala touto scénou, avšak epický karakter novely přímo žádal výpravného zaokrouhlení. A tu se přímo nabízel onen výjev, úchvatný ve své lidské tragice, v jehož zhlédnutí spočívaly prakoncepční kořeny práce: pohřeb samovrahův za zdí hřbitovní. Básnířka zobrazila rozryvnou tu scénu stručnými a hutnými větami dvou kratičkých odstavců, kde nalezla i příležitost po třetí vyvolat scenerii Roziččiny a Jáchymovy lásky, onen hájek drahý dvěma příběhy svatodušními. Lineární názornost, s kterou zhrdinšfujicí tužka Karoliny Světlé kreslí Rozičku nad čerstvě nasypaným rovem Jáchymovým, dokazuje, jak intensivní byl vjem básnířčin ... a přece novela nekončí gestem, obrazem, výtvarnou koncepcí, nýbrž výkřikem nitra, pravdou citu, dramaticko-Iyrickou synthesí: »a s pláčem klesla Rozička na čerstvě nasypanou zem, políbila ji a zaplakala: ,Teď je to na jevu, jaké měl dobré srdce'« - 

Čistě osobní několikařádkový závěr, jejž Karolina Světlá připojila, ru~í poněkud grandiosní účin této scény a snad i celého 

díla, s jehož koncepce snímá závoj dotud pečlivě stažený. V celé 

práci byla důsledně a přísně provedena integrace osudu básníř~ 

čina a Roziččina, avšak zde se dvojí ta složka rozlučuje, a bás- 

nířka mluví náhle z plnosti srdce, stavíc v nesmiřitelné ironii do protikladu mravní hrdinství obětavého ženství a pohodlnou konvenčnost životních lží a »ušlechtilých dam s těmi hrdými čely a skromně sklopenými zraky«. Rozhodný protest, jenž se tu neod" vratně tlačí na rty, smí nabýti však pouze podoby vášnivého vý- 

křiku, aniž se přece mění v tendenční, určitě formulovaný pro- 

jev: náhlou aposiopesí přerývá Karolina Světlá vlastní větu a zůstává v této práci jen a jen básnířkou.t5 Čistě subjektivní 118 

8 

doslov, jenž tuto vyvřel ex abundantia cordis, patří k běžným technickým prostředkům Karolíny Světlé v prvním období jejího tvoření; nacházíme jej 'II práci »Je~tě několik archů rodítmé kroniky«, kde ovšem jest samou stavbou dějovou zdůvodněn, v obou povídkách vesnických »SeJka« a »0 kr~jčíkovic Andce«, které jinak dotud neprozrazují V čisté své ob jektivnostižádného spojení s osobou spisovatelčinou; nikde nemá však doslov tak plného zdůvodnění jako ve »Skaláku«. - 

»Skalákem« vyvrcholují se drobnější povídky je~tědské, které K. Světlá napsala před rokem 1867, ale v něm hlásí se již po mnohé stránce její vyspělé umění, jež pak v době 1867-1873 vytvořilo klasická díla románová, »Vesnický román<" »Kříž u po" toka«, »Kantlhčici«, »Frantinu« a »Nemodlence<,. Jako mohutné ty skladby, vykazuje již stručný »Skalák« mistrovskou integraci objektivního námětu ještědského a subjektivních zkušeností ži~ votních, vykazuje obdivuhodný podklad etický; těmito přednost~ mi doplňuje vynikající rys starších ještědských povídek spisovatelčiných, totiž jemně a láskyplně provedenou povahokresbu. Z těchto důvodů musí »Skalákovi<, věnovati zvláště bedlivou po" ZOfnost každý, kdokoliv studuje umělecký vývoj Karoliny Světlé. Av~ak i pro životopisce a psychologa Karoliny Světlé jest »Skaláh pramenem neocenitelným, neboť ani jediná z ostatních prací jejích neobsahuje tak bezprostřední a upřímný obraz vztahu jejího k Janu Nerudovi z r. 1862. Posléze nemůže si nepovšimnouti novely této badatel zabývající se zákony básnického tvoření, ježto zde lze je sledovati vysoce názorně a jasně. Není proto náhodou ani rozmarem literární záliby, jestliže jsme vě~ novali této krátké povídce del~í analytickou studii, než jaké se posud dostalo rozlehlejším dílům nedoceněné mistryně na~í vý- 

pravné prózy. (1913) 

114 

DVĚ EPIGONKY 

BledllOllcí tlagul'rrotypy 

l. Berta Miihlsteinová 

V DROBNÉ knížce veršů "Pohrobky«, jimiž Berta Miihlsteinová r. 1872 debutovala, p"imykajíc se k elegické lyrice Gustava Pflegra Moravského a Rudolf a Meyera, uprostřed šumění hřbitovních cypřišů, vzdechů tmavých jezer a mdlé vuně uvadlých věnců, které tak přilehavě karakterisujínálady jednatřicetileté básnířky, na jednom místě propuká bolest trýzněného srdce, aby žhavým proudem prorazila všední kůru společenské konvence: »0 jen jednu, jednu upomínku - jako záblesk minulého štěstí, - kdybych měla na života scestí! - O jen jednu, jednu upomínku!« Zde skryt jest, tuším, klíč k pochopení její tvorby, soustředěné do šesti nepatrných svazečků, z nichž právě »Pohrobky« jsou psány veršem, 

Sumí tu dech osamělosti, stesk duševního strádání, smutek ze zklamaných snů, zborcených oblačných hradů, šeří se tu bezna- 

dějné večery, pohřbívající den, do kterého marně skládáno mno- 

ho nadějí. Všecka melancholie Berty Miihlsteinové má zvláštní, snadno rozeznatelnÝ odstín: jest to zádumčivost roztouženého dívčího srdce, vyhoštěného ze života. Hrdinkami jejími jsou Včt- 

šinou dívky: naivně dobré Toničky, jež sotva odloží dětské sukénky, již nemají na srdci než lásku a vlast, snivé Ludmily, oslavující v tajnosti máj srdce vroucími verši, koketní Rózy, 115 

chvátající ke kde které produkci vyniknout svým půvabem, důvěřivé Edity, které spoléhají na věrnou lásku všedního učitele hudby a po mnohém zklamání a mnohé únavě nenalézají nd opuštěný hrob. Kreslí-li postavy poněkud aktivnější, jsou to ne~ zku~ené Jelenky, nadšené četbou G. Sandové pro studium ženské otázky, jich~ honorářem stává se snubní prsten šlechetného nakladatele: svérázné herečkyPerdity, nepachtící se po marném uznání všední společnosti, nýbrž jdoucí mlčky a hrdě trním života; sličné Evy, které pro hlas křesťanského slitování neslyší vřelých výzev lásky a oddanosti, ale konečně přece najdou v sobě ženu a manželku; šlechetné RfJženy, které neklesnou nikdykhrubému sobectví, ať sebe hruběji jim rvána čest a štěstí. Kde Berta Miihlsteinová pHu1.O nezpodobovala dívky podle svých vnitřních zkUšeností, tam promítala do postav toužebné své dívčí představy o ideálech ženství - tak v obou ústředních zjevech románku »Na březích Nežárky«, nejrozvitější to skladbě své, v Emmě Květovské, jež pro nicotného, sobeckého, bídného chotě nemá než slova lásky, povzbuzení, odpuštění, a v Leně Horecké, která promíjí té, jež jí vzala všecky naděje dívČ.ích let, a zároveň sama zříká se poháru lásky. 

Jsou to v celku běžné typy konvenčního I"ománu ženského, který, zrodiv se z romantického kultu všemocného cit~ a z lndividualistického sebevědomí ženiny tvůrčí vůle, zhrubnul a zplaněl v řemeslných rukách bezstarostných epigonek: rozčarovaná žena, kterou vytrestal osud za mystickou víťu v čaromot lásky, z exal~ tovaných románů hraběnky Idy Hahnové., t hrdinka sebezapíravé oběti, jak jimvnumentalisovala Karolina Světlá, pokorná a věrná služebnice povinnosti v domácnosti.i v manželství podle vzor\) Emilie Flygaré Car1énové, i láskou zkrocená amazonka vzdorovité mysli a v světlém úboru s kraječkami z dívčího pensionátu Mar11ttčina - u Berty Miihlsteinové vše odmocněno, ztlumeno, 

116 zesentimentalisováno. Ani nejlepším z těchto spisovatelek neda~ 

řily se postavy mužské; jaký div, že neuměla jich individuálně nakresliti česká blouznilka, která skládala své figury z knižních vzpomínek a z mlhavé touhy. Ulpívala proto zpravidla na běžných schematech: buď to jsou přísloveční mladí rytíři s bujarou kšticí, houpající se na ořích nadšení, milostní a mávající praporcem vlasteneckým, nebo bezkaraktemí světáci a hýřilové, šlapající zcela úmyslně a dlouho beztrestně po ženské cti, posléze vážní, uzrálí mužové, spolehliví to sloupové společnosti a národa. Není tu individuí ani společenským stavem podmíněných typf1; jsou tu jen obrysy nejmatnější neživotných postav, jichž nekarakterisuje spisovatelka nikde osobitou řečí neb myšlenkovým zájmem. 

Jednoduché, nelomené hrdinky její bez záhad a bez otazníků uznávají pouze dvě hybné síly v životě i v touze, jež se často stává náhradou za život: milostné prahnutí a vlastenecké nadšení - Vlasti a Tobě! Není u ní dívčí bytosti, která by v náručí milovaného muže nechtěla usnouti sladkým spánkem rozkošného bezvědomí, která by nesnila o závoji a oltáři. Jest tu spíše erotické toužení v počátečních svých fázích než vlastní psychologie lásky - to, co Miihlsteinová rozumí láskou, jest bud' citové opojení, zřídka provázené smyslovými akordy, neb bezděčná milostná tyranie mužovy vůle nad pasivní bytostí. Žena tu otročí s uspokojením, ba s nadšením a neuvědomuje si, že by mohlo býti jinak - jeť jistě z rodu Katynek Heilbronských, jejichž věk Berta Miihlsteinová se zálibou líčila v několika povídkách. V celé této prostoduché a blouznivé erotice opozdila se romantická epigonka za svou dobou: dávno před ní pojímala Karolina Světlá ženinu lásku jako tragický problém mravního rostu, a básnická její současnice Eliška Krásnohorská zanotovala na rozhraní sedmdesátých a osmdesátých let svou statečnou píseň milostnou, která jaře velebí právo ženino spolupracovati radostně s milovaným 

mužem o zvládnutí osudu. 117 

Je-li hlavním požadavkem lásky u BertyM0hlsteinové, aby se žena pokorně oddala milenci a manželu, vymáhá totéž s neúprosnou samozřejmostí vlast od mužů (a ovšem také od dívek) v jejich knihách. Jako V erotice zaznívají také ve vlasteneckém horování Berty Miihlsteinové hesla služby, poddanství, obětování, ani zde láska nerozvíjí vnitřních sil lidské bytosti, nýbrž absorbuje ji; cit nepojí se s činprodou vůlí, nýbrž zůstává příjemným narkotikem, uvádějícím v rozkošnou malátnpst. Takto se vrací sentimentální básnířka sedmdesátých a osmdesátých let tam, kde stály vlastenecké romantičky národního obrození, Vlastimila Růžičková neb Marie Čacká a jiné sentimentální epigonky Čelakovského: potřeba oddati a pokořiti se oslovuje toužebně zpěvnou řečí hned milovaného muže, hned zbožňovanou otčinu. Tento tradiční návrat k nárpdním myšlenkám ohrozenským není však jen individuálním rysem Miihlsteinové, nýbrž společným znakem její generace, která vystřídala. pokolení kosmopolitní u nás. Almanach ~~Ruch«, jenž v druhém ročníku otevře! cestu do literatury Elišce Krásnphprské, Albíně Dvořákové-Mráčkové a Bertě Miihlsteinové, značí příchod básnické mládeže, seskupené kolem Josefa V. Sládka a Svatopluka Čecha: novým slohem, s přísným svědomím uměleckým, s životnou opravdovostí chtějí titp mladí poetové vzkřísiti vůdčí myšlenky probuzenské. Z básnířek byla s ten úkol pouze výmluvná pěvkyně citové a volní energie Eliška Krásnohorská,kdežto oběma veršujícím družkám jejím vadil naprostý nedostatek schopnosti zmocniti se života, ponořiti se do jeho vln a vynésti odtud hutný obsah. Berta MiihlsteirlOvá podivovala se sice srdečně vídetlské básnířce Adě Christenové, jíž také Jan Neruda přisuzoval velký význam lidský i umělecký,leč právě kladné rysy vlastní útočné pěvkyně ztracených ženských bytostí nadobro jí samé chyběly: prudkost prožití, bezprostřední vztah k syrové skutečnosti, dravá naléhavost citu, dt'haz v pro- 

118 testu; kde zdravá předměstská dcerka, zběhlá v tržišti života i na 

divadelních prknech, vrhala se statečně a dychtivě do proudu. tam neduživá slečna z maloměstské rodiny úřednické stála zádumčivě a bezmocně na břehu. 

Nikdy nevyplnil krutý osud jejího nejvroucnějšího přání, aby mohla Hci to, čím se končí její nejlepší a nejupřímnější povídka: "Již počítám jen dny, které žiju sobě, pak budu náležeti jen jemu!« S toužebným očekáváním seděla stárnoucí dívka u oken života, a její oči, »tmavé a teplé jako letní noc, stíněné dlouhými řasami jako hustým loubím, klonícím se nad temným jezerem«, jak sama píše v práci "Manfréd« a jak vypravují všichni, kdož znali její ubohý zmrzačilý zjev, hleděly do dálky a čekaly. Zprvu namlouval si nenapravitelný snílek, že štěstí musí přijíti jako rusý Lohengrin na loďce tažené labutí lásky. Nepřestala doufati ani pak, když poznala, že očekává klam. Hledala nápoj zapomenutí. Prsty její klouzaly po klávesách, a "duch provázen souhlasnými zvuky letěl daleko, daleko do cizího neznámého světa, kde všechno krásnější, velebnější a ušlechtilejší jest, kde žádná nenávist nepanuje a čistá, vespolná láska člověčenstvo spojuje«, jak blouzní v románě "Vlasti a Tobě«. Chtěla se vzdělati, navštěvovala poučné přednášky, pilně četla, studovala cizí řeči a pokoušela se z nich překládati. 

Posléze jala se psáti; o ní platí v plné míře slova Laury Mar· holmové: "Nespokojená mladá žena píše, aby alespoň něco měla.« Vysněný život nahrazoval jí skutečnost, a to, po čem toužila, dala prožívat svým hrdinům a hrdinkám. Dívčí svět vylíčila upřímně, svěže, s kouzlem naivnosti a v jarních náladách; tu má její próza melodický půvab, tu její akvarelové obrázky letních zátiší, ztemnělých parků, hřbitovů s cypřiši působí lyrickou pravdivostí. Tak stala se Berta Miihlsteinová opětně miláčkem dívčího čtenářstva, které, obracejíc při háčkování růžovými prstík} stránky "Libuše«, sní rádo o štěstí Toniččině z románu ,.Vlasti 

a Tobě", nebo o šlechetnosti Emmině z knihy "Na březích Nežár- 119 

ky«. Dosud přechází ze zpěvníčku do zpěvníčku opsána pečlivým rukopisem dívčím píseň Miihlsteinové »Moje láska«, jež začíná se slovy "Volám to v stinný, tmavý les, by stromů šum to dále nes«, dosud se blouzní nad jejími novelami. Tak žije památka dobré a ubohé básnířky tam, odkud vzklíčila její poesie, mezi sesterskými dušemi dívek naivních, oddaných a jemných. 

(1898) 

120 

2. Fr a nt i.5 k a S I r á II e c k á 

KRAJ, jejž Františka Stránecká nejčastěji popisovala se stříz- 

livou a jadrnou věcností a občas velebila slunnými chvalozpě- 

vy vděčného srdce, byl domovem jejích dětských let. Drobna knížečka »Z pohoří moravského« předvádí skoro naukově tuto pahorkatinu, která se od Brna zdvíhá k Jihlavě a tuhne i temní, stoupajíc do vlastních hor: geologicky poučená a národopisně zkušená znalkyně koná s čtenářem cestu do údolí Svratčina k rod- 

nému Velkému Meziříčí a upozorňuje, jak na polích ubývá prsti 

a přibývá kamení, jak šťavnatá zeleň ovocných sadů ustupuje tmavé modři zamlklých smrčin, jak stavení chudnou a zasmu- 

šují se v zápase se živly a jak lid, stižený těžkou prací, tuhne a hranatí. Jako u Václava Kosmáka, jenž o něco dříve se stal epi- 

kem končiny bezprostředně sousední, ocítá se čtenář též v pra- 

cích Františky Stránecké na rozhraní roviny a pohoří, a stejně 

jako naivní naturalista brněnský uvádí i sentimentální realistka 

z olomoucké školy ráda na pomezí dvou vývojových období své- 

ho domova; jsou to padesátá léta, kam spadá je jí dětství. S patrimoniálním zřízením a panskými řády hyne na prahu konsti- 

tuce i za zpátečnické episody následující starý dědovský svět poctivého mravu a životních jistot; složitější civilisace městská a neklidná výroba tovární útočí na zachovalý a nehybný venkov; 121 

lid odcizuje se zvolna předkům v kroji, ve zvycích i v touhách; jen pevná katolická víra a z ní důsledně odvozená theokracie na farách, ve školách i v představenstvech obcí zabraňuje mravní~ mu rozvratu starodávného čestného života. 

Tuto oblast, kterou opouští jen několikráte v črtách z uherské nížiny a v obrázcích slováckých i v nečetných tendenčních povídkách posunutých až do sedmdesátých a osmdesátých let, zná Františka Stránecká dokonale a zobrazuje ji v ruzných středis~ cích společenských, střídajíc se značnou pohotovostí výpravnou dějiště svých příběhu: uvádí do tichých dědin pod krasnými, hučícími lesy, a uprostřed dozrávajících polí, zalitých proudy svatodušního slunce, vypráví o malých, zapomenutých panstvíčkach, kam vťchnost po léta nepřijíždí, a kde vůle i rozmar úřednictva jsou nejvyšším zákonem; jest ochotnou kronikářkou nepatrných městeček, v nichž výroční trh, střelba "králu« o ceny a zabíjačka jsou památnými slavnostmi; rozpomíná Se srdečně na osamělé myslivny s rodinnými a dětskými selankami a zastavuje se nábožně před nízkými stodolovitými kostelíky i nad hřbitůvky, které se ztrácejí pod polními květy. Kraj svuj zalidňuje Franliška Stdnecká figurkami, které většinou budí sympatii, leckdy mírnou soustrast a nejednou i úsměv podnícený nehlubokou komičností; některé nakreslila pečlivá tUžka pozorovatelky národopisně zaujaté, jiné zdají se býti ve zpožděném vkusu rokokovém zhněteny t cukrového a máslového těsta pro zdobný dort. Venkovský troglodyt Kubánek, člověk boží bez potřeb a zájmů, krčí se vedle scvrklé babky Kostelníkové, na niž smrt zapomněla; dobromyslný facír, volný jako lesní pták a bezbranný, ježto vleče křídlo osudem postřelené, usmívá se na zdětinštělý párek dvou zamilovaných, Barušku a Jakuba z myslivny.; čiperný starý pošťák, nosící v hlavě všecky životní potřeby své vesnice, kluše vedle jadrného strýce Hutuly, který za bouře a přívalu se stará o ohro- 

122žené pocestné; přihlouplý obroční s ohromným léstrem a straš- 

pytel správčí, který celou zimu proseděl na soudku s prachem, zastupují úřednické panstvo vedle pedantického správčíka, jenž se složitou obřadností úřední prohlíží kopu pstruhů; šibalský vlasař láká a obluzuje venkovské krasavice; povčstná klepna stopuje ze své "hlavní stráže« osudy a zámhy celého mčstečka; sešlý student z bohaté usedlosti žebrá a děkuje za milodar po latinsku »gratias«. Nad jiné podařily se Stránecké svěží a jasné postavy ženské, které s úsměvem a lahodou se odevzdávají do vUle boží: zpěvačka Hanna, jíž jest píseň potřebou jako vzduch a pohyb; jará služtička Lenorka, která se přese všecek chvat stavila v kostele na otčenášek a tím zachránila celou rozvrácenou rodinu od úplné záhuby; hospodyně Matoušková, třikráte provdaná a třikrát osvědči vší praktickou moudrost životní. Čtenář cítí, jak se spisovatelce dobře beseduje s těmito statečnými a radostnými ženami, do nichž vložila nejlepší klady své víry. 

Vlídný humor a spokojená vyrovnanost mysli stupňuje se až 

v radostný optimism v rozsáhlejších pracích Františky Stránec- 

ké, jež místo jednoduché kresby postav rozpřádají skutečný děj povídkový; ani v nich nemá místa temná a nezkrotná vášeň a 

hřích neodčínitelný - viny a poklesky se konečně smývají a porušená rovnováha se posléze vždycky vyrovnává. Zatvrzelý alkoholik utrápí ženu, přivede rodinu na kraj zkázy, utopiv se, nedochází ani křesťanského pohřbu, ale jeho vzorná dívka zachrání statek i rod a přivede ke cti a k blahobytu. Nevinně odsouzený a uvězněný stařec vrací se ze žaláře v hanbě a opovr- 

žení, ale dostane bezstarostnou službu, umožňující mu, aby se 

ujal sirotka po původci svého neštěstí. Dva potomkové chřadnou- 

CÍho kmene po lehkomyslných letech chlapeckých obnovují bý- 

valou vážnost rodiny. Tvrdá matka, zestaralá v práci a v lako- 

cení, zanevře na syna, když se oženil s hezko.u a pracovitou, ale chudobnou služkou, avšak jest posléze pohnuta dětskou modlit- 128 

bou vnukovou, že se smíří s trpělivou nevěstou .. Svedené děvče nenajde jen u rodičů laskavého odpuštění, ale vdá se i šťastně za řádného muže a dpžije se dostiučinění, že jí někdejší milenec a svudce z.ávidí rodinné štěstí. Starý dobrý dělník pozbude prá~ ce a odnuv se naholičk.ách, kles.á od stupně k stupni, uchytí Se však znovu a zprostí se za těžké zkoušky i hlavní své chyby dří~ vější, lehkovážného pijáctví. Nikdy nedopustí Františka Str.ánec~ ká, že by ve světě dokonale řízeném vuU božskou byly zjevy opravňující k názoru, jako by povaha lidská byla v kořenech porušena neb jako by společenský řád byl v zásadě nespravedlivý a vadný. Je"li vyštvána Mdná, dělná rodina z rodné vísky do ne" hostinné cizoty, neodváží se spisovatelka pochybovati o tom, že jest u stolu Páně dostatečně prostřeno pro všecky. Vrací-li se chudé děvče z Vícině tělesně i duševně zkaženo, činí Františka Stránecká spíše výčitky rodičum, že neopatřili dceři dostatečného dozoru, než velkému městu, dávícímu mladé oběti. 

Mírný meliorism mravokárné vypravěčky udílí drobné rady praktického rázu a skrovného dosahu, a to případ od případu, ale vyhýbá sena míle opravdové kritice etické a společenské ~ jeví se jí téměř vždycky individuální vinou, zaplete-li se jednotlivec do rozporů s danými řády mravními a sociálními, které oddaná milovnice po:kojného středocestí přijímá jakožto posvátné instituce božské, vyhovující lidským potřebám. V jediné své povídce s historickým pozadím, »Konše1ovic Terézka«, vyvolávající tereziánský věk, Františka Stránecká se pokusila o jakousi filosofii dějin v duchu tohoto prostoduchého optimismu: není dob zcela šťastných ani nadobro zhoubných; každá doba zahrnuje tolik zdárného i škodlivého, kolik lidé v ní žijící potřebují, za~ sluhují neb samovolně sobě zjednávají; v každé době jiná stránka vzdělanosti společenské a povahy lidské dochází vyvrcholení, ale vždy může býti člověk spokojen, ba blažen, poslouchá-li zá- 

124 kona božího a rozvíjí-li kladné schopnosti svého nitra. 

Uznávala-li Františka Stránecká takto, že všecka období dějinného vývoje poskytují člověku možnost vyžíti svůj osud plně. blahodárně a šfastně, netajila se přece nikdy, že si nade vše váži starého zřízení patriarchálního na našem venkově; odstranění robotního a poddanského poměru za císaře Josefa a roku 1848 vítala jako pád jediné překážky, bránící, aby lid náš užíval naprostého blaženství a úplné dokonalosti. Stará moravská dědina s majetkovým svým rozvrstvením, kde jest místo pro hospodáře i pro výměníky, pro sedláky, chalupníky i podruhy, kde moudrý rychtá~ radí v záležitostech světských a věrný sluha Páně ve všech starostech duševních, jevila se jí vždycky ideální formou života pospolitého. Oblíbila si tento útvar do té míry, že jej promítala i do měst a městeček, která v jejím zjednodušujícím podání jsou neb mají býti organisována jako dávné naše vesnice; spokojenost a řád, kázeň a klid se v nich ruší teprve, vnikají-li ze zevnějšku živly cizorodé se svými novotami zvykovými a jazykovými. Nejrozsáhlejší povídka Františky Stránecké »2 malého města« zcela jest vybudována na tomto pojetí: patriarchální dvě rodiny ryzích .řemeslníků-maloměšfáků uchrání svůj mrav a ráz proti návalu módního a nevlasteneckého cizáctví, které připlavují přistěhovalci úředničtí a vojenští, lesklí povrchem, ale zkaženého jádra - stará poctivost, stará národnost, starý Bůh vítězí. 

Tradicionalism Františky Stránecké pokusil se orientovati také historicky. V duchu vlasteneckých romantiků soustředěných v olomouckém vlasteneckém museu kolem rodiny Wanklovy a v uče- 

livé shodě s Františkem. Bartošem ztotožnila si patriarchální dě- 

dinu moravskou se starodávnou kulturou slovanskou, jako identifikovala krojovou výzdobu lidovou na Moravě XIX. stol. s ornamentikou předhistorických starožitností. Hlásala-li, že třeba 

žíti tak, jak na vesnici žili naši otcové, znamenalo to zároveň, že toužila po obnově mravů našich slovanských praotců před dáv- 125 

nýmí věky - tato její patriarchální selanka nepohřešuje monumentálnosti. Pracujíc v jednotlivostech realisticky, byla Františka Stránecká celkovým náz.orem ryzí romantička: vidí lidový život v mohutné jednotě kmenově slovanské, košatící se přes dlouhá století; zH v něrn přirozený a dokonalý výtvor rasového ducha i pNrodních podmínek; nachází tu mravní jistotu i umělecké potěšení ~ tak zahloubala se dcera patriarchální rodiny do života moravského lidu. 

Jako většina romantických idyliků na Moravě i jinde prodšena byla též Františka Stránecká hlubokou úctou ke křesťanství; její staroslovanství má silný přídech cyrilomethodějský. Všecek život vyrůstá podle jejího pojetí z Boha, řídí se jeho vůlí a opět k Bohu se vrací - náš lid cítí se šťastným též proto, že si stále uvědomuje tento náboženský kořen; mravní síla moravského ven" kova vyvěrá z pevné odevzdanosti do vůle boží; městská kultur:l ničím nestůně tolik jako vlažností u víl-e, lhostejností, ba nevěroU. Velrni často projevuje křesťanství Františky Stráneckéráz přísně církevní a katolický: oslavuje obřady v chrárně, zpívá chválu pobožností poutních, idealisuje venkovské kněžstvo, zpodobujíc je jako duchovní šlechtu moravské dědiny; národopisn:'1 knížka její činí to způsobem cyklickým a těsně se přibližuje tendenčním projevům kněžských povídkářů na Moravě s V;,Í.clavem Kosmákem v čele. Nikdy není však Fr. Stránecká spisovatelk()u bojovnou: prostoduché křesťanství její není předrnětern agitace, nýbrž potřebou citu a hezpečnosti ducha, a proto nedochází ni_ kde tak opravdového výrazu jako ve vděčných chvalozpěvech dobroty boží a v jadrných úvahách gnomičnosti <tž biblické O radostné a útěšné závislosti člověkově od věčné vUle Páně. - 

Celé nazírání Františky Stránecké jest věrným zrcadlem její. ho vychování a vývoje a zároveň ozvukem myšlenkového sna· žení na Moravě v druhé třetině minulého století. Vychována peč126 livě v teplém a klidném ovzduší spokojené rodiny úředníka pa- 

trimoniálního, ve styku s přírodou a zároveň uprostřed panské kultury, vssála záhy tradice společenské, které ukládaly mladé dívce vedle milostné něhy praktický smysl, vedle tiché nábožnosti hospodářské ctnosti, projevující se v kuchyni, špižírně i u šicího stolku; jako dívka byla probuzena národně a tím odlišila se od mnohých družek, porušených germanisací. Vzorná domácnost rodičů, ať bydleli ve městě či na venkovském panství, spanilomyslná péče vychovatelů, dívčí léta nerušená neštěstími - to v~e vštípilo hluboko do její duše onu bezpečnou důvěru v ochranné působení boží, která se zdá býti rozestřena právě tak na jejím krásném vysokém čele nad inteligentníma očima jako v jejích pracích. Jako mladičké děvčátko okusila štěstí lásky, a první roky jejího manželství, v něž vstupuje s 16 lety, byly posety růžemi. Výbornou hospodyni a vzornou matku poznáváme i z jejích projevů slovesných: kolik praktických rad o domácnosti, o kuchyni, o polním i zahradním hospodářství, kolik pouček vychovatelských a zdravotnických, kolik pokynů o šetrnosti a úpravnosti přetrhuje děj jejích povídek a obrázků! Pozdější doby jejího manželství, které ji zavedlo do jižních Uher a přes moravské Slovácko trvale do Brna, nebyly bez trpkých chvil, ale Františka Stránecká dovedla překonávati je laskavou shovívavostí, kterou proslula i v životě spolkovém a jíž vyzbrojila nejsympatičtější hrdinky svých prací. Všude snažila se s lidem žíti, cítiti a rozuměti si, a studiem, pozorným zájmem i dělnou účastí překlenouti rozdíl rozevřený mezi úřednickou inteligentkou a moravskými venkovany. 

Cesta k povídkářské činnosti její vede národopisem; jako třicetiletá vydala roku 1868 svazeček lidových pohádek, zakláda- 

jících se částečně na vzpomínkách z dětství, ale teprve po devíti 

letech přinesla >,Koleda" její první pokus novelistický »Z našich 

hor«. Potom, po celé desetiletí, až po předčasnoll smrt spisovatelčinu, podobně jako u Boženy Němcové, s níž ji občas nekri- 127 

tičU dlvalořečníci' srovnávali, postupuje u Františky Stránecké horlivé působení národopisné a lidovýchovné článká~ky zcela souběžně s tvořením beletristickým, Popisovala život lidu ve všech zevních jeho projevech, líčila zeměpisné i hmotné podmínky jeho bytu, psala s ochotnickým nadšením a s laickou lehkostí o starožitnických, filologických, ano i pfírodopisných poměrech na Moravě, přidržujíc se vždy olomoucké školy romantické. Horlila pro zachování lidového kroje a vyšívání, vykládala jej ze staré slovanské tradice ornamentální, usilovala o obrození moderního šatu ženina svéráznými prvky lidovými. V jejích statích není arciť skutečného vědeckého podkladu, ale všecky jednotlivosti vypozorovány jsou tu s dbalou pečlivostí, všecky detaily se pojí v celek fízený přesvědčením o Jednotě kultury lidové a oddaná láska, srdečný přednes, vkusná prostota výkladu získávají rázem sympatie těmto úvahám, rozmetaným po časopisech nejrůznějších. 

Národopisn)" živel převládá též ve většině povídkářských prací Františky Stránecké: jest kdykoliv ochotna obětovati jednotu dějového obrysu zvykoslovnému dokumentu nebo vložiti na úkor soustředěnosti do povídky celou píseň; mnohé odstavce dialogu vznikly jen proto, aby využila nasbírané látky jazykové a frazeologické, z níž však vybírá spíše podle vkusu literárního než podle úvahy dialektologovy, .slova a rčení malebná, obrazy původní a jadrné drobty gnomické, Nejlépe se jí dařily zaokrouhlené črty nepatrného rozměru, jež zcela vyplňuje rázovitá figurka. lidová neb rozma.rná anekdota ze vsi či ze zámku; jakmile však chtěla podati rozvoj osudu jednotlivcova neb dokonce rOzpřísti do široka historii celé rodiny, vypovídaly jí síly. Neměla smyslu pro komposici, hrpmadívala episody, přeplňovala výklad národopisnými odbočkami, libovala si v popisech příliš důkladných a nenázorných, A pak: II Františky Stránecké nebylo ani 

128 literárního vývoje ani opravdového účastenství vnitřních zážitků 

při slovesném tvořenÍ. V posledním roce psala právě tak naivní črty, vyvozené z pouhé anekdoty a zaostřené mravokárně, jakými zahájila svou beletrii, a nejrozsáhlejší její povídka »Z malého města«, šťastná v exposici, ale nadobro nedomyšlená a nedořešená, stojí chronologicky právě uprostřed její novelistiky, anil odtud cesta vzestupuje. OhHHme-li se v pracích Františky Stránecké marně po dokladech, jak vyspívala literárně, nenajdeme v nich ani důkazu o tom, co spisovatelka prolila lidsky a co utvářelo její lenskou osobnost: jak běžná a neosobitá jest zde všecka erotika, jak málo se tu dozvídáme o vztahu ženině k manželu, jak všeobecně tu zní požadavek oběti a sebezapření! 

Vším tím Františka Stránecká se podstatně lišila od tří vůdčích spisovatelek českých, s nimil ji slučuje láskyplný zájem o lidovou duši. pozorné studium našeho venkova a umění drobnokresby, postihující vesnické typy; od Boženy Němcové, Karoliny Světlé a Terézy Novákové. V nich vyspívala a rozvíjela se umělkyně zároveň se ženou; prohlubování vlastního nitra značilo jim rozšiřování životního obzoru; psychologické zkušenosti zaplacené osobním utrpením uschopňovaly je zpodobovati složitější děje a tragičtější osudy a tím před určovaly je i pro formu románovou. Ta zůstala Františce Stránecké vždycky nedostupnou a cizí: prostoduché srdce lidumilné vypravěčky a poučovatelky v moudrém sebeomezení se spokojilo sourodým útvarem literárním, genrovou črtou z venkovského života, při níž tahy vysledované s věcností národopiscovou seskupuje ve vyšš.í jednotu romantické pojetí svérázu lidového a zbožně vděčný poměr k vesmíru - šatu 

to Hospodinovu. (1898) 

129 

Z VÝVOJE TERf:ZY NOV ÁKOVf: 

1. Češství Terézy Novákové 

~LIKOST lidskou nesou dvě mohutné síly vnitřní: stále ~ivá schopnost zákonnťho vývoje a mravní dar pevné jednoty osobnostní při tomto nepřetržitém růstu. Kdo prošel dalekou a složitou drahou vývojovou, a přece vMy zůstal věren sobě sám v základních složkách své bytosti, naplnil nejkrásnější lidské poslání na zemi: obraz boží, který při narození přijal z Tvůrcových rukou, odevzdal mu při skonu sice nezkalený a neporušený, ale propracovaný a projemnělý zkouškami ducha, činnosti a lásky. Teréze Novákové, již osud zahrnul tolika neblahými dary skřínky Pandořiny, bylo pfáno užívati obého údělu velkých lidí: vyvíjela se bohatě a samostatně až do posledních let svého života, a přece zachovávala povahovou a mravní jednolitost, která se zrcadlí ve veškerých projevech její duše všestranné a neúnavné. Vzdálenější pozorovatelé, kteří s klidnou věcností dějepiscovou neb kritikovou pohHžejí na díla i snahy této básnířky a myslitelky, ukázali již a ještě ukáží, kterak její chrabrý a oduševnělý idealism postupoval slovesně od matné a ncživotné konvence odvozeného a vychudlého romantismu přes podrobné a pokorné studium drobných jednotlivin životních až k tragickému pojetí zdánlivě nepatrných osudů lidských a jak zde dovedl slou~ití 

180 přesnost metody realistické s romantickým řešením posledních 

temných otázek; tof sám ústřední problém, k jehož duševědnému a uměleckému luštění zavazuje literární studium zjevu Terézy Novákové. Budiž však dovoleno mně, jenž jsem po dlouhá leta stál své matce blízko, ne-li nejblíže, a to nejen hlasem krve a společenstvím života, nýbrž i pospolitostí práce a souzvukem zájmů, abych ukázal, že samo češství, které zpravidla bývá neměnným a trvalým statkem názorového a citového života, vyví. jelo se u Terézy Novákové velmi složitě, rozšiřujíc a prohlubujíc svůj obsah. Rozhodnou, ba horující Češkou byla má matka vždy; avšak v jak bohatou a svítivou drůzu podivuhodně vyhraněných krystalů vyspěla její národnost postupně za vlivu soustavného studia, mravního zrání a obecného pokroku češství! 

Teréza Nováková pocházela z rodiny německé krve, nikoliv 

však smýnením. Oěd můj, František Lanhaus, Medník České spořitelny, narodil se v Hradci Králové, kdež otec jeho byl pošt. mistrem, ale po meči pocházeli Lanhausové podle tradice z Porýnska, po přeslici z německé části severozápadních Čech, doma mluvilo se, tuším, po německu. František Lanhaus přilnul však působením královéhradeckého prostředí a hlavně vlasteneckého gymnasia tamního k národnosti české, jíž přiblížil jej zvláště horlivý kult naší hudby, ale uzavřená, klidná, až flegmatická povaha jeho nepřipouštěla hlasitějších projevu smýšlení a cítění českého, zvláště když němečtí představení a soudruzi v úřadě pronásledovali každý doklad upřímného češstvÍ. Jeho choť Arnoštka, matka Terézy Novákové, vyšla úplně z rodu a prostředí ně.meckého. Byla dcerou vynikající rodiny Deutschovy, která svou kolébku, Jihlavu, zaměnila za Vídeň a velmi záhy úplně přijala význačnou společenskou povahu vídeňskou:1 vyšli z ní bankéři, úředníci železniční a obchodníci ve starorakouském slohu, dcery blouznily o Hradním divadle a vdávaly se za rakouské důstoj. 191 

níky. Moje babička Arno~tka, krasoduchá paní jemného vtipu a vzdělanéhp vkusu, musila se vzdáti uměleckých snů vídeňských a konvenčním sňatkem navždy uvázla v Praze .a ve skromných poměrech úřednických, ale svou originálnost a neodvislost du· ševní projevila zcela osobitým vztahem k češství, které ji obklopovalo. Nenaučila se sice nikdy jen poněkud správně česky, s manželem a dospělými dětmi mluvila vždy po německu, ale srdcem přilnula vroucně k politickým i vzdělanostním snahám českého národa; posílala syny do českých obecných i středních škol, dcery do ústavů vedených v duchu česky vlasteneckém a s radostí navštěvovala s nimi společnosti české. Byla to vůbec nevšední, nešťastná žena, která poněkud svrchu pohIae1a na praktické potřeby životní a nacházela útěchu v oblastech kulturních. Není zcela snadné představiti si dvojjazyčný ráz rodiny Lanhausovy: matka mluvila s dětmi po německu, otec a služky česky; doma zpívaly se naše písně a při tom kořenila řeč citáty z výmarských klasikú; včtšina známých náležela německé společnosti pražské, ale celá rodina horovala pro politické snahy českých stran - zdá se, že Arnoštka Lanhausová, která byla v domě osobností vúdčí, cítila, kterak v českém táboře jest budoucnost kulturní a životní a mčla dosti odvahy pro poznání to zříci se vztahu a svazku minulostních. 

Teréza Lanhausová, narozená dne 31. července 1853 v Praze, byla do čtvrtého roku vychovávána matkou i chuvou po německu; teprve pak naučil ji otec češtinč a vzbudil v ní ž.ivou zálibu pro české národní písně, ale vlastní uvčdomění národní procitlo v děvčátku teprve na výborném vzdělávacím ústavě manželů Amerlingových, kde pobylo až do r. 1868; na ústavě vyučovalo se sice některým předmětum německy, ale celý duch byl tu vlastenecký ve smyslu staršího historického romantismu: mnoho se pěstovaly starší dějiny, vlastivěda a česká mluvnice, též hodiny 

1S2 zpěvu podporovaly lásku k národnosti. Amerlingovské češství, 

více obrácené ke kultu minula než k přítomné skutečnosti, bylo velmi sentimentální, ba namnoze přímo ilusionistické: horovalo se o dávné slávě české, hlavně v době přemyslovské a lucemburské, přednášely se nadšeně skladby domněle staročeských Rukopisli, opěvovala se písněmi ze školy Celakovského krása a velikost vlasti i pohotová odvaha položiti za ni život ~ setrvačností udržovaly Se takto v dívčí mládeži národní ideály předMeznové, které posilovalo též čtení starší české literatury, Kollára, Vocela, Jablonského, Klicpery a Chochol ouška. Ale ze zevnějšího světa doléhaly na vnímavou duši dívčí novější proudy: někteří mladší učitelé na ústavě, hlavně prostřední básník H. V. Tlima, hlásali vedle vlastenectví staršího zplisobu též liberální zásady, jak je činem zastával obrozený konstitucionalism český; stálé veřejné projevy svobodomyslné mládeže proti vládě a pražským Němclim odrážely se živě v mysli dívčině; literatura družiny Májové nabízela matné, ale svůdné typy blouznivého, trpitelského češství ve Pflegrově OIšovském a v Jarolímu z románu »Na úsvitě« od Karoliny Světlé, a posléze zazněl i z nejnovější produkce t6n, jenž úplně hověl představám mladé horující svobodomyslné Cešky - Svatopluk Čech napsal své »Dmírání«. 

Velmi věrným ohlasem mladistvých vlasteneckých a liberálních tužeb Terézy Lanhausové v letech 1867-1875 jsou tři dokumentární práce novelistické, dvě povídkové vzpomínky zařa~ zené do knihy »Z měst a ze samot«, »Z dívčí školy« a »Z mého rodného domu", i rozsáhlá memoirová skladba až románové rozlohy »Z jarních dob«. Naivní a zádumčivá črta »Z dívčí školy« ukazuje v postavě Ludmily Horákové, zřejmě s rysy autobiografickými, v čem spočívala podstata češství podle dívčích názorů Terézy Lanhausové; láska k národní minulosti, vroucí poměr k českému jazyku, nadšení pro vlastenecké písně - tof trojí statek, jejž mladá žena, zcela v duchu básní i listů Boženy Něm- 

cové, míní jako matka odevzdati svému dítěti. Ve vzpomínkové 183 

kresbě »Z mého rodného domu«, prosycené kouzlem blouznivého dětinství, zdůrazněno jest tragickou figurou Heřmanovou liberálně politické tíhnutí»Mladé Čechie" a postižen jest správně i oslňující opar romantiky, jenž obestíral v očích mládeže politické '>mučednictví«. Zajímavě ptohltmbenyjsou všecky tyto otázky v širokém autentickém obraze dívěích tužeb a s.nů Terézy Lanhausové »Z jarních doh«, který vznikl až počátkem let devadesátých a uveřejněn teprve 1915 v »Zlaté Praze«, Spisovatelčina blíženka Ida Lhotová prožívá až bolestně rozpor mezi dvojím češstvím: zamítá starší historisující, jazykové a resignované vlastenectví, jež jest zosobněno přítelem jejího otce panem Faktorem, a rozhoduje se pro národnost, hájenou liberální, útočnou politikou, jíž slouží student Kovář ~ ale sama, dospívajíc, chce trpělivou a obětavou prací učitelky prospívati češství, které by takřka syntetisovalo oba směry. Závěr tento ovšem myšlen jest v duchu pozdějších názorů Terézy Novákové, které vrcholily přesvědčením o nutno,sti obětovati osobní blaho užitku obecnému; romantická mladá její léta snila o štěstí lásky a opájela se občas také přeludem společenského vyniknutí ~ v letech 1869 až 1876 měla Teréza Lanhausová, která vynikala pikantním zjevem a duchaplnou vervou, mnoho radostného smyslu pro záhavya pro flirt, což bylo v rozmarném rOzporu S její byronskou rozervaností. 

Na podzim r. 1876 zavedl ji sňatek do Litomyšle. V náčrtku k vlastnímu životopisu praví o tom velmi příznačně: >,Bylo to pro mne skokem tak ohromným, že jsem se dlouho z toho vzpamatovati nemohla. Života maloměstského a jeho složitých pravidel jsem naprosto neznala, o lidu dočetla jsem se leda z knih ~ vše bylo tak cizí, nepřátelské a jak se mi zdálo bezbarvým a nezajímavým! A nad to se měl bývalý vyhýčkaný miláček státi pojednou vážnou, samostatnou ženou!«2 Také češství Terézy No- 

184 vákové prošlo nyní řadou prudkých, očistných krisL Velmi roz- 

hodně na jeho prohloubení působil její choť, dr. Josef Novák. Náležel sice k téže vlastenecké a svobodomyslné inteligenci, s níž se za dívčkh let stýkala, ale přinášel ještě něco nového a obrodného: byl potomek ryzí venkovské rodiny jihočeské, která v generaci jeho rodičů zchudla, od dětství byl odkázán na sebe a jen svou bystrou inteligencí a příkladnou pracovitostí povznesl se společensky - v něm poznala a zamilovala si dcerka úzkoprsé třídy úřednické, stižené kletbou dvojjazyčnosti, čestnou a opravdovou lidovost českou a od něho naučila se netoliko jazykové správnosti, ale i nepředsudnémupojímání národního života. Litomyšl sama zvláštními svými společenskými poměry v sedmdesátých letech pomáhala upevňovati národní vědomí Terézy No~ vákové. Vlivem panského i státního úřednictva měla tamní inteligence, zvláště ženská, nátěr německý, a mladá zajímavá i tem· peramentní Pražanka, která samolibými maloměštkami byla zprvu hýčkána, později však pomlouvána, pochopila záhy, že vítězství národního uvědomení by znamenalo mezi těmito nadutými ~o. sačkamizároveň konec zpátečnických předsudků - češství bylo tu souznačno s pokrokem. Usilovala proto horlivě o nápravu, ale setkávajíc se s neporozuměním, ano i s posměchem, uchylovala se do vzdorné samoty, oddávajíc se pasivní oposici duše hrdé, ale nezkušené: ze starších je jích beletristických prací vypráví o tom rozmarná kniha »2 naší národní společnosti« a patetická povídka »Démon«. Teréza Nováková nedovedla tenkráte ještě sestoupiti do hloubek života: cizím jí zůstával netoliko rázovitý lid v okolí Litomyšle, který se jí později stal osudem, ale i zachovalé vrstvy měšťanstva litomyšlského, u něhož se právě v té době Alois Jirásek poučovalo duši starobylého města. Vzrůstající rodina. a četné starosti odvedly ji na několik roků od veřejnosti; jako matka, pečlivá a svědomitá až k sebezničení, vychovávala své děti v onom vlasteneckocitovém směru, jenž jest nám 

již znám z črty »2 dívčí školy«. 185 

Soustavná literární činnost mé matky počíná se rokem 1882; nelze dosti důrazně vytknouti, že jí Karolina Světlá netoliko podnítila, ale i určovala svými zásadami. Teréza Novákov<Í podivovala se arciť nade vše velkým ještědským románům básnířčiným a uctívala v jejich nadživotních hrdinech stejně mravní heroismus jako rázovité češství, ale na začátku svého literárního působení vyznávala rozhodně ony tendence, ke kterým K. Světlá dospěla v posledním období svého tvoření: básník vykonává svým dílem mravně národní poslání, posiluje ochablou vůli, určuje správný směr myšlenkám, ztělesňuje děj.em a dialogem řešení problémů, které právě v oné chvíli zaměstnávají mysli jeho rodáků a čtenářů. První velká výpravná skladba Terézy Novákové, "Maloměstský román«, připsaný právě Karolině Světlé v den jejích šedesátin, vyhnala tuto národně výchovnou a výstražnou tendenci až do krajnosti, jsouc při tom až příkrým soudem citového života hrdinky Svatavy KrovecH, za níž Se skrývá melan~ cholická postava Zdeňky Havlíčkové. Leč jak z ),Maloměstského románu«, tak i ze starších a pozděj.Ších prací Terézy Novákové ze společenského života českého mluví úzké a jaksi chudé pojetí národnosti, na níž stále lpí starý konvencionalism. 

Zatím však Teréza N<wáková statečně a čestně pracovala o zreálnění a prohloubení svého češství. Úplně souběžně s její literární i spolkovou snahou o vyšší vzdělanostní úroveň našich žen a o jejich mravně společenské sebevědomí postupoval u ní zájem, který byl pronikavou a promyšlenou anticipací přítomného hnutí za svéráz. Podnícena národopisným hnutím na Moravě, poučena přímo odborně v otázce krojové, ale přijímajíc při tom starý romantický názor o svéprávnosti lidového umění, hlásala v přednáškách i v článcích (tyto vyšly hlavně v olomoucké »00mácí hospodyni« a v prvních ročnících »Kalendáře paní a dívek«), že česká žena má ve všem svém životě vděčně a soustav- 

186 ně čerpati z formového bohatství, vytvořeného naším lidem: má 

se oblékati po česku, má míti svérázně zřízenou domácnost, má spolupůsobiti na užití puvodníc:h motivu stavebních při bytové architektuře atd. Nebyla dojista ve všem tom myslitelkou pů~ vodní a iniciátorkou nejstarší; v oboru krojovém byla jí rádkyní Miloslava Procházková, pro architektonickou svérúznost českého domova otevřel jí zraky Jan Prousek,8 ale již před Hiceti lety, roku 1886, značilo mé matce hnutí za svérúznost podstatné rOZšíření národního povědorpí: češství není pro ni již toliko citové roznícení příslušností jazykoVOtl a kmenovoll, ani pouhá hrdá vzpomínka na národní velikost dějinnou, nýbrž bezpečná jistota samobytné kultury, zajištěné tradicí a odevzdávané s pokolení na pokolení. 

Touto cestou dospěla rpá matka také k snustavnému studiu východočeského lidu, jež mělo nejprve povahu odborně národopisnou, kdežto později sestoupilo až k hlubinám krpenově a náboe žensky psychologickým; při tom zdržena byla zdánlívou oklikou: popularisačně výchovnými pracemi histo.rickými. Velká dějepisná čítanka pro naše paní a dívky, nadepsaná "Slavíl1žen českých", která o.d r. 1888 vycházela ve "Včelce« i v "Domácí hospodyni« a r. 1894 byla vydána knižně v »Libuši«, znamená vyvrcholení romantického historismu Terézy Novákové. Vše, co v minulosti naší od báječných dob až do úpadku bělohorského české ženy vyko.naly velkého, zaznamenáno jest nadšeným perem horlivé sběratelky a obratné po.pularisátorky jako. důvod pýchy a příklad národně mravní o.pravdo.vosti; histo.rie česká nevykládá se tu s určitého hlediska názorového, nýbrž předvádí v celé ro.zloze, pro.vázena vlasteneckým patosem citového zbarveni. Pozornějšímu čtenáři těchto dvaceti šesti kapitol na 475 stranách nezustane však utajeno, jak spisovatelčino pojetí se postupně prohlubuje; v druhé polovici knihy pro.niká již vyhraněný názor, že netoliko. chloubou, ale i smyslem naší minulosti jest náboženskyrefor" 

mační úsilí o pravdu boží a o mravní povznesení člověka v du- 137 

chu křesťanském; husitství a hlavně bratrství pokládá jižr.1893 Teréza Nováková za vyvrcholení našeho dějinného vývoje - domněle nahodilou episodou historicky popularisační nove se obohatilo češství spisovatelky "Slavína«. 

A tu ukázán byl správný směr také jejímu studiu východočeské duše lidové: podrobný a soucitný realismus "Úlomkůžuly« dělí od hrdinských povahokreseh )' Jana Jílka«, i' Jiřího Šmatlána« a »Lihrova gruntu« mužné poznání, že životní krása a hož~ ský rys venkovanů východočeských nespočívá V holestném a trpném napětí sil v boji o chléb, nýhrž v statečném a činném zápase za poznání pravdy a práva - tím stávají se sedláci, chalupníci a podruhové z Litomyšlska a Poličska dědici naší reformace a spolu účastníky národně kulturního úsilí. Tato hluboká koncepce východočeského lidu nevznikla ovšem rázem a byla by bývala sotvamožna bez zevrubného studia národopisného a vlastivědného stejně jako bez neohyčejného rozšíření obzoru, které přinesl návrat z Litomyšle do Prahy r. 1895. Horlivé čtení moderních literatur, zvláště anglické, německé a severské, soustavné zabývání se ženskou otázkou ve všech jejích odvětvích,cesty po Německu a Švýcařích zcela souměrně poučily mou matku o soudobé ktJltuře zahraniční a ozřejmily jí vše, co u nás jest rázovité a původní; nelze bez pohnutí sledovati, jak knížečku »Kresby a dojmy z cest« neustále prostupuje dvojí vůdčí motiv, pronikavé pochopení kosmopolitické a věrná láska k českému domovU. Nejen tuto knížku, ležící poněkud stranou vlastní činnosti Terézy Novákové: celé jeJí obsáhlé a všestranné působení feministické, jak zobrazuje je sbírka ),Ze ženského hnutÍ«, založeno jest na tomto památném dvojzvuku; nikde na světě nemá žena tak odpovědného a nesnadného postavení jako v malém národě, jako v Čechách - nestačíť jí rovnati se šíří rozhledu a plností práce šťastnějším sousedkám, nýbrž musí nad to dbáti úkolů, jd 

188 jí ukládá kulturní a národní potřeba jejího domova. 

Zde stanulo češství Terézy Novákové již na vrcholu své moudré a požehnané zralosti. Poznáváme to také, přihlédneme-li s tohoto hlediska k jejím oběma mistrovským dílům románovým, k »Dětem čistého živého«a k »Drašarovi«. V zapadlých pohorských končinách východních Čech prožívají lidoví hrdinové těchto velikých skladeb tragické osudy, kde se proti nim staví všecky poměry a celé jejich prostředí společenské: za vnit~ní pravdu svého neklidného a často bloudícího člověčenství, vzpínajícího se někdy k náboženským výšinám a klesajícího jindy do smyslových temnot, vedou krvavý zápas, v němž posléze podléhají. Jsou přikováni k půdě, krutě omezováni drobnými skutečnostmi každodenního života, nemohou se vyprostiti z malých a trapných poměrů domova - přes to však jdou neúchylně a statečně za božím hlasem, který »děti čistého živého« volá k svobodnému poznání, Drašara k plnému vyžití země a její smyslné volnosti. Toť typické, tragické lidství obou knih. Ale v obou románech zaznívá ještě struna jiná: jak nešťastní blouznivci na Skutečsku, tak podlomený piarista poličský prožívají stále svou národnost a její kulturní potřeby, účastní se vzdělanostního ruchu českého obrození, trpí hořem nesvobodného domova a rostou nadějemi v lepší zítřky, pro něž pracují ze všech svých sil, uvědomujíce si stále, že pouze v národnosti jest živá a svobodná plnost života jednotlivcova. A tak zdůraznila Tereza Nováková ve vrcholných svých knihách i své hrdé a čestné češství. Tato mravní jistota, že k dokonalému lidství móžeme dospěti pouze skrze opravdové a dovršené češství, byla z vůdčích zásad jejích posledních let, kdy k vyspělosti rozumové přibyla bezpečnost mravní zkušenosti. Tenkráte v jednom z posledních svých článků feministických (»Svazy žen a nacionalism«) napsala památná slova, která dlužno považovati za její důtklivý odkaz: 

NStěstÍ, povznesení, kulturní ucelení a mravní prohloubení jed. 

noho národa jest společným zájmem všech jeho členů; nechal 189 

společně k němu pr(l(;ují, v miru,v dorozumění, ro~dělíce si úkol)' dle svých schopností, individualit a Prostfedků. Podobná společ~ ná práce uspHí vzájemné poznání a tím i vzájemnou úctu; nelze si pomysliti, že by žena, pracující a snažící se po boku mužové, neustálila V nem -pokud není ducha obmezeného neb nezdravé umíněného! - pfesvCdčení o plné a rovné své teně a takto i jeho nepfiméla, aby pomáhal jí získati toho, čeho dosud se jí jako pfísluJnicí pohlaví dlouho zanedbávaného nedostává. 

Práce ve velikém svétovém rámci dle všeobecných pravidel jest zatím ~a poměrů stávajících llemožna, nemožna alespoň v jistých oborech. Zajisté i její čas pfijde se vzdělaností stále se prohlubující, s humanitou vždy se třibící; až to bude, pak Ona činnost, pojímající miliony nhnorodé ve SVllj koloběh, ukáže se čímsi pfirozeným,co dostavuje se bez ~ápasu pohlaví, plemen, politických línitelil. Nebude pak ani hradehníchzdí, ani opovržení, ani závisti. 

Myslím, že onen den jest POHld velmi vzdálen; zatím V pološeru obrany neskládejme, ženy ani muži, ruce v klín a konejme 

své kulturní úkoly!« (1916) 

140 

2. Te r é z a N o v á k o v á a (; ech y v jl c hod n í. 

KDYZ na za~átku září r. 1876 přijížděla třiadvacetiletá Te" réza Nováková se svým rovněž mladistvým chotěm Drem Jose" fem Novákem,nově jmenovaným profesorem gymnasia litomyšlského, od nádraží v Zámrskách do Litomyšle, netušila ani ve snách, že se jí ,východní Čechy stanou osudem. O kraji, do ně· hož blouznivá a romantická Pražka přicházela, měla představy zcela neurčité, a S<lma Litomyšl, která v sedmdesátých letech ne· byla ještě posvěcena tr<ldicí literární, byla jí prázdným zvukem, jenž rozplývavě zazníval z některých školských vzpomínek na,. dšené milovnice vlasten.eckého dějepisu. Ba, vnímavá <l vznětlivá ml<ldá paní nevstupovala do nového svého bydliště se zvláštním zájmem; domnívalať se, že co nevidět vrátí Se trvale do Prahy a do společenských poměrů, z kterých vyšla. 

Velmi často vyprávěla mi matka, jak nevlídně a cize na ni v prvních letech pusobila Litomyšl, a jak nešf<lstna se cítila v nczvyklém prostředí. Trpěla stísněnými poměry maloměstskými i zevním nátěrem tehdejší Litomyšle; nechápala naprosto, co zkulturní svéráznosti zachoy<:\lo si město a obyvatelstvo st<lrobyIého zámeckého <l gymnasijního sídla; nesnažila se seznámiti s krajem a lidem vůkolním. Bolestné pohrdání a pyšný vzdor 

vůči obklopujícímu ji světu byly základní rysy duševní nálady 141 

v prvním tříletí 1876 až 1879; jen v elegii opuštěného renesančního zámku a jeho panské zahrady nacházela rozmarná a hrdá mysl Terézy Novákové zalíbení a uklidnění; marně snažil se vysoce inteligentní a zdravě reální manžel smiřovati milovanou svou družku se společenským okolím. První literární pokusy, které, tuším, vesměs zůstaly tehdy nedokončeny, nezpodobovaly nového ~ivotního prostředí, nýbrž kochaly se ve vzpomínkách na dětská a dívčí léta, tu způsobem rozmarným, tu v blouznivé romantice; jsou to ),Klepy z plesů« a »Z mého rodného domu«. Máme autentický obraz tehdejší Terézy Novákové, který správně vystihuje psychické její ladění; Alois Jirásek, který se za svého pobytu litomyšlského s naší rodinou přátelsky stýkal, líčí mou matku jako mladičkou paní v druhém díle svých »Pamětí« a zdůrazňuje její živou letoru i její nadšené byronství a správně poznamenává, že v prvním tomto období litomyšlském u ní na spisovatelskou činnost nebylo ani pomyšlení. 

Roku 1879 pl'estěhovali se manželé Novákovi z města na předměstí Záhradí, kdež bydlili osm roků a kde se jim narodilo pět dětí; přesídlení to mělo v životě mé matky neočekávaně hluboký význam. Skoro současně zemřela v Praze Teréze Novákové matka, a smrt ta znamenala rozpadnutí se pražské rodiny; má matka pak stále pevněji zapouštěla kořeny v Litomyšli, která stávala se jí domovem, zvláště kdy~přibývalo dětských hlaviček a s nimi starostí, nemocí, ano i hmotné tísně, zároveň však jasu a štěstí v domácnosti. Záhradí samo se starosvětským, napolo vesnickým svým rázem a se zásobou prostoduchých typů probudilo smysl mladé pozorovatelky pro skutečnost a pro lidový život; zde hledati jest nejprvnější skromničké začátky národopisného realismu Terézy Novákové. Soustavnou činnost spisovatelskou počíná roku 1882 na podnět Karoliny Světlé; první ty práce, kromě příležitostných přednášek, vzpomínek a úvah, čerpaly 

142 povídkově z dívčích vzpomínek, ironisovaly spíše rozmarně než 

útočně úzkoprsé malomčšť<1tfví, pokoušely Se o psychologickou kresbu ženských sentimentálně roztoužených a vzdorovitě osa, mělých postav i obdohnÝch rozervaných a snivých povah mužských: všude jest tu plno byronství, jež zpravidla zavádí k mlhavosti podání a k patetické strojenosti slohu. Ale v soubore.ch těchto prvotin, jež vydány s názvy »Z naší národní společnosti«, »Z měst a ze samot« a »Kresby a črty« v letech 1887 až 1891, čtou se také obrázky jiného druhu: idylické obrázky drobných postaviček pro sycené duvěrnou láskou k prostému lidu a prozrazující leckdy pronikavost životního pozorování; mravoučná tendence skoro kalendářová nedovede v nich uth:miti .čestné úsilí realistické. Jsou váženy buď z jižních Čech, kde r. 1884 navštívila Teréza Nováková rodinu svého chotě, nebo z líto~ myšlského Záhradía vynikají správností postřehu i teplem po, dání nad ony povídky, v kterých zpodobovala Litomyšl samu. Z O'kolí litomyšlského do r. 1886 znala jenom lázně Hory u Če'iké Třebové, kdes churavým svým otcem trávívala prázdniny, a zběžně několik okolních měst; ale tyto dojmy výletové neměly valného vlivu. na její tvoření. 

Asi od roku 1885 účastnila se má matka činně, ano obětavě ruchu spolkového, a desetileté vudčí její postavení v »Spolku paní a dívek« bylo výmluvným dukazem, že pohrdlivou a vzdornou isola<;i zaměnila za činorodou práci výchovnou i buditelskou: 

Litomyšl nyní nebyla pouze domovem rodiny, ale také domo- 

vem snah- vliv zásad K. Světlé nebyl tu bez účinku. Z prvních veřejných podniku »Spolku paní a dívek" byla výstava ručních 

prací, jež mimoděk uvedla Terézu Novákovou k studiu národopisnému. Zajímalaf se již dříve o etnografický ruch na Moravě, vedený J Wurmem, rodinou Wanklovou a M. Procházkovou, 

a zvláště tato paní, do jejíchž časopisu má matka pilně přispí- 

vala, obracela pilně její zřetel k národnímu kroji a k lidovému vyšívaní, Mezi přípravami k oné výstavce se poznalo, že na 143 

Litomyšlsku dlouhá se zachoval lidový kroj, jehož památky v netušeném bohatství byly i v městě i ve vsích roztroušeny, a má matka umíníla si kroj ten i vyšívání poznati, popsati a pokud možno sebrati. Tak vznikla první česká monografie toho druhu, »Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku«, napsaná roku 1887 a knižně vydaná r. 1891; tak vzala původ velmi rozsáhlá činnost sběratelská zprvu pro NAprstkovo, později pro Zemské museum, posléze i pro vlastní sbírky, jež odkazem přešly do Národopisného musea československého; tak počaly se písemné styky S českými národopiscí, Renátou Tyršovo\l, J. Koulou a 

J. Prouskem, 

Současně roku 1886 poznala má matka vesnický život na Litomyšlsku, když ztrávíla prázdniny v za<;hovalé vesnicí Budislavi, kam se několikráte k mnohaměsíčnímu pobytu vrátila; podobně dlela nmoho týdnů v Lubné na Litomyšlsku, v Nových Hradech na Vysokomýtsku, v Telecím na Poličsku (v letech 1877 ~ 1895). Nejprve, kromě lesní a horské pHrody, zajímal ji lid jako národopisnou sběratelku: s dúvěrníky z venkovské inteligence (hlav~ ní zásluhu tu měla paní Teréza KhlsoňovA, choť řídícího učitele v Budislavi) procházela statky a chalupami, vyptávala Se po národopisných, jmenovitě krojových památkách, zapisovala si pílně etnografické jednotlivosti; nápisy a kresby na lomenicích a litomyšlské nářečí zajímaly ji velmi záhy. RAzovití starci a stařeny, již pro ni sbírali, budili její zvláštní pozornost. Již roku 1891 studovala s dychtivou .zvědavostí a s opravdovým porozuměním nábOženský a duchovní život vesničanů v Budislavi a v okolí, jak dosvědčuje stať kuse vydaná později v »Českém lídu«. leréza Nováková nebyla Sama povaha hluboce náboženská a s jakýmisi deistickým liberalismem zápasila velmi dlouho, až do pozd. nich let myšlenkové své zralosti, ale historicky nadaný její duch umožňoval jí poznávati a chápati veškeré projevy reformačního 

144 hnutí v našem lidu; dávná láska k husitství a bratrství, vliv 

Karolíny Světlé, vlastní studium dějepisné, kdy psala obsáhlé dílo .>SlavÍn žen českých«, podporovaly její sklon. Nesprávné však jest, hledá-li se tu někdy ohlas myšlenek Masarykových a Denisových; jejich díla moje matka čtla mnohem později, když již vlastní její názor o náboženském životě vesničanu východočeských byl uzrál. Ve zmíněné stati nacházejí se již první skrovné nápověd i k pozdější největší románové skladbě Terézy Novákové, »Děti čistého živého,,; hned za prvních svých pobytU v Bu~ dislavi poznala tam, a hlavně v sousedních, velmi rázovitých Ka~ menných Sedlištlch, některé postavy, které v románové obměně vystupují v památném tom díle, pr-i jehož vzniku vědecké dílo Rezkovo o >,Dějinách prostonárodního hnutí náboženského« mělo podíl zcela nepatrný. 

Zprvu netuWa Teréza Nováková sama, že bohatých svých poznatků a poznámek národopisných užije povídkově; vracela-li se novelisticky k místům prázdninových svých pobytů, měnila je v dějiště svých konversačních novel neb lyricky zbarvených pohádek. První novelistická práce, založená na intensivním studiu bytu, mravu, povahy a jazyka lidu na Budislavsku, jest ,>Drobová polévka«, psaná roku 1893 podle příběhu i postav na Kamenpých Sedlištích. Spisovatelka ji označuje velmi přesně jakožto »kresbupodle skutečnosti z nejvychodnějšlch Čech«: vlasL ní invence autorčina potlačena jest na míru nejskrovnější, každý projev myšlenkový i jazykový doložen jest dokumentárně, kolorit místní až do vlastních jmen (v té věci se Teréza Nováková lišila vědomě a zásadně od Karoliny Světlé) úzkostlivě jest zachován; umění spočivá v zhuštěnosti a intensitě mužně realistického podání. Zcela příbuzného rázu jsou další tři povídky, rovněž zařazené roku 1902 do svazku »Úlomh žuly« a psané v letech 1894-1900, »S nůší,~, »Z rána před svatbou" a »Před pohřbem«: děj čerpán z Budislavě a z Kamenných Sedlišť, hmot- 

né podmínky životní stojí v popředí, dialektu využito vydatně, 145 

10 

odchylky od modelťt jsou nepatrné, líčení krajinné jest provedeno s nesmělou střídmostí, předmětný realism dospěl tu až ke krajní mezi, ale všude provázen láskyplnou účastí něžného srdce pravé lidumilky. 

Roku 1893 dostalo se mé matce od spolku »Svatoboru« nevelikého cestovního stipendia k důkladnému poznání kraje, jejž sama s oblibou nazývala »nejvýchodnějšími Čechami«, míníc tím hlavně Litomyšlsko, Poliěsko a Skutečsko; sotva které bohaté stipendium přineslo naší literatuře užitek tak mnohonásobný jako tato skromná podpora. Na jejím základě pobyla Teréza Nováková na jaře a v létě 1894 v Borové, v Pusté Rybné, v Telecím a v Bystrém na Poličsku, v Krouné a v Luži na Vysokomýtsku; ve feuilletonech sehraných roku 1898 v knížce »Z nejvýchodněj~ škh Čech« podala první, spíše zevní žeň svého studia. Nešlo o pouhý národopis.; provádějíc práci vlastivědnou všímala si kra_ jiny i starožitností, staveb i života, poměrů hmotných i náboženských projevů. »pr'átelé ve školách, na farách, ve statcích, chaloupkách i domech městských«, jimž věnovala onen spisek, byli jí průvodci a rádci. Za požehnaného toho Toku vynořily se jí z napsaných i nenapsaných dokumentů lidové mysli látky a náměty jejích velkých skladeb, provedených arciť o mnoho později. Tak dostala v Telecím do ruky vlastní životopis Jana Jílka, pro jehož zpodobení užila zkušeností v místech jeho pobytu v Lubné a v Širokém Dole; v Borové našla celou látkll Jiřího Šmatlána; v Pusté Rybné a v Březinách chodila po prvé po stopách Michla-Drašara; z Bystrého vypravila se do Nedvězí, kde poznala hrdinu knihy »Na Librově gruntě«, a když prodlévala v Krouné, doceloval se jí při návštěvě České Rybné, Miřetína a Otradova složitý obraz »Děti čistého živého«. Prozatím odnášela si vedle velmi obsáhlých zápisků názorové představy vesnic a osob, které mínila líčiti a krátce před odjezdem z Lito- 

146 myšle počala pracovati o »Janu Jílkovi«. 

V září 1895 opouštěla Teréza Nováková po devatenácti letech Litomyšl. Loučila ses ní téměř s tak těžkým srdcem, jako byla druhdy do ní vstupovala. Nebyl to pouze čerstvý hrob dcerllš" čin '-" prvního dospělého dítěte, jež ;ltr<ttil<t - co jí činilo odchod tak tě~kým: opouště!<t rowitou činnost veřejnou aspolkovou, o jejíž užitečnosti byla právem přesvědčena; vzdalovala se od lidu a kraje, jehož studium stalo Se jí tak drahým; a samo město stalo se jí skutečným milovanýln domovem. Nevěděla, zda se k tomu všemu Vrátí, a zda Praha Ve svém bohatém proudění duševním neobrátí jejího vývoje novým směrem. 

Skutečně na nějaký čas ležely východočeské práce mé matky ladem. Národopisné zkoumání kroje českého vůbec,činnost ve spolku »Minerva«,založení »Ženského .světa« a »Ústředního spolku českých žen«, konečně narození nejmladšího synáčka Jaroslava nedovoIily ani, aby byl záhy dokončen» Jan Jílek«, ačkoliv právě pro něj podnikala v Praze důkladné studie o dějinách če.3ké emigrace. Když byl r. 1897 dopsán, zaslala jej má matka Svatopluku Čechovi pro »Květy« a na jeho přání dílo přepracovala, soustředila, zkrátila, třebaže v knižním vydání se pak částečně vrátila k původnímu znění. Vubec moje matka často práce své, hlavně rozsáhlé skladby, podrobovala komposičním změnám, a to zpravidla k zřejmému jich prospěchu a byla tu pří" stupna návrhum, které se jí nejprve zdály nemilosrdnými; za mnohou dobrou radu vděčí starší její díla mému otci, jen~ ji na počátku činnosti vychovával v jazykové ryzosti a nejednou upozorňoval i na otázky komposiční; ani později nechybělo mé matce takových rádci1 v okruhu jí nejbližším. Nejméně změn prodělaly románky »Jiří Šmatlán«a »Na Librově gruntě«, z nichž onen dokončen r. 1889, tento r. 1901. .Mezi nimi a. »Janem Jílkem« jest rozdíl podstatný: invence nyní jest mnohem bohatší, poměr k modeh'1m svobodnější, epický proud daleko mocnější; 

knihy mají zaokrouhlenou komposici a dějovou jednotu. V nich 147 

dovedla Teréza Nováková vykresliti individuální příběh románový na širokém pozadí národně kulturních dějin; připravila se na to nejen monograficky podrobným zahloubáním se do historie českého socialismu a roku 1848, ale i živou osobní účastí na soudobém životě veřejném; nebyla by toho však dovedla, kdyby nebyla přistoupila opravdová zralost umělecká. Tu lze sledovati i na tom, jak nyní uměla zpodobiti také městský život ve východních Čechách, v Litomyšli neb v Poličce, který dříve bud' jen naznačovala ironickými poznámkami neb podávala ve velmi matném a sentimentálním líčení; tento dar kulturní evokace stupňován jest ještě v »Dětech čistého živého« a hlavně v»Drašarovi«, kde nejen stará Polička a Litomyšl, ale i Beroun, Budějovice, Praha, ano i peštbudínská evangelická fara vzkříšeny jsou nezapomenutelně. 

Líčíc dějiště východočeských svých románů nemusila Teréza Nováková spoléhati pouze na vzdálené své vzpomínky a hojné své poznámky; vracelať se od roku 1898 vždy znOvu do milovaného svého kraje. Zevním podnětem bylo, že vybídnuta Aloisem Jiráskem, přijala úkol, zpracovati pro Ottovy »Čechy« Litomyšlsko, Poličsko, Lanškrounsko a Vysokomýtsko; mnohé končiny potud neznala a úlohu svou pojímala tak vážně, že prošla veškeré vesnice, samoty i většinu lesů těchto okresů, německé a poněmčené obce v to počítajíc. Kdežto dříve ji při národopisných pochůzkách provázíval něžný choť, konala nyní své vlastivědné pouti s nejstarším milovaným synem Theodorem, jehož rozsáhlé vědomosti přírodopisné doplňovaly historické i národopisné znalosti matčiny; v blouznivé lásce k přírodě, v neutuchajícím zájmu o kraj a lid, ve vytrvalém snášení mnohých nesnází, ba útrap, byli si pokrevní putovníci rovni. Na zkušenostech oněch cest zakládá se netoliko XIII. díl »Čech«, jenž dokončen byl dlouho po Smrti Theodorově, ale i knížka pro mládež ,>Potulky po Če- 

143 ch ách východních«, vzniknuvší z přednášek a vydaná pohrobně 

roku 1913; kromě toho i národopisná monografie» Východočeské lomenice«, která v knižní úpravě vyšla r. 1903. 

Když r. 190 I Theodor, matčina láska a pýcha, při botanické výpravě utonul, zatím co vědecký svět skládal do mladého přírodopisce a myslitele nejkrásnější naděje, chtěla má matka dáti bezměrnému svému zoufalství projev tím, že navždy odloží pero spisovatelské. Vrátila se sice po roce do východních Čech, ale hledala tu všude jen stopy ztraceného svého syna, s nímž prochodila všecky ty končiny. Změnila tragický záměr její důtklivá slova milujících rádců, kteří jí doporučovali tvoření jako nejkrásnější službu lásky památce oplakávaného syna? Nebo spíše byla to velká životní síla básnířčina, která se přihlásila všemu na vzdory a kterou živil styk s drahým krajem? R. 1903 zakoupila se Teréza Nováková s manželem v městečku Proseči mezi Litomyšlí, Skutčí, Poličkou a Vys. Mýtem v bezprostřední blízkosti Budislavě a jejích krásných lesů; útulně pře stavěná chalupa Č. 74 v staré zahradě za hustým blohovým plotem a s dalekým pohledem do volných polí byla zprvu dějištěm elegického žalu, později vytrvalé práce tvůrčí. Není náhodou, že většinou zde vznikly »Děti čistého živého«, o nichž má matka pracovala v I. 1903-1906. Látka, jak již řečeno, zajímala spisovatelku déle než deset let, ale teprve pobyt v Proseči, styk s p. učitelem Josefem Chalupníkem, jenž se prokázal jedinečně spolehlivým zpravodajem, důvěrné poznání různých skrytých končin na Skutečsku daly pevný základ mohutné té skladbě. Proseč sama (v knize Městečko) s nedalekými vesnicemi Českou Rybnou (Dolce), Miřetínem (Rovinka), Pasekami a Otradovem (Zderadov) soustředila kolem sebe složitý děj, rozvětvený po několika rodech a generacích; městečku Pro seči dostalo se pomníku jedinečného. Promyšleně komponovaný román o konci a rozvratu sekty adamitské nezrodil se však pouze z objektivního studia cizích duší, nýbrž 

křtěn jest na každé stránce oním tragickým pojetím života, které 149 

Teréza Nováková zaplatila neštěstím matehkého srdce r. 1901. Tragika ta je bez sentimentálnosti, provázíť ji stále neohrožený pohled do vášní a bludů lidských. 

To platí ve zvýšené míře též o poslední velké skladbě její, o »Drašarovi«, který byl celý napsán v dvouletí 1908 a 1909 v Pro~ seči, kam se má matka r. 1908 po otcově skonu trvale přestěhovala. O Drašarovi psala ja r. 1894 a rekem objemného románu mínila ho učiniti ještě před »Dčtmi čistého živého«, které si původně představovala jako kratší povídku. Do »Drašara« dovedla vměstnati netoliko mnohé studie konané na Poličsku a na nejrůznějších místech Čech, netoliko odborná přímo badání o řádu piaristském, ale i širokou, trpkou a přísnou. znalost života, kterou si osvojila v celé sou~tavě neštěstí od r. 1901 následující. Proti »Dětem čistého živého« jest v »Drašarovi« rámec komposicní ovšem opět monograficky zúžen, při čemž spolupůsobila vydatně využitá autobiografie rekova, ale ve dvou ohledech, kritikou přehlédnu. tých, značí kniha ta vzestup vývojový: nepodává se tu pouhá tragika intelektu a citu, jako dosud, nýbrž zároveň tragika smyslů hrdinových, a pak v žádné románové knize spisovatelčině není tolik hluboké poesie jako v tomto díle, jemuž autorka vepsala ve štít odvážná slova: »Lidské, příliš lidské«. 

Nebylo Teréze Novákové přáno, aby dozrávši takto lidsky i básnicky, stvořila daBířadu děl, slučujících hlubokou znalost lidu s realistickým mistrovstvím románového umění. Odečtou·li se kratší cesty za hranicemi a delší léčebný pobyt v Praze, nebydlela v zátiší prosečském souvisle ani tři roky. Pokud nebránila nemoc, byla to doba úsilné práce, v níž vedle W.agnerovy hudby hledala narkotikum proti pesimistickému titanismu, který se osamělé umělkyně zmocňoval a jenž vyvřel knihou lyrických próz »Výkřiky a vzdechy«. Důvěrný styk s lidem, drobná práce vzdělávací v Prase či i v městech okolních, rozvětvená korespon- 

150 dence a konečně i úzko.stlivě pečlivé vedení domácnosti byly tu 

protivahou. R. 1908 vznikla knížka pro mládež »Dvě stařenky«; jedna z hrdinek »Spitálnice Kovářová« oživuje vzpomínku poličskou, druhá "Babička Divišová« odehrává se v Sloupnici u Litomyšle. Tato svěží, poněkud didakticky zabarvená povídka náleží k oněm pracím Terézy Novákové, jimiž zapsala se do srdcí evangelíků východočeských; sympatisovala s nimi srdečně i v životě. Jest však nesprávno, vidí-li v ní evangelíci čeští hlavně spisovatelku »Jana Jílka«; nábožensky svobodné stanovisko mé matky k naší reformaci, k němuž se propracovala po velké krisi svého života, vyjádJ-eno jest v »Dětech čistého živého« a v »Drašarovi«. Velmi oblíbeným plánem mé matky v posledních letech jejího života byla druhá řada »Úlomků žuly«; že by byly tyto povídky daleko předstihly serii první, ukazují obě sem patřící práce, zase čerpané z Budislavěa z Kamenných Sedlišt, »Halouzky« (1907) a »Na faře« (1911 a 1912). Jmenovitě rozměrná povídka poslední, psaná perem takřka umírající ženy, jest nevyrovnatelný kus mistrovský: zpívá v něm poesie kraje i srdce lidu, temná žádost i smírné odpuštění, svěží mládí a moudrost dozrání. Často obávala se má matka, že práce té nedokončí: tak hrozivé byly návaly její smrtelné nemoci. Vzchopila se znovu a nejen že pracovala na povídce dále, ale i osnovala také velké dílo Qové, jež mělo s názvem "O kousek pole« vypravovati typický osud agrární z vesničky Boru nedaleko Proseče. Ale z toho plánu zbyly pouze stručné náčrtky, nedovolující úsudku o celkovém rozvrženÍ. Ještě v říjnu 1912 mluvila má matka o tomto díle; několik dní potom odváželi jsme ji do Prahy ve stavu nadobro beznadějném. 

Její popel neodpočívá ve východních Čechách, jako tam nestála její kolébka. A přece nelze říci, že Teréza Nováková byla ve východních Čechách jen hostem. Nedobyla si tam pro vždy domovského práva pouze činností, studiem a láskou, nestala se 

tam čestnou občankou toliko velikými uměleckými činy, nýbrž 151 

152 

srostla pro vždy s chmurným a krásným krajem tím a vzala na sebe úkol vykoupiti jej: 

V jeho temnhn utrpenJ, V jeho tvrdém zápase lidském, přím lidskhn, nalezla prvky bož,fké krásy, božské věčnosti. (916) 

HANA KVAPILOVA NA JEVIŠTI I V KNIZE 

P I fl ke t II 

SMUTEČNÍ slavnost Ibsenova v Národním divadle v červnu 

roku 1906; Ibsenova »Nora« s Hanou Kvapilovou v titulní úloze. Přiblížil se poslední výstup Ibsenovy přerodné hry, v němž nové ženství přímo a bezohledně vypovídá válku starému mravu a 

řádu rodinnému, slavný souboj slova bolesti mezi Norou a Hel, merem, kde tradiční Id, příjemná v soukromí a užitečná společensky, musí zahanbeně ustoupiti před individualistním výbojem 

a mravní poctivostí. Doktor Rank, poděkovav za oheň, jejž mu roznítila Nora a odevzdav visitky na rozloučenou, odešel do tmy 

a do mlčení; Torvald Helmer, rozpálený šampaňským vínem a milenectvím smyslU, políbil Noru, svého zpěváčka, na dobrou noc 

a odehral se s dopisy do svého pokoje. Nora, překonávajíc zvol- 

na opojení večera neoblomnou rozvahou, tázavým zrakem objí, 

má vše, co dotud jí bylo drahé: zdá se, jako by ssála trpídm slu- 

chem oddech malých spáčů z dětské ložnice, jako by se přilnav}'m pohledem zabořovala do povrchu nábytkuposvěceného sladkostí zvyku, jako by zlT\užova. domina vdechovala jižjiž prchající 

vuni soužití; ptáček poplašený a nejistý ohlížj se po hnízdě, nd rozestře k odletu křehnoucí křidélka. Ale náhlý prudký vpád Helmerův po přečtení Krogstadova listu změní vše. Nora, která upírala tázavě zraky do neurčita, čekajíc tam zázrak, obrací se 153 

postojem ztvrdlým á pohledem soustředěně energickým k muži, jenž v této chvíli přestává býti mužem jejím. Zprvu, když ji Helmer zahrnuje výčitkami až hrubými, jest poněkud nachýlena dozadu, jako by čekala ránu, pak, po obratu situace nastalém vrácením dlužního úpisu, kdy se Helmer rozzáří opojením vlastní velkomyslností a vypíná jako svrchovaný ochránce neodpovědného a pobloudilého svěřence, napřímí se a takřka vyroste její postava. Se rtů smutně a odhodlaně sevřených plynou slova s naléhavou určitostí, aniž je provází jakékoliv gesto rukou přísně připažených: na dně hlasu leží tichá bolest, ale Nora ji ovládá; do vzpomínek vyčítavých chce se chvílemi dráti paprsek něhy a důvěrnosti, leč Nora jej potlačuje; větu za větou roste postava Nořina k odhodlání až monumentálnímu. 

V podání Hany Kvapilové, které nebylo dosti právo zpěvné. mu skřivánkovi a opojivé tanečnici tarantely, podřizujíc rozkošnou Noru ze začátku dramatu strohé heroině třetího dějství, byl nezapomenutelně propracován odchod Nořin za přerodem a za očistnou sebevýchovou: rozhodný akt mravní vůle byl tu promítnut celým hereckým výkonem, od timbru měkkého hlasu vystupIlovaného až k důsažné přísnosti, ale při tom stále řízeného snahou o rytmickou rovnováhu, po hru světlého a mírného obličeje, na němž přes bolestné rysy přehozen byl jas nezvratného a osvobozujícího rozhodnutí. 

Umělkyně, jež při pamětní slavnosti Ibsenově takto vybudovala vznešenými obrysy básníkovu postavu, odemykající přímo porozumění jeho všem hrdinkám, byla ibsenistkou, netoliko ve smyslu technickém, nýbrž ve významu daleko hlubším: problémy herecké řešila v období své umělecké zralosti nejraději metodou, které uŽÍval Henrik Ibsen při luštění otázek dramatickoetických. Hana Kvapilová na jevišti i v knize podala několikráte svůj výklad ibsenovského ženství, výklad to, jenž jest zároveň 

154 kritikou. Tlumila, ba potlačovala úmyslně to, co na ženách Ibse- 

nových jest seversky dravčího, bezohledného, démonického; odkazovala kamsi v podvědomí jejich plemennou divokost, jejich živelný žár doutnající pod tvrdým chladem, jejich vražedné dědictví valkýrské. Kde nebylo možno vyhnouti se těmto rysům, nemělo-li se činiti básníku pl-íkoří, ocho~ovala je a překládala do mollové tóniny. Její Ellida Wanglová, »mořská paní«, obestřena byla záhadnou nezemskou mlhou, která stoupá ze slaných tůní a zase zve nazpět do jejích hloubek; irracionální tajemství nítilo jí zraky a rozpínalo toužebně lokte této rozpolcené vyhnankyně, ale moře, které takměř šumělo z jejího karakterního výtvoru, bylo již ztichlé moře po bouři, ozářené střídmým a teskným leskem slunce severního. Nebylo dojista náhodou, že Hana Kvapilová nevytvořila Heddy Gablerové, jako bylo pro ni nad jiné příznačno, že se o Rebeku Westovou v »Rosmersholmu« po~ala zajímati teprve tam, kde Rosmer zušlechtil a očistil tohoto nebezpečného ženského dravce, kde dobyva~né vášně a ničivé pudy temné kouzelnice podlehly bílé magii kněze a apoštola, kde Rebeka, stojící dotud mimo dohro a zlo, vstupuje do říše hodnot mravních. V hlubokém literárním výkladě svého hereckého pojetí této figury podtrhuje Hana Kvapilová velmi významně tato slova zpovědi Rebečiny: >>Všichni ti živlové divocí zkonejšili se v soulad a mír, v takový klid, jaký bývá u nás, tam nahoře, nad ptačí horou za slunce půlnočního." Nelze vyjádřiti přesněji a krásněji hereckou jedinečnost Hany Kvapilové. 

Soulad a mír: rozptýlenou a zmatenou empirii života, kterou realistický postřeh sleduje s pozorností co nejdůvěrnější, a z níž uvědomělé umění stilisační vybírá rysy přímo symbolické, váže a jednotí mravní vůle, směřující k harmonii, k rytmu, k spanilému členění; vyšší zákon produševnělého lidství mírní divadelní hlučnost pohybů a zakazuje bouřlivý vzruch velkých výjevů; odpuštění a jas v duši přelévají se na scénu vláčnými posuny a ně- 

hou řeči, která nechce znáti podtrhovaných výbuchů. 155 

Tam nahoře za slunce fnUnoční1lO: Hana Kvapilová, naše nejvěrnější ibsenistka a obdivovatelka Betty Henningsové, přenesla na české jeviště to, co se často, a ne neprávem, jmenuje severským slohem hereckým - za zevní hrou nasycenou přirozeností i realitou vlní se mocný příboj nitra a hrozí protrhnouti hráze, ale přísná cudnost i vrozená a pěstěná vloha sebeovládání zadržují s hrdinským napětím nával niternosti, které ani ruce ani obličej ani pohyby nemohou zapříti. Jestliže jižní umění herecké shrnuje do velkého gesta malebných obrysů syntesu vášně a utrpení, přiklánějíc se k výtvarnému řešení a užívajíc stilisace co nejodvážnější, naznačuje herec seveřan transparentními prostředky umírněné mimiky a hlasové melodie konflikty bolesti a vzdoru. Dávno vyprchá již zrakový dojem postojů a pohybů, arabesky rukou a měkké kontury plavé hlavy ze hry Hany K vapilové, když ještě v uších a v srdcích nám bude šuměti její věta, laskavá a důvěrná, stříbřitá a svítivá, uklidňující a přece hluboká jako voda řek podsvětních. Jak se tázala, míříc až na dno duše, jak se odmlčovala v náhlém pohnutí, jak se bolestně vepi'ádala do mlh a temnot mlčení, jak se z nich probírala jakoby z těžkého sna, na to nelze ani po letech zapomenout. Ano, to byl nejkrásnější paradox na této umělkyni, která jako dívka Se vešvitořila do lásky tolika básníkům, že znala zázračné tajemství tragického mlčení na scéně, ne ono černé, neplodné mlčení Hamletovo, ale nejtišší neslyšitelnou hudbou, jakou vyznával Carlyle, maloval Carriere a analysoval Maeterlinck. 

Umělkyně tohoto založení přirozeně hledala svůj typ ženy intelektuální s velkým citovým bohatstvím u dramatiků Severu a zasvětila své služby stejně oddaně oběma skupinám jejich. Jedni, vycházející od Hebbla a zastoupení na našem jevišti skoro výlučně Ibsenem, volali ji, aby k zápasu s osudem o vnitřní dokonalost propůjčila jejich postavám svou jasnou etickou víru, svou 

156 vroucí opravdovost, myslivý půvab svého neúnavného intelektu. 

Druzí, mezi nimiž vedle Hauptmanna vynikají ruští básníci podlomené vůle k životu, nabízeli Haně Kvapilové svoje dívčí figury, které dávno přestaly chtíti, vzdorovati, usilovati, a jako květiny bez slunce, živoří pasivně a mdle, propadlé resignaci a beznaději a přece tak jímavé a křehké ve vegetativním svém půvabu. Která ze západoevropských hereček byla by dovedla prosvítiti stejnou září něhy a lásky Mášu ve »Třech sestrách" od Čechova nebo Taťánu Bezsěmenovu v »Měšťácích" Gorkého? Jak byly promyšleny a domyšleny tyto jemné, bezmocné a Hehké postavy její od plachého a skoro náměsíčného vstupu na scénu s rukama splývajícíma jako podťaté větve k bokům, s očima rozevřenýma v očekávání velkého světla neb náhlého zatmění až po soustředěný a přece nehlučný zápas s černou a neodvratnou sudbou! Jaká synthesa ženství ozářeného glorií očistného hoře byla nashromážděna pod jejich statečnými čely, rozhlodanými předčasnou vráskou, která jako runová zkratka znamenala: trpěly jsme, aby sestrám bylo zítra lépe! A přece právě tyto figury na rozdíl od ženských postav lbsenových, propracovaných s důsledností a důkladností až mrazivou - jsou v knize pouhými obrysy: byla to Hana Kvapilová, která je dokreslila tak, že se zdálo, že s nimi žila po léta, vyzpovídala je několikráte z bludů mládí, bydlila a toulala se s nimi, až mohla ve hře podati esenci bytosti, z níž tvůrce jaksi narychlo vykrojil toliko siluetu. 

To by bylo stačilo k vítězství a k uspokojení i nejlepší specialistce. Nic nebylo Hany Kvapilové vzdálenější: v herci nespatřovala nikdy výkonného odborníka, jenž jako kolečko ve stroji má přesně vyměřen malý úkon, kterým jeho smysl končí, nýbrž žádala po něm činnou a uvědomělou účast na tvoření kultury, právě jako od každého jiného umělce. A proto byla sama k sobě tak přísná a v nejvyšším smyslu ctižádostivá. Viděla zcela určitě, že umělecký vývoj přítomnosti nemá pouze inspiraci mravní, z je- 

jíchž zdrojů dychtivými rty pije drama severské, nýbrž že nás 157 

všecky unáš!. renesanční touha po kráse: což nemáme žíti tak barvitě jako minulé věky, což nemáme komponovati své pohyby do sluneční záře a do úsměvi'I pHrody, což nejsme již schopni přenésti dekorativní smysl Z malířských atelieri'I do skutečnosti? Velká výtvarná kultura, tkvějící kořeny již v otcovském domě a posílená soustavným studiem obrazáren, výstav a dějin malířství, opravňovala ji, aby na otázky ty odpovídala kladně. Vmýšlejíc se do úloh, představovala si scény v barvách, své pohyby a postoje hledala před reprodukcemi anglických Praeraffaelistu, ve výtvarných hodnotách Moskevského divadla nacházela neméně vnitřního štěstí než ve vroucí dobrotě jejich niternosti. Toužk takto uspokojiti svuj smysl pro malebnou krásu, hledajíc v umění velikých cbrysů protiváhu k realistické tragice každodenní šedi, Hana Kvapilová se vrátila oklikou k Shakespearovi, zastaviyši se na čas s radosti u moderních pohádek symbolického dostřelu, ponol'ených do světel a barev osvobodivé feerie. Shakespeare tragik rozhodně nepatřil k duchovní její oblasti: tvrdá sBa a ocelová určitost ji v dramatě spíše odpuzovaly než přita~ hovaly; animální pocit bezohledné vitálnosti příčil se jejímu etickému smyslu; aristokratícký dualismus dobra a zla byl jejímu harmonickému nitru nepřijatelný ~ vystupovala-li s úspěchem a s posvěcením v Shakespearových truchlohrách, ztělesňovala tam postavy, ve kterých všeobsáhlý genij tvurcuv hledal takřka rovnováhu svého krutého heroismu; její Ofelie v »Hamletu«, podobně jako Markétka v prvním díle »Fausta« Goethova, přímo vyvažuje plachým jasem své květinové bytosti d~lsnou tmu mysli prince dánského. 

Ale Shakespeare, bohatý a měnivý jako vesmír sám, omlazuje také ty, kdož by se toho od něho sami nenadáli; tolik možností zcela ruznol'odých jest uta.jeno v tomto nestárnoucím kosmu. Též Hana Kvapilová nalezla u něho obnovení své mladosti. Když 

158 vstupovala Hana Kubešová na scénu Národního divadla, byla 

sám úsměv jara a samo kouzlo vzdušného rozmaru: měla lyrickou škádlivost odzbrojující srdce, bezstarostnost mladistvého šibalství, zpěvné akordy ptáka z báchorky v hrdle a gracii květin, houpajících se za lehounkého vánku v pohybech, její verše byly hudbou a její švižné postoje ornamentem. Nehonosila se tu pouhými přirozenými dary rozkvetlého temperamentu mladé dívky, nýbrž byla již tehdy nadána humorem, jenž později přispěl podstatně k tomu, že dospěla souladu a míru jakožto osvobozujících jistot mravních. Její veselí bylo úzce spřízněno se smyslem pro vlídnou a hravou pohodu báchorky, jíž zůstávala vždycky věrna; nemohla se vynačísti Andersena, byla šťastnou pohádkářkou, kterou méně lákala drastičnost výrazu než obrazotvorný let, napověděla básníkovi a dopověděla na divadle vzdušnou postavu, napolo princeznu, napolo květinu, ale cele pohádku, která jest zvláště šťastným výtvorem novoromantiky v českém dramatě. Toto vše vracel jí ve stonásobné míře svými veselohrami Shakespeare, osvoboditel lesních rusalek a důvěrník renesančních krásek, rozmarný šermíř veselého vtipu a básnický hudebník svatojanských melodií, duch volný a proto spravedlivý ke všemu lidskému. Jeho službě oddávala se v posledních letech svého tvoření zvláště ráda, jako by se omlazovala v této slunné koupeli imaginárního jihu: Porcie z »Kupce benátského« ukázala její slovní a mimický humor v nejzářivějším rozkvětu a v nejnovějším vděku a jest jen proto na ni poněkud zapomenuto, že ji odsunula jiná renesanční princezna Williamovy dynastie, jiskřivá a opojná Blažena z komedie »Mnoho povyku pro nic za nic«, kterou básnila z vůně lesa, ze sluneční záře a z navinulého medu lesních včel, soutěžíc s milovanou mistryní Helenou Modrzejewskou a hrajíc před divákem nejnetrpělivějším - před Smrtí - jižjiž ze sedadla vstávajícím. - - 

Bude Hana Kvapilová žíti v naší paměti déle jako dokonalá ztělesnitelka severského slohu hereckého, prozářená cele světlem 159 

mravní spanilosti, či jako vtělený sen Shakespearovy veselohry, křísící renesanéi s nejjemnějším jejím pelem? Myslím, žesi na.še vděčnost postaví ještě výše mravní příklad, který dala českému divadlu a jenž zasáhl rozhodně i blahodárně do rozvoje domácího herectví. Všecky velké ctnosti umělecké počínají se pokorou před vlastním posláním - pro Hanu Kvapilovou jest umění přímo náboženstvím, které má netolíko svůj obřad, ale i své přísné příkazy mravní. Kdyby byla souladná duše její připustila rozpor mezi životem a uměním, jejž tak neúprosně vyhrotil právě její duchovní vůdce Ibsen, dojista byla by se rozhodla obětovati ži. votní štěstí umělecké dokonalosti. Ale Hana Kvapilová předpokládala tu naopak shodu a smír, věříc, že pouze ten herec může rusti na jevišti, který v životě obohacuje a prohlubuje své poznatky, jemní svůj cit a vychovává svou vůli. Vzdávala-li v příležitostných statích chválu velkým umělcům jevištním, velebila především ryzost jejich povahy lidské: v Heleně Modrzejewské se obdivovala neméně obětavé hrdince života než tragédce a Moskevské divadlo neustávala dávati za vzor umělecké obce, řízené naprostou mravní kázní. Prvním požadavkem herecké opravdovostí byla jí oddaná úcta tlumočníkova k básnickému tvůrci, neboť Se sdílela se starým mudrcem o názor, že ten osvobozuje sebe sama nejdokonaleji, kdo se nejúplněji oddává. Nedůvěřovala hercům, jimž básníkův výtvor jest pouhou záminkou, aby hráli sebe samy bez ohledu k dramatickému celku a kteří podnikají virtuositu na vlastní vrub a za cenu věrnosti v podání; nepromíjela této tvrdé osobitosti ani Eleonoře Dusové, které se kořila zcela upřímně. Svůj vlastní tichý a pozorný způsob, kterÝ po pronikavém vcítění se dovedl býti práv i nejskromnějšímu slůvku a nejpodružnějšímu náznaku spisovatelova díla, vystihla tímto odstavcem plným vzrušení a ušlechtilé výmluvnosti: "Splynouti s básníkovým snem, bytosti jím skizované dáti život, tep 

160 vlastní krve, prožít i vyžít její štěstí i hoře, cítiti tluk cizího srdce 

ve svých l1adrech, procházeti citové hlubiny této dzí bytosti, která po celý čas studia, po celý ten zápas rdousí zvolna, ale s jistotou bytost naši vlastní, umlčuje naše myšlení i cítění, láme naši vůli, aby usedla široce na trun našeho srdce ~ splynouti takto s básníkem, toť tolik, jako postaviti se vedle něho, býti do jisté míry jeho spolupracovníkem, opatrovati jeho světla a nedati jim zhasnouti, doplňovati krásu jeho Snu.« 

Když se roku 1888 stala Hana Kubešová ~ zároveň s Eduar- 

dem Vojanem - členem Národního divadla, pfevládal v české činohfe herecký sloh patetický, jejž z umělkyň zosobňovaly dvě 

sílné osobnosti, Otilie Sklenáfová-Malá a Marie Pospfšilová. Byly 

to v podstatě bytosti naprosto různorodé: heroina vážného klidu 

a slavnostního vzletu vedle virtuos.ky prudkých výstupů a divo- 

kých výbuchů, vznešená pr'cdnašečka tvrdých obrysu myšlených sochařsky proti strhující divadelnici s malebnými postoji měně- 

nými v neklidu až nervosním, klasřckou krásou odchovaná a básnickým dílem vzrušovaná žena tradice plná citové prostoty na 

rozdíl od vnitřně chl adnéa strakatým epigonstvím porušené struj- 

kyně chvilkových účinů, založených na mihotavé hře nálad a popudu. Ale přes všecku tuto různost postřehla mladá novicka Národního divadla záhy, že dvojí odlišný temperament lidský 

a umělecký obměňuje tu stejnou zásadu slohovou, co nejcizej~í 

její bytosti vlastní, že dusledný odklon od drobné a vlažnézkušenosti hvotní zde. zavádí až k mrtvé a plané rutině, že vytvá- 

ření velkých scén láme tu jednotnou vlnu dramatického toku, že 

slovo v tomto patetickém podání láme se jako uschlý list od duševního dění. Hana Kvapilová jala se s celou vrozenou opravdo- 

vostí herecky pracovati proti této 'Vítězící konvenci. Pojala kraj- 

ní nedůvěru proti veškeré citovosti dívadelní, jež jest přejatá, naučená, běžně tradiční a hledala cit nejprostší a nejpřirozeněj- 

ší, jaký se vybavuje v prudkých srážkách pudově nezkaženého člověka s osudem. Umínila si vymýtiti ze svých výkonU. puso- 161 

II 

bivé uzavřené vYJevy a propracovávala tím pozorněji dramatieké přechody, odstiňujíc zvláště jemně duševní okamžiky krise u svých postav. Očistila slovo, kterému takřka dovedla odníti tíži, ode všeho divadelního přízvuku, nepodtrhovala násilně vět, hledala ztracený styk řeči na jevišti s měkkou a vlídnou mluvou lásky a něhy. V této škole pozorného a trpělivého realismu se Hana Kvapilová oprostila, leč zcela souběžně rostla i v kázni jiné - v kázni duševního zvniternění. 

Zde, za šťastné shody dějinné, setkala se Hana Kvapilová s vývojem domácího dramatu realistického, jehož cesta nejurčitěji jest značena jménem Simáčkovým, Svobodovým a Hilbertovým. N a pohled jsou to jen chmurné výseky žívota, založené na důkladné a oddané zkušenosti pozorovatelů velmi přesných: ponuré výjevy z rodin pod nízkými stropy, společenské zápletky v těsném rámci chudých poměn''1, trapné příklady rodového uhnívání a rozkladu hmotného; láska hyne tu v postupném odcizování a manželství dohořívá tu ve zHceninách. Zde mohla Hana Kvapilová vytěžiti ze svého důvěrného studia domácí skutečnosti, zde tichá prostota jejích mladých měštěk svítila stříbřitě v trpně uklidněné šedi stísněného prostředí. Zamyslíme-li se však opravdověji nad smyslem těchto her, najdeme v nich daleko víc, nd pouhý skutečnostní genre; někdy v nich, podle věrohodného přiznání, hledali dramatikové pod barevným povrchem života hlubší proudy, někdy soustředili Svou účastnou pozornost k očistné touze statečné duše unikající svému okolí, někdy s úmyslným sebepřemáháním vytvářeli tragiku každodennosti. 1 aký div, že se pak zdrojem světla, vykupujícího ze střízlivého realismu těchto kusů, stávala zpravidla Hana Kvapilová, jejíž vniterná krása a mravní rozhodnost tak často podněcovaly básníky přímo při tvor-enl? Ještě po letech hřeje záře linoucí se z jejích roztoužených očí ve výjevech, kde povzbuzovala k víře v možnost no- 

162 vého lepšího života po přestálé chorobě mravní; posud vzpru- 

žuje odhodlaný pohyb jejích rukou rozhozených kupředu, které nabízela k společné pouti slunci a zdraví vstříc ... Až bude vypravováno o mravním vývoji českého ženství na konci devatenáctého století, nesmí dějepisec zapomenouti tři dívčích postav v podání Hany Kvapilové. v nichž velká umělkyně ztělesnila tragicky etické úsilí svých trpících sester: Hely Elisové ze Šimáčkova » Jiného vzduchu«, která jest jarním výkřikem po obrodě a očištění; Míny Mařákové z »Viny« Hilbertovy, kde nejčestnější srdce ženské hyne zrazeno v důvěře, nezadatelném to statku spanilých duší; Svobodovy Olgy Rubešové, jež si zoufá, když zabloudila ve zhoustlých mlhách soumračné doby a pozbyla při tom víry v sebe samu ... 

* 

Nejšťastnější výtvory Hany Kvapilové, ať skutečnostní či báchorkové, nesly se přes jeviště s bezprostředností tak bezpečnou, jako by se byly zrodily jen z požehnané intuice naivní duše umělecké, neobtíženy poznáním a věděním. A přece vznikly cestou právě opačnou. Každému hereckému výkonu předesílala psychologicky zvídavá Hana Kvapilová pronikavý rozbor tvořené postavy, kterou pozorovala se všech .stran a s nejrůznějších perspektivických stanovisek dramatu; rozkládala si v prvky její citový život a neustala, dokud se nezmocnila jejích mravních kořenů. Modelujíc ji pak, čerpala ze své složité zkušenosti životní, ale dovolávala se při tom pomoci příbuzných uměn, jimiž byla vzněcována k rozkoši a podněcována pro tvoření - kresba jejích postojů a barvy jejích šatů byly odvozeny z malířských děl, kdežto hlasový a pohybový její výkon posvěcen byl spolupůsobením hudby. Tyto složky studia až úzkostlivého zmizely potom nadobro v svobodné jistotě hotového díla, které bylo sám život, sám dech, sama skutečnost, avšak tragický proti smysl osudu hereckého zachova! nám pomůcky a náčrty Hany Kvapilové, odsou- 

div výtvory samy k odchodu do Nenávratna. 163 

Literární pozf1stalo5t Hany Kvapilové, slo~ehá mosaikově z povídek i novdistických poznámek, z cestopisných a kn~jinářských útržk4, z oS(lbních vzpomínek i úryvkf1 dopisf1, z divadelních povahokreseb i uměleckých dojmů, jest při všech vysokých hod. notách slovesných celou svou podstatou odkazem herečky, která nezná vzne~enějšího poslání než tvoření divadelní. Spojujíc se zvláštním nadáním pro kar",kterist.iku vyspělé umění výrazu kritického, dovedla namíllovati na podiv teple a ~ivě hereckou podobiznu, na níž barvitÝm a vzrušeným popisem divadelního vý. kanu prosvítala nejen lidská osobnost, ale i rodové a slohové pří", slušenství umělcovo ~ tak nakreslila Modrzejewskou a Dusovou, Hadingovou a Saru Betnhatdtovou, EeUy Henningsovou a Marii Pospí~ílovou. Zraku vzdělanému výtvarně, vytříbenému smyslu pro kouzlo atmosféry, posléze i touze vřaditi vlastní vMi do vyšší hromadné jednoty a podříditi se vclěč.nékáz.ni nadosohní, bylo dáno vzácné pochopení pro souhrn uměleckého ensemblu ~ tak porozuměla Stanislavskému uprostřed laskavých zázraků barvy a pohybu Moskevského divadla nebo Safol1ovu ovládajícímu těleso otkestru. Ale tyto stati stejně jako pornoc~ né pozmimky k vlastnímú tvoření, psan~ níl obranu, pro výklad, nebo první průpravou k figurám z lbsena, z Cechova, z Gorkého, z Jaroslava Kvapíla, značily pta pisatelku především nutný a pwdký projev state~ného úsilí, aby poznala a ozřejrnila si lépe Sebe samU jako dramatíck.ou umělkyni, aby pou~íla sesrOvl1áním neb protikladem o clomověa hranicích vlastního nadání, aby určila svému vývoji nové dle a povzbudila se příkladem na cestě k nim. Daleka narcísovitého s.ebevzhlížen.í, tak běžného u jevištních urnělcu, 1.1misťuje p.řece Hana Kvapílová do st~edusvého širok~ho pO:l:orova:telsltého qkruhu herecké poslán.í vlastní, je~ jí nebylo nikdy zaměstnáním, nýbrž stále misí. Jdto odtá se takto blízko jádra své bytosti, uvolňuje též v těchto divadeln.ích sta- 

164 tích svůj vro.ucía silný orgán etický; jako na jevišti, opakuje 

Hana Kvapilová i v knize, že posledním smyslem dramatického umění jest pro ni mravní osvobození, zápas ušlechtilého srdce za vnitřní svobodu, soustředěná vůle a dobrodějná láska, jež uvědoměle a měkce snímá břímě bolesti ze strádajících bližních - - 

Bdělá a tklivá soustrázeň s trpícími tvory zaznívá nejsilněji 

z povídkových próz Hany Kvapilové, ale vedle ní zaslechne tu pozorné ucho jiný mocný tón, zjítřenoll vnímavost přejemnělých smyslů, jimž nepřetržitá vlna prudkých postřehů jest zároveň rozkoší a mukou. V prvních pokusech z polovičky devadesátých 

let básnířka se úzkostlivě p"idfŽuje nezcela schůdné cesty dokumentárního realismu: nenasytně shledává podrobnosti všedního života, zmocňuje se věcí a postav ostrým pohledem a spolehli- 

vým popisem, rozkládá život na barevné složky, zneklidněné 

jako v kaleidoskopu, a blíží se i k záhadě lidské duše tímto analytickým postupem. Soucit s uraženými a poníženými, křesťan- 

ské oddání se cizí bolesti, vědomí jednoty s povfŽeným lidstvím vykupují a prozařují tyto práce, z nichž povídkového zaokrouh- 

lení dozrál toliko »Lichý život«, na kterém leží téměř posvěcení Boženy Němcové. Z vnějšího světa obrací se však spisovatelka 

stále usilovněji k vlastní své oblasti niterné: vychází z nejosobnějších prožitků jako z inspiračního středu, zpovídajíc a obvi- 

ňujíc se, podává několikrát ve střídmé stilisaci vlastní podohiz- 

nu; uvolňuje svůj zpěvný i barvitý lyrism, který, podoben vodo- 

pádu ve slunci, tříští se ve sta světelných krůpějí, hlásajících chválu přírody, mládí, nekonečna. I soucit básnířčin nabyl nyní 

jakési lehké vzdušnosti; srdce nepřiklání se již v útrpném sou- 

zvuku jen ke groteskní bídě herecké, k šílenství zbloudilého děv- 

čete, k předčasné potupě svedené baletky, k bezobsažnému bytí 

a opuštěnému skonu zestárlé služky - cítí i s prchajícím jarem, 

s mrtvými, vyloučenými z kvasu práce a radosti, s mořskou vlnou tříštící se o červený útes ostrovní. Právě básněmi v próze, kde sensitivní sklon a kultura srdce došly výrazu zvláště dokonalého, 165 

přiblížila se Hana Kvapilová nejtěsněji Růženě Svobodové, s kterou ji kromě dlouholetého přátelství pojila také obdoba vývojová; že chtěla s družkou dostoupiti i vyšších stupňů slovesných, napovídají oba zlomky povídkové »Teréza« a »Třináctiletá«, kde se jí v zrajícím objektivismu daří proniknouti intuičně do cizích duší a postihnouti složitost života. Avšak právě tu rozlomena díla po skvělé exposici neočekávaným zákazem Smrti. 

Ze všech výpravných próz Hany Kvapilové jest jediná nesena silným dechem románové tragiky, povídka »Jako by kámen do vody zahodil". Dualism teplého životního štěstí a naprostého obětování se umělecké službě, který jindy Hana Kvapilová snažila se překlenouti jasnou shodou, zeje tu v příkrém nesmiřitelném zlozvuku. Zpěvačka Anna za levnou cenu průměrné blaženosti milostné opustila své umění, které jí mělo býti jediným a nezapomenutelným božstvem, a nyní zrazena a pokořena v lásce i v společenské pýše cítí, jak uražený bůh se mstí a lačnou rukou sahá po jejím srdci jako po povinné žertvě. Anna Justová se nevzpírá, neboť jest si vědoma, že porušila kázeň a řád tam, kde se měla plně oddat a poko.rně sloužit, jako věřící se oddává a slouží svému náboženstvÍ. 

Hana Kvapilová neporušila nikdy kázně a řádu svého vyvoleného umění; i osobní štěstí a osobní hoře měnila vždycky v látku tvoření hereckého. Zápasila již se Smrtí, když na divadle byla ještě sama vesna, samo mládí, sám paprsek slunečnÍ. A tento mravní příklad přežije i ty, kdož po léta byli ne pouze okouzlováni, ale zároveň prohlubováni a očišťováni jejími světlými výtvory a kdož v záhadném úsměvu zkamenělé },Paní z námoří«, usednuvší pod javory a platany zahrady Kinského, hledají pozdrav z těch břehů mlčení a smíru, které se bíle a stříbrně rýsovaly za nejduchovnějšími výkony Hany Kvapilové. 

(1907 a 1908) 

166 

POZNÁMKY AUTOROVY 

KRALOVNA RADEGUNDA 

Význam Radegundin bývá líčen vždy v souvislosti s Venantiem Fortu_ natem, tak v Ozanamově monografii o křesťanské vzdělanosti u Franků (Paříž 1849) neb v Hauekově církevním dějepise Německa (I. sv., 2. vyd., Lipsko (898); ze spisů o literárním působení Venantia Fortunata posloužily mně zvláště stať Bedr-icha Lea v časopise »Delltsche Rundschall« (Berlín 1882) a příslušná kapitola v díle Alex. Baumgartnera »Die lateinische und griechische Literatur der christ\ichen VoJker«, jež skládá IV. svazek jeho dějin světového písemnictví (Frciburk 1900). 

KATEŘINA SIENSKA SVĚTICE A HRDINKA 

1 Zprávy o slavném obřadě podávaji bollandovská Acta Sanctorum (III., 695 a násL) a podle nich důležitá francouzská monografie o svaté Kateřině od Chavina de Malan (PaHž 1856), jež vedle vlašských prací Capecelatrovy (Neapole 1886) a Pignoriniho (Florencie 1900) jest hlavním spisem o světici a její době z pera katolického. Protestantská věda náboženská vykazuje německé knihy Haseho (Lipsko 1892), Rcdcrnovu (Zvěřín 1907) i anglické životopisy Butlerův (Londýn 1895)) a Robertsův (Nový York 1906), přihlédl jsem ve své studii k pomůckám katolickým i protestantským. Význam Kateřinin pro dějiny drkevní posoudil hluboce Pastor v prvním díle svých 

"Dějin papežství za renesance« (Freiburk 1886), postavení její k vývoji 167 

vlašského písemnictví. úsečně Casini v Oroberově Grulldrissu (druhý díl, Strasburk I \}Ol) a obšírně svrchu zmíněný AI. Baumgartner v VI. sv. dějin světového rfsemnictví (Freiburk 1\}ll). Pokusil jsem se všestranně využíti příslušné literatury. pO\fZe otázky ryze filologické o poměru jazyka i slohu Kateřinina k současné toskánštině a k mluvě Dantově, jež odborná věda řeší Opětovně, ne.chal jsem v přehledné své stati. nepovšimnuty. - • Tak vypráví KateHnin zpovědník a přítel Raimondo da Capua o životě svaté KateHny, jenž vydán po prvé v Rejnkolíně 1553 (ve výtahu, italsky již ve Florencii 1477) a pi·cložen do češtiny A. L. Střížem (Stará Říše 1\}15). Jest to pramen pH vší legendární formě věrohodný a cenný; méně spolehlivé jsou zprávy jejího třetího zpovědnika Bartolomea di Domenico, který jako většina dal. ších autoru XIV, a XV. století sledoval cílem beatifikaci co nejrychlejší. - 3 Reumontv antologii •• Bri.efe heiliger und gottesfiirchtiger ItalieneJ~ (Freiburk 1877), kde věnována listům sv. Kateřiny znamenitá pozornost. 

ANNA Z R02MBERKA 

Dopisy Anny z Rožmberka se stručnými poznámkami otiskuje ,Fr. Dvorský v díle "Staré písemné památky žen a dcer českých~ (Praha 1812). 

CHARLOTTA STlEGLITZOVA 

Pramenný materiál obsahují tH spisy: Theodor Mundt, Charlotte Stieg~ lití. Ein Dellkmal, v Berlíně 1835 (vydáno anonymně); Briefe von Heimich Stieglitz an scine Brau.t Charlotte, v Lipsku 1859 a Erinnerungen an Charlotte von Heinrich Stieglitz, v Marburce 1863 (obě publikace poslední vydal Stieglitzův synovec L. Curtze) . 

• AURORA LEIGH. ELIšKY BARRETTOVI': BROWNINGOV~ 

Literatura O Emce Barrettové Browningové vzrůstá do nekonečlla; k starším spisům o básnířce na pf. k BaynovlJ (1880), Illgramovu (1888) a Mer_ lettové (1904) přibývají od vydání listů obou manželů (1899, něm. výběr F. P. Greveho 1907) zvláště studie o korespondentce (P. Lubboek 1906) a 

168 psychologické mllPografico lásce básnických manželů (E. Keyová 1905). 

I v Cechách bylo psáno o ní hojně a s porozuměním. Nehledíme-Ii k oběma informativním úvodům, jimiž A. Klášterský a Fr. Balej doprovodili překlady jejích hlavních dU, stojí v popředí dva obsáhlé články časopisecké,20rie Podlipské již 1892 v .Ženských listech« a Anny Fischerové 1915 v .Ženském obzoru«. Opírajíc se o německou disertaci V. Dyeovu, vyšeHila Flora Kleinsehnitzová v .Casopise pro moderní filologii« 1916 poměr skutečnosti a básnické fikce v .Auroře Leigh«. 

BASNf.: B02ENY NĚMCOVÉ 

1 Otiskl jej s poučnými poznámkami v .Casopise pro moderní filologii«, 

roč. III., str. 257-261 r. 1913 Jeroným Holeček. Scšitek ten kromě teksto- 

výeh, namnoze správnějších variant, důležitý jest také vlastními poznám_ 

kami básnířčinými o vzniku jednotlivých skladeb a datováním jich, které 

jest namnoze velice libovolné. Práce naše vznikla dříve, než sešitek byl znám, 

r. 1912, ale objev Holečkův dohady a kritické soudy její valnou většinou potvrdil; tuto podáváme studii, otištěnou po prvé v jubilejním sborníku náchodského učitelstva .Božena Němeová« (Karlín 1912), v pronikavé re_ 

visi, přihlížející ovšem i k rukopisnému sešitku onomu. Budiž dovoleno také poznamenati, že našeho literárně historického rozboru vydatně použil Václav 

TiHe v II. zcela přepracovaném vydání monografie Božena Němcová v V. 

až VII. sv .• Zlatorohu« r. 1914. Kde cituje se Tillův spis, děje se tak ve- 

směs podle vydání II., vůči němuž v partiích o básních Němcové činíme 

nárok na prioritu. 2 Vincenc Vávra, Božena Němcová v Praze, 1895, str. 55. 

3 Havlíčkův list B. Němeové ze 7. prosinec 1846, otiš!. jako č. 20. v X. sv. 

sebr. spisů B. Němcové vyd. Laichtrova. 4 j. E. Sojka, Naši mužové. 

V Praze 1862, str. 501. 5 S. Podlipská, 2ivotopis ll. Němcové. V Praze 1891, 

str. 21. • Na uved. m. str. 32, 33. 7 M. Gebaurová v úvodě k IX. sv. Laieh- 

trova vyd. str. I. zprávy ty přijímá, V. Tille však v úvodním pojednání 

k VI. sv. téže edice je vyvrad. s Na uved. m. str. 33. 9 Na uved. m. str. 

36-37. 10 Literatura česká devatenáctého století. Dílu III. část 2. V Praze 

1907, str. 9 pozn. 11 Jeroným Holeček pokusil se na uved. m. bráti zprávy Podlipské v ochranu, odvolávaje se na shodu jejich se záznamy básnířčiný- 169 

mi o vzniku jednotliv1ch básní, zašel však ve svém obhajování příliš daleko. 12 Josef Hanuš, 2ivot a spisy V. B. Nebeského. V Praze 1896, str. 14, udání to má Hanuš ze Sojky str, 517, 13 Na uved. m. str. 37. u Zlatorohu I. vyd. str. 36 a 37. II. vyd. str. 54-58. 15 Čas. pro mod. filo!. roč. III., str. 260. 1ft Viz i Literatura česká devatenáctého století. Díl II., vyd. 2. (V Praze 1904, str. 731 (Jan Jakubce],) 17 Václav Filípek, .los. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení. V Praze 1859 (přílohou ke Kobrovu a Markgrafovu vyd. sebr. spisů Tylových str. 77, 81,90); 18 Viz Thonova vydání Sabinových děl u Laichtra sv. r., str. 103-106; 19 Na uved. m. str. 8-9, II, 36; 20 Tamže str. 35-40. 21 V »Zlatorohu« II. vyd. str. 66 a 67; 22 V, Tille v úvodě k VI. sv. vyd. Laichtrova str. LV; 23 V. Tille v »Zlatorohu« II. vyd. str. 61; 2' Vidění Libušino v »Slavném ránu« shoduje se ve své trojdílnosti a patosu hlavně poslední sloky velmi zřetelně s mladšími »Třemi dobami země české« Boleslava Jablonského (po prvé v »Květech« 1846). Myslím, že vztah Jablonského, účast:.. níka »Květů«, jehož básně z r. 1841 nadšeně uvítal V. B. Nebeský ve Vlastimilu, k »Mladé Čechii« by zasloužil vyšenení; pak by se ukázalo, že III. část »TH dob země české«, které neprávem se pokládají dnes za pouhý epigon_ ský ohlas veršování vlasteneckého, má pozadí politické a řadí se přímo k básním Nebeského a Sabinovým. "' Srovn. jeho druhdy proslulou píseň .Slovan« (»Písně« z r. 1847), počínající se slovy »Já jsem Slovan duší tělem«: .Plujte mořem v Černé moře, na Uralské dlete hoře, kde zrak Volgu vyhledá«; .A pak leťte přes Karpaty, až vás u $umavské paty spustí peruť orlova«; 2. Viz výše citovanou sloku jeho básně »Slovan« Z r. 1837. 27 Místo B. Němcové v českém feminismu a její poměr ke skupině Amerlingově pozoruhodným způsobem postihuje monografie Vlasty Kučerové K historii ženského hnutí v Čechách. V Brně 1914 na str. 58-60 a 89-112; 28 V Časop. pro mod. filologii na uv. místě str. 259. 29 Srovn. Arne Novák, Ohlasy Klopstocka v literární činnosti Václ. Stacha v Listech filolog. 1903, str. 34-38; 30 V. Tille v .Zlatorohu« II. vyd. str. 54 a 68; 31 Čas. mod. filolog. na uved. m. str. 258; 32 List č. XII. v X. sebr. sp. vyd. Laichtrova; 33 Tamže list X.; 34 Překlad ten z pozůstalosti B. Němcové otiskl v Čas. mod. filolog. roč. II., str. 467 ]. Kopal; 

170 35 V .Zlatorohu« II. vyd. str. 86 a 87; 3. V Čas. pro mod. filologii na uved. 

m. str. 259; .1 K Hikl v~ sborníku .n. Němeová« na str. 298 pHpadně Oceňuje. jak mocným proudem se rozlcvá poesie hvězdnatého nebe V pozdnl povídce básnífčině .Chudí lidé.: 3. Na uved. m. č. III.: 30 Na shodu básně s tčmito motivy V. B. Nebeskcho upozorňuje V. Tille v .Zlatorohu« lL vyd., str. 87 a 88; 40 Čas .. pro mod. filol, na uved m. str. 2!í8: 4t Na uved. m. str. 37; •• V. TiHe, České pohádky do r. 1848. V Praze 1909,. str. ,H; 43 Vi" J Máchal v Liter. českc devatenáctcho století. on II., vyd. 2., str. 806:" V. Tille, České pohádky do r. 1848, str. !í2, I J6 a 1 J7: 45 Laichtrova vyd. sv. V., str. 144; 4. Čas. pro mod. filolog. na \lved. m. str. 259: 47 V .Zla!orohu« 2, vyd., str. 100; 45 ČaS. pT() mod. filol. na uved. rrl. str. 260; 411 Dnes v dodatcích lX. sv. Laiehtrova vyd. str. 283; 30 Čas. promod. filol. na uvcd. m. str. 259: 51 V. Tille v »Zlatorohu« 2. vyd., str. 76, poukázal na nčkteré shody s básnčmi M. Čacké ~ V. B. Nebeského; 32 VlIL. čís. IX. sv. Laichtrova vyd. 53 Naše úvaha úmyslně nepfihHží ke dvěma pHležitostným básním B. Němcové ceny pouze dokumentární, .nikoliv umělecké. Dne 9 .. fíjna 1844 po" slala pfítelkyní Antonii Rcisové, nevčstě F. 1.. Čelakovského, darem myrtu a doprovůdila jí neumělou veršovanou gratulací, ktcrou V. Ti\le (v .Zlatorohu" str. (7) uvádí na doklad, jak formálně t1edůkonalé byly literární prvo_ tiny B. Němcové, dokud neprošly korekturami Nebeského nebo Čejky. Když r. 1856 pověfilo město Praha svcho archiváfe K. ]. Erbena, aby na počest stHbrné svatby císaře Ferdinanda Dobrotivého a Marie Anny vydal oslavnou ročenku, vyzval Erben i B. Němcovou, aby přispěla. Censura nedovolila, aby se v almanachu stejně jako jméno Vocelovo, Jablonského a ]. J. Ků\arovo objevilo jménů B. Nčmcové, a tak práce, kterou neohrožená ctitelka Havlíč" kova chtěla se pokloniti rakouskcmu císaři-dobrodinci, záležela v rukopise, kde ji rialezl teprve růku UlIl Č. Zíbrt, Jemu děkujeme i za ůtisk její ve Vlčkově Osvětě 1911, str. 533. Tato poslední veršovaná skladba B. Němeové, oddělená od její vlastní lyrické čint10sti celým desítiIetím, velebí vzletl1Ůu a místy až přesládlou květomluvou populárního panovníka nikoliv jako státt1(ka, nýbrž jako zbožného muže, ochránce věd a umění a hlavně jako lidu" 

mila; v celé nálad~ pohádkové básně nůčního osvětlení shledává V. Tille 171 

(v .Zlatorohu. str. 2iO a 'li I) .tupůvabnou vidinu oživené přírody, která prov{,zí Němcovou neustále od dětských let.. 

»SKALÁK. KAROLINY SV~TLf:. 

I Vznik ,.Skaláka. bývá datován nesprávně. Teréza Nováková v knihopisn{'m seznamu své knihy .Karolina Světlá, její život a její spisy« (v Praze 1890) uvádí povídku k r. 18ti!, uprostřed mezi .První Češkou. a .Několika archy z rodinné kroniky«, podle ní i Leander Čech na str. 47 spisu .Karo. lina Světlá, obraz literárně historický« (v Telči 1907). Omyl ten opravila r. 190,') Anežka Čermáková.Sluková v stati .Karolina Světlá a lid ještědský« (otištěno v knize »Vzpomínky na Karolinu Světlou« v Praze 1909), kdež na str. 12 v soupisu prací básnířčiných v desftiletí 1860-\.870 uveden -Skalák« k r. 1862; s ním současně vzniklo »Několik« a .Jdtě několik archů z rodiuné kroniky«, kdežto .Cikánka. a .Lesní panna« př1slušejí do následují. cího roku 186!!. Tvrzení své precisuje Ancžka Čermáková-Sluková ve spise .Karolina Světla ve stycích s Janem Nerudou« (v Praze 1912), kde přesně rozlišuje práce vzniknuvší pT-cd rozchodem s Janem Nerudou a díla napsaná po rozchodu: .Skalák. stojí v čele tčchto. Chronologie této ovšem třeba uží. vati s opatrností, A. Čermáková.Sluková v datování Sama kolísá. Ve • V zpo· mínkách« str. 12 T-adí se.Cikánka« a .Lesní panna. k r. 1863, zde však do doby před rozlukou s Nerudou, která nastala na podzim 1862. I jest třeba zjistiti co nejpřesněji vznik každé práce jednotlivé a přidržeti se, kde svědectví zevní nevystačují, též kriterií vnitřních. Uvážíme·Ii, že celý psycholo. gický obsah .Skaláka«potvrzuje údaj A. Čermákové, že povídka vznikla po rozchodu s Nerudou, a všimneme·li si též okolnosti, že .Skalák. počal vy· cházeti v Hálkově .Lumíru« již počátkem března 1863, položíme jeho vznik pevně do konce r, 1862. 2 Údaj tento ncobjasňuje nám chronologii vzniku .Skaláka« do té míry, jak by se zdálo na pohled. Kniha .Z literárního sou· kromí« není ani založena na přesném plánu chronologickém, ani neopírá se o soustavné záznamy; vznik svých prací udává spisovatelka v celku po paměti, pořad výkladu je nahodilý. Mikovcův .Lumír« počal Hálek redigovati 

172 lednem 1863, ale provolání té věci se týkající datováno jest dne 27. listo· 

padu 1862, takže doba pro napsání .Skaláka_ se sIce nemůže posunouti, jak 

již uvedeno, daleko za hranici nového roku 1863, ale ani stanoviti určitěji 

v mezích posledních měsíců r. 1862. Ovšem Světlá dí, .kamž jsem napsala 

roku 1863-, což však znamená v brachylogii své asi bolik: 'pro Lumlr z r. 

1863 jsem napsala., nikoli však .roku 1863 napsala jsem pro Lumír •. 3 Z literárního soukromL Sebraných spist'! K. Světlé sv. XXX., str. 101 a násl. 

• Anežka Čermáková-Sluková, Vzpomínky na Karolinu Svčtlou. V Praze 1909, 

str. 63. 5 Novelly III., Sebr. spisl! Kar. Světlé sv. XXIX., str. 202 a 203. 

8 Na uved. místě str. 103. Vedle vytčených motivt'! hověl námět ještě r-adou 

jiných rysů fabulačním zálibám K. Světlé. tJvádím z nich alespoň nepřekonatelnou nerovnost stavu i jmění obou milenců. motiv to, který se opakuje 

ve všech ještědských pracích spisovatelčiných prvního období: v .ser ce., 

v »Krejčíkově Anežce-, v .Cikánce., .Lesní panně. a v »Lamač:i a jeho dí- 

těti. tvoří dokonce hlavní úsek dějový. Opakování tohoto kontrastu souvisí 

velmi těsně se základním názorem o vykupitelské moci lásky: je-li láska 

dvou srdcí absolutnem, jak by n.cmohla, jak by neměla, jak by nemusila pře- 

klínati tak malicherné relativnosti jako jmění, stav, společenské postavení? 

Světlá, jíž Neruda nikoliv neprávem (I'. 1869 v »Našich listech. dne 27. 

ledna při posudku .Vesnického románu., viz Kritické spisy Jana Nerudy sv. 

VII., str. 217) přisuzoval nadání dramatické. pojímala tento motiv čistě dramaticky. Kdežto děti nesené věrou v absolutní hodnoty lásky chtějí se s leh- 

kým svědomím přenésti přes pfehrady jmění a rodu, ulpívají rodiče jejich, 

ryzí venkovští konservativci, právě na těchto vztazích a nechtějí popustiti. Dochází k prudkému konfliktu rodičů a dětí, v němž pravideJně zvítězí starý konservativní Hd na troskách osobního štěstí milujících srdcí. V .Skaláku., 

kde nedala básnířka za pravdu ani jediné zásadě konvenční morálky, jest 

fcšení jiné. 7 Cituji podle dokumentárního spisu: Karolina Světlá ve stycích 

s Janem Nerudou. Úvodem a poznámkami opatřila Anežka Čermáková-Slu- 

ková. V Praze 1912. Pfesné chronologie v listech, vt'!bec neúplně a zlomkově dochovaných, nemohla se vydavatelka dopátrati, scházíť pro ni téměř veškerá kriteria; naše citáty Hdí se postupem knihy a vedle označení jejích stránek uvádějí i pravděpodobné nebo přibližné datum. B Myšlenka věty poslední 178 

vracela se u Nerudy ča.stokrát, jak dosvědČuje i citovaný již pa.s.5US z listu Světlé sestřl' dne 4. září 1862: ~Vim, že stokrát prokllnal okamžik, kdy se ke mnč pnbHžil, kdy jsem v něm probudila mimo vášeň opčtnč cit pro čest, chuf k ptáci« atd. I této myšlenky užila pakbásniřka v »Skalákovi«, a to na dvou mlstcch. Po prvé, když Jáchym jizlivě vytýká Rozičce, která ho navštívila Vl' vězení: .Musila jsi mnl' chtít? Bcz tcbe bych byl někde v nějakém příkopu pošel a byl bych tomu všwnu unik!.. Po druhé v posledním hovoru obou milencu při praskající louči ve sluji plísní pokryté, kde posměvavou řeč svou Skalák počíná slovy: ~ Vidlš, holka, kam to s tebou přišlo? To máš z toho, žes mne chtěla.« a končí sarkastickými větami: »Kdybyste se vy ženštiny jen vždy nechtčly Pánu Bohu do řemesla plésti; však on ví. na koho nechá slunce svítit a na koho pošle kroupy. Teď to máš! Na lidi si nenaříkej, ti tě. varoV;l1i dost, pd každého to's mohla slyšet, že nestojí Skalák za nic!« 9 čím vyspívala a mohutněla tvihčí schopnost Karoliny Světlé, tím zesiloval se její dar nakreslí ti v práci většl počet povah. Ve »Skalákovi. učiněn náběh zakresliti do děje i postavy rodičů obou milenců, arciť způsobem velmi prostým, ale pokrok děl se právě tímto směrem. V »Lamači a jeho dítěti. propracovány kromě Dorotky a Vilíka i figury starého Vacka a selky Rozkovcové, ty nejsou však již naprosto episodními postavami. O krok dále jde »Vesnický román«: opět dva páry hrdinů, jeden z generace starší, druhý z mladého pokolení; avšak nejedná se toliko o rodiče a děti, jestližebásnířka děj soustředila kolem dvojic Antoš~Sylva, stará Jirovcová a rychtářka. Zde po prvé stačila hojnost postav i zvláštní jejich rozestavení na opravdový román, kdežto dřlve se básnířka obmezovala, zpracovávajíc náměty ještědské, na formu povídkovou. 10 .Skalák« vyšel po prvé s podtitulkem ~obtázek z hor« v 10.-14. čísle Hálkova (XIII.) »Lumíra. Ve dne(!l 5. března až 2. dubna. 1863; po druhé s týmž podtitulem jako 3. číslo »Laciné knihovny národní« v Praze 1872 (str. 60), po třetí s podtitulken »novella« na str. 153 až 198 v .Povídkách a novelách« Kar, Světlé, jež tvoří XIX. sv. Salonní bibliotéky v Praze 1887; po čtvrté zařazen do II. dílu .povídek vesnických« .Prosté myslí« str. 182-228 (Sek spisů sv. XV. v Praze 1901). Rozdílů 

17 4 tekstových ani jazykových v jednotlivých vydáních není. Od vydání III. roz- 

dělen jest tekst hvězdičkami na deset kratičkých kapitolek, kdežto v »Lumíru- a »Laciné knihovně •• nebyl vůbec členěn; pouze dva oddíly poslední (první počíná se slovy »Samovražedník se nepochovává_, druhý» Viděla jsem Jáchyma pochovávat«) již v prvotisku v »Lumíru •• odloučeny od celku vodorovnými čarami. 11 Světlá tu využila životních zkušeností s Janem Nerudou do té míry, že možno pro tuto kapitolu nalézti v korespondenci jejich takměř paralely. Upozorňuji především na shodu vyčítavých otázek Rozíččiných po holkách Jáchymových s jejím listem Nerudovi, který opsala sestře v dopise ze dne 21. sprna 1862 (na uved. m. str. 43). Ve svém psaní ironisuje Světlá »lásku. Neruaovu a dotýká se napolo s posměchem, napolo s výtkou Lidu,šky Schmidtovy, která mu byla lhostejnou hříčkou, Fišerové. jež ho poutala pouze smyslově, ale najednou s úsečnou rozhodností vyzvídú, jaký jest jeho vztah k věčné nevěstě Anně Holinové. Tak i Rozička v povídce: odbývajíc s ledabylostí a opovržením holky Jáchymovy, liší je ne bez významu (»kde kterou objímáš a kde která se k tobě Hsú.). táže se důrazně a s obavou »zdali jsi žádné neslíbil, že si ji vezmeš?«. Prúvě tak těsně souvisí s milostnou zkušeností básnířčinou hrdé gesto Rozíčky, kterým odmítá políbení a objetí Jáchyma, dokud se neobrodí. (»Políbit tě nemohu, a ty ke mně dříve nepřijdeš, dokud ti nevzkážu.« »Umřela bych hanbou, kdykoliv bys mne vzal okolo pasu a vždy bych si na to vzpomenouti musila, žes mne měl za nehodnou, a to právě, když jsem tak upřímně s tebou smýšlela .• ) Neruda vytýká Světlé v dopise, přiloženém k listu sestře ze dne 28. srpna 1862 (na uved. m. str. 51): »Ale všechny hříchy Ti budou odpuštěny, dovoliš-li mi jednou Tvou ruku políbiti, totiž výjimečně, nikoliv při odchodu nebo příchodu .• Rovněž lze pro poslední věty kapitoly páté nalézti analogie v ko_ respondenci. Jako Jáchymovi mravně se zdokonalujícímu při pouhém spatření Rozíčky z dálky »celý den pak bylo volno a posvátno, jako kdyby byl u zpovědi býval«, tak přiznává se Neruda (list cit. str. 50): »Co Tebe znám, ženo, pochopuji katolické náboženství, pochopuji zpověď - mně je nevolno, dusno, nemohu-li Ti své srdce k nohám položiti, bys je soudila.« 12 Tak definuje krásně názor B. Nčmcové F. X. Šalda ve knize »Duše a dílo« v Praze 

1913, str. 108 (Božena Nčmcová). 13 Pokládám tudíž za zcela nesprávný úsu- 175 

dek, jímž Leander Ceeh ve své knize z r. 1907 na str. 130 karakterisuje povahu Roziččinu, dí-Ii »Ještě šlechetnější (t. j. než Krejčíkova Anežka) obětavostí, která hraničí až s přemrštěnou a chorobnou citlivosH, vyniká ve »Skaláku« Rozárka (skl«. Karolině Světié se. podařilo přece doloHti eo nejpřesvědčivěji, že Rozička nepodstupuje své oběti z pouhého sentimentálního naladění, jak se Leandru Cechovi podobá; ovšem schematisujíd analyse L. Cechově ušlo naprosto, že psychologický obsah »8kaláka« ověřen jest vnitř. ními zkušenostmi a proniknut krajní opravdovostí. Nepříznivěji a nespravedlivěji ještě soudí o »8kaláku« H. G. Schauer, a to právě v poznámce, kde se snaž! býti spravedliv k drobným ještědskýmnovellám Karoliny Světlé (-O podmínkách a možnosti n4rodní české literatury« r. 1890, nyní ve Spi. sech, vydaných Arn. Procházkou 1917, str. 50), praví-li: »Vyehvalovaný »8\<a. lák« je výplod nezl1ařcného kompromisu mezi realismem a romantlsmem a hřeší na obě strany.« 14 Takto provádčla Karolina Světlá pl'esně program •• čistého č1ověčstvÍ«, který tak výmluvně formuloval Vítčzslav Hálek v »Obrazech života« staH »Básnictví české v poměru k básnictví vůbec«. Ve svém zpósobě vša\< .značí ještědské povídky reakci proti akstraktnímu humanitismu Hálkovu a Nerudovu i jejich mladoněmeckých učiteló; reakce ta ve smyslu kmenové a národní svéráznosti stala se u Kar. Světlé po roce 1878 uvědomělou. 15 2e doslov tcn ťal do živého, dokazuje nepříznivé přijetí •• SkaI4ka« dámami i pány pražské společnosti, o němž podává zprávu str. 1()1~I04 •• Z literárního soukromí«. Uehaže však •• tato malá, dobře míněná novelka se stala pravou sopkou uráŽ.ek a zpusobila tolik hádek a mrzutostí, že dlouho nedozvučely«., přec byla spisovatelce zvlá~tě milá, a K. Světlá ji pokládá za svou práci nejlepší. (Viz An. Sluková-Cermáková, Vzpomínky atd. str. 85.) Není to malý doklad, že .,Skalák« zvláště těsně souvisel s osobnost[ své tvurkyně? 

BERTA MOHLSTEINOVA 

Berta Miihlsteinová narodila se ve Velvarech r. IS41z rodiny úřednické. 

Matky nepoznala, ale macecha pečovala něžně o nedUživé děvčátko. Pro176 dlevši s otcem na rózných místech, přestěhovala se Berta Muhlsteinová do 

Prahy, kdež zahájila literární činnost básní věnovanou památce B. Němcové v ~Ladě«, r. 1870 vystoupila v II. ročníku almanachu ~Ruchu«. Pak přinesly různé č250pisy a kalendáře její práce veršem i pr6zou, jež sebrány v knize básní ~Pohrobky« (1872), v ~Povídkách, novelách a arabeskách« (1880), v ~Nových povídkách« (1883), dvě rozsáhlejší povídky ~Vlastí a Tobě« (1880) a ~Na březích Nežárky« (1882) tvoří svazky samostatné (všecka próza vydána v ~Libuši«). Pro divadlo upravila pfeklad Feuilletovy ~ Julie«. Velmi byla činna v »Americkém klubu dam«, kde dvakrát pi'ednášela o ženské otázce. Svému stálému neduhu, jenž ji v posledních letech zdržoval od psaní, podlehla v Praze r. 1887. Velvary uctily její rodný dům pamětní deskou; vřelou vzpomínku na ni od Spindlerové phncsly r. 1888 »Ženské listy«, 

FRANTISKA STRANECKA 

1 Frantíška Stránecká byl pseudonym Františky Kerschnerové rodem Všetečkové, choti soudního rady. Narodila se r. 1839 ve Velkém Meziříčí, část dětství prožila ve Zhoři Stránecké, odkud si později vyvolila jméno spisovatelské; vdána od r. 1855, žila s manželem několik let v Uhřích, dlouho v Uherském Hradišti, posléze v Brně, kde r. 1888 zemřela. Kromě sbírky lidových »Pohádek z Moravy« (1868) uveřejnila r. 1877, nejprve v publikacích moravských ~Koledč«, »Moravanu«, »Obzoru«, »Zoře« a ~ Vesně«, později také ve »Květech« a »Světozoru«, velkou řado povídek, črt a obrázků; za života vyšly dva soubory jich, ~Z našeho lidu« (1882) a ~Některé črty« (1885) i sbírka cenných kreseb národopisných ~Z pohoří moravského« (1886), kterou autorka sama jmenuje »povahopisným pokusem«. Po smrti její vydala Saškova »Moravská bibliotéka« za redakce Fr. Dlouhého tři díly ~Povídek, obrazů a čtrt« (1889-1893), neúplný a nekritický to pokus o soubor její beletrie; velmi četné stati etnografické, starožitnické, otiskované zvláště v ~Domácí hospodyni«, »éasopise vlasteneckého musea v Olomouci« sem ne_ pojaty. Starší vzpomínkové a životopisné příspěvky, hlavně hojné nekrology, význam Fr. Stránecké přeceňují, reakcí proti nim jest historicky promyšlená 

a kriticky vyhrocená karakteristika v Mil. Hýska »Literární Moravě v letech 177 

12 

1849-1885« (1911. str. 289-292); podobizna naše, jež se tuto podává v úpravě nové, vznikla déle ncž deset let před knihou Hýskovou. 

Z V~VO.JE TER~ZY NOV ÁKOV~ 

I Rodina Deutschova vynikala neobyčejným nadáním, které se projevilo v několika potomdch literárně. ač u nikoho tak skvěle, jako u mé matky; z jejích přímých bratranců proslul C. Karlwei6 jako populárnl spisovatel lidových her a komedii vldeňských, které se i v Praze provozovaly a hildesheimský novinář Vilém Wallis jako realistický dramatikstřednl polo. hy; sestřenka :Zofie Jarzebecká plše se zdarem humoristické bajky veršem do německých rodinných týdenfků. Prarodiče Deutschovi sami byli však zcela lidé neliterárnl: děd mé matky Emanuel Stěpán bystrý obchodnlk velkého počtářského umu a tvrdého srdce, babička jejl :Zofie, rozená Kernová, roz.. marná a panovačná dáma ve slohu ancien régimu. 2 Vlastni životopis Terézy Novákové, psaný r. 1893, vyšel v "Zlaté Praze« r. 1913. • Korespondenci Ter. Novákové s Janem Prouskem vydává r. 1918 v :Zenském světě J. V. Simák. 

HANA KVAPILOVÁ NA JEVISTI I V KNIZE 

Nekrolog z r. 1907 otiskuje se tu zcela přepracován a doplněn rozborem "Literárnl pozůstalosti Hany Kvapilové«, vydané koncem téhož roku; při ka. rakteristice slohů hereckých posloužila mi kolžka Alfréda Kerra "Schauspielkunst« (Berlln 1917), jež rozšlřená přešla do 5. svazku Kerrových sebraných spisů "Das Mimenreich« (Berlln 1917). 

178 

II. 

LIDSKÁ TV ÁŘB02ENY NEMCOyg Y ZRCADLE DOPISŮ 

SOUČASNfCl Boženy Němcové pociťovali, tu instinktivně, tu uvědoměle dvojnásobné kouzlo proudící z osobnosti naší první významné básnířky. Jejímu puvabu spisovatelskélnu, tak odlišnému 

od vrstevnické pr6zy romantické v Čechách, podivovali se svor- 

ně čtenáH i znalci, jako Čelakovský a E.rben, Havlíček a Hálek: svěžesti postřehu a podání, prostotě a výraznosti výpravné, vrou- 

címu t6nu v malbě přírody i v mluvě lidského srdce, čistotě 3. 

něze hrouzící se láskyplně do záhad milování a obětí a vynořu- 

jící se se sladkou kořistí smíření a souladu vesměrného. Avšak 

o nic menší nebylo kouzlo lidské její bytosti, na němž spočinul 

se zalíbením a s rozechvěním více než přátelským oddaný po- 

hled Nebeského a čejky, Hanuše a Klácela, rodiny Staňkovy 

i sester Rottových - jako ptáčník do sítí ptáky lákala k sobě 

dllše tato krasavice rysu až klasicky pravidelných, na níž vábné tajernství mladé rnatky neSetřelo slastného pelu dívčího a u které ohnivá letora urnělecká nevylučovala jímavého a původního vdě- 

ku ženy z lidu. I tento temperament byl výjimkou ve stísněném okršku české vlastenecké společnosti čtyřicátých let. Božena Něm- 

cová měla odvahu žíti podle hlasu vášnivého srdce, které pohrdalo konvencemi a často i přísnou mravní kázní: oddávala se cele plnosti okamžiku eroticky posvěceného, prožívala všecky iluse 181 

lásky s bouřMU opravdovostí, rozdávala štědře a marnotratně ze svého nevyčerpatelného citového zdroje, plápolala jako jasný a prudký plamen, který se sám stravuje, ale při tom zahřívá a ozařuje sychravé a střízlivé své okolí. 

Tato dvojí, stejně poutavá stránka její osobnosti obráH se i ve vědeckém .studiu skvělého zjevu Boženy Němcové; podobá se však, že v poslední době soustředilo na sebe větší pozornost její lidství než její umělectví. Pisatel nejrozsáhlejší a nejvýznamnější monografie o Bož. Němcové, Václav Tille, jenž se ovšem dříve znamenitě zasloužil o kritické poznání pohádkové techniky básnířčiny, nesen byl ve své knize, dvakrát zpracované, spíše ctižádostí vytvořiti psychologický životopis než estetický neb literárně dějepisný rozbor děl naší vůdčí spisovatelky. To platí též o dvou jiných zasloumých a vytrvalých badatelích, Marii Gebauerové a Vincenci Vávrovi, jejichž úspěšné úsilí se nese hlav •. ně k prozkoumání, vydání a ocenění neobyčejně bohaté korespondence Boženy Němcové, hodnocené rok od roku více a nadšeněji. S listů Boženy Němcové,které zachovány a publikovány úplně, sotva by zabraly menší počet svazků než vlastní díla v užším smyslu, sňata byla v přítomnosti dlouholetá. kletba jakési pruderie a mra.vní ostýchavosti; bez pohoršení předkládají se čtenářstvu dopisy, v nicM nešťastně vdaná žena se nepokrytě vyznává ze svého mno.honásobného erotického planutí, a s historickým klídem se uveřejňují písemné doklady hmQtné bídy a lidského ponížení mučednice stíhané osudem, která byla nadána schopností, nikoliv však možností kralovati ve společnosti a rozdávati plnýma rukama. 

Veškerá ko.respondence Boženy Němco.vé není arciť stejně cenná; podněty prakticky příležitostné a osobnosti adresátfI bezvýznamných přinášely samy sebo.u, že často mIstryně listovního slohu ps.ala pouhá sdělení vedle zaokrouhlených kusů osobní zpo- 

182 vědi a vedle autentických obrázků vnitřního i společenskéhoži •. 

vota. To, i rozsáhlost korespondence Boženy Němcové přímo vyzývaly, aby byl pořízen z ní účelný výbor a zárovei'í se nabízelo, aby bylo sloučeno dvojí hlediště; antologie taková měla by ob. sáhnouti jednak listy, jež jsou samy o sobě uměleckými díly slohu dopisového, jednak psaní zobrazující duševní svět Boženy Němcové s jeho citovými bouřemi i požehnanými jitry harmonického štěstí. Úkol tento provedl se zdarem Zdeněk ZállOř ve »Výboru z korespondence Boženy Němcové«, vydaném na pillčtvrtém stu stran. Pořadatel díla, jemuž již rodinné vztahy otvírají přístup k duvěrným dokumentum Boženy Němcové, mohl látku dosavad přístupnou rozhojniti o několik cenných listu, mohl do knihy vložiti neznámé, velmi karakteristické vyznání lásky ve verších, kterým sarkastický V. Č. Bendl s nezvyklou emfasí oslovil přítelkyni, mohl vydatně přispěti k datování, určení a výkladu dopisu, jejichž první úplný soupis položil do závěru své publikace; avšak na tuto badatelskou stránku svého díla neklade vlastní váhy. Ano, ustupuje sám z úmyslu do pozadí. Ve stručném, poněkud nesoustavném úvodě i v informačních karakteristikách předesílaných jednotlivým oddíliim opírá se netoliko v údajích, ale i v názorech skoro bez výhrady o své předchůdce, jmenovitě o V. Tille, cituje je do široka a přejímá jejich po vahokresby adresátii těchto dopisů - o samostatné pojetí se ani nesnaží. Maje na mysli určitý cíl účelné orientace, osobil si dosti značné právo na úpravu dopisu: vedle retuší pravopisných a tvaroslovných podjal se hojného krácení nepodstatných částí a vypustil často celé odstavce. Nešlo mu o dokumenty historické, nýbrž duševědné a umělecké. Zhušťuje látku, zesiloval její účinnost; promyšlený výběr zvolen byl za nástroj psychologické názornosti. 

Dopisy - a jsou to netoliko listy, psané Bož. Němcovou, ný- 

brž i, ovšem skrovnější měrou, psaní jí adresovaná - seskupil Zdeněk Záhoř do deseti kruhu, každý kruh obsahuje osobnost 188 

neb osobnosti, jež zasáhly nějak do osudu básnířčina neb vybavily určitou část její bohatě rozvité vnitřní bytosti. Samozřejmě byli opominuti adresáti významu vůbec podružného neb pro B. Němcovou nedůležití; zato plným právem nejbohatěji zastoupena jest spisovatelčina korespondenec s těmi muži či ženami, kteří dramaticky rozbouřili její citový svět a tím urychlili i její lidský vývoj. Takto poznáváme v deseti přehledných oddílech Záhořových ndoliko galerii výrazných hlav, nýbrž i bohatou stupnici dopisového umění naší velké prozatérky: od starostlivého a často prakticky střízlivého tónu rodinných a domácenských sdělení po mravně závažné úvahy o výchově karakteru pro děti a sourozence, od přátelsky srdečné rozvahy po překypující rozmar kamarádský, od srdečné účasti s lidovým známým po rušnost literárního zpravodajství, od plamenné a toužebné konfese lásky po přísný soud nad vlastní tragedií srdce a nad jejími spoluvinníky - kdo ovládal tuto celou klaviaturu psychologickou a výraz o vOl.\, byl beze sporu nevšedním mistre.m subjektivní prózy! 

Není divu, že z veškerých dopisu B. Němcové nejsilněji poutá její korespondence milostná, stře se kolem ní tak mocné napětí románové, jaké bychom hledali marně i v jejích pracích výpravných: v těchto listech miluje se vášní velmi složitou. chodící s květinami v ruce a se závratí na čele na pokraji svérázných propastí tragiky. Psaní vyměněná s Klácelem byla úmyslně zničena, korespondence s Dušanem Lamblem se nedochovala, ale máme náhradu alespoň částečnou. Věčně ženskou tragedií citu oklamávajícího sebe sama jsou dopisy, jimiž dobývala srdce studeného sobíka, krásného a oslňujícího Jana Helceleta, který se tak záhy nasytil a vychladl; toužebnou písní dospělé ženy, naklánějící se v poslední vášni k muži mnohem mladšímu, jsou čtyři zlomky, které Zd. Záhoř s V. Tillem velmi pravděpodobně určuje jako zbytky listu posílaných r. 1854 a 1855 Hanuši Ju- 

184 renkovi; rozmarným kamarádským rozhovorem, chvílemi znač- 

ně drsného tónu, zaznívají písemné návštěvy seminaristy V. C. Bendla, oplácené B. Němcovou velmi horlivě. V bolestné souvislosti se zhrzenou a oklamanou erotikou důvěřivého srdce stojí i rozjitřená korespondence s příkrým a hrubým manželem: zde se nad rozpory, rozevřenými hned v noci svatební a nesmiřitelně rozšklebenými v posledních letech druhého pražského pobytu, neklene most odpuštění a dorozumění. A přece rodinný cit svítil a hřál v B. Němcové silným plamenem: jak uměla lahodnou ru~ kou rozené vychovatelky vésti syna Karla, jak rozuměla potřebám a smutkl'Im sestry Adély, jak i v rodinách spřátelených, na př. u Rottů, dovedla šťastně udeřiti na tuto rodinnou notu! 

Probíráme~li se dopisy, jež nejsou právě adresovány nejdůvěrnějšímu kroužku, až žasneme, jakým neklamným citem družnosti byla B. Němcová nadána; trpěla s trpícími, hledala s hledajídmi, radovala se s radujícími, jako by nebyla u ní nouze o vlídnou radu, pomocnou ochotu, účinný soucit - uveďme za příklad jen její vlivný vztah k Bohuslavě Rajské a Frant. Lad. Celakovskému, neb její sesterský, pohHchu předčasně porušený a přerušený poměr k sestrám Rottovým, Karolině Světlé a Žofii Podlipské! Tato vrozená družnost, ochotná a schopná vmýšleti se do povahy přítelovy, činila právě z B. Němcové korespondentku tak mistrovskou; byla, jak čtenáři jejích povídek dobře vědí, též základním motivem jejího psychologického umění. 

Vydavatel Zd. Záhoř staví dokonce listy Bož. Němcové vy- 

soko nad její ostatní dílo slovesné, tvrdě, že výpravné práce její 

jsou sladkou romantickou minulostí, kdežto dopisy, jako věrný 

obraz její výrazné osobnosti, prý přítomností a hledí do budoucna. Tak daleko bych se neodvážil. Vidím v tomto pojetí individualistický blud, vlastní nazírání romantickému. Dopisy Bo- 

ženy Němcové zpovídají se nám v tragické upřímnosti, jak žena, vzácně rozvitá a neblaze srážená k zemi životními okolnostmi, zápasila úmorně s osudem, nejtíže v oblasti erotické, ale její bás- 185 

nické dílo vypráví čtenáři o vítězství ryze nadosobním. Harmonie, jež se blaženou duhou pne v jejích póvídkáchnad rozpory Hověka a přírody, stavů a pohlaví, bohatství a chudoby, urozenosti a bídy, jest statečnou a zároveň klasickou objektivací básnířčiny víry, že věrné a čisté srdce může onen zápas s osu- 

dem vyhráti. (1917) 

186 

GENIUS SRDCE 

Zofie Podlipská 

RHNUTÉ schůzky v starobylém rottovském domku »U bílého preclíku« v Poštovské ulici na Starém městě pražském na rozhraní let čtyřicátých a padesátých, na něž uvedl ženich starší slečny Rottovy, nesmělý a entusiastický kandidát profesury Petr Mužák, krásnou a duchaplnou Boženu Němcovou, připomínají se v literárním dějepise opětovně a se zálibou. Představujeme si rádi, kterak se na nich, obdivovány přítomnými mladými muži, ocítají v pohnutém sporu obě mladistvé intelektuálky, jež spojuje láska k češství a k poesii a dělí deset let věku. Z hovoru slavené již básnířky a pohádkářky Boženy Němcové svítí záře živelného ženství důvěrně spřízněného s přírodou, kdežto z prudkého horování budoucí spisovatelky Karoliny Světlé tryskají plameny výbojného nadšení, které by ženě intelektuálně a společensky uvědomělé rádo dobylo nových světů působnosti a štěstí. Na třetí účastnici tohoto myšlenkového a slovního agónu pražských Mus se zpravidla zapomíná, jako vůbec osobnost mladší sestry Karoliny Světlé, Žofie Podlipské, se nám postupně rozplývá v mlhách lhostejné prázdnoty. Docela neprávem: nemohouc se ani s přítelkyní ani se sestrou měřiti jako slovesná umělkyně, jíž jest dáno z prožitku, pozorování a obraznosti vytvá- 

řeti trvalé typy skutečnostní, jest jim rovna tím, že i ona v ži- 187 

votě a v literatuře zosobňovala veliký typ mravní, do kterého se soustředily nejušlechtilejší možnosti ženského citu a ženské vůle její doby. 

Žofie Podlipská stála v podstatě mnohem blíže básnířce Babičky než pokrevné tvůrkyni Kříže u potoka. U Světlé vyčerpává celý ženin osud erotika; jest vlastním orgánem vzestupu k mravnímu šlechtictví; obětována pro etický ideál nadosobní, přináší životní prázdnotu, tiché zoufalství, smrt. U Němcové a Podlipské láska, která rovněž znamená pravou plnost osudu a nejvyšší blaženosti na zemi, vtěluje se zpravidla do forem objektivnějších a sociálnějších, do mateřství a přátelství, jež obě básnířky oslavují životem a dílem v různé intensitě osudovosti i uměleckého vyjádření. 

Mateřskost má u Žofie Podlipské, mladistvé vdovy a statečné živitelky dvou drobných dětí, na něž vydělává dětskou literatu. rou, silný přízvuk pedagogický, pro ni ještě mnohem příznačnější než pro její přísnou sestru. Jsouc z plnosti svého rousseauovského optimismu přesvědčena o přirozené dobrotě člověka a spějíc z vniHního puzení k harmonii v soukromém životě, v rodině i ve společnosti, usiluje intelektuální a mravní výchovou uvolniti hlavně v ženách tyto ukryté a nezužitkované poklady dobroty a lásky a postaviti je do služeb humanity, která u ní stále přizpůsobovala klasické ideály herderovské potřebám a sklonům měšťansko-liberální doby, opojené myšlenkou evoluční. Nejenom tam, kde se ve svých článcích, epištolách, aforismech, pronášených zlyričtělou dikcí filosofickou, přímo obrací ke čtenářkám, poučujíc a vychovávajíc je, ale i tam, kde v povídkách a románech mluví ústy a řidčeji také osudy svých hledajících a nalézajících, bloudících a vykoupených hrdinek, namnoze idealistek a reformistek, koná misi pedagogickou, s c pravdovostí, důrazem, ale i s úsměvem matky zkušené životem, pevně však vě- 

188 řící v jeho smysl a cenu. 

o čem vŠem poučují tyto studie psychologické, tyto romány sociální, tyto fantastické novely, tyto povídky pro lid, tyto historické kroniky, jak sama spisovatelka roztřídila svou rozsáhlou produkci, která se zhusta zvrhala v nadprodukci, konanou pro chléb! Zahloubá-li se Podlipská současně s Pflegrem a Arbesem do továrního světa malých lidí, ukládá zaměstnavateli kus sociálního svědomí k dělnictvu. Velebíc stejně jako jadrnější Šmilovský starousedlé řemeslnictvo, staví proti pracovitým a náboženským »lidským včelám« lehkovážné poživačníky druhého pokolení, pravé »lidské trubce«. Jako její sestra káře v temných obrazech rodinnou výchovu dívek jen pro domácnost a pro sňatek a učí pěstovat jejích rozum a vůli a doporoučí je vyzbrojit pro boj s životem i činností výdělečnou. Horlí pro mezinárodní mír, pro změnu almužnické lidumilnosti v organisovanou práci pomocnou, pro sociální ochranu opuštčných a zanedbaných dětí a dívek - toto velké a horké mateřské srdce přálo si, nejinak než její sourodá vrstevnice Marie Riegrová, aby se společnost stala, vedena laickou spravedlností, ale zároveň zbožšťujícím soucitem, matkou těm, kdož vlastní matky nepoznali. 

Mateřskou něhou, starostlivostí a rozvahou zbarvovala Žofie Podlipská i své vztahy přátelské, v nichž intensivně prožívala jinou formu své štědré ženskosti: byla-li B. Němcová svým přátelům, někdy mimoděk, jindy uvědoměle, vždy trochu milenkou, skláněla se k nim Ž. Podlipská po mateřsku a v nejvýznamnějším přátelském svazku svého života nasadila dokonce všecko úsilí, ne zcela prázdné drohných úskoků, aby vztah mladého entusiastického obdivovatele k rozkvetlé sličné paní se nestal milostnou vášní, nýbrž naopak přešel v poměr dospělého syna k moudré a laskavé matce. Žofie Podlipská se postarala sama, aby z jejího tragického přátelství k B. Němcové zbyl ve veřejnosti pouze závěrečný kladný akt odpuštění a smíru. Jenom literární dějepi- 

sec zná z korespondence, nepovšimnuté čtenáři, přátelské služby 189 

moudrosti a pomoci, které Podlipská dvakráte na osudných kHžovatkách ducha i srdce prokázala své patetické a zoufalé stadí sestře. Zato akta onoho velkého a památného vztahu přítelkyně k příteli jsou obecně ználna; neby1f to nikdo menší než Jaroslav Vrchlický, koho sympatií a obdivem, intelektuálním souzněním i uměleckou výchovou obrodila a přetvořila z pesimisty na vyznavače života, vývoje, humanity a. zároveň uvědomělého a sebevědomého umělce, který nadšeně uvěřil ve své poslání, hlásané mu tak melodicky a přesvědčivě ze zbožňovaných úst matehké přítelkyně. Jsou mezi námi soudcové a historikové, kteří věří, že tento vliv vykonaný Žofií Podlipskou zdáli na mladistvého Jaroslava Vrchlického, tehdy hosta v Italii, hyl vlastně největším uměleckÝm dílem jejího života, do něhož vložila o.bě své nejmocnější síly, své mateřství a své přátelství, a kde užila jako výchovnych prostředkú práv.ě oněch zásad, které ji vodily jako myslitelku i spisovatelku, víry vývojové,činorodé humanity, sociálního entusiasmu. Ona sama by asi odmítla tento soud se smutným úsměvem zamynených svých očí, klidně a s gracií vrtíc hlavou krásné staré patricijky. Ukázala by s výmluvností němého gesta na své děti, na své knihy, kam vložila vke. nd jen sváteční chvíle svého těžkého a bohatého života, a snad i na ty opuštěné a zanedba.né dívky, kterým její láska, propaganda a organisace se snažila nahraditi to, co sama pokládala za největší štěstí 

na zemi ~ dobrotu mateřskou. (1933) 

190 

ELlSKA KRÁSNOHORSKÁ. 

VČELE první básnické knihy Elišky Krásnohorské "Z maJe žití" stálo výmluvné a vzletné věnování Karolině Světlé, »ženě osvobozené a svatou vůlí k činu nadšené«; nemohla se třiadvacetiletá poetka přihlásiti rozhodněji k duchovnímu typu ženskému, jehož mluvčí zůstala pak déle čtvrtstoletí. Po pudové ženskosti přirozeně vykvétající z tradiční půdy lidové, kterou Božena Němcová zosobňovala s dokonalým půvabem, ovládlo ženství zcela jiné: výbojný a odbojný rozum ženin, procitlý ze staletého sna, ohlíží se po přiměřených podmínkách pro svůj vývoj a nenacházeje jich, bouří se proti stávajícímu mravnímu řádu. Čemu Karolina Světlá dovedla dáti v rozsáhlých svých skladbách životný výraz, přesvědčivě objektivní, to u její mladé žačky a přítelkyně neopouštělo nikdy oblast subjektivní a lyrickou. Tato temperamentní dívka, stravovaná jasným vnitřním ohněm, zdůrazňovala vždycky svou intensi~ní osobnost, nedovedouc ani nemíníc zmizeti za krajinami, které malovala širokým a pádným štětcem, za postavami dějin a bájí, jejichž vnitřní smysl neh rozpor důmyslně vykládala, za naléhavou velikostí historických chvil, 

o kterých zpívala v kovovém fortissimu. 

Vše, co společenská konvence po staletí dusila a tlumila v by- 

tosti ženině neb co převáděla na nesprávné cesty, promluvilo od. 191 

vážně a prudce touto churavou dívkou útlého těla, ale nezdolné síly životní: rozum zkumný i hodnotící, útočný vtip libující si vostré satiře a v důmyslné polemice, neúnavná vůle, která podniky nejen osnuje, ale také organisuje, pevná víra ve zdar díla jednou počatého a neoblomná statečnost ve zkouškách a protivenstvích. Muži kolem ní kolísali a ztráceli důvěru v sebe samy. avšak ona stála pevně na místě, které si sama vytkla, neustupujíc ani o píď. Druhové jejího mládí slevovali z ideálů a stárnouce, pousínali v elegii neh resignaci, kdežto ona měla v oku dále blesk nadšení tvořivého. Mládež se vyčerpávala skepsí, mučila hledáním odstínů, ztrácela nad problémy schopnost k činu, avšak drobničká slečna šedivých vlasů zachovávala si onen pružný rozběh mládí, který se časně ráno s otevřeným náručím rozletí za sluncem a zapomínaje na prach i pot dne, nespouští s očí zářivého cíle. Když se dokto!'i a mistři v profesorském kolegiu starobylého učení Karlova jednomyslně usnesli na tom, aby první čestnou doktorkou filosofie na pražské universitě jmenovali kmetnou básnířku v předvečer jejích narozenin sedmdesátých pátých, zdálo se mnohým, že vzácnou tu hodnost akademickou propůjčují ženě, která mužností ducha daleko předčí nad většinu mužských svých druhů in gradu, ba která pronikavostí soudu i názoru postavila by se i nejednomu ze svých promotorů, tak jako patronka fakulty svatá Kateřina Alexandrijská podle legendy svým »rozšafenstvÍm« V učeném hádání porazila celý zástup mistrů a filosofů. 

Lze těžko říci, který z obou darů, položených Sudičkami do její kolébky, byl vydatnější, zda mocný její intelektualismus či její neohrožená vůle; podporovaly se ostatně u ní v krásnoujednotu. Eliška Krásnohorská, positivistka s jakýmsi přídechem proti náboženského vzdoru, spoléhala se vždy na svůj rozum, odmítajíc podpory metafysiky a útěchy náboženství: »však duchu, který 

192 bystře z vlastních sil jde stopou pravdy, berly třeba nenÍ«. Ale 

stejně zakládala si na své vůli, stavějíc ji až titansky proti slepé moci fata, jež oslovovala pyšnými verši: »však vím, že naše moc to, jež rozsoudí, a tvá žer přeludem!« 

Bytost tohoto založení nemohla nepři lnouti k liberalismu, který všecku jistotu a spásu klade do hrudi jednotlivce, popřávaje mu volnost prožitku i rozhodování, projevu i štěstí. Její svobor!omyslnictví uznávalo však vyšší kategorii nad osobností jednotlivcovou, a tou byl jí vždycky národ. Tu žena bez tajem~tví, pozemská zbožňovatelka jasného dne a mluvčí životních jistot, podobně jako Neruda, se ocítala až v mystickém zanícení, šlehajídm kdesi ze spodních vrstev životních a prosvěcujícím celé já teplou září. Překvapí dojista jméno Nerudovo v sousedství Elišky Krásnohorské, která se sama řadila osobně i názorově vždycky blíže k Hálkovi, a snad opravdu neměly by se obě velké osobnosti vlasteneckého liberalismu vyslovovati jedním dechem; čím si oba byli bližší snahami a tendencemi, tím hlubší je dělily rozpory bytostné. Oba novináři, oha kritikové, oba důvtipní řešitelé ústřední otázky pro možnosti národní literatury, došedší nakonec k týmž výsledkům, oba mistři sarkastického vtipu, ale i patetické fugy, oba obávaní polemikové, leč i se schopností přátelské něhy, oba publicističtí vychovatelé svého národa - ale jak různí tam, kde šlo o jejich privatissimum lidské a básnické! Kde Neruda, těžké a temné mužné srdce v sebe uzavřené, škrtí a tlumí v příkrém studu hlas i sloh, Eliška Krásnohorská, výbušné a světlé ženství, celá vydává se v prudké výmluvnosti s důrazem řečnickým uprostřed přívalu obrazů a za hučení veršových kaskád, také v tom příslušnice pokolení, které výtvarně i slovesně milovalo nade vše dekoraci, divadelnost, honosný důraz a jež si knihu poesie nedovedlo představiti bez arabesek na desce a bez zlaté ořízky. Mladší generace, které od Elišky Krásnohorské dělila 

právě tato stránka jejího tvoření, vytýkaly jí, že není dosti uměl- 193 

13 

kyoL Bylo to nesprávně formulováno: sllad zcela naopak spolupracovalo na jejích světlých ver~ích, stejně na plivodních jako na přeložených, příliš mnoho vypočítaného umění, ano umělosti, snad příliš vědomý a promyšlený artism podryl tu zhusta bezprostřední životnost, zdusil proud citu, rozfoukl pel nálady, Dary Sudiček, intelektualism a vlile, nebyly poetce vždycky dary Mus, a volnou kštici Artemidinu, vonícl lesem a koupelí, přlliš zatěžovala přílba Athenina. 

V životě, kde přes tolik disonancí v~ecko nakonec tíhne ke zjednání harmonie, není dovoleno, aby bez trestuneb alespoň bez výkupného byla porušena. rOvnováha sil: za každou neúměr~ nost geniality se platí buď omezením jiných schopností neh ztrátou osobního štěstí. Eliška Krásnohorská,která sama v sobě uvolnila dotud zamčené zdroježenil1ých mohutností a jako organisátorka otevřela mladším ženám nové možnosti projevu a osudu, byla připravena jednostranným rozvojem svého intelektu a své vlile () onen dar vnitřní melodie právě ženské, která po každé jinak zpívá z děl B. Němcov6 a K. Světlé, jejich předchůdkyň, a T. Novákové a R. Svobodové z následovnic. Jak těžko asi sama nesla tuto ztrátu, ona jediná česká lyrická poetka vyššího slohu! 

Nebyla připravena ještě o vice? Její mladistvé verše touží po pevném stisknutí oddaného ramene ryHhkého muže; její knihy pro mládež nejsou jenom vyslovenou pedagogikou, nýbrž i kusem resignované zpovědi srdce, jež snilo o dětských hlavičkách; nejplnější postava z jejích libret, panna Róza z »Tajemství«, teple lidsky prozrazuje dlivěřivé naděje ještě dívkystárnoucl. Nemluvívá se o těchto stínech slávy a úspěchu, zapOmíná sena ně pro dílo ctihodné, pro početné svazky spisů, pro nový klobouk doktorský. Mlčení bylo by správné, kdyby se dotýkalo ran, nad nimiž se reptá, žalů, které se pojímají jako výčitky, schodka, pro 

194 něž se škrtají životní aktiva. II Elišky Krásnohorské, pravdivé 

a čestné ženy, mužno mluviti: toho, čeho se musila zříci, zřekla se ráda, umožnilo-li to, aby bylo naplnčno poslánI, aby byla zvýšena výkunnost a tvořivost ve službách toho, co přetrvá štčstí 

osobní. (1926 a 1936) 

195 

ANIMA SOLA 

Marie KalaJová 

DROBN~ hradčanský palacík U kamenného sloupu, shlížejici přes Úvoz do Strahovské zahrady, osiřel nadobro. Heraldické podo'by Luny a Slunce na jeho bocích, za jejichž patronance zosnoval před dvaceti roky básník Otakar Theer svůj faethonský let, provázely svým zkamenělým úsměvem věěnosti tichounký obl'ad loučení, když navždy opouštělo svůj milovaný domek stařecké tělíčko jeho majetnice, poslední z legendárních málem sester Kalašových. 

A pak se za pětaosmdesátiletou slečnou Marií Kalašovou zavřela deska rodinné hrobky roudnické, kam ji před několika lety předešla její věrná starší sestra a společnice, mamka Zdenka. Tam, k poslednímu útulku jejích rodičů se nesly nejčastěji zbožné myšlenky hradčanské samotářky a básnířky, pokud nezalétaly přes oceány k neznámému a propadajícímu se rovu sestry zpěvačky Klemeny v Bahii, na který málem před půlstoletím položil Jaroslav Vrchlický nevadnoucí, ano, stále znovu rozkvétající věnec svých elegií Ě morta. Marie Kalašová, věřící křesťanka, mnoho přemýšlela o smrti, ale její spiritualismus, posílený útěchami Maeterlinckovými, odnímal těmto úvahám jakoukoliv hrůzu. Pohled do věčnosti dovedla spojovati jako někteří kato- 

196 líNí mystikově s jasnou vnitřní radostí, a tak nad jejím osudem 

du~e osamělé a srdce nenašed~ího na ztmi naplnění své velké potřeby lásky kroužila melodie básníka, který jí stál osobně blíz· ko: »A mne život těší a neděsí hrob«. 

Marie Kalašová náležela věkem k velkému pokolení českých žen, narozených v letech padesátých, jako Renáta Tyršová a Teréza Nováková, Anna Lauermannová a Hana Kvapilová, k (mé statečné generaci, která vykonávala a prohlubovala odkaz své přísné a monumentální učitelky Karoliny Světlé. 2eny eticky založené stavěly povinnost nad osobní štěstí, nezapomínaly nikdy na mravní poslání poesie, se světovým rozhledem slučovaly hrdé a citlivé češství a skulpturální ztělesnění palladického typu stavěly uvědoměle, ač ne vždy bez vnitřního sebezapření nad barevné a smyslové štěstí na ostrově Kythéfe. A přece se Marie Kalašová lišila velmi podstatně o.d svých vrstevnic a družek. Nejen tím, že jí osud odepřel jiskru tvůrčí, takže se, velmi odstíněná stylistka,. musila spokojiti úlohou interpretky a překladatelky poesie. Nejen tím, že ji plachá povaha vylučovala z ja" kýchkolív akcí hromadných a z kteréhokoliv veřejného vystupování. Ale hlavně. svými románskými sklony lak protilehlými seveřanství jejích rove sníc, mezí nimiž byly obě nejvýznamnější české ibsenistky, T. Nováková a H. Kvapilová. Marie Kalašová, ve větší ještě míře než A. Lauermannová, Pražanka, křtěná kulturními vodami Tiberu, lnula z celé duše k Italii: prošla znač" nou její část s poutnickou holí, mluvila bezvadně nejčistší toskánštinou, čtla, milovala a překládala vlašské básníky od Lebpardiho po Pascoliho, od Neery po Contiho, jako vubec na rozdíl od svých vrstevnic sledo.vala básnický rozvoj hluboko do přítomnosti a cenila si Březinu neb Horu stejně jako Vrchlického neh Zeyera. 

Její vřelé zalíbení v románské a zvláště v italské vzdělanosti bylo jedním ze znaků, které ji věrně spínaly s Lumírovcí. V Slád- 

kově životě i básnění se kmitla krátkou, toužebnou a plachou 19'; 

episodou jako doňa Inez. Vrchlícký, jeho~ horká a dru~ná vitalita tolik imponovala světské klášternici, podal jí ruku při těžké ráně a zvolil si ji v dopisech za důvěrnicí při nejkrutějším otřesu svého ~ivota. Ale Julius Zeyer, jehož duchovní svět s velkou pronikavostí a jemným taktem shrnula po jeho smrti pro laiky v památném breviáři, stál jí vlastně nejbHže. V jeho lidském i básnickém vývoji nalezla na rýsovanou dráhu, která jí samé byla předurčena a jd byla shodná se vzestupem západoevropského novoidealismu na sklonku XIX. století. Vedla od renesance ke gotice, od relativistického a vývojového transformismu ke kultu hodnot absolutních, od zbožnění člověka k hledání a vzývání přímých stop božských na zemi. Zůstane dějinnou zásluhou Marie Kalašové, že k nám uváděla z literárního západu, a to namnoze po prvé, duchy a dila, kteří signalisují tento obrat: 

ViUierse d'lsle Adama, Romaina Rollanda a především svého duchovního pobrati ma, Maurice Maeterlíncka, jeho~ si vážila stejně jako dramatika i jako essayisty a jemuž se s Arnoštem Procházkou nabídla za první průkopnici u nás. 

Robustnější a méně důsledná její vrstevnice, Anna Lauermannová, jež přese všecek svůj okázalý romantismus nedovedla se sebe střásti vdkeré předsudky doby a prakse positivistické, opájela se ráda »vůní nedostupna«, avšak zůstávalo to přece jen vi'tní, která vyvane a vyprchá. Marie Kalašová, oddělená jakoby skleněnou stěnou od světa a jeho rušného kolotání, učinila energický a důslednější krok; osvojila si nejen psychologicky a umělecky, nýbd v náboženské plnosti to, čím se novodobý spiritualísmus ztoto~nil s mystikou křesťanskou a skrze ni i s věroučným katolictvím: štěstí z nabyté milosti, pokoru před tajemstvím, víru ve zjeveni. Pozornější čtenáři jejího mistra, Julia Zeyera, vědí, jak se básník Trojích pamětí Víta Choráze mučil nad tím, ~e vždy znovu poklesá, odhodlávaje se k tomuto kroku a jak si nedů- 

198 věřoval, zda se snad neobrátí před samými hradbami Damašku. 

Česká sestra Angely z Foligna, Terézy fl Gesu, Sigridy Unosetové nezaváhala. 

Nejso'! to však jen její duchovní rádcové z církve, těšící se na konci života její neobmezené duvěře, kdož mohou vydati svědectví o tom, že Marie Kalašová zemřela ve stavu milosti. Ti, kdož znali v poslední době tuto duši osamčlou, jež byla již jen a jen duší, přisvědčí jim, vděčně vzpomínajíce, jaký jasný úsměv dobroty a něhy, klidu a radosti ležel na její droboučké tváři pod bílými vlasy, i když myslila na smrt a rozžehnávala se s krásami zemč, kterou nepřestávala i ve svém cudném odstupu mi- 

lovati. Anima sola, anima pia. (/937 ) 

199 

MEZI ROMANTISMEM A REALISMEM 

Frli:<:Tévcr 

V ST AROM ">Ol\'f vile v Liboci, několik kroků od letohrádku Hvězdy, na místě posvěceném pobytem a tvořením Julia Zeyera, zemřela paní Anna Lauermannová, známá literárním jménem Felix T éver,k níž se jako k důvěrnici a ochránkyni obraceli básníci a spisovatelé tří pokolení, od Zeyera a Golla přes Karáska a Theera až k literátům přítomných dnů. Nedosáhla-li ušlechtilá dáma, jež si tvořivost a pracovní energii zachovala do pozdního věku, v románě a novele oněch vysokých cílfI, jaké si vytyčovalo její rozsáhlé, opravdu světové vzdělání, doprovázené vytříbeným vkusem, uskutečnila něco, oč se jinak v Praze marně usilovalo a o čem se po několik generací do omrzení debatovalo: literární salon. To se jí podařilo netoliko ~tědrou a vynalézavou pohostiností, která nikdy neupadala v honosnost a nádheru, nýbrž především dary ducha a srdce. Až do kmetství zůstala ochotně vnímavá, ale i spravedlivá a kritická k mládeži; ráda se vmýšlela do nových intelektuálních směrů; vtipem často vybroušeně zahroceným a jindy jadrně lidovým dovedlazasáhnouti do rozporů, které po chvíli smířila dobrotou a moudrostí zkušené paní. Uměla pokárati, uměla povzbuditi, uměla pomoci. Její hluboký, temný zrak, jenž i na stařeně připomínal někdejší 

200 slavenou krasavici, dovedl se zahleděti až do dna duše rozpačité 

neb rozervané. V rozporech lásky :tnala poraditi bez předsudků a s velkou znalostí bloudícího lidstvÍ. Stanula však také soucitně a pomocně u lože umírajících, kteří si sami přávali, aby k nim přišla "bábuška české literatury.<, jak ji jmenoval její rozsáhlý kruh přátelský, kde vedle literátJ1 a spisovatelek nechyběli ani učenci a filosofové, herečky a chasa studentsko-bohémská. 

Ani nejcitlivější. pamět nemohla by zachovati, ani nejcvičenější výmluvnost nedovedla by již reprodukovati kypivý obsah, nevypočitatelný směr, p~ekotný spád nedělních navečerních (l1skusí a hovorů, které po léta víří valy v starodávných saloncích paní Lauermannové na Jungmannově náměstí nebo ve Hvězdě. Vyprávěli staH, mísíla se do řeči mládež; literáti a učenci vedli slovo, ale ani přítomné dámy nemlčely; přeskakovalo se s tématu na téma, a zlomyslné i vtipné bon moty jiskřily uprostřed teoretických debat a uměleckých i společenských vzpomínek jako lampiony o slavnosti za letní noci. Paní domu, pozorná a štědrA hostitelka, kouma své papirosy, naslouchala a dávala zároveň laskavě i ironicky pozor, aby sep~átelská debata nezvrhla v osobní kontroversi, ani v pedantickou rozpravu, nevhodnou k čaji a zákuskům. Zajímalo ji vše a ke všemu dovedla zaujmouti moudre neb alespoň kritické stanovisko, ať šlo O literaturu nebo politiku, ženskou otázku nebo výtvarné umění, praktickou etiku nebo starou Prahu. Kdykoliv zasáhla do diskuse s ohněm ducha v stále krásných, mladistvých a hluboce temných očích a se svým poněkud rozpačitým, poněkud markýrovaným »tento«, stával se hovor nejzajímavějším - kouzlo osobnosti zářilo nejen světle, ale především teple mezi námi. 

Měla několik témat, k nimž se zvlášť ráda vracela: Italii,která Se zrcadlila v jejích nadšených vzpomínkách v několikerém osvětlení; dům Fr. L. Riegra s ušlechtilou postavou bohatýrovy Antigony, Marie Cervinkové-Riegrové, jejíž předčasný odchod věr- 

ná přítelkyně nikdy neože1ela; Julia Zeyera, rytířského básníka 201 

i s jeho osudovým rozporem s Jar. Vrchlickým, kde se paní Lauermannová stavěla s důrazem vždycky na stranu Zeyerovu; Otakara Theera, lidský i básnický osud s tragikou těžkého konce. Retrospektiva zřejmě převládala. Konservativní sklon přese všechny liberální alury hyl patrný; umělecký i povahový odpor k všednosti a zálibný obdiv pro všecko, z čeho se line jako ze zapálené kaditelnice »vůně nedostupna«, mohl se nedosti zasvěcenému účastníku hovorů zdáti až estétský, kdyby s ním mladistvě temperamentní paní byla nespojovala tolik opravdovosti až vášnivé, takovou míru vážnosti mravní, takový oheň povahové bezprostřednosti. 

Ale jedno bylo v literárních diskusích vždycky pravděpodobné: ať šlo o básníka živého či mrtvého, o uznaného klasika neh moderního bouřlivák<l, o někoho z těch, kdož pomáhali budovati umělecký názor Felixe Téver<l, nebo n<lopak oosobivého revolucionár'e v poesii, paní domu zpravidla stočila hovor k otázce, pro ni tak příznačné: jest to romantik nebo realista? Stávalo se častěji, že kdosi z nás hájil úporně právo zcela bezohledného proniknutí a přísně pravdivého vyjádření skutečnosti, že horlil proti ilusím ve prospěch empirie, že dokoncezdlirazňoval mužskou krásu střízlivě ostrého pohledu do re<llity úplně zbavené citového oparu a imaginační záře. Paní Lauermannová naslouchala, chvílemi zavrtěla sVou imposantní hlavou, zřejmě se zdržovala, aby nevybuchla v nesouhlase a neskočila mluvčímu do řeči, ale nakonec přece s ne odolatelnou ironií prohodila k řečníkovi: Ale prosím v(ís, vždyť vy jste vlastně také romantik! 

Nebyl to posměch, ani paradox; bylo to spíše vyznamenání ... Nestačí poukázati jenom na obsáhlé povídkové a románové dílo Felixe Tévera, jež jest svým slovesným typem romantické od osnovy dějové, jež se kultem dobrodružství i exotickými složkami vymyká z oblasti skutečna, a~ po psychologii postav, které 

202 žijí především touhou a snem. Romantismus jí nebyl pouholl 

mefhodou literární. Milovala a ctila v něm sloh života, vzpínajícího se ze všednosti a neúchylně dychtícího po velikosti: kamsi ),na pomezí cizích SVětl'I«, mluveno zeyerovsky, ale také »všemu na vzdory«, jak zni heslo Theerovo; takto prvek imaginativní se pojil v jejím romantismu s .~ivlem volním. Nebyl to však toliko exotismus úniku, nýbrž zárovell intensita plnosti; býti romantikem znamenalo pro Felixe Tévera také prožívati svět složitě, sytě, bohatě. Některé z jejích postav nasadí vše, aby proti vůli a zlobě svého banálního okolí uskutečnily tuto smělou, opravdu uměleckou koncepci života, jiné resignují a utíkají se s nesplněným a stále drahým svým snem do samoty svého srdce. Tento základní romantismus Anny Lauermannové byl dítětem doby, z níž vyrostla a kde si v okruhu umění lumírovského vzdě· lala svůj vkus; byl však také výrazem uměleckého temperamentu velice bohaté bytosti, která se dosti pozdě z pouhé po~ivačné receptivnosti probudila k uvědomělému slOVesnému tvoření. 

A pI-ece nadšená a věrná romantička s hudbou v duši a s ltalií ve vzpomínkách měla bystrý a plodnÝ smysl pro životní realitu, jež na př. jejímu velkému a vlivnému příteli Zeyerovi nadobro unikala. Snad nejvytrvaleji utkvějí z celého jejího díla čtenáři ony partie pozdních jejích románů, kde s důvěrnou podrobností a s teplým porozuměním detailu o~ivuje interiery staropražské neb i maloměstské se zvykovou obřadností, s typickými scénami rodinnými, kde křísí názorně a plastícky Celotl skutečnost posta.v, shrnujících ve své hrudi mravní karakter své doby. To všecko jest realisticky s velkou spolehlivostí vypozorováno, tuvšude vedla pevnou ruku věrná láska k modelu a předloze, tu smysl skutečnosti držel na otěžích imaginační rozlet i úsilí komposlční. 

Ale i tento realismus, k němuž Felix Téver teprve postupně vlivem četby dorostl, byl více než jenom vyjadřovacím způsobem slovesným. Tkvěl hluboko v patricijských tradicích jejího 

rodu, ve smyslu měšťanstva pro poměry a v občas střízlivém po- 203 

hledu na ně a snad byl též dědictvím po otci, vynikajícím lékaři jadrné a suché životní moudrosti. Jsou i v díle Felixe Tévera partie, kde autor dává rozumné věcnosti za pravdu proti romantickému vzletu, kde kárá dobrodruhy a ilusionisty, kde velebí poddání se klidnýma suchým potřebám praktického života ~ ozvalo se to druhdy neočekávaně i z jejích krásných výmluvných úst. Ale pro něco jiného jsme milovali tuto positivistickou a realistickou složku její osobnosti, nevyčerpané jedinou formulí. Ke svému realistickému daru prozuměti poměrům a ovládnouti je, ke své positivistické schopnosti orientovati se uprostřed složité reality se nejčastěji obracela tehdy, měla-li pomoci trpícímu, pozvednouti pokleslého, podepříti životního ztroskotance. Tehdy velelo její srdce, aby romantismus, methoda úniku, ustoupil stranou a aby bylo použito všech prostředků, jaké poskytuje životní realismus, methoda soustředění. 

Obě životní, obě umělecké methody, romantika i realismus, spojeny a zkHženy teprve ustavovaly tu nezapomenutelnou bytost, krásného a dobrého člověka, jenž slul Anna Lauermannová 

i Felix Téver. (1932) 

204 

ŽENA HRDINOVA 

Re71<Í/a Tyršová 

MYSLITEL, jenž se v posledním půlstoletí nejsoustavnějí a nejhlouběji zabýval otázkou, jak připraviti příchod a zaříditi výchovu hrdiny, tázal se též, jaká má býti žena hrdinova. Přeje si, aby byla z dobrého rodu, pevného zdraví a plna laskavé dobroty; má rozuměti jeho snahám, ale provázeti je spíše jen nenápadnou účastí; po skončeném boji nechať umí ustlati pohodlné lože pro vysíleného bohatýra a její náručí budiž jeho hlavě nejlahodnější poduškou, na nÍŽ se zrána procítá s chutí k novým činům. Zkušenost žádala by po ženě rekově ještě něco více: aby po jeho skonu zůstala věrna odkazu svého muže, ničím ho neznesvěcujíc, a možno-li, aby v něm pokračovala; místo toulce a luku nosívej za vojskem, které dále vede boj hrdinův, v tlumoku obvazy a ve džbánu čerstvou vodu, k nÍŽ možno přidati povzbuzující úsměv, jenž zpod temného závoje vdovy bohatýrovy padá vlahým paprskem. Bylo tomu tak vždycky u nás? Nechceme hromadit výčitky, ale vzpomínáme jen Julie Havlíčkové, slabé a neduživé popínavé rostlinky, která v slavné hodině bohatýrské zkoušky mužovy stála v slzách v koutku a jejíž pokornou slabost si vtipnou svou ironií hrdina-satirik častěji dobral. 

Renáta Tyršová byla vždycky pravou ženou bohatýrovou: Když 

osud vyrval reka z náručí mladé třicetileté paní, rozhodla se do- 205 

mýšleti snahy mužovy a pokračovati v jeho díle. Kmetný věk, jehož došla Renáta Tyršová, dopřál jí, že směla rozvíti všecky složky a možnosti bohaté své povahy. Bytost podstatou prakticky umělecká, ale v nejúspěšnějším svém působení mravně a kulturně vychovatelská, zařaděna byla ještě za života mezi zástupkyně heroického ženství v Čechách. Vdova, dědička a věrná pokračovatelka snah svého muže, zemřela skoro pět roků po velkém stém jubileu Tyršova narození, když málem půl století bylo jí souzeno udržovati rodinnou tradici fiignerovskou a tyršovskou a se vznešeným zrakem strážné matrony pozorovati, kterak zásady jejího otce a myšlenky jejího chotě zapouštějí stále hloub a šíře kořeny v národě a pronikají za české hranice i ve Slovanstvu ostatním, znamenajíce zároveň posilu pro všecko, co ve vlasti jest mravně ušlechtilého a kulturně zdravého. Renáta Tyršová ovdověla jako mladá paní a osud jí nedopřál mateřského údělu. A pT'ece veřejná činnost její, ač jí otec dal uvědoměle vychování chlapecké a ač manžel vedl jejího bystrého ducha k oborům dotud vyhrazeným jenom mužům, byla nesena citovým posvěcením ženským: v užitém výtvarnictví, jehož byla od mladých let dokonalou znalkyní a posuzovatelkou autoritativní, nade vše se zajímala o umění ženských rukou, o lidové textilnictví a národní vyšívání; v dívčím školství, které po desetiletí podléhalo jejímu iniciativnímu dozoru, dbala zvláště o to, aby se mladé ženy vzdělávaly pro rodinu a domácnost; za světové války jako vůdčí osobnost Českého srdce nasytila bezdětná paní statisíce hladovějících českých dětí a studentů. Ve všech těchto snahách, tak rozvětvených a pT-ece tak organicky souvislých, dovedla starou kulturu pražského měšťanstva spojovati s novodobým úsilím sociálním a snoubiti národní buditelství svobodomyslného přízvuku s uměleckým vkusem a zanícením budovatelů Národního divadla. I byla v ženském pokolení českém v poslední třetině mi- 

206 nulého století, jd přišlo po Karolině Světlé, osobností represen- 

tativní, stojící vedle Elišky Krásnohorské a Terézy Novákové, a ve správném occnětlí tohoto jejího významu udčlíla jí Karlova l.miversita v Praze čestný doktorát filosofický, kterého se pr'edtím dostalo jenom básnířce Elišce Krásnohorské; Ren(lta Tyršová byla paní učená a moudrá, jež po šedesáte let, dříve, než dostala čestný titul doktora filosQfie, dbala ze vší síly a ze vší mysli své toho, k čemu slib doktorský zavazuje, aby s »nevšední horlivostí pěstovala humanitní studia pro šíření pravdy a zvýšení jejího světla, jímž se udržuje blaho člověčenstva«. 

Renáta Tyršová narodila se jako jediné dítě Jindřicha a Ka. tcřiny Fiignerových v Praze 31. července 1854; svobodomyslný otec ji nazval Renátou po zakladateli novodobé filosofie Reném Descartesovi a vytkl jí za heslo: Cogito, ergo sum; děvčátku se dostalo velice pečlivého nenáb()ženského vychovánI. Již jedenáctiletou počal vzdělávati přítel jejího předčasně zemřelého otce, dr. MirOslav Tyrš, a vedle výchovy národně sokolské Vštčpoval jí vědomosti historické, filosofjckéa zvláště estetické, veda ji hlavně ke studiu umění výtvarného. Na umělecké cestě v Mnichově se zasnoubili a po sňatku 28. srpna 1872 studovali spolu malířství, sochařství, architekturu v Drážďanech, ve Vídni a v Italii, kam ser. 1876 znovu odebrali. To již pracovala Renáta Tyršová nejen v dějinách malířství se svým chotěm, ale publikovala i s vlastním jménem kritiky a studie výtvarnické. Když tragickou událostí oetzenskou v srpnu 1884 třicetiletá ovdověla, spojila svůj domov s domácností matčinou pod střechou sokolovny Fiignerovy a nezlomena těžkou bolestí, jala se soustavně pokračovati v životním díle Miroslava Tyrše, a to nejen jako vydavatelka jeho děl a badatelka o jeho i otcově životopise, ale i jako samostatná pracovnice v oborech mu nejdraMích. 

Kriticky zpravodajské i historicko-estetické práce Renáty Tyr- 

šové se počínají v prvních letech jejího manželství a velíce pří. značně věnovány jsou nejstarší z nich vedle skvěle pojatého Ru- 207 

bense a v duchu doby přeceněného Wiertze našemu Jaroslavu Čermákovi, kterého po stopách svého muže stavěla s Josefem Mánesem v popředí českého malířství. Zprvu se přirozeně těsně v názorech, úsudcích i ve výraze přikláněla k svému choti, a nedůvěřivá veřejnost pokládala stati jejím jménem podepsané za částečné neb i výhradné práce manželovy. Avšak tyto hlasy brzy odzbrojila Renáta Tyršová po smrti mužově, když soustavnými novinářskými posudky i revuálními články v Osvětě, Světozoru, Národních Listech vyplňovala místo vzniklé odmlčením Nerudovým, ale s rozsáhlejším rozhledem, bezpečnějším vkusem a s ráznější odvahou přísnějšího úsudku, nd tomu bylo u bystrého, ale přece jen přílditostného výtvarného kritika Nerudy. Sledovala tak pozorně vývoj českého výtvarnictví až do nástupu generace mánesovské, věrna myšlence umění národně-organického, orientovaného na velké tradici a úzkostlivě střehouc domov před vpádem cizích »secesních« mód, aniž kdy utajila ohdiv skutečně velkému umění modernímu. Tato žeň celého čtvrtstoletí, v níž jsou i tak závažné a rozsáhlé studie jako Čtvrtý stav v zobrazení malířském a sochařském (ve Světozoru 1894), čeká teprve na soubor; znalci, jako Fr. Zákavec, mluví o ní s úctou a uznáním, i když nezapírají, že Renáta Tyršová často proti prudkému vývoji současnému zosobňovala prvek brzdícího a zdrželivého vkusu klasického. 

U nadšené vyznavačky Josefa Mánesa nepřekvapuje, že přilnula ke všem projevům hmotné lidové vzdělanosti a tvořivosti umělecké, hlavně jak proniká v ornamentice lidového kroje a vyšívání; těchto odvětví se stala pronikavou znalkyní, historičkou a konečně i propagátorkou, když ze studia vzniklo hnutí svérázové, které po silném vzplanutí na poěátku let devadesátých znovu, ve shodě s všestrannými snahami sebezáchovy, nabylo dočasné rozhodnosti za války světové. Úsilí to, sourodé architekto- 

208 nickýmpokusům o t. zv. českou renesanci a soubHné národo- 

pisným snahám olomouckým, mělo své středisko v Náprstkově museu a účastnili se ho vedle R. Tyršové Jan Koula, Jan Prousek, Josef Šíma, Josef Klvaňa, Teréza Nováková; z užšího kroužku R. Tyršové vyšla pak triumfální Česká chalupa na Zemské jubilejní výstavě r. 1891, zřízení »selské« síně v Národním museu na Václavském náměstí, krojové výstavy české v Glasgově, v Londýně, v Paříži a v Chicagu, a také ve svém školském pi'lsohení obracela R. Tyršová jako ředitelka i inspektorka bedlivou pozornost k lidovému vyšivačství a krajkářství. Její nejcennější práce o českém kroji a vyšívání vycházely v Českém Lidu Zíbrtově, u jehož kolébky stála; kodifikace našly její rozsáhlé národopisné i estetické vědomosti v učebnici Nauka o kroji (1913), v příručce Lidový kroj v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (19] 6) a v památné propagační předmluvě ke knize Am. Kožmínové Svéráz (1921), za vývojem vkusu poněkud opožděné, ale správně postřehující inspirační schopnost lidové ornamentiky, sice také odvozené, avšak přece hodné dalšího vývoje v uměleckém přetvoření a účelném využití. 

Zdravá konservativnost a sklony tradiční se projevovaly u Re- 

náty Tyršové i v jejím dlouholetém dozorčím a poradním půso- 

bení na ženských školách zprvu v Praze, pak na školách českých vůbec. Proti ženskému školství, připravujícímu na činnost výdělečnou, jež od dob Karoliny Světlé mělo své středisko. v Ženském výrobním spolku, proti akademickému vzdělání žen, pro které Eliška Krásnohorská vybudovala gymnasium Minervino, stavěla patricijka Renáta Tyršová učiliŠtě, kde se dívky připravují pro rodinu a domácnost, opatřujíce si vedle obecného vzdělání prak- 

tické dovednosti hlavně rukodělné; to sledovala jako inspektorka městské Vyšší dívčí školy, jako dozorkyně, po dvě léta zatímní ředitelka Městské pokračovací školy v Praze, posléze v letech 1907 

až 19] 7 jako státní inspektorka ženských pokračovacích škol průmyslových českých a dílem i jihoslovanských. Když ve válce po- 209 

14 

!ádala za pas do Švýcar, stala se politicky podezřelou a činnost její na školách nebyla rakouskému státu již vítána; z bělovlasé vážné dámy způsobů vznešeně odměřených mužně promluvila radikální dcera Fiignerova. Tím horlivěji se mohla od roku 1917 věnovati Českému srdci, které s R. Svobodovou a Annou Podlipnůu vyvolala v život a kde se neúčastnila jenom prací organisačních, ale i přímé akce pomocné a rozdělovací: starosto prázdninové pobyty chudých dětí, péče o potřebné legionáře, stravování studentstva atd. byly z valné části její zásluhou. 

Když r. 1924 byly slaveny sedmdesáté narozeniny Renáty Tyršové, bylo celým národem uznáno její zároveň representační jako autoritativní postavení mezi českými ženami, utvrzené také členstvím ve výboru Ústřední Matice a Osvětového svazu, pak v Národní radě a uctívané opětovnými projevy sokolskými za slavnostních příležitostí. Velký a krásný památník, vydaný Národní radou za redakce Fr. Táborského, jest toho trvalým výrazemstejně jako pojetí jemné a monumentální podobizny její od Maxe Švabinského mezi Hlavy známé a neznámé. 2ivotopisně vzpomínkový spis o vlastním choti, jímž Renáta Tyršová m-ohla ještě doplniti svou rozkošnou knihu o Jindřichu Fiignerovi, zůstává pomníkem hrdiny jejího srdce a jejíh-o osudu, jako dovedla uměletko-mravní dílo vlastního života vypracovati k jedinečné dokonalosti pro pHklad a povzbuzení Češkám věkó budoucích. 2ena hrdinského rodu, v něm~ silnou inteligenci provází mocnější vůle, kde zápal myšlenky je znásoben mravní uvědomělostí, kde m{)hutná osobnost se sama staví do služeb nadosobní povinnosti, hromadného diktátu velké chvíle, potřeb národa a domova, a 

právě tehdy, cele se oddávajíc, roste nejvydatněji. (1937) 

210 

BÁBUŠKA ČESKÉHO SPIRITUALISMU 

Pavla Moudrá 

V PR vNfM roce našeho století přihlásila se mezi české beletristy Pavla Moudrá nevelikou knížkou povídek, črt, vzpomínek i arabesek »Do rozmaru i do pláče« a upoutala naráz jiskřivou vervou i hlubokou citovostí, s nimiž v pr6zách bystře stylisovaných se vyrovnávala S'~ skutečností prožívanou velmi bezprostředně. Sbírku slovesných prvotin doplnila později dvěma svazečky důvěrných pamětí v propracovaném staropražském rámci, "Rok dětstvÍ« a "Do dívčích let«, a opětně získávalo si švižné její pero zálibu a účast; v proteplených interieurech z Nového města pražského na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let sledoval t.u jemný bystrozrak duševědný krok za krokem růst dětské a dívčí bytosti a při tom na okraj autobiografického vypravování zakresloval s uměleckou jistotou typické postavičky a příznačné situace ze staropražského malosvěta. 

Ale beletristická dráha, pro niž měla nepopěrnvu vlohu a sluš- 

nou výrazovou kulturu, Pavly Moudré neuspokojila, a také překladatelská činnost, která ji uvedla ve styk s duchy výše Carly- 

lovy a Lavrovovy, nestačila myšlenkové ctižádosti hloubavé a důmyslné spisovatelky. Mluvím-li však na tomto místě o ctižá- 

dosti, jest to ne-li nepřípadné, tedy dozajista nepřesné; krutě nevýzpytný život, jehož dravé vůli se Pavla Moudrá vždy s oprav- 211 

dovostí spolu ženskou i uměleckou nadobro vzdávala a jehož vlny neušetřily ji žádného úskalí a žádné písčiny. naučil jl tak vážnému hodnocení věcí lidských i božských. že si osvojila odpírati si vše, to by duše nepovznášelo k nejvyšším možnostem života myšlenkového - i samo umění slovesné prohrálo v této ušlechtilé při. 

I pozorujeme od let už r .. ~edválečných Pavlu Moudrou v po~ předí onoho ruchu, jenž všestranně směřuje ke zduchovnění a umravnění národního bytu českého. Účastní se hnutí theosofického, které dókladnějším a vědeětějším studiem duševních jevů a pronikavější znalostí srovnávacích dějin náboženských míní nahraditi povrchní naivnosti lidového spiritismu. Propaguje u nás znalost indic.ké filos<lfie, jež se jí právem jevípravzorem veškerého myšlení mystického a zároveň nejhlubší inspirací pro etickou kulturu. Přiklání se s porozuměním k novým etapám domá~ cího i zahraniěního protestantstvÍ, směřujícím k přerození každé individuality a k jejímu bytostnému spojení s Bohem. Ježto jest osobností po výtce praktickou, nevyhýbá se ani oněm proudům, které nové pojetí světa proměňují v praktický čin, a zvláště hnutí mírové, propaganda protialkoholická, ochrana zvířat nacházejí v ní horlivé mluvčí. 

Doslova mluvčí, neboť Pavla Moudrá se zvláštní oblibou vystupuje na řečniště, aby s krásnou ohnivostí nestárnoucího srdce zdůvodňovala, šířila, hájila své zásady. Její přednášky jsou vzorným příkladem laických kázání: mluvčí i posluchači spiati jsou vnitřní názorovoui citovu jednotou, která jest podmínkou živé víry; myšlenku, rozvíjenou v zálibné šíři, prorážejí a objasňují příklady z dějin i ze života; naléhavé slovo, nadané jasnou přesvědčivostí, neobrací se pouze k rozumu a k názoru, nýbrž především ke svědomí a k vUli. 

Není to věru neosobně fanatická mluvčí prakticky při střiže212 ných ideálů z rodu laických kazatelek a socialistických řečnic, 

kdo si zde dobývá zajmu a sympatií, a to dříve citových nd intelektuálních. Ocitáme se ve vlahém ovzduší velmi temperamentní, velmi opravdové, velmi srdečné ženské bytosti, která z každé morální a veřejné otázky dovede především vybaviti onu stránku, jež jest záležitostí ženského srdce a ženského osudu. V tom se Pavla Moudrá tolik podobá svým proslulým sestrám na Severu, Elleně Keyové nebo Karině Michač1isové, které si uměly za řečniště získati celou Evropu. Sdílí se s nimi ještě o jednu neodolatelnou přednost. Posloucháme a čteme-li tyto ctihodné paní, neuvědomujeme si vfJbec, že se stýkáme se starými dámami, majícími život za sebou: jejich ženství, citově stále živé, dovedlo si zachovati tolik z dívčí gracic, tolik z jasné dobrfJty mladé paní, tolik - a to jest paradox u bezdětných žen! - z laskavé moudrosti mateřské, že se od toho bezmocně odráží zloba a zkáza let. 

Myslitelský zájem Pavly Moudré přesahuje ovšem daleko její ideovou tvořivost, takže nezbývá jí nd eklekticky a synkretistic- 

ky pNjímati a skládati prvky z rilzných soustav spiritualistických. 

Při tom osvědčuje stejně rozsáhlý rozhled jako jemný takt, který 

ji chrání, aby neulpívala na dobrodružných a malicherných směšnostech, hyzdících šarlatánsky pestrými cáry rilzné nauky okult- 

ní; vniká pod povrch citfJ i dogmat, takže dovede zachrániti jádro nejrozmanitějších soustav duchovních od indického myšlení až 

po náplň evangelia, od mystiky středověké církve po sufismus mohamedánský, od ideového úsilí tajných bratrstev na sklonku renesance až po velmi plodné a hodnotné poznatky psychického zkoumání amerického. Ano, ozývají se u ní - a u ženy činící propagandu jest to dvojnásob pozoruhodné - náběhy k opravdovému kriticismu, tak na př. liší~li správně mystiku od mlha- 

vého mysticismu, nebo odsuzuje-li planou askesi, která jest líbfJstkou, sebeklamem, mechanismem. Leckde, bohužel, potuchá 

tento kritický smysl a rozohněná řečnice dává se sama strhovati duchovní villí osobností neh škol, které na cestě za nejvyšším 213 

poznáním zbloudily a svlij blud pak tvrdošíjně prohlašovaly za božskou jistotu; tak nedovedl bych nikterak souhlasiti s jejím nadšením pro Cornelia Agrippu neb Bratrstvo růže a kříže, u nichž dekorativní sebeopojení nadobro zastřelo jasnost mystického pohledu. A rozhodně bych neviděl mystiky všude tam, kde ji větří Pavla Moudrá: omezím-li se na příklady české - a to jest zvláštní dí jejích knižně vydávaných přednášek, .le znovu s láskou a opravdovosti tak vroud přihlédají k dějinám našeho myšlení -, neprohlásil bych za mystika ani Chelčického ani Komenského, ba rozpakoval bych se sem zařaditi samého Julia Zeyera, který po mystice sice toužil, avšak k její podstatě se nikdy nedopracoval, což sám sobě i přátel um vyznával. Zato nelze bez vděčného souhlasu pročítati strany, na nich.l P. Moudrá osvětluje mystické prvky i filiace v básnickém díle Březinově; i když rozsáhlý myšlenkový svět Březinův ani zdaleka není vyčerpán těmito hledisky, přece kolik zde dáno plodných podnětů pro každého, kdo chce porozuměti Březinovu vesmíru, zbudovanému nad naší zemí geniovou tvůrčí silou ze staviva vědeckých nauk, náboženských tuch a mystických jistot mnohých dob, národů i genili! 

Není však ani třeba býti nespravedlivu k myšlenkovému úsilí Pavly Moudré, skládajícímu v rozlehlou mosaiku theosofické a mystické názory původu nejrůznějšího, aby bylo jasno, že vlastní význam jejích přednášek spočívá vlastně jinde. Zmínil jsem se již o praktickém sklonu bytosti Pavly Moudré i o tom, že její řečnický zápal rád a s úspěchem burcuje svědomí a jakohy ostruhami bodá vůli posluchačů. A v tom jest nejhodnotnější stránka jejích článků, které nikde nepřestávají býti promluvami. Všecko poznání jeví se naší ušlechtilé theosofce vzpruhou k jednání; k Bohu a vůbec ke všem vysokým principům dospíváme netoliko názorem a citem, nýbd hlavně mravním dílem a O'brodným činem; sebevznešenější soustavy myslitelské nepomohou nám, jestli.le jich 

214 hned neměníme v program osobního zušlechtění, tvořivé lásky, 

účastného bratrství ... jsme tu v téže oblasti praktického křesťanství, kterou na první místo stavěla česká reformace a v níž rozbil také Otok ar Březina svůj básnický stan. Kdežto Pavla Moudrá jako učitelka budí pochybnosti, námitky, časem i odpor, jako vychovatelka budí jen souhlas, úctu, nadšení. Nemohl jsem nevzpomínati EBeny Keyové, velkého to pedagogického srdce nejen národa švédského, nýbrž vpravdě celé Evropy, když ke mně z přednášek Pavly Moudré horkým dechem vanulo volání po zduchovnění života, po evoluci duše, po vnitřní svobodě a když jsem si uvědomoval, že tato »ohňová slova« tryskají ze soustavného a promyšleného úsilí vychovávati celý zástup sdru. žený společnou touhou po vyšších končinách poznání i konání. 

leť láska ke tvorstvu i ke Stvofiteli provázena u bábušky českého spiritualismu věrou v duchovní obsah lidského života a v možnost každého jednotlivce obsah ten prohloubiti á obohatiti. Tof její ústřední kulturní vira, která ji střídavě pfivádí v blízkost indického náboženského myšlení i theosofie, mystiky kato. lické i novoplatonismu a která ji neustále povzbuzuje, aby u Goe· tha a Zeyera, v reformační české literatuře i v poesii národního obrození pátrala po duchovních prvcích, zaručujících cenu vnitřníh<J člověka. Neobejde se to sice bez leckterých romantických anur, mnohý zapletený problém jest tu násilně zjednodušen a mnohá idea prostě zesentimentalisována, ale budiž! Kdo by alespoň v těchto podružnostech výkladu, který nikdy nechce býti vědeckým, neprominul výborné překladatelce Carlyla a Lavrova, že posud splácí daň romantice svého mládí, kdy nad dívčími dušemi panovali Herder, Schiller, Karolina Světlá (a její myšlenkově o nic menší sestra Sofie Podlipská, jak by Pavla Mo.udrá 

sama spravedlivě do.dala)? (1919) 

215 

MADAME SANS Gf:NE 

Ma r i e L a II cl o II <i-fl o f i ( (J II cí 

K V}:'HLASU paní Marie Laudové-Hořicově byla by jistě stačila již umělecká dráha přední herečky ze slavného činoherního souboru Národního divadla pod F. A. .Šubertem. Mladistvá žena českého novináře, jenž se teprve probíjel, nasadila celou svou jedinečnou energii, aby dobyla přední české scény, podporována především jllI1onickou vznosností krásné postavy, podmanivou hrou velkých očí a koketním úsměvem drobi\oučkých úst a okouzlivši všemocného Fr. L. Riegra i jeho vyhěračného nohsleda F. A. Šuberta, rozšuměla na Národním divadle své svudnické a theatrální ženství, v jehož honosněstilisovaných postojích, dráždivé a zase patetické hře, skvělé eleganci s odvážnými výstřihy uprostřed krajek abrokátu se tolik líbilo době Brožíkově a Vrchlického, i když hása většinou byla doprovázena třpytným, kmitavÝm a šustivým frou-hou. 

Marie Laudová~Hořicová, ve škole spolužačka RMeny Svobodové, neměla pranic společného se svými divadelními kolegyněmi, ani s matriarchální heroinoll Ot. Sklenářovou-Malou, ani s královnou duchovních nadějí H. Kvapilovou, ani se strhující a temperamentní trivialitou H. Benoniové, ani s monumentalitou pozemské prostoty M. Hiibnerové: všecko, vášeň i dojetí, 

216 napínavost i každodenní roztomilost, pathos i sentimentalitu, 

svůdnictví i vznešenost si přestilisovala do theatraliky, v jaké měšťanská společnost česká viděla ztělesnění svých toužných představ c velkosvětské vznešenosti. Nebyly náhodou postavy Sar· douovy a Sudermannovy, Magda, Fedora a hlavně Madame Sans Gene, jejími nejmilejšími a nejpropracovanějšími úlohami; zde Marie Laudová, která hrála, hrála, hrála, také žila, vítězila. 

S nimi dobyla bouřných úspěchů i na slovanských divadlech zahraničních, zároveň šťastně konajíc poslání propagační. Ukazovalase tu nejen skvělou herečkou, ale i ženou značné společenské kultury, praktického rozhledu, životní energie, která nevyvracela, ale se zálibným úsměvem jako pomůcku reklamy přijímala obestírající ji amoureusní legendu, založenou namnoze jenom na invenci malodušné a maloměstsky pražské. 

Mnohem zajímavější však než tato legenda jest životní skutečnost neohrožené, pracovité, resolutní ženy, která nevítězila jenom krásnýma očima, ale i neúnavnýma rukama a nepotopila se, když ji nepříznivý proud chtěl stáhnouti do hlubin, i když ji tělesný úraz vyloučil předčasně z Národního divadla, sotva počala ukazovati, že by i v úloze starších a starých dam byla výbornou silou. 

Ve vznosném postoji hrdinek Sardouových a s barevnou pompou vévodkyň a královen namalovaných štětcem Brožíkovým, usmívajíc se zároveň sebevědomě i roztomile, sestupovala salon~ ní heroina z plného jasu jeviště Národního divadla do nemi~ losrdného přítmí vzpomínek stále více odmocňuiících. v němž ne odvratně dohasíná sláva herců, kteři své úlohy definitivně dohráli, zvláště opustil-li dobový vkus jejich mimický a dekla· mační sloh. Sestupovala tam s úsměvem, nikoliv však s resignací. To, čemu se oddaly její kolegyně skoro vždy jako trpké nutnosti stáři a povolání, nemohlo uspokojiti energickou umělkyni nejkrásnějších loktů, jak byla paní Laudová s ironií nazvána. 

Co by byla naše výbojná a cílevědomá madame sans gene dě· 217 

lala v nudném hereckém výměnku, šperkovaném vzp()mínkami a občas kořeněném peněžní nesnází? Vždyť nemohla býti stará, když pociťovala tolik mladé síly v těle pružném přes osudný úraz v propadlišti, vždyť přímo hořela iniciativností, přím() dychtila po činnosti, přímo potřebovala kolem sebe lidi, úkoly, ruch. Nestačilo jí pořádati přednáškové a recitační večery, učiti mladé dívky v soukromé škole divadelní, organisovati podpůrnou akci mez.i herci, čímž vynikala již za aktivity. 

Našla si nové úlohy: vdova po mladočeském redaktoru Hořicovi, za nějž občas pohotově i v redakci zaskočila, zatoužila státi se novinářkou; hledaná učitelka divadelního dorostu uložila si, že se stane profesorkou státní konservatoře .. A co si paní Laudová umínila, to o všem také vždy provedla. Sans gene a quand meme, jak zněly význačné obraty jejího slovníku. Svou výchovnou a konversační rubriku ve Venkově vedla pravidelně, ba stále ji rozšiřovala, vstoupivši do trvalého styku se svýmětenářstvem a pro ně vytvoHla i svou rozumnou příruČku společenské výchovy. Na dramatické škole. konservatoře byla členem nad jiné horlivým a protože počínala od herecké abecedy, od výcviku hlasu a artikulace hlásek, vykonala u svých adeptů mnoho uži~ tečného. Její školské večery měly nejen literární program, ale i pedagogický smysl; byla to ()pravdu škola, kde se mohlo obe~ censtvo naučiti, že herectví není bez práce, bez cviku, bez kázně. Paní Laudová pracovala a zářila pro své úspěchy a kdyby její tělesný úraz nebyl ji nutil k opětovnému léčení, byla by se cítila spokojena jako po velkých premiérách uprostřed květin, darů, potlesku, nadšenÍ. 

!tíkávalo se o ní, že v mládí vítězí vala mocí milostnou. Na .vrcholu síly vítězila prací. Na s}tlonku dní ukázala se ženou statečnou. Ne kurtisána, ne vévodkyně, ne salonní dáma: česká žena z lidu, která pracovitostí a energií dovedla pfelstít osud. 

218 (I929-81) 

KUL TURNI POSLÁNI RŮŽENY SVOBODOVÉ 

NOVOROCNl jitro, které rozestřelo první mlhavé tuchysvého nesmělého a chladného světla po kamenějící tváři Růženy Svobodové, vzalo našemu národu nejen velkou básnířku silného melodického zdroje, nejen vzácnou mistryni českého slova, broušeného rukou stejně neúnavnou jako umnou do nejjemnějších hlaU, nejen bohatou vypravěčku jedinečných i typických osudů, prošedších ohněm lásky i zocelujícím chladem bolesti, nýbrž vyrvalo navždy z našeho středu tvůrčí osobnost kulturní, která ve své hrudi, neklidné a horoucí, nesla podstatný kus naší národní přítomnosti, jejích snah a nadějí, úzkostí a tuch, důvěr a snů. 

Před čtvrtstoleUm, kdy Růžena Svobodová, zanechavši za sebou lyrická léta mladých trudů a horečných protestů, nacházela lidsky i slovesně svoje osvobozené já, tušilo jenom několik jejích obdivovateló a přátel, že v této mladistvé umělkyni sladkého pohledu do věcí a pohrdlivého pošklebku nad lidmi vyrůstá příkladná zosobnitelka nového ženského typu, který právě tehdy dobýval i u n.ás srdcí a světa. Ale pak, když její experimentující romány, střídající se s knihami novel dokonalosti chvílemi až klasické, zabíraly stále širší okruhy společenské skutečnosti, když 

v jejich svítivém ovzduší, mísícím až paradoxně kořenný dech 219 

přírody se složitými vůněmi rafinovaných kosmopolí, houstly zástupy postav dobově příznačných a tváří rozrytých problémy současného evropanství, když tato díla zasahovala do podstatných otázek svědomí mravního i uměleckého, stávalo se obecně patrným její vůdčí postavení v české kultuře slovesné. Obdobou k velikým lyrikům tak zvané gen.erace devadesátých let a namnoze rovnocenně s nimi dozrávalo v této spisovatelce ingenium epické, jemuž básnické tvoření bylo zároveň soudem starého svě~ tai úsilím o zbudování nové, vyšší skutečnosti. Tento vývojový patos Růženy Svobodové postupně sílil a nabýval obecnější dfIsažnosti. Dnes ji~ tušíme, co plně zdůrazní a vylož( teprve dějepisec našeho národního osvobození, že stejně jako očistný kriti· cism Macharův, jako mesiášská tucha Sovova, jako světlé evan· gelium vesměrného sbratření, hlásané Otok arem Březinou nebo jako Šaldův příkaz tvůrcovy poctivosti v umění, také radostné poselství o lásce spasitelce a tvořitelce, které se stále vrací ve zralých knihách RfIženy Svobodové, znamenalo část průpravy k nové národní budoucnosti. Nebylo potřebí ani velkých dobr.očinných a národně ozdravných akcí za posledních let válečných, které RMenu Svobodovou učinily po právu obecně populámía v nichž její účastná ruka posypala květinami a chlebem stezky nejubožším z ubohých mezi námi, aby vysvitlo, že její životní dílo jest daleko více nd pouhá krásná literatura a užitá estetika. 

Kolik čtenářek šlo si do jejích knih, nadaných bohatě napínavou fabulací, jen pro zábavu, a nalezlo v nich popud k mravnímu sebezpytu a k etickému vývoji! Kolik duší, toztouženýchpo zapomenutí a rozptýlení pod šumivou korunou její obrazné epiky, přissálo se tam ke studni hlubšího poznání pravých životních sil a vstávalo osvčženočirým proudem, který slove víra ve smysl života! Kolika srdcím okoralým v drsné škole užitkářského dne připomenula, že také láska jest skutečností, také oběť složkou 

220 pokroku, také milosrdenství vzpruhoU v dějinách lidského rodu! 

RlIžena Svobodová nikdy se neobávala tendenčnosti v umění, ba sloužila jí vědomě a skoro programaticky: od prvních jejích knih, kde se mravní vůle projevuje jako vzrušené obvinění, a~ po její poslední díla, v nichž nabývá jasné podoby přímého příkazu, lze u ní sledovati, jak etický hlas dere se na povrch, jak mu nestačí pouhé zhutnění v kladné postavě a v dějové logice, jak láme umělou formu přísně věcného vypravování a klidné společenské malby, - snad pouze Karolina Světlá projevovala mezi našimi velkými romanopisci podobně vysoký stupeň zaujetí mravnč výchovného. 

Na Růženě Svobodové se znovu osvědčil význačný rys kulturního rozvoje v našem národě, kterak žena básnířka v každé generaci doplňuje svým ryze ženským podílem vzdělanostní a mravní dílo mužských druhů. Dodává mu lahody a záře, vyvažuje jeho jednostrannou strohost a dopomáhá tak národu v určitém životním úseku k žádoucí harmonii. To platí o Boženě Němcové jako o Karolině Světlé, o Elišce Krásnohorské jako o Teréze Novákové a zůstane vždy chloubou našich duchovních dějin, v nichž nikoliv náhodou dovršené uvolnění politické znamenalo hned také osvobození a zrovnoprávnění ženino. Takový úkol připadl vanalytickém a kritickém pokolení devadesátých let Růženě Svobodové, a sotva si jej uvědomila, oddala se mu s příkladnou opravdovostí. Tento smysl mladistvého jejího tvoření unikal zprvu jejím čtenářkám a posuzovatelům. Ženské postavy prvních jejích knih zdály se buď příliš zápornými ve svém bolestném, hněvném a trpkém individualismu, který pohrdal skutečností, konfrontoval ji se svými hrdými ilusemi, nebo příliš rafinovanými, kde pro své smysly, vybroušené uměním a snem, budovaly si jiný svět, dočista odlišný od průměrné reality okolní. Ale takto mohl pohlížeti na ně pouze ten, kdo si neuvědomil, že zde vystupuje zcela nový, mladý a bohatý typ ženský, který se hlásí 

o účast v kulturním životě českém a chce převzíti kus odpověd- 221 

nosti při jeho tvoření; musil nejprve stráviti v sobě vlastní svůj dým, než mohl vzplanouti čistým svítivým plamenem a musil probojovati nejdříve své interní a intimní boje, než se cítil dosti silným, aby vstoupil do obecného mravního zápasu. Jako obje~ vitelka a spolubudovatelka tohoto nového kulturního ženského typu v Čechách zachová si Růžena Svobodová vždy čestné místo v dějinách naší duchovní osvěty a bude tam uváděna po boku své přítelkyně, Hany Kvapilové, jež tímto typem nové ženy jako živoucím světlem naplnila prostory Národního divadla. 

Souěasně s tímto typem nové ženy - dosti dlouho platilo o něm jakési zúžení: typ nové dívky, stojící ještě p~ed branami Poznání -zajímal Růženu Svobodovou typ jiný, rovněž neznámý, ano podezíraný a pomlouvaný v Čechách: typ člověka estetického. Ze se jím zabývala s takovou naléhavostí, svědčí o její snaze po rovnováze: bytost tak význačného založení etického cítila, že teprve estetická kultura může zajistiti zaokrouhlenou úplnost její hledající mysli. Její po'kolení nevšedně rozší~ilo estetickou vnímavostčeského ducha, zkosmopolitisovalo a zevropštilo jej ještě větší měrou než generace Vrchlického, dalo mu novou zvídavost a novou uměleckou žízeň a především vychovalo jej výtvarnicky. Odlesky tohoto převratu najdou se zvláště ve slohovém výrazu mladší literatury, v rázovitosti a barvitosti její věty, ve smyslné hutnosti její metafory, ve sklonech krajináhkých. Růženu Svobodovou, která přede všemi našimi prosaiky mělanetoliko výtvarné o'ko, ale i výtvarné vzdělání, která vedle primitivisty Viléma Mrštíka ovládala s největší bravurou impresionism v ěeské prose a k níž, jako kdysi k Juliu Zeyerovi, mluvilo důvěrným jazykem také umění staré, zasáhl tento obrat nejmocněji. Ale toto výtvarné estétství, provázené kultem nádhery, společenské vybroušenosti, ano někdy i rodové výlučnosti, se jí změnilo přece nakonec zase v mravní problém. Estét, tento přezrálý, jemný a 

222 zahořklý plod na stromě kultury, poutá ji jako zvláštní etický 

typ, jemuž celé založení přináší vedle rozkoše také útrapy, plynoucí ze ztráty pevných kořenů a životní jistoty. Růžena Svobodová rozebírá jeho tragiku a hledá z ní východisko. 

Takto vniká do jejího básnického díla čím dále tím silněji touha po zakotvení v půdě domova, po splynutí s plemenem a jeho prostou životností, po objetí s přírodou. Studium lidu a kraje ve východních oblastech našeho kmene, zvláště na Valašsku a na Slovensku, živý zájem pro tradiční výtvory lidové, pro pohádku, národní píseň a legendu, pronikavý vztah k mluvnímu bohatství rodného jazyka pomáhají jí na této cestě k oproštění, která jí nebyla ani snadná ani rychlá. Zase se tu projevila její bytostná touha po rovnováze, vyplývající snad již z povahového sporu zděděných rysů oteckých a mateřských: Růžena Svobodová náležela od narození spíše k patetickému, sentimentálnímu typu Karoliny Světlé a vychovávala se postupem let k typu Boženy Němcové, naivnímu, bezprostřednímu, žijícímu s přírodou ve shodě. jak jej za dětských let vídala před sebou v jasné a slunné postavě otcově. Žíti s přírodou ve shodě a stýkati se s ní sestersky - tof vůdčí heslo Růženy Svobodové z pozdějších jejích let, kdy hory a lesy, kvetoucí mýtiny a zrající role se stávají oblíbeným pozadím jejích prací, utvořených namnoze v rytmu a podle logiky lidových tradic. I tento návrat k pHrodě, k lidu a k půdě znamená kulturní čin, přesahující pouhá kriteria literární. 

Spadá u Růženy Svobodové do doby, kdy se již docela zdvihly 

mlhy zahalující svět její mladosti, kdy úplně zkladněl a zjasnil 

se ú~třední ženský typ, ovládající její tvoření románové. Hleda- 

jící, trpící a protestující dívka, která trávila z nehmotného chle- 

ba ilusí, ustoupila u ní dosti záhy ženě vyspělé, zralé netoliko manželstvím a mateřstvím, nýbrž hlavně poznáním labyrintů váš- 

ně, chtíče, sebeklamu a marné rozkoše; byla doba, kdy její no- 

vely rády se zabývaly těmito bludišti a zkouškami ženství moderního. Ale její hrdinky tam nezabloudily: dobrý, mladý, teplý 223 

bůh unášel její Ariadny z opuštěného ostrova, kde lkaly nad zklamáním. Optimismem lásky schopné vývoje, evangeliem slitování, neskládajícího ruce v klín, vlídným úsměvem něhy k dítěti končí se její poslední skladby erotické, exponované namnoze chmurně a pochybovačně jako věrné obrazy krisí lásky a manželství ve světě, v Ol mž pohlaví pozbyla vzájemné úcty a důvěry. Silněji než cokoli" jiného zaznívá tu tón lásky k dítěti, zachovavateli ži. votní důvěry, zprostředkovateli mravního vývoje, k dítěti, vůči němuž se společnost prohřešila namnoze před narozením a jemuž nedopřltla žádných práv v celé své soustavě zákonů a opatření. 

Bylo dozajista mimo nadání Růženy Svobodové, že tento její hlas víry v důstojnost lásky jako činitele vývojového a péče o dítě jako nositele božího zákona na zemi zazněl nejnaléhavěji v době, kdy světová válka rozvrátila všecky vztahy mravní a zvláště rodinné; ale což nebylo toto evropské krveprolití pouhým důsledkem starého světa, jehož choroby i Růžena Svobodová analysovala a v nichž její mravní patos. hledalo léků? Dějiny daly i jejím slovům nejmohutnější pozadí, jako je daly tolika slovům a výzvám našich kulturních myslitelů. Ale Růžena Svobodová se nespokojila tímto dostiučiněním a domýšlela ještě dále, až nalezla i veřejnou, zevní formu pro své úsilí mravně obrodné: zůstala nám sice vytrvalá přetvařitelka svých románových skladeb dlužna poslední definitivní formu svého největšího románu, ale v »Ceském srdci« vytvořila ve velkém slohu neliterární román dělné lásky a pomocné něhy pro tisíce trpících a 

čekajících na pomoc. (1920) 

224 

Poznámky vydavatelské 

Arne Novák, sám syn významné české spisovatelky, měl odevždy zvlášť výrazný zájem o osobnost ženy-tvl1rkyně v kultuře národní i světové. Svčtice, básnířka, umělkyně, myslitelka, tnravni či sociální obroditelka, ncbyla mu jen jménem, jež je historicky zaI-a,fováno a hodnoceno stejně jako jméno tvůrce-muže; hledal vždy typické rysy ženské, ten zvláštní přízvuk díla, který stcjně jako v individuálním poslání žcny v životě mužově má SVllj specifický vliv na utváření obccného kulturního vědomí, na jeho zjemt'\ující výchovu. Základem tohoto zájmu je Novákovo vysoké ponětí o úkolu ženy ve společnosti, o jejím působení duchovně a mravně záchovném i ob· rodném, o jejim poslání, jež za nejrozmanitějších okolností a pod rozmanitými formami zůstává vždy jen tím jediným: čin e m I á s k y, hrdinstvím oběti, zmnožením života. Není jasněj.šího dokumentu pro tento zvláštní důvěrný zájem Novákův než právě tato kniha, která, vydána po prvé v r. 1918, obsahuje již i dvě stati jinocha sotva dvacetiletého, nejranější to věci vůbec, které kdy Arne Novák pojal do knižního souboru - a do které můžeme sourodě zařadit i stati ze samého konce života. Všechno ostatní, co lze o tomto zvláštním rysu Novákova historického zájmu povědět, je výslovně obsaženo v těchto statích přímo. 

Aby tento svazek nepřestal na pouhém přetisku původního vydání Podo·· bizen žen, bylo pllvodních třináct studií, označených zde jako I. oddíl, rozmnoženo o II. oddíl, čítající devět statí vzniklých během posledních let. 

Toto rozšíření svazku bylo ovšem vedeno snahou, vyhledat nebo nejnutnější 227 

redakcí pořídit vskutku I' o dob 1 Z n y, t j. studie zachycující především tvM, lidský úděl a lidské působení, osudový i pracovní rytmus tvťlrkyň; podobizny žen, vyvozujíd z lidských i uměleckých rysů studovaných osobností individuální i obecnou povahu jejich ženství. Mnohé z osobností zachycených v těchto doplňcích - a jsou to již napořád jen osobnosti národní kultury české ~ nejsou zde ovšem pTostudovilny a zváženy s kOneČIlO\I plat~ ností literárně historického a kritického soudu. Tak na pl'. Růžena Svobodová, tak Eli.(ka Krásnohórskú. Studie o nich, které mají povahu konečného literárně kritického soudu (a vzniklé téŽ v posledních letech Novákova života), byly jH Arnem Novákem určeny pro připravovanou knihu studií a pndobizen ,,(;eské hlavy z povzdálí«; tam také budou zařaděny. Jiné významné postavy, jako B. Benešová, A. M. Tilschová, R. Jesenská a j., o nichž psal Novák rlěkolikrát, nejsou tu zastoupeny z toho důvodu, že články o nich měly spíš povahu literárně kritickou; takové rozbory literárně kritické pHnese svazek kritických statí a rcf eTátů. 

(;tenáH bude na prvý pohled patrný jistý vnější rozdíl mezi oddílem. 1. a II. Pllvodní podobizny jsou znaČně rozsáhlejší a podrobnější ne~ podobizny zařadčné nově. Arciť je z.de i rozdíl skladebný. Tyto rozdlly plynou i z dlzného poslání, s jakým byly studie psány a z prosHedí, v nemž byly publikovány. Z pllvodních třinácti statí plných osm napsal Arne Novak pro revui 2enský svět, kterou založila a v letech 1897-1907 řídila jeho matka Téréza Nováková. Studie o básních B. Němcové byla psána pro památník B. N. studie o »Skalákovi« K. Světlé pro sborník filologický,»literární drobnokresba Fr. Stránecké pro Literární listy, a jen jediná z nich, staf o .Auroře Leigh« byla napsána pro denní list (pro knižní vydání pak byla značně rozšířena). Zato stati nové vznikly vesmčs z článků a sloupků novi~ ná1'skýeh, publikpvanýeh většinou v Lidových novinách. Proto na místo pozvolného, až epickyoblíruého líčení port retních rysll, podepíraného začasté dobovým výkladem, nastupuje stručnost a zhuštčnost, zkratka a mnohdy jen duchaplná narážka. Vnitřní zaměření autot'ovo, rozumové i citové chápání předmětu, lidská vroucnost, tyto nejvlastnější rysy Novákových »1'0dobizcn žen«, jsou v obou oddílech podle mého citu stejné a tvoří z nich 

228 knihu vnitřně veskrze jednotnou, 

Myšlenka na knižn( vydaní .Podobizen žen« vznikla v Arnu Novákovi na podzim 1916 .a nakladatel Fr. Borový ji okamžitě plija1. V lednu a v únoru 1917 opsal,zrevidoval a pkpraeoval Novak yčninu stati přicházejících v úvahu, p1'ičemž jen studie o .Skalákovi. a obě studie o Teréze Novákové přešly do knihy beze změny. Název knihy, jak v předmluvě uvádl sam 41,1tor, je vzat podle Sainte-Beuvovýrh .Portraits de femmes«. Kniha 

vyšla v Praze v kvčtnu 1918 a toto je její druhé vydání. V. R . 

.. 

1. 

KRA LOV NA RADEGUNDA 

Napsáno v zář! 1907 a pod názvem .Svatá královna Radgunda« s pod. titulem .Rozluštčné fresko sedmého stoletf« otištčno v 2enském svčtě ll, 173-174. - Na počátku mínčny fresky Puvise de Chavannes v síni paříž· ského Pantheonu. 

KATEIHNA SlENSKA, SVJ;;TICE A HRDINKA 

Napsáno roku 1903 a otištěno v Ženském světč 7, 129-130, 142-143, 168-170. 

ANNA Z R02MBERKA 

Napsáno r. 1902 a otištčno v Ženském světě 7, 1-2 pod týmž názvem a témčl týmž podtitulem (., .. rytý do dřeva k potěšení všem dobrým a křesťanským dušim«) jako zde. 

HENRIETT A HERZOV A 

Napsáno r. 1905 a otištčno v 2enském světě 9, 3-5 s podtitulem .Líc terámi perokresba •. 

CHARLOTTA STIEGLiTZOVA 

Napsáno r. 1905 aotJštčllO v 2enskérn světč 9, 191~194 s podtitulem 

.Literární perokresba.. 229 

"AURORA LEIGH. ELISKY BARRETTOVt:-BROWNINGOVÉ Napsáno v srpnu 1911 a otištěno v Národních listech 6. VIII. 1911 pod názvem "Aurora Leigh •. Pro knihu značně rozšířeno. 

BASNť: BOŽENY Nf:MCOVJ! 

Napsáno v dubnu 1912 a otištěno v památníku »Božcna Němeová. Sborník statí o jejím životě a díle .• Sole. Praha. Pro knihu poněkud rozšířeno. 

"SKALAK. KAROLINY SVĚTU: 

Napsáno v prosinci 1913 a po Novém roce 1914 a otištěno ve Sborníku filologickém 4, 190-206, vyšlo též jako zvláštní otisk. Do knihy přešlo beze změny. 

BERTA MOHLSTEINOV A 

Napsáno r. 1898. Zdali a kde bylo otištěno. nepodařilo se dosud zjistit. 

FRANTISKA STRANECKA 

Napsáno r. 1898 a otištěno v Literárních listech 20. 1--3. 27-28 s podtitulem "Literární drobnokresba •. 

čESSTVI TERÉZY NOV AKOVÉ 

Napsáno v červenci 1916 a otištěno v Kalendáři paní a dívek českých na rok 1917. Do knihy přešlo beze změny. Pojato též do knížky »0 Teréze Novákové. (str. 9-23), Lukavský, Česká Třebová 1930. 

TERÉZA NOV AKOV Á A ČECHY Vf'CHODNl 

Napsáno v dubnu 1916 a otištěno v Ženském světě 20, 189-195 s podtitulem "Poznámky životopisné«. Do knihy přešlo beze změny. Pojato též do knížky ,,0 Teréze Novákové. (str. 24-38), Lukavský, Česká Třebová 1930. 

HANA KVAPILOVA NA JEVISTI A V KNIZE 

Vzniklo kontaminací tří článků. Jeden nekrolog Hany Kvapilové napsán 230 v dubnu 1907 a otištěn v Přehledu 5. 537-538, druhý, rovněž z dubna 1907, 

otištčn v Ženském svčtč II. 1l9-9J. Clánek »Pozůstalost Hany Kvapilové., napsaný v dubnu 1908 jako referát o knize »Literární pozůstalost H. K.., Šimáček, Praha 19i17. byl otištěn v Přehledu 6. 496-497, !í02-5()~ 

ll. 

LlDSKA TV M, BOŽENY NĚMCOVf; V DOPISECH 

Beze zmčny přetištčný feuilleton »Dopisy Boženy Nčmcové. z Venkova 9. X. 1917, porovnaný s referátem »Umční dopisové. z Národa 2, J(l-II. Obojí psáno jako referát O Výboru z korespondence Boženy Nčmcovč, uspořádaném Zdeňkem Záhořem (Fr. Borový. Praha IlJI7). 

GENIUS SRDCE 

Beze zmčny přetištčný sloupek »Genius srdce" z Lidových novlll 14. V. 1933, napsaný k 100. narozeninám tone Podlipskč. 

ELIŠKA KRASNOHORSKÁ 

Kontaminovány dva články. Základem je »Magistra in artibus« (sloupek napsaný u příležitosti promoce E. Krásnohorské na ,"es tnou doktorku filosofie na české universitč Karlovč), Lidové noviny 18. XI. 1922. K tomu jako začátek první odstavce z básnířčina nekrologu, Lidové noviny 27. Xl. 1926. 

ANIMA SOLA 

Beze zmčny přetištčný sloupek »Anima sola« z Lidových novin 24. II. 1937, napsaný k úmrtí Marie Kalašové. 

MEZI ROMANTISMEM A REALISMEM 

Základem je stejnojmenná studie ze sborníku »0 bábušce. Na .památkl! paní Anny Lauermannové. (str. 103-106), Praha 1935. K tomu jako 1. odstavec připojen začátek nekrologu Felixe Tévera, Lidové noviny 17. VI. 1932. 

ŽENA HRDINOVA 

Kontaminace tří článků. Základem je nekrolog Renáty Tyršové, Lidové 

noviny 23. II. 1937, doplněný několika větami z článku "Dvč knihy pa- 231 

mětní" (přinášejfdm referát o sborníku. Paní Renáta Tyršová. Památník na počest jejích sedmdesátých narozenin.«, Praha 1926), Lidové noviny 25. XII. 1926. První odstavec a titul vzat z jubilejního sloupku k 70. narozeninám R. Tyršové, »teria hrdinova«, Lidové noviny 3. VII. 1924. - MyslItelem na poMtku stati mÍnčn Carlyle. 

BABUŠKA CESKE/-IO SPIRITUALISMU 

Kontaminovány dva ělánky. Základem je fcuiHcton "Po cestách duchovního činu« (referát () knize Pavly Moudré, »Výbot předná.šek«, Vídeň 1919), Venkov 1 I. II. 1919. Ctvrtý a poslední odstavec i titul jsou Vsazeny z článku »Bábuška čcského spiritualismu«, Prospekt I, 4. 

MADAME SANS G~NE 

Kontaminace dvou článků; »Šedesáté narozeniny Marie Laudové-Hoflcové«, Lidové noviny 16. VIII. 1929 a »Zcnu statečnou kdo nalezne?«, Lidové noviny 21. X. 1931. 

KUL TURNf POSLANI ROZENY SVOBODOVÉ 

Feuilleton-nckrolog o Rilženě Svobodové z Venkova 3. L 1920, z něhož škrtnut pouzcpř.ílCŽitostný poslední odstavce. 

* 

Při bibliografickém značení se přidržuji způsobu, jehož je soustavně pouHváno v připravované úplné bibliografii Arna Nováka, která mi už v obtazích prokázala při tOmto svazku neocenitelné služby. První arabská číslice za jménem časopisu značí ročník, další číslice stránky r()čníku. U dennlch listů ovšem ponechávám datum. 

232 

OBSAH 

PODOBlZNYZEN 

I. 

Pfcdmluva . 9 

[<.Tálovlla Rlldcguntla 11 

Kateřina Sic1lSká. světicc tl hrdinka 19 

Anna % Rožmbcrka . 37 

Jedna podobizna z llčmecké romantiky 

Charlotta Stieglitzová 43 

'"Aurora Leigh« Elišky Barrctové-Broumingové. 52 

Básně Boženy Nčmcové . 68 

•• Skalák« Karoliny Světlé 94 

Dvě cpigonky 

I. Berta Míihlsteinová 115 

2. Františka Stránecká 121 

Z vývoje T erézy Novákové 

I. Češství Terézy Novákové . 130 

2. Teréza Nováková a čechy východní 141 

II ana Kvapilová na jevišti i v kni%c 153 

Po%námkyautorovy . 167 

ll. 

Lidská tvář Bože/lY Němcoué v zrcadle dopisí; . 181 

Genius srdce 187 

Eliška Krás/lohorsluí 191 

Anima sola . 196 

Mezi romantismem a realismem 200 

:žena hrdinova . 205 

Bábu.lka českého spiritualismu 211 

Madame San.1 GlJne. 216 

Kulturní poslání Růženy Svobodnvi: 219 

Poznámky vydavatelské 225 

D f L o A RNA N O V Á K A S V. I I. Podobizny t(,7I 

Za rcdakce. Dra Václava Renčcvydala Novína, Praha-Brno na podzinl 1940. S obálkou a vazbou E. Frinty a v úpravč F. J. Mullera vytiskla Novllla v Brně.