Arne Novák • Jaro v Čechách Arne Novák Jara v Čechách 19°1 Praha F. J. Miiller 1940 I. Stuleny a zaklety neviditelně mlhavou tradici mytu a rozmarem baroka do legendy gotických věží a dvorných madrigalů italských a španělských štítů, šumí koruny stromů Jeleního příkopu za opojných májových odpolední, plných nadějí a tušení, těžkou a melodickou píseň svého osudu. Do bflé a růžové hudby Ikvětů třešňových a křehkých kalíšků hrušní a jabloní plynou smumé a zádumčivé akordy 7 černavých jedlí a smrků vztyčených v koutě temném a opuštěném, a moudře a oddaně rytmický pohyb korun širokých ořechů zakončuje píseň onu refrainem slavným a vážným. Neboť píseň stromů jest hluboké a nádherné poema filosofické, o jakém snili dávní mudrci: žijí v ní nejen forma a duše věcí, ale i mystická příčina a záhadná souvislost jich, žije v ní nejen svět tvarů a pohybů, které dávají obsah životu básníka a malíře, nýbrž i hluboce ukryté ideje tvorstva, jež hledali myslitelé za únavných dnů bez dobrotivých večerů a za rozpálených nocí bez útěšných jiter, žije v ní i kosmický smysl, jehož konečné poznání činilo smrt světců středověkých církví hodinou slavnostní a žádoucí. V hudbě stromů opakuje se eurytmicky, ve variacích kouzelných a složitých veliký vůdčí motiv života vůbec, motiv souvislosti jedince s půdou a domovem, spří- 8 zněni s bratry živoucími i mrtvými, aniž by setřen a smyt byl život individuální, hrdinský a nespoutaný. Všech dvaatřicet větrů jest bratřími stromům a přáteli jejich větvi, všecky barvy slunečního světla jsou milenkami stromů a není písně letící vzduchem, jež by nezachvěla vrcholkem stromů: podoben básníku impresionistovi, který žije všemi náladami dne, řeší strom umělecky ve vzduchu a světle problém svého života. Než kolik básníků vytrhuje se násilně z rodné půdy a prchá prostředí domoviny, aby mohli býti svými a žíti barvami a hudbou imprese, kolik přetíná kořeny tkvící v tradici a krvi předků, aby byly větve jejich volné a osvobozené? Naprosto cizí a neznámé jest přerušení to stromům a jejich písni: míza jejich, jež stoupá až k vrcholkům opojeným náladou nádherného okamžiku, prýští z temných a živných hlubin země, odkudž brali otcové a dědové stromů život svůj již před 9 staletími: zdaž jest slavnějšího a zbožnějšího aktu životního než stálý ten návrat k matkám? A kdežto básník umírá osamělostí, nedoveda nalézti rukou, jež by s jeho rukama splynuly v pochopení, kdežto. jemu se zdá, že bratří jeho rozhozeni jsou osudem do tak nekonečných dálek, aby nikdy se nesměli setkati, cítí strom něžně a tiše se svými druhy, věda, že teprve symfonie jejich zeleně znamená kouzlo lesa a sadu, věda, že teprve společná píseň jejich bratrství ;estveliký zpěv života a umírání. Zatím co šumí ty strofy hluboké a moudré do elegie šedivých říms a trpkého smutku rozpukaných soch a váz barokních na starých stavbách němě si stěžujících, že tvůrcové jejich nedovedli najíti tuto konejšivou jednotu života a neznali harmonie srdce a tradice, zatím co bílé květy padají jako tajené polibky na černé zdi, mísí se rytmus stromů s chorály osmnáctého věku, jež bělovlasí umělci milující Bacha 10 a Haydna hrají v svatovítské katedrále, ne aby přesvědčili Boha o sobě, nýbrž aby si uvědomili zas těžkými a patetickými symfoniemi, že dnes, kdy rozpadla se vznešená a majestátní království monarchů neobmezených a silných v moci a pohrdání, žije Jeden z nich, Jediný a Absolutní. Staré ořechy rozumějí té hudbě a obdivují se jí,neboťi jejich široké koruny jsou naplněny vznešeností a slávou majestátu, ale třešňové větve, štíhlé a něžné, podobné rukám roz pi atým k objetí cítí jen cizotu a dráždivou bolest vzpomínky. Dotčeny dosud leptavým zklamáním, jež znovu a znovu lehalo do jejich prázdného náručí, když doufaly v mrazu a sněhu v příchod jara, nedovedou milovati smírné symfonie oddané úcty. Jejich květy sladce růžové vykoupeny jsou sterými vzdechy; neboť zdaž nepřichází jaro u nás teprve tehdy, když čekavše je sedmkrát a připravivše sedmkrát 13 marně duši svou pro jeho přijetí ztratili jsme všecku již důvěru? Jedle a smrky v ztemnělém úkrytu nedoufaly a netěšily se marnou nadějí v příští jara, neboť tam, odkud přiletěla kdysi seménka jejich, na horách pomezných, není jara. Hluboká a zamlklá moře lesů, vlnících se přísně nad dědinami ubohými a pokornými, nad starostmi a bědami horalů tvrdých a bolestných, neznají květů a tančivé hudby ptáků. Do máje leží sněhy a ledy na strmých skalinách a úbočích porostlých borovicemi a vřesovím a pojednou přijde léto bez ženského kouzla a úskoku, jenž činí duši sensitivní. Kapradí a přesličky jsou květena toho kraje, jehož Bůh jest přísný a nemilosrdný, dávající lidu příliš málo chleba a příliš mnoho mozolů. Kostnatí horalé ostře řezaných rysů, vyklenutých čel a pronikavých očí nepoznají nikdy krásy života: celé jejich žití rozpiato jest mezi Bohem a režným 14 chlebem. Bible, jediná kniha, již čítají, není jim knihou, ale silnou pavézou proti ďáblu, jenž přichází za nocí vysílených a mrazivých a ukazuje na tisíceré balvany žulové nezoratelných strání slibuje, že promění všecky kameny v chléb, zřeknou-li se svého Boha. Duše toho lidu, jež nedoufá více, vidouc, že nejdražší jejich naděje v pomoc krále Marokánského a příchod Beránkův se nesplnily, žije v cévách borovic a jedlí, které rozřešily bolestnou a komplikovanou otázku jara v Čechách tím, že ji negovaly vůbec. A přec do jejich skepticismu šumí dívčí květy třešňové, jež zalijí celou Prahu za májových nocí nekonečnou zátopou. Černá věž, podobná poslednímu výkřiku přemoženého rebela, zkropena jest květy a Vltava podobá se velikému bělostnému koberci komnaty svatební. Na starém židovském hřbitově kvetou keře do kabalistických snů, bělostné náhrobky zadechnuty stříbrem měsíce oživují a nápisy jich šeptají maximy rozplašené synagogy. Pojednou zvuk varhan rozplyne se nad Prahou, u sv. Víta hraje píseň pokory kněz apostata. S přesností kyvadla šlape mu jeho přívozník, diirerovský kostlivec měchy, připoutav předem lodku zčernalou a vratkou k břehu vltavskému hluboko pod Černou věží. I do ní padají třešňové květy českého jara a vystýlají ji. 16 II. Hluboko pod meditacemi stromů a mladistvou zelení trávníků, jichž pampelišky podobají se vzácným zlatým mincím, které slunce rozhodilo chudé zemi do klína, zurčí neslyšitelně skorem přes kamení a mrtvé větvičky, odhozené stromy tak jako odhazujeme zbytečné vzpomínky na mrtvé přátele, nepatrná a skromná Brusnice, dávno již nelemovaná trpkým šarlatem oněch krvavých bobulí, jež daly jí jméno. Malé děti se zatajeným dechem čítají o ní ve svých čítankách a tvoří si ilusi zářivou a malebnou a nedočkavě těší se na chvíli, aby poznaly říčku, jež jako ukolébavka zvonila do prvních dnů Hradčan, a přišedše po letech do Prahy jezdí lhostejně tramvajemi po nových železných i kamenných mostech přes Vltavu přemítajíce o sociálním bezpráví mostného a nepomyslí na Brusnici, do níž napadlo hnijící zlato zvadlého listí, aby ona sama zapadla do trouchnivějících pergamenových listů starých kronikářů. Romantičtí básníci, již cítili se cizinci v dnešní Praze, poněvadž příliš vroucně milovali Prahu, setkanou ze stříbrných pavučin mytů a legend, milovali ji však a dali zazvoniti jejímu skromnému toku ve svých verších. Co miluje básník než marnou a nicotnou krásu, s čím cítí více než s kulturou zdušenou než směla vykvést, s bohy, jimž nedostavěny chrámy, s oltáři, na nichž nebylo obětováno? 18 Tichý a téměř neslyšitelný akord Brusnice, jejž šeptá do symfonie českého jara, jest akord českého pohanství. Nikdy nevzdal se národ rychleji a snadněji své víry, nikdy nezapomenul kvapněji dávné tradice, aby vrhl se novému bohu v náruč. Přešli jsme pohanstvím jako procházíme krajinou pustou a neplodnou, nesklonivše se ani k půdě s otázkou, zda by jednou z ní vypučely květy. Kníže pražské odřeklo se pohanství z politiky, aby brzo vzdalo se z politiky řeckého ~řesťanství a zaměnilo je římským. Srdce, jež odhodilo staré bohy, bylo příliš lehké a povrchní, zacházelo s božstvy jako s údělnými knížetstvími. Když konečně rozmetalo všecky chrámy pohanské a rozbilo umy všech starých hrobů, pokoušelo se vzbuditi a zavolati božstva zpět: žádalať toho protibiskupská politika. Ale bozi se nevrátili. Za heroických nocí sedávají na vyšehradské skále a hledí do Vltavy. Klidni, nikoliv bez ironie. Svantovít se zálibou dívá se na titěrné lodičky, jejichž plavci modlí se vroucně k svatému Janu. Perun s povznešeným smíchem ukazuje časem na kapitulu vyšehradskou, jejíž dobří kanovníci vindikovali pro sebe spokojeně jediného básníka, který rozuměl bohům pohanským. Rozhořčeně žene se Bohu do tváře, Perun vzpomíná, čím kdysi vládl. Ale pražské jarní noci jsou veliká tichá elegie a bozi jsou příliš bohy, než aby ji rušili. Za týchž nOGí sama v své plavé kráse, podobna oživené písni květů a hudbě měsíce, s přísným klidem hledí Libuše dílu svému vstříc; resignace, jež leží na jejích neuspoko-. jených rtech a v očích plných touhy a rozčarování, mluví o vnitřním vzrušení, neboť, ač Vyšehrad rozmetán, ač bozi, z jichž run věštila, zbaveni svých oltářů, ač dávno rozptýlena družina Libušina, žije ona, jediná, dále. Sestoupivši kdysi od bohů v zemi panenskou a 20 svěží, chtěla obohatiti svou dtiši, rozepnouti její peruti do nekonečných dálek. Avšak země nedala jí nic a vzala jí to, co přinesla Libuše z oblaků: kouzelný poklad ilusí. Neboť k čemu zpívati lidem písně plné touhy a síly, když lidé vždy zůstanou tupými, připoutáni k své hrudě a skývě? Neboť k čemu zakládati jim města a stavěti hrady, když do nových měst a do nových tvrzí přivlekou vždy staré své bludy a bědy? Neboť k čemu jim věštiti hvězdnatou budoucnost, když věštby dají si vykládati od arabských obchodníků, kupčících v zlatě a hedvábí? Neboť k čemu povznésti k sobě oráče na stolec knížecí, když on ve chvílích, kdy hvězdy padají do Vltavy, vytáhne svůj nůž a bude přikrajovati k svému chlebu svého sýra? A vidouc, že zbytečné žít, odhodlala se Libuše vrátiti se zase k bohům. Ale dříve pro- 2, šla celou zemi, poslechla velký· zpěv všech slapů házejících stříbro a opály, vdechla závratnou vůni všech květů, snila sladkými báchorkami všech hvozdů a legendami všech skal. Než, stoupajíc zvolna oblaky k bohům, tesknila ví~e než kdy jindy, že týž člověk, kterého kdys tolik milovala, přišel jen nádheru onu porušit. Její osud vrací se znovu a znovu: ženy smutně krásné, jež nemají bohů, k nimž by se uchýlily, a jež poznaly neméně bolestně, že život není než osudná ztráta ilusí, bloudí alespoň lesy a poslouchají jejich složité strofy tesané v heroických trochejích a opíjejí své subtilní duše všemi barvami a všemi vůněmi, aby zaplašily trpký zápach lidské bědy. Když do otevřeného okna vane jim symfonie českého jara, slyší jasně v ní i akord Brusnice a rozumějí mu s povzdechem. 24 III. V jarních nocích zastřených bledými oblaky a těžkým aromatem nedočkavě pukajících poupat, kdy vzdálené hvězdy chvějí se jako diamantové jehlice ve vlasech obrovské orientální modly ženského božstva, sní mrtvá gotika katedrály svatovítské němě a zádumčivě. Ale o polednách, za nichž zlato slunce jest rozestřeno po pilířích a rozlito hýřivě v SVěŽ1Ch korunách, za nichž vzduch melo- dicky zvoní kovovými krovkami brouků a prchavými křídly motýlů, za nichž syté ticho padá do zvonic mezi popel zvonů a do hrdel ptáků zmámených stoupající mízou stromů a tancem rozmařilých barev okvětních, rozezpívají se náhle všecky fiály, všecky kamenné listy akanm a břečtanů na vlysech, všecky růžice špičatých oken doby karlovské: neboť jejich chvíle se vrací. Jako polohoch přijížděje do Čech, kde mluvili všickni vytrvale o dluzích a špatné stříbrné minci, kde hovory o malebné kráse země vyznívaly praktickým refrainem o zastavených hradech, kde na otázku po originálním střihu domácího kroje následovala odpověď o úpadku cechů, přinesl si Karel IV. z Francie, kde naučil se milovati slavnostní důstojnost bělovlasých štíhlých biskupů a rozmarné kouzlo princezek smějících se stříbrnými penízky, veliký sen: vyvolati v Če- chách slunnou a zářivou náladu jarního poledne. Byla to sladká reminiscence na moudré vychovatele a dobré druhy, již mluvili neustále o novém jaru jednotlivce i národů, již metaforami Vergiliovými a Ovidiovými v ozdobných eklogách vítali zlatý věk, již r~konstruovali Imperium Romanum v periodách ocelového zvuku a klasického učlenění. Karel, jenž miloval jižní vína a jižní temperament, poslouchal ty deklamace tak rád jako tančivé strofy proven~alských troubadourů, chápal vidinu svůdnou a klamavou: renaissanci, ale nekořil se jí. Kultivoval svou individualitu jako oni, mluvíval často v intimních chvílích se svou duší, psal autobiografii: ale ta nevrcholila jako analogické práce renaissančních současníků oslavou ohně Prometheova, Karel vsunul do ní legendy křesťanské. Cítil se synem Matky Církve oddaným a zbožným, blouznil o kouzlu zter'nnělých chrá- 27 mů, měl chvíle mdloby a pokory, kdy vzpínal ruce po lemu roucha Madonina. Na ohnivé apotheosy helénského názoru životního odpovídával svým italským přátelům: "Zemříti krásně a důstojně lze pouze s krucifixem v ruce," nedbaje jejich epigramatického sarkasmu: "My nechceme krásně umírat, nýbrž krásně žít!" Než jeho křesťanství nebylo víra umírání. Poznal, že katolicismus v Cechách nebyl dosud umělecky prožit, že příliš prosté a jasné románské chrámy, zbudované jeho dědy a pradědy, že stinné knihovny klášterů benediktinských a premonstrátských, favorisované zbožnými Přemyslovnami, nejsou českým výrazem katolického kultu. Jal se vychovávati ke kráse a zbožnosti svůj lid, jehož řeč mu byla poněkud cizí, ale jehož oči prozrazovaly mu duši zrozenou pro vkus a aristokratickou něhu, jal se buditi skryté půvaby Prahy a 28 snažil se znásobiti jejich působivost; počal shledávati staré legendy a přibližovati je opět srdci lidu. Dětinsky se těšil, že nalezl mezi svými praotci zmužilého rytíře křesťanského, svatého Václava, jenž požívaje sám chleba nebeského, v noci roznášel nuzným chléb pozemský. Dal znovu zazpívati starý chorál, a když v chrámě, koncipovaném cizozemskými umělci, již tvrdili, že kamenné gotické růžice na českém slunci jinak rozkvétají, věřící zpívali s oddaností dítěte a vroucností ženy, strofu plnou lidového humoru, naklonil se jemně k svému přísnému sousedu a zahroziv prstem, řekl: "Viďte, ta sloka patří také vám." Graciesní úklona osloveného potěšila císaře, jenž ve svém kancléři Janu ze Středy ctil muže učeného a svatého, rozumějícího nejen symbolům Písma, nýbrž i tajemstvím řeči vůbec. V chvílích, kdy osamotněl hlu- 31 bokomyslný kancléř mezi akty a kodexy, přemýšlel o řeči, jež by subtilitami svého výrazu odpovídala subtilitám nové doby, neboť pronikavý učenec a státník věřil v jednotu celé kultury. Skutečně v jeho studovně pochmurné a ztemnělé rostl nový jazyk svaté říše římské národa německého. Karel chvílemi odcizoval se svému druhu a rádci, jenž vždy radil císaři a nikdy králi, kategorická přímost a logická neústupnost důsledného Němce, jejž panovník uctil i poškádlil propůjčením biskupství v ryze české Litomyšli, byly cizí jeho duchu. Tím více miloval, bratrsky skoro, nepostradatelného Arnošta z Pardubic, o němž nebylo lze rozhodnouti, zda jest dokonalejším arcibiskupem či vzornějším kancléřem university. Arnošt býval pravidelně přísný a vážný jako jeho jméno a miloval pouze knihy a svaté otce, s nimiž hovoříval dlouho do noci jako s živoucími přáteli, někdy však probudil se v něm duch jeho strýce, nespoutaného diblíka a'groteskního moralisty, jenž převlékl všecky pány, rytíře a zemany království českého do koží zvířecích a postavil je před krále. V těch okamžicích, kdy Arnošt upadal v náladu Smila Flašky, poslouchával jej nejen císař, ale i císařovna a koketní dvorní dámy, jež s úžasem se dozvídaly, že tento smíšek zná po paměti celou Zlatou legendu Jakuba de Voragine a že císař bez něho nedovede uskutečniti své dílo životní. Karel, velmi jemný znatel a ctitel formy, jenž volil sám drahocenné kameny, jimiž měly rozkvésti kaple jemu nejdražší, jenž sám sestavil ceremonie! korunovace krále českého, boje se, aby některý barvitý detail nepřišel na zmar, jenž dlouho přemýšlelo graciesní formě klenotů korunovačních, miloval muže, pronikajícího k jádru problému. Polofrancouzský sen Karlův o jaře v Cechách naplňoval Arnošt životným obsahem. 33 Jaro přicházelo neslyšně, jako v plesových střevíčcích, neviditelně jako láska: ale všickni je tušili. Nemluvilo se více o dluzích a úpadku cechů, ale měšťané na Novém městě potkávali se a tázali se po nových růžicích v Arasově kružbě a po výsledku subtilní theologické hádky mladých magistrů. Na vlnitých kopcích na úpatí českého Středohoří rozkadeřila se lehce stínovaná zeleň vinné révy, slunce houpalo se jako obrovská broskev nad radostnými vinohrady a skákalo svévolně s pahrbků do Vltavy a z Vltavy na pole chvějící se předtuchou žní, jako se vlní těžké žluté hedvábí při dotyku jemné ruky. Lehkým a šťastným krokem kráčeli poutníci mimo a na tváři ležel jim úsměv nad českým jarem a radostná předtucha, že české víno bude jemnější a sladší než všecka vína cizí ... Ale píseň fiál a ladných svorníků, barevných oken a útlých pilířů nemá poslední 34 strofy. Jen když utichnou kamenné květy a architektonické zdoby, dotkne se Osud starobylého zvonku, jehož hlas jest zakřiknutý a bolestný; a jako refrain nedozpívané písně zavzlykne srdce zvonu třikrát do ticha hradního nádvoří: "Jaro v Čechách ... Jaro v Cechách ... Jaro v Čechách!" 35 IV. V královské zahradě šlehají mezi sněhem kamelií plameny tulipánů z Tisíce a jedné noci, do dívčí něhy plaše modrých hyacintů hýří mámivý purpur plných karafiátů, stromy přenesené z orientu skládají své vějíře šelestivé a lesklé nad prostou básní rozvitých hlohů, a chvílemi rozezpívá se Jarošova studna romancí o princezně Italii, jak přitančila do Čech a našla mnoho milenců, kteří jí chtěli 37 ukázati celou svou zemi a trápili se a vzdychávali, že princezna dala se zamknouti na sedm zámků do zeleného Belvedere a dívala se tak dlouho na panoráma Prahy, až umřela krásou. Romanci tu, padající do nové nádherné královské zahrady, poslouchával dlouho a rád hradčanský samotář a smutný snílek císař Rudolf II., jenž neměl přítele než tiché hvězdy za nocí a pohled na Prahu za večerů. Jeho španělská vlast, kde ženy objímaly Krista s paroxysmem vášně, kde básníci přistupovali k stolu Páně, než psali svá auto, kde malíři cítili stigmata světců, jež malovali, byla mu pouhou vidinou, jež příliš brzo prchla. Nenáviděl Vídeň, kam chtěli jej zavléci, to město banálních a frivolních lidí, jež zpívalo posměšně písničky o sultánu a půlměsíci, jež chvastalo se stále, že chrání Evropu před Mohamedem, a nemělo více kultury než kolik může dáti ustavičné hltání kávy, přinesené vy~ smív-tmi Turky. Hrozil se s děsem a nechutí ceMho národa a pokládal tuto ra~u silnou a důslednou, rostoucí a svalnatou za příčinu, že lidé vždy méně cítí s krásou a uměním. Tušil, že jednou po jeho smrti přijdou barbaři a zničí jeho umělecké sbírky a poklady, neboť neodpovídají ani jejich pastorské násobilce o mravním účelu života, ani jejich profesorsky rozumové moudrosti o zdokonalujícím se poznání, a hladil při té děsivé myšlence své kameje a plakety jako matka hladí vlasy dítěte, jež zítra půjde do světa tak ukrutného a nepřátelského. Sláb a churav, s rukama něžnýma a průsvitnýma, se zrakem unaveným a předrážděným, bál se síly německého ducha, jež titán~ sky sahala k nebesům a chtěla poznati čistě intelektuálně a spekulativně podstatu všeho; a přece byl zvědav, zda mezi jeho Kelleye a 39 GiistenhOfery nezabloudí jednou ten nenasytný milenec poznání a odbojník Boha Doctor Universalis, Pyromanticus, Hydromanticus, Chiromanticus, Magus Joannes Faustus; leč Rudolf nechtěl se ho zeptati na causae finales ani na verbum mirificum, chtěl jen, aby mu vyvolal Helenu ... Jemný a subtilní se schopností pozorovati celý den v královské oboře červené javory dýchající podzimem do jara ostatní přírody a obdivovati se pasivně a němě po dlouhé týdny bílým liniím ňader svých milenek, stal se císařem německého národa. Pastoři byli tím slavnější, čím více nadávek metali s kazatelen, novely byly tím čtenější, čím hrubší výrazy je vyplňovaly, dramata byla tím oblíbenější, čím častěji padlo slovo "vapula", domnělí básníci psali verše o ošklivém hmyzu s hnusnými detaily, a Luther, druhý prý Pavel, jenž přišed do Říma rozkřikl se svým selským hlasem na uměleckého papeže, a jenž před božskou katedrálou, pro niž pracovali Michelangelo a Raffael, neměl jiného dojmu než ten, jenž nutil jej k recitování kapitoly Apokalypsy o nevěstce babylonské, ten Luther založil náboženství, vhodné právě pro sedláky a lancknechty. Luther byl Rudolfovi ničitelem krásné latiny Erasmovy, zuřivým obrazoborcem. Znechucen celým tím divadlem přišel Rudolf do Prahy, jež, třeba její magistři hádali se o dogma transsubstanciace, byla vytouženým útulkem duše churavé a jemné. Její štíty a věže splývaly v obraz nezapomenutelný umdlenému zraku, její bizarní kouty a zachmuřená podloubí, její groteskně točité uličky a blahovolná náměstíčka denně obohacovaly duši, její zahrady měly zeleň hlubokou a utěšující. Rudolf vzpomínal na Holandsko a jeho rozmarnou malebnost a 43 počal experimentovati, dada přijíti nizozemským umělcům, již měli zmocniti toto kouzlo a zachytiti je věčně; dal vystavěti koketní pavilonky a kolorované paláce, aby nové barvy a linie doce1ily pitoreskní tu krásu. Obklopiv se řeckými mramorovými bohyněmi a španělským i italským ohněm obrazů, vypěstovav v královské zahradě orientální květy neznámých vůní a originálních tvarů, jež v českém vzduchu nabývaly zvláštní teskné delikatesy, zahrnuv přízní učence i šarlatány, dánské hvězdáře i vlašské kurtisány, poznal, že není půdy kulturnější než tato země, jež. nezdusila jediného cizího půvabu, ale přidala tisíceré své plné severské touhy i jižní vášně. S dobrým úsměvem poslouchalo bratrské pokorné víře v horských dědinách sroubených a' pomalovaných štítů; a on, Lutherův nepřítel a důvěrník Tovaryšstva Ježíšova, říkalo těch dobrých a mírných sedlácích jen: 44 Blahoslavení pokorní ... ! Dal si vyprávěti o Husovi, ale nerozuměl mu úplně; nedovedl však potlačiti sympatií k ubledlému theologu, jenž čistý a dětský zemřel pro ideje anglického myslitele, vítaje v plamenech budoucnost •.• Divíval se, že důvěrníci jeho nedovedli pochopiti smutek nad zbožným učencem a profesorem Vysokého učení, jejž zradili jeho stoupenci hlomozem zkrvavených sudlic a palcátů. Všickni tvrdili, že nikdy neporozumí té epopeji; leč on zavrtěl pouze hlavou a řekl: "Jest to tragedie. Vy umíte v Čechách tak krásně umírati!" Myslíval, že proto přišel do Prahy, a byl zarmoucen, když konec jeho života, pokořený a bolestný intrikami Vídně a svaté říše římské národa německého, vyzněl tak trpce. Ale nepřežil dlouho svého pádu: Praha, jejíž lidé jej opustili, zůstala přec tím nekonečně barevným pohledem, který usmiřuje s umíráním. Květy Z královské zahrady hodili mu do rakve. Neměli času pohřbíti jej s elegickým půvabem, jejž tolik miloval. S hněvem poznali, že umělé jaro Rudolfovo, ona kouzelně vzácná hra, provedená rukama uměleckýma, byla jen marností tohoto světa. "Vraťte se k boží pravdě!" zakřikli pastoři. "Krása jest násttojemdábla!" zvolali magistři a licenciáti. Staroměstský orloj zastříknut byl krví; Jarošova fontána nezpívala více. v. Houpavá Certovka kvete prchav;ými hrozny kaštanů a truchlými jehnědami topolů, zašedlé štíty koupají se v ní a černavé, deštěm a větrem ošlehané Madony zbožných výklenků ponořují do ní- svá maličká Jezulátka. Husté haluze stromů vracejí Buquoiovu paláci jeho zeleň, a břečtany v předdvoří chrámu rytířů maltézských pnou se k slunci, které pohodlně usedá na masivní věže, ne- 47 pochopitelná románská torsa v souzvuku XVIII. věku. Jedinou náladu má Kampa z jara: větve utichlých zahrad pnou se tam v přelámaných a znovu navinutých křivkách barokních fa<;ad; kolorit mansardových střech s vtipnými arkýřky a rozmarnými okénky hraje si se zelenavou šedí zdí jako vrásčitá kůra starých kaštanů s tmavým krajkovím listí a haluzí. Není graciesnějšího místa než alej na Velkopřevorském náměstí, kam chodívají smutní básníci za červnových jiter, aby našli pro své verše kouzelně prchavý lesk starých vzácných látek, kde povídavé a okoralé babičky prodávají růžové pomeranče, chutnající poetům po ananasech. Ale jakmile mladí básníci najdou své štěstí a nechtějí více oblékati své strofy do rozpadajících se brokátů, nýbrž do lehkého satinu bluzy své milenky, přestanou kupovati ananasové oranže a milovati kout, plný zádumčivě odměřené gracie českého baroka. Vždyť ty stlumené barvy a rafinované linie nejsou pro lidi šťastné. Vytvořeny cizinci ve chvílích, kdy každým okamžikem hrozil nový útok válečný, pro šlechtice banální a bezvýznamné, obohativší se na účet rebelů a fisku, jsou krásnou lstí, jíž umělec klamal sebe a prchal před svou dobou plenu a požárů. Jindy zbudovány a dekorovány s minuciesními půvaby pro přísný řád protireformační od potomka starých kacířů, jenž pro umění zapomněl na víru a pro účinný detail architektonický na národnost, nemají ty chrámy zatmělé kadidlem a ty paláce rozjasněné mrtvými kráskami, bezprostřední upřímnosti. Veškerá ta gracie, bezvadná a bravurní, jest úsměvný menuet v osvětleném zámku, pod nímž hltá černý mor tisíce obětí. A koketní napudrované dámy, upozorněny od skeptic- 49 kých kavalírů na trudnou tu okolnost, rovnají si jen mouches a otevrou veliké naivní oči a přivrou maličká ústa se slovy: "Snad by bylo lépe, abychom se vrhly v náručí moru?" Jak bílé obláčky rostou řady tanečnic a kavalírů, řízené italským mistrem, a jejich vnadné úklony míhají se jako motýli nad celou zemí, zatím co krutý misionář a tvrdý inkvisiční komisař vytrhává poslední kořeny české tradice. Kam vstoupí střevíček, vypučí květy. Na hřbitovech vzepnou se nádherné chrámy, v nichž na obrovských varhanách slaví umělci jásavými balety vzkříšení Páně, na popravištích rozkvetou mariánské sloupy, oblité stříbrnými oblaky jako bílými terči květů leknínových. Podobny svěžím a slavným vrchům spásy, vzedmou se nad zakrvavenou Prahou dvě ohromné zelené kopule, ve francouzských parcích oprou se svůdně o te- ;0 rakotové vázy unylé nymfy, na fac:sadách z růžových mramorů dvoří se Večer Jitřence. Mystická cesta do nebeského království plného hudby a purpuru, tance a zlata vede přes Karlův most a stanice spásy značeny jsou podivuhodnými sochami, jichž sensuální těla touží nedočkavě po spirituálním objetí Spasitelově. I lid zapomene konečně svého bolestného srdce a ověnčí sochy italských Madon růžemi z Růžového paloučku, v pěně jabloňových květů pod stíny zamlklých borů usměje se barokní kostelík, plavci uzří patero hvězd vznášejících se nad Vltavou a na poutnických místech dotkne se oblak věž ze slonové kosti. O svatém Janě zahoří Praha slováckými plaménky a chodskými koukoly, zamihnou se vzduchem něžné holubičky dívčích hlav vyšívané hedvábím a písněmi, vybledlé kameny svatováclavské kaple zalesknou se reflexem rozpálených srdcí poutníků, a když o zdi katedrály, zatopené zlatem a únavnou štukaturou nových oltářů, láme se zase starý chorál "Nedej zakrnouti nám ni budoucím, svatý Václave, kníže náš.''' vzpomínají přítomné děti s pohnutím na pohádku uschlého dědečka o Blanických rytířích, jimž svatý Václav na brůně pojede v čele. Svatá Luitgarda má zmučenou tvář české trpitelky, v Balkově svatém Xaveriu umírá bolest opuštěného Čecha, a loretánské zvonky zpívají stříbrně věrně tu starou baladu o jaře v Čechách. V tiché nostické zahradě na Kampě zastíněn starými jasany, které zasypávají dukáty 54 jeho zažloutlé folianty, sedává elegantní starý abbé. Usmívá se trpce zbožnosti husitského lidu v barokních chrámech a v přísné své duši odsuzuje nemilosrdně on, kdysi novic Societatis Jesu, to podivné, "jesuitské jaro". Jeho příznivci a přátelé reformují společnost a dělají lidi rozumějšími a lepšími: v chrámech prolamují kružbu oken a zazdívají zbytečně veliké portály a mění pak chrámy v špitály, v palácích dávají seškrabati neužitečné fresky, jež berou světlo, a zřizují tu pohodlná kasárna, sály, v nichž sníval tak nepraktický a neosvícený Rudolf II., určují pro skladiště prachu a Jelení příkop humánně adaptují za hřiště ústavu idiotů. Ale abbé, jenž dovede býti skeptickým nejen vůči apokryfickému textu evangelia, uctívanému s vážností relikvie, ale i k projektům a plánům svých druhů, s nimiž se v jádře přece shoduje, podotýká s úsměvem: "Viďte, jest to lid podivný a bláhový, jenž neměl nikdy smyslu pro užitečnost a rozumnQst,a jenž dovedl spíše žíti bez chleba než krásy!" "Dojista, abbé Dobrovský," odpovídají osvícení mužové, "i Vy, jenž píšete gramatiku jeho mrtvého jazyka, chcete býti tak bláhový!" "Nechtsi," dí štíhlý učenec, jehož tvář se vážní, "vím, že lid ten nemá budoucnost; ale vy dovoHte, pánové, abych v svých hodinách obdivoval se tragice země, na níž tolikráte rozpuklo se jaro, ale nikdy nedokvetlo!" VI. CHodívali jsme dlouhými alejemi tratícími se v nerozřešitelných otázkách, poslouchali jsme sladké šumění květů a koloběh mízy i chlorofylu v kmenech, odpovídali jsme na písně řek a komentovali melancholické pochyby starých katedrál; jaro prchalo a zhasínalo. Báli jsme se je zachytiti a nedůvěřovali jsme ani svým slovům nedůstojným a vybledlým, ani svému srdci vyprahlému a zlomené- 57 mu, že by dovedlo přijmouti celou vesnu. Dnes není jara více a slova nejkrásněji uchystaná a vyhledaná podobají se krajkám určeným pro nevěstu, jež skonala v den svatební. Tváří v tvář plaše zeleným stráním, na nichž umírají v haluzích mladistvých dubů a v kořenné vůni odkvétajícího jahodí jarní večery mystické touhou a předtuchami, sedávají mladí básníci. Očarovaní záhadnou krásou večera, a heroickým nihilismem svého srdce, které miluje iluse pro jejich vzdušnou marnost a ženy pro bolest jejich lásky, snívají o říši Pranicoty. Nikdo nedovede vytušiti tak jako oni skrytá, oduševnělá kouzla, nikdo nedovede vyluštiti jako oni několik vzácných okamžiků života, k vůli nimž dlužno žíti; leč oni, kteří v Paříži sní o Praze, )) tom městě melancholickém, v němž je mnoho krásy života, mnoho sensibilnosti a schopnosti žíti poeticky," a v Praze o Paříži a jejích ženách, které obdivovali a jichž se nedotkli; kteří v evangelických modlitebnách stonají nudou a touží po estetismu katolictví, aby zítra ne.., milosrdně analysovali úzkoprsou spoutanost římských dogmat; kteří čtouce milované francouzské naturalisty postrádají vášnivé bohatství metafor romantických a nad romantiky hladoví po pevné koncepční architektuře realismu; již jsou chudí a pokorní na pohled v skromných šatech malého měšťáčka a mají v duši aristokratismus markýze ze století šestnáctého - ti básníci personifikující jaro v Čechách, nezachytí nikdy své barevné sensace a budou jen se dívati s bolestným úsměvem na nicotu kouře své cigarety. Jejich nejlepší učitelé a přátelé vydali se na pout za velikou krásou života, krutě popřeli vše, co neodpovídalo plně jejich představě příliš vznešené a příliš královské, umlčeli ty dušičky zkřehlé a titěrné, jež vydávaly 59 svou blálovost za osobitost a své hračky za umělecltá: dila. Při sWm hledání bolestném a mučivém - neboť kdo dovedl bez pošklebku pochopiti, že možno odvážně a cele experimentovati životem - celé dny uvěznili se a místo knih 0bjímali ženy a místo dobrodružství studovali asonance. Když pak přišel okamžik vykoupený bídou a umíráním, kdy intuitivně zřeli celou krásu, zmlkli a pohrouženi v sebe žili jen v štěstí nazírání a nikomu nepověděli o čarovných obrazech, které byly nakresleny v jejich duších. Lyrikové však, jichž strofy skutečně byly plny jabloňových a jasmínových květů, v jichž rytmech zvonila celá česká vesna, zemřeli dříve než mohli svou píseň dopěti. Mácha, jenž věděl, že české jaro lze přijmouti jen čistým náručím a proto obětoval své naděje, své touhy, svá zoufalství, aby jednou směl vyzpívati celý český máj, nedošel cíle. 60 Bohdan Jelínek; jenž mlčky šel krajem patře na nahé vnady přírody vracející se v duze snů a mlze vzpomínek, zhynul podoben Adonisovi. Jarní noci, jež zalily svým opalisujícím světlem sonety Mayerovy, záhy udusily svým silným aromatem melancholika a blouznílka. Konečně přišel básník barvami, jenž plakával jako dítě nad krásou měkké zeleně a nad tesklivou hnědí polí, jenž churava sensitivní našel dojemně pravdivé nuance českého kraje a zádumčivý přízvuk českého stromoví i zamyšlené mlhy českých vod. Ale když posléze rozepjal A. Chittussi své plátno, aby maloval největší lásku svého života - Prahu, v barvách rozdělávaných zklamáním a nadějemi, nesměl dokončiti svého díla: Jaro v Čechách se nesmí dožít a nesmí se domalovat. Poznámka V korespondenci Růženy Svohodové a Ama Nováka, jež mi hyla syěfena k vydáni laskavosti spisovatele F. X. Svohody, nalezl jsem "jaro v Čechách", jehož rukopis zaslal Ame Novdk RŮŽeně Svohodové v červenci roku 190 1 Z Ber/lna. V pořadl Novákovy korespondence, která se datuje od 9. prosince 1900, je to desátj list, jehož vlastni tekst doprovázelvěnovaclúvod.· "Několik llstků jara v Čechách, chvějiclch se úzkostlivěv závanu vzpomlnek,posllám Vám, milostivá panl, ve chvil i, kdy jaro to prchá již a měni se v háchorku i Vám, nehoť ta česká letošnl háseň jara a rašeni pro mne nehyla ničlm vice a proto dlouho hrál jsem si se SYjmi llstky, ahych měl alespoň prchavou a hláhovou ilusi. Věty Vašich listů, kterfch háchorka má se dotjkala s něžnou hdznl,jako dotjkáme se předmětů, ahychom poznali, zda snlme či Mime, daly jl harvy a pflzvuk reality. Přijměte za to pohádku mou zpět; nehoť nemám nikoho, kdož hy jl tak rozuměl, a nepřeji si než, ahyste Vy ji četla. Skromné a mdlohné mé lístky podohajl se žlutavfm klávesám starého spinetu uprostřed salonu rokokového opuštěného těmi, kdož vdechli vůni své osohnosti pozlacenému náhytku a ryšavému hedváhl. Zlutě úzkostná sloň kláves za noci dlouhfch a měslčnlch sni o hledfch, milosrdnfch rukou,jež by se ji dotkly a oživily ji zas. Dotkněte se, proslm, krásnfma rukama svfma těchto lístků, doufám, že zazplvajl tesknou a starou haladu o jaru v Čechách!" Arne Novák, tehdy jednadvacetiletj, studoval v Berllně a bydlel v Charlouenhurgu v Grolmannově třldě: "Bydlím v pokoji, do jehož okna padá zeleň a kde ráno kohout hudl. Samf konec Berllna, několik kroků a již pole a venkovské zahradnl hostince s nápisy "zur neuen Erde". Jest to země hudoucnosti a proto tolik se třesu zas o naši starou zemi", svěřuje se RŮŽeně Svohodové v listě z 20. duhna téhož roku. Nad vyčerpávajlcim studiem uvědomoval si holestně a žhavě proh/ém malého národa, v rytmu dějin postihoval národ ni koncepce i kultuml přlnos, pohádkovou satirou i sarkasmem pronásledoval domáci malichernosti, s jemnosti hásnlka se vciťoval do pražského genia loci, s mladistvou něhou a vrozenou vroucnosti rozváděl lyrické přlrodnl ohrazy, ale nejvlce přemfšlel o návratech renaissance v Čechách a teskně dodával: "Pronásleduje mne stále myšlenka, že jsme nikdy ničeho nedostavěli, ze jsme nestvofili jediné velké koncepce životní,jediného světa ideového" (z listu Růženě Svohodové zS. května Z90Z). Z těchto citovjch a kulturních zážitků, jež prohlouhilasamota v Berlíně i na mofském hfehu v Misdroyi, kam odjel koncem května, z čethy Novalise i estetickjch studií romantismu a z ohdivuhodného shlížení s uměleckjm vnímáním R. Svohodové,podporovanjm vzácně chápající korespondencí, vzniklo "faro v Čechách". Bylo určeno jediné RŮŽeně Svohodové, vnímáno i psáno pro ni, která odhalila mladičkému adeptu vědy i kritiky s hásnickou gracií, v nápovědi i polot6nu krásu uměleckého chápáni života. Čteme-li s pohnutím hezprostředně před odesláním "fara v Cechách": "Pfikládám list hřečťanu z hrohu de la Motte Fouqué; svědčí, že myslím na Vás častokráte", a nacházíme-li téměř po čtyfech desetiletích tento pozdrav hásnika mezi listy dopisu neporušen, půsoh! celá skladha ohdohnjm kouzlem melancholie a stesku. Umělecky podnětné a lidsky ryzí pfátelství RŮŽeny Svohodové mělo na povahovj vjvoj roz- 66 hodujícl vliv a je!tě po letech Arne Novák vděčně a oddaně vyznal v listě z 21. listopadu 1911: "Děkuji Vám, že jste dala takovou intensitu krásy, něhy, holesti člověku věrnému a vděčnému: pfispěla jste silou svého sugestivnlho lyrismu k tomu, že si lidé zase zamilujl tyto ctnosti tak rytífské a takpovržené." Pflmfm podnětem vyznánl hylo "Posvátné jaro", ale list jest 'zakončen vfznamně "snad pfece hych směl flci "hratfe" Michaelu z Bělohoru!" Symholiclcj dosah "jara v Čechách" nejhlouhěji otfásl autorem pfi smrti drahého hratra Theodora a nezapomenutelného pfltele Ladislava Hoffmanna. Helénskf ideál krásy, renaissančnl chápánl uměnl i života hylo tehdy mladistvému docentu germanistiky nadljí srdce, v něm spatfoval ivfsostné měfltko pro duchovnl růst národa a jeho kultury. jak se k nt pfihllžil i jak ve zkratce podal náznak svfch hudoucich prací i životnlho programu a osohnostnl odpovědnosti, to v!echno citlivě napovldá "jaro v Čechách",jež zde věrně otiskuji z rukopisu, odchyluje se od něho jenom interpunkci a psanlm cizích slov, jak je dáno dne!nim pravopisem. Bedřich Slavlk. Arne Novák. Jaro v Cechách • Essay. 14. svazek sbírky "Krásná užitková kniha", již upravil, tiskl a vydal F. J. Miil1er v Praze. Kresby O. Mrkvičky hlubotiskem vytiskl V. Neubert, kolorov;d M. Miil1er. Poznámkou doprovodil B. Slavík. Vyšlo na vánoce 1940 ve 400 výtiscích.