GOTTFRIED KELLER SEDM LEGEND Z němčiny přeložila TERÉZA NOV ÁKOV Á. Úvod literárně historický napsal ARNE NOVÁK. V PRAZE. NÁKLADEM J. OTTY. 1904. Počátkem sedmdesátých let nastává pro padesátiletého Gottfrieda Kellera dlouho čekaná chvíle básnického obrození: státní písař curyšský proměňuje se po dlouhém odmlčení opětně v novellistu, vrací se k starým literárním plánům, uvažuje o odložených motivech, prohlíží dávné náčrtky. Zdá se, že přichází nové léto plné květů, písní a barev pro umělce utichlého na patnáct let, a všichni, kdož se obáv:ali, že úřední prach státního archivu města Bodmerova udusí úplně poesii Kellerovl',' s podivem pozorují, že dary, které básník "Z.eleného Jindřicha:' podává, jsou sladší, opojnější a vonnější, než plody jeho bouřného mládí. Všechna novellistická produkce toho~o pozd~ího údob~ i~o~pt~Kflle~~)Vy 'připommá babl"1éto, 'kdy ~oI1túry kraj my JSou pevnější a barvy její sytější; vlídná pohoda rozestřena jest nad nimi, uklidněný jas je prosycuje, moudrý úsměv je oblévá. Všecky mízy, jelž: z jara nedočkavě a divoce stoupaly, proměňují se v medové šťávy zralého ovoce; 1* 4 všecko bujné větvoví, jež v máji bojovně se dralo na všecky strany, přimyká se teď v krásné souměrnosti ke koruně; překypující zeleň, jež druhdy těkavě rozlévala se v [S'OVl, proměňuje se v sytou olivovou barvu, která záhy zahoří královským purpurern a benátským zlatem. Mohutná energie, kdysi lehkomyslně marněná a utrácená, zužitkuje se teď moudře; rozběhlé druhdy síly koncentrují se nyní účelně; duchaplné dřívější náběhy podřizují se celistvé jednotě. Keller básník dovršuje se Kellerem umělcem; Keller lyrik těsněji se slučuje s Kellerem ,epikem; k pronikavému nadání přistupuje složitá kultura; tryskající pramen poetický řídí a prohlubuje mužná sebekázeň. Díla tohoto druhého tvůrčího období Kellerova, vrcholícího brzy po roce 1876, kdy "právě pensionovaný pan státní písař -- bylo to vysoké a vlivuplné posta~ení - koupil si důstojný župan a oddal se neprodleně provádění básnických záměrů," zahrnují značnou řadu svazků. N ehledic k úplnému přepracování románu "Der griine Heinrich", které wertherovsky vzrušepé zpovědi mladého srdce dalo příliš klidné linie "Wilhelma Meistera", jsou to knihy: "S i e b e n Leg eden" (1871); druhý, úplně samostatný díl "Leute ViDn Seldwyla" (1874); rozkošný cyklus "Zi.iricher N ovellen" (1877) a polonovellistická, polorománová skladba "D a s ,s i n n g e di c h t" (1881). Poslední velká práce básníkova, přesně a úměrně komponovanýromán "Martin Salander" (1886) vymyká se jinak širokému rámci této štědré peruody; není tu již světlý a jasný vzduch babího léta, nýbrž dýchají sem chladným a přísným svým vanem blížící se Dušičky. Ty nedaly skutečně na sebe dlouho čekati; když byly již uvity všechny vonné kytice a upleteny všecky barvité věnce a když chladné slunce stálo již nízko, přišel smutný ten den. V polovici roku 1890. záhy po sedmdesátých svých zrozeninách, oslavených nadšeně všemi přáteli a ctiteli velkého švýcarského básníka, odešel Gottfried Keller na vždy do zahrad, kde stále zrají sladká. a 'vonná jablíčka svaté Doroty. "Sedm legend", které zahajují nové údbbí tvorby Kellerovy, zaměstnávalo básníka již za berlínského pobytu r. 1854 a 1855. Tehdy na samém sklonku let putování a učení, jichž radosti a nejistoty, smutky a pochybnosti vypěl ve dvou svazcích "B á sní" a "N o v ě jš 'í c h b á sní" a jež zpívajícími barvami Boecklinovskými vymaloval na širokém plátně "Zeleného Jindřicha", nastala chvíle, kdy Kellera svůdně lákal smělý experíment napsati dílo nečasové a neosobní, zbaviti se na okamžik vlastního nepokojného já a vystěhovati se na chviUi z ,trýznivé a trudné přítomnosti. Tak sáhl přesvědčený vyznavač Feuer- 6 bachúv k době a kultuře skutečně protí1ehlé; filosofický radikalismus "Podstaty křesťanství" zamčnil na chvíli věřící naivností "Života svatých, z neklidného ovzduší doznívající červencové revolúce zabloudil p'.ljednou do zbožného klidu třináctého věku, z nudné měšťácké společnosti se vyhostil, aby se usadil mezi mnichy a rytíři: toho, co získal GDethe antikou, snažil se nabýti Kelle~ středověkem. Tehdy, ještě před vytvořením "Lidí Seldwylských" znamenalo "Sedm legend" pro básníka právě jen tento psychologický experiment; k uskutečnění plánů se nedostal. V době té nebyl si ještě jist o vnější formě těchto legendárních parafrasí; mínil je pllvodně zasaditi do rozměrného rámce novellistického cyklu, který při definitivním zpracování změnil název "Galatea" za titul "Das Sinngedicht"; ale brzy poznal, že se přílišný rozměr legend sám tomu vzpírá. Sedm let ležely legendární skladby mezi papíry básníkovými; teprve roku 1862 již za doby "státního písařství" prohlédl Keller prácičky ty znovu a poslal je do Hamburku Strodtmannovi pro jeho literární podnik "Orion", ale nesnáze honorářové zpúsobily, že publikace zústala po devět let opětně v stolku básníkově, který na ní ničeho neměnil. V létě r. 1871 žádala firma Goeschenova básníka za příznivých podmínek o rukopis, Keller prohlédl legendy, podrobil je některým změnám a zamýšlel vy- 7 dati pod titulem "Na zlaté půdě" ("Auf Goldgrund"), dotýkaje se tak jejich techniky, připomínající primitivní malířství církevní, jež svoje vroucí postavy a naivní architektury staví na zlatý podklad. Ale b;ísníkův přítel, esthetik ra kritik F. Th. Vischer neschvaloval tento trochu strojený a hravýnázev, upozon'ioval však Kellera důtklivě, aby neopomenul předeslati ironickou předmluvu, v které by před vlastním dílem předstoupil před čtenáře autor, podobně, jako v Goetheově Faustu diváku nejprvé se představí divadelní ředitel, básník a žertovná osoba. Gottfried Keller uposlechl pouze částečně rady druhovy; odmítl též vlastní náp<).d přidati ještě jednu legendu (z cyklu o sv. Brandanu) a odeslal v prosinci r. 1871 rukopis "Sedmi legend" se ~tručným úvodem do tiskárny. Tisk zdržel se stávkou sazečskou a tak teprve () velkonocích r. 1872 dostalo čtenářstvo "toto malé entremet, tuto směšnou misku zavařených švestek", jak Keller vtipně "Sedm legend" naz)'vá. Kniha měla pronikavý úspěch, záhy byla překládána do francouzštiny, brzy byla uspořádána nová vydání;*) vynikající kritikové jako F. Kurnberger, jemný mluvčí esthetické Vídně, a W. Scherer, obziravý pozorovatel s hlediska moderní historie literární, *) Přítomný překlad zakládá se na šest~m vydání úplně se shodujícím s. vydáním třetím, pro něž r. 1884 autor znovu revidoval a upravil text. 8 nadšeně a otevřeně vyslovili svůj radostný obdiv.*) Legendy, skládající žertovný passionálek Kellerův, dělí se látkově ve dvě skupiny, odpovídající celkově oběma hlavním křídlům církevní literatury středověké. Křesťanství řecké, odehrávající. svá zkrácená divadla s dlouhými meditativními rhonology v prvoobcích na březích Černého Moře a na pustinách egyptských, odkázalo své paměti budoucnosti ve velikěm souboru legend psaných původně řeckyi-l. známých v středověkých literaturách pod úhrnným názvem "Livoty otcuv". Zázračná a mnohomluvná ta encyklopedie střídající tu pestré líčení sensačních divů se suchými asketickými úvahami a vddÍidí z rozmařilé nádh~ry orientálních měs,t a ,paláců do chmurných poust'even, 'pOskytla motivy legendám, jež zpracoval Keller v "Eugeniii" a "Svatě zlém Vitališovi", jako vůbec jest zdrojem sujetů v moderních literaturách, od Flaubertova "Pokušení svatého Antonína" po "Hilariona" J. Vrchlického. I náměty legend "Dorotin kvě- *) Studie Klirnbergerova čte se nyní v rozkošné sbírce jeho essayí ~Litterarische Herzenssachen., Scherer pojal svoji úvahu do knihy »Vortrage und Aufsatze ZUT Geschichte des geistigen Lebens in Deutschland und Oesterreich •. Kromě těchto statí dlužno uvésti též III. díl J. Baechtoldova »Gottfried KeJ1ers Leben. jako hlavní pramen pro poznání vzniku, prameni'! a povahy »Sedmi Legend«. 9 tinový košíček" a "Legenda taneční" patří východní literatuře legendární, ač utěšený příběh o svaté Dorotě se zálibou vypravován a zpracováván byl i na západě. V rytířském feudalismu dvanáctého a 'třináctého věku tkvějí kořeny tří legend Marianských, "Panna a ďábel", "Panna a jeptiška" a "P;:uma jako rytíř"; jsou tu volné variace různých motivů rozsáhlého svodu "Livota Mariina", který za nadvlády rytířské a klášterní kultury přecházel z lithurgické literatury laÚnské po částech do písemnictví národních, obohacován na· mnoze o rysy místní a tradice domácí. I bu· duje G. Keller na podkladě ohromné literatury legendární zahrnující mnoho tisíc čísel a objímající veškeré křesťanstvo, které dochovávalo tak v církevním rouše novellistické a romaneskní trosky klassické. Tato legendární literatura stala se hlavně od dob romantiky hlubokou studnou moderních básníků, jichž časový a místní exotismus libuje si v bizarrních a úchvatných sceneriích skytaných naivními povídkami středověku; i látky Kellerem v "Sedmi legendách" přcbásněné, vracejí se mnohonásobně v poesii moderní. Nehledíc k Flaubertovi, jenž před "Pokušením sv. Antonína" často hnal svoji archaeologickou vášeň do vyprahlých pustin egyptských, mezi vychrtlé anachorety sváděné luznými fantasmagoriemi rozkošnických žen, byl to A. France, jenž v barvitém ro- 10 máně "Thais" sledoval tytéž krásné hříšnice. za nimiž konal svoje podivné výpravy i "Svatě zlý Vitališ" . Náš J. Zeyer zpracoval s legendárním !pathosem a s liturgickou vznešeností náměty dvou marianských piec Kellerových: v "Sestře Paskalině" čteme raffinovanou variaci motivu "Panny a jeptišky", k němuž v poslední době vrátil :se i psychologický bystrozrak Maeterlinckův v "Sestře Beatrici" a jejž v krajní naivitě lidové pověsti zaznamenal také A. Heyduk v "Legendě o sv. Blaženě" ("Za dlouhých večerů"); "Panna a ďábel" stýká se se Zeyerovou "Legendou o rytíři Albanu". Keller však nečerpal přímo ze staré latinské a řecké literatury legendární, nýbrž našel látku sebránu v německé knize podružného významu v "Legendách" Ludvíka Theobula Kosegartena, (1804), jenž tutéž látku zpracoval též veršově ve spisku "Sagen der kirchlichen Vorzeit". Na různých místech prvního svazečku "Legend" snesl Kosegarten motivy, jež Keller přebásnil a chvílemi i komplikoval (tak hlavně V "Taneční legendě"). O poměru svém ke Kosegartenovi praví Keller sám rozmarně v listě adressovaném básníku F. Freiligrathovi: "Našel jsem sbírku legend od Kosegartena, vyprávěnou neahrabaným, pobožnůstkářským a prostoduchým slohem, což u severoněmeckého protestanta jest dvojnásob směšno. Vybral jsem sedm neb osm kou- 11 sků ze zapomenutého škváru, pvčal jsem je vyprávěti nasládlými a svatými slovy Kosegartenka a udělal pak z toho eroticko-světskou historii, v níž "Panna Maria jest ochrannou patronkou všech vdavek chtivých." Zříká-li se tudíž Keller sám výslovně látkové původnosti a novosti motivů, zdúrazňuje tak zároveň své pointy a svá pojetí. Teprve u G. Kellera stává se Theofilus milencem svaté panny Doroty a teprve v jeho legendě znamenají jabI:čka dívčími zuby nakousnutá brzký sňatek milujících v ráji; teprve u humoristy švýcarského končí mučedník církve Vitališ v náručí vzácné slečinky jako vzorný manžel a dokonalý světák; Kellerovou invencí jest svůdné kouzlo krásného ďábla, jemuž podléhá. i sama svatá Panna, jakož vroucně rodinný ton, jímž vyznívá "Panna a jeptiška". Keller nechává církevním legendám jejich dějový podklad, ale mění jejich tendenci; vypravuje jejich starobylé znění, ale skrývá za ním jiný smysl; zůstává i při legendární látce rozmarným humoristou, ironickým čtverákem, moderním 'šibalem. Tímto združením zdánlivě protichůdných rysů, legendárnosti a humoru, posvátnosti a ironie, vzletu a intimity, středověkého romantismu a rázovitého moderního realismu stvořil Keller nový genre literární, úplně odlišný od vší dosavadní poesie legendární. Před Kellerem znala poesie dva zcela 12 kontrastující typy básníků, zabývajících se v moderní době látkami legendárními. Jedni, typičtí to romantilmvé, vzdávali se úplně a bez výhrad náladě a cítění starých legend, klaněli se jejich světicím a podléhali suggestivní moci jejich zázraků, ztráceli sebe a svoji dobu, jen aby byly dostatečně středověcí: to jest na př. Ludvík Tiec:k, jenž kreslí svoji svatou Gen'Ovdu s vroucností a primiti· vismem legendy, nebo Julius Zeyer, který kle· ká v ."Zahradě Marianské" před Madonnou s liturgickými gesty a zbožnými city věřícího katolíka. Druzí jsou hořcí dědicové starého racionalismu a s důrazem užívají proti anthroP9morfisující legendě jeho břitkych bodných zbraní, jeho ironie, jeho sarkasmu, jeho vzbouřené frivolity; obdivovatelé Lukianovi, jenž podobně napadl řeckou legendu zvanou mythologií, posmívají se legendě jizlivě jako Voltaire neb travestují ji potměšile a kousavě jako Heine. v jehož ostré nenávisti proti všemu anthropomorfismu chvílemi snad se probouzí nesmiřitelný obrazoborný monotheismus jeho kmene. Prvnímu typu chybí úplně humor, druhému naivita; první obětuje vlastní osobitost látce, druhý podřizuje legendu svému krajně rozvitému temperamentu; objímá-li první typ exaltované sentímentality, zahrnuje druhý blaseované pochybovače. Gottfried Keller byl první básník, jenž dospěl k šťastné synthese obou typů, přinesl 13 i ironický humor i bezprostřední naIvItu. Na· zriačená změna pointisace a tendence legend jest dokladem překypujícího humoru Kellerova, jako jím jest též rozmarně světská paeda. gogika a morálka šelmovského básníka, který důsledně předvádí vítězství přírody nad exaltovanou duší, triumf zdravých smyslú nad umělou askesí, přesilu přirozených citú nad raffinovanými pomysly, způsobem, jenž není nepodoben Fieldingovu a Wielandovu řešení podobných mravních lwnflikt0.. Mo· ralista, jenž jest s vétákem, jest jistě humo· ristický typus, který má zajímavý pendant v smíškovi, jenž napomíná stále k uctivé váž' nosti. Kiirnberger pěkně ukázal, jak Keller směje se svým hrdinúm\ z 'plna hrdla, ale jen potud, pokud jim neubírá jeho upřímný smích úctyhodné vznešenosti; a tento zvláštní dar uschopňuje jej, smáti se všemu dvořanstvu nebeskému i se samým Hospodinem, aniž přes jeho řádky 'přelétne sebe menší stín blasfemie. Jeho smích není zlehčující, nýbrž zlidšťující; ruší snad poměr neobmezené pokory, ale nahrazuje jej vztahem dúvěrného přátelstvÍ. Chvílemi skrývá se za humorem i satirické ostří: jsou-li všecky legendy nabroušeny proti askesi a coelibatu, bodají jednotlivé z nich různé zlořády v církevní organisaci; Keller nedovedl ovšem zapomenouti liberálních názorů, z nichž vyšel ~ zejména svého odporu proti racionalismu v theologii, jemuž dal pěk- 14 ný výraz kdysi v přípitku na počest liberálního bohoslovce Al. Schweizera: "Jsou, nemýlím-li se, dva druhy theologů: jedni. kteří stojí nad milÝm Bohem, druzí, kteří stojí pód ním. Alexander Schweizer náležel vždy k tomuto druhu: ať žije I" Kdo však, zdůrazňuje v "Sedmi legendách" jen tuto satirickou stránku, buď knize vůbec nerozumí, nebo jí rozuměti nechce. Bezprostřední naivita jest jistě dominanta všech .legend Kellerových; jest nám, jakobychom se náhle octli mezi starými obrazy Lochnerovými neb Carpacciovými, zdá se nám, že přenášíme se do prostoduché literatury XVI. věku, kdy Bůh-Otec zkoušel rozcuchané a rozpustilé děti Eviny z náboženství dle lutherského katechismu, jak nám Hans Sachs vypráví; dětská prostomyslnost převládá. V mythologii a legendě promítá se tato naivita důslednou anthropomorfisací, která všecky poměry božské a pomysly theologické překládá do lidského života, dávajíc Bohu i Madonně veškeré attributy člověka. Keller dívá se na neb:ei a jeho příslušníky v "Sedmi legendách " oddaným zrakem katolického děcka neb věřícíma očima katolického ná· roda v jeho dětství a tento zrak vidí jasně a podrobně každý nepatrný detail, každou podružnou maličkost. N adšen'ý vyznavač Feuerbachův, znající přece pronikavě psychologii kultu i náboženství, tváří se nevinně, 15 jakoby vůbec netušil dosahu svých prosto' my~lných slov; vyp-ravuje, dle případného výrazu Kurnbergerova své legelidy jako "enfant terrible katolicismu". O podivuhodnou směs krajní naivity a kritického ducha !3dílí se s Kellerem básníkhumorista, rozmarný ironik, šibalsk)' vypnl.vovatel na české půdě Jan N eruda. Několik charakteristických básnických čísel knihy "Ballady a ;romance" přimýká se těsně k uměuměleckému pojetí "Sedmi legend". Také Jan N eruda pokusil se v této ',knize zhostiti se churavé vlastní osobnosti, vymaniti se na čas z nepokojné své doby, přemoci zneklidňující otázky a pochybnosti své generace; i on usiluje stvořiti dílo nečasové a neosobní, jako Keller chtěl v "Sedmi legendách" podati "protest proti despocii časového ve volbě látky" (výrok Kellerův k Emilu Kuhovi). V "Balladě tříkrálové", "Romanci štědrovečerní" a v "Balladě o svatbě v Kanaan" volí i N eruda legendární děje ze staré tradice prvních století křesťanských, aby jim podložil novou tendenci a jiný smysl; i on, náboženský skeptik, \anthropomorfisuje tu s 'krajní naivnosti a stylisuje božství způsobem lidové prostoduchosti. V těchto rozkošných příbězích ze života Ježíšova vypravovaných slohem lidové vroucí poesie, N eruda dospívá mistrovství, jako důsledný stylisator, jenž dociluje prostoty, aniž lze pozorovati, že tato 16 jest chtěná a úmyslná. Nejsou to shody náhodné: mezi oběma básníky, jichž stáří dopracovalo se k definitivnímu osobitému slohu uměleckému, jest duchovní příbuzenství. Oba prosyceni tradicemi rodné pt'idy, tvoří nové umění, jež nebylo snad úplně správně charakterisováno jako básnický realismus, umě· ní příznačného rysu, ostře zachycovaného s mocným pohnutím citov)'m, takže jeví se oba jako temperamenty význačně humori· stické. Tato Kellerova význačná vlastnost vyjímati z každé osoby nejosobnější rys, vytýkati z každé krajiny nejmalebnější scenerii, zobrazovati každou situaci základní charakteristickou linií, kterou skvěle uplatnil v obou svazcích "Lidí Seldwylských" i "Curyšských novellách" vrací se i v "Sedmi legendách". Tím jeví se Keller pravým protichťldcem exaltovaných básníků, jimž časově i místně exotické ovzduší legendy odnímá schopnost viděti jasně a význačně. Keller naopak charakteristické ty rysy vesměs oživuje a křísí, zpřítomňuje a přibližuje, neznaje vůbec, podoben příteli a krajanu svému Boecklinovi,' ani mrtvých scén ani neživé přírody. Odtud i slovná technika, obdivovaná již na "Zeleném Jindřichovi": ekonomie přesně volených slov zvyšuje dojem bezprostřednosti, bohatství svěžích, nových obrazů stupňuje názornost vypravování, překvapující rozmarnost epithet brzy 17 vážných, brzy žertovných. dovršuje kypící ži· votnost dějovou. Tak v přítomném svazečku nalezne čtenář dvojí: jednak cele nový genre legendární poesie, která neodolatelně mísí humor s naivností, ironičnost se vzletem, jednak starého dobrého Kellera, jehož knihy dle vděčných slov Nietzscheových chutnají "tak čistě, čerstvě a j'adrně jako med". A rn e Novák. V Praze, v lednu 1904. G, Keller: Sedm legend.