o I A II O ~ Y. Z latiny pí'"ložil a úvodem opatí'il A R N E N O V Á K. V PRAZE. NÁKLADl<~M J. OTTY. 1901. v dkertí pdva vyhrazena. Tiskem České grafické společnosti »Unie·' v Praze. ÚVOD. Duševní život v Německu podlehl v 16. věku několika mohutným převratům, jichž výsledky dodnes jasně se jeví jakožto základy moderního myšlení a cítění. V 16. věku. nastalo veliké zborcení starého názoru světového, názoru katolicko-středověkého a na ssutinách starých myšlének, a na troskách staré víry budoval se svět nový. Humanismus a reformace byly dva mocné proudy myšlénkové, jež zaplavily boliřlivými vlnami svými Německo, provázeny převraty ekonomickými a socialními. Jak huma"': nismus tak reformace přišly s velkou vehemencí, s příkrým opovržením všeho tóho, co bylo staré a v jejich očích přežilé; přichvátaly obě ty myšlénkové vlny rychle za sebou směšujíce se druhdy a narážejíce nejednou na sebe. Původně se zdálo, že reformace jest pouhým důsledkem snah humanistických, jejich reali- * 4 sováním a popularisováním arciť hlavně na poli 'životá náboženského. Humanist"é uvítali Luthera s radostí a jasotem, propůjčili své umělé periody jeho věci, doráželi svými pery na jeho odpůrce, Luther navzájem chválil jejich učenost a doporučoval ji křesťanům jako cennou náhradu za nicotnou učenost ješitných a nevzdělaných romanistů. Ale když od negativní stránky činnosti Lutherovy přihlédli později humanisté k positivní, poznali, že věc jejich není věcí Lutherovou Humanisté, jak dí Paulsen, byli daleko blíže papeži z rodu Medici a jeho druhům v Italii a Německu než mnichu. ve Wittenbercé; chtěli ze směsi pohanské filosofie a křesťanského dogmatismu vyloučiti živel křesťanský, kdežto Luther pohanské filusofii, jež v lůně církve se uhnízdila, vypověděl boj, na nůž. ldealem humanistů byl volný člověk, idealem Lutherovým zbožný křc- . sťan Po tom poznání nastala v táboře humanistů nechuť a 'odpor k reformaci, a humanisté jali se brániti, aby byli ztotožňováni s reformatory. A současně humanismus ztrácel posíci za posicí; jeho úzký a mdlý exklusivism uzavírající se v studovny učenců byl přemožen snad obmezeným, ale odvážným, bezohledným a lidovým prote5tantismem; jeho utopie o mocném Imperiu a renaissanci dobyVergiliovy pozbyly mnoho na svém lesku, když reformace budovala ideal národní německé svobody; neurčitý kosmopolitism Erasmův ,neměl té síly 5 jako selský nationalismus' Lutherův. Svědkem celé té tragoedie volné myšlénky lidské bylo Německo v 16. věku. Mužové již jsou celým osudem svým spiati s reformací a humanismem, jsou postavy nad míru zajímavé a pro rozvoj duševní velmi významné; Ulrich v. Hutten, jenž zápolil v prvních řadách humanistických bojovníktl proti obmezenosti :.temných mužů« a jenž stál nad kolébkou německé reformace, jíž věnoval své štěstí a svou slávu, aby dožil se za to na jedné straně odporu humanistů a na druhé myšlénkového rozporu s náboženskými ideami Lutherovými, jest z nejzajímavějších. Jeho život jest podivnou směsí německého rytířst~í a humanistické učenosti, jeho literární činnost zmítá se mezi uhlazenou poesií a hrubým tonem polemickým, jeho panegyrika neso!! se k Fridrichu Barbarossovi i Lutherovi; ale celá jeho činnost, jak literární tak polifcká a náboženská hoří neskonalou vášní, nesmírnou prudkostí a krutou bezohledností, i c n mohl říci jako Luther: »Mám-li básniti, \ psáti, modliti se neb kárati, musím býti rozhněván. c Jeho hlavní zbraní byla satira a ironie, mohl se chlubiti, že duchaplnost Lukianovu spojuje s kousavostí luvenalovou, jako Eliáš sestupoval s hory, tak Hutten ze své německé celly vycházel a z~třása.l slovy svými sloupy paláců mocných a pyšných své doby. Týrán celý ~ivot děsnou. nemocí nepozbyl nikdy duševní 6 svěžesti, a když na osamělém ostrově jako Filoktetes, abych mluvil se 'Strauszem, 351etý umíral uštknut hadem hrozného svého neduhu, mohl zvolati 's pyšným sebevědomím: »Ich hab's gewagt!c: Ulrich v. Hutten narodil se z urozené rodiny na franckém hradě Steckelbergu r. 1488. Ustanoven byl původně k stavu duchovnímu a dán za tím účelem do klášterní školy ve Fuldě. Přispěním strýce Eitelwolfa ze Steinu, jenž znám byl jako osvícený příznivec snah humanistických, podařilo se mu r. 1505 prchnouti z klášterní školy. Není nezajímavo připomenouti, že v tutéž dobu prcpl v Erfurtě Luthecze života světského do kláštera. Strausz mluví o tom: ), Jak krok ten charakterisuje rozdíl povahy a úkolu obou mužlll Jeden chce přijíti mezi lidi, druhý chce stýkati a dorozuměti se s Bohem. Třeba že tento později pozná, že krok jeho byl chybný a opustí klášter, přece celý způsob jeho života a myšlení nemůže se zbaviti rázu, který mu' vtiskl klášter. Při vší šíři a velkoleposti své pozdější působn'osti zůstal Luther do sebe uzavřenou, duchovní a tím \ spiatou a ponurou osobností, kdežto Hutter jest světská, rytířská, svobodná, i v neštěstí veselá, ale arciť též nestálá a ve svém jednání měnivá povaha.« Z Fuldy odebral se Hutten na studia v Kolíně, Erfurtč a Frankfurtě~ kdež vytrval až do ~. 1509. Do té doby spadají první básnické pokusy Hut- 7 tenovy, v nichž podlehl zcela vlivům poesie klassické nedoveda ještě ani jedinému verši vtisknouti ráz své osobnosti. Již tehdy pojal mladý Hutten plán oddati se zcela poesii, čímž dle tehdejšího nazírání rozumělo se hlavně též vykládání latinských a řeckých klassiků, málo maje chuti podříditi se vůli svých rodičů, kteří toužili, aby se stal právníkem, když již o theologii slyšeti nechtěl. Tehdy poskytovaly university, na nichž Hutten svá studia konal, dosti příležitosti, aby mohl vniknouti v ráz klassické poesie a mezi jeho druhy byli jinoši jako Crotus Rubianus a Eobanus Hesse, kteří později stáli v čele humanistických snah v Německu. Roku 1509 odešel z Frankfurta a cestoval na sever. Prostředků na cestu neměl, a krutý neduh jeho stihal jej již tehdy;· ponurými slovy líčí sVou pouť: »Za kousek chleba jsem žebral chodě dům od domu, neostýchal jsem se zaklepati na dvéře chatrčí hliněných, často za noci mrazivé přede dvéřmi jsem usnul, málo kdy vpuštěn do domu pánů hluchých. k prosbám mým ... « Posléze v Greifs..: waldě ujal se ho professor práv na tamější universitě Henning Loetze se svým otcem Wedegem, purkmistrem v Greifswaldě, a dosti dlouho churavého mladého básníka hostil. Když však Hutten seznal, že přátelství obou hostitelů jest málo upřímné, odešel. Na cestě přepadli jej ozbrojenci Loetzovi, svlékli jej z darovaných šatů, sebrali mu knihy a rukopisy za ná- 8 hradu prý nezaplacených útrat. Polonah, ne., mocí stižen odebral se do Roztok, kdež v podobě professqra Harlema nalezl nezištného příznivce a hostitele. Sotva že trochu se zotavil, napsal první svou větší práci »Dvě knihy stesků na Loetze«. Spis ten, jenž přičiněním Loetzu se nerozšířil, nese již plně ráz povahy Huttenovy: Nepatrnou událost osobní povyšuje Hutten na záležitost celého Německa. do zbraně proti Loetzům volá všecky básníky a učence a v rozhorlení nezná mezí. Více než »Stesky« proslavila Huttena báseň »0 umění veršovnickém« vyhovující formálním snahám po zdokonalení latinské poesie. Vůbec Hutten píše .latinsky vobracel se ku kruhu učeného světa Přes Cechy,' Moravu a Vídeň, kdež okouzlil učence lahodou své poesie, odebral se Hutten do ltalie, aby navštívil Pavii, Bolognu a posléze jako prostý voják obléhal Padui. Z té doby pocházejí Hutte,novy Epigrammy císaři Maxmilianovi adressované a Vyzvání, aby císař vypověděl válku Benátčant'im. V těch verších, které vyznačují se notnou dávkou německého nacionalismu a prud.: kou touhou po obnovení Imperia, opakuje se stále motiv: »Benátská žába vylezla z kalných bažin, a osobuje si celou zemi; francouzskýkohout spěje jí na pomoc, a papež tasí svůj meč, který by měl zastrčiti do pochvy. V tom snese se s oblak císařský orel, zatne drápy do hřbetu žáby a usmrtí ji.« Vrátiv se do 9 Němec není Hutten přijat, jak očekávé!-l; ale' brzy znovu ocitne se v hněvu, který nemá konce: Ulrich, vévoda Wi.irtenberský, zabiJe jeho bratrance Jana, aby si mohl nechati jeho sličnou choť. UITich v. Hutten postaví se v čelo uraženého svého rodu. Prudkou latinou invektiv Ciceronových napsal pět řečí proti vévodovi Wi.irtenberskému, i tu jako ve sporu s Loetzy volá celý národ do zbraně pro svou věc, prohlašuje vévodu za nepřítele říše, práva a spravedlnosti. Vévoda Wi.irtenberský byl arciť spolkov:ým vojskem potrestán r. 1519; jistě však nebyl spolek knížat k boji svému pohnut Huttenovým voláním a zapřísáháním. Látku, kterou spracoval vážně, podal Hutten též v ro ~c satirickém: dialog Falarismus, který podává'.,lC tuto, připíná se k vraždě bratrance Huttcnova. Jím P. 1517 zahájil řadu svých dialogů. Mezitím odebral se Hutten z Mohuče po druhé do Halie za studiem právnickým a prodlel v Bolc)gni, Římě a Benátkách Odtud poslal opět několik protipapežských a protibenátsk,'ch básnických děl do Německa. Tehdy Německo zaujato bylo sporem dra. Reuchlina s Dominikány. Dr. Reuchlin, vynikající humanista a badatel v hebrejštině, hájil díla židovská proti světskému rameni a tak octnul se ve sporu s professory řádu dominikánského, v jehož ruce byla inkvisice a censura. Spor, v němž úlohu Thersita hrál křtěný žid J. Pfefferkorn~ proměnil se záhy v zápas středověké schola~ 10 stiky a úzkoprsého theologisování s humanisti~ ckým názorem světovým. Po dlouhé řadě jízlivých polemik p')užili humanisté ostré zbran~: sarkasmu a satiry; r. 1515 vyšel anonymně první díl latinských »Dopisů temných mužů e: adressovaných od různých pseudonymů chatrnému básní~u Ortvinu Gratiovi, jenž s celým nákladem své nechutné poesie postavil se na stranu Dominikánů aPfefferkornovu. Pseudonymové vypravují svému mistru Ortvinovi široce a dalece o :svém studiu, o svých pokusech veršotepeckých, jichž ovocem jsou rýmované latinské pseudohexametry, o svém pracném etymologisování, o snaze nalézti v pohanských klassicích symbo1y křesťanské, o milostných dobrodružstvích, jimiž oslazují si svůj nucený· coelibát. První díl, jenž nejspíše pochází z přátelského kruhu kupícího se koi gotského kanovníka Mutiana Rufa, zastihl Huttena v Halii a způsobil mu, právě jako jiným humanistům, nesmírnou radost; pod jejím dojmem napsal Hutten řadu dalších listů, jež s jinými vyšly jako druhý díl »Dopisů temných mužů« opět anonymně r. 1517 Při návratu do Německa přijali jej humanisté s otevřenou náručí, bylť u nich dobře zapsán: »Uměním básnickým«, drobnou mravoučnou básní ltŘádný muže: a satirickou skladbou »Nikdo«, kteréž spisy více se cenily než hněvem kypící »Stesky na Loetzec: a »f{eči proti vévodovi Wiirtenberskému«. Sám císař 'ověnčil čelo proslulého humanisty va- I I vřínovým věncem a skladatele řízných »~pigrammů « povýšil do stavu rytířského. Uřad při dvoře mohučského arcibiskupa Albrechta ~randeburského, jejž získal si panegyrickým chvalozpěvem, zajišťoval mu dosti přífemné živobytí a čestné pcstavení. Zatím první jiskry reformace padly v troud připravených myšlének, v Lutherovi nalezly snahy reformní a protiřímské odyážného mluvčího. Dříve ještě, než seznámil se Hutten se snabami mnicha Wittenberského, připravoval jeho snahám půdu neustávaje ukazovati na schátralost římské církve a znemravnělost hierarchie Když vydával spis proslulého humanisty italského Laur. VaHy »0 papežském státě«, žádal naivně ve věnování papeže Lva X. za nutné reformy a nemilosrdně k~itisoval činnost dřívějších papežů; když volal zvláštní knihou německá knížata do boje proti vzrůstající moci Turků, ukazoval jim, že nejhorší, nejnebezpečnější Turek sedí na stolci papežském v Římě; když oslavoval »Triumf Reuchlinův« jásal, že konečně lživá věda církevní byla udolána ... V dialogu »Zimnice«, který tuto podáváme, neubrání se Hutten satiře na znemravnělé duchovenstvo, v jíné rozmluvě» Dvůr čili Nepfítel dvora«, kdež Hutten drasticky vylíčil všecky nepříjemnosti a neřesti života dvorského, neváhá přičítati je mnohdy ncmravnému kněžstvu a mnišstvu; když pak zimnice, kterou již jednou vyhnal, opět se k němu vrátí (dialog Ziml)ice rr. z r. 1519) 12 stěžuje SI; že u mladého kurtisána vydržeti nemohla a zavádí hovor na nestoudnou nemravnost duchovenstva tonoucího v náručí milostnic a posléze dá se pohnouti, aby k papeži se oderrala. Ale dosti spokojený život u dvora mohučského arcibiskupa, rušený jen zácnvaty děsné nemoci, které v té době věnoval Hutten zvláštní spis »0 nemoci francouzské a léku guiaiku«, netrval dlpuho. Vdobě, kdy Hutten zatoužil po teplém krbu rodinném, a kdy již. vztahoval umdlenou ruku po hodné sličné ženě, ale vždy bez výsledku, jak líčí rozmarný dialog > Štěstěna«, propuštěn byl od arcibiskupa mohučského. Přičinou propuštění bezpochyby byl příliš okázalý a nepokrytý obdiv k Lutherovi a jeho snahám, jež ani arcibiskupu mohučskému, vzdělanému ctiteli.· humanistické osvěty, nemohly se pro svou zřejmon protipapežskou tendenci zamlouvati. Ještě v dubnu roku 1518 byl Lut.herův spor. Huttenovi mnišskou hádkou, a netrvá to ani dvě léta, a Hutten slouží svým perem Lutherovi, jejž nazývá nepřemožitelným hlasatelem slova božího. S Huttenem stala se změna: z humanisty stal se· protestant) z latinského básníka německý rytíř, z pohanského pěvce křesťanský bojovník. Chápe, že neběží o mocné ImperiuIn, ale svobodu slova božího, že nejednA se o vítězství poesie humanistické, nýbrž o ·vítězství pravdy věčné. Cítí, že jest čas. k boji: ukázal-li druhdy, žé Německo za svou I 3 přítomnost, 'jež nalezla prach a knihtisk, styděti se nemusí, volá teď, aby sil svých Němci proti Římu užili. Pozná, že nutno jest, aby se navázal styk s Čechy, jichž minulost jest jasným světlem ve tmě noci papežské. Nepřemožitelného Žižku, jenž došel slávy nejznamenitějšího vojevůdce, a jenž vlasti své -- Hutten zřejmě akcentuje stanovisko nacionalní - tolik prospěl, klade za v~or. Smrt svatého muže Husa není dosud dostatečně pomstěna. A myšlénky Huttenovy vtiskují též ráz jeho řeči: uhlazený dosud ton mění se všude v divoký křik válečný, metafory a allegorie mizejí, a na místo nich přicházejí nadšené apostrofy a kruté výtky; bohyně a bohové olympští opouštějí I-luttena, a Kristus stane se jediným jeho bo~ hem; místo klassiků cituje Hutten evangelium a proroky; brzy též vzdá se exklusivní latiny, a aby lid mu mohl porozuměti, začne psáti německy. Německými spisy zřejmě obrací se k prostším vrstvám čtenářstva, vykládá málo vzdělanému čtenáři vše důkladně, užívá rčení lidových, němčiny rytířské Jeho další dialogy věnovány jsou úplně myšlénce reformace a lutheranismu. »'Poutník čili Trojice Římská« vrcholí ve vypočítávání hříchů a neřestí města Antikristova a končí návrhy na reformu církve, mluví se tu o zbytečnosti hierarchie a viditelné hlavy cír'kve, o zrušení coelibátu, o znárodnění bohoslužeb, volném vykládání písma sv. -Ví dobře Hutten, jehož přítel shledl zkázu 14 Říma, že boj: do kterého se' pouští, vede k pronásledování se strany církevníků, kteří vmetou mu ve tvář výčitky schismatu a kteří klatbou jej stihnou. V rozmluvě » Diváci (( mluví sám bůh Slunce se synem svým Faethontem, s nímž podniká dráhu po klenbě nebeské na voze taženém zlatými oři, o zkáze mravů v Německu a řádění papeženců, které pod nohama jich se děje; sami nebešťané jsou ohroženi kletbami římského legata Caietana. Hutten tasí svůj meč proti papežské bulle (viz dialog téhož jména níže) a zabíjí ji; na pomoc chvátá mu František v. Sikingen. Tento rytíř ne nepodobný proslulému Goetzi v. Berlichingen, získal si Huttenovu náklonnost již tehdy, když. pronásledoval Ulricha Wirtenberského válkou, na jeho hrad Ebersburg uchýlil se, když ztratil úřad při dvoře arcibiskupském. Tu získával Hutten rytíře plného loupežných snů a divoké nespontanosti pro ideje Lutherovy, tu rytíř rytíře učil čítati v písmě sv.; Sikingen dal se získati, na mysli tanul mu obraz Žižkův. Hutten po bezvýsledné cestě k dvoru císařskému poznal, že od světské moci nelze ničeho čekati pro reformaci, že Luther jest Karlu i jeho bratru Ferdinandovi, v kterého tehdy skládány velké naděje, nejen cizí, nýbrž i nepříjemný. Bul1a papežská, k níž Hutten napsal řadu jízlivých gloss, zatratila Luthera, spisy jeho spáleny. Spálená díla Lutherova óslavil Hutten německou a 'atinskQu 15 básní, německou dlouhou básní stěžoval si do nekře~ťanské a nesmírné moci papežovy v ř{ímě a v drsných verších, jež měly vniknouti do lidu, líčí celou bídu, v jakou sluhy Antikristovými uvrženo bylo slovo boží; v téže básni volá po pomstě za nevinnou smrt Husovu a Jeronymovu, kteří mluvili" pravdu. Píše dále epištolu » Všem knížatům Německa c, kde ·-volá je do boje za Luthera i za sebe. Stihla jej totiž papežská .kletba; věděl, že přijde, nebál se jí, jen litoval, že znemožňuje mu alespoň částečně otevřený boj proti Římu. Z Ebersburgu zavzněla >Nová píseň rytíře Ulricha Huttenac psaná prostonárodním tonem a žhoucí nadšením za svatou věc a vědomím, že původce jelí bojoval za pravdu; nelituje Hutten, že všeho· se odvážil, ví, že V lc;l sti tím prospěl; kdyby byl pravdu zamlčel, měl by dost přátel, nyní vyřknul pravdu a proto jest psancem; ví, že mnozí půjdou za jeho příkladem, byť smrt jim hrozila: nuže rytíři pro svou udatnost, nuže lancknechti pro své statky nedejte Huttenovi zhynouti! Nové protipap~žské spisy z Ebersburgu volají líd proti pronásledovatelům slova božího, psané již německy, nové dialogy, větším qílem již zcela theologické, jako I. a II. Karatel a výteční »Lupiči« rozlétají se po krajích německých. staré dialogy ~ e překládají do němčiny a opatřují se veršovanými úvody plnýmI zášti a vzpoury proti Římu; drobné spory znesnadňují Huttenovf pobyt í6 v Německu, a on 'obrací své zraky i do Cech,. aby tam nalezl asyl. Odebéře se k sněmu ve W orplsu, jemuž věnuje politickou epištolu, a počíná si tu velmi sebevědomě, pozná však, že v nadějích se zklamal. Reformaci jest 'podstoupiti mnoho krutých bojů, porozumění pro její snahy jest nedosti patrné. Ale i se subtilními vývody učeného Luthera octne se Hutten ve sporu, arciť k rozluce nedojde. Hutten vidí, že nejlépe bude, opustí-li Německo. A jako před třinácti lety hladov -a týrán děsným neduhem, všemi opuštěn a všemi zrazen, odebíral se na sever za studiemi do Greifswaldu, kde očekávala jej ona hrozná událost s Loetzy, tak nyní sláb, životem zlomen a chorobou mučen, odchází. na jih; ví, že jest to jeho poslední cesta. Ke konci r. 1522 přišel do Basileje, a tu ohromen byl zklamáním: ~rasmus Rotterdamský, jejž nazýval svým Sokratem, příkře odmítl jeho návštěvu. HGtten nebyl více humanistou, byl· protestantem a Erasmus, jenž sice jako učenec výklady evangelia připravil půdu reformaci, jenž jako. !J.umanista dotkl se zlořádů v církv:, ale přece zůstal katolíkem a přijímal čestné dary od vysokých hodnostářů církevních, nechtěl míti nic společného s mužem, na kterém lpěla klatba papežská. Huttcn těžce nesl ránu a odpověděl Erasmovi' rozho~leným polemickým spisem, kde vyčítá Erasmovi, že opustil bojiště za svobodu a pravdu a přešel k pape- 17 žencům. Erasmus jako odezvu napsal H{)ubu proti skropení Huttenovu, jež však vyšla již po smrti nešťastného rytíře. Přes Miihlhausen odebral se Hutten do Curychu, kdež v nezhojitelné své nemoci nalezl útulek na ostrově Ufenau u faráře Schnepfa, přftele Zwingliho. Tam čekal smrt; když dostal zprávu, že přítel jeho Sikingen zemřel na válečné výpravě proti Trevíru, věděl, že brzy bude jej následovati. Koncem srpna neb začátkem září roku 1523 sklátila jej jeho choroba. V pozůstalosti. nalezeno jediné pero a dialog Arminius, jímž oslavuje nadšeně reka Tentoburského lesa. »Ale jeho střely,<, jak dí krásně Strausz, »jsou nesmrtelny, a kdekoli v zemích německých proti tmářstyí a porobě ducha, proti hierarchii a 'tyranství bylo vítězství získáno, byly šípy Huttenovy při tom .• Ovoce snah svých se Hutten n~dočkal, vítězství reformace objevilo se teprve, Když hrob chrabrého rytíře zvolna se sesouval. Hutten poznal pouze zklamání, jaká přináší život, poznal pouze boj a ne vítězství. Ale nebylo lépe pro fran('kého rytíře, že tak záhy lopustil dějiště životní? Nebyl by nejtrpčeji. zklamán, kdyby byl uzřel, jak reformace vede zase k porobě, jak Luther volá do boje :tproti vražedným hordám sedláků«, jak pastorové s biblí neméně tísní ducha než sluhové papežští" se svými buHami? Ale památka IIuttenova, na níž v době třicetileté války úplně se zapomnělo, našla fItaten: Diawgy. 2 18 v našem století opět náležité oslavy. Již Hcrdcr obnovii pamět na franckého rytíře, Miinch,· a později Bockjng se vzácnou pictou a hlubokou znalostí věci, vydali vzorně jeho díla, *) Szamatólský v posledních letech opatřil krásné vydání jeho německých spisů. David F. Strausz věnoval Huttenovi výtečný životopis, psaný s tím nadšením, jaké" nikdy autoru »Života Ježíšova« nescházelo, jednalo-li sc o boj proti 'temnotě a bludu. Na Ebersburgu postaven Huttenovi a Sickingenovi nádherný pomník, trvalejší ještě postavil mu švýcarský básník K. F. Meyer v lyricko-epické básni »Huttenovy poslední. dny«, kde přiblížil se velk)T, umělec tak době a duchu Huttenovu, že se nám zdá, jako bychom měli před sebou řadu mistrovských dřevorytin Diirerových. Do češtiny dosud z Huttena přeloženo, pokud vím, "nebylo ani slova, v 16. věku, kdy byly Čechy v tak těsném duchovním spojení s Německem, se tak nestalo. Doufám, že díla Huttenova, jenž s takou úctou a obdivem vždy mluvil o nejslavnější periodě našich dějin, budou od českého čtenářstva přijata s porozuměním a zájmem. V Praze, dne 25. dubna 1899. *) Při překladu řídil jsem se vydáním Bockingovým, kdež dialogy obsažerw jsou v dílu IV.; pře.kládal jsem z latinského originalu jen tu a tam přihlédaje k němecl<ému Huttenovu překladu. Poznámky čerpány jsou větším dílem též z Bockinga. DIALOGY. FA LARISMUS. IR. Fil 7. K.ostky jsoll vrženy. Rozmlouvají Charon, Iv1erkurius, Tyran a Falaris. Charon: Jak t0ho člověka sem přivážíš, Merkurie, a jak to, že to člověk živoucí? Merkurius: Jest to tyran, Charone. Charon: Jak to, že sem živ přichází? Merkurius: Jupiter mu to povolil po Her- kulovi, Theseovi, Pirithoovi a jiných.*) Vstoupiv jeskyní Patrikovou **) bude s učitelem svým Falaridem rozmlouvati. Charon: S učitelem? Vždyť tolik věků Falaris před ním žil. *) Herkulovi uloženo bylo z podsvětí přinésti králi Eurysthenovi příšerného psa Cerbera i podařilo se mu s dovolením saméhoPlutona. Před ním tam odebrali se Theseus a Pirithos, aby odnesli choť Plutonovu; za trest byli v podsvětí ku skále ,při- kováni, Thesea vysvobodil Herkules. . **) Sv. Patriku, apoštolu Irčanfi, připisováno bylo, že ve zvláštní jeskyni podzemní tresty duší bezbožných očisťuje. Jeho jeskyně stotožněna tu Huttenem s podsvětím bájí antických. 24 Merkurius: Na jiný způsob. Již dříve Falaris vystoupiv odtud tomuto pokyny některé nezbytné. k tyranidě ve snách dal. Charon: Proč právě tohoto si vybral? Merkurius: Falaris o to pečuje, aby Německo mělo tyrany, jichž dříve nemělo. Charon: Tohle jest Němec? Aj toť jest zjev věčně věkův páměti hodný, aby v Němcích byl tyran. A právě mne to napadá, že jest to asi ten, do něhož nedávno přežalostně duše kterási si stěžovala, již nedávno jsem převážel. Ta vyprávěla, že byla rytířem franckým a že dlela po několik let při dvoře tohoto, posléze však nikterak si toho nezaslouživši od něho byla zavražděna; byl to dlouhý příběh: mně samému bylo toho líto. Nedlouho potom přišel otec jinochi'lv, kmet úcty hodný, kterýžto naříkaje v tomto člunu nad neštěstím syna svého nevinného a po pořádku celou událost nám vypravuje, obrátil,k sobě pozornost a zájem všech, všechny dojal, soucit všech si získal. Zdálo sel že není věci smutnější nad truchlý příběh ten, i já byl jsem mocně dojat. Merkurius: Arciť, Charone, on to jest. Charon: V které části Německa kraluje? Merkutius: Ve Švábích. Charon: To jest, při Plutonovi, statný lid a podivuhodnou odhodlaností svobody své hájí. A tím více se divím, jak tohoto snésti muže. 25 Merkurius: Tak to už dnes jest: však i toho očekává jeho osud.' Avšak vstupme, ty člun přiraz, Charone, ty pak vstup! Charon: Jak jest těžký! Pročež, tyrane, chop se vesla! Tyran: To těm svým mrtvým rozkazuj, neb mně jak živ ty nic rozkazovati nebudeš! A jak se opovažuješ k pracím lodnickým vládce švábského poháněti? Cháron: K tomu tobě velím jíti, tobě; jejž brzo uzřím trpěti věci potupnější a otročtější, ježto jsi tyran. Tyran: Nikterak tyranem nejsem, ale zrozen jsem ku království a kraluji vším právem. Merkurius: Charone, jest už to tak, jak povídá. Však, ty Němče, pamatuj si, že neříká se jen těm tyrani, kteří v obci kdysi svobodné království se zmocnili, nýbrž i těm, již odlo,živše spravedlnost, laskavost, statečnost, zbožnost, mírnost a velkodušnost, ctnosti to vskutku královské, chopili se ukrutnosti, lakoty, lenosti, divokosti, změkčilosti, vilnosti a nelidskosti a neřestí. tomu podobných. Tyran: Tobě jakožto bohu a svému vůdci bych to na konec dovolil, abys se ke mně choval trochu bezohledně, avšak kdo by to snesl, . aby takhle plavec spílal vládci? Merkurius: Chovej se uctivěji, tyrane, vždyť i on jest bůh, a zde jemu patří vláda. 2Ó Charon: Nuže, chop se už vesla a člun postrkuj! Co otálíš? Chceš, abych tebe s té loďky shodil? Tyran:, Toho bys se v Německu nikdy neodvážil. O jen kdyby! Charon: Buď už dej pokoj s těmi hrozbami, nebo ti do hlavy vrazím tu tyč. Merkurius: Odpros boha! Vždyť ani Jupiter nemá tak velkou moc, aby směl samým bohům ubližovati. Ty však, Charone, mu odpusť; neb0ť, ať už tak, či onak, on byl' toho příčinou, že jsi mnoho obolů dostal, a tím, že mnohé zavraždil, rozmnožil pokladnici Pluto novu. Charon: Jen odprosí-li mne, ničema. Tyran: Smiluj se nade mnou, bože Charone, a hled', jak k veslu spěchám! Charon: Nebude to dlouho trvati a ty mně šIJÍnu čistiti budeš a nejsprostši práce ještě rád konati a tu svou zpupnost docela si odvykneš. vy, stínové, přejděte, ježto sem člun se kloní. Vystupte! ty, tyrane, dáš mně větší zpropitné, ježto vážíš více než šest set duší. Merkurius: To učiní rád, i marnotratný jest. Charon: Už j -li ke všem všudy! Teď však potřebovali bychom básníka Vergilia, Merkurie, jenž by ustavičně ta známá svá slova k nebesům volal: »Bohové, takovou ránu morovou odvraťte od našich zemí.« Svému učiteli Falaridovi se nejen vyrovná, nýbrž jej i převýší. A to bych rád od tebe se dozvěděl, jak to 27 Jovovi napadlo, aby tenhle odebral se takovému učiteli a takovým věcem se učil. Merkurius: Aby lidé měli výstražný příklad; neboť onen tyran takto si ukrutně počíná, avšak dojde trestu hodného své zvrácenosti. Mně tótiž mimo to nařídil Jupiter, abych císaři Maxmilianovi řekl, aby se o věci ty staral a abych často 'jemu to t na mysl uváděl, že (panovníku) po celou noc spáti se nesluší. Charon: Obávám se, aby to nebylo bez výsledku: n!cméně jdi. Merkurius: Na žádný způsob bez účinku to nebude: jednak Maxmilian jest řádný panovník, jednak tohoto pro zločiny jeho velice nenávidí, a zdá se, že již jej k soudu požene. Ale nejdřívě toho odvedu, pak onu službu vykonám. Nejprve jdeme temnotou, tyrane, pak jest hora, za ní údolí, kterým jde se k jakési planině, pak jest zas hora se 'skalou, jejíž ostré kameny vyčnívají, tou skalou sestoupíme do sluje, kde v koutě rozsáhlém dohromady všickni obývají tyrani. S cestou jsme hotovi a hleď na ten dav. Ty konej svou záležitost, já mám jinde něco na práci. Tyran: A nevyvedeš mne zpět? Merkurius: Přijdu v čas. Tyran: Bud' zdráv, učiteli můj Falaride. Falaris: I ty bud' zdráv, švábský žá,ku, buď ještě jednou pozdraven! Jak jsem rád, že tebe vidím, miláčku můj, pojď sem, srdéčko zlaté. Tyran: Dle tvého napomenutí pečlivě leccos jsem provedl. Falaris: Jakým způsobem, tedy? Tyran: Urozeného jinocha, průvodce svého, zabil jsem, když jsem se vroucně zamiloval do jeho choti, sličné to ženy a nejen to, nýbrž vyzvav jej k službě obvyklé pod rouškou laskavosti útok naň jsem učinil, na něho, jenž byl mně vždy z ce lé duše oddán, jenž o mně velké zásluhy si získal, do něhož všickni velké naděje kladli, jehož otec nedávno mne velikýma mně nutným dobrodiním zahrnul. A přišla-li o tom, Falaride, sem pověst, toho muže byl to syn, jehož pomocí a přispěním na stole, královském jsem se udržel, když lid můj mne vyhnati chtěl. Falaris: Něco takového ani já jsem nikdy nespjchal ani nezamýšlel: neboť vždy zabíjel jsem ty, na něž mně bylo udáno, že mně nástrahy strojí aneb, které jsem nějak podezříval a tak dávám já; starý tyran přednost tobě mladému. Ty však největšího odporučení zasluhuješ, ježto již dosavadními skutky svými všecky téměř tyrany převyšuješ: ale povídej, jaký průběh a jaký konec záležitost ta měla? , Tyran: Když jsem chytře zatajil, co mám na mysli, a když před tím mezi námi pražádného nepřátelství nebylo, a on mne z ničeho podlého podezřívati nemohl, předstíraje všemožné přátelství, obrátil jsem se k němu laskavě, vyzval jsem jej, aby mne, jak byla 29 jeho povinnost provázel za město malý kousek cesty, abychom si o něčem spolu pohovořili; to vše jsem mu přikázal neozbrojenému, kdežto sám předem tajně jsem se vyzbrojil. Když jsme přišli do jakéhosi háje, přepadl jsem jej mimo veškeré očekávání, zabil jsem jej bezbranného krutě, úkladně; neboť mimo jiné rány vrazil jsem do něho pětkráte meč a mrtvé tělo jsem oloupil; posléze nevinného pověsil jsem na strom, což Němci za vraždu nejpotupnější pokládají. Falaris. Docela dobře. Měl zavražděný rodiče, kteří by jej oplakávali? Tyran: Měl otce, a bylo mně líto, že neměl již matky, která by ho též želela. Avšak nesmírně naříkal otec, nesmírně bědovali i tři bratří i jedna sestra, ze naděje své zbaveni byli. Falaris: A potom? Tyran: Nevydal jsem tělo těm, kteří je do hrobu otcovského pohřbíti chtěli. Falaris: To k věci zcela patří. Tyran: Se světa dále dal jsem sprovoditi váženého rytíře, ježto litovati a oplakávati smrti svého nevinného druha se odvážil. Falaris: Tak se sluší na tyrana, aby soustrast trestal. Avšak potom nikdo se ti za to nepomstil ? Tyran: Hrozili mně, ale já, řídě se všeobecným řízením, ježto ohromná vojska proti mně již sebrána byla a již válka stála přede 30 dveřmi, naklonil jsem se k podmínkám míru arciť nevhodným. Falaris: Co jsi udělal? Tyran: Pranic, ale slíbil jsem, že udělám. Aby věci té uvěřili, zapečetil jsem listy, rukojmí jsem ustanovil, nyní, když nepřátelé se rozptýlili, nedělám nic z toho, na čem jsme se smluvili, a volá-li někdo, abych dostál slovu, obrátím se k němu zády. Falaris: Výtečně; neboť i proradným tyran má býti. . Tyran: Nyní mám ten záměr, abych schytal a se světa sprovodil všecky, kteří s rodinou tou v důvěrném přátelství jsou. Falaris ~ Jako pravý tyran jednáš i záměry máš. Ale jak to učiniti zamýšlíš? Tyran: Dozvíš se, ale nejdříve ti povím o své choti. Nenáviděl jsem ji nesmírně, sám nevím proč, ježto jest velmi sličná a honosí se všemi půvaby, chováním ušlechtilým, pochází z rodiny velmi vzácné, takže sňatek s ní proplljčil rodu mému nebývalou vážnost. Falaris: To jest povaha tyranů, že po mnohém baží, mnohého se obávají, mnohé nenávidí nevědouce sami, proč. Tyran: Tedy zabiti jsem si ji umínil, jakmile bych vykonal předsevzatý úkf}l. Falaris: Nezabil jsi jí vš~k a co ti se to postavilo do cesty? Tyran: Zatím co' na ten neblahý čin myslím, ona prchla. Falaris: Mohla? Tyran: Arciť s cizí pomocí. Když totiž Jsem .. ; Falaris: Kam tedy prchla? Tyran: K bratřím svým, kteří v Ba vořích panují! Falaris: Tedy žádost tvá nebyla ukojena a jak pHsloví praví: Odcházíš jako vlk s tlamou rozevřenou? Tyran: Máš pravdu. Ale nyní válku chystám, již chci jim vyhověti arciť pod rouškou počestnosti, že žádám manželku zpět, vskutku však ze záměru nekalého. Falaris: Jakého to? Tyran: Mnohé sebral jsem rytíře, mezI mml Franky~ zlákav je všecky k sobě štědrostí okázalou a jim v čelo postavím jako vůdce a setníky právě ty nejhorší a sobě. nakloněné. Falaris: Zda-li pak rytířům franckým věříš, když na tebe jsou rozhořčeni pro tu v aždu? Tyran: Některým věřím, ti lajisté, kteří jednou věc nečestnou zastávati se jali, nespustí se jí snadno, ježto vědomi jsou si svého zločinu i toho,' že proto zashlhují nenávist všeobecnou. Falaris: Připoutány je máš svazke.m dosti těsným: divím se však vůbec, že nyní jsou na tvé straně ti, kteří nedávno tak prudký útok činiti počali, a kteří jednou tak rozníceni byli touhou po pomstě zločinu tvého, že jsi musil prosbami a dary od nich mír vykoupiti. Tyran: Nyní vše v Německu jest na prodej, věř mi. Falaris: Tedy bylo by potřeba, abys byl bohat, abys často něco takového kupovati si mohl. Avšak .. dále, jaký v tom zločin se tají? Tyran: Pomstím se nepřátelům nepřátely, vystavuje je nebezpečenství: neboť spojence své zachová vám si domácími ukrutnosmi. Falaris: Záměry tvé jsou ryze tyranské. Tyran: Zvítězím-li, mnoho krve proliji, nejprve choť svou ukrutně zmučím, pak zabiji, potom, které i z nepřátel svých i ze spojenců svých budu moci, rozmanitým způsobem mučidel utrápím, proti všem bez rozdílu zakročím. K tobě však právě z té příčiny jsem sestoupil, abys mně poradil, když takové množství nepřátel mám, a abych tvou radou se řídil. S velikou radostí provedu, co ty mně správně nařídíš. Falaris: Ty jsi vskutku můj potomek. Proto nezatajím z toho, co znám, nic před tebou: slyšel-Ii pak jsi o mém kovov-ém býku? Tyran: Do něhož jsi zavíral za trest, zapáliv pod býkem oheň, abys vyloudii ono bučení býka sluchu svému příjemné? Falaris: Pořiď jsi jej i ty a týmž způsobem v čas potřeby ho užívej. Tyran : Užiji. Falaris: Rád bych chtěl, abys rozuměl spisům jednajícím o císaři Tiberiovi, Caligulovi, Neronovi a Domitianovi a odtud se poučiti mohl-,' 33 ale budeš jim v překladě rozuměti, velice puučny jsou. Pak zřiď si sud podobný onomu Kartagi nskému, v němž Karthagiňané Římana Marka Regula kutáleli. Tyran: To se dá napodobiti. Falaris: Některým též oční víčka uřež a na slunce je postav. Tyran: To se není špatný vynález. Falaris: Vynalezli to Karthagiňané. Zřiď též kovového koně uvnitř dutého a naplň jej řeřavým uhlím; jakmile celý se rozpálí, posaď naň někoho, jejž k hřbetu musíš přivázati, aby bolestí neskočil dolů. Tyran: Ten kůň pěkně k tomu býku se hodí. Falaris: Arciť. Nčkterým stáhni též kůži od hlavy až k bradě, pak je dej obléci a rozkaž jim sem tam choditi. Tyran: loto se postarám. Falaris: Jiné tak z kůže stažené posyp solí a krm popelem. Tyran: O tyrane, o jak rozkošných mukách vyprávíš! Falaris: Neb také octem mohou se politi Tyran: Výtečně! Falaris: Neb též kopřivami drhnouti. Tyran: Líbezný trest! Falaris: Mnohým . osekej ruce a nohy, ale nech je na živu, jiným oči vypíchej, jiným uši uřež, jindy zas buď nosy neb zuby kleštěmi vytrhej aneb jazyk vyřízni. Huttcn: Dialogy. 3 34 Tyran: Něco z toho jsem již provedl, mimo to znak praotců svých, roh jelení, některým do tváří vpáliti jsem dal. Falaris: Nazdar, ty Němče, tak počíná si pravý tyran. Vybízím tebe, abys též zabité děti předložil rodičům při hostině. Tyran: I to provedu, budu-li míti příležitost sebe menší. Falaris:· Vynálezci toho jsou Řek Atreus a Med Astyages, které tady vidíš. Tyran: Děkuji. Falaris: Myslírri, že jest to známo, vytrhávati svaly, upalovati nehty, tělo v půli bud' dřevěnou pilou pilovati aneb koni roztrhati, neb jak činíval římský císař Alexander Severus, kouřem dusiti, neb, co sousedé tví Čechové vynalezli, do děla nabíjeti a jako kouli vymršťovati. Tyran: Slyšel jsem o tom. Falaris: Pokoušel jsem se sám lámati hnáty živých a do morkových kostí nalévati roztavené olovo neb vtlačovati řeřavé uhlí. Tyran: loto se pokusím. Falaris: Ale to vše, dle mého úsudku, převyšuje způsob, jehož ty nemůžeš neznati a jehož v Rusku tu a tam do dnes užívají. Tyran: Zd až ten, aby nahý člověk postaven byl mezi hromady žhavého uhlí a na druhé straně aby stál sud studené vody plný? Falaris: Ten způsob myslím, aby tak postavený tím více skrápěl se studenou vodou, 35 čím'· by více se smažil, čím pak více by se kropil, tím aby déle muka snášel. Nenalezl jsem vůbec ničeho, co by dalo se srovnati s tím způsopem muk, ač rozmanitá mučidla jsem na své Agrigenťany kdysi vymyslil. Tyran: To je skvostný kousek, a proto budu si jej pamatovati a mám již, kterého bych mohl tak potrestati; ty pak pokračuj, chceš-li mne dále poučovati. Falaris: Především v žádné bohy věřiti nebudeš, za svrchované dobro tyranii budeš pokládati a krutost ctíti. Tyran: To leží již v mé povaze, tak že nemusím k tomu býti veden. Falaris: Čím kdo lepší a nevinnější, tím více jej nenáviď a trestej s větší chutí. Tyran: Taký život jsem si předsevzal. Falaris: A též toto ti poslouží, abys si zjednal bázeň u 'svých lidí. Musíš míti některé dobrodiním k sobě připoutané, kteří by věci tvé u lidu horlivě se zastávali a seslabovali pověst o ukrutnosti tvé; ty zahrnuj štědře tím, o co jin~ připravíš. Pěstuj si udavače, jichž piiičiněním bys zvídal tajné též řeči a mínění všech lidí o sobě. Vůbec, cokoliv konati budeš - a. ty budeš konati mnoho zločinů a ·nespravedlností - upravuj vše tak, abys i nejhanebnějším a nejničemnějším činům mohl poctivou tvářnost dáti. Tak totiž se stane, že, ač lidé nebudou věřiti, že jsi vykonal čin řádný, přece budou pochybovati" že jsi se dopustil zločinů. lil 36 Často též něco dobrého konej, bud'štědrý, spravedlivý, přičinlivý, zbožný; ani nevíš, jak to zachovávati velkou cenu má: neboť jediný tvůj dobrý čin poznaný a do~vědčený smyje pověst přemnohých nejhanebnějších zločinů. Vůbec k tomu hleď obrátiti veškerý svůj důvtip, abys věděl, koho se máš obávati, čí přátelství získati, nástrahám, kterých lidí se vyhýbati. A jestliže nějaký nebezpečný případ zkázou hroziti ti bude, a spozoruješ-li to v čas, tehdy užij onoho spiknutí, jež v Německu tvém často počalo, ale nikdy Inedošlo k provedení, aby lid tebou získaný po celém .národě nejsprostší lid a ubožáci za kořistí se ženoucí vrhli se na statky zámožných. Tyran: Měl jsem to na mysli nedávno, ale zachoval jsem se příliš loudavě, než aby se to dalo provésti, neboť tak rychle francké rytířstvo přichvátalo, že neměl jsem čas na praporu punčochu pestrou "') vztýčiti. Zamýšlím však někdy vztýčiti ji, bude-li třeba. Falari~: Věcí utěšenějších se nadíti musíme, přihodí-li se však něco takového, máš návod, jak se zachovati. Nyní však jak věci se mají, bude-li ve válce peněz se ti nedostávati? Tyran: Co myslíš, že bych měl činiti? *) »Buntschuhc pestrá punčocha vztyčována byla v lG. st. na praporech jako znamení selské vzpoury, jež odtud sama »Buntschuh« se nazývala. 37 Falaris: Co jiného než dopustiti se svatokrádeže, oloupiti chrámy, okrásti kněze. Tyran: Však jak to dělati, aby to vypadalo počestně? Falaris: Takhle: přísahou se zavaž, že vše v lepší stav zas uvedeš. Tyran: To jest prozřetelné. Falaris: Co se rozkoší a kratochvílí týká, jestliže potom něčí milovati budeš manželku, a manžel ti bllde překážeti, dej jej siCe zabiti, ale tajně a tak~ aby nebylo zřejmo, že ty jsi jej se světa sprovodil. Tyran: Myslíš jedem? Falaris: Aneb podobným způsobem; neboť toho Franka jsi případně neutratil. Tyran: To jsem si způsobil rozkoš a kratochvíli ne zrovna prozřetelně, jak vidím, proto bylo by třeba, abych se s tebou dříve byl poradil. . Falaris: Však již od této chvíle rady mé užívej a vše s celou opatrností konej, nezanedb~vaje ničeho z toho, co jsem ti poradil, jistě hlavní pravidla věcí těch máš, rady,' jimiž nesmí se pohrdati; a kdyby těch věci k ochraně své onen vladař Syrakusský *) byl použil, nebyl by se z tyrana školometem stal. Mimo to nevím, čím bych tě napomenul, leda abys celé *) Dionysios, tyran v Syrakusách, vyhnán byv z města Syrakus, odešel do Řecka a stal se dle pověsti učitelem. 38 Německo znesvářil, své Sváby týral, všem dobrým nástrahy strojil, nikdy usmířen, nikdy spokojen, císaři samému pokud možno byl na obtíž. Tyran: O to již se snažím a tobě horlivému učiteli, já posluchač vděčný, za naučení tvá, díky vřelé vzdávám. Falaris: Prosím. Ježto však již jest čas, odejdi šťastně, ale dříve všecky zde pozdrav: zde jest Med Astyages, o němž jsem mluvil, zde Peršan Kambyses, vedle' Řekové Atreus a Pisistrates, Thrak Tereus *) a Diomedes **), pak vidíš Busirida,***) jenž druhdy bezbožně ~božný byl, a krajany mé Agathokla a Dionysia, Rímany Caligulu, Domitiana a jejich druhy, ejhle i onoho Askalonitu t), dle jehož příkladu též nemluvňata budeš utracovati, vynikající totiž z tyranů, neboť všecky vyjmenovati nekonečné jest. Tyran: Zdrávi buďtež, všickni pospolu, již získali jste si velké záslUhy o lidstvo! *) Tereus, král thrácký, předložil své choti Prokne tělo synáčka Hya. Za trest proměněn v dudka, choť jeho ve vlaštovku, synáček v bažanta. a Filomela, spoluvinnice Tereova a sestra Proknina, ve slavíka. **) Diomedes, též král thrácký, předkládal svým koňfim těla lidská. ***) Busiris, král Egypťanil, uctíval bohy krutým obětováním lidí, odkudž se »bezbožně zbožným« zove. t) Míní se Herodes, vrah nevinňátek betlémských. Ostatní krutovládcové jsou všeobecně známí. 39 Tyranové: I ty buď zdráv, a v našich šle- pějích, jak počal jsi, kráčej! Tyran: Pokusím se. Ty učiteli můj, s bohem! Falaris: S bohem, žáku! Ale poslyš ještě! Tyran: Co chceš? Falaris: Jakmile přijdeš na zem, vpal ten roh jelení svému maršálkovi! Tyran: Jehož dceru od toho Franka u sebe mám? Falaris: Jemu právě, jenž jak vidím, svou vlastní dceru tobě zaprodal, do levé čelisti vpáliti neopomeň. Tyran: Ježto se ti tak líbL Falaris: Ježto toho zaslouží jako můj kdysi Perillus *) za odměnu svého zločinu. A ještě něco: cheš viděti svého strýce? **) Tyran : Velmi rád bych jej viděl! Falaris: Čemu se diví všickni, po samotě touží a k vůli ukojení rozkoše má tu opici, někdy však i kochá se s dobytkem Plutonovým: pozdravuj jej. A hle už tu jest Merkurius, jenž by tě vyvedl zpět. - Buď požehnán a žij jako pravý tyrann! *) Peri'llus vyrobil kovového býka a na něm sám skonal. **) Bratr otce vévody Ulricha Eberhard 11., jenž chlippý život ve vězení skončil. ZIMNICE. (R. 1518.) Rozmlouvá: Hutren a Zimnice. I:iutten: Už se klid'! Hned první den jsem měl tebe vyhoditi" hosta tak obtížného! Což neslyšíš? Kliď, kliď se ke všem všudy. Zimnice: Ale jak tvá vlastní dobrotivost tak starodávný mrav Germánů předpisuje ti, abys I1;lně alespoň zde ukázal, ke komu se mám odebrati jako host. Prosím tebe však znovu, možno-li nevyháněj mne za takového mrazu, ježto ani nevím, kudy odtud. Hutten: Především ti pravím: Kliď se! Co se týče toho, ke komu se máš obrátiti, vidíš tyto dvéře? Tudy přímo? Zimnice: Veď mne, prosím; avšak k něJakému veselému, bohatému a mocnému muži, jenž má koní, sluhů, dvořanů a .čeledi hodně mnoho, a neméně oděvu, zahrad a lázní. Hutten: Povedu tě k jednomu, jenž sám tu jest hostem a všech těch věd má dostatek a hojně jich užívá. Pohleď na ta~ ten dům: 44 tam s velkou družinou žije kardinál sv. Sixta *), který k nám přišel z Říma, aby od nás vybíral peníze na válku proti Turkům. Peníze ty spotřebují papeženci sami, opětně s velkým nákladem výpravu chystajíce, zkušení to válečníci, plémě pro tebe vhodné: jen vrhni se na něj: hle, leží v purpurovém plášti na znak kol kolem obklopen čalouny; se stříbrného nádobí jídává a ze zlatých pohárů pije tak vybraně, že říká, že v Německu ani lidé chuti nemají. Pohrdá i koroptvemi i kvíčalami zdejšími tvrdě, že italským chutí se nemohou vyrovnati a vůbec s ni~i srovnávati; oškliví si i naši zvěřinu a chléb náš nazývá nechutným. Pije-li naše víno, pláče a vzdychá po Italii a vzývá víno Korsické. A proto hlavně barbarství nám vyčítá a opilci nazývá; nenasytil se prý dosti za ty čtyři měsíce, ježto neměl ani dobrého sousta ani lahůdek. Zimnice: Tu písničku tvou neposlouchám. Hutten: Co? Nehodí se ti za hostitele? Či nalezla bys zde mocnějšího knížete. kterému by se jiní tak klaněli, ták kořil? Či zdá se ti, že zimnice nezasluhuje? Zimnice: Nejen zimnici, nýbrž i podagru si zaslouží. Hutten: Proč se ti tedy nelíbí? *) Byl to kardinál Thomas de Vio z Gaiety, všeol;>ecně Caietp,nus zvaný, jenž na sněmu Augsburském vybízel knížata říšská k válce proti Turkům a peníze na ni sbíral. 45 Zimnice: On hubený, tenký jako rákos, beze vší šťávy"? On se sklopenou hlavou? On, který byl nedávno mnichem a jedl po-qze sýr? *) On, novopečený sice kardinál, jinak však ve všem dle starého způsobu žijící? On, jenž za tři groše obědvá, jehož kuchaře nejednou jsem zřela jdoucího s trhu S půl librou masa? - Hutten: Převracíš všecko; onen, medle, velevážený, nejctihodnější, jehož oslovujeme stojíce při tom pokorně na levé straně: »Pane, otče, šlechetný!« ten že by vedl život skrblický, když přece Němce nádhery málo dbajícími nazývá? Zimnice: Jak sám žije, o to se nehádám. Se mnou však že by slušně zacházel, ten, jenž svému služebnictvu dává jak špatná jídla, tak špatný šat? Když nedávno jsem zaklepala na jeho dvéře a na mne se rozkatil vrátný, a když jsem prosila, abych tam několik dní směla se uhostiti, pravil mně: Slyšíš, ten hluk? Slyším, řku. Ten hluk pocházel patrně od lidí, kteří za něco žádali. Chleba, vece, chtějí jen po snídani služebníci. Chleba? pravím, což pak tak skromně v tomto domě se jí, že ani dosti chleba nedostanou? Tak skrovně, on na to; vždyť ani nemáme více polštářů a peřin než ty, na kterých se kardinál sám válí a si hoví. *) Byl druhdy Františkánem a stal se teprve r. 1517 kardinálem. Současné prameny italské vskutku jej velebí jako muže stHdmého. 46 Ale kletbami proti tobě jest vyzbrojen a hned by tebe z církve vyobcoval, jak bys k němu přistoupila: vždyť vyslancem jest papeže Lva a má moc dobrého neb zlého dle vlastní vůle zatratiti. Toho jsem měla dost a brzy na to v tobě nalezla jsem štědřejšího hostitele. Hutten: Jak vidím, měl jsem tehdy střídměji jísti. Nezapomenu-li na to, nikdy už mne příliš mnoho u kněží jísti neuvidíš. Avšak, myslím, řemeslníci a obecný lid by se ti do krámu nehodili. Zimnice: Jednak mne s prázdným žaludkem vyženou, jednak od sebe mne krutou prací vypudí. Hutten: Což povedu-Ii tě k domům knížat a boháčů, aneb ke kupcům neb dokonce k Fuggerům *) ti cestu ukáži? Zimnice: Za nic to nestojí. Kdykoli jsem k nim přistupovala, pozorovala jsem, že jsou obklopeni zástupem lékařflv; u nich není pro mne místo; veď mne jinam; prosím tebe pro své dávné dobrodiní tobě prokázané. Hutten: Pro které dobrodiní? Jakou to mně báchorku vyprávíš? Ty že bys někomu mohla dobrodiní prokazovati? Zimnice: Tobě především. Či jsi zapomenul, jak před osmi lety jsem tebe učinila pilným, *) Fuggerové zbohlJ-tli peněžním obchodem, který v 16. stol. v Německu mocně ro~kvetl. Platili za Rothschildy své doby. 47 zbožným, trpělivým, každodenně čtyřikráte tebe navštěvujíc ne celých šest měsíců. *) Hutten: A pravda! Ježto ty jsi mne velice trýznila, až se mně to hnusilo, tím pilněji jsem studoval. Avšak poznávám úmysl tvůj: poukazuješ na toho svého obránce, který naučil tě téhle řeči, jíž posměšně obtěžuješ tvrdíc, že činíš lidi pilnými a nadanými.**) Pravda-li však, co on o dobrodiních tvých připomíná, proč jsi mně rovněž nedala lepší zdraví, an praví, že kdo jednou z čtvrtodenní zimnice se pozdravil, bude tak zdráv, jako nikdy před tím. Avšak já po celá ta léta od odchodu tvého stonal jsem stále brzo tou brzo onou chorobou. Zimnice: Ježto nepojala jsem úmyslu tebe opustiti, a kdykoliv od tebe jsem odešla, odcházela jsem vždy s předsevzetím zas se navrátiti. Nyní však neukážeš-li mně k nějakému pořádnému domu hostinnému, vůbec tebe neopustím, a ať se zlobíš, jak zlobíš, pobudu u tebe celých šest oeb sedm roků. Hutten: Avšak já, jako onen kardinál, budu za tři groše obědvati a střídmě žíti. *) Bylo to roku 1509, kdy Hutten po přepadení od lupičti Lotzových v Greifswaldu nalezl v domě Eckberta Harlemského v Roztokách vlídné a pečlivé přijetí. **) Dle zprávy Gelliovy byl to filosof Favorinus, jenž měl zálibu v paradoxech: chválil Thersita, velebil zimnici. Zimnice: Avšak já tebe učiním labužníkem, že zatoužíš po té a oné lahůdce mnou podrážděn. Hutten: Pak ti ná krk naženu lékaře a zejména toho osvědčeného Stromera. *) Zimnice: A lékaře, a Stromera! Jako bych neznala tvou povahu, že raději bys chtěl celý rok stonati, než jednou neb dvakrát tu protivnou rebarboru užívati neb dvě špetky čemeřice. Proč pak· raději nepoženeš na mne toho slavného doktora, který vida v stolici nemocného zrnko ovsa, myslil, že pacient polknut celého koně. Hutten: Toho se musím vystříhati; nyní vš sk povedu tě zas k jiným hostitelŮ;m. A ježto nechceš nic míti s těmi rozmařilci, pojď tudy za mnou; půjdeme k těm mnichům, kteří líbezně vůbec žijí, což dokazuje, že jsou vypaseni a rozhýčkáni, žijíce příjemně a libě, prodlívajíce ve svých ceHách, zřídka odcházejíce k tělesnému cvičení, což, jak se mi zdá, tobě vadí. Víno však pijí a ryby pojídají do sytosti. To by byl vhodný útulek pro tebe. Zimnice: Tam mne nedostaneš; poslouchají zpovědi starých bab a jsou vyučeni v říkadlech, jimiž mne odhánějí, jak mne spatří. *) Jindřich Stromer, dfivěrný přítel Huttenfiv a humanista, platil za nejlepšího, lékaře své doby. Vystupuje též v níže uvedeném dialogu Bulla. Bulla: A přece jest zákon, abych sem prtcházela prázdna, odtud těžka do Říma odcházeti musím Hutten: Proč pak? Bulla: O smysľu toho musí ~e přemýšleti, ne příti se. Hutten: A nenahlížím přece, proč a jak bychom se k tobě měli uctivě chovati. Snad to od n'ás žádáš, abychom tebe provázeli se slavnostním průvodem sem a tam? BaBa: Právě, jako bully předešlé. Hutten : Věru ty jsi mocna; jestliže hned skutkem učiníš, to, co zde kážeš, třeba, že JSI prázdná a lichá bublina. Bulla: Já však nejsem prázdna. Hutten: Vím jen tolik, kolik jsem zvěděl od tebe, že jsi prázdna. Bulla: Říkala jsem, že peněz nemám ani plodu hojného a tak, že jsem prázdna. Hutteri: Máš něco jiného, čím jsi vyplněna, kdyžtě z míry naduta jsi? Bulla: Mám. Hutten: Co tedy ? Vždyť nesmírně nafouklá jsi. Bulla: Arciť naplněna jsem náboženstvím, mocí královskou, vážností a božstvím Hutten: Myslím, že vznícena jsi pověrou a lakotou, nadutá osobivostí a ctižádostí, spitá prázdným slavomamem a ostatně beze vší poctivosti a řádnosti. Bulla: Neslyšela jsem nikdy zlolajnějšího člověka, a myslím, že není druhého, jenž by s ta- Hutten: Dialogy. 5 6(; kovou drzostí se choval. Totéž činíš jako kdysi oni nakvašení staří skladatelé komedií. Hutten: Nejsem nijak nakvašen, otevřeně ti pravím a bez přetvářky: Propusť nám Svobodu, jinak jsi bublina - Řekové nO/Acpó)"v; říkají bublině~ aneb puchýř jsi - CPVrTYJ/AU jej Řekové jmenují. Bulla: Mýlíš se, to není správný výklad slova, - ježto o důležité věci se staráme, dle slova (30VÁ1] (rada) bullami staří nás nazvali chtějíce tím jménem nás poctíti. Hutten: Ať jméno tvé odkudkoli se odvozuje, nejsi ani bulla, nýbr.ž bulga (kožený vak), neboť peníze odtud odnášíte a peníze těm stvůrám v Římě přinášíte, vy t. zv. bully. Mimo to vidím, že nové plameny lakoty z tebe šlehají. Že pak jsi kožená, to se k jménu bulga dobře· hodí. Bulla: Nevím, máš,..li zrak, když vidíš, že jsem z kůže, ač jsem z blany. Ale' už neopovaž se mne bulgou nazývati, aby jiní se od tebe hanebnému tomu výrazu nenaučili. Hutten: Vím, že jsi důkladně hanebná, ať už jsi bulla či ampulla (škatulka) Avšak, kdo tvým otcem? Myslímť, že jsi dcera Země, sestra Titanů, neboť cosi titanského v pohledu tvém jest. *) *) Titany, syny Gaie a Ur~na, héře Hutten ve smyslu v antice běžné m za úskočné zloduchy. Ponětí Titaml jako vznešených odbojníki'l dnes obvyklé se jen u některých hásníki'l a mysliteli'l jeví. BuIIa: Klameš se: matkou má jest Církev, otcem Lev X., kněz nejvyšší, jeho tedy jsem dcerou čili kreaturou, jak pravidelně se říká. Hutten: Odkud nyní se ženeš, Lvova kreaturo? Bulla: Ze slavného města vládnoucího nad všemi národy. Hutten: Z kterého to? Svoboda: Povím ti, přišla z Říma, kde mezci jsou dražší než koně, kde muži nejsou muži, kde dobré jest zlé a zlé dobré; kde lze hanebným jednáním zásluhy si získati, kde lidé jsou bohy, a kde bohů není, odkud veškeré svobodné jednání vyhoštěno jest; kde penězům otročí lidé a bohatnou; kde všecko právo i bezpráví hračkou jest, kde smlouva není smlouvou, kde nesmluvené· patří za smluvené; kde věrnost jest prokleta, zbožnost zavražděna, bezúhonnost utracena, veškerá poctivost zničena: to jest ta královna všech národů. Bulla: Svobodo udavačská, jak zlomyslně havobíš věc znamenitou. Však ty mně řekni, jak se jmenuješ a kde jsi se narodil! Hutten: Jmenuji se buIIobijce. BuIIa~ Nelíbí se mně to jméno neblahé. Hutten: Přicházím k tobě z Ebenburgu, toho útočiště spravedlnosti ~ tam i koně i zbraně vysoko se cení, tam lenost a zahálka jsou v nenávisti; tam dle toho lidé váží si každého, jaké má zásluhy; tam Bůh jest uctíván, lidé milováni a v péči držáni; tam ctnQ~ti se l1ctí~ * 68 vají, 'lakota vyhošťuje; ctižádost místa tam nemá, proradnost a zločiny daleko odtud jsou vzdáleny, tam svobodně svobodni jsou lidé, tam o peníze lidé nestojí a mocnými se stávají; tam práva se drží ti, kteří zaklínajíce bezpráví před ním prchají; tam smlouvy se zachovávají, věrnost se ctí, zbožnost jest vážena/ bezúhonnost obhajována; tam kvete poctivost, úmluvy platí: to jest ten útulek spravedlnosti. Ty však, která se se mnou seznamuješ, zdaž jsi ta, jež hrozila, že přijdeš s velikou hrůzou? Bulla: Právě ta jsem. Zatratím však Lutherány, kol do kola obejdouc všecky. Hutten: Jaké nebezpečí strojíš mužům řádným! Ale neprovedeš ničeho. Co pak svedeš bez průvodce? Nemáš nikoho, kdo by ti cestu ukázal? Bulla: Eck *) ukázal, ale on nyní od cesty se poněkud uchyluje, chtěje pronásledovati kterési jinochy, již čeho si se proti němu dopustili. Hutten: Hloupý a nemilý to člověk, ale příhodný, aby postavil se v čelo toho podniknutí, neboť jak zlý, tak prudký a ochotný, má-li se nějaké zlo někde podniknouti. *) Eck Jan Dr., známý odpftrce Lutheruv, jenž od své prvé polemiky s Lutherem beL ustání ostrými spisy potíral vzrustající reformační hnutí. 69 Bulla: Co pravíš? Muž vznešený, jejž nesmírně Lev povzne.se, provede-li čin svůj započatý. Hutten: Kéž by už povznesen visel! Bulla: Proč, on protonotář apoštolský, ba i biskup, kdyby nebyl se ze skromnosti příliš zdráhal? Hutten: Pro ten zločin, že se odvažuje mužům dobrým příkoří chystati. Bulla: Dobrým mužům, pravíš? A tím myslíš Luthera? Huttcn: Arciť. Bulla: V nebezpečném toneš bludu. Poslechneš-li mne, jeho neb~zpečenstvím zmoudříš, a, jak se říká, jiné bláznovství budeš míti na mysli. Hutten: Nuže pověz, bezbožnice, pravdu mlu)liti jest bláznovství? Bulla: V jistých případech ano; když bez vybídnutí někdo ji mluví před těmi, kteří jí nechtějí slyšeti, v záležitosti nenávist budící. Přestaň s ním, máš-li rozum. Hutten: O Lutherovi mohl bych umlknouti, o svobodě nikterak. Proč jsi se odvážila vložiti 'na ni ruku svou bezbožnou? Proč jsi se odvážila toho? O tom spolu se musíme dorozuměti, jaké máš právo na svobodu Německa, abys na ni směla ruce "Vztáhnouti? Jaké mtiš právo, dím? Bulla: Právě to právo, které mám nad každým svým poddaným. 7° Hutten: Tedy poddanou tvou jest Svoboda naše, bídnice? Bulla: Já si alespoň myslím. Hutten: Eohové tebe zatraťtež, šílená, bláznivá I Bulla: Bohové tebe vyhlaďtež krutě, bezohledně, tebe~ jenž jsi se odvážil svatým bul1ámzlořečiti, čehož nikdo před tím se neodvážil. Hutten: Počkej, již zle s tebou naložím. Bulla: Budeš-Ii moudrý. propustíš mne; jestliže neústupně budeš usilovati mně překážeti, způsobím, aby se ti špatně vedlo: tedy nech mne odtud odejíti. Hutten: Nenechám, neboť kam pak odcházíš? Bulla: Odkud musím nejen kořist, nýbrž triumf si odnésti. Hutten: Nejdřív pošlu tebe pode jho *) : takového se ti zde dostane triumfu. Bulla: Jen mne pošli, ale nikoliv pode jho, nýbrž do Saska, neboť co tobě do mne, svatokrádče? Hutten: Co tobě do Německa, proradná? Bulla: Co? Jako by vskutku to bylo novinkou, aby zde bully měly zaměstnání. *) Římským zvykem bylo přemožené na znamení potupy nutiti, aby prošli pod jhem t. dvěma kopími do země zaraženými, přes ně třetí položeno bylo; tornu se říkalo :Dsub iugum mitterec - >"pode jho poslati«. 7 I Hutten: Přiznávám se, že jest to věc stará, ale daleko starší jest, aby tady nebyly. Tedy dělejme to, co jest starší! BuHa: Zda římský papež nemá práva posílati sem kreatury své, aby vám dávaly rozkazy? Hutten: Kde by to právo vzal? Bulla: Nevíš? Poučím tebe: Říši římskou dali vám papežové, pro tu svou zásluhu na vás vymáhají, abyste přijímali bully i legaty i čestné zaměstnání obchodní kurtisánů. Hutten: Ani Epikurejci v dávné době takové hlouposti nemluvili. Zcela jsi mne přesvědčila, že nejsi prázdná bublina, hloupostmi jsi přeplněna. BuIla: Já jsem jakýsi Roh hojnosti, kde jest obsaženo, cokoliv chci. Svoboda: Pravdu praví: jest jako roh špatné bojnosti, kde jest lest, úskok, podvod, podskok. šalba, udavačstvÍ, lež, přetvářka, chytráctvÍ, proradnost, zločin, ničemnost, tím jest přeplněna. Bulla: Však já tebe také zlem přeplním za nedlouhou dobu. Hutten: Ještě opovažuješ se hroziti zlem Svobodě, bezbožnice prokletá? BuIla: Ještě opovažuješ se neuctivě mluviti se svatou buIlou, člověče nejbídnější? Avšak k jedné otázce ty mně odpověz, zda ty jsi ten znamenitý muž, který zakazuje papežům zde vládnouti a odvažuje se pány svrhovati s výsosti jejich? 72 Huttcn: Já jsem ten, jenž tebou smýkám: poběhlic~, sem, poběhlice, tam se natáhni Bulla: I ruce odvažuješ se na mne vkládati? Budiž za ten čin proklet, Lev X. o tobě se dozvL Hutten: A přece nejsem dosud větším nepříte lem bull ani větším protivníkem Říma bezbožného než Luther. Bulla: Do nedávna i v Německu takových· lidí nebylo. Ubožáci, jak hrdě odvažujete se vystrkovati rohy? píti z číše? Myslím, že pro svoji nerozvážnost z téže číše babylonské *) dosti zlého se napijete, i Luther i ty, arciť neobrátíš-li se mým napomenutím. Pamatuj si, že jest lépe běžeti nazpět než hříšně běžeti v před. Hutten: Ty jsi to arciť tak doplakala, že není ti možno běžeti nazpět, když jsi počala zle běžeti v před: způsobím, abys ani odtud nemohla, třeba bys sebe více chtěia. Bulla: Ty však budeš Bulle zbraňovati jíti neb se vraceti, neb sem tam choditi dle libosti mně nedovolíš? aneb libo-li v mém království se proháněti? Hutten: V tvém království, ničemnice? To slovo tebe bude státi hrdlo, abych ti dal nějaké příjmení Sexcentoplago (zasluhující 600 *) Naráží se tu asi na spis Lutherův o Zajetí Babylonském, kde dokazuje, že i věí'ícím má býti dovoleno píti z kalicha. 73 ran): tak ti zbiji údy všecky - pochutnej si na mých pěstech! . BuBa: Nemám hladu! Hutten: Jen si pochutnej! Bulla: Ty mne tedy biješ? Hutten: Necítíš? BuHa: On mne tluče! Běda tobě! Hutten: Běda tvým lopatkám! BuHa: Bídně) přebidně zhyneš, jak na tebe se patří. Hutten: Ty dříve, než bys mne neb kohokoli jiného mohla zhubiti: ty máš hojné rány) bezbožnice! Hulla: Přestaň, nejbídnějšÍ,všech pozemšťanů I Hutten: Přijmi jen, Bullo ničemná! Bulla: Neumím takových darů přijímati. Hutten: Ale naučíš se a přivykneš. BuHa: Řekni, ničemníku, kdo mne dal k tobě do učení, abych proti své vůli od tebe musila býti vychovávána? Hutten: O své vůli vzal jsem tebe do učení. Bulla: Bláhovče hloupý, který se o to pokoušíš I Tedy nech mne odtud odejíti tam, kam jsem poslána. Hutten: Co tam budeš dělati? Bulla: Vždyť jsem ti to již řekla a mám k tomu vše zřízeno, upraveno, sestaveno v pořádku; již jest čas, lidé jsou pohotově a příležitost po ruce, že nikdy nebyl čas k tomu vhodnější. 74 Hutten: To, co máš po ruce, z ruky ti vezmu I Kam pak se ženeš? Pohled'- na mne! Jako, by byla znamenitá, se staví vykračujíc a nesouc se: někdo by mohl mysliti, že za něco stojí. Pohleď na mne, pohleď, ranami tebe sraziti musím, zlá ničemnice! HuIla: Pomozte mně, přispějte mně, zbožní Němci kdekoliv, přineste mně pomoc, ana krutě schvácena jsem; zde jest člověk, který bully týrá a Lvu X. se vysmívá. Hutten: Mezitím tu máš zase rány! Bulla: Pusť mne, pravím: není potřeba, abys o mne se staral zle a nevítaně. Hutten: Ustanovil jsem se o tebe starati: a hned z jedné bully mnohé udělám. Hulla: Ty že uděláš bully, podvodníku? Vždyť to jedině papežům jest dovoleno? Hutten: Nové arciť neudělám, avšak tebe rozsekám na mnoho drobných kousků. Bulla: Zdivočilejšího člověka nikdy jsem neviděla. Hutten: Ničemnější bully nikde jsem neviděl: jak jsi ohyzdna a nemila samým pohledem! Bulla: Jsou však lidé, kteří mne jako boha ctíti budou, jestliže ty mne k nim pustíš. Hutten: Věru to nejsou lidé svobodní, kteří tebe uctívají, tebe, jež jsi chlubna, nestoudna, nečista, plna zločinu a prorady, jež přes to časem velice sebe sama velebíš a ukazuješ s povykem to, čeho nemáš. Tu máš dvojnásobné 75 rány, a zaS nové: tak sluší se zacházeti s řím~ skými vnadidly. BuHa: Jen kdybych se mohla vzpružiti, abych se ti postavila tváří v tvúř. Co mne, slabochu, biješ? Myslil jsi, že neumím se brániti? Mýlil jsi se, poznáš, že BuHa jest hrdinská! Co mne biješ? Běda tobě! Hutten: To jest to, co jsem chtěl, abys se ostnu vzpírala, abych tebe nezahubil, aniž bys se vůbec bránila; trochu si zuř, jen abych tebe pustil, vydal za nedlouho. Drž, hrdinská BuHo, drž, dcero Lvova, tuto ránu také snes, stvůro papežova, tak se u nás zápolí. Bulla: Běda mně, běda pro bohy I Kde nyní Eck? Kam dobrý ten muž prchl? Předvídal tuto pohromu, tedy vzal nohy na ramena: tak jsi mne zničiti chtěl, lstný theologu, nepoctivý uprchlíku! Hutten: Nesluší se bojuvné Bulle tak rychle p02býti mysli ani tak lomoziti: vytrvej mužně a braň se I BuIla: Nepřišla jsem k tomu způsobu boje. Hutten: Vím, že jsi zvykla bojovati ničemností, úskokem, udavačstvím; však u nás se bojuje jinak. BuIla: Tedy mně se nelíbí s tebou bojovati. Hutten: Avšak mně se líbí tebe zničiti úplně, jež jsi zlá a zlou ničemností naplněna. BuIla: Ať jsem jakákoliv jinak, jen když tobě jsem neškodila. Hutten: Že jsi mně neuškodila ty, jež zamýšlíš zhubiti mé přátely a vyhladiti společnou svobodu? Bulla: To jsem nezamýšlela; co jsi slyšel, řekla jsem žertem. Hutten: Avšak tahle ztýrána a rukama krutě trápena tvýma. BuIla: Vskutku, že až sesinala. Hutten: Zhyň, ihned zhyň! BuIla: Ustaň alespoň na chvíli a poslyš mne: tento čin velké nepřátelství by ti mohl zjednati. Hutten: Jakých lidí? Bulla: Předem celé' kurie římské. Hutten: Jejím přítelem nikdo řádný býti nechce: rád jsem jejím nepřítelem. Bulla: Pak kurtisánů veškerých. Hutten: Ani jejich nepřátelství není ml nemilo; co však chceš na rtlně jiného? BuIla: Nic, než abys mne nechal. Hutten: Nevhodně věc tak důležitou protahuješ; tu máš jednu! Bulla: Kde jest tak dlouho pomoc pro mne? Kde zbožnost? Kde úcta náboženská? Stále méně a méně uctivě, jak se zdá, bulI si tu váží. Kde zrádný Eck, který mne do takových útrap přivedl a pak opustil? Přispějte mně, křesťané, na pomoc! Hutten: Nepřispějí vědouce, že špatné zásluhy máš o Krista, víru a náboženství. Bulla: Pomozte, slyšte mne, zbožní Němci, má-li vás Kristus slyšeti. 77 Hutten: Nečiní toho; neboť raději chtí býti svobodni. Bulla: Blahoslavení, kteří mne podporují. Hutten: Šibenice zasluhují. Tu máš na lopatky. Bulla: Pomozte, Němci, II nichž vždy Bully slávy požívaly. Hutten: Avšak nyní nenávisti a nepřátelství úhlavního požívají. Bulla: Tomu se věru divím: neboť ti, kteří nyní od nás se odvracují, druhdy za světlo očí svých nás pokládali a proto uctívali; někteří myslili, že život bez nás ani životem vůbec není, a proto za velkou cenu si nás kupovali. Hutten: Už dnes jest jinak: ti, jimž druhdy za oči jste sloužily, neměli tehdy zraků vlastních i užívali vás jako očí umělých; nyní vynalezen byl lék, tak že nepotřebují cizích očí, ježto ozdravili si oči vlastní a jich užívají. Bulla: Klet budiž lék, který z dřívějších pohostinných útulků nás vyhání a pomoci zbavuje. Hutten: Kletba nejhorší tobě, BuBo, jež od těch žádáš hostinný útulek, jimž škoditi hodláš, a i za mé přítomnosti odvažuješ se dobrým zlořečiti. BuHa: Tedy abys viděl, že něco jsem, kdo pak jsi ty, pro kterého nesmím říci, co chci? Hutten: Jsem ten, jenž tebe bije; běda tobě! Bnlla: Zhyň, bídníče, třikráte zhyň, jenž Bu(]y se dotýkáš ponuknutím ďáblovým, proklet budiž, ještě jednou proklet I Hutten: Ty však budiž Bullou a tu máš jednu a tu máš druhou ránu! Bulla: Synu Satanův! Hutten: Prázdná bublino velkého šprýmaře, tu máš! Bulla: Dnes, jak vidím, za každé prázdné slovo dostanu plnou ránu. Hutten: Chceš raději tohle či dáti pokoj? Kdybys byla zůstala v Římě, byla bys se vyhnula nehodě. Bulla: Ale dám pokoj, až mně papež nařídí. Hutten: Arciť nevím, co on ti přikáže, avšak sám zakazuji ti odtud nohou se hnouti, tak velím a káži; neposlechneš-li, způsobím ranami svými, že dáš, nerada sice, pokoj: a věru mně se zamlouvá s tebou takto ranami si hráti. Bulla: Avšak mně se to nezamlouvá; hledej si někoho jiného, s kým bys si hrál: já nejsem tvá hračka; ale pověz, ty pohrdáš vládou Lva X. Hutten: Nejenom Desátého Lva, nýbrž Desíti Lvů, kdyby ne3pravedIivé rozkazy dávali. BuBa: Odstup ode mne, již teď, což neslyšíš? Hutten: Dříve tebe zničím se šk0dou a pohromou, plnou šaškovství, loupežnici, škůdkyni, jež ze země statky vyváží. Bulla: Kde jste tedy, vy zbožní Němci, nábožni občané? Kde davy mnichů, věrné to vždy komonstvo papežovo? Kde ženštiny bohabojné, náš to lid I pokolení nábožné? Kde kurtisáni, BulI to obdivovatelé? Kde jste Vy, kteří 79 jste stříbrem zahrnovali Bully a jich prodavače? Nyní mne alespoň před tyranem braňte! Hutten: Řekl jsem ti to již, mají sami oči, nehledají jich venku, kupují je za cenu mnohem menší; neslyší pokřikování tvého, ozářeni podivuhodnou osvětou, tak že místo pověry, kterou vy jste je zahrnovali, pravé náboženství vyznávají, místo modloslužebnictví zbožnost uctívají. A proto ani nevolej, i to ti zakazuji. Bulla: Což nedovolíš, ani, abych bolesti své hlasem dala průchod? Hutten: Nedovolím. Bulla: Co jest to za ne spravedlivost ? Hutten: Na opak velká spravedlivost; neboť blízko odtud leží, kteřísi choří starci, ježto křikem svým budíš, jichž žádná z tvých spolustvůr nebudila; tedy přejí si klidně podřimnouti a ode všeho hluku zcela si odpočinouti, trávíce dny své libě, mile, zábavně, ty čepy *) okršku zemského, v nichž všecko se točí. Bulla: Jen kdyby se dozvěděli, te jsi se odvážil na mne ruku vztáhnouti! Hutten: Myslíš, že by něco učinili pozoruhodného? Bulla: Něco, čeho bys zasloužil. Hutten: Jen kdyby mohli: neboť mám velké zásluhy, kterýž zacházím takto s ničemni€Í, jak jsi si zasloužila. *) Nepřeložitelná hříčka slovní; čepy slují latinsky cardines, a tím se naráží na kardinály. 80 BuIla: Tedy k tomu mně odpověz: necháš mne se vrátiti, odkud jsem přišla? Hutten: Nenechám, aniž bys dříve se zle měla. BuHa: Tedy mně ještě přidáš něco k těm ranám, pod nimiž téměř byla bych klesla? Hutten :Jiní ti přidají. BuHa: Jiní, řekni mně prosím, což ještě někdo jiný takového zločinu by se odvážil? Hutten: Ovšem že ano, a ne jeden. Kolikrát ti to mám říci, že nejste více očima nám tady? Bulla: Proto tedy dostaneme rány, že nás tu není potřeba? Hutten: Právě proto, že je vás nazbyt: pročež ustanovili jsme, že skláme vás všecky, kolik jen vás sem přijde slibujících, že nesete světlo, třeba že čirou nesete temnotu a nalhávajících, že jste životem, třeba že jste hlavními původkyněmi smrti záhubné. Ale již dlouho, jsi nedostala rány, tu máš! Bulla: Bě,da, běda, pře běda ! Hutten: Tak nejlépe se sluší, abys ty křičela, já bil. BuIla: Dozví-li se Lev o té věci! Hutten: Ty mu o ní jistě zprávy nepodáš, ježto zde pod ranami mými zhyneš. BuHa: Pomozte mně, křesťané. Hutten: Neslyší. BuIla: A přece slýchávalL Co mám tedy já ubohá činiti? Hutten: Máš býti bita, jak na tebe se sluší. ~I BuHa: Zda někdy ustaneš mne bíti, třikráte prokletý? Hutten: Zda 11ěkdy ustaneš mně látL třikráte záhubná? Bulla: A přece vlastností bull jest proklínati,